Bez vesmírného teleskopu Kepler by naše poznání exoplanet bylo stále ještě v plenkách. Jen málokterý přístroj v poslední době tolik rozšířil vědomosti o vesmíru, jako právě tento teleskop americké NASA. A mise teleskopu Kepler bohužel zvolna končí.

V posledních měsících se objevovaly informace o tom, že teleskopu dochází palivo. Před pár dny se operátoři mise Kepler dozvěděli, že zásoby paliva v nádržích vesmírného teleskopu poklesly na velice nízkou úroveň. NASA proto uvedla teleskop Kepler do stavu hibernace, v němž se připravuje na přenos dat, získaných během nejnovější série pozorování.

Byla to v pořadí již 18. pozorovací kampaň, která probíhala od letošního 12. května. Kepler během této doby sledoval oblast oblohy v souhvězdí Raka, kde pátral po exoplanetách již v roce 2015. Opětovné pozorování umožní potvrzení objevených exoplanet v tomto prostoru.

Poslední akce teleskopu Kepler

Při vysílání dat musí být Kepler natočený anténou směrem k Zemi. Přenos dat má nejvyšší prioritu, takže teleskop je teď „zaparkovaný“ ve stavu, při němž nepotřebuje žádné palivo. Operátoři budou čekat do 2. srpna, až budou moci využít přidělený čas na síti Deep Space Network, pomocí které si data z teleskopu stáhnou. V ten den se Kepler natočí do správné polohy a všichni budou doufat, že mu na to vystačí palivo.

TIP: Šest let výzkumu sondy Kepler: Od úspěchu k úspěchu

Pokud Kepler přenos dat zvládne a stále ještě bude mít nějaké palivo, 6. srpna teleskop zahájí další, tedy 19. pozorovací kampaň. Ta pak bude zřejmě pokračovat až do vyčerpání zásob paliva. Navzdory očekávanému konci teleskopu budou odborníci zpracovávat unikátní soubor dat z Kepleru asi ještě hodně dlouho. O nové objevy exoplanet a dalších zajímavých vesmírných jevů tedy ještě rozhodně nepřijdeme.

Podle specialistů na umělé inteligence ze startupu Wayve jsou lidé úspěšní zejména díky schopnosti našeho mozku rychle se učit a zpracovávat vědomosti z mnoha různých zážitků. Domnívají se proto, že autonomní automobily nepotřebují výkonnější čipy, účinnější senzory nebo detailnější mapy. Podle nich jsou řešením lepší mozky.

Ve Wayve vyvinuli inteligentní algoritmus, který je schopný se rychle učit přímo v terénu. Algoritmus vložili do autonomní verze vozidla Renault Twizy, které vybavili kamerou s grafickou jednotkou pro inteligentní analýzu obrazu v reálném čase. Na sedadlo řidiče se posadil lidský operátor, ale řízení vozu měla v rukou umělá inteligence.

TIP: Náročná škola: Jak se roboti se učí správě pohybovat mezi lidmi?

Cílem bylo naučit umělou inteligenci jet s autem rovně a udržet se na vozovce. Inteligence začínala od nuly a mohla si experimentovat, jak „chtěla“. Lidský operátor inteligenci hlídal. Kdykoliv auto vyjelo z cesty, tak ho operátor zastavil a provedl opravu. Inteligence byla „postihována“ za chyby při jízdě a naopak „odměňována“ za správnou jízdu. A jaký byl výsledek tohoto netradičního řidičského výcviku? Autonomní vůz ovládaný umělou inteligencí zvládl jízdu po silnici během pouhých 20 minut.

Kosatka dravá (Orcinus orca) patří k nejrychlejším savcům, kteří brázdí světové oceány a dokáží dosáhnout rychlosti kolem 56 km/h. Velikost, robustní stavba těla, ostré zuby a rychlost z nich činí vrcholové predátory, kteří nemají přirozeného nepřítele.

Současné stavy kosatek nejsou známé, což je jen jedna z mnoha věcí, které lidé o těchto mohutných dravcích neví. Zatím se nám podařilo jen poodhalit podstatu vysoce společenského života kosatek, který se odvíjí po mateřské linii. Víme, že tato zvířata mají nesmírně propracované lovecké techniky a že mezi hlasovými projevy jednotlivých menších populací jsou velké rozdíly – což je možné popsat jako projev určité „místní kultury“.

TIP: Savec z obřího rodu: Pronásledovaní giganti keporkaci

V angličtině se kosatkám říká „Killer whale“, což znamená velryba-zabiják. Toto pojmenování odráží negativní obraz, jenž kosatky v západní kultuře mají už od dob Plinia staršího, který o nich v roce 70 napsal: „Kosatky lze popsat jedině jako obrovské barbarské hory masa vyzbrojené zuby. Jsou to nepřátelé jiných velryb, které napadají stejně jako útočící válečná loď.“

Lidé byli dlouho přesvědčeni, že kosatky jsou lidem smrtelně nebezpečné. Ve volné přírodě se ovšem odehrálo jen málo útoků na lidi. Navíc je pravděpodobné, že kosatky si je v těchto případech spletly se svou přirozenou kořistí. V okamžiku, kdy zjistily svůj omyl, už v útoku nepokračovaly. Kosatky držené v zajetí naopak mnohokrát zaútočily na své ošetřovatele a některé z těchto případů byly pro člověka osudné. 

Roku 1784 byl v habsburské monarchii uzákoněn státní tabákový monopol, jehož součástí byla i pravidla pro prodej tabákových výrobků. Pojmenování trafika se však objevilo oficiálně až o sedmdesát let později. Provozovatelem byl trafikant, častěji však trafikantka. 

Koncesované a konkurenční

V roce 1895 bylo v Čechách provozováno téměř devatenáct a půl tisíce trafik, z nichž více než sedmnáct tisíc bylo koncesovaných a jenom zbytek konkurenčních. A přesně tolik bylo i trafikantek a trafikantů. Rakouská tabáková režie se chovala velmi moderně a pohlaví nerozlišovala, podstatný pro ni byl provoz prodejního místa. Těch bylo v Čechách tolik, že úřady stanovily nejmenší možnou vzdálenost mezi nimi na 200 kroků.

Konkurenční trafiky byly státním monopolem osazovány podle nabídky a poptávky trhu. Získat koncesovanou trafiku však mohla jenom v zákoně vyjmenovaná osoba. Byla to v podstatě sociální výpomoc potřebným. Stát neměl zájem na zvyšování počtu žebráků, ale penzemi z vlastních prostředků neplýtval. Úspěšnost trafikanta nezávisela na fyzické síle, ale na obchodní obratnosti. Proto mohli koncesi na trafiku získat vojenští invalidé či stárnoucí vysloužilci, právě tak jako vdovy nejenom po vojácích, ale i po státních úřednících, četnících nebo finanční stráži. A stejný nárok mohli vznést i sirotci po služebnících státu.

Mohly zbohatnout 

Navzdory tomu, že provoz trafiky byl státem regulován, byl o získání oprávnění velký zájem. A ženy byly velmi kreativní jak při dokladování nároku na koncesi, tak i v konkurenčních řízeních. Rozdíly v úspěšnosti trafikantek byly obrovské. Na jedné straně usoužené, často nemocné ženušky, kterým trafika vydělala dvě tři stovky zlatých ročně a od žebraček se lišily snad jenom tím, že seděly pod střechou. Na straně druhé zhýčkané dámy, které trávily dlouhé týdny v alpských letoviscích a s tabákovou režií se dohadovaly o své prodavačky a každý zlatý provize. 

TIP: Je libo cigaretu? Příběh tabákové vášně

Jedna úspěšná žena vlastnila v devadesátých letech 19. století trafiku v Praze v Celetné ulici. Její obrat ve státem sledovaném zboží (tedy tabákových výrobcích a kolcích) ročně převýšil sto tisíc zlatých, odvody do státní kasy se pohybovaly v řádech tisíců zlatých a roční čistý příjem dosahoval téměř dvou tisíc zlatých. Měla povoleno prodávat od časného rána až do půlnoci (a pokud byl zájem, patrně přetáhla do dvou hodin ráno), sama pilně pracovala a zaměstnávala též dvě prodavačky. Stálé odběratele rozmazlovala „novoročními renumeracemi“ – dárky v podobě jejich oblíbeného tabákového zboží. Měla příjem vyšší než úředníci finanční správy, kteří jí trafiku povolili a následně i kontrolovali, byť míra zisku zůstávala na úředně předpokládaných 7 až 9 %. Ovšem sociální status navzdory obchodní zdatnosti a bohatství neměla příliš vysoký.

Letos v březnu musel být ve svých 45 letech utracen Sudán, nejspíš poslední žijící samec nosorožce tuponosého severního (Ceratotherium simum cottoni). Na světě už jsou jenom dvě samice tohoto poddruhu, Sudánova dcera Najin a vnučka Fatu, které žijí v soukromé rezervaci Ol Pejeta v Keni, pod zcela nepřetržitým dohledem ozbrojených stráží.

Sudánovi ale těsně před smrtí odebrali vzorky DNA a hlavně sperma. Tím pádem máme šanci udržet genom nosorožců tuponosých severních při životě pro další generace. Vědci vymysleli plán, podle kterého vytvoří hybridní embrya ze spermie samce nosorožce tuponosého severního, čili Sudána a dalších již zemřelých samců, a z vajíčka samice velmi blízce příbuzného poddruhu nosorožce tuponosého jižního, který je naopak nejběžnějším nosorožcem dnešního světa. Žije jich asi 20 tisíc. Ve zkumavce vytvořené embryo pak hodlají implantovat do dělohy samice nosorožce tuponosého jižního, která mládě donosí.

TIP: Na světě jsou už jenom tři poslední severní nosorožci tuponosí

Vědci nedávno ohlásili významný úspěch, kterým splnili první fázi záchranného plánu. Použili sperma severních nosorožců tuponosých a oplodnili s ním 13 vajíček jižních nosorožců tuponosých. V tuto chvíli mají k dispozici 2 embrya, které je možné vložit do samic. Hybridní mládě nosorožců by se prý mohlo narodit do tří let. Naděje na zachování nosorožců bílých severních tak stále žije. 

Během americké občanské války věznila konfederační armáda zajaté unionistické důstojníky odděleně od mužstva, neboť se domnívala, že důstojníci by mohli mužstvo podněcovat k nežádoucímu chování. To ale mělo za důsledek, že ve richmondském vězení Libby bylo soustředěno 1 200 důstojníků – od poručíků po plukovníky (a jeden generál) – vysoce vzdělaných a inteligentních lidí.

Tunelem ke svobodě

Většina z nich před válkou působila jako lékaři, právníci, profesoři či inženýři. Šlo zkrátka o velmi pestrou společnost, která měla dost času na vymýšlení způsobu, jak uprchnout ze zajetí. Počátkem roku 1864 se rozpadl dosud fungující systém výměny zajatců mezi Konfederací a Unií a před nimi teď stála místo repatriace vyhlídka na pobyt ve vězení. Důstojníci se rozhodli – teď musí z Libby pryč!

Budovu postavili v roce 1840 jako sklad zboží, který po vypuknutí války zabrala konfederační armáda. Nechala zamřížovat okna a nabílit dolní části vnějších zdí – aby byly v případě pokusu o útěk lépe patrné postavy. Pochopitelně celý objekt střežili ozbrojení vojáci. Během 57 dní kopaly střídající se skupiny důstojníků postupně čtyři tunely – ve třech případech musely přestat, když narazily na překážku. Čtvrtý tunel vedl do skladiště tabáku, jež stálo přes ulici naproti vězení.

Rutina stráží

V noci z 9. na 10. února 1864 jím prolezlo 109 mužů, očistili si hlínu z modrých kabátů a začali po malých skupinkách vycházet na ulici. (Jižanští vojáci běžně nosili kabáty Unie, neboť je upřednostňovali před svrchníky vlastní armády.) Uprchlíkům pomohla k útěku také nevšímavost stráží, které přecházely podél vězení v jednom směru a pak se otočily a vracely. To umožnilo unionistům využít momentu, kdy se stráže obrátily zády. A při každém přejití mizela další skupinka... 

Důstojníci také vymysleli systém, jak obelstít stráže při počítání vězňů, tak, aby se mohli někteří z nich hlásit dvakrát – i za muže, kteří právě kopali tunel. Celkem 59 důstojníkům se podařilo dostat k vlastním jednotkám. Šlo tak o jeden z největších útěků ze zajetí za celou válku.

Sir Winston v búrské válce

Těžko si ho lze představit jako protipartyzánského bojovníka se zbraní v ruce. Boubelatý, se sklenkou brandy nebo dlouhým doutníkem v ruce – tak znala veřejnost Winstona Churchilla za druhé světové války. Na konci 19. století byl ale Winston mladým mužem se zkušenostmi z armády, měl za sebou boje v Indii a Súdánu.

Když vypukla válka s Búry, odjel do Jižní Afriky jako válečný dopisovatel novin Morning Post. V listopadu 1899 cestoval s obrněným vlakem se 120 vojáky, když lokomotiva narazila do barikády z balvanů. Na vlak vzápětí zaútočilo několik stovek Búrů. Churchill začal pod palbou organizovat odklízení dráhy a pomáhal s ošetřováním zraněných. Přestřelka brzy utichla a Churchill padl spolu s ostatními Brity do zajetí.

TIP: Mohla nacistická propaganda podlomit morálku amerických vojáků?

Ale už druhou noc ve vězení v Pretorii vylezl na latrínu opřenou o zeď vězení a skočil do sousední zahrady. Svoboda čekala v tři sta kilometrů vzdálené Portugalské východní Africe. Churchill za úsvitu vyskočil na pomalu jedoucí nákladní vlak. Brzy poté stráže odhalily, že uprchl, a byl vyhlášen poplach. Hledal se „Angličan, který mluví nosem a neumí vyslovit hlásku S“. Churchill šel dva dny pěšky, další tři se ukrýval v anglickém uhelném dole a konečně vlezl do nákladního vlaku mířícího na portugalské území. Skryt pod balíky vlny unikl i búrské kontrole na hranicích. Jakmile se ocitl v portugalské kolonii, okamžitě poslal do Anglie tiskovou zprávu o svém útěku.

Pokračování ve čtvrtek 12. července

Když 29. června před úsvitem stoupala k obloze nosná raketa Falcon 9 s nákladní kosmickou lodí Dragon soukromé společnosti SpaceX, sledovali ji i studenti, kteří si sami navrhli a připravili několik experimentů pro mezinárodní vesmírnou stanici.

Díky nim dopravila loď Dragon na ISS skleněné kuličky, brokolici, červy, mléčné zuby nebo sliny. Studenti ze čtyř kontinentů připravovali experimenty pod vedením iniciativy DreamUp, jejímž mottem je: „přinést vesmír do školních učeben a učebny do vesmíru.“ 

Mléčný zub a sliny studentů na oběžné dráze

Odborníci si chválí projekty studentů, které jsou podle nich využitelné pro praktické aplikace a zároveň extrémně kreativní. Obzvláště unikátní je experiment týmu amerických studentů, kteří se na něm podíleli v rámci programu SSEP (Student Spaceflight Experiments Program).

TIP: Nákladní loď Dragon vynesla k ISS radioaktivní plísně z Černobylu

Tento experiment zjišťuje, jak se mléčné zuby rozkládají ve slinách v prostředí mikrogravitace. Studenti použili reálný mléčný zub, který uchovával matka jednoho ze studentů. Zároveň potřebovali dostatečné množství slin, což zařídil úctyhodným výkonem student, který po dobu 20 minut plival do nádobky.

Jak to v podobných případech bývá obvyklé, astronauté na palubě ISS uskuteční studentské experimenty v prostředí mikrogravitace, zatímco sami studenti provedou navlas stejné experimenty na Zemi. Po návratu z oběžné dráhy pak porovnají získaná data.

Antonín Josef Čermák se narodil 9. května 1873 na Kladně do rodiny horníka. Otec se rozhodl zkusit štěstí za oceánem, když synkovi byly necelé tři roky. Od dětství musel pracovat v továrně a uhelných dolech, později jezdil s povozem, obchodoval s realitami. Popularita mezi chicagskými Čechy, kteří hned v několika čtvrtích zaujímali většinu obyvatelstva, předurčila Čermáka k politické dráze. V dubnu 1931 dosáhl na nejvyšší funkci starosty a zahájil tažení proti mafii, zavedl sociální reformy, snížil nezaměstnanost. O jeho úspěších se dozvídali též v Československu, a když se rozneslo, že má navštívit starou vlast, každý toužil starostu Čermáka spatřit. 

Nadšení Pražanů

V červenci a srpnu 1932 podnikl spolu s dcerou, zetěm, vnučkou a osobním lékařem velké turné po Evropě, během něhož navštívil sedm různých zemí, primárně aby propagoval světovou výstavu „Století pokroku“, která měla začít v Chicagu následujícího jara. Mezi zastávkami nemohla chybět ani stará vlast.

Dne 4. srpna 1932 nejprve přicestoval do Karlových Varů, aby se krátce zotavil v lázních. O čtyři dny později pokračoval do Prahy, kde se mu dostalo triumfálního uvítání již na nádraží. Davy jej provázely i na Václavské náměstí. Ubytoval se v grandhotelu Šroubek (dnes Evropa) a neutichající nadšené skandování musel uklidnit improvizovaným projevem k Pražanům na balkoně. Téhož večera promluvil do rozhlasu a fascinoval posluchače svou plynnou češtinou. Pokoušel se napravit pověst Chicaga coby ohniska zločinu celé Ameriky, zdůrazňoval, že jde o čtvrté největší české město na světě. 

V metropoli absolvoval četné schůzky s politiky, načež se přesunul do svého kladenského rodiště. Byl dojat, že jeho rodný domek zářil výzdobou a změnil se v malé muzeum. Několik cestovních kanceláří dokonce proměnilo Čermákovu cestu ve výnosný byznys. Kamkoliv se kolona hnula, pronásledovaly ji s vyhlídkovými vozy obsazenými klienty. O notné dávce podnikatelského talentu a drzosti svědčil i fakt, že organizátoři této atrakce se pak pokusili naúčtovat náklady za benzín pražskému magistrátu.  

Garden party u Masaryka

Další týden se Čermák otočil v Plzni, kde domluvil obchodní spolupráci se Škodovými závody a pivovarem, a v Bratislavě. Po krátkých zastávkách ve Vídni a Budapešti vyrazil do Bystřičky u Turčianského Svätého Martina (dnes Martin) na pozvání T. G. Masaryka.

TIP: Baťovský zázrak: Jak dostal Jan Antonín Baťa firmu na vrchol?

Prezident uspořádal na počest hosta garden party a poté spolu několik hodin v soukromí rozmlouvali. Další štací byl Zlín a prohlídka Baťových závodů. Tím výlet skončil a Čermák odjel do Varšavy. V polovině září 1932 se vrátil do Chicaga a intenzivně korespondoval se všemi osobnostmi, které v Československu potkal.

Čermák měl velké plány, jak by mohla republika spolupracovat s rozvíjejícím se městem na břehu Michiganského jezera. Nicméně zasáhl osud a starosta se nedočkal ani zahájení výstavy, na kterou v Evropě lákal. Necelé tři měsíce předtím, 6. března 1933 zemřel v Miami následkem střely z hlavně atentátníka.  

Na záběrech z vesmírných středisek obvykle vidíme rakety stát vedle startovacích ramp nebo prohánějící se vesmírem, bez možnosti přímého srovnání velikosti. Raketa Falcon 9 FT například měří na výšku 70 metrů, což odpovídá výšce 21patrové budovy. Je tak vyšší než ostravský mrakodrap Věžák, karlovarský Hotel Thermal nebo třeba Sluneční věž v Praze.

Ve vývoji SpaceX je ještě větší raketa. Ta nese označení BFR a podle doposud zveřejněných informací má měřit dokonce 106 metrů. Bude tak jen o pár metrů nižší než aktuálně nejvyšší budova v Česku – brněnský AZ Tower. Podívejte se zajímavé na video, které názorně srovnává velikosti raket SpaceX se Sochou svobody v New Yorku a dalšími známými stavbami.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.