`Oumuamua – první mezihvězdné těleso objevené při průletu Sluneční soustavou – se stala krátce po svém objevu v říjnu 2017 cílem intenzivního výzkumu. Nyní se mezinárodnímu týmu astronomů podařilo na základě analýzy dat získaných řadou pozemních i kosmických dalekohledů ukázat, že objekt se od Slunce vzdaloval rychleji, než se očekávalo. Změřená odchylka aktuální rychlosti byla velmi malá — `Oumuamua při svém vzdalování stále zpomalovala díky přitažlivosti Slunce, ale ne tak rychle, jak předpovídá klasická nebeská mechanika.

Planetka, nebo kometa?

Tým pod vedením Marca Micheliho (ESA) prověřil několik možných scénářů, které by mohly tuto nesrovnalost v předpovězené rychlosti vzdalování podivného mezihvězdného poutníka ozřejmit. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle vědců uvolňování materiálu z povrchu tělesa v reakci na prohřátí Sluncem. Uvolňování hmoty po průchodu přísluním poskytovalo tělesu slabý trvalý tah, který způsobil, že se objekt vzdaloval pryč od Slunce rychleji, než se očekávalo – 1. června 2018 se `Oumuamua pohybovala vzhledem ke Slunci rychlostí 114 tisíc kilometrů za hodinu.

Takto se však chovají komety, což je ale v rozporu s předchozí klasifikací `Oumuamua – těleso bylo pokládáno za mezihvězdnou planetku. „Nyní se domníváme, že je to malá podivná kometa,“ říká Marco Micheli. „V datech jasně vidíme, že urychlování klesá se vzdáleností od Slunce, což je pro komety typické.“

Když kometární jádro ohřívají sluneční paprsky, uvolňují se z jeho povrchu plyn a prach, které kolem něj vytvoří oblak hmoty označovaný jako koma a eventuálně také ohon. V případě `Oumuamua se však žádné pozorovatelné známky uvolňování hmoty zaznamenat nepodařilo.

„Nenalezli jsme ani prach, ani komu, ani ohon, což je dost neobvyklé,“ vysvětluje spoluautorka studie Karen Meech (University of Hawaii), která rovněž vedla tým zkoumající charakteristiky objektu krátce po objevu v roce 2017. „Domníváme se ale, že z povrchu `Oumuamua by se mohly uvolňovat neobvykle velké a hrubé prachové částice.“

TIP: Nově objevená mezihvězdná planetka se nepodobá žádnému známému tělesu

Členové týmu si myslí, že malá prachová zrna pokrývající jádra komet, mohla být z povrchu `Oumuamua odstraněna během letu mezihvězdným prostorem a zůstaly na něm jen větší částice. Oblak větších prachových částic by ale nemusel být dostatečně jasný na to, aby bylo možné ho detekovat. Tím by se dala vysvětlit nepřítomnost typických kometárních znaků a také nečekaný vývoj rychlosti objektu při vzdalování od Slunce.

Tajemstvím zastřený rodokmen

Uvolňování hmoty z povrchu `Oumuamua však není jedinou nevyřešenou záhadou, otázkou zůstává také kosmický původ tělesa. Autoři původně získali nová pozorování `Oumuamua, aby přesněji určili dráhu tělesa, což by jim umožnilo zpětně vystopovat jeho pohyb možná až do mateřského systému. Získané výsledky však znamenají, že se bude jednat o mnohem složitější úkol.

„Skutečný původ tohoto mezihvězdného poutníka asi zůstane navždy záhadou,“ dodává člen týmu Olivier Hainaut, astronom ESO. „Díky zrychlování `Oumuamua po průchodu přísluním bude mnohem složitější vystopovat trajektorii, po které k nám mohl doputovat z místa svého původu.“

Mezi reálným a virtuálním světem již dnes funguje takřka neoddělitelné pouto - celosvětová síť se podílí na všem možném - od provozu nemocnic a zásobování měst, přes důležité bankovní systémy až po provoz státní správy. Vědci a inženýři teď ale tvrdí, že internet je ve vážném ohrožení. A nemohou za to kybernetické údery ani hackeři.

Internet v dnešní podobě závisí na ohromné síti fyzických zařízení, která kombinuje kolosální datacentra a myriádami kilometrů optických kabelů. Narušení těchto sítí by mělo dalekosáhlé důsledky.

TIP: New Orleans má velký problém: Město se rychle potápí

Podle amerických vědců je infrastruktura internetu vybudována tak, že nedokáže odolat většímu vzestupu hladiny moře. Vědci odhadují, že závažné důsledky této skutečnosti pocítíme už kolem roku 2033. Problém je v tom, že podstatné části této infrastruktury vznikly před čtvrtstoletím, kdy se globálním oteplováním a vzestupem hladin oceánů nikdo moc nezabýval. Komponenty sítě jsou většinou v zemi a kopírují silnice a dálnice, které často běží paralelně s mořským pobřežím. 

Tajemství dlouhověkosti medu tkví především v jeho chemickém složení. Obsažené cukry jsou hygroskopické, což znamená, že absorbují vzdušnou vlhkost. Pokud se však nový med před skladováním dobře utěsní, vlhkost se vstřebávat nemůže a výrobek vydrží v nezměněné podobě prakticky navždy. Přírodní produkt má navíc pH okolo 3–4,5 a taková kyselina zlikviduje vše, co by v jiných látkách mohlo přežít.

TIP: Jak se rodí med: Tajemství sladké pochoutky

Další složku dodávají do zázračného mixu včely: V jejich žaludku se nachází enzym glukózooxidáza a v nasbíraném nektaru z květů, který hmyz ukládá do plástů, díky němu vznikají dva vedlejší produkty – kyselina glukonová a peroxid vodíku. Druhá zmíněná látka pak rovněž slouží coby ochrana proti potenciálním škodlivým organismům.

Lidé znají podivuhodné vlastnosti zlatavého produktu již dlouho. Archeologové často nacházejí dokonale zachovalý a stále jedlý med starý tisíce let například v egyptských hrobkách. Nejstarší sladká pochutina se ovšem našla ve šlechtické hrobce nedaleko gruzínské metropole Tbilisi a pyšnila se stářím přibližně 5 500 let.

V průběhu léta 1918 se misky válečných vah přiklonily definitivně na stranu Dohody. S blížící se porážkou jednoho nepřítele se však začalo rýsovat nové nebezpečí v Rusku zmítaném občanskou válkou mezi rudými a bílými. Velmoci, dosud zaneprázdněné boji v západní a jižní Evropě, dosud nepomýšlely na svržení bolševiků vojenskou cestou, musely však chránit své mocenské a ekonomické zájmy.

Vladivostocký Babylon

Jejich centrum leželo ve Vladivostoku, kde se nacházelo přes 600 000 tun nashromážděného válečného materiálu. Strategický přístav navíc mohl posloužit jako východiště pro případnou budoucí rozsáhlou intervenci proti rudým, kterou Dohoda reálně zvažovala. Po Japoncích, Britech a Francouzích vyslali své vojáky na Dálný východ i Američané, jejichž síly se však neměly zapojovat do bojů s bolševiky, ale pouze provádět strážní službu ve Vladivostoku.

Rozhodnutím prezidenta Woodrowa Wilsona vznikl Americký expediční sbor Sibiř (American Expeditionary Force Siberia – AEF) v čele s brigádním generálem Williamem S. Gravesem. Součástí AEF se stal také 27. pěší pluk, který byl založen teprve v roce 1901 a měl za sebou pouze krátké bojové angažmá na Filipínách. 

V chaosu občanské války

Téměř 1 600 příslušníků 27. pluku se – jako první americká jednotka – vylodilo ve Vladivostoku 15. srpna 1918. Vojákům se tu dostalo bouřlivého uvítání od místních bělogvardějců. Washington však chtěl mít své muže co nejdříve na transsibiřské magistrále, kterou dostali za úkol chránit. Japonská vojenská správa však jejich odjezd blokovala kvůli marginální byrokratické zámince – formace totiž dorazila do Vladivostoku s jednodenním zpožděním a Japonci odmítali přepracovat plán železničních transportů.

Američané proto nejprve vystřídali čs. legionáře při ostraze železnic v bezprostředním okolí přístavu a současně se pustili do výstavby ubikací a oprav poškozených částí trati. K prvnímu bojovému nasazení došlo již 19. srpna, kdy se jedna z rot střetla s bandity plenícími vesnice podél magistrály. O pár dní později se objevily zprávy o bolševické koloně posílené propuštěnými rakousko-uherskými válečnými zajatci, která měla postupovat ussurijským údolím na Vladivostok. Do oblasti proto zamířil 27. pluk společně s japonskou divizí, aby nepříteli přehradily cestu.

Zrození legendy

Průzkum však brzy ukázal, že původní hlášení značně přehánělo, protože rudých byla jen hrstka. Tomu odpovídal i výsledek takzvané ussurijské kampaně, v jejímž průběhu dohodové jednotky donutily bolševiky k ústupu a při jejich pronásledování překonaly vzdálenost téměř 1 600 km. Přesuny probíhaly z velké části pěšky, protože ustupující nepřítel za sebou poškozoval trati a železniční tunely. Ve dnech 5. a 6. září společné americko-československo-japonské síly porazily rudé u Chabarovska a celé tažení skončilo dobytím Blagověščenska v závěru měsíce.

Z Američanů dosud nepadl jediný, zatímco Japonci ztratili 77 mrtvých. Rychlý postup 27. pluku vysloužil jeho příslušníkům přezdívku „vlkodavové“ (Wolfhounds), kterou měl údajně vymyslet admirál Alexandr Kolčak. Mezitím do Vladivostoku dorazily další americké jednotky včetně 8. pěší divize spolu s generálem Gravesem, celkově šlo o zhruba 5 000 mužů. Velitel AEF okamžitě po příjezdu stáhl všechny své síly z fronty ke strážní službě a nařídil přísnou neutralitu.

Vojáci USA měli nadále jednat stejně se zástupci všech politických proudů v Rusku, a to včetně bolševiků. Další Gravesův rozkaz přísně zakazoval jakékoliv vměšování do záležitostí japonské armády, a dokonce i komentování politiky země vycházejícího slunce. Nový kurs amerického působení vyvolal rozčarování u spojeneckých jednotek. Pozdější československý generál Radola Gajda v roce 1924 vzpomínal: „Pokud se týče intervence Spojených států v Rusku, omezovala se na ochranu určitých menších úseků na železnici, na technickou pomoc v dopravnictví, na práci Červeného kříže a na činnost Spolku křesťanských mladíků (YMCA). Skutečný výsledek americké pomoci byl velmi malý.“

Nuda na magistrále

Během podzimu 1918 se ukázalo, že oficiální důvody dohodové intervence na Sibiři pomíjejí. S ukončením války v Evropě mocnosti opustily záměr na urychlenou evakuaci čs. legií a jejich nasazení na západní frontě, zatímco se objevovaly i hlasy volající po jejich využití proti bolševikům. Navíc přítomnost 60 000 dohodových vojáků skýtalo záruku, že Rudá armáda Vladivostok vážně neohrozí.

Nejednotnost ruské protibolševické fronty utvrzovala generála Gravese v rozhodnutí nenechat se zatáhnout do místních konfliktů. Za těchto podmínek klesala morálka vojáků, jejichž spolubojovníci se tou dobou již vraceli domů z Francie. I sdružení manželek příslušníků 27. pluku sepsalo petici za stažení AEF zpět do vlasti, a tak v zájmu zachování klidu velení začalo postupně nahrazovat část mužstva novými rekruty.

Image

Čtěte také

Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (2)

Boring Company začíná pomalu ale jistě hloubit tunel, který bude spojovat centrum Chicaga s letištěm O´Hare. Při výkopu takového tunelu je vyprodukováno obrovské množství zeminy, kterou je nějakým způsobem potřeba zlikvidovat nebo jako v případě Boring Company z ní vyrobit stavební materiál, který by mohl přinést vlastní střechu nad hlavou i těm, kteří si to v současné době nemohou dovolit.

Jak upozornil portál TeslaFan.cz, společnost Boring Company před několika dny zveřejnila krátké video, které ukazuje proces výroby jednotlivých stavebních bloků. Ty disponují systémem, který jim umožní snadné skládání navzájem do sebe. I přesto, že je video velmi krátké, vypadá to, že je výroba cihel v plném proudu.

Od pyramid k domům

Elon Musk oznámil plán na výrobu stavebních bloků v březnu. Původně měly představovat pouze další z reklamních předmětů společnosti, jakými byly i čepice a hlavně pak legendární plamenomety. Později bylo oznámeno, že budou používány pro stavby soch a jiných skulptur, které by vynikaly vysokou pevností, což by se v seismologické lokalitě Kalifornie velice hodilo.

Následně se však plány ještě více změnily, ovšem je jen otázkou, do jaké míry je myslel Musk vážně. Chtěl totiž bloky dodávat coby součást velké stavebnice, ze které by si zájemci mohli postavit ta největší architektonická díla starověku, od pyramid až po řecké paláce. Netrvalo však dlouho a jeden z fanoušků mu na Twitteru navrhnul, že by cihly mohly být používány pro stavbu nízkonákladových domů. Na to Musk okamžitě odpověděl, že cihly budou mít potřebnou povrchovou úpravu, která by umožnila postavit obvodové zdi malého domu za jediný den.

Svůj úmysl použít bloky pro cenově dostupné bydlení Musk zopakoval ještě během květnového zasedání v Los Angeles, kde se dokonce objevil vzorek dvou spojených bloků. Musk dále představil typy cihel vhodné pro výstavbu zdí a také modelovou stavebnici pro stavby s egyptskou tématikou.

Z tunelu do tunelu

Kromě využití pro levné bydlení a různé modelové stavebnice zkoumá Boring Company možnost využívání vytěženého materiálu přímo ve svých tunelech. 

Inženýři společnosti testují technologie, které recyklují zeminu do stavebního materiálu vhodného k budování struktur. Nejedná se o nový koncept, jelikož budovy byly stavěny ze zeminy po tisíce let, včetně pyramid. Tyto cihly by mohly být využity také pro obklady tunelu, které jsou standardně vytvářeny z betonu.

Boring Company nedávno získala vysoce prestižní zakázku na stavbu vysokorychlostní dopravní linky mezi centrem Chicaga a letištěm O´Hare. Cena projektu je momentálně odhadována na zhruba 1 miliardu dolarů a společnosti výrazně pomůže v dalším růstu.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Jupiterův měsíc Io je výjimečný. Jde o geologicky nejaktivnější těleso ve Sluneční soustavě, což je způsobeno především mimořádnou gravitací Jupiteru. Vědci už znají přes 150 vulkánů na tomto měsíci a teď k nim nejspíš přibyl další.

Za objev vděčíme pozorování meziplanetární sondy Juno, která studuje Jupiter a jeho okolí. Sonda se primárně zaměřuje na atmosféru plynného obra, může ale zkoumat i jiné záležitosti. Klíčovou roli v objevu sehrálo zařízení pro mapování tepelného záření Jovian InfraRed Auroral Mapper (JIRAM), kterému se podařilo zachytit novou tepelnou stopu na povrchu Io.

Nový vulkán na Io

Sonda Juno získala tato data 16. prosince 2017, během svého v pořadí desátého přiblížení k Jupiteru. V té chvíli byla Juno ve vzdálenosti 470 tisíc kilometrů od měsíce Io. Nově objevená tepelná stopa je vzdálená asi 300 kilometrů od nejbližšího vulkánu, takže podle všeho jde o nový samostatný vulkán. Počet objevených vulkánů na Io je sice vysoký, ale nemusí být zdaleka konečný. Vědci odhadují, že by jich na tomto měsíci mohlo být až kolem 400.

TIP: Proč je Jupiterův měsíc Io plný sopek, které tryskají až 500 km nad povrch?

Dobrou zprávou je, že s velkou pravděpodobností nejde o poslední objevný příspěvek sondy Juno. NASA nedávno změnila plán mise a sonda tak definitivně zůstává na 53denní eliptické oběžné dráze. Podle původních plánů přitom měla současná vědecká část mise probíhat na výrazně kratší – 14denní trajektorii. Úprava parametrů mise Juno je do značné míry vynucená, NASA se totiž po zkušenostech z roku 2016 obává o kondici heliových ventilů sondy. Juno by tak měla u krále planet zůstat nejméně do července 2021, přičemž konec mise je nově plánován na rok 2022.

Rakouský císař František Josef I. (vládl 1848–1916) a jeho manželka Alžběta Bavorská měli jediného syna, arcivévodu Rudolfa, který byl od svého narození v roce 1858 následníkem trůnu. Jeho výchova ale probíhala dosti problematicky, takže z něj vyrostl neurotický mladík zmítající se mezi snahou zavděčit se otci a vzdorem vůči tradicím či svazující dvorské etiketě.

Historička Sigrid-Maria Grössingová o něm napsala, že byl „docela pohledný mladý muž. Svou jemností se blížil ideálnímu obrazu romantického mladíka a díky bledé, vážné tváři a krásným očím působil křehce a zranitelně“. Je tedy pochopitelné, že se kolem něho neustále točily krásné ženy, které si chtěly užít dobrodružství s princem, nebo dokonce snily o tom, že by je mohl jako v pohádce dovést k oltáři.

Hledání nevěsty

Jenže nevěstu pro dědice trůnu hledali nejvyšší dvorští hodnostáři a rodiče. Jako jedna z vhodných kandidátek byla vybrána arcivévodkyně Marie Antonie z vedlejší toskánské větve habsbursko-lotrinského rodu. Dcera posledního toskánského velkovévody Ferdinanda IV. působila jako abatyše Ústavu šlechtičen v Praze na Hradčanech. Dvacetiletý Rudolf tehdy sloužil v české metropoli jako plukovník 36. pěšího pluku, takže mu nic nebránilo se s arcivévodkyní setkat.

Marie Antonie se musela podrobit vyšetření dvorskými lékaři, při němž se zjistilo, že bohužel trpí vážnou plicní chorobou. Bylo tedy jasné, že by jako případná manželka dědice trůnu stěží mohla splnit hlavní úkol – porodit zdravého dědice. Ze seznamu kandidátek byla tedy ihned vyškrtnuta. A lékaři se nemýlili – oslabená arcivévodkyně zemřela v pětadvaceti letech 13. dubna 1883 v Cannes. Datum a místo skonu mladé arcivévodkyně sehrají v našem příběhu ještě důležitou roli.

Císařský dvůr nakonec vybral jako nevěstu pro následníka belgickou princeznu Štěpánku ze sasko-kobursko-gothské dynastie. Svatba se konala 10. května 1881 ve dvorské kapli vídeňského Hofburgu. Manželé si ale nerozuměli a princ tak často hledal útěchu u milenek. Osudovou lásku nalezl v krásné baronce Marii Vetserové. V roce 1889 spáchal nešťastný a deprimovaný princ i s milenkou sebevraždu v loveckém zámečku Meyerling ležícím asi 26 km jihozápadně od Vídně. 

Výchova u rytmistra 

Podle tvrzení Roberta Pachmanna ale bylo všechno jinak. Korunní princ Rudolf se měl totiž 1. ledna 1880 tajně a bez souhlasu císaře oženit se zmíněnou arcivévodkyní a abatyší Marií Antonií v gardovém kostele ve vídeňské ulici Rennweg. O rok později, když se jednalo o svatbě s belgickou princeznou, se otci nedokázal vzepřít, takže přestože měl být již ženatý, vstoupil do manželského svazku se Štěpánkou Belgickou. Jinými slovy následník byl údajně bigamista! 

Z utajeného manželství Rudolfa a Marie Antonie se měl 7. března 1883 v Cannes narodit syn Karel Rudolf. Měsíc po údajném porodu arcivévodkyně zemřela. Podle Pachmannova líčení muselo být dítě schováno před císařem i dvorem, zatímco císařovna Alžběta o něm prý věděla, a dokonce se podílela na hledání důstojného místa, kde měl tajný vnuk vyrůstat. V úvahu nepřipadala žádná šlechtická rodina, kde by podstrčené dítě nemohlo ujít pozornosti. Hledala se proto vhodná měšťanská rodina, která udržovala málo kontaktů s příbuznými a sousedy. Kromě toho se muselo jednat o lidi, kteří dokázali udržet tajemství a dodržet slib mlčenlivosti. Tyto vlastnosti se však ve šlechtických kruzích vyskytovaly jen vzácně.

Dítě prý odvezl osobní fiakrista prince Rudolfa, jistý Bratfisch, k rytmistrovi Jindřichu Columbanovi Pachmannovi a jeho manželce Marii, kteří bydleli ve vídeňské Haidmannsgasse 4. Kojenec nevzbudil žádné podezření, protože Marie Pachmannová přivedla téměř současně na svět syna, který dostal jméno Robert a který několik dní po porodu zemřel. Údajné císařské dítě tedy nahradilo mrtvého měšťanského synka a dostalo jeho jméno Robert. Pachmannovi měli dostat od císařského dvora jednorázovou apanáž v hotovosti ve výši 30 000 zlatých, což by v roce 2013 odpovídalo částce 360 000 euro. 

Boj o uznání

Ve stejném domě jako Pachmannovi bydlel komorník císařovny Alžběty, Johann Werth, který se měl také údajně starat o císařovnina vnuka. Později se sem nastěhoval též blízký důvěrník korunního prince Rudolfa, hrabě Anton Alberti von Enno ze staré tyrolské šlechty. Oficiálně vystupoval jako rodinný přítel, ale ve skutečnosti měl být vychovatelem tajného následníkova syna. Společně s rytmistrem Pachmannem založil list Österreichisch-ungarische Adelszeitung, který však zdaleka nebyl dobrou investicí, neboť po krátké době zanikl, a investovaný kapitál tak přišel vniveč. Hrabě zemřel v roce 1913.

Robert Pachmann prožil první světovou válku a zánik monarchie v zahraničí. Do Vídně se vrátil v roce 1919. Vedl obchod se starožitnostmi a oženil se s Amálií Sramek, která mu v roce 1924 porodila syna Theodora Rudolfa Salvatora Pachmanna (1924–1993). U soudu se snažil domoci uznání jako syn arcivévody Rudolfa, ale ve všech instancích ztroskotal. Veřejné mínění kolísalo v „případu Pachmann“ mezi naprostým nezájmem a zuřivým odmítáním. Poslední císař Karel I. s rodinou jeho nároky pochopitelně nikdy neuznal. Údajný syn následníka Rudolfa zemřel v roce 1961. 

Vítězství u soudů

Theodor Rudolf Salvator Pachmann, údajný vnuk arcivévody Rudolfa, vystudoval práva. Poté se vrhl na shromažďování důkazů o svém císařském původu. Využil potvrzení Marie Pachmannové z roku 1925, že Robert nebyl její vlastní dítě, nýbrž potomek korunního prince Rudolfa. Marie Pachmanová, která zemřela roku 1931, místopřísežně prohlásila před vídeňským notářem Viktorem Schwarzem, „že Robert není můj syn, mé vlastní dítě zemřelo po porodu (…). Až budu po smrti, měl by se svět dozvědět, že Robert je dítě korunního prince Rudolfa“. Dále našel vygumované místo v seznamu v matrice z roku 1883, které opravuje původní oznámení o úmrtí pravého Roberta Pachmanna. Viděl prý dokumenty korunního prince Rudolfa s vlastnoručně napsanou (ale gramaticky špatnou) poznámkou „notre mariage secrète“, jejíž obsah měl obsahovat potvrzení o svatbě a milostné dopisy Rudolfa a Marie Antonie. Jenže dokumenty zmizely a nikdo jiný je neviděl. A také měl dopis dvorní dámy Marie Antonie, který potvrzuje, že její paní byla pohřbena „se všemi poctami provdané arcivévodkyně“.

V září 1965 byl ve vídeňském Justičním paláci vynesen rozsudek: Pachmann již nesmí používat jméno Pachmann. Rakouský stát mohl svému občanovi dát nové příjmení a na základě příštího soudního jednání následovalo v roce 1966 další rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni, který mu poskytl možnost používat jméno Habsburg-Lothringen. Tehdy se Pachmannův případ dostal ve světě poprvé na titulní strany novin. Někteří novináři ho dokonce oslavovali jako „nového arcivévodu“ a „hlavu habsburského rodu“.

A do třetice, dne 20. července 1976 vynesl Okresní soud v Salzburku další, ještě jednoznačnější rozsudek, v němž soud „uznal, že Dr. Theodor Pachmann je pravnukem císaře Františka Josefa I. Rakouského“. Když o sedmnáct let později umíral, bylo to s přesvědčením, že je skutečným a právoplatným členem arcidomu.

Hlas genetiky

Po smrti Theodora Rudolfa Salvatora Pachmanna (Habsburg-Lothringena) převzali v devadesátých letech 20. století štafetu dokazování císařského původu jeho synové. Majitelé vídeňského obchodu s naslouchadly Rainer Pachmann a jeho polobratr František Štěpán Salvátor Hübsch se rozhodli postoupit test DNA. Podařilo se jim přesvědčit Georga Hohenberga, vnuka následníka trůnu Františka Ferdinanda zavražděného v Sarajevu, aby poskytl vzorek krve k porovnání. Výsledek hovořil jasnou řečí: „Příbuzenství z otcovy strany mezi pány Pachmannem a Hübschem na straně jedné a panem Dr. Georgem Hohenbergem na straně druhé lze vyloučit.“

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Vypadá to tedy, že soudy, které uznaly otce pánů Pachmanna a Hübsche potomky korunního prince Rudolfa, vynesly chybné rozsudky. Bratři Rainer Pachmann a František Štěpán Salvátor Hübsch byli samozřejmě zklamaní, ale svůj boj nevzdali. Chtějí nový test DNA, tentokrát se vzorkem z pozůstatků prince Rudolfa. K tomu ale správci kapucínské krypty, kde je arcivévoda Rudolf pohřben, zatím nesvolili. Odpověď na otázku, zda byl princ Rudolf bigamista, a měl tajného syna Pachmanna, ale zní – nebyl a neměl. 

Jak jste se k basketbalu na vozíku dostal?

Kamarád a zároveň kolega měl úraz, po kterém zůstal na vozíku. Chtěl dál sportovat a já jako trenér basketbalu věděl, že se košíková dá hrát i s tímto handicapem. Pídil jsem se po informacích a kontaktoval kluby v Praze a Brně. Začal jsem s nimi trénovat jako hráč, abych věděl, jaké to je. A v roce 2009 jsme založili klub v Pardubicích. 

Kolik se vás na první trénink sešlo?

Dorazilo šest lidí a téměř všichni dodnes hrají. Dnes je nás šestnáct, z toho čtyři ženy. 

A brzy se dostavily úspěchy…

Předminulá sezóna byla skvělá. Vyhráli jsme Středoevropský pohár, v Eurolize jsme zvítězili v základní skupině a postoupili do jednoho z finálních turnajů ve Španělsku. V rakouské lize, kam jsme se přihlásili, abychom mohli více hrát, jsme skončili druzí.

Jak je to vlastně s vozíky? Jsou speciální?

Jsou. Podobné se používají i na florbal či házenou. Musí hodně vydržet. Vozíčkářský basketbal je hodně tvrdá hra, vozíky i s připoutanými hráči létají vzduchem. O karamboly není nouze. Než jsme sehnali vozíky vlastní, chvíli to trvalo. Jsou docela drahé, cena se pohybuje zhruba mezi 120 až 150 tisíci za kus. A to není top, je to střední třída. Jen kola přijdou zhruba na 25 tisíc korun.

Nemáte někdy chuť s tím seknout? Přece jen to je spousta času a energie…

Samozřejmě se takové okamžiky sem tam vyskytnou. Ale jsme jeden tým – nejen na palubovce, ale i mimo ni. Po zápasech se mnohdy v hospodě potkáme i se soupeři a nad půllitry všechno důkladně probereme. Jednou do roka pořádáme v Pardubicích turnaj, který odpoledne pokračuje grilováním, a jen skončíme, už se všichni těší a hlásí na další ročník. Velmi mě to naplňuje.

Čemu dáváte přednost? Hladince, šnytu nebo máte raději mlíko?

Rozhodně hladinku, a moje pivo je plzeň. Naštěstí mám hospůdku, kde ji čepují, poblíž domova. Baskeťáci, i když už třeba žádnou soutěž nehrají, si rádi zaházejí a pak zajdou na jedno dvě. Ale to je asi u všech sportů stejné.

Nová metoda, která byla ve výzkumu použita, otevírá cesty pro nejrůznější moderní aplikace typu miniaturních GPS a v budoucnu možná i pro genovou terapii, která by mohla navrátit lidem zrak, sluch a čich. „Není pochyb o tom, že se některá zvířata, zvláště migrující ptáci a ryby, řídí zemským magnetismem,“ komentuje výsledky biogeofyzik Michael Winklhofer z mnichovské univerzity. „Problém je, že stále nevíme, jak přesně to funguje.“

Vědci opatrně odebrali z tkání pstruhů celé buňky a vložili je do Petriho misek. Když na ně působili rotačním magnetickým polem, přibližně jedna z deseti tisíců buněk začala rotovat se stejnou frekvencí jako pole. Struktura uvnitř těchto buněk navíc jasně zářila, takže bylo snadné reagující buňky v Petriho miskách identifikovat. Bližší pohled odhalil na buněčných membránách krystaly podobné magnetitu, což je ruda železa, která má magnetické vlastnosti.

TIP: Termální kotel na ryby: Yellowstonský pramen Fishing Cone

Podle Winklhofera je možné, že tyto struktury rozechvívají membrány neuronů a spustí tak nervové impulzy, které pošlou do mozku potřebnou informaci o směru. Vzhledem k množství magnetických buněk v odebraných vzorcích odhaduje Winklhofer počet buněk v rypci každého pstruha na 10 až 100.

Winklhoferův tým následně objevil ještě větší množství magnetických buněk v postranní čáře, pomocí níž ryby zaznamenávají vibrace. Je možné, že se magnetické buňky nacházejí v těle pstruhů na různých místech. Kdyby byly příliš blízko u sebe, reagovaly by totiž jedna na druhou.