Armádní komplex Y-12 v Oak Ridge ve státě Tennessee se až donedávna považoval za druhý Fort Knox. Vznikl během druhé světové války jako součást projektu Manhattan, přičemž se tam obohacoval uran pro první atomové bomby. Svou pověst nedobytné pevnosti však ztratil 28. července 2012, kdy se stal terčem vloupání, jehož popis zní takřka neuvěřitelně. Skrz plot se tehdy prostříhala 82letá jeptiška, doprovázená dvěma dalšími protijadernými aktivisty (dva muži ve věku 57 a 63 let).

Přirozeně očekávali, že jejich akce nebude mít dlouhého trvání a na místě je zatknou. Nestalo se ovšem nic. Ušli téměř dva kilometry a prostříhali se celkem přes čtyři ploty. Na chvíli zaváhali, když narazili na ceduli varující na možnost použití smrtící síly. Přesto však šli nakonec dál a dostali se až k budově s vysoce obohaceným jaderným materiálem. Její zdi pak postříkali zvířecí krví a sprejem na ni načmárali nejrůznější nápisy. Jejich řádění trvalo několik hodin, než (spíše náhodou) narazili na osamoceného strážce, který je zastavil. Troufalé jeptišce hrozilo až třicet let vězení, odsouzena byla nakonec ke 35 měsícům a v roce 2015 jí byl trest zmírněn a byla propuštěna. Její akce ale každopádně vyvolala velké pochybnosti, jak jsou vlastně jaderné zbraně a materiál na jejich výrobu zabezpečeny.

Zatoulané bomby

Podobných pochybení už se navíc odehrálo více. Například v roce 2007 nainstalovali armádní technici omylem na letoun B-52H šest raket s plochou dráhou letu. Před startem měly být jaderné hlavice nahrazeny cvičnými, což se však nestalo a letoun přistál s ostrým arzenálem na Barksdaleově letecké základně. Celkem 36 hodin tak zůstaly atomové zbraně bez jakékoliv speciální ochrany, kterou takový transport vyžaduje, a navíc nikomu ani nechyběly! Teprve pak si personál základny náhodou všiml, že se na letadle nacházejí jaderné hlavice, a incident ohlásil. Jak těžké by tedy bylo pro teroristy ukrást atomovou bombu? Možná mnohem méně, než by si jaderné velmoci přály. 

Rakety na zahradě

Velké množství jaderných zbraní v držení americké armády má formu mezikontinentálních balistických raket, které se nacházejí v betonových silech po celých Státech, někdy přímo pod soukromými pozemky běžných občanů. O zabezpečení a obsluhu zmíněného arzenálu se starají příslušníci speciálních služeb, tzv. Launch Control centers (odpalovacích stanovišť). Každé má přitom na starosti deset balistických raket, k nimž vede přímé kabelové spojení. Jak složité by bylo do některého z těchto center proniknout? 

V roce 2010 se do jednoho z nich mohl podívat Joe Pappalardo z časopisu Popular Mechanics. Přístup do centra byl možný pouze skrz nadzemní budovu, která z dálky vypadá jako obyčejný obytný dům. Teprve když redaktor dorazil blíže, všiml si vysokého ostnatého plotu s nápisy varujícími, že nezvaný návštěvník může být zastřelen. O bezpečnost se starají strážci, kteří v případě neoprávněného vniknutí zpacifikují narušitele útočnými puškami. Do budovy vás mohou pustit jen zevnitř.

V obytné části se nacházejí neprůstřelné dveře, které vedou do malé místnosti. Uvnitř najdete dalšího strážce a další dveře, tentokrát vedoucí k výtahu s jedinou zastávkou – bunkrem ležícím desítky metrů pod zemí. Strážce si telefonicky vymění bezpečnostní kódy s posádkou bunkru a teprve pak se výtah objeví. Vnější stěny bunkru měří více než metr a měly by odolat i jaderné válce zuřící na povrchu. Pappalarda také v bunkru upoutala pozoruhodná kombinace moderní a zastaralé techniky, která prý připomínala originální sérii Star Trek z 60. let. Spatřil tam například konzoli na devítipalcové diskety, tedy pozoruhodnou raritu. 

Odpalovací kódy

Jeden z bezpečnostních prvků jaderných zbraní představují tzv. PAL (Permissive Action Link) kódy, které se skládají ze 4 až 12 čísel v závislosti na konkrétním typu. Kód se obvykle rozdělí mezi dva lidi. Přesné detaily zabezpečení se z pochopitelných důvodů utajují, ale má se za to, že v případě zadání špatného kódu dojde k mechanickému poškození spouštěcího mechanismu bomby, takže už pak není možné ji odpálit. Totéž zřejmě nastane, pokusí-li se někdo k odpalovacímu mechanismu dostat násilím. Samotný spouštěcí mechanismus se přirovnává k bludišti plnému motorků a mechanických strojků, které se musejí aktivovat v přesně dané sekvenci, jinak bombu nelze použít. Tím se zároveň zajišťuje, aby nedošlo k nežádoucímu výbuchu třeba v případě havárie. 

Dorazí-li přes zabezpečenou linku rozkaz s odpalovacími kódy k použití raket, porovná je dvoučlenná obsluha bunkru s kódy uloženými ve svém sejfu. Ve správném okamžiku pak oba operátoři otočí přepínač z polohy SET (připraveno) do pozice LAUNCH (odpal) a dojde k vypuštění raket. Pro úspěšnou autorizaci je ale nezbytná ještě spolupráce dvojice operátorů z jiného Launch Control center. Rakety lze sice aktivovat i bez jejich autorizace, ale v takovém případě dojde k odpálení až za několik hodin, nikoliv okamžitě. Kdyby tedy někdo rakety aktivoval neoprávněně, úřady by měly dost času proti tomu zasáhnout. 

Svůj arzenál jaderných zbraní mají také ponorky. Podle autora studie o bezpečnosti jaderných zbraní Granta Elliotta lze přitom rakety na jejich palubách odpálit i bez asistence zvenčí. Ve dvou sejfech se nacházejí odpalovací kódy a v dalším pak odpalovací mechanismus. Zmíněný odborník k tomu uvádí: „Spouštěcí procedury pro ponorky jsou navrženy tak, aby vyžadovaly minimální komunikaci při současném zachování vysoké bezpečnosti. Vybraní důstojníci kontrolují přístup k autorizačním a nabíjecím kódům a ke spouštěcímu mechanismu, ale je nutná součinnost celé posádky, aby připravila zbraň k odpálení.“ Minimalizuje se tak riziko, že dojde ke spiknutí několika námořníků na palubě. Přesto však lidský faktor představuje nejslabší článek celého zabezpečení a vnitřní konspirace kvůli získání kontroly nad jadernými zbraněmi je noční můrou všech zemí disponujících jaderným arzenálem. 

Znudění hlídači

K ohrožení může dojít i v důsledku obyčejné lenosti a laxního přístupu obsluhujícího personálu, čímž nechvalně proslulo hlavně Rusko. Studie Securing the bomb (Zabezpečení bomby) z roku 2010 uvádí některé prohřešky obsluhy, která se starala o jaderná zařízení: „Strážci vypínali detektory pohybu, protože je otravovaly falešné poplachy, bezpečnostní dveře se ponechávaly otevřené, senior manažeři mohli obcházet bezpečnostní systémy.“ Strážci podle zprávy mnohdy nosili nenabité zbraně a měli jen malé povědomí, jak moc je jejich práce vlastně důležitá. „Kombinace nízkých platů a nudné práce, vykonávané často v odlehlých oblastech, přispívá ke špatné morálce mezi těmito vojáky,“ uvádí dále studie. 

Zdá se jako zázrak, že se žádné teroristické skupině ještě nepodařilo zmocnit se jaderné zbraně. Přitom to mnohé už prokazatelně zkoušely. Například Al-Káida se snaží získat jadernou zbraň již řadu let. V roce 1993 se její členové pokoušeli dostat k vysoce obohacenému súdánskému uranu. A v roce 2001 se Usáma bin Ládin a Ajmán Zavahrí setkali se dvěma pákistánskými jadernými vědci a probírali možnosti, jak si atomové zbraně opatřit. V 90. letech se je pokoušela získat i sekta Óm šinrikjó, která v roce 1995 zosnovala teroristický útok v tokijském metru za použití nervového plynu sarinu. A podle ruských úřadů měli o atomovou bombu zájem také čečenští teroristé. 

A jak by to dopadlo, kdyby se do akce vložili profesionálové? Novináři Andrej Soldatov a Irina Boroganová přinášejí ve své knize o ruských bezpečnostních složkách zajímavá fakta o výcviku špičkové sabotážní jednotky Vympel organizované kdysi pod KGB. Její operativci byli určeni pro průniky do vysoce střežených míst, jako jsou jaderné elektrárny nebo odpalovací sila, a jejich schopnosti se testovaly na skutečných zařízeních. Ve většině případů prý dokázali obejít ostrahu, dostat se dovnitř, zařízení „sabotovat“ a bezpečně zmizet. Když nezvládnete zadržet postarší jeptišku, jak chcete jaderné hlavice chránit před motivovanými vojáky?

Jaderné incidenty

Asi největší riziko, že se atomové zbraně dostanou do nesprávných rukou, hrozí v případě havárií. A těch se už v historii odehrála celá řada. Asi nejznámější se stala v roce 1966 nad španělským městem Palomares: letoun B-52G se tam ve vzduchu srazil s tankovacím letadlem, rozlomil se a vypadly z něj čtyři termojaderné bomby. U dvou z nich vybuchly konvenční nálože (které slouží jako rozbuška pro jadernou nálož) a jaderný materiál se rozptýlil po okolí. V rámci dekontaminace se odvezlo více než 1 400 tun radioaktivní půdy. Navíc jedna z bomb dopadla do moře a podařilo se ji najít až za dva a půl měsíce, přičemž se do pátrání musely zapojit ponorky. Některá místa v oblasti zůstala kontaminovaná dodnes. 

TIP: Přísně střežená města a uzavřené zóny: Los Alamos

V roce 1968 pak havaroval další letoun stejného typu a dopadl na mořský led v blízkosti letecké základny Thule v Grónsku. U všech čtyř atomových bomb vybuchly konvenční nálože a část jedné bomby se protavila skrz ledovou krustu a skončila v moři, takže i zde musela zasahovat ponorka. Navíc hrozilo, že s příchodem jara led roztaje a do moře se dostane rovněž zbytek radioaktivního materiálu. Také tentokrát přišly na řadu dekontaminační práce, které však komplikoval fakt, že během arktické zimy panuje několik měsíců tma a teploty padají až k −60 °C. 

Historie zná i další podobné incidenty: uvádí se například, že jen Američané ztratili celkem jedenáct jaderných zbraní, které se nepodařilo nikdy nalézt. Většina z nich se však nachází na dně moře, a pokud by se jich chtěli zmocnit teroristé, museli by mít velkou dávku štěstí, aby je vůbec našli. K vyzvednutí by navíc potřebovali moderní ponorky, kterými zločinecké organizace naštěstí běžně nedisponují. 

Legalizace marihuany má v dnešní době své příznivce i odpůrce. Jedním z argumentů proti uvolnění zákazů užívání a prodeje této pozoruhodné rostlinné drogy často bývá i to, že legalizace marihuany povede k její větší spotřebě, především mezi mladými lidmi. Jak je to ale doopravdy?

Touto otázkou se nedávno zabýval rozsáhlý výzkum mezi americkými teenagery. Vědci použili data z národního průzkumu zdraví mladých lidí, který každé dva roky pořádá Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Do výzkumu zahrnuli výzkumy z let 1993 až 2017, kterých se zúčastnilo přes 1,4 milionu středoškolských studentů z celých Spojených států. Během této doby 27 států USA legalizovalo medicínskou marihuanu a 7 států povolilo rekreační užívání marihuany.

TIP: V USA řádí opiátová krize: Mohla by ji vyřešit rekreační marihuana?

Vědci nenašli žádné důkazy toho, že by legalizace marihuany vedla k nárůstu užívání marihuany u teenagerů. Je to spíše naopak. Zdá se, že teenageři po legalizaci kouří trávu méně. Netýká se to ale legalizace medicínské marihuany, nýbrž těch států, v nichž povolili rekreační užívání marihuany. Podle jedné zajímavé hypotézy je příčinou to, že legalizace odejme marihuaně příchuť zakázaného ovoce, které teenagerům tolik chutná.

V soutěži pořádané britskou společností Skytrax se Changi již od roku 2013 drží na postu nejlepšího letiště světa. A výjimečné pozice se samozřejmě nechce vzdát: Od roku 2014 tak v jeho areálu vznikala unikátní hala Jewel neboli „klenot“, do níž mohli návštěvníci poprvé zavítat letos v dubnu. 

Podnět k jejímu vzniku zavdala touha vedení letiště po vlastním komplexu, kam by mohli cestující vyrazit za zábavou. „Nejprve padaly návrhy na dinosauří park, velké akvárium či muzeum mumií, ale všechny jsme je odmítli,“ vysvětluje architekt Moshe Safdie. „Na taková místa se totiž zajdete podívat jen jednou. Letiště naopak potřebovalo něco univerzálního, nevyčerpatelného a zajímavého pro každou věkovou kategorii. A tak jsme dospěli k mytické zahradě.“   

Voda v domě 

Za návrhem jedinečné stavby stojí kalifornská firma WET. Středobod Jewelu tvoří nejvyšší krytý vodopád světa: Prochází skrz sedm z deseti pater budovy a napájí ho dešťová voda. „Jedná se o přirozenou součást komplexu,“ vysvětluje ředitel WET Peter Kopik. „Jako by vám protékala střecha a voda se stala nedílnou součástí interiéru vašeho domu.“ 

V noci se tekutá stěna díky důmyslnému nasvícení mění v pomyslné kruhové projekční plátno. Jeho okolí je pak osázeno rostlinami, které se pnou napříč pěti patry budovy. Plochu 21 000 m² porůstá přes 900 stromů a více než 100 tisíc keřů, přivezených ze všech koutů planety.  

Prostor mezi hvězdami rozhodně není prázdný. Astronomové tam před časem nalezli dlouhé pásy organického materiálu nejasného původu, takzvaná difúzní mezihvězdná pásma (DIB, podle anglického diffuse interstellar bands). Teď byla tato pásma objevena i v okolí Sluneční soustavy, což vědce rozhodně překvapilo.

Sluneční soustava se totiž nachází v takzvané Lokální bublině, což je dutina v okolním mezihvězdném prostředí, která vznikla po explozi supernovy před několika miliony let. Její průměr je asi 300 světelných let a hustota hmoty je v Lokální bublině oproti standardnímu mezihvězdnému prostředí asi jen desetinová. Lokální bublina obsahuje horký plyn, jehož teplota dosahuje milionů stupňů Celsia. To by mělo být zcela nepříznivé pro běžné molekuly mezihvězdného prostoru.

Pásma organické hmoty

Jenomže molekuly, které tvoří pásma DIB, to očividně vydrží, což vědce udivilo. Vše nasvědčuje tomu, že pásma DIB mohou být tvořena většími molekulami a mohou být více stabilní, než jsme si doposud mysleli. Jinak by tak vysoké teploty v Lokální bublině nezvládla.

TIP: Je to oficiální! Americká sonda Voyager 2 vstoupila do mezihvězdného prostoru

Difúzní mezihvězdná pásma se nejlépe hledají s odstupem, u hvězd, které nejsou úplně nejblíže. Jacco van Loon z britské Keele Observatory a jeho spolupracovníci ale chtěli zjistit, jak je to s těmito útvary v okolí Sluneční soustavy. Když je skutečně objevili, tak by to mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro naše představy o vzniku Sluneční soustavy. Zdá se totiž, že organický materiál v pásmech DIB je stejného původu, jako organický materiál v kometách. Pásma DIB možná přispěla ke vzniku života tím, že na Zemi dodala některé nezbytné ingredience. 

Winston Churchill se od samého počátku válečného působení ve vrcholném úřadě rozhodl, že zapomene na nepřátelství a osobní antipatie z předchozího období. Mnohá vysoce postavená místa svěřil svým dávným oponentům se slovy: „Pokud jde o mne, minulost je mrtvá. Nenávist si nechme pro společného nepřítele.“ 

V roli sjednotitele

K tomu patřilo i udržování dobrých vztahů se Spojenými státy americkými. Churchill už jako první lord admirality navázal korespondenci s prezidentem Franklinem Rooseveltem, který sice projevoval zájem o osud ostrovního království, ale musel ctít americkou neutralitu. To se začalo měnit v létě 1940, kdy britská armáda trpěla akutním nedostatkem výzbroje. Za první světové války se Churchill coby ministr zbrojní výroby bezprostředně přesvědčil o ekonomické síle USA a i tentokrát se nutnost materiální podpory ze zámoří zdála nevyhnutelná.

Po japonském útoku na Pearl Harbor se Churchill snažil Roosevelta přesvědčit o prvořadém významu porážky Německa. A skutečně získal jeho příslib spojenecké invaze v severozápadní Evropě při nejbližší možné příležitosti. Premiér věřil, že tato akce bude realizovatelná do konce roku 1942, ale nedostatek lodní tonáže potřebné pro gigantické přesuny, stejně jako nutnost udržovat velké armády v Africe a na Středním východě tomu zabránily. Spojenci odmítali vysadit na břeh malé síly a riskovat neúspěch, takže k vylodění v Normandii došlo až v červnu 1944. 

Síla psaného slova 

Celý svůj politický život byl Churchill přesvědčen, že jasná formulace názorů na papíře je příležitostí k ovlivnění názorových protivníků. Ne vždy byl úspěšný – například s výzvou zaslanou v květnu 1940 Mussolinimu, aby nepřijal závazek aktivního spojenectví Itálie s Německem. Italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano sice označil jeho varování za důstojné a ušlechtilé, avšak duce, vzrušený možností využití Hitlerova útoku na Francii ve svůj prospěch, jej na vědomí nevzal.

Jindy se skrze dopis zaslaný ministru zahraničí Jósuke Macuokovi pokusil zamezit japonskému vstupu do války po boku Osy. Pošetilost takového kroku podpořil schválením náletu na Berlín právě v době jeho pobytu tam. Macuoka v protileteckém krytu poslouchal, jak se jeho německý kolega Joachim von Ribbentrop s jistotou vyjadřuje o porážce Británie za svistu pum vybuchujících nad jejich hlavami.

Velká trojka

Úspěšnější naopak byl v již zmíněné korespondenci s americkým prezidentem Rooseveltem. Churchillův dopis jej přesvědčil o naléhavosti situace a během roku 1940 postupně začaly loděpřivážet americké zbraně. Zámořská velmoc si ale nechala vše zaplatit. Za předání 50 starších torpédoborců potřebných pro protiponorkovou službu získali Američané do správy několik základen v západním Atlantiku, a co se peněz týče, Velká Británie splatila svůj válečný dluh až v roce 2006. 

Dokončení: Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (4)

Churchill kladl velký důraz také na osobní setkání. Hned v květnu 1940 se pokusil třemi návštěvami Francie povzbudit její vůli k pokračování v boji. Jednání s Rooseveltem proběhla celá řada, především ohledně přípravy společného postupu před konferencemi se Stalinem. Společně se Velká trojka sešla v Teheránu v listopadu 1943 a na Jaltě v únoru 1945. Jednání se sovětským diktátorem nebyla úspěšná, Churchill se svými snahami vymanit poválečnou střední Evropu ze sféry vlivu SSSR neuspěl. 

Koněpruské jeskyně jsou největší české krasové území! Nachází se v chráněné krajinné oblasti Český kras uvnitř návrší Zlatý kůň. Objeveny byly až v roce 1950, kdy se tady začal těžit vápenec. Výzkum odhalil třípatrový jeskynní systém dlouhý více než dva kilometry! O devět let později se celé území otevřelo pro veřejnost. 

Jeskyně krápníků i padělatelů

Ovšem historie o něm už dřív znala pár pověstí. Třeba o tom, že jednoho dne na vrcholu Zlatého koně malý pasáček pásl své stádo. Pojednou si všiml, že ze země stoupá kouř. Objevil díru ve skále, do které odvážně vlezl. Co našel? Zarostlého vousáče, který seděl na hromadě peněz! Dostal od něj pár minci. Za ně ale musel slíbit, že o muži nikomu nic nepoví. Pasáček ale samozřejmě všechno vyzradil hned, jak se vrátil do vesnice. Sousedi se sebrali a šli úchvatný poklad hledat. Jenže nic nenašli. Sebrali pasáčkovi jeho peníze a ještě mu nařezali! 

Legenda má ale zřejmě pravdivý základ. Vousáč totiž mohl být jedním z penězokazů. Jak prokázaly průzkumy v padesátých letech, jejich mincovna se v jeskyních nacházela v 15. století. Tajný vstup ze svrchního patra zakrýval před celým světem zploštělý okrouhlý kámen.

TIP: Tajemný hrad Třemšín: Skutečně ukrývá poklad mrtvých mnichů?

A jak Zlatý kůň přišel ke svému jménu? Nedaleko tohoto vrchu žila na hrádku neskutečně zlá a chamtivá paní. Tu nenechaly spát pověsti o velkém pokladu ukrytém ve zdejších skalách. Věděla, že strážný duch vydá jmění jen tomu, kdo má zlaté vlasy a železnou ruku. Nechala si proto v Praze vyrobit zlatou paruku a železnou rukavici a za jedné tmavé a bouřlivé noci vyjela na svém koni do skal. Země se rozestoupila a žena zmizela v podzemí. Jenže… když se ji později vydala hledat její služebná se svým milým, nalezli ji sice ve skalách, ale proměněnou na zlato. To byl trest za její lakotu.

Mladému páru ale duch neublížil. Právě naopak! Obdaroval ho pokladem, protože v jejich lásce se spojily dívčiny zlaté vlasy a mužova železná ruka! A na paměť zlaté podzemní „sochy“ byl vrch pojmenován Zlatý kůň!

Kanadská společnost JD Composites představila nový koncept ekologicky šetrného bydlení. Na jihovýchodním pobřeží Nového Skotska stojí jejich dům s celkovou výměrou 185 metrů čtverečních, postavený z 612 tisíc recyklovaných PET lahví. Technologický koncept JD Composites je zajímavý hned z několika důvodů – díky recyklaci šetří přírodu a PET láhve tak neskončí na skládkách, ve spalovnách nebo v oceánu. 

Odolá i extrémnímu hurikánu

Materiál je odolný vůči vlhkosti a plísním a vyniká i extrémní trvanlivostí. Patnáct centimetrů tlusté zdi poskytují výborné termoizolační vlastnosti a tím i úsporu při vytápění. Stavba je domu je mimořádně jednoduchá a také rychlá. Jednotlivé části jsou vyrobené předem a smontovány na místě. Stavba celého domu tak trvá jen několik dnů. 

Firma si také nechala svůj materiál otestovat kvůli odolnosti vůči hurikánům, které zejména v pobřežních částech Kanady a USA představují velkou hrozbu. Výsledky zkoušek ukazují, že materiál domu z PET lahví odolá větru o rychlosti přes 500 km/h.

Vzorový dům hodlá firma prodat, nějakou dobu jej ale bude pronajímat v prostřednictvím služby Airbnb.

TIP: Hurikány, bouře a tajfuny: Takhle vypadají největší pozemské superbouře z vesmíru

Přesné náklady na výstavbu vzorového domu firma nezveřejnila – odborníci je nicméně odhadují na 400 tisíc dolarů (v přepočtu tedy necelých 9 milionů korun). Na české poměry jde sice o relativně vysokou částku, v kanadských reáliích jde ale o částku v podstatě srovnatelnou se stavbou, při použití standardních materiálů.

Malý RNA virus coxsackie má celou řadu typů, které mohou u lidí vyvolávat rozmanitá onemocnění, včetně některých velice závažných, jako je například celková paralýza těla. Tento virus je například nejčastějším původcem dětské „nemoci rukou, nohou a úst“. A je také jedním z celé řady virů, které mohou způsobit rýmu.

Navzdory tomu, že virus coxsackie občas lidem škodí, by se teď mohl stát cenným spojencem v boji proti rakovině. Britští vědci totiž zjistili, že virus coxsackie CVA21 dokáže velmi účinně vyhledat a zlikvidovat buňky nejběžnější rakoviny močového měchýře. Vědci již uskutečnili první fázi klinických testů, během kterých aplikovali viry CVA21 pacientům s touto rakovinou močového měchýře přímo do měchýře, pomocí katetru. Výsledky jsou velmi slibné. Virus CVA21 nejen přímo likviduje buňky nádoru měchýře, ale také stimuluje imunitní systém pacienta, aby sám bojoval proti nádoru.

TIP: Nová strategie: Viry jako zbraň proti mozkovým nádorům

Neinvazivní karcinom močového měchýře (NMIBC) představuje nejčastější nádor měchýře a jeho léčba bývá dost obtížná. Obvykle zahrnuje různé chirurgické zákroky, chemoterapii a nově také imunoterapii. Navzdory pokroku v medicíně se tento nepříjemný nádor i po léčbě bohužel často vrací a nejčastěji postihuje věkové skupiny mezi 50. a 70. rokem života. Použití protinádorových, čili onkolytických virů, jako je právě CVA21, by tak mohlo situaci pacientů podstatně zlepšit.

NASA se vrací na Měsíc. V rámci tohoto úsilí připravuje nové technologie pro průzkum a pobyt na Měsíci. Takovou technologií je i malý robotický rover velikosti kufru, který postaví pro NASA americká Carnegie Mellon University (CMU) a společnost Astrobotic. NASA jim udělila kontrakt v hodnotě 5,6 milionů dolarů (asi 126 milionů Kč), který je součástí programu Lunar Surface and Instrumentation and Technology Payload (LSITP).

Rover se bude jmenovat MoonRanger a na Zemi by vážil přibližně 11 kilogramů. Na povrchu Měsíce by měl operovat autonomně na po dobu jednoho týdne pozemského času, do vzdálenosti kilometru od přistávacího modulu. Krátkou dobou mise by se MoonRanger měl vyhnout vražedně mrazivých nocím na Měsíci, které trvají vždy 14 dní a teplota během nich klesá až na mínus 170 °C.

Průzkum Měsíce s Moon Rangerem

MoonRanger by měl mít relativně jednoduchý a levný design. Nevejde se do něj zařízení pro přímou komunikaci se Zemí, takže bude muset fungovat do značné míry autonomně. MoonRanger každopádně musí samostatně zvládnout navigaci a průzkum terénu. Získaná data rover pošle na Zemi přes přistávací modul a stejnou cestou může dostat nové povely.

TIP: Překvapení: NASA zařízla projekt jediného lunárního robotického roveru

Co by měl MoonRanger na Měsíci dělat? V NASA počítají s tím, že bude vytvářet detailní 3D mapy terénu. Soustředit by se přitom měl na místa s možným výskytem ledu a na měsíční krátery i jeskyně, v nichž vy mohly vzniknout základny pro první kolonisty na Měsíci. Tvůrci roveru jsou přesvědčeni, že by MoonRanger mohl proměnit celý průzkum Měsíce.