Nejhranější počítačovou hru všech dob vynalezl v roce 1984 ruský programátor Alexej Pažitnov, který pracoval v moskevském Výpočetním středisku Akademie věd SSSR – tedy v místě, kde nejlepší mozky země propočítávaly dráhu první umělé družice Sputnik nebo zkoumaly jaderné reakce ve vodíkových bombách. Na rozdíl od filozofů či spisovatelů je tehdy Sovětský svaz v práci nijak neomezoval, přesto postrádali adekvátní vybavení. 

Komunisté považovali kybernetiku za buržoazní pavědu, a tak zatímco za oceánem bujela počítačová revoluce, sovětský blok beznadějně zaostával. Pažitnov tehdy dostal za úkol vyzkoušet „nový“ typ počítače: Elektronika 60 představovala nekvalitní kopii deset let starého modelu americké společnosti DEC. Přestože však pracovala pouze v textovém režimu (nedokázala vykreslovat grafický obsah), rozhodl se ji vědec otestovat tak, že pro ni naprogramuje hry.

Čtyři kostky stačí

Pažitnov hodlal vytvořit počítačovou obdobu svého oblíbeného hlavolamu pentomino: Jedná se o skládačku, v níž je cílem vyplnit herní plochu geometrickými útvary sestávajícími vždy z pěti čtverečků. Odtud také její název – řecká předpona „penta“ znamená „pět“. Pro počítačovou hru bylo ovšem pentomino příliš složité, a vědec proto stvořil hříčku s obrazci ze čtyř čtverců. Název „Tetris“ posléze vznikl na základě předpony „tetra“, tedy „čtyři“, a části názvu jeho oblíbeného sportu, tenisu.

Jelikož Elektronika 60 neuměla vykreslovat grafiku, navrhl Pažitnov čtverečky z hranatých závorek, tedy [  ]. Různě sestavené útvary pak padaly uvnitř obdélníkového pole a hráč měl za úkol posouvat kostky do stran a otáčet je. Když takto zaplnil celý řádek, program linii smazal. „Nebyl důvod nechávat řádek na obrazovce,“ vysvětlil Pažitnov pro časopis Time, „potřeboval jsem místo, aby mohla hra pokračovat.“

Řád z chaosu

„Hrál jsem si se svým podivným prototypem,“ vypráví Pažitnov, „a nemohl jsem přestat.“ Kolegové se ho ptali, co pořád dělá, a vědec jim novou hru ukázal. „Zjistil jsem, že nejsem sám, komu ‚přeskočilo‘. Nikdo z těch, kdo si Tetris vyzkoušeli, nemohl přestat,“ vzpomíná. Práce ve výpočetním centru se zastavila. „Lidé se scházeli a hráli Tetris,“ popisuje Pažitnovův bývalý kolega Michail Kulagin. 

„Byla doba, kdy hrál Tetris celý ústav,“ potvrzuje někdejší ředitel střediska Jurij Jevtušenko. „Lišil se od jiných her, většinou amerických, kde byly vraždy, střílení a výbuchy či pronásledování.“ Místo ničení nabízela ruská novinka budování. Možná proto je tak uklidňující. Zřejmě uspokojuje nějakou hluboko zakořeněnou lidskou potřebu. „V Tetrisu se na vás řítí chaos a vy máte za úkol jej změnit v řád,“ líčí Pažitnov. 

Za železnou oponou

Tetris se začal šířit lavinovitě: Napřed ovládl Moskvu, potom celý Svaz a nakonec doputoval i do jeho satelitů – včetně Maďarska, jež si však oproti ostatním státům východního bloku zachovalo jistou dávku liberalismu. Maďaři vyváželi své hry a hlavolamy na Západ. A pravděpodobně první západní obchodník, který se kdy s Tetrisem setkal – Brit Robert Stein –, na něj narazil na tamním herním veletrhu. 

„Zeptal jsem se, co to je,“ vzpomíná. „Ostatní mi ale řekli, ať to ignoruju.“ Maďaři se ho snažili upozornit na vlastní produkci, jenže Britovi se ruská hra zalíbila. A pak už byla ruka v rukávě: Do roku 1988 si práva na prodej Tetrisu nárokovalo několik západních společností.

Super Mario v pozadí

Sovětský svaz Tetris zpočátku ignoroval. S nástupem perestrojky se však o autorská práva přihlásil a začal je prodávat. Záhy se rozhořelo několik soudních sporů mezi společnostmi nabízejícími vlastní klony hry. Definitivní tetrisovou pandemii pak vyvolalo zařazení titulu do základní výbavy legendární kapesní konzole GameBoy od firmy Nintendo.

Mohl za to Nizozemec Henk Rogers, který pro Nintendo získal od Rusů práva, a navíc v roce 1989 přesvědčil šéfa americké divize, aby Tetris upřednostnil před japonskou klasikou Super Mariem. „Řekl jsem mu: ‚Jestli chcete, aby si váš výrobek kupovali malí kluci, přidejte k němu Maria. Pokud ale chcete, aby si ho kupovali všichni, přidejte k němu Tetris.‘ Myslím, že to zafungovalo,“ vypráví Rogers. Tetris a GameBoy si nakonec navzájem pomohly k celosvětovému úspěchu. 

Boj o práva

Údaje o celkovém počtu prodaných kopií Tetrisu se liší. Podle ekonomického magazínu Forbes jde o víc než 495 milionů, žebříček na Wikipedii uvádí 175 milionů. Pro srovnání: U druhé nejprodávanější hry všech dob, Minecraftu, se podle stejného žebříčku jedná o 144 milionů. Naprostá většina kopií Tetrisu však byla pirátská a Pažitnov z úspěchu kromě slávy dlouho nic neměl – k právům na vlastní výtvor se dostal až v roce 1996. 

Společně s Rogersem, s nímž se spřátelil, založil společnost The Tetris Company, která existuje dodnes a bojuje za pomyslnou spravedlnost: V roce 2010 například úspěšně zažádala o odstranění nelegálních kopií hry ze serveru Google Play, což je zásobárna aplikací pro mobilní telefony s operačním systémem Android. Nicméně začínající či amatérští programátoři dosud občas vytvářejí své vlastní, nelicencované verze. 

Tetris hraju dodnes

Samotného Pažitnova prý jeho nejslavnější výtvor stále baví. „Tetris hraju dodnes,“ svěřil se pro Business Insider. A matematická analýza vysvětluje proč: Ačkoliv se Tetris tváří jednoduše, ve skutečnosti je velice komplexní. Teoreticky možných uspořádání hracího pole existuje 2199, tedy přibližně „osmička a 59 nul“. Pokud však pomineme formace, jež ve skutečné hře vzniknout nemohou (například plné řádky nebo prázdné řádky uprostřed spadlých kostek), zbudou z původního počtu asi 4 %. 

I tato výrazně zmenšená množina je ovšem velmi náročná na kalkulace a nalezení vítězné strategie vyžaduje výpočty tak složité, že se nedají vyřešit v rozumném čase ani pomocí počítače. Přesto jsou stroje v Tetrisu lepší než lidé, jak prokázal vědec Colin Fahey, který poslal do boje umělou inteligenci: Hra běžela na monitoru jiného počítače a herní stroj se na plochu díval pomocí kamery. 

Magdalena Dobromila Rettigová nebyla jen slavnou autorkou kuchařek. Dnes už málokdo ví, že ona sama toho napsala mnohem víc a že jako první česká spisovatelka prorazila cestu svým následovnicím. Inspirovala též Aloise Jiráska, který o ní napsal divadelní hru, v níž při premiéře zazářila Hana Kvapilová…

Přísná výchova

Magdalena Artmannová se narodila 31. ledna 1785 do rodiny vrchnostenského správce ve Všeradicích na Berounsku. Její dětství mělo do idylky daleko. Magdalena se jako jediná ze šesti dětí dožila dospělosti. Matka ji vychovávala velmi přísně. Traduje se, že od pěti let musela doma pomáhat, matce se totiž zdálo, že už je na hraní veliká. Brzy uměla šít, vyšívat, paličkovat a plést. A samozřejmě vařit a starat se o domácnost. Ostatně v té době bylo naprosto běžné připravovat se na kariéru manželky a matky. Když bylo Magdaleně osm let, zemřel jí tatínek, její opora. Ten s ní zacházel laskavěji než matka. Zůstaly tedy úplně samy a neustále zápasily s finančními problémy. Do školy poslala matka Dobromilu až v deseti letech. 

Mimořádně inteligentní dívka věnovala každou volnou chvilku čtení. Protože vyrostla v německém prostředí, do svých osmnácti let vlastně neuměla česky. O nápadníky neměla nouzi, byla nejen pohledná, ale také důvtipná. Sama je ale moc nevyhledávala. A těch neodbytných se dokázala elegantně zbavit. Jak? Popsala to v jedné ze svých povídek a později i v dramatu Dřevěná tetička. Posadila prý k oknu dřevěnou figurínu s šátkem, takže se ctitel domníval, že k Magdaleně přijela na návštěvu tetička. Když pak tento fígl odhalil, většinou se urazil a Magdalena měla od něj svatý pokoj.

Ženou v domácnosti?

Bylo jí ale jasné, že jejím věnem bude muset být něco jiného než hmotné statky. Ze všech nápadníků ji nejvíce zaujal právník a filozof Jan Alois Rettig, překladatel, spisovatel a hlavně vřelý vlastenec, který za studií bydlel v pronajatém bytě nad nimi. Matka však měla trochu jiné představy o budoucím Magdalenině muži. Rettig byl zatím jenom advokátní praktikant. Trvalo tedy dost dlouho, než jí sňatek, který se uskutečnil přesně na Magdaleniny třiadvacáté narozeniny, povolila.

Jan Alois Rettig byl o jedenáct let starší, Magdalenu upřímně miloval a dával jí to všemožně najevo. Ve všem ji podporoval. O to více překvapí, že se Magdalena v manželství necítila šťastná a dokonce se prý vyjádřila, že kdyby věděla, co ji čeká, raději by se vrhla do propasti. A to si opravdu nemohla stěžovat! Co by říkala třeba na místě Boženy Němcové či Bohuslavy Rajské!

Rettigův otec byl Němec, matka Češka. On sám ovládal oba jazyky, považoval se však za Čecha. Dnes ho známe jako manžela autorky kuchařky, nicméně ve své době to byl známý autor drobných próz, básní i divadelních her, přispíval též do vlasteneckých časopisů a překládal z latiny a řečtiny. Také obstojně kreslil - ilustroval některá díla své ženy. Jeho zásluhou se z Magdaleny stala přesvědčená vlastenka. Měl pro ni porozumění jako málokterý muž té doby. Česky se Magdalena začala učit teprve po seznámení s ním, psát si ovšem troufla až v pětatřiceti letech. Oba přijali „vlastenecké“ jméno. Jan Rettig se místo Alois začal podepisovat Sudiprav, Magdalena přijala jméno Dobromila.

Manželé se často stěhovali, protože pan Rettig byl radním v různých městech. Bydleli v Táboře, Přelouči, Ústí nad Orlicí či v Rychnově nad Kněžnou. Poslední léta pak prožili v Litomyšli. Všude se angažovali ve veřejném životě. Jejich salon, „kafíčkovou společnost“, navštěvovali vlastenečtí intelektuálové, ať už Palacký, Šafařík nebo Jungmann. A ti všichni pobízeli paní Magdalenu, aby se věnovala literatuře.

Pokrmy pro dcerky české a moravské

První léta manželství nepatřila zrovna k nejšťastnějším. U Aloise Rettiga propukla vážná oční choroba, zemřely jim první dvě děti a Magdalena byla víc nemocná než zdravá. Teprve po pěti letech manželství se narodila dcera Jindřiška, první, která přežila. Proslavila se jako operní zpěvačka Stavovského divadla a členka Královské bavorské dvorní opery v Mnichově. Rodiče její talent objevili brzy, byli na ni hrdí a všemožně ji podporovali. Z ostatních dětí přežili a jsou známi ještě dva synové: Karel, tiskařský sazeč, a Josef Ondřej Liboslav, rektor piaristické koleje. Někde se uvádí, že Magdalena prý porodila jedenáct dětí, jinde se hovoří „jen“ o šesti.

Její nejslavnější dílo vyšlo poprvé v roce 1826 a nese název Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské. Čítá 1 150 receptů! Ne všechny patří do ranku těžké české kuchyně, jak je Rettigové neprávem přisuzováno. Nejvíce se tehdy jedlo hovězí, proto mu autorka věnuje samostatnou kapitolu, zatímco všechna ostatní masa zahrnuje do jediné kapitoly.

Zelenina, kterou nazývala zelené věci, musela být tepelně upravená. Syrová se tehdy „nenosila“, ale je nutné si uvědomit, že v té době se nevědělo nic o vitamínech či vláknině. Dnes módní saláty - jako hlavní jídlo - byste u Rettigové hledali marně. Neznamená to, že by se tehdy nekonzumoval okurkový či hlávkový salát. Ale jejich příprava byla tak jednoduchá, že autorka nepovažovala za nutné ztrácet čas s popisem. Snažila se vytvářet pestré menu zahrnující i zvěřinu či ryby, zkrátka: její kuchařka se opravdu netočila jen kolem knedlíků a tučného vepřového. 

První feministka?

Dnes už její další tvorbu neznáme, ale Magdalena platila za plodnou autorku. Její básně a povídky se ve své době dosti četly - zejména pro svůj vlastenecký význam. Kromě toho pořádala kurzy pro dívky, které učila základům hospodaření, vaření i domácích prací. Zároveň je také získávala pro vlastenecké ideály.

TIP: Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové

Jak již bylo řečeno, ze svého manželství se cítila rozčarovaná, nicméně zachovávala dekorum vzorné a spořádané manželky. Svého hodného manžela si sice vážila, ale nejspíš pochybovala o instituci manželství. I proto ji považují za předchůdkyni českých feministek. Díky své tvrdé výchově však uměla dodržovat jistou disciplínu a nejspíš si uvědomovala, že mohla dopadnout mnohem hůř. Když její manžel roku 1844 zemřel, možná se konečně začala cítit doopravdy volná. Dlouho si svobodu neužila. Zemřela 5. srpna 1845 ve věku šedesáti let. Svého manžela tak přežila o pouhý rok. 

Jako Nemesis se označuje vzdálený hvězdný průvodce Slunce, který se jednou za dlouhý čas vrací po vysoce eliptické dráze do centra naší soustavy a vyvolá chaos – například zvýšené bombardování meteority. Pro existenci uvedené stálice svědčila v minulosti objevená pravidelnost hromadných vymírání pozemské biosféry a také fakt, že jsou osamělé hvězdy ve vesmíru spíš vzácné.

TIP: Historie a současnost hledání Planety X

Nemesis však téměř jistě neexistuje. Jednak známe i jiné osamělé stálice, a Slunce tedy nepředstavuje naprostou výjimku, a rovněž periodicita vymírání se nakonec ukázala jako iluzorní. Nikdo z astronomů si netroufne tvrdit, že známe dokonale blízké okolí Slunce nebo že jsme již odhalili všechna velká tělesa naší soustavy. Očekává se, že daleko za hranicemi oblasti, kde obíhají známé planety, nalezneme i další objekty planetárních rozměrů. O hvězdu však téměř jistě nepůjde. 

Poušť Kalahari se táhne od jižních hranic Angoly až po Jihoafrickou republiku. Neúrodná polopoušť má mnoho různých podob – vody delty, pláně pokryté suchou travou, akáciové lesíky. Viděl jsem ji rozjásanou. Kvetoucí. Plnou motýlů. Drobné žluté kvítky připomínaly louku někde v Polabí.

TIP: Delta Okavanga se jednou za rok mění v největší oázu divoké zvěře na světě

V čase hojnosti je Kalahari plná života. Ve stádech antilop skákavých, zeber a přímorožců se rodí jedno mládě za druhým. Musejí se postavit na nohy hned v prvních minutách života, aby mohla následovat stádo. Jinak nepřežijí. Kde je dostatek kořisti, je i množství predátorů. I oni hodují. Dokud je čas, dokud je co. S posledním deštěm přichází rychlý konec času, kdy je všeho dostatek. Tráva žloutne a stáda mizí… Nezbývá, než přežít do doby, kdy se písky Kalahari opět zazelenají.

Hlubokomořští živočichové bývají tajuplní, krásní, a bohužel také velice křehcí, což do značné míry znesnadňuje jejich zkoumání. Změnit by to mohlo nové zařízení, které umí křehké tvory bezpečně polapit aniž by došlo k jejich úhoně.

Nový nástroj nese označení Rotary Actuated Dodecahedron. Jeho pozoruhodnou konstrukci inspirovaly japonské papírové skládačky origami. V klidové poloze je nástroj RAD plochý. Tvoří ho soustava 3D tištěných a průhledných polymerových plátků, které jsou propojené pohyblivými klouby, ovládanými jediným motorem.

TIP: Zařízení SubCAS umožňuje vynášet živé ryby z velkých hloubek

Když se nějaký křehký hlubokomořský živočich ocitne před RADem, plátky nástroje se pohotově složí do tvaru dvanáctistěnu, v němž živočicha polapí. Vědci pak mohou živočicha pečlivě prozkoumat podvodními kamerami. Když se dostatečně vynadívají, lapeného živočicha opět propustí do hlubin oceánu.

Zařízení prošlo úspěšně testy v hloubce 700 metrů, jeho konstrukce je ale dostatečně robustní, aby bylo schopné pracovat i v hloubce přes 10 kilometrů pod hladinou. Výhodou je také variabilita konstrukce, díky níž lze RAD snadno adaptovat na studium větších organismů.

Jedním z nejvážnějších společenských prohřešků ve staré Spartě bylo neoženit se a nemít děti. Bezdětní muži byli považováni za bezectné, i když jinak pro obec vykonali mnoho dobrého. Například výborného vojevůdce Derkyllida, který se během jedné ze spartských slavností dožadoval na přítomném mladíkovi, aby mu uvolnil své sedadlo, chlapec odmítl slovy: „Vždyť tys nezplodil toho, kdo by jednou podstoupil své místo mě!“

Třetí bratr

Leonidův otec, král Anaxandridés, ženatý byl, dlouho ale zůstával bezdětný. Nechtěl se rozvádět, proto přistoupil na to, že si vezme ještě druhou manželku - Prinetidiu. Ta mu porodila syna Kleomena. Hned na to ovšem otěhotněla i Anaxandridova první žena a někdy kolem roku 540 př. n. l. postupně porodila tři syny: Dóriea, Leónidu a Kleombrota. 

Novým králem se ovšem roku 520 př. n. l. stal nejstarší Kleomenés a dědická linie by byla přešla na jeho syny. Přestože Kleomenés vládl dlouhých třicet let, mužského potomka se mu zplodit nepodařilo. Po jeho smrti kolem roku 489 př. n. l. tak vláda přešla na Leónidu, protože jeho bratr Dorieos už byl v té době po smrti.

Vzhledem k tomu, že Leónidás, kterému tehdy mohlo být kolem padesáti let, ke spartskému trůnu přišel tak nečekaně, historikové nestačili zaznamenat takřka žádné podrobnosti o jeho životě. Předpokládá se však, že byl přímo zosobněním spartských ctností. Ještě před bitvou u Thermopyl proslul jako výborný velitel, zcela odevzdaný své obci a jejím zákonům. Když například viděl, že kdosi v boji panikaří a vykřikuje: „Nepřátelé jsou již blízko od nás!“, okřikl ho slovy: „Ale také my od nich!“ Nebo když ho vyzýval perský král, aby mu odevzdal své zbraně, Leónidás mu s klidem vzkázal, aby přišel a sám si je od něj zkusil vzít.

Dvojitá monarchie

Za manželku měl Leónidás o dvacet let mladší nevlastní neteř Gorgó. Vyprávělo se, že když se ho Gorgó před odchodem k Thermopylám ptala, co si přeje, aby dělala, on, protože tušil, že už se nikdy nevrátí, jí řekl: „Vdej se za silného muže a poroď mu zdravé děti.“ Jestli se jeho doporučením řídila, nevíme. Leónidás sám měl jediného syna, který se ještě jako dítě stal králem po něm. Mladík však zemřel bez potomků ve věku kolem třiceti let. I když Leónidův rod vymřel, jeho legendární odkaz žije dodnes.

TIP: Překvapivý objev: Badatelé vystopovali neznámou bitvu u Thermopyl

Zajímavostí je, že Leónidás nebyl jediným králem. Na spartské monarchii bylo zvláštní to, že měla krále dva. Konkrétní Leónidův spolukrál Leotychidas panoval mezi lety 491–476 př. n. l. a bitvy u Thermopyl se nezúčastnil. Podle spisovatele Hérodota vzniklo dvojvládí tím, že žena jednoho ze spartských králů porodila dvojčata a odmítala říct, který z jejích synů se narodil jako první. Sparťané proto ustanovili za vládce pro jistotu oba dva. Bratři potom založili dva spartské královské rody, jejichž potomci vládli ve Spartě až do konce 3. století př. n. l. 

Hlavním úkolem spartských králů byla péče o státní kult (pořádání veřejných obětí a náboženských slavností) a velení vojenským výpravám. V nejstarších dobách táhli králové do bitvy vždy společně, v Leónidově době se už na tomto pravidle příliš nelpělo. 

Čínský biolog Pcheng Ťija-mu vedl v roce 1980 vedl expedici k západočínskému jezeru Lobnor, kde se dlouhodobě zabýval měřením hladiny draslíku. Sedmnáctého června ovšem kolegy opustil, a od té doby o něm nikdo neslyšel. V táboře po něm zůstal jen vzkaz, že jde hledat vodu, s jejímž nedostatkem se výprava potýkala.

Přestože čínská vláda zorganizovala rozsáhlou pátrací akci a událostí se široce zabývala média, po Pchengovi jako by se slehla zem. V letech 2005–2007 se podařilo nalézt šestery různé lidské ostatky, zatím se však neprokázalo, že by některé z nich skutečně patřily pohřešovanému vědci.

Čínští vyšetřovatelé, kteří se do pátrání po zmizelém biologovi zapojili, pracovali s teorií, že se Pcheng stal obětí písečné bouře, která 16. a 17. června v oblasti zuřila. Druhou možností je, že jej pohřbil písečný převis, často využívaný jako ochrana před větrem. Existuje pochopitelně i šance, že by ztracený biolog mohl být stále naživu. I kdyby ale v nehostinné poušti kolem jezera přežil, bylo by mu letos už 93 let. Šance na jeho nalezení je tak velmi malá.

Soustava dalekohledů Very Large Telescope, kterou provozuje Evropská jižní observatoř na chilské hoře Cerro Paranal, získala první snímky s novou adaptivní optikou, která využívá laserovou tomografii.

Zařízení MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) soustavy Very Large Telescope pracuje s jednotkou adaptivní optiky GALACSI. Doposud na MUSE fungoval mód Wide Field Mode, který je schopný opravovat vliv atmosférických turbulencí na kvalitu snímků vesmíru, až do výšky 1 kilometru nad teleskopem.

Korekce atmosféry laserovou tomografií

Díky nové adaptivní optice má teď MUSE k dispozici ještě druhý mód pro pozorování, Narrow Field Mode. Ten využívá laserovou tomografii k opravování prakticky všech atmosférických poruch nad teleskopem. V tomto módu lze sice pozorovat jen malou oblast oblohy, nabízí ale mnohem ostřejší snímky.

TIP: Novinka na observatoři Paranal: Ještě lepší a ostřejší obrazy galaxií a mlhovin

První testovací snímky s novou adaptivní optikou dopadly fantasticky. Zahrnují například snímek planety Neptun, který je ostřejší, než srovnatelný snímek Neptunu pořízený Hubbleovým vesmírným teleskopem. Astronomové teď budou se soustavou VLT hledět do hlubokého vesmíru skrz pozemskou atmosféru s doposud neviděnou přesností.

V září a říjnu 1942 se italská vojska rozmístila na pravém břehu řeky Don, severozápadně od Stalingradu. Stála mezi 2. maďarskou a 3. rumunskou armádou, přičemž plnila mimo jiné roli nárazníku mezi těmito dvěma ještě nedávno znepřátelenými národy. Všechny tři formace pak měly za úkol krýt levé křídlo skupiny armád B, jež mezitím zápolila právě o Stalingrad.

Hněv Rudé armády

Italové drželi asi 250 km dlouhý úsek fronty, k jehož pokrytí sice měli relativně dost mužů, ale nedostávalo se jim protitankových zbraní a dalšího vybavení. Řeka Don navíc zamrzla, a tak netvořila příliš velkou překážku. Rudá armáda poprvé zaútočila 11. prosince 1942, ale 3. divize Ravenna vydržela.

Předchozí část: Když zamrzne horká krev: Italský sbor na východní frontě (1)

O pět dní později Sověti spustili s 425 000 vojáky, 5 000 děly a 1 000 tanky hlavní nápor. Hlavně obrněnce působily velké potíže, protože italské protitankové kanony neměly dostatečnou průraznost, aby si poradily s pancíři středních T-34 a těžkých KV-1. Gariboldiho muži se i přes těžké ztráty drželi a pomalu ustupovali.

Krvavý účet

Dne 19. prosince se rudoarmějci přehnali přes rumunské pozice a ohrožovali italský týl. Tři divize byly rychle obklíčeny a musely se vzdát. Na konci roku už z celé Italské armády v Rusku zůstával bojeschopný jen Sbor alpínů. V lednu 1943 došlo i na tuto formaci, když Sověti spustili další ofenzivu a horská pěchota se zanedlouho ocitla v obklíčení. Za této situace Italové ještě jednou ukázali, že na východní frontě dokáží bojovat dobře, když alpíni prorazili z uzavřené kapsy k německým jednotkám. I tak ale utrpěli těžké ztráty a ze tří divizí horské pěchoty zůstala jedné třetina mužstva, druhé desetina a třetí byla zničena kompletně. Podobně skončila i celá Italská armáda v Rusku, která utrpěla zdrcující ztráty.

Celkově nechali Italové v Sovětském svazu asi 30 000 padlých a 65 000 zajatých, z nichž většina zemřela v pracovních či zajateckých táborech. Dalších 30 000 mužů utrpělo různě těžká zranění či omrzliny, takže bez úhony vyvázlo z frontového pekla jen něco přes 100 000 vojáků. Zbytek zničené armády, která navíc přišla o téměř všechnu výzbroj a výstroj, stáhl Mussolini na jaře 1943 do Itálie k opětovnému vybavení. Horkokrevní jižané sice v Sovětském svazu bojovali dobře, ale nakonec nad nimi zvítězil houževnatý nepřítel a ruská zima. 

Hlad a zima

Na ústup žalostných zbytků kdysi hrdé armády později vzpomínal jeden z alpínů Tulio Lissignoli: „Všichni jsme šli pěšky, protože všem vozidlům došel benzin, nebo uvázla v hlubokém sněhu. (…) Velký problém představovala zima a nedostatek jídla. Člověk se o sebe musel postarat sám, ulovit něco a sníst to syrové. Asi 80 procent našich vojáků mělo omrzlé nohy, ruce nebo uši. Často se někdo zastavil, sedl si do sněhu. Když pak byl čas jít dál, jiný muž přišel a zatřepal s odpočívajícím, aby vstal. Ten se jen svezl na zem, protože ve spánku zemřel. Nechali jsme je, kde padli. Brzy je zakryl sníh.“

Floridští vědci nedávno v hlubinách Mexického zálivu objevili nový druh žraloka. Náleží do rodu ostrounů a na první pohled připomíná mimozemšťana zkříženého s postavou japonského anime komiksu.

TIP: Vědci objevili extrémně vzácného říčního žraloka: Na rybím trhu v Bombaji

Ostrounů dnes známe přes 20 druhů. Jejich život je ale pro nás do značné míry záhadou. Obvykle žijí ve velkých hloubkách a jsou jen obtížně přístupní pro pozorování. Hlubokomořské prostředí je ale bohužel nechrání před ohrožením rybolovem, který dosahuje i do velkých hloubek. Stejně tak nechrání žraloky před znečištěním.