To místo si pamatuji již více než padesát let a nosím je v sobě ukryté jako šperkovnici skrývající poklad nejvzácnější. Střeží je nepříliš velký rybník, jenž postačí tak právě oblakům, aby se v jeho hladině mohla vzhlížet a obdivovat vlastní spanilost. Údolí, jímž se vine stužka Říčky, je na příkrých skalnatých stráních porostlé listnatými hvozdy a rybniční břehy vroubí kapitální smrky. Před půl stoletím jsem na tomto místě – jako malý udivený kluk – spatřil anděla, jehož křídla měnila barvu. Alespoň tak na mne měňaví batolci červení (Apatura ilia) poprvé působili. Později jsem se vrátil v roli amatérského entomologa – ověšen smrtičkami a síťkou na motýly. Dnes už vím, že krásu nelze vlastnit; je možné ji pouze pokorně vnímat, obdivovat, těšit se z ní…

Krasavci s bizarními chutěmi

Člověk se většinou nemá vracet na místa, kde kdysi prožil něco, co jej zasáhlo na celý život, protože skleněné zámky bývají zpropadeně křehké. Je to jako se zamilovaným starým filmem, při jehož roky požehnaném zhlédnutí bývá člověk často zklamán, protože děj je trapně naivní. Obdobně místo, které někoho v dětství uchvátilo, je dnes zničeno nebo zastavěno skladištní halou. Takové rozčarování naštěstí nepostihlo svatyni batolců červených, za nimiž jsme v prvé řadě přijeli. Rybník i s volavkami byl pořád na svém místě a raci, které jsem pozoroval v dětství, nadále spokojeně žili ve výpusti. A vzduch se vlnil a chvěl vedrem přesně jako kdysi.

Přes svou nadpozemskou nádheru mají batolci, stejně jako třeba neméně půvabní bělopásci topoloví, bizarní chutě. Vášnivě rádi sají tekutiny z rozkládajících se mršin, z trusu a nepohrdnou ani čpavým lidským potem. To nám zdánlivě hrálo do karet. Bylo vedro a my byli pod těžkými batohy zpocení jak myši. Na radu zkušených fotolovců motýlů jsme navíc ve sklenici vláčeli dobře zaleželé syrečky naložené v pivu a v igelitovém pytli další speciální pochoutku – koňské kobližky. Zaradovali jsme se, když jsme u hráze rybníka objevili leklou ostroretku. Takovým vnadidlům snad okřídlené skvosty neodolají… Jenže člověk míní a batolci mění…

Let opilého stíhače

Entomologové hodnotí let batolců jako rychlý a divoký a tvrdí, že mnohdy vyletují do vrcholků korun stromů několika metrů nad zemí zvláště podél průseků a lesních cest. Nelžou, ale jejich popis je příliš strohý a věcný. V neosobních slovech si člověk určitě nepředstaví skutečnost. Let batolce totiž vypadá, jako by přebral nějaké drogy: je zběsilý, střelhbitý, nevypočitatelný, klikatý, bláznivý… Fotografa přivádí k pláči, k zoufalství a k vulgarismům. Nebýt batolcovy nadpozemské krásy, prchlivec by neváhal použít revolveru; ale vytahujte bouchačku na anděla… Do mnohametrové výšky nad zemí nevyletuje batolec „občas“ – alespoň na naší lokalitě – ale je tam takřka stále a naopak k zemi sestupuje jen výjimečně a především nepravidelně – většinou krátce dopoledne a potom na delší dobu pozdě odpoledne. Objevuje se znenadání a zase mizí jako fata morgana.

Když člověk batolce spatří, zadrhne se mu cosi v krku: znovu jsem byl vzrušený jako bratranec Benedikt, potrhlý entomolog z knihy Patnáctiletý kapitán Julesa Vernea, při spatření legendární manticory. Človíček je bez dechu, zkoprnělý krásou a strachem, aby batolec zase nezmizel kdesi v korunách stromů. Stačí stín, projíždějící cyklista, nepatrný pohyb a …
Barevný krasavec našimi páchnoucími vnadidly pohrdal. Sál pouze na vlhkém břehu nebo sosákem prozkoumával vyprahlou vysušenou hlínu. Ale vždy jen okamžik. Poté nám klikatým nervózním letem zase mizel ve výšce.

Čekání na motýlího Godota

Čekali jsme na batolce hodiny, dny… Sameček se však ukázal vždy jen na chvilinku, okamžik sál vláhu a zase zmizel v korunách stromů. Ještě, že bylo co pozorovat v okolí. V pobřežním podrostu se vyhříval sameček vzácné karmínové vážky červené (Crocothemis erythraea) a jako zázrakem se k nám snesla i samička jednoho z našich největších denních motýlů bělopáska topolového (Limenitis populi) s rozpětím až 80 mm.

Bělopásci topoloví patří k největším fotografickým výzvám. I tito nádherní a velmi vzácní motýli jsou „šílenými letci“ a také oni s oblibou sají na odpudivých zapáchajících látkách. V České republice je bělopásek topolový údajně rozšířen celoplošně, ale všude je k zastižení jen vzácně a solitérně neboť je to teritoriální motýl. V Česku je zákonem chráněný, ale jeho populaci ohrožuje zejména likvidace plevelných dřevin (živnou rostlinou je pro něj především topol osika a topol černý) a přeměna lesů na stinné smrkové monokultury.

TIP: Zázrak krok za krokem: Jak se z housenky stane motýl

Nad hlavou nám kroužila káňata, v trávě se předváděl nádherně zbarvený sameček ještěrky obecné, ve výpusti dřímali raci a v mělké rybniční vodě postávaly lovící volavky popelavé. Čas plynul poklidně jako voda v mělké Říčce. Když se – po mnoha a mnoha hodinách – zableskl mezi stromy přilétající batolec, nastal poplach. A naše zkouška trpělivosti nakonec přece jen přinesla alespoň několik snímků…

Vzácná letní návštěva

Odborníci tvrdí, že batolci červení létají na rozdíl od batolců duhových vzácně i ve větších skupinách. My jsme při monitoringu tří lokalit v Moravském krasu pozorovali batolce červeného až na jednu výjimku (na jednom místě létali dva samečci) vždy jednotlivě. Naopak známý entomolog Josef Moucha pozoroval v polovině července 1951 v údolí Dobšinského potoka na středním Slovensku létat tisíce batolců duhových.

TIP: Vzácný motýlí klenot: Návrat jasoně červenookého

Batolec červený se vyskytuje velmi vzácně v údolních polohách v pobřežních a vlhčích listnatých lesích, především v nížinách a pahorkatinách (do 800 m n. m.). Jeho výskyt je lokální a ojedinělý; létá v červenci a srpnu. Určitě nebudu sám, kdo setkání s batolcem považuje za vzácný zázrak, za andělské zjevení, za nezapomenutelný zážitek, jehož obraz se hluboce a navždy vtiskne do paměti.

Batolec červený patří k ohroženým druhům naší přírody a vyžaduje plnou ochranu. Jeho úbytek způsobují především často nefunkční meliorační zásahy, regulace vodních toků a zejména v lužních lesích chemické ošetřování – to když lidé pokračují ve své pošetilé sysifovské snaze vyhubit „nezničitelné“ komáry.

Údolí řeky Teplé bylo součástí obory příslušející k hradu v Lokti, v níž mohl lovit jen král a loketský purkrabí. Známá pověst praví, že kolem roku 1350 tu termální pramen, Vřídlo, při lovu jelena objevil sám Karel IV. Díky mimořádným přírodním zdrojům a rozvinuté léčbě patří Karlovy Vary k předním místům na mapě světového lázeňství.

Lázeňské počátky

Jak zmiňovaná pověst vznikla, není známo, poprvé ji zaznamenal až humanista Kaspar Brusch z Horního Slavkova v roce 1542. Léčivé účinky karlovarské termální vody ale pravděpodobně neobjevil slavný panovník, lidé je znali už dříve. Jisté je, že Karel IV. zde dal zřejmě již kolem roku 1358 vybudovat lovecký hrádek a při něm komorní městečko, které se původně nazývalo Teplé lázně u Lokte, Warmbad či česky Wary. Roku 1370 je nadal městskými právy, za něž měli měšťané povinnost věnovat se službě nemocným a pečovat o návštěvníky. Vary tak byly od počátku městem lázeňským. 

TIP: Františkovy Lázně: Věčná stopa rakouského císaře Františka I.

Vřídlo mělo tři výtoky pro pitné a koupelové účely a také pro praní prádla a paření jatečního dobytka a drůbeže (pro značně neestetické účinky byly tyto činnosti v roce 1850 zakázány). Termální voda přitékala dřevěnými žlaby přímo do koupelí v lazebnách  a v lázeňských domech. Ty měly v přízemí ve velké síni dřevěné vany nebo bazénky nejčastěji čtvercového tvaru, kam se vstupovalo po schůdcích. Vedle nich stávaly lavice k odpočinutí po koupeli a k občerstvení. Pro větrání i ochlazování lázně (Vřídlo má 73,4 °C), bylo přízemí domů prolomeno velkými otvory s dřevěnými zástěnami. Po koupelích pacienti uléhali k oddechu v horních patrech. V polovině 16. století bylo ve Varech už na čtyřicet lázeňských domů a přibližně 200 koupelen v lazebnách. Město mělo vlastní lázeňské lékaře i lékárnu.

16. července 1969 ve 13:32 UT, odstartovala z Kennedyho kosmického střediska na Floridě raketa Saturn V s kosmickou lodí Apollo 11. Začala tak jedna z největších novodobých výprav lidstva – na povrch našeho nejbližšího souputníka, Měsíc.

Raketa Saturn V s Apollem 11 odstartovala ze startovacího komplexu 39 Kennedyho vesmírného střediska 16. července 1969 v 13:32:00 UTC (9:32:00 místního času). Posádku tvořili velitel Neil Armstrong, pilot lunárního modulu Edwin „Buzz“ Aldrin a pilot velitelského modulu Michael Collins.

Oběžné dráhy dosáhla po 12 minutách. Po jednom a půl obletu Země se v 16:22:13 UTC znovu na šest minut zapálil třetí stupeň Saturnu (S-IVB) a uvedl Apollo na dráhu k Měsíci. Za půl hodiny (od 16:49 UTC) astronauti přestavěli loď – s velitelským modulem se odpojili, otočili ho a připojili k lunárnímu modulu. Poté, v 17:49, odhodili nepotřebný třetí stupeň Saturnu.

Let k Měsíci trval tři dny. Navedení na dráhu k Měsíci bylo přesné, proto místo plánovaných čtyř korekcí dráhy astronauti provedli pouze jedinou asi v polovině cesty, 17. července v 16:17 UTC. O cestě vyprávěla posádka divákům v několika televizních reportážích – 17. července třikrát a počtvrté na druhý den. 19. července nad odvrácenou stranou Měsíce s pomocí motorů Apolla přešli na oběžnou dráhu Měsíce.

TIP: Malý krok pro člověka aneb Jak Apollo 11 dobylo Měsíc

Přistání lunárního modulu na povrchu Měsíce proběhlo dne 20. července 1969 ve 20:17:43 UT a první výstup na povrch Měsíce zahájili kosmonauti dne 21. července 1969 otevřením průlezu ve 2:39 UT. Neil Armstrong sestoupil na povrch přesně ve 2:56:15 UT.

Ve vzduchu je stále více dronů a zároveň přibývají i zbraně, s nimiž je možné udržet drony v patřičných mezích. Výrobce zbraní určených proti dronům DroneShield nedávno představil nový přírůstek, protidronovou pistoli DroneGun MkIII. Oproti dosavadním zbraním od DroneShield sice působí na kratší vzdálenost, výhodou je ale její velikost odpovídající pistoli.

DroneGun MkIII zneškodní dron na vzdálenost asi 500 metrů. Zasáhne ho sprškou elektromagnetického šumu, který naruší komunikaci dronu s operátorem a také případný přenos z kamery dronu. Zasažený dron buď přistane na zem anebo se vrátí na místo startu. Přenos z kamery je přerušen okamžitě po zásahu.

TIP: Dalekonosná puška Dronegun sestřelí otravný dron na 2 kilometry

Zbraň DroneGun MkIII je oproti svým předchůdcům lehčí a také menší. Váží necelé 2 kilogramy a lze ji snadno používat jednou rukou. Napájí ji baterie, která na jedno nabití vydrží jednu hodinu palby proti dronům. DroneGun MkIII je dostupná pouze pro americké vládní agentury, alespoň prozatím.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) chápal Čechy a Slováky jako jeden nedělitelný celek a česká otázka pro něj byla vždy také otázkou slovenskou. Nepochybně k tomu přispěla skutečnost, že sám pocházel z oblasti moravsko-slovenského pomezí a na rozdíl od většiny českých politiků nevnímal Slovensko jako neznámou, exotickou zemi. Později na toto téma řekl: „Já jsem byl vlastně napůl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky.“ 

Dvě větve, jeden strom

Už před první světovou válkou se slovenskou problematikou zabývala Masarykova Česká strana pokroková a ve svém programu z roku 1912 měla mimo jiné následující pasáž: „Uherské Slováky pokládáme za část národa českého, ale uznáváme jejich zvláštní postavení, dané poměry politickými, a neupíráme jim práva mluvit o národě slovenském.“

Když potom Masaryk dospěl k přesvědčení, že je třeba rozbít Rakousko-Uhersko, stalo se pro něj hlavním cílem vytvoření společného státu Čechů a Slováků, které chápal jako dvě větve jediného stromu. Považoval je tedy za jeden národ a tento názor také uvedl v memorandu zaslaném v roce 1915 britskému ministru zahraničí lordu Greyovi: „Slováci jsou Češi, přes to, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka.“ 

„Není slovenského národa“       

Idea čechoslovakismu byla důležitá i proto, že v Československé republice žila polovina obyvatel jiné než české národnosti. Společně se Slováky však už tento poměr vyzníval mnohem lépe (65% většina). Češi prostě Slováky potřebovali zejména k vytvoření silné protiváhy třímilionové německé menšiny. Proto také ústava z roku 1920 hovořila o jednotném národu a jazyce československém.

Své názory v této věci potom prezident vysvětlil například v rozhovoru pro francouzský list Le Petit Parisien v září 1921: „Není slovenského národa (…), to je vynález maďarské propagandy. Češi a Slováci jsou bratři. Mluví dvěma jazyky, mezi nimiž je menší rozdíl než mezi severní a jižní němčinou. Dělí je jenom stupeň kulturní. Češi jsou vyvinutější než Slováci, neboť Maďaři je udržovali v soustavné nevědomosti. V jedné generaci nebude již rozdílu mezi oběma větvemi naší národní rodiny.“ 

K otázce případné slovenské autonomie se Masaryk vyslovoval vyhýbavě a prohlašoval, že slovenský lid musí k takovému kroku nejdřív politicky i kulturně dozrát. Nejednou hovořil o tom, že Češi pro Slováky mnoho udělali a ještě v budoucnu udělají, přičemž zdůrazňoval i vlastní zásluhy. Příznačný je jeho výrok z 3. ledna 1923: „Kdo zná trochu svět, vidí, že bez nás, a mohu to říci, beze mne Slovensko by nebylo osvobozeno.“ 

TIP: Boj o Slovensko: Mělo po první světové válce splynout s Maďarskem?

Jinak se v době, kdy zastával prezidentský úřad, stavěl ke Slovákům pragmaticky a jejich zemi měl rád. Na Slovensku často pobýval zejména na zámku v Topoľčiankách, kde bylo od roku 1922 zřízeno jedno z prezidentových letních sídel. Druhým místem Masarykova pravidelného pobytu se stal statek Lehotských v Bystričce u Martina. Tady trávila Masarykova rodina pravidelně prázdniny už na konci 19. století a prezidentova dcera Alice nakonec statek v roce 1931 koupila. Vyhrocení vzájemných vztahů Čechů a Slováků koncem třicátých let se už Masaryk nedožil.   

V jádru prakticky každé galaxie se nachází supermasivní černá díra, jejíž hmotnost odpovídá milionům, někdy i miliardám Sluncí. Občas se ale stává, že supermasivních černých děr je v jedné galaxií více. Obvykle to bývá důsledkem splynutí galaxií. Jejich supermasivní černé díry se potom navzájem přitahují v osudovém tanci a nakonec zřejmě splynou v bouřlivé srážce.

Andy Goulding z Princetonu a jeho kolegové objevili právě takovou dvojici obrovských černých děr, které jsou na kolizním kurzu. Jsou skutečně titánské. Každá z nich váží více než 400 milionů Sluncí. Obě dvě supermasivní černé díry jsou také velice aktivní a vystřelují mohutné polární výtrysky nesmírně horké a zářivé hmoty. Tato vesmírná monstra jsou teď od sebe vzdálená asi 1 400 světelných let a pozorujeme je ve vzdálenosti asi 2,5 miliard světelných let od nás.

Srážky supermasivních černých děr

Srážka supermasivních černých děr by měla vyvolat „nejhlasitější“ gravitační vlny ve vesmíru. Měly by být milionkrát „hlasitější“, než gravitační vlny ze srážek černých děr hvězdných velikostí, které zachytila gravitační observatoř LIGO. Takovou událost jsme zatím nepozorovali.

TIP: Srážka galaxií: Supermasivní černé díry požírají hvězdy s mnohem větší chutí

Díky úspěšnému pozorování gravitačních vln už se slušnou jistotou víme, že se černé díry hvězdné velikosti, které se rodí zhroucením obřích hvězd, mohou srazit a splynout. Ale co černé díry největších velikostí? Vědci si nejsou jistí. Výzkum objevené dvojice supermasivních černých děr a dalších podobných dvojic černých děr před srážkou by mohl objasnit, jak je to se srážkami a splýváním těchto monumentálních vesmírných objektů.

První obrněný automobil pro německý Reichswehr byl zkonstruován na počátku 30. let, avšak tento vůz nazvaný Kfz 13 na podvozku Adler Standard představoval spíše nouzové řešení. Nejdříve se ani nepočítalo s jeho bojovým nasazením, protože měl sloužit hlavně k výcviku.

Předchozí část: Ocelová náhrada lehkého jezdectva (1): Duel sovětského a německého lehkého obrněnce

Ostatně omezení daná versailleskou smlouvou znamenala, že i čistě výcvikový obrněnec byl na hranici legality. Kfz 13 se sice později dočkaly bojového nasazení, avšak hlavně proto, že Němci neměli dostatek kvalitnějších vozů.

Univerzální podvozek Horch 

Na nových obrněncích se však v utajení pracovalo ještě před příchodem NSDAP k moci, takže když Hitler roku 1935 vypověděl versailleskou smlouvu, mohlo se velmi rychle začít i s procesem přezbrojení. Brzy tak proběhly i testy nových univerzálních podvozků, jež měly sloužit pro těžké osobní nebo lehké nákladní automobily. Vítězem výběrového řízení se stal podnik Horch, jenž nabídl dvě varianty podvozku – jednu s motorem vpředu a druhou s motorem vzadu. Jestliže ta první se hodila pro klasické osobní či nákladní vozy, ta druhá byla naopak optimální pro lehké obrněnce.

Wehrmacht si tudíž ihned objednal i obrněný automobil na této bázi a roku 1936 vznikl prototyp vozu SdKfz 221. Jednalo se o velmi progresivní konstrukci s karoserií vytvořenou z mnoha ploch, které svíraly vesměs hodně ostré úhly, což snižovalo pravděpodobnost, že střela vozidlo zasáhne kolmo. Stroj měl řiditelnou též zadní nápravu, což zvyšovalo jeho ovladatelnost, slabinu ale představovala výzbroj, kterou tvořil jediný kulomet MG 34 ráže 7,92 mm umístěný na lafetě v otevřené hranaté věžičce. Tu shora chránil jen odklápěcí kryt z drátěného pletiva, který nemohl zastavit střelbu, ale měl sloužit jako ochrana proti vhození ručního granátu do obrněnce.

Příchod zdokonalené úpravy

Hlavní nedostatek SdKfz 221 v podobě slabé výzbroje se sice Němci pokusili řešit instalací protitankových pušek Panzerbüchse 39 či Panzerbüchse 41 do některých vozidel, stejně ale bylo zřejmé, že ideální řešení spočívá ve vývoji nového obrněnce. Ten vznikl roku 1938 a dostal jméno SdKfz 222. Používal stejný podvozek a také jeho korba se předchozímu stroji dost podobala, ačkoliv měla poněkud větší rozměry, a to zejména šířku.

Díky tomu mohli konstruktéři použít výrazně větší věž pro dva muže – SdKfz 221 ji měl jen jednomístnou. Výzbroj tvořil 20mm kanon KwK 30 L/55 umístěný na společné lafetě s kulometem MG 34. Zbraň disponovala značně vysokým náměrem kvůli palbě na vzdušné cíle, ale věžičku shora stále chránil jen kryt z pletiva. Standardně se do SdKfz 222 nemontovaly radiostanice, část obrněnců je však dostala a Němci vyvinuli také speciální spojovací úpravu SdKfz 223. 

Cikánská maringotka

Sériová výroba začala již v roce 1938 a pokračovala dalších pět let, byť s jednou podstatnou změnou, k níž došlo roku 1940. Dosavadní podoba, jež nesla název Ausf. A, se přestala vyrábět a přešlo se na provedení Ausf. B, které dostalo o něco výkonnější motor. Síla čelního pancíře se více než zdvojnásobila (z 14,5 mm na 30 mm), na zbytku korby však zůstalo 8 mm oceli. Místo zbraně KwK 30 se montoval rychleji střílející typ KwK 38 stejné ráže a zvýšil se i maximální náměr lafety.

Pro obě verze platilo, že pomocí úchytů bývaly ke korbám připojeny různé úložné schránky, kanystry na benzin a vodu, nářadí, hasicí přístroje, lana a podobně. Kvůli tomu tato vozidla dostala přezdívku „cikánská maringotka“. V západní Evropě si SdKfz 222 vedly výborně, ale klima a terén v severní Africe či v Sovětském svazu jim příliš nesvědčily. Tyto stroje byly totiž určeny primárně pro jízdu po silnici a mimo zpevněné komunikace si moc dobře nevedly. Navzdory svým nedostatkům však patřily mezi oblíbené typy vojenské techniky a malý počet exemplářů zůstal ve službě až do konce války. 

Měření sil

Přestože německý SdKfz 222 a sovětský BA-10 vznikly ve stejné době, výsledkem procesů se staly dvě hodně odlišné konstrukce. Kořeny těchto rozdílů však spočívaly i v tom, že německá „blesková válka“ a sovětská „hloubková operace“ nebyly (navzdory své nesporné příbuznosti) ani zdaleka shodné. Němci počítali s několika málo průlomy nepřátelské linie a předpokládali, že budou bojovat proti silnějším nepřátelům. SdKfz 222 proto představoval výlučně průzkumný prostředek, který se měl po kontaktu s protivníkem okamžitě stáhnout, a proto mu musel stačit 20mm kanon.

Stejnou zbraň ostatně dostaly i větší kolové obrněnce Wehrmachtu, teprve za války se objevil výrazně silněji vyzbrojený SdKfz 234. První sovětské obrněné vozy nesly pouze kulomety, ovšem poté jejich palebná síla rychle rostla a standardem se stal 45mm kanon shodného typu jako v tanku T-26. Sovětská doktrína totiž navrhovala drtivé průlomy na širší frontě za využití početní převahy a zničující palebné síly. Obrněnce řady BA se tudíž sice měly zabývat zejména průzkumem, ale pokud nalezly nepřítele „jen“ v podobě lehkých tanků, předpisy jim nařizovaly zahájit boj, protože 45mm kanon byl koncem 30. let velmi efektivní nástroj, byť později jeho užitečnost rychle klesala.

TIP: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go

Sovětské vozy vedly také z hlediska terénní průchodnosti, avšak německé byly rychlejší na silnici. Silnějším pancéřováním čela korby disponoval SdKfz 222, sovětské automobily ale měly lépe chráněné boky i záď. Řešení ze SSSR tak lze označit za spojení konzervativní konstrukce a neobvykle účinné výzbroje, kdežto německý typ byl technicky progresivnější, byť méně vhodný do extrémních podmínek, které druhá světová válka přinesla. Oba typy dokonale zapadaly do taktických koncepcí „svých“ armád, ale vítězství ve vzájemném souboji by si zřejmě odnesl sovětský BA-10.

Tradiční čínské lékařství neztrácí v konkurenci západní medicíny na oblibě. Naopak. V mnoha zemích východní Asie, jako je Japonsko nebo Jižní Korea, už převálcovalo tamější tradiční léčebné postupy a rostoucímu zájmu se těší i v západním světě. Na vzestupu je rovněž ve své čínské kolébce, protože díky hospodářskému rozmachu si i poměrně drahé léky může dovolit stále více příslušníků více než miliardového národa. Kde se ale berou suroviny na výrobu tradičních čínských léků? Mnohé jsou získávány i z živočichů, kteří se nacházejí na okraji existenční propasti.

Tragédie tygří síly

Tygr (Panthera tigris) je šelma úctyhodné síly a vitality. To zřejmě přispělo k víře mnoha asijských národů, že nejrůznější části tygřího těla jsou zdrojem léčivé síly a dokážou zahnat širokou škálu nemocí. V Číně se dodnes těší velkému respektu údajné léčivé vlastnosti tygřích kostí. Tradiční čínská medicína z nich připravuje léky na vymknuté klouby ale také na ochrnuté končetiny. Z tygra se však v čínských lékárnách upotřebí prakticky všechno včetně zubů, kůže a chlupů. Dokonce ani tygří moč nepřijde nazmar. Je považována za účinný lék proti revmatismu.

Těžko se můžeme divit, že počty tygrů ve volné přírodě neustále klesají. Ve 20. století se světová tygří populace smrskla ze 100 0000 na 5 000! V současné době žije ve volné přírodě odhadem asi 3 890 tygrů. Ilegální lov motivovaný honbou za vysoce ceněnými surovinami pro tradiční čínskou medicínu představuje jednu z hlavních příčin děsivého poklesu stavů volně žijících zvířat.

V Číně existuje řada chovných zařízení, která jsou prezentována jako stanice na záchranu tygra. Z chovanců mnohých stanic je však nakonec do volné přírody vypuštěno jen pár kusů. Většina odchovaných zvířat se mění na hromadu surovin pro tradiční čínskou medicínu.

Krutý obchod s medvědí žlučí

Už déle než tisíc let je mezi čínskými pacienty, lékaři a lékárníky oblíbena medvědí žluč. První dochovaná lékařská kniha, která ji doporučuje proti zánětům, bakteriálním infekcím a jako prostředek na tišení bolestí, pochází ze 7. století. Moderní medicína prokázala, že víra v tento lék není úplně bezdůvodná. Žluč medvědů obsahuje kyselinu ursodeoxycholovou, která patří mezi tzv. žlučové kyseliny a od většiny z nich se liší tím, že není ani ve vyšších dávkách toxická. K léčbě jaterních chorob nebo některých typů zánětu žaludku používá tuto chemikálii i moderní západní medicína. Medvědi ale nejsou jediným zdrojem této sloučeniny. Kyselinu ursodeoxycholovou vytvářejí ve žluči i další živočichové včetně člověka a bez větších problémů ji lze vyrábět synteticky.

Číňané ovšem získávají žluč od medvědů ušatých (Ursus thibetanus), které Mezinárodní svaz na ochranu přírody zařadil do Červené knihy ohrožených druhů. Pokud by žluč používaná k léčbě pocházela jen ze zabitých medvědů, muselo by pro uspokojení poptávky na čínském trhu ročně padnout asi 10 000 kusů. Vzhledem k tomu, že celosvětová populace medvědů ušatých čítá asi 25 000 zvířat, by to znamenalo jejich bleskurychlou zkázu.

Od 80. let se proto vysoce ceněná surovina získává na tzv. žlučových farmách. Medvědi jsou tu chováni v těsných klecích, které jim brání v pohybu. Do žlučníku mají zavedenou gumovou hadičku nebo kovovou trubičku. Žluč z ní buď samovolně vytéká, nebo je pravidelně odsávána. Medvědi mohou na žlučové farmě prožít v příšerných podmínkách i deset let. Většina však tohle pochybné štěstí nemá. Umírají podstatně dříve na nejrůznější infekce, rakovinu jater a další onemocnění. Čína uvádí, že se na žlučových farmách chová sedm až osm tisíc medvědů.

Dražší než diamanty

Zřejmě nejznámější komoditou na trhu se surovinami pro tradiční čínskou medicínu jsou rohy nosorožců. Chemické analýzy neodhalily v hmotě nosorožčího rohu nic víc než bílkovinu keratin, která se hojně nachází i ve zvířecí srsti, rozích a kopytech, paznehtech nebo drápech. Člověk má keratin v nehtech, chlupech, vousech a vlasech. Přesto je na prášek rozemletý nosorožčí roh považován za lék na mnoho chorob. V rozporu s obecně rozšířeným přesvědčením nebývá používán přednostně jako afrodisiakum. Léčí se s ním především horečnatá onemocnění, astma, revmatismus a dna. Staré čínské lékařské knihy ze 16. století doporučují nosorožčí roh i proti hadímu uštknutí, halucinacím, tyfu, bolestem hlavy, vředům, zvracení a také proti „posedlosti zlými duchy“.

Rostoucí poptávka šroubuje ceny. V roce 1993 stálo kilo rohoviny z nosorožčího rohu na černém trhu asi 4 700 dolarů. O dvacet let později se za stejné množství platí přes 60 000 dolarů. Kilogram nosorožčí rohoviny nelze vyvážit zlatem, diamanty ani kokainem. I proto se mohou afričtí pytláci vybavit nejmodernějšími zbraněmi a technikou. Vyplácí se jim zabíjet dokonce i nosorožce, kterým správci rezervací rohy preventivně uřízli v naději, že takové zvíře bude pro pytláky bezcenné. Odstraní jim alespoň dorůstající pahýl.

Krátký konec dlouhých rohů?

V minulých staletích padly za oběť uspokojení poptávky po rozích populace tří asijských druhů nosorožců – nosorožce jávského (Rhinoceros sondaicus), sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis) a indického (Rhinoceros unicornis). Ti jsou tradiční čínskou medicínou ceněni mnohem více než afričtí nosorožci. Dorůstají menších rozměrů a Číňané věří, že jsou v nich účinné látky více koncentrovány.

Kolaps asijských zdrojů nosorožčí rohoviny byl hlavním podnětem pro přesun lovu do Afriky. Tam nyní pod cíleným náporem ilegálního lovu rychle mizí nosorožci tuponosí a dvourozí. Jejich posledním významným útočištěm zůstává Jižní Afrika. Žije tu 90 % z celkového počtu dvaceti tisíc nosorožců tuponosých (Ceratotherium simum) a 40 % z pětitisícové populace nosorožců dvourohých (Diceros bicornis). Společně se sousední Namibií skýtá Jižní Afrika domov 80 % populace nosorožců dvourohých. V posledních letech se tu každý rok zdvojnásobil počet zvířat zabitých pytláky. Do dvaceti let mohou být i tam nosorožci vyhubeni.

Od velemloka po hulmana

Tradiční čínská medicína využívá celou řadu materiálů živočišného původu a mnohé z těchto zvířat patří k ohroženým druhům. I dnes oficiálně vycházejí receptury, které jako základní surovinu požadují žaludek nebo kůži vzácného velemloka čínského (Andrias davidianus). Stále stoupá poptávka po chrupavkách nejrůznějších žraloků (Selachii), které se předepisují nejen k léčbě artritidy ale dokonce i pacientům s nádorovými onemocněními. Někteří lidé totiž mylně věří, že žraloci jsou proti rakovině imunní. Hitem se stali mořští koníčci (Hippocampus) používaní do léků na celou řadu chorob a poruch astmatem počínaje a impotencí a letargií konče.

Image

Čtěte také

Další oběti čínské medicíny: Kvůli pověrám umírají tisíce mant obrovských

Výrobci tradičních léků východoasijské medicíny mají spadeno i na kriticky ohroženého hulmana Delacourova (Trachypithecus delacouri). Poslední zástupci tohoto druhu opic žijí na malém území vápencového krasu v severním Vietnamu. Jejich osud mohou záhy zpečetit pytláci. Především kosti, ale i další tkáně a orgány patří k vysoce ceněným ingrediencím mnoha léků.

Místo uzdravení smrt

Jak bylo uvedeno výše, prášek z nosorožčích rohů nemůže mít na zdravotní stav pacientů žádný reálný účinek. Řada léků ze zvířecích tkání a orgánů však nemocným lidem nejen nepomáhá, ale může jim dokonce uškodit! Volně žijící živočichové hostí nejednoho původce závažných lidských infekčních chorob – viry i bakterie. Na zvířatech se přítomnost choroboplodných zárodků nemusí nijak projevit. Například v jednom safari ve Velké Británii zavládlo zděšení poté, co se ukázalo, že tamější kolonie makaků je promořená virem eboly. Ani u jedné opice nebyly patrné nějaké zdravotní problémy. Pokud by se ale virem nakazili lidé, hrozila by jim s osmdesátiprocentní pravděpodobností smrt.

V Africe zřejmě stálo využívání opičích tkání k výrobě tradičních léků za vznikem pandemie AIDS. Virus HIV1 pocházel od šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes), virus HIV2 od mangabejů kouřových (Cercocebus atys). V rovníkové Africe patří maso obou těchto primátů k oblíbeným delikatesám. Zároveň však je využívá i lidové léčitelství.

Léky tradiční čínské medicíny obsahující tkáně z živočichů v sobě mohou skrývat například bakterie Salmonella, které vyvolávají těžké průjmy a jiné závažné zdravotní komplikace. Další „příměsí s nežádoucími účinky“ může být bakteriální původce tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis nebo virus vztekliny.

Slovem impérium vlastně rozumíme onu „mateřskou“ zemi a k ní příslušná území, kterým se může říkat kolonie, provincie či jinak a která mívají tu větší a tu menší míru samostatnosti. Které říše byly v historii nejmocnější a jak obstály v prověrce času?

Podobné soudy se neobejdou bez značné kontroverze. Podobné pomyslné žebříčky totiž postihují i závislá území, která jsou osídlena minimálně anebo vůbec. Navíc se do rozlohy některých států počítají a do jiných ne. Bystrý čtenář si navíc jistě vzpomene na mapu Afriky, kde si mocní muži neúrodnou poušť dělili podle pravítka nad jednacím stolem. Pár stovek kilometrů zde prostě nehrálo roli. Na opačné straně pak stojí Západní Evropa, kde se pro každý píď země prolévala krev. 

Španělské koloniální impérium

Bronz drží Imperio español se svými 25 000 000 km². Obrovská země se v průběhu 15. a 16. století stala průkopníkem v zámořských objevech. Získávání rozsáhlých území však šlo na úkor tamějších kultur, i když informace o záměrně zablešených a zamořených dekách jsou samozřejmě nesmyslné.

Období 16. a 17. století se říká Siglo de Oro, století zlata, a země tehdy měla 68 milionů obyvatel. Pak ale přišel úpadek a jednou z příčin byla mimo jiné bytnějící korupce. Málo známou součástí španělského koloniálního impéria je oblast Nootka, která zahrnovala pobřežní části dnešního státu Washington a část Britské Kolumbie. Španělsku však oblast patřila jen pět let od roku 1789 do roku 1794.

Mongolská říše

Těsné druhé místo a tudíž stříbrnou příčku získává Mongol-yn Ezent Güren, která ovládala území o rozloze 33 000 000 km². Doba jejího největšího rozmachu spadá do 13. a 14. století a ve 13. století zde žilo 100 milionů obyvatel. Nejznámějším panovníkem byl Temüdžin, známější jako Čingischán, který roku 1206 sjednotil rozdrobené mongolské kmeny. Legenda tvrdí, že když tento bojovník zemřel, začali se jeho vojáci obávat, že by jeho hrob mohl být znesvěcen. Proto schválně změnili tok řeky, vůdce pohřbili a pak řeku vrátili na původní místo. Další verze tvrdí, že byl jeho hrob udupán tisícovkou koní, zalesněn a pokryt věčným sněhem, aby nikdo nikdy nenarušil jeho věčný spánek.

Britské impérium

Zlatá medaile v našem žebříčku patří říši, nad kterou „slunce nezapadá“. Její rozloha činila v roce 1922 zhruba 34 000 000 km², což dohromady představovalo téměř čtvrtinu zemské souše. Díky tomuto obrovskému rozsahu se po světě rozšířil anglický jazyk, sporty jako kriket, ragby či fotbal anebo britský způsob vzdělávání. Britové se totiž velmi úporně snažili udržet si svůj životní styl.

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Pěkným příkladem byl život anglických koloniálních úředníků v Bengálsku. Neznámý autor z konce 18. století popisuje „běžný den běžného úředníka“ následovně: „Okolo sedmé hodiny ranní jeho dveřník otevře bránu a veranda je uvolněna pro jeho lokaje, nákupčí, poslíčky, kurýry, nosiče holí, stewardy a majordomy, písaře a solicitátory. Vrchní sluha vstoupí do haly a jeho ložnice v osm hodin. Paní je uklidněna a vyvedena po soukromém schodišti, buď do vlastního apartmá, nebo ven mimo dvůr. V té chvíli pán domu vystrčí nohy z postele, a celý dav, který ho čeká, vpadne do místnosti.“

A co že bylo kořenem anglického kolonialismu? Podle dobové anekdoty prý šlo o příslovečně líbezné britské počasí a příslovečně lahodnou insulární kuchyni. Obé tak Brity donutilo opustit ostrov a podmanit si přívětivější kouty světa. Zde se pak ze všech sil snažili žít „po anglicku“.

K-278 Komsomolec byla ponorkou sovětského námořnictva. Šlo o prototyp nové třídy ponorek s jaderným pohonem. Během hlídkové plavby v Norském moři v roce 1989 došlo ke katastrofě, během které zahynula většina posádky a ponorka se potopila na dno ve hloubce asi 1 700 metrů. Na palubě jsou stále torpéda s jadernou hlavicí, z nichž by se mohl uvolňovat radioaktivní materiál.

Norsko nedávno vyslalo ke vraku Komsomolce průzkumnou miniponorku ROV Ægir 6000, která odebrala v okolí vraku vzorky vody. Odborníci zjistili, že u ponorky je vysoká radioaktivita, která se pohybuje kolem 100 becquerelů na litr. Obvyklé hodnoty v tomto prostředí přitom bývají jen okolo 0, 001 becquerelu na litr. U Komsomolce tedy radioaktivita asi stotisíckrát přesahuje přirozenou radioaktivitu mořského dna. V jednom případě vědci naměřili dokonce 800 becquerelů na litr. Viníkem je zřejmě plutonium, které se uvolňuje z torpéd.

TIP: Časovaná bomba: Tající led v Grónsku může odkrýt opuštěnou toxickou základnu

Navzdory vysokým hodnotám radioaktivity u Komsomolce vědci nepovažují naměřené údaje za alarmující. Vzhledem k velké hloubce vraku ponorky záření neohrožuje lidi ani většinu mořských živočichů. Ohromné masy mořské vody tuto radioaktivitu spolehlivě rozředí. Pro srovnání – po havárii v Černobylu stanovily norské úřady limitní hodnoty na 600 Bq/kg, nejvyšší hodnoty naměřené u vraku ponorky jsou tak jen lehce nad tímto limitem. 

„V posledních dnech jsme odebrali vzorky několik metrů nad kanálem. Na rozdíl od samotného kanálu jsme zde nenašli žádné měřitelné hladiny radioaktivního cesia,“ řekl Justin Gwynn, výzkumný pracovník z Norského úřadu pro radiační a jadernou bezpečnost (DSA).

Norské úřady nicméně hodlají i nadále sledovat obsah radioaktivních látek v mořských rybách, které jsou významné pro norské hospodářství. Podle všeho ale není v tuto chvíli důvod k obavám.