Když v roce 1942 uvažovalo americké ministerstvo války, jak dopravit do válkou sužované Evropy velké množství vojenského materiálu a vojáků, padla volba na výstředního konstruktéra, pilota, podnikatele, filmového režiséra a producenta Howarda Robarda Hughese. Ten dostal za úkol vyrobit obří transportní letoun. Vzhledem k válečným prioritám bylo ovšem nutné, aby letadlo nebylo vyrobené z kovu.

Létající sklad dříví

Na novém letounu, vyrobeném převážně ze dřeva, se zpočátku společně s Hughesem podílel i průmyslník Henry J. Kaiser, ten ovšem později z projektu vycouval. Podle smlouvy měl Hughes do roku 1944 armádě dodat tři letouny schopné do Evropy dopravit nejméně jeden tank M4 Sherman nebo 750 plně vyzbrojených vojáků.

Potíže s konstrukcí tak obrovského dřevěného letadla ovšem projekt zbrzdily natolik, že po roce 1944 již přestal být pro vládu naléhavý. Stavba letadla nebyla nakonec pro použití ve druhé světové válce dokončena a protahovala se až do roku 1947. Sám Hughes musel obhajovat před vyšetřovacím výborem senátu použití tehdy obrovské částky 22 milionů USD z veřejných prostředků. Vývoj letounu byl ve skutečnosti ještě mnohem nákladnější – sám Hughes do projektu vložil vlastních dalších 18 milionů USD.

Poprvé a naposled

Nakonec Hughesův H-4 Hercules přeci jen vzlétl - 2. listopadu 1947 se v přístavu v Los Angeles uskutečnil jeho první a zároveň poslední let. Letoun tehdy překonal vzdálenost asi jedné míle (1,6 km), přičemž se pohyboval ve výšce pouhých 21 metrů nad zemí. Po letu byl letoun vrácen zpět do klimatizovaného hangáru a až do úmrtí Howarda Hughese v roce 1976 byl udržován v letuschopném stavu. V současnosti je vystaven v Evergreen Aviation Museum v McMinnville v Oregonu.

Kryštof Alois Lautner se na Šumpersku narodil a také tu až do obsazení Olomouce Švédy za třicetileté války studoval. Protože byl člověk míru a pera, nikoliv meče, odešel do Bavor a později do Vídně, kde se z něj stal magistr práva a filozofie. Věnoval se také morální teologii a přírodním vědám. Na kněze byl vysvěcen po návratu do Olomouce a roku 1668 se ve svých 46 letech stal děkanem. Tím začalo na Šumpersku období míru a klidu pod laskavým dohledem vzdělaného a moudrého pastýře. Tato idyla byla rázně ukončena inkvizičním tribunálem, jenž byl ustanoven o deset let později inkvizitorem Bobligem.

TIP: Inkvizitor Boblig a čarodějnické procesy na losinském panství

Jako záminka posloužil tomuto nebezpečnému muži čin žebračky Schuhové, která uschovala svatou hostii pro porodní bábu Dorotu Groerovou, jejíž krávu chtěly obě ženy hostií vyléčit. Celá událost se mohla obejít jen s několika zdrávasy, jenže hraběnka Angelia Anna Sibyla z Galle, sídlící na velkolosinském zámku, by na svém území čarodějnice nesnesla, čímž přivolala do kraje zlo daleko větší než jen pověrčivé ženské.

Atmosféra strachu a bolesti

Inkvizitor roztočil kola molochu složeného ze strachu, udávání, bolesti a nenávisti. Na mučidlech se dřív či později přiznal každý. Vhodně zvolenými otázkami získával tribunál obvinění dalších a dalších osob z šumperského panství – a mířil stále výš. Činnost inkvizitorů bylo totiž třeba z něčeho hradit a nic k tomu nebylo vhodnější, než majetek zabavený usvědčeným čarodějníkům. Od chuďasů tak přešel tribunál k měšťanům a mince vesele cinkaly do váčku jeho představitelů.

Děkan Lautner viděl, co Boblig provádí a pravděpodobně mu bylo jasné, že inkvizitorovým zájmem je spíše osobní blaho. Ostatně kněz byl vzdělanější a sečtělejší než hrůzný vyšetřovatel. Ve své knihovně měl řadu svazků, některé i takové, nad kterými by představitelé církve přinejmenším pozdvihli obočí. A vlastnil také výtisk Maleus Maleficarum, Kladiva na čarodějnice. Znal průběh inkvizičních tribunálů.

Bez šance na obranu

Bobligovi byl děkan trnem v oku. Rozhodl se zahrát vysokou hru a svého soka se zbavit. Mučením vymohl ze svých obětí obvinění Lautnera, že prý vedl černé mše na Petrových kamenech a udělal z něj arcičernokněžníka. Děkana jali, ten se však úspěšně bránil a na mučidla si ho nikdo poslat netroufl. Zatím. Dlouhých pět let nad Lautnerem držel ochrannou ruku olomoucký biskup. Nakonec mu však došla trpělivost a děkana vydal na mučení.

TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem

Nic nepomohlo, že muž „boží“ vždy po skončení práva útrpného odvolal všechna železem vynucená přiznání. Nic nepomohl dopis papeži Inocencovi XI., který ve snaze zmírnit Lautnerův trest na doživotní žalář poslal olomoucký biskup. „Kdybychom my sami byli z takové neřesti usvědčeni, pak by si spasitelná spravedlnost žádala, abychom byli celému světu příkladem a byli veřejně upáleni,“ zněla odpověď ctihodného otce z Říma. Dne 18. září 1685 byl Kryštof Lautner ze zvůle lidské chamtivé bestie upálen.

Viking 1 byl první americký lander, který se dotkl povrchu Marsu. A také první ze všech, který tam fungoval delší dobu. Před Vikingem na Mars dopadlo anebo přistálo několik sovětských sond s krátkou životností.

Landery Viking 1 a Viking 2 pátraly po životě na rudé planetě. Jejich vybavení nebylo nijak oslnivé a to samé platilo i pro výsledky mise. Lander nenašly po životě na Marsu ani stopu. Odborníci ale experimenty obou landerů v dnešní době zpochybňují.

Experimenty programu Viking

Mluví se hlavně o části experimentu, kdy lander nabral špetku zeminy, ohřál ji na 500 °C a pak v ní hledal stopy organických látek. Žádné ale nenašel, což bylo vlastně dost překvapivé - zařízení GCMS (Gas Chromatograph-Mass Spectrometer) mělo správně detekovat alespoň organické látky, které na povrch Marsu přinášejí komety a meteority.

V roce 2008 objevil americký lander Phoenix na povrchu Marsu agresivní soli chloristany, známé též jako perchloráty. A perchloráty mohly způsobit zničení stop organických látek při experimentech sond Viking. Nedávno to potvrdil robotický rover Curiosity, když našel stopy organických látek na Marsu.

TIP: Slibná stopa: Rover Curiosity nalezl na Marsu stopy organických látek

Co je ještě lepší, nová analýza starých dat misí Viking odhalila stopy možné reakce mezi chloristanem a chlorbenzenem, tedy jedné z organických molekul objevených roverem Curiosity. Vše nasvědčuje tomu, že organické látky vlastně objevily už sondy Viking, a že na Marsu jsou jednoduché organické látky na mnoha místech.

Narodil se sice v srdci Evropy, v tehdejším Prusku, osud jej však zavál tisíce kilometrů daleko. Ludwig Leichhardt strávil na cestách celé mládí: Fascinován přírodními vědami studoval nejprve v Berlíně a posléze v Londýně, Paříži, Itálii či Švýcarsku. V roce 1842 se sotva třicetiletý badatel vylodil v australském Sydney s ambiciózním plánem uspořádat objevnou expedici do nitra dosud málo prozkoumaného kontinentu. Zajímaly ho tamní přírodní podmínky a rovněž způsoby farmaření domorodých obyvatel. 

Labutí výprava

Expedici dlouhou bezmála pět tisíc kilometrů naplánoval a financoval zcela sám, nepodařilo se mu totiž získat podporu vlády. V doprovodu sedmi mužů vyrazil na cestu z Queenslandu na severovýchodě země a o čtrnáct měsíců později skupina úspěšně dorazila do cíle v dnešním Severním teritoriu. Když se posléze vrátili do Sydney, byli uvítáni jako hrdinové. 

Povzbuzen úspěchem začal Leichhardt takřka ihned pomýšlet na další cestu. V Austrálii zbývalo stále víc než dost neprobádaného území, což pro odvážného dobrodruha znamenalo neodolatelnou výzvu. Rok po návratu z první expedice už vyrážel směrem na západ kontinentu k řece Swan. Kvůli náročným podmínkám a nečekaným komplikacím – členy výpravy sužovala malárie, hlad a silné deště – musel sice nakonec zavelet k předčasnému návratu již po 800 kilometrech, neúspěch však jen podtrhl jeho odhodlání se do australské pustiny vrátit. V březnu 1848 proto podnikl druhý pokus a pokračoval po své předchozí trase k řece Swan. Doprovod mu tentokrát dělali čtyři Evropané a dva domorodci. 

Iniciály smrti

Tehdy ještě nejspíš netušili, že se už nikdo z nich domů nevrátí. Jejich stopy zmizely v oblasti Darling Downs v jižním Queenslandu, kde byli 3. dubna 1848 spatřeni naposled. Dodnes není jasné, jaké neštěstí výpravu potkalo. Protože však badatel informoval své okolí, že na cestách stráví přinejmenším dva či tři roky, trvalo poměrně dlouho, než se někdo začal znepokojovat. Vláda Nového Jižního Walesu zorganizovala záchrannou expedici teprve v roce 1852, kdy již byla šance na nalezení jakýchkoliv důkazů o osudu Leichhardtovy družiny prakticky nulová. 

Všeobecně se předpokládá, že muži zahynuli ve Velké písečné poušti, jejíž nehostinné duny zaujímají podobnou rozlohu jako Velká Británie. Objevily se i hypotézy, že Leichhardt skončil coby oběť domorodců. Do konce 19. století se jeho poslední dny pokusilo osvětlit hned několik expedic, ani jedna však neuspěla. Jedinými přesvědčivějšími důkazy badatelovy přítomnosti tak zůstává mosazná plaketa s jeho jménem a baobaby s vyrytým písmenem L, které na několika místech nalezli pozdější pátrači.

Obilná kaše tvořila základ stravy od pravěku až do 18. století. Konzumovala se jednak slaná, ale daleko častěji se vařila sladká. Například u Slovanů se připravovala z pšeničných, ječných a prosných zrn, zatímco ovesné kaši patrně holdovaly pouze germánské kmeny. 

Namletá zrna

Zrna zbavená pluch se mohla uvařit buď v celku, nebo se lehce podrtila či pomlela. V pravěku se k tomu používalo dvou kamenů, jednoho mírně zahloubeného a druhého, kterým se zrna drtila. V pozdní době laténské v posledních staletích před přelomem letopočtu se rozšířilo užívání ručních rotačních kamenných mlýnků, které se nazývají žernovy. Během středověku pak začali lidé budovat první mlýny a vznikla tak samostatná specializovaná profese. Do té doby se zrní mlelo doma, což se ovšem v případě potřeby dělalo i nadále.

Pokud se měl připravovat bohatší pokrm, omastila se kaše sádlem či slaninou. K ochucení se užívaly bylinky, které rostou volně v přírodě, nebo se u nás pěstovaly na zahrádkách, jako jsou například kopr, medvědí česnek, petržel, majoránka, libeček, saturejka, dobromysl obecná a rozmarýna.

Slazení bez cukru

Sladké kaše se používaly i jako slavnostní jídlo na svatbách a podle etnografických záznamů se při této příležitosti nesolily, protože jejich sladkost měla přejít i na manželský pár. Pokud se tedy mělo vařit pro slavnostní příležitost, uvařily se obiloviny v mléce, nebo se přelévaly smetanou, případně se také mohlo přidat vejce. Jenže mléko a vejce nebyly po celý rok k dispozici, a tak se výběr řídil aktuálním ročním obdobím.

Kaše se doslazovala rozvařeným ovocem nebo medem. Klasický cukr se ještě nepoužíval, protože do střední Evropy se rozšířil až v průběhu 15. století jako importované luxusní zboží. Kaše mohla posloužit coby základ k přípravě dalších jídel, například placek, které se pekly v peci, ale daly se připravit i na rozpáleném kameni. 

Princip tzv. gravitační čočky vychází z Einsteinovy obecné teorie relativity, podle níž všechny částice (tedy i fotony – částice světla) reagují při pohybu na gravitační pole objektů, okolo nichž prolétají. Popsané chování souvisí se zakřivením časoprostoru kolem hmotných těles. Světelné paprsky se tedy průletem okolo hmotného objektu ohnou, a je-li těleso sférické, jsou paprsky fokusovány do jednoho bodu podobně jako čočkou.

TIP: Einsteinova teorie funguje: Vědci úspěšně provedli doposud nejpřesnější test

Pro upřesnění: Světlo vzdálených hvězd procházející nad povrchem Slunce se ohne o 1,75 úhlové vteřiny, což bylo měřitelné již na počátku 20. století. „Ohnisková vzdálenost“ naší hvězdy dosahuje asi 550 astronomických jednotek. Různé odlehlé objekty, například daleké galaxie, mohou být hmotnější, a v čočkování vzdálenějších těles tudíž mnohem účinnější. Díky těmto gravitačním čočkám, které fungují podobně jako dalekohledy, tak můžeme pozorovat velmi vzdálené oblasti vesmíru.

Takové hlášení radista americké lodi Silver Star dosud neslyšel. Jeho loď jednoho únorového rána roku 1948 plula ve vodách Filipínského moře a někde z té oblasti se éterem náhle rozeznělo zoufalé volání o pomoc z paluby holandské nákladní lodi Ourang Medan, směřující do Jakarty.

„Všichni důstojníci včetně kapitána jsou mrtví… leží v navigační místnosti a na můstku… mrtvá je asi celá posádka!“ křičel do vysílačky radista. Rozhodně to nepůsobilo jako hloupé žertování, zvláště když se telegrafista vzápětí odmlčel. „Umírám,“ to byla poslední zpráva, kterou vyslal.

Kapitán Silver Star okamžitě zavelel ke změně kurzu směrem k místu polohy Ourang Medan. Udělala to i další plavidla, která se v té době pohybovala v oblasti, ale Silver Star byla na místě první, a svědectví amerických námořníků jsou tak v souvislosti s tímto záhadným příběhem citována nejčastěji.

Výbušné důkazy

Po několika hodinách námořníci ze Silver Star holandskou loď skutečně spatřili. Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního, ale na pokusy o kontakt nikdo neodpovídal. Kapitán proto vyslal vstříc lodi člun s prvním důstojníkem a šesti muži. Američané vstoupili na palubu a teprve tam spatřili hrůzný výjev. Po celé lodi byla rozeseta těla mrtvých námořníků. Muž, který vysílal z lodi zprávy, i ve smrti křečovitě svíral vysílačku. Mrtvá těla strnula ve zvláštních polohách, jako by je něco zmrazilo. V lodní kuchyni byl například nalezen kuchař svírající nůž za čepel ve zkrvavené ruce. To byla ovšem jediná krev na palubě, ostatní mrtví žádné známky zranění neměli, přestože v jejich tvářích a gestech se zračila prožitá bolest a nesmírné zděšení. Někteří námořníci ukazovali k nebi. Lodní lékař ze Silver Star při ohledávání těl jen nevěřícně kroutil hlavou. Nikdy nic podobného nespatřil. 

V té době už na místo směřovaly další lodě, které zachytily volání o pomoc. Kapitáni se rychle shodli na tom, že tak podivná a děsivá událost vyžaduje důkladné vyšetřování. Rozhodli se tedy odtáhnout loď i s mrtvými těly do nejbližšího přístavu.

Jenže krátce poté, co muži palubu Ourang Medan opustili, vypukl na lodi požár. A následující mohutná exploze kotlů poslala loď pod hladinu i s jejím temným tajemstvím. Námořníci ze Silver Star jen tak tak stačili přeseknout vlečná lana.

Smrtící pohyby draků

Jeden z nejzáhadnějších případů v historii mořeplavby se odehrál v místech příznačně nazývaných Ďáblovo či Ďábelské moře, někdy také Dračí trojúhelník. Nachází se na jih od Tokia v oblasti Filipínského moře. Vrcholy pomyslného trojúhelníku tvoří Tchaj-wan, cíp jižního Japonska a souostroví Yap. Na mapách není oblast nijak speciálně vyznačena, ale námořníci se její temné pověsti obávají po staletí. Podle starého čínského mýtu obývají tamní mořské dno vodní draci. Svými pohyby dokáží rozvířit vodní hladinu, vyvolat hustou mlhu a spustit neočekávané bouře. A když se vynoří, stahují během okamžiku proplouvající lodě i s námořníky pod hladinu.

Ourang Medan je pouze jednou z mnoha lodí, které potkala v oblasti Ďáblova moře nevysvětlitelná zkáza. Vody v té oblasti jsou sice obecně považovány za nebezpečné a spousta tragédií může mít zcela reálné vysvětlení, ale pozoruhodné je například to, že některé anomálie v trojúhelníku Ďáblova moře se shodují s jevy pozorovanými v nechvalně proslulém Bermudském trojúhelníku. 

Pokus o pojistný podvod?

Pro záhadná zmizení lodí existuje celá řada možných vysvětlení od nejšílenějších teorií až po zcela věcné a skeptické hypotézy. Máme-li začít právě od nich, pak jednou z nejčastěji zvažovaných možností je pojistný podvod. I v případě Ourang Medan takovému vysvětlení leccos nasvědčuje. Svědectví o případu nebyla spolehlivě zdokumentována, zdroje se rozcházejí i v základním datování události (kromě počátku února se v některých případech udává i červen roku 1947). Teorií a zpráv o zkáze lodi Ourang Medan se v letech 1950 až 1960 objevilo několik stovek. Ve všech však chybí původní zpráva o účelu plavby lodi. V Lloydově lodním registru, kde je zaznamenána plavba každé obchodní lodi, není v daném období o Ourang Medan žádná zmínka. Loď navíc nebyla v žádné zemi včetně Nizozemí vůbec evidována. Možná tedy neexistovala a šlo o pojistný podvod. O vysvětlení jeho smyslu se však žádná z dostupných teorií nepokouší.

Toxické látky, nebo mimozemšťané?

V 50. letech 20. století byla v oblasti Ďáblova moře potvrzena existence podmořského vulkánu. Působením sopečné činnosti lze jistě vysvětlit přinejmenším některá záhadná zmizení lodí v kritických místech. Ne však případ lodi Ourang Medan, pokud se tedy opravdu stal. Tajemstvím opředená tragédie nedává mnoha lidem dodnes spát a pokusy vysvětlit ji alespoň trochu přijatelným způsobem přinesly několik zajímavých teorií o příčinách smrti holandských námořníků a následné zkáze lodi.

Jednou z nejoblíbenějších je ta, že posádka lodi pašovala nebezpečné chemikálie, především kyanid, nitroglycerin a nervový plyn. Poté, co se k nákladu nějakým způsobem dostala voda, uvolnily se toxické plyny, které posádku otrávily a udusily. Explozi pak způsobila reakce extrémně výbušného nitroglycerinu.

Zastánce této hypotézy, historik Roy Bainton, poukazuje na to, že se případ odehrál brzy po skončení druhé světové války. Považuje proto za reálné, že například po zbytcích válečných zásob nervového plynu či jiných chemikálií skutečně mohla na trhu existovat poptávka. A nenápadná stará loď s kontrabandem, ukrytým například pod barely s naftou, by mohla být pro pašeráky jedním z nejbezpečnějších způsobů přepravy takového materiálu. Kdyby se ovšem nestalo to, co se stalo. Je to jen teorie, ale podle Baintona jí nahrává i to, že pokud by byla správná, nelze se divit, že se k lodi nikdo nehlásil. Spojení takového případu s jakoukoli zemí či rejdařskou společností by totiž nutně vyvolalo mezinárodní skandál s nepříjemnými důsledky pro každého, kdo by mohl být povolán k odpovědnosti.

Hlavním argumentem proti zmíněné teorii je námitka, že přítomnost jedovatého plynu či jakýchkoli smrtících chemikálií by musela nějakým způsobem zasáhnout i námořníky ze Silver Star, kteří vstoupili na palubu jen několik hodin po katastrofě. 

Objevily se samozřejmě i názory, že se námořníci stali oběťmi útoku mimozemšťanů. Proč? Především proto, že příliš mnoho jiných reálných vysvětlení nebylo k dispozici. To, že většina mrtvých ukazovala s výrazem hrůzy vzhůru k nebi, se stalo jednou z dalších opor pro hypotézu o útoku z výšky. Jinými slovy – záhadné úmrtí posádky Ourang Medan dosud věrohodně nevysvětlil nikdo.

Dobře živená záhada

V sedmdesátých letech minulého století však z oblasti Ďáblova moře začaly se vzrůstající intenzitou přicházet zprávy o událostech, které znamenaly další vzrušující výzvu pro lovce záhad. 15. října 1974 se letoun Hercules C-130 se šestičlennou posádkou vracel na základnu po cvičném letu nad Tichým oceánem. Cestou však beze stopy zmizel, aniž by posádka vyslala nouzový signál. O několik měsíců později zaznamenal letoun C-117 při letu ze základny Iwakuni setkání s neidentifikovatelnými objekty ve tvaru disku v barvě ocelového odlitku.

TIP: Tajemná místa pohledem vědy: Bermudský trojúhelník

17. října 1976 se kapitán Masaru Sajtó připravoval zvednout do vzduchu dopravní letoun na letišti Akita. Těsně před vzlétnutím však uslyšel hlášení z kontrolní věže, která oznamovala, že se jižně od letiště pohybuje neidentifikovatelný objekt. Kapitán Sajtó později popsal, že spatřil objekt větší než automobil, ale menší než letadlo. Zastánci teorií o působení mimozemských vetřelců nad vodami Ďáblova moře tak dostali do rukou nové pádné argumenty. 

Poštolka obecná (Falco tinnunculus) je stálým obyvatelem české krajiny. Přezimuje u nás a často ji můžete zahlédnout, jak sedí na stromech a telegrafních sloupech podél silnic a polí. Už na dálku lze poštolku identifikovat podle charakteristického třepotavého letu. Vznáší se na místě a bystrým zrakem vyhlíží kořist, na kterou se vzápětí střemhlav vrhá. Přirozeným biotopem poštolek je především otevřená zemědělská krajina, kde dravci loví hlavně hlodavce a větší hmyz. Mnozí jedinci si ovšem našli příhodnější životní podmínky v městské džungli. Vysoké budovy poskytují mnoho vhodných míst k hnízdění a o potravu také není nouze.

V dokonalé souhře

Tok poštolek začíná brzy na začátku roku. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl pozorovat příběh celého milostného rituálu těchto nádherných ptáků až do vylétnutí potomků. Místem, kde se vše odehrávalo, byl jeden z obyčejných plzeňských dvorů.

Pro odchov mláďat si poštolky vybraly malé nepoužívané okénko do spíže, asi patnáct metrů vysoko nad zemí. Na okolních střechách a ve vzduchu se pak odehrávaly jejich hlasité námluvy. Pestře zbarvený sameček několikrát za den předával své družce úlovek a následně se s ní pářil. Zatímco ona většinu času jen hlídkovala a tu a tam prohnala zvědavého holuba, létal starostlivý otec na lov. A to po celou dobu hnízdění. Při návratu se oba hlasitě vítali.

Něco na přilepšenou

Když už byla mláďata na světě, samička otcem přinesenou potravu vždy pečlivě naporcovala, aby mohla spravedlivě podělit všechny čerstvě narozené potomky. Bíle ochmýřené nenasytné kuličky rychle rostly a přidělávaly rodičům stále víc práce.

Rozhodl jsem se tu a tam jim zpestřit jídelníček. Nejprve jsem samici předhodil myš a ukryl se, aby mě neviděla. Prakticky okamžitě přilétla, dezorientovaného hlodavce ulovila a odnesla mláďatům. „Krmení krmiče“ jsem několikrát opakoval a začal jsem přemýšlet, jak bych lovícího dravce co nejlépe zachytil.

Zkouška z rychlosti

Napadlo mne, že nejdříve musím poštolky zvyknout na mou přítomnost u krmení. Něco podobného jsem se doslechl od starých sokolníků. Postupným zkracováním vzdálenosti mezi mnou a lovícím dravcem, i díky neutuchajícímu hladu mláďat, jsem pak během asi jednoho měsíce dosáhl více, než jsem čekal.

Jednoho dne si samička přilétla pro myš až na ruku. Byl to nádherný a slovy těžko popsatelný zážitek, který bohatě vynahradil i fakt, že se mi její „útok“ dlouho nedařilo zachytit. Apetit mladých poštolek byl naštěstí stálý a já mohl experimentovat. Předhazoval jsem jim dospělé cvrčky na volný prostor střechy garáže a usilovně jsem se snažil vystihnout správný okamžik pro zmáčknutí spouště. Plně mi při tom došlo, jak jsou naši dočasní nájemníci bleskurychlí. Sotva návnada dopadla, už ji starostlivá máma měla v zobáku a odlétala zpět. Na vedlejší střeše ještě odtrhla ostré hmyzí nožky. Dostatečným vyjádřením díku mi byl alespoň občas nějaký ten ostrý snímek.

Poštolka není orlovec

Velmi poučné bylo sledovat, jak poštolka loví větší množství lezoucích cvrčků. V těch okamžicích příliš nedbala toho, že mi doslova hopsá u nohou. Hned, jak dohonila první kořist, přišlápla ji podobně, jak to dělá třeba africký orel hadilov. Pak vzala hmyz do zobáku a hned se hnala za dalším.

Dlouho jsem ovšem poštolku nemohl přesvědčit, aby se pro potravu pustila do mělké kaluže. Vždy nejdřív přistála na souši a až pak si váhavým kroky došla pro sousto. Nikdy jsem nepozoroval, že by se alespoň trošku napila. Zato se často popelila jako obyčejná slepice. Koneckonců ale nefotím orlovce a voda prostě není živel poštolek, říkal jsem si v duchu. Podobných zážitků jsem s těmito malými lovci prožil mnoho. Současně jsem si byl vědom blížícího se konce našeho dočasného přátelství.

Nahledanou příště

Začátkem července se mladé poštolky přepeřily a brzy nato všechny čtyři opustily rodné okno. Několik dní si ještě procvičovaly letecké schopnosti, až jednou odlétly nadobro. Vždy si na ně vzpomenu, když na obloze vidím elegantní siluety třepotající se na místě. Třeba je to právě některé z „mých“ čtyřčat.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata: Jak fungují záchranné stanice

Letos u nás pár nezahnízdil, ale byl jsem velmi rád, když se aspoň ukázala živá a zdravá samička. Ještě povznesenější pocity jsem měl, když si na mou ruku opět přilétla pro sousto. Kdo ví, možná se příští rok zase vrátí na stará místa a já se budu moci opět kochat při pohledu na výchovu nové generace strážců plzeňské oblohy. Budu doufat, plný očekávání.

Autonomní vozidla se už nebojí ani do lesa. Švédská transportní společnost Einride nedávno představila autonomní a elektrický nákladní automobil pro převoz vytěženého dřeva. Jmenuje se T-log a jeho neobvyklý design zaujme na první pohled.

T-log je ovládaný dálkově a může jezdit do značné míry samostatně, bez lidského zásahu, a plnit předem definované úkoly. Člověk ho vlastně ani nemůže přímo ovládat, protože T-log nemá klasickou kabinu pro řidiče, což přináší velkou úsporu prostoru a finančních nákladů. Autonomní náklaďák bez problému sjede ze silnice a pustí se na lesní cesty, ať už prázdný, nebo naložený kmeny stromů.

TIP: Máte problém s odpadem? Přijedou si pro něj autonomní popeláři

Šestnáctitunový automobil pohánějí palubní baterie o výkonu 300 kW. Na jedno nabití ujede plně naložený T-log cca 193 kilometrů. Dálkové řízení náklaďáku využívá 4G spojení a spolupracuje s autonomním systémem vybaveným kamerami, radarem a lidarem pro zobrazení celého okolí vozidla v reálném čase.

V budoucnu by s podobnými náklaďáky mohl pracovat vzdálený operátor. Protože jsou do značné míry autonomní, tak by operátor ovládal několik takových vozů zároveň. To by velmi snížilo finanční náklady na provoz, a zároveň podstatně zvýšilo bezpečnost. V prostoru těžby a zpracování dřeva by bylo zapotřebí mnohem méně lidí. 

Johannes Kepler se narodil 27. prosince 1571. Po studiích na univerzitě v Tübingenu, která dokončil v roce 1593, vyučoval v letech 1594–1600 na střední škole ve Štýrském Hradci. Poté přesídlil do Prahy, kde se stal asistentem Tycha Braha. Po jeho smrti sám zaujal post císařského matematika a astrologa. 

Přes všechen svůj přínos byl Kepler nadšeným zastáncem v té době ještě stále velmi oblíbené astrologie a věnoval jí nemalou část svého života. Ve skutečnosti pro něj znamenala především obživu, na druhou stranu byl stav tehdejší vědy a společnosti zkrátka takový. A právě Kepler se měl stát jedním z těch, kdo se přičiní o rozvoj vědy tak, aby mohla iracionální okultní mýty a představy o světě vyvrátit. V roce 1612 odešel nuceně z Prahy zmítané občanskými nepokoji do Lince a nakonec roku 1626 zakotvil v Ulmu. 

Na sklonku života trpěl krátkozrakostí a mohl se vědě věnovat jen omezeně. Stejně jako téměř všichni učenci té doby se dostal do křížku s církví, rozsudku však unikl: dílem proto, že inkvizice byla o něco mírnější, dílem proto, že sám neprezentoval tak kontroverzní názory – odsouzení Giordana Bruna dokonce schvaloval. V Linci ani v Ulmu ovšem Keplera nepřestala provázet smůla. Měl velké problémy s výplatou služného, a odjel se proto domáhat svého práva na sněm do Řezna. Po cestě však nastydl, dostal zápal plic a v listopadu roku 1630 v necelých 59 letech zemřel.

Revoluční trojice

Bez nadsázky můžeme říct, že Keplerovy myšlenky představují počátek moderní teoretické astronomie. Německý učenec se zabýval pokročilou matematikou a v roce 1615 vydal dílo Nova stereometria doliorum vinariorum neboli Nová stereometrie vinných sudů, v němž se věnoval objemům rotačních těles. Kepler se konkrétně zaměřil na kuželosečky: použil tzv. metodu infinitezimálního počtu, rozdělil tedy křivku na – ideálně nekonečně – malé úseky a objem počítal po částech. Uvedený přístup se stal prvním krokem k vytvoření tzv. diferenciálního a integrálního počtu. Integrování a derivování přitom patří mezi hlavní nástroje výpočtů dnešních vědců. 

Kepler však navždy vstoupil do dějin svými třemi zákony o pohybu planet. První dva postuloval ještě v Praze, třetí pak v roce 1619 v díle Harmonices mundi čili Harmonie světů, přičemž znějí následovně: (1) Planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž společném ohnisku se nachází právě naše hvězda. (2) Obsahy ploch opsaných průvodičem planety – tedy její spojnicí se Sluncem – za totožný čas jsou stejné. (3) Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet je stejný jako poměr třetích mocnin jejich velkých poloos, tj. jejich středních vzdáleností od naší hvězdy.

Dnes považujeme uvedené zákony za součást středoškolské fyziky, nicméně na počátku 17. století představovaly neuvěřitelnou míru abstrakce. Kepler dokázal na základě svých a Braheho pozorování těles vzdálených desítky až stovky milionů kilometrů odvodit první fundamentální pravidla týkající se fungování vesmíru – navíc jen s absolutními základy toho, co dnes nazýváme pokročilou matematikou. Například takovou „maličkost“, jako je zápis mocnin, zavedl René Descartes až po Keplerově smrti, roku 1637. Tři zákony o pohybu planet tak lidstvu poprvé nabídly obecná pravidla toho, jak náš kosmos funguje.