Na rozdíl od německých či sovětských obrněných sil trpěli Britové v první fázi druhé světové války nedostatkem samochodek. Vlivná část britského velení totiž lpěla na koncepci křižníkových a pěchotních tanků – ta ale při tankové válce v africkém prostředí probíhající od června 1940 selhala.

Africká překvapení

Po napadení Sovětského svazu chrlil německý průmysl pod vlivem zkušeností z východní fronty útočná děla, stíhače tanků i samohybné houfnice – např. Marder I (SdKfz 135) produkovaný od roku 1942. Na africkém válčišti se jich Rommelovi nedostávalo, protože rychle formované obrněné brigády Rudé armády odčerpávaly německé síly na východ. To ale nic neměnilo na obtížné situaci tankových vojsk Commonwealthu čelícím Afrikakorpsu. Němci improvizovali, šikovně využívali výkonná 88mm protiletadlová děla i proti obrněncům a svou nepočetnou protitankovou artilerii montovali na korby tahačů a obrněných vozidel (například 7,62cm kanón Pak 36 na kolopásový transportér 5t Zugkraftwagen „Diana“ Sd. Kfz. 6/3).

„Křižníkové“, tedy rychlé, k průlomům na frontě určené tanky typu Cruiser Mk. III a Crusader ani k součinnosti s pěchotou navržené typy Matilda a Valentine nedokázaly odolávat jejich palbě. Podléhaly i v přímých soubojích s lepšími tanky protivníka typu Pz.Kpfw. III a Pz. Kpfw. IV. Pokud jde o britské samohybné houfnice Bishop (biskup) na podvozku tanků Valentine II, vyvinuté koncem roku 1941, ty neuměly poskytnout britským tankovým plukům potřebnou podporu. Jejich pětadvacetiliberní kanónové houfnice QF 25 pounder ráže 87,6 mm v mohutné věži mohly pálit pouze v úhlu od minus pěti do patnácti stupňů. Další nevýhoda bishopu (celým názvem QF 25-Pdr Bishop SPH) spočívala v nízké rychlosti – nanejvýš 24 km/h. Těchto zbraní se navíc v červenci 1942 nacházelo na severoafrickém bojišti pouhých osmdesát.

K samohybce přes tank

Britské úřady pochopily, že další vývoj bishopu postrádá smysl, a rozhodly se doplnit stavy 90 kusy americké samochodky M7 (v britském označení Priest – kněz), dodávané podle Smlouvy o půjčce a pronájmu (Lend-Lease). M7 disponovala účinnou 105mm houfnicí, jenže užitá munice odlišná od britského standardu přinášela potíže při zásobování. Američané se snažili vyjít spojenci vstříc pokusem namontovat na ni původní britskou houfnici.

Experiment ale selhal, dělo se roztrhlo hned při prvních zkouškách ostré střelby z prototypu nazvaného T51. Spojeným státům se už nechtělo investovat do vývoje zbraně produkované v příliš nízkém počtu, a tak vojáci Jeho Veličenstva museli hledat nové řešení. Našli je až v Kanadě vyvíjející vlastní úspěšný tank, neboť nabídka britské licence ke stroji Valentine se v zemi javorového listu neujala.

SHD Sexton

• VÝROBCE: Montreal Locomotive Works, Montreal
• OSÁDKA: 6 osob
• DÉLKA: 6,12 m
• ŠÍŘKA: 2,72 m
• VÝŠKA: 2,44 m
• HMOTNOST: 25 855 kg
• POHON: hvězdicový pístový devítiválcový motor Continental R-975-C1 nebo EC2 o výkonu 298,3 kW (400 koňských sil) o 2 400 otáčkách za minutu
• MAXIMÁLNÍ RYCHLOST: 40,2 km/h na silnici, v terénu 32 km/h
• DOSAH NA SILNICI: 290 km
• VÝZBROJ: 1× houfnice QF 25-pdr Mk. II nebo III ráže 87,6 mm NÁMĚR: –9 až +40 stupňů
• ODMĚR: –25 až +15 stupňů
• ZÁSOBA MUNICE: max. 112 ks 2× nelafetovaný 7,92mm kulomet BREN
• ZÁSOBA MUNICE: 1 500 ks
• PANCÉŘOVÁNÍ: 13–38 mm
• VARIANTY: SEXTON I (podvozek tanku Ram) SEXTON II (podvozek tanku Grizzly) SEXTON GPO – velitelská varianta
• VÝROBA: září 1943–1945
• CELKEM: 2 510 ks

Také americký typ M3 Lee (v britském značení Grant) Ottawu neuspokojil, protože nesl hlavní kanón v korbě, což v roce 1941 představovalo překonanou koncepci. Nakonec britská tanková mise zvolila šikovné řešení. Převzala spodní šasi a převodovku z M3 a doplnila novou, většinou odlévanou (někdy i válcovanou) korbu a moderní, 75mm kanónem vybavenou věž. Ta měla navíc disponovat schopností v budoucnu pojmout i zbraně s větší ráží a zpětným rázem.

Výzbroj doplnil spřažený 7,62mm kulomet, čímž se zrodil nový střední tank Ram (beran). Přes své výhody však do bojů nikdy nezasáhl – americký průmysl začal totiž od půli roku 1942 chrlit nové střední tanky M4 Sherman. Kvůli výhodné standardizaci je převzala i Kanada, v její licenci dostaly název Grizzly. To ale neznamenalo, že projekt tanku Ram znamenal mrhání silami. Stal se z něj úspěšný výcvikový stroj a také základna pro řadu dalších konstrukcí. Nejúspěšnější z něj odvozenou konstrukcí se stalo samohybné dělo Sexton.

Místo stropu plachta

Prototyp sextonu vyrobila na zakázku kanadského vojenského úřadu A. E. D. B. (Army Engineering Design Branch) firma Montreal Locomotive Works 23. června 1941. Vývoj neprobíhal snadno, vynořilo se hned několik problémů s instalací pětadvacetiliberního děla – pracně se hledal způsob, jak zachovat dostatečný náměr, odměr i stabilitu. I přesto se už 23. června 1942 zrodil prototyp, který testovali v lednu 1943 odborníci v anglickém Larhillu.

Brity uspokojil, a tak dali zelenou sériové výrobě, přičemž do podzimu 1943 požadovali 300 kusů. Tyto stroje vznikly už na podvozku tanku Grizzly a došlo k jejich přeznačení na Sexton II. Kanaďané je vyráběli v závodech Tank Arsenal, děla a podvozky vznikaly v továrně Sorel Works. Sexton vznikl z potřeby mít zbraň vybavenou pětadvacetiliberní houfnicí. Ram i grizzly, respektive jejich korba a podvozek, se daly pro tuto zbraň bez problémů uzpůsobit. Jinak se samohybná houfnice Sexton podobala americké M7 Priest. Britové si ovšem vyhradili celou řadu modifikací. Například sekce řidiče se nacházela na pravé straně, dělo nemělo válcovitou věžičku chránící střelce kulometu.

Bojový prostor zůstával shora otevřený a šestičlenná osádka ho mohla zakrýt pouze plachtou. Pětadvacetiliberní houfnici Kanaďané ukotvili ve speciálním loži umožňujícím dostatečný náměr i odměr. Obě varianty, tedy Sexton I na podvozku tanku Ram a Sexton II na podvozku tanku Grizzly, se velice podobaly. Lišily se hlavně použitými pojezdovými koly a vodicími koly, verze I pak zašpičatělou zadní korbou. V těchto místech se u verze II nacházely dva boxy s bateriemi.

Divoký tanec Sluneční soustavy občas svede dohromady dva velmi nepravděpodobné partnery – podobně jako například 14. května 2014, kdy se do zákrytu Měsíce dostal daleký Saturn. Událost byla tehdy pozorovatelná pouze pro obyvatele Austrálie a Nového Zélandu, díky fotografii Paula Stewarta si ji ale můžeme vychutnat i my.

Saturn, který je téměř 35× větší než náš souputník, se na snímku jeví téměř jako trpaslík. Ve skutečnosti ale jde o doklad jeho monstrózní velikosti – zatímco Měsíc byl v tu dobu vzdálený pouhých 380 tisíc kilometrů, plynného obra dělila od Země 3 421× větší vzdálenost -  1 300 000 000 kilometrů!

O psychedelických drogách, ať už přírodního původu, jako je mezkalin z kaktusů či psilocybin z houbiček, anebo těch syntetických jako třeba LSD, se říkává, že nemají daleko k přírodě. Ostatně v mnoha vizích jejich konzumentů se po užití psychedelik objevují nejrůznější přírodní motivy.

Nová odborná studie amerických a rakouských odborníků potvrzuje, že lidé se zkušeností s psychedeliky mají postoje vstřícnější k životnímu prostředí, s větší pravděpodobností recyklují odpad a více si hlídají dopady svého jednání na okolní přírodu.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Vědcům to prozradil výzkum celkem 1 487 dobrovolníků. Detailně se jich vyptávali na jejich životní a politické postoje, vztah k životnímu prostřední a jejich zkušenosti s psychedelickými i nepsychedelickými látkami. Z výsledků výzkumu vyplývá, že psychedelika a životní prostředí k sobě mají opravdu blízko.

Na novém snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu je vidět velmi estetická dvojice splývajících galaxií. Dohromady tvoří objekt NGC 5765 (A+B), který je od nás vzdálený asi 400 milionů let, a pozorujeme ho v souhvězdí Panny.

Jedna z galaxií je spíše do oranžova (NGC 5765A), druhá je zase více modrá (NGC 5765B). A právě ta modrá z dvojce galaxií ukrývá pozoruhodné astrofyzikální tajemství. Celá galaxie je vlastně velmi výkonný megamaser. Jednoduše řečeno, masery jsou totéž jako lasery, jen namísto viditelného světla působí na mikrovlny.

Galaktický megamaser

Masery si můžeme postavit v laboratoři, ale často bývají k vidění i ve vesmíru. Samovolně vznikají u komet, planet, hvězd, i celých galaxií.

TIP: Galaxie s překvapením: Hubble zachytil ohromující kosmický megamaser

Maser galaxie NGC 5765B ale není jen tak nějaký vesmírný maser. Je to monstrum. Září stomilionkrát jasněji než ty, co známe v Mléčné dráze. V oblasti mikrovlnného záření je výkonný jako tisíc Sluncí na všech vlnových délkách dohromady. Tento megamaser pohánějí molekuly vody, které se nalézají uvnitř gigantického mraku plynu. Ten obklupuje centrální supermasivní černou díru galaxie NGC 5765B.

Oblast New Yorku obvykle nepatří k těm, z nichž k nám přicházejí zprávy o velkých zemětřeseních. Pokud se v New Yorku něco třese, tak je to obvykle kvůlu dopravě anebo hudební produkci.

Možná je to ale jen klid před bouří. Podle historických záznamů a nálezů se prostor dnešního New Yorku zatřese silným zemětřesením vždy jednou za pár set let. Poslední takové zemětřesení se tu odehrálo v roce 1884.

TIP: Na Východním pobřeží řádí Snowzilla: USA zasáhla veliká sněhová bouře

Pod New Yorkem ve skutečnosti probíhá řada různých geologických zlomů. New York zároveň stojí na velmi tvrdých horninách a každé zemětřesení tu způsobí mnohem více škody, než srovnatelné zemětřesení na západním pobřeží USA. Na východním pobřeží by lidé určitě měli být ve střehu. 

Už nějakou dobu víme, že injekce etanolu mohou zničit podstatnou část nádoru. Dnes se ale tato léčba používá jen na některé nádory jater a štítné žlázy, a ještě ke všemu jen za speciálních podmínek.

Bohužel velké injekce etanolu mohou zničit i okolní zdravé tkáně. Proto se tímto způsobem léčí jen takové nádory, které jsou zapouzdřené ve tkáni, a etanol z nich nepronikne ven. Američtí vědci nedávno léčbu etanolem vylepšili tak, že etanol míchají s etylcelulózou, látkou odvozenou od běžné celulózy.

TIP: Pravidelné cvičení snižuje riziko úmrtí na rakovinu prsu o 40 procent

Když lékař vpíchne takovou směs do nádoru, změní směs v gel, který se nešíří tkáněmi, ale zůstane v okolí vpichu. Díky tomuto jednoduchému a hlavně levnému vylepšení by teď léčba etanolem mohla pomoci mnohem více pacientům.

Magisterský projekt studentky Jü-si Liou se jmenuje „Básník na pobřeží“ a jeho hlavním aktérem se stal drobný, roztomilý robot, jenž samostatně objíždí pláže a vnímá při tom své okolí. Ať už slyší lidské hlasy, foukání větru či šumění vln, informace získané z veškerých vjemů využívá ke skládání poezie, kterou pak při pohybu zapisuje do písku.

Netradiční projev umělé inteligence se tak řadí po bok dalších poněkud bizarních robotů současného světa: Sonorskou poušť ve Spojených státech například brázdí vozítko Shybot („shy“ znamená „stydlivý“), jehož jediným úkolem je dostát svému jménu a schovávat se před lidmi.

Vojenská kariéra generálmajora Gerharda Schmidhubera (1894–1944) započala již v roce 1914, když jako jednoroční dobrovolník vstoupil do saské královské armády. Do poválečného Reichswehru se ale nedostal, a tak až do roku 1934 působil v civilní sféře. Pak byl ale v hodnosti kapitána reaktivován a nastoupil k pěšímu pluku 10. Již jako major se zúčastnil polské kampaně, poté tažení na Západ a na Balkán a konečně i do Sovětského svazu. V dubnu 1942 byl povýšen na plukovníka a o několik měsíců později nastal v jeho kariéře zásadní zlom, když začal působit jako velitel školy tankových vojsk pro důstojnické čekatele.

V červenci 1943 pak Schmidhubera znovu čekala fronta – přebral totiž velení nad 304. plukem tankových granátníků. V čele této formace prošel těžkými boji u Orla a severně od Kyjeva, za které 18. října 1943 obdržel Rytířský kříž Železného kříže. Počátkem února 1944 plukovník Schmidhuber nastoupil do kursu pro divizní velitele a po jeho dokončení byl pověřen vedením slavné 7. tankové divize. V září 1944 obdržel povýšení na generálmajora a převzal velení nad 13. tankovou divizí, v jejíchž řadách získal největší renomé.

Když se 26. prosince 1944 uzavřel sovětský obkličovací kruh okolo Budapešti, nacházela se v této metropoli také Schmidhuberova divize. Tvrdé boje sice neustále zmenšovaly území ovládané Němci a maďarskými fašisty, ti ale kromě jiného pořád drželi budapešťské ghetto, v němž se tísnilo asi 70 000 Židů. Ve městě se v té době nacházel také švédský diplomat Raoul Wallenberg, který se všemožně snažil místní Židy chránit. Když se počátkem ledna 1945 dozvěděl, že jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann nařídil likvidaci budapešťského ghetta, začal okamžitě jednat.

Spojil se generálmajorem Schmidhuberem a pohrozil mu, že pokud masakru nezabrání, bude po válce souzen jako válečný zločinec. Akce byla nakonec v poslední minutě zastavena, a i když je hlavní zásluha připisována Wallenbergovi, někteří svědkové uvádějí, že Schmidhuber vydal patřičné rozkazy nikoliv pro vlastní záchranu, ale zejména jako akt humanity. Počátkem února již byla situace německých jednotek v Budapešti natolik kritická, že padlo rozhodnutí pokusit se i přes Hitlerův zákaz o průlom západním směrem.

Asi 29 000 mužů vyrazilo 11. února 1945 z určených pozic, jenže sovětské jednotky tento krok očekávaly a brzy zahájily uzavírací palbu, ve které během jediného dne zahynulo asi 12 000 vojáků. Pomyslný hrot zoufalé snahy o průlom tvořila 13. tanková divize a jednou z jejích obětí se stal i generálmajor Gerhard Schmidhuber, který padl po boku svých vojáků.

S ibišky se setkáte v zahradách nejlepších hotelů i mezi bambusovými chýšemi v zastrčených tropických vesnicích. Plané ibišky jsou rozšířené na všech kontinentech a ve většině podnebných pásem, nejvíce jich však obývá tropické oblasti Afriky.

Na všech kontinentech za sluncem

Zajímavé ibišky rostou v Asii a především na různých ostrovech, například na Fidži, Havajském souostroví nebo na Madagaskaru. Nepříliš známé jsou ibišky tropické a subtropické Ameriky a jen málokdo ví o existenci druhů australských (třeba H. sturtii z extrémní pouště). Ani druhová různorodost není zcela jasná, různí taxonomové uvádějí něco mezi 200–300 druhy, ale v některých literárních pramenech se dopátráte i vyšších čísel. Pro větší přehlednost se ibišky dělí do deseti sekcí. Situaci ovšem komplikuje několik velmi blízce příbuzných rodů, které dříve mezi ibišky patřily, a laik je od nich neodliší. Z nich se nejčastěji pěstují australský Alyogyne a středoamerický Malvaviscus, se kterými se běžně setkáte v botanických zahradách a v parcích jižní Evropy.

TIP: Stromy, které „požírají“ uhlík aneb Jsou mangrove potřebnější než pralesy?

V případě takto bohatého rodu je jen těžké určit typické stanoviště, protože škála biotopů je velmi široká. Nejtypičtějším stanovištěm jsou řídké světlé lesy nebo okraje lesů. Ibišky rostou v nížinách i horách, existují druhy, kterým se daří v horských pouštích Arabského poloostrova s adénii a sukulentními pryšci, v suchém buši Afriky i Austrálie. Velkokvětý Hibiscus moscheutos roste v bažinách na východním pobřeží USA. K extrémním stanovištím patří i slané písčiny mořských pobřeží, které obsazuje Hibiscus tiliaceus. Snad jediným společným požadavkem ibiškové rodiny je dostatek slunce, ve stínu totiž velmi špatně kvetou a spíše živoří.

Ze zahrad zpět do přírody

Hibiscus rosa-sinensis zcela určitě patří k nejpěstovanějším rostlinám světa. Přestože druhové jméno lze přeložit jako „čínská růže“, ve skutečnosti o jejím původu nevíme nic, protože planá forma nikdy nebyla nalezena. Je pravděpodobné, že jde o prastarou asijskou okrasnou květinu, vzniklou křížením dnes už možná zaniklého druhu s několika ibišky z Havajských ostrovů, patrně především s Hibiscus arnottianus se značně širokými bílými květy, s bělokvětým H. waimeae a s nádherným H. kokio, charakteristickým užšími, oranžově červenými korunními lístky.

Evropští šlechtitelé měli již v první polovině minulého století k dispozici velký výběr hybridů, které křížili zahradníci ve východoasijských zemích a na tichomořských ostrovech. Již tehdy to byly ibišky krásné a zajímavé, které dodnes najdete ve starých zahradách. Před víc než 150 lety byl použit madagaskarský Hibiscus cameronii a založil tak linii, dodnes nabízenou jako H. moesiana. Z přibližně stejné doby pochází i známý kříženec H. archeri, který vznikl přikřížením afrického ibišku H. schizopetalus. Dnes se pěstují tisíce odrůd, které v sobě mají geny mnoha druhů afrických, madagaskarských nebo havajských, do módy přicházejí rostliny s květy v odstínech modré a čokoládové, lososové nebo vícebarevné duhové. Běžní kříženci s růžovými, červenými a žlutými květy se stěhují od lidských sídel zpátky do přírody, a pokud potkáte „typický kancelářský ibišek“ uprostřed pralesa, můžete se vsadit o hodně, že zde stávala dřevěná chaloupka se zahrádkou.

Z Dálného východu ještě dál

Z mrazuvzdorných druhů je patrně nejznámější ibišek syrský (H. syriacus). Neroste však v Sýrii, ale na Dálném východě, v horách Číny a Koreje. Je to neobyčejně odolný vzpřímený keř, který snese i naše mrazy – krátkodobě až -20 °C. Do Evropy byl dovezen jako okrasný keř již roku 1596, dnes se pěstuje řada odrůd s jednoduchými i plnými květy ve škále fialových, růžových a bílých odstínů. Korunní lístky bělokvětých rostlin se občas pojídají jako zelenina, listy se používají do čajových směsí. V Číně roste druhů více, najdete zde dokonce celou malou sekci Venusti, kam patří třeba H. mutabilis – další oblíbený okrasný druh.

Ibišky jihovýchodní Asie a Austrálie mají sice velký půvab, ale příliš známé nejsou, kromě užitkového druhu ibišek konopný (Hibiscus cannabinus). Tento jedno nebo dvouletý druh je zdrojem vlákna nazývaného kenaf. Vyrábí se z něj nejen provazy a tkaniny podobné jutovým, ale i papír. Pěstuje se již 3 000 let a byl znám i ve starověkém Egyptě.

Naopak druhy Oceánie a hlavně Havajských ostrovů jsou mezi šlechtiteli ceněny hodně vysoko. Běžný cestovatel, v botanice neškolený, si všimne všudypřítomných hybridů, ale deštné lesy zde skrývají opravdové ibiškové klenoty. Hibiscus arnottianus, H. kokio, H. clayi, H. waimeae a další patří k ozdobám nejlepších botanických zahrad a zámeckých skleníků. Na přírodních stanovištích bohužel většina z nich patří mezi rostliny vzácné a ohrožené.

Bohatství Afriky a Madagaskaru

Madagaskar je ibiškovou zemí, nalezeno zde bylo více než 45 druhů, což je asi pětina rodu. Jedním z nejzajímavějších místních ibišků je H. grandidieri. Roste v sezónně suchých oblastech jižní a západní části ostrova mezi baobaby a sukulenty. Je to asi třímetrový řídký keř s drobnými květy nádherně zářivé červené barvy. Květy jsou široké jen kolem 2 cm, ale svítí do daleka.

Z afrických druhů je poměrně oblíbený ibišek dřípený (H. schizopetallus) z východních zemí (Keňa, Tanzánie, Mosambik). Roste v pobřežních oblastech, deštných lesích, na okrajích řek i u mořských břehů. Jeho velké, převisle rostoucí květy také patří k vyhledávaným okrasným keřům. Ještě známějším druhem je však nenápadný, nevzhledný, ale dobrý Hibiscus sabdariffa, z jehož temně červených kalichů jablečné chuti se vyrábí skvělý čaj.

Ibišková Amerika

K odolným druhům patří i severoamerický ibišek bahenní (H. moscheutos). Pozoruhodný je velikostí areálu, v přírodě se vyskytuje v pásu mokřadů a bažin podél východního pobřeží od Texasu po kanadské Ontario. Původní druh je i v přírodě velmi variabilní velikostí a barvou plochých, talířovitých květů, které mohou mít různé odstíny od bílé, krémové a růžové – typická je forma s tmavohnědou skvrnou na bázi korunních lístků. Liší se i průměry květů, od necelých 20 cm po impozantních 25 cm u hybridů a zahradních kultivarů. Je to vytrvalá bylina, takže mrazům odolává pouze podzemní část rostliny a na jaře vyraší nové stonky. V Severní Americe rostou ještě čtyři další, velmi blízké druhy ze stejné sekce Muenchhusia, které se pěstují jako okrasné trvalky (H. coccineus, H. grandiflorus, H. dasycalyx a H. laevis).

Ve Střední a Jižní Americe je známo asi 70 druhů, s centry diverzity v Mexiku a v Brazílii. Většina z nich jsou keře sezónně sušších lesů, pamp a savan spolu s akáciemi.

Kruh se uzavírá

Jedním z největších ibišků je ibišek lípový (H. tiliaceus), který dorůstá až desetimetrové výšky a patnácticentimetrové síly kmene. Květy stářím mění barvu, po rozvití jsou světle žluté s temně hnědou skvrnou na bázích korunních lístků, během dne se barva mění na oranžovou a odpadávající květ je sytě červený. Tento ibišek je oblíbeným a rychle rostoucím zdrojem surovin pro domorodé obyvatele, využívá se hlavně dřevo (jako stavební, palivové a překvapivě i jako řezbářský materiál), z pruhů kůry se pletou lana a provazy. Čaj z kůry a kořenů má příznivý účinek při horečkách a mladé listy se jedí jako zelenina. Ačkoli patří k největším druhům, v jihovýchodní Asii se pěstuje v nádobách a tvaruje se jako bonsaj (oblíbený je na Taiwanu), protože při výrazném omezení kořenového balu a častém zaštipování výhonů velmi rychle zmenší listy.

Jeho lidová jména Sea Hibiscus, Beach Hibiscus nebo Coastal Hibiscus vypovídají o nejčastějším stanovišti. Ale pláže nejsou pravidlem, vyskytuje se až do osmi set metrů nad mořem. Jeho domovinou jsou pobřežní oblasti severní a východní Austrálie, Oceánie a jihovýchodní Asie, do zbytku světa se nechal zavléci. Jeho jméno nás může doprovodit celou pomyslnou ibiškovou cestou kolem světa.

Od bylin po stromy

Rod Hibiscus zahrnuje jak jednoleté (jako letnička se často pěstuje středoasijský ibišek trojdílný, Hibiscus trionum), tak i vytrvalé druhy. Různí se i velikostí, jsou mezi nimi drobné byliny, keře i menší stromy do výšky 10 metrů. Ke společným znakům patří střídavé listy, dvojité kalichy, pětiplátečná koruna a tyčinky vyrůstající na centrálním sloupku.

Krásné, ale také užitečné

Některé druhy ibišků patří ke starým užitkovým rostlinám. Hibiscus cannabinus (kenaf) poskytuje pevná vlákna podobná jutě a je zasazován na plantážích mnoha tropických zemí. Ve velkém se pěstuje i Hibiscus sabdariffa, známý pod jménem The Roselle. Sušené květy se zpracovávají do čajových směsí a díky obsahu mnoha léčivých látek se používají rovněž ve farmacii. Méně kvalitní čaj se vyrábí i z podobného afrického druhu H. acetosella. Široké použití nalézají ibišky v domorodém léčitelství zvláště v Indii, kde se nasazují proti houbovým chorobám kůže, při menstruačních potížích a při horečkách.

K blízkým příbuzným ibišků patří rod Gossypium, což je latinské jméno pro bavlník. Bez něj si život moderní civilizace snad ani nelze představit.