Stáli proti sobě v bitvě, která rozhodla o budoucnosti Súdánu. Charles George Gordon, britský armádní důstojník proslulý odvážnými boji v Číně a severní Africe, kde také získal své přezdívky Číňan a Gordon Paša. A Muhammad Ahmad ibn Abdulláh, velice zbožný muž, kterého vychovávali pro dráhu duchovního a tak se z něj stal jeden z největších znalců Koránu. 

Boj s nevěřícími 

Možná právě to vedlo Muhammada k přesvědčení o své vlastní výjimečnosti. Přesídlil na ostrov na Bílém Nilu, kde shromáždil skupinu žáků a založil náboženskou školu. Být duchovním učitelem mu nestačilo, a tak se prohlásil za islámského proroka – Al-Máhdího. „Alláh mě vyslal na zem jako bojovníka s nevěřícími.“ Toto ujištění mnohým stačilo k tomu, aby kolem Máhdího vytvořili rychle se rozrůstající skupinu věrných následovníků. Brzy máhdíjovci vybudovali silné vojsko, které dobylo Chartúm. Máhdí v Súdánu položil základy teokratického muslimského státu, který fungoval na přísném dodržování práva šaría. 

Protože byl Súdán pod kontrolou Egypta, pozornosti britských vládních představitelů Máhdího rebelie v zemi neunikla. Anglie totiž držela nad Egyptem protektorát. V roce 1884 se jednotky proroka Mahdího přiblížily k Chartúmu, a proto bylo egyptské vládě důrazně doporučeno, aby svoji posádku z města stáhla. Zároveň měly být ze Súdánu evakuovány všechny egyptské vojenské jednotky. Dohled nad akcí svěřili britskému hrdinovi, generálnímu guvernérovi Súdánu z let 1876 až 1879 Charlesi Georgi Gordonovi. 

Neustoupit! 

Gordon znal poměry v zemi a dokázal leccos z Máhdího strategie předpovědět. Jeho názory na situaci v Súdánu se zásadně lišily od těch, které zastával britský premiér William Gladstone. Gordon v sobě vojáka nezapřel a prosazoval potlačení rebelie, která by se podle něj rozšířila po celé zemi, pokud by ji u Chartúmu nepotlačili. Sto tisíc liber a příslib asistence britských a egyptských autorit mu ale jeho nadřízení poskytli na evakuaci města, ne na jeho obranu.

Gordon do Chartúmu dorazil v únoru roku 1884, ale místo toho, aby začal organizovat evakuaci, pustil se do stabilizace poměrů ve městě. Nejdříve začal napravovat chyby egyptské koloniální administrativy: propustil nespravedlivě vězněné, nechal zničit mučicí nástroje, odpustil obyvatelům města některé daně, a ač sám odpůrce otroctví, které o několik let dříve rušil, v Chartúmu trh s otroky k velké spokojenosti všech znovu legalizoval. Tímto krokem si získal obrovskou popularitu, protože ekonomika města velkou měrou spočívala právě na obchodování s lidmi. Samozřejmě tím rozčeřil klidné britské vody a vysloužil si kritiku odpůrců otrokářství. 

Gordon byl odhodlaný Máhdího porazit za jakoukoliv cenu. Žádal o vojenské posily u zástupců Osmanské říše i u Britů. Jeho prosby ale obě strany zamítly. „Nebude se bojovat, ale evakuovat!“ zaznívalo z Británie. „Ulpí na vás stín nesmazatelné hanby za to, že jste opustili svoje jednotky!“ nedal se Gordon a psal do Káhiry. Nikdo mu ale na pomoc nepřispěchal. 

Jak mahdíjovci postupovali, nechal Gordon zesílit chartúmské opevnění. Své zkušenosti z bojů zúročil při budování obranné strategie, chytře využil terénu i spojenectví s okolními kmeny. Zbudoval příkopy a na Nilu rozestavil lodě. Když Máhdího jednotky sevřely město, měl Gordon Chartúm připraven k boji. Od dubna do července se město spoléhalo jen na vlastní zásoby jídla, obléhatelů už bylo na třicet tisíc a Máhdí odmítal Gordonovy opětovné nabídky k mírovému jednání. Ve městě bylo tou dobou uvězněno 34 tisíc civilistů. A počet obléhatelů se zdvojnásobil… 

Krvavá jatka 

Vážná situace vzbudila mezi britskou veřejností zájem. Vláda Gordonovi nařídila, aby se ihned vrátil. Odmítl. K městu ho vázala přísaha, bylo otázkou cti zůstat a bojovat až do konce. Premiér Gladstone nakonec souhlasil s vysláním pomoci. Trvalo několik dalších měsíců, během kterých obyvatelé Chartúmu umírali hladem a nemocemi, než se britská výprava přiblížila k městu. V lednu 1885 se Máhdí doslechl o blížící se britské posile a rozhodl se zaútočit. Padesát tisíc vojáků využilo toho, že hladina Nilu poklesla, a téměř suchou nohou řeku překročili. Před půlnocí na 26. ledna zaútočili na hradby a kolem půl čtvrté ráno pronikli do města. Máhdí v dobytém Chartúmu rozpoutal jatka. Hladem oslabenou egyptskou posádku nechal pobít do posledního muže a s ní na čtyři tisíce civilistů. Další čekalo otroctví. 

Gordon dostál své přísaze a bránil město do posledního dechu. Byl zasažen oštěpem do ramene, když na schodech paláce bránil přístup ke komnatám, kde se skrývaly ženy a děti. Vážně zraněn pokračoval v boji mečem. Gordonovy poslední okamžiky popisuje jeden z jeho strážců: „Dokud ho nezasáhl druhý oštěp do hrudi, střílel na vzbouřence z pistole. I poté, co z něj unikal život, nepřestával kolem sebe kopat a rozdávat rány.“ Poté padl k zemi i svědek Gordonova umírání. 

Když se muž probral z bezvědomí, leželo vedle něj bezhlavé tělo jeho velitele, které máhdijovci později hodili do Nilu. Gordonovu hlavu odnesli vojáci Máhdímu. Záchranná výprava dorazila k troskám města páchnoucího krví o dva dny později. Britské a egyptské jednotky se téměř všechny ze Súdánu stáhly a Mahdí tak ovládl zbytek země. Charlese Gordona ovšem přežil pouze o několik měsíců. Už v červnu roku 1885 zemřel na tyfus…

Až čtrnáct let po dobytí Chartúmu a smrti Muhammada Ahmada mahdíjovci utrpěli definitivní porážku v bitvě u Umm Diwaykarat. Mahdího povstání tak skončilo v krvi a Súdán zůstal pod nadvládou Britů až do roku 1956.

Image

Čtěte také

Fiasko italského kolonialismu: Když Etiopie rozdrtila Itálii v bitvě u Adowy

Biologové z Michigan State University objevili ve hřbetních ploutvích pohlavně dospělých samečků mihule mořské (Petromyzon marinus) tukový hrbolek, který se zahřívá ve chvíli, kdy se přiblíží samička. Tento útvar dříve považovaný za dekorativní záležitost, je u studenokrevných živočichů první identifikovanou tkání, která produkuje teplo.

„Medvědům, kteří se probouzejí ze zimního spánku, pomáhá podobný tukový útvar zaktivovat organismus,“ vysvětluje spoluautor studie Yu-Wen Chung-Davidson. Tvorba tepla je energeticky náročná a spaluje velké množství kalorií, zvláště u studenokrevných živočichů. Mihule však umírají brzy po tření, takže se jim zřejmě vyplatí vydat na zplození potomků co nejvíce sil.

Milostné hrátky v teple

Proč ale samečci mihule potřebují k páření teplo, není zcela jasné. Jejich tělesná teplota stoupne díky termogenickému hrbolku přibližně o 0,3 °C. Konkrétní hodnota se však mění podle toho, s jakou samičkou se sameček páří. Je tedy možné, že na atraktivnější samičku vyplýtvá nápadník více tepla. Vědci se domnívají, že sameček nejprve použije feromony k přilákání samičky, a když s ní naváže tělesný kontakt, povzbuzuje ji ke tření zvýšením tělesné teploty.

Vzhledem k tomu, že mihule parazitují na jiných rybách, jimž sají krev, je pro vědce důležité co nejlépe pochopit princip jejich páření. Zvláště v případě Velkých jezer, kde mihule jako zavlečený druh rozvracejí přirozenou rovnováhu, je potřeba kontrolovat růst mihulí populace a zavést příslušná opatření proti jejich přemnožení.

Image

Čtěte také

Pragmatické uvažování budoucích otců: Víc potomků, nebo víc starostí?

Noční nebe v únoru nabídne kromě hvězd i několik nápadných planet. Večer na sebe strhne pozornost zářivá Venuše nad jihozápadem, jejíž jasnost dosáhne v polovině února letošního maxima v hodnotě −4,6 mag. Budete-li ji sledovat alespoň několik dní, zjistíte, že se rychle vzdaluje od horizontu a přes souhvězdí Vodnáře míří do sousedních Ryb, kde setrvá po celý únor. Na své cestě hvězdnou oblohou se potká se Saturnem, další planetou usazenou ve Vodnáři. 

Po většinu noci bude vidět také Jupiter v souhvězdí Býka a z nebe se vytratí až k ránu. Uran bude viditelný v první polovině noci a Neptun večer nad jihozápadem. Únorové noci však jednoznačně opanuje Mars, viditelný v Blížencích.

Po stopách nerozlučných Blíženců

Blíženci patří mezi zvířetníková souhvězdí, na ekliptice se nacházejí mezi Rakem a Býkem. Nejlépe se dají pozorovat v únoru a nejvýraznější stálice souhvězdí vytvářejí na obloze nepravidelný obdélník. Nejsnáze však Blížence identifikujete pomocí dvou nejjasnějších hvězd, Kastora a Polluxe, jež od sebe na nebi dělí jen 4,5°.

Podle řecké báje znázorňuje obrazec dvojčata Kastora a Polluxe, syny spartské královny Ledy a bratry trojské Heleny. Polluxe zplodil Zeus, který Ledu svedl v podobě labutě. Kastor měl podle jedné z verzí za otce také Dia, podle jiné královnina manžela Tyndarea. Ve druhém případě byl tedy, na rozdíl od Polluxe, smrtelný. Po bratrově skonu nechtěl Pollux sám pobývat mezi bohy, proto oba sourozenci střídavě putují mezi Olympem a podsvětím.

Hvězdy a zajímavé objekty

Oranžový obr Pollux představuje sice v Blížencích hvězdu Beta, je však jasnější než Kastor coby Alfa. Dosahuje 1,1 mag a jde o Zemi nejbližšího hvězdného obra, vzdáleného 34 světelných let. Průměrem překonává Slunce asi devětkrát a hmotností dvakrát. Jeho naoranžovělou barvu lze rozlišit už při pohledu pouhýma očima. Jedná se o osamocenou stálici, zatímco Kastor tvoří složitou šestinásobnou soustavu: Viditelné složky A, B a C jsou samy spektroskopické dvojhvězdy. Při pohledu bez přístroje se však Kastor jeví jako jeden světelný bod, dosahující 1,6 mag.

Už při pozorování amatérským dalekohledem je možné rozlišit několik zajímavých objektů: například vícenásobný hvězdný systém Kastor, pozoruhodnou planetární mlhovinu NGC 2392 či jednu z nejkrásnějších otevřených hvězdokup M35.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 11:06 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na konci února večer nízko nad západem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars –  viditelný po celou noc
• Jupiter – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Saturn – do poloviny února viditelný večer nad jihozápadem až západem
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2025

• 1. a 2. února – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše a Saturnu na večerní obloze nízko nad západem; 1. 2. se těle­sa shromáždí na ploše o průměru 11° a 2. 2. na ploše o průměru 22°; zhruba 3,5° jihovýchodně od Venuše bude v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 5. února – setkání Měsíce v první čtvrti a Uranu na večerním nebi nad jihozápadem, nejblíž (4,1°) si budou okolo 21:00 SEČ; Uran viditelný pouze v dalekohledu
• 6. února – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na noční obloze, nejblíž (4,7°) si budou v okamžiku západu za severozápadní obzor 7. 2. ve 3:30 SEČ; poblíž pozorovatelný i Aldebaran z Býka 
• 9. února – setkání Měsíce, Marsu a Polluxe z Blíženců na nočním nebi, Měsíc nejblíž Marsu (0,4°) okolo 20:00 SEČ
• 12. února – úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 15. února – Venuše dosáhne maximální jasnosti v roce 2025, konkrétně −4,6 mag
• 17. a 18. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 21. února – Měsíc krátce po první čtvrti poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Až čtyři triliony amerických dolarů po započtení inflace. Taková byla dle moderních odhadů celková peněžní cena šest let trvajícího globálního konfliktu. Přesné vyčíslení je nicméně nemožné kvůli neúplnosti záznamů či utajení klíčových informací. Ať už by ale byla celková suma jakákoliv, stále by šlo o astronomicky vysokou částku – výmluvný symbol totální mobilizace ekonomik světových mocností pro válečné účely. Výše zmíněný odhad pak zahrnuje jak přímé náklady (tedy výcvik, vyzbrojení a údržba vojenských formací), tak i náklady nepřímé (investice do výroby a infrastruktury, od budování až po opravy). 

Při pohledu na bojové sestavy armád a fotografie obrněných formací razících si cestu nepřátelskou obranou je snadné zapomenout, že každý tank, letadlo, dělostřelecký granát i pěšák měli svou pomyslnou cenovku. Lze se například setkat s údaji, že vyzbrojit a vybavit jednoho řadového příslušníka US Army stálo okolo 170 dolarů – přepočteno na dnešní ceny by se jednalo o částku přesahující 3 600 dolarů (zhruba 83 000 Kč). K této ceně je nutné připočíst i náklady na výcvik, lékařskou péči, stravování a také plat vojáka. Pro představu – řadový branec Wehrmachtu měl nárok na 75 říšských feniků (tedy 0,75 říšské marky) denně, zatímco profesionální vojáci si v závislosti na hodnosti mohli přijít až na 1 718 říšských marek (plat generála v roce 1935).

Miliardové výdaje

Jak se pak armády válčících států během konfliktu zvětšovaly, logicky rostly i náklady na jejich budování a vyzbrojení. Zřejmě nejvýrazněji se vojenský rozpočet zvýšil ve Spojených státech, které do druhé světové války vstupovaly s malými a nepříliš dobře vyzbrojenými silami. Následná masivní expanze pozemních, námořních i vzdušných sil pak vyšla státní kasu na desítky miliard dolarů. V předválečných letech vynakládal Washington na armádu „jen“ několik set milionů dolarů ročně; v roce 1943 již šlo o bezmála 85 miliard a o rok později dokonce 91 miliard. Německý Wehrmacht pak jen mezi zářím 1943 a říjnem 1944 spotřeboval přes 99 miliard říšských marek – pro představu: v roce 1941 se dal jeden dolar směnit za 2,5 říšské marky, kursy z pozdější let nejsou k dispozici.

Podle dostupných dat to pak byli právě Američané, kdo do válečného úsilí investoval nejvíce peněz, a to zhruba 340 miliard dolarů (cca 59 bilionů v dnešních cenách). Pomyslná druhá příčka náleží Německu, které za prohranou válku vynaložilo odhadem 270 miliard USD, zatímco třetí místo zaujímá Sovětský svaz se 192 miliardami USD. 

Nezanedbatelnou část nákladů představoval i výzkum a vývoj nových technologií. Americký projekt Manhattan, z nějž vzešly první atomové bomby na světě, vyšel americkou vládu na zhruba dvě miliardy tehdejších dolarů (více než 30 miliard v dnešních cenách). Německo pak jen nepatrně menší částku vynaložilo na vývoj střel V-1 a V-2, kdy například jedna balistická střela V-2 vyšla na 50 000–100 000 říšských marek. 

Úspory a dluhy

Vysoké výdaje musely být z něčeho hrazeny a bojující státy proto v průběhu války přistoupily k různým  způsobům získání dostatku peněz. Častým opatřením bylo skokové zvýšení různých daní – například v Německu se již v září 1939 zvýšila daň z příjmu až o 50 %, zatímco Velká Británie v létě 1940 přistoupila ke 100% zdanění výrazně nadstandardních příjmů. Většina válčících států rovněž prodávala občanům dluhopisy – cenné papíry zavazující vládu k vyplacení stanovené částky do určitého termínu. Ve Spojených státech se tímto způsobem podařilo vybrat téměř 186 miliard dolarů.

Vedle zvyšování příjmů se vlády bojujících stran snažily i snížit výdaje. V kontextu válečné produkce šlo zejména o standardizaci, snižování výrobních nákladů a zjednodušování  zbraní i technologií. Dobře viditelný je tento trend na ručních zbraních; například sovětský samopal PPD-40, jehož výrobní cena se pohybovala okolo 900 rublů za kus, nahradil velmi brzy desetinásobně levnější model PPŠ-41. Design amerického samopalu Thompson prošel během války několika zjednodušeními, která jeho výrobní cenu snížila z původních 209 USD na méně než polovinu. Německé zbrojovky pak v samém závěru války přišly s primitivními puškami řady Volkssturmgewehr o ceně sotva 10 říšských marek za kus (pro srovnání – jedna standardní puška K 98k stála zhruba 55 marek). 

Cena za práci

Zjednodušení designu pak v kombinaci se zaváděním výrobních inovací a standardizací komponent mohlo přinést výrazné úspory. Například sovětská továrna č. 183 v Charkově vyprodukovala v roce 1940 jeden kus tanku T-34 za 430 000 rublů, o dva roky později již ale cena díky racionalizaci konstrukce a efektivnějším postupům klesla na sotva 166 000 za kus. Na německé straně pak lze jmenovat tank PzKpfw IV, jehož finální varianta Ausf. J měla díky výrazně jednodušší konstrukci kusovou cenu o cca 13 500 marek nižší než předchozí verze. Německý zbrojní průmysl rovněž ve velkém využíval nucenou práci, přičemž dělníkům platil minimálně nebo vůbec.

I přes veškerá úsporná opatření ale zůstala válka extrémně drahým podnikem a ani ty nejvýkonnější ekonomiky světa nedokázaly vysoké výdaje udržet věčně. Velká Británie sice stála na vítězné straně, z konfliktu si ale kromě vyčerpaného hospodářství odnesla i dluh 21 miliard liber (více než 759 miliard v dnešních cenách). Vládní závazky Spojených států se vyšplhaly až na 258 miliard dolarů, byť poválečný ekonomický boom je umožnil během několika dekád podstatně snížit. 

Proti tomu zdevastované Německo bylo kromě astronomického dluhu zatíženo i válečnými reparacemi, kdy jenom Sovětskému svazu musela SRN mezi lety 1953–1992 zaplatit více než 90 miliard marek. Není proto divu, že rozdělené Německo i další (nejen) evropské státy včetně Československa se z války po finanční stránce ještě dlouho vzpamatovávaly.

Image

Čtěte také

Peníze, které rozpoutaly peklo: Kdo financoval vzestup Adolfa Hitlera?

Konkrétní příčiny a mechanismy, které vedou k rozvoji neurodegenerativní Alzheimerovy choroby, stále zůstávají nejasné. Většina dnešních léčebných postupů, které se snaží zmírňovat projevy této nemoci, se soustředí především na amyloidní plaky, čili oblasti v mozku, kde se hromadí protein s chybnou strukturou amyloid beta.

Oleg Butovsky z fakultní nemocnice Brigham and Women’s Hospital s početným týmem kolegů nedávno zjistil, že překvapivě účinným prostředkem, který pomáhá pacientům s Alzheimerovou chorobou, je vzácný plyn xenon. Je sice chemicky velmi netečný, proti mnoha léčivům má ale velkou výhodou v tom, že dokáže proniknout hematoencefalickou bariérou do mozku.

Xenon jako lék

„Jde o úplně nový objev. Zjistili jsme, že pouhé vdechování xenonu výrazně přispívá k ochraně nervové soustavy,“ vysvětluje Butovsky. „Xenon dokáže překonat zásadní překážku dosavadních snah o léčbu Alzheimerovy choroby, totiž dostat se do mozku. Teď bychom to rádi otestovali na lidech.“

Vědci věděli, že se xenon používá v lidské medicíně jako anestetikum, a také jako prostředek pro ochranu nervové soustavy při léčbě poranění mozku. V rámci výzkumu, jehož výsledky publikoval vědecký časopis Science Translational Medicine, ověřili působení xenonu na myších, které jsou modelem pro Alzheimerovu chorobu.

Ukázalo se, že xenon při vdechování snadno prochází zmíněnou bariérou do mozku myší, kde omezuje zánět a poškození mozkové tkáně. Příznivý vliv xenonu se odrazil i na projevech pokusných myší, u nichž se zlepšilo chování při stavbě hnízda, které bylo do té doby výrazně ovlivněné působením Alzheimerovy choroby.

Image

Čtěte také

Sloučenina z granátových jablek pomáhá zmírňovat projevy Alzheimerovy choroby

Tento špion byl legendou již za svého života, o jeho činnosti se šířily takové zkazky, že ještě dnes bývá leckdy považován za jakéhosi Jamese Bonda své doby! Pravda je sice odlišná, pro nepřátele napoleonské Francie ovšem představoval skutečné a značné nebezpečí. 

Pašerákem od píky 

Charles Louis či Karl Ludwig Schulmeister (1770–1853) pocházel z Neufreistettu na území tehdejšího Bádenska. Syn pastora zpočátku pracoval jako okresní aktuár v Korku, záhy však místo opustil, využil revolučních zmatků ve Francii a dal se na pašeráctví. Nebyl zdaleka sám, podloudnictví kvetlo v celém Porýní. Po vyhlášení války mezi Francií a Rakouskem a při tehdejších chudých sklizních představovalo sice nebezpečnou, leč rychlou cestu ke zbohatnutí. Schulmeister si to záhy uvědomil. Četné ostrůvky a písčiny, jimiž byl Rýn v jeho kraji poset, znal jako své boty. 

Postupoval v pašerácké hierarchii od píky: postupně špehoval celní hlídky a stanice, sloužil jako předsunutá hlídka a průvodce pašeráckých konvojů, sám pašoval. Brzy vykonával tuto činnost ve velkém a položil tak základy svého značného jmění. Schopného, inteligentního a bezohledného pomahače si brzy všimli štrasburští pašeráčtí podnikatelé, takto řádní a vážení členové obchodní komory. Když se v roce 1797 usadil ve Štrasburku, získal vlastní pašeráckou organizaci, navenek přitom vedl malý koloniál a obchodoval s tabákem. 

Ve službách Francouzů 

Tehdejší operace francouzské Rýnské armády v letech 1796–1797 změnily Schulmeisterovi život. Do služeb Francouzů ho přivedl velitel eskadrony, budoucí Napoleonův důvěrník a jakýsi náčelník vojenského zpravodajství Anne-Jean-Marie-René Savary. Schulmeisterův význam byl v kontextu přechodu Francouzů přes Rýn evidentní – ze své podloudnické činnosti znal brody a průchody, byl schopen vyzvídat i za nepřátelskými liniemi. Známosti z časů jeho aktuárského působení, jazykové znalosti a politická neangažovanost mu umožňovaly vytvořit si vlastní síť a provádět výzvědné operace. Nová generace francouzských velitelů správně vystihla důležitost tohoto druhu lidí, znalých území, na němž se měla armáda pohybovat. 

První Schulmeisterovy kroky na poli špionáže přitom zůstaly v tehdejších „odborných kruzích“ zcela nepovšimnuty, čehož později obratně využíval a mátl stopy, byť realitu nezakrýval úplně. Vyzvědačství se začal věnovat výlučně v roce 1804, kdy jej krajan a Napoleonův pobočník Jean Rapp v Paříži představil Napoleonovi. Schulmeister vstoupil do armády a byl přidělen tehdy již „šéfšpiónovi“ Savarymu. Při své chytrosti a oddanosti Napoleonovi se záhy stal jedním z nejobratnějších agentů a byl pověřován důvěrnými úkoly, které dodnes zůstávají zahaleny tajemstvím. 

„Majstrštyk“ v Ulmu 

Proslul hned svým prvním doloženým „majstrštykem“ na počátku Napoleonova tažení roku 1805, které skončilo u Slavkova. Dlužno předeslat, že k jeho nesporným schopnostem podle všeho patřilo i herecké umění – dokonalé nalíčení, převlek i změna chování a vystupování, které jej navzdory jeho nápadně zrzavé kštici měnilo k nepoznání. 

12. října 1805 pronikl Schulmeister v převleku do Ulmu, kde otálela rakouská armáda podmaršála Karla Macka von Leiberich v očekávání ruské spojenecké armády, nemajíc ani potuchy, že se na ni valí armáda francouzská. Schulmeister se v Ulmu vydával za rakouského špiona, několikrát se setkal se samotným Mackem a ten jej dokonce představil svým důstojníkům jako jednoho z nejdůvěryhodnějších agentů, který mu poskytl velmi přesné informace. 

Schulmeisterova akce byla takřka klasickou dezinformační kampaní. Ve svých hlášeních Mackovi dovedně míchal pravé dokumenty francouzského generálního štábu s vlastními výmysly, například že v Paříži dojde ke státnímu převratu, Napoleon bude svržen a jeho armády brzy odtáhnou. Dokonce k tomu nechal vyrobit falešné noviny. Cílem bylo zdržet Rakušany v Ulmu, dokud je Francouzi neobklíčí. Když získal pas pro volný pohyb mezi rakouskými liniemi, přešel je a předal všechny, tentokrát zcela pravdivé informace Francouzům. 

Bystrý měšťan 

Rueff Savary využil jeho uvedení do rakouských kruhů a vyslal jej ke štábu podmaršála Maximiliana Merveldta do Braunau. Schulmeister se totiž zrovna náhodou setkal s rakouským poručíkem Rulzkim, dřívějším kamarádem údajně z Itálie (není však spolehlivě doloženo, že by Schulmeister kdy byl v Itálii), který právě nesl Merveldtovi depeši. Schulmeister se opět začal vydávat za rakouského špiona a důvěřivý Rulzki jej vzal s sebou. Merveldtovu důvěru a rovněž pas získal, když jej podrobně informoval o postavení Francouzů. Nezpůsobil jim žádnou velkou škodu: všichni v Braunau už věděli, že Francouzi pochodují na Vídeň. Právě při této misi Schulmeister utrpěl jeden z nemnoha nezdarů. V jakési hospodě v Linci narazil na měšťana Johanna von Rueff, prchajícího z Braunau před Francouzi. 

Rueff byl zcela bez prostředků, nadával na neschopnost rakouské vlády a zjevně nevěděl, co si počít. Schulmeister toho využil a přemlouval ho, aby vstoupil do francouzských služeb, čímž se prý finančně zabezpečí. O špionáži přitom nejspíš nepadlo ani slovo, na to byl Schulmeister jistě příliš opatrný. Rueff však v Schulmeisterovi špiona vycítil a udal ho. Rakušané ho ihned zatkli a našli u něj i usvědčující papíry. Zároveň zatkli i jeho společníka, jistého Rippmanna, který měl předat Schulmeisterovy zprávy Savarymu. 

Přistižení špioni se tehdy stejně jako za každé války okamžitě stříleli, Schulmeistera však prozatím zachránily pasy od obou rakouských podmaršálů i to, že ho Rakušané pokládali za důležitého agenta, který toho určitě mnoho ví. Spolu s Rippmannem jej tedy převezli do Vídně, kde zevrubné výslechy vyústily v tento závěr: „Jelikož Schulmeister je i podle vlastních slov zřejmě dvojitým agentem, jeho odsouzení závisí na zjištění, které straně podával přesné informace a kterou informoval nepravdivě. Tuto otázku mohou zodpovědět pouze rakouští generálové, na něž se odvolává.“ Přičemž nezjistili, že právě on je onen „Monsieur Charles“, jak si dával s oblibou říkat a jak byl po Ulmu již znám i v rakouské armádě. 

Velká kariéra 

Před postupujícími Francouzi byli zatím oba zadržení odesláni do pevnosti v Olomouci. Eskorta však úkol nesplnila. Protože hlavní cesty blokovaly ustupující armády, bylo nutno putovat za nevlídného říjnového počasí pěšky postranními cestami a oklikami. Vojáci toho po dvou dnech měli dost, a tak oba zajatce na jedné zastávce obrali o všechno, zmlátili do bezvědomí a šli po svých. Když se oba agenti vzpamatovali, rozhodli se k návratu do Vídně, k níž se již blížili Francouzi, ale z opatrnosti se rozdělili. Schulmeister dorazil do Vídně ještě před Francouzi, tři dny se skrýval a pak vyhledal Savaryho, který jej již pokládal za mrtvého. Rippmann měl na útěku smůlu, zabloudil, byl dopaden a v bídném stavu převezen do polního špitálu ve Fulneku, kde podle všeho zemřel, aniž byl vyslechnut. 

Napoleonovým výnosem byl „Monsieur Charles“ jmenován vídeňským vrchním policejním komisařem. Tuto funkci vykonával od poloviny listopadu 1805 do poloviny ledna 1806 a s minimálními silami zajistil ve městě klid a pořádek. Dopustil se však chyby, že zůstal ve Vídni i po odchodu francouzských vojsk. Rakušané ho v březnu 1806 zatkli a drželi ve vězení až do konce července. Opět jej neidentifikovali, poodkryli však jeho systém. Z té doby se zachoval jeho popis: Výška 5 stop 1 palec, štíhlá postava, vlasy a obočí ryšavé, malé živé oči, mluví německy, francouzsky, latinsky, anglicky, italsky; výraz drzý. 

Schulmeister se po propuštění vrátil do Francie, zakoupil panství Meinau u Štrasburku a usadil se tam. V letech 1806–1809 osvědčeného Schulmeistera ještě několikrát povolali do služby, na podzim roku 1808 například při jednání v Erfurtu zodpovídal za osobní bezpečnost obou panovníků – Napoleona i cara Alexandra. Po uzavření míru se oficiálně stáhl do ústraní, v letech 1810–1814 žil s manželkou a dvěma dcerami na svých panstvích a užíval si nabytého majetku, neboť byl za své služby odměňován vskutku štědře. Přitom však pravděpodobně nadále pracoval pro Savaryho, tehdy již ministra policie. Zejména německý tisk o něm šířil nejrůznější fámy, z nichž se zrodila skutečná psychóza. 

Od mecenášství k trafice 

Po Napoleonově pádu a po návratu Bourbonů se ho marně snažila dopadnout královská policie, Rakušané i Prusové po něm neustále pátrali ještě po Waterloo. Rakouská policie ho tehdy dokonce hledala ve Vídni, neboť jej podezřívala, že odtud má z Napoleonova rozkazu unést jeho syna. Nakonec jej v červenci 1815 dopadl ve Francii pruský maršál Gebhard Leberecht von Blücher. 

Schulmeister si několik měsíců pobyl v pruském vězení, ale soudní vyšetřování proti němu nakonec bylo zastaveno. V listopadu byl propuštěn, vrátil se do Francie a stáhl se definitivně z veřejného života. Na svém dalším zámku Piple pořádal okázalé slavnosti a díky svému nahromaděnému bohatství pomáhal potřebným a sponzoroval umělce. Jeho další, již zcela civilní a legální podnikání však bylo neúspěšné, dosavadní známí se mu začali vyhýbat, byl nucen prodat svá panství i podíly v pařížských hernách a bádenských lázních, většinu jmění převedl na dcery, zbytek utratil a ke konci života byla jeho jediným zdrojem příjmů trafika ve Štrasburku.

Přesto si až do konce zachoval důstojné a přívětivé vystupování i upravený zevnějšek, připomínající ponejvíce úctyhodného notáře. Mezi sousedy byl „tatík Schulmeister“ oblíben, nebyl však rád, když se mu připomínala jeho zpravodajská minulost, nejraději se uváděl jako bývalý armádní vrchní komisař, což bylo postavení všeobecně vážené a dalo se pod ním představovat cokoli. Schulmeister zemřel jako třiaosmdesátiletý kmet, aniž kdy dostal řád Čestné legie, po němž tolik toužil, ale který mu Napoleon odepřel. Dva roky před smrtí se Schulmeisterovi dostalo pouze té morální satisfakce, že jej při své cestě do Štrasburku navštívil francouzský prezident, tedy Napoleonův synovec, pozdější Napoleon III.

Image

Čtěte také

Kráska v nesnázích: Mata Hari měla raději zůstat u tancování

Silný rádiový zdroj Cassiopeia A v souhvězdí Kasiopeji je pozůstatkem supernovy, která explodovala ve vzdálenosti asi 11 tisíc světelných let od nás. Když záření takové exploze zasáhne okolní mezihvězdný materiál, způsobí, že začne rovněž zářit. V takovém případě vzniká světelné echo, které bývá atraktivním cílem pro teleskopy.

Před lety pozoroval světelné echo v okolí pozůstatku supernovy Cassiopeia A americký vesmírný infradalekohled Spitzer. Nedávno se na stejné místo zaměřil i Webbův dalekohled se svojí kamerou NIRCam (Near-Infrared Camera), který podobně jako Spitzer pozoruje vesmír v oblasti infračerveného záření.

Světelné echo u pozůstatku supernovy

Webbův dalekohled odhalil fantaskní delikátní struktury kosmického prachu a plynu, které obklopují pozůstatek supernovy Cassiopeia A. Jsou to těsně uspořádaná vlákna a plochy, jejichž tvary jsou patrné v měřítku méně než setiny světelného roku (400 AU). Pro srovnání, vzdálenost oběžné dráhy Neptunu od Slunce je asi 60 AU.

„Pozorovali jsme uspořádání podobné vrstvám cibule,“ přirovnává Josh Peek z Institutu vědy vesmírného teleskopu v Baltimoru. „Domníváme se, že podobně vypadají  vnitřky většiny mračen prachu a plynu, která se nacházejí v okolním vesmíru. Zatím jsme je ještě nikdy takto detailně nepozorovali.“

Vědce překvapilo, že jsou mračna tímto způsobem strukturovaná. Vysvětlením by mohlo být, že je takto tvarují magnetická pole, která prostupují vesmírem. Podle Peekova kolegy Armina Resta je to jako astronomický ekvivalent medicínského skenu výpočetní tomografie, který umožňuje studovat mračna prachu a plynu ve třech rozměrech.

Image

Čtěte také

Fantastický snímek hvězdné porodnice Rho Ophiuchi je oslavou prvního výročí dalekohledu Jamese Webba

Pozoruhodné důkazy o dětské práci ve starší době bronzové prezentovala studie vedená Akivou Sandersem z Telavivské univerzity. Tým badatelů ve spolupráci s vědci z Dánského národního muzea analyzoval 450 keramických nádob pocházejících z vrcholné éry království Ebla, jednoho z nejvýznamnějších raných městských států Levanty. Konkrétně se jednalo o výrobnu keramiky ve městě Tel Hamá, jež se nacházelo na jižním okraji zmiňovaného království. 

Pro královské hostiny

Podle otisků prstů a dlaní dokázali vědci odhadnout věk a pohlaví hrnčířů. Zjistili tak, že většinu nalezených nádob – především pohárů a dalších předmětů denní potřeby – vytvořily děti. Zhruba třetina pak byla dílem starších mužů. Keramika z Tel Hamá poskytla řadu poznatků nejen o dovednostech mladých tvůrců, ale také o společenské dynamice doby. S rozvojem měst a rostoucí urbanizací se rovněž centralizovala výroba, přičemž keramické dílny popsaný posun odrážely. Podle odborníků se potom města v království Ebla začala při produkci keramiky spoléhat na dětskou práci. 

V Tel Hamě zpočátku zmíněnému průmyslu dominovaly starší děti, obvykle ve věku kolem dvanácti či třinácti let. Se sílící poptávkou po jednotnější keramice, zejména pro královské hostiny, se ovšem začaly pro výrobu školit také mladší děti. „Od sedmi let se učily co nejjednotnějšímu vytváření pohárů používaných jak v každodenním životě, tak na královských hostinách. Po keramickém zboží panovala vysoká poptávka – zejména právě kvůli hostinám, kde se hojně popíjel alkohol a poháry se často rozbíjely, takže se musely rychle doplňovat,“ dodává Sanders.

Na křídlech fantazie

Do výroby keramiky v Eble se podle analýzy zapojovali chlapci i dívky rovnoměrně, a to zejména za největšího rozmachu království. Studie však odhaluje rovněž osobnější a tvůrčí stránku dětství v uvedené starověké společnosti. Kromě přidělených úkolů vytvářeli malí hrnčíři i drobné figurky a miniaturní nádoby, jež byly zřejmě zcela nezávislé na požadavcích dospělých. „Děti se navzájem učily vyrábět malé postavy a nádoby, nejspíš coby odreagování své kreativity a představivosti,“ uvedl Sanders. „Zdá se, že navzdory pracovnímu tlaku si tak našly způsob vlastního uměleckého vyjádření.“ 

Image

Čtěte také

Dětská práce v metropoli nad Temží: Temné stránky Londýna 19. století

Paleontologové v posledních desetiletích a letech zjišťují, že svět počátku období křídy oplýval nečekanou biodiverzitou. Nešlo přitom jen o dinosaury. Bohatá společenstva se nacházela i pod hladinou tehdejších oceánů. Kanadští paleontologové Dirley Cortésová a Hans Larson z McGillovy univerzity zjistili, že se to týkalo i velkých predátorů, s nimiž se nedá srovnat nic v dnešních oceánech.

Badatelé se zaměřili na ekosystém geologické formace Paja, která vznikla ve spodní křídě zhruba před 130 až 113 miliony let. Tehdy tam bylo horké a mělké moře, na jehož dně se ukládaly pozůstatky mnoha rozmanitých organismů. Dnes se formace Paja nachází v centrální Kolumbii.

Vrcholoví superpredátoři

V dnešních oceánech mají potravní řetězce maximálně pět nebo šest úrovní, od primárních producentů v podobě zelených řas až po vrcholové predátory, jako jsou kosatky, vorvani nebo žraloci bílí. Podle Cortésové a Larsona měl ekosystém formace Paja ještě sedmou úroveň potravního řetězce, kterou tvořila obří monstra.

Šlo o mohutné mořské dravce velikosti autobusu, jako byli někteří pliosauři, například až desetimetrový Monquirasaurus (Kronosaurus) boyacensis. Kořistí těchto obřích dravců byli predátoři, kteří by dnes představovali vrchol oceánského potravního řetězce. Výzkum potravního řetězce formace Paja před časem zveřejnil odborný časopis Zoological Journal of the Linnean Society.

„Pochopení uspořádání druhohorních ekosystémů nám pomáhá zkoumat, jak se ekosystémy vyvíjejí v čase,“ vysvětluje Cortésová. „Snažíme se odhalit strukturu dávných společenstev, která stála na počátku dnešní biodiverzity.“ Formace Paja je k tomuto účelu vhodná, protože jde o jeden z nejbohatších mořských ekosystémů, jejichž stopy se zachovaly do dnešní doby.

Image

Čtěte také

Pliosaurus z Lorraine odkrývá počátek evoluce mořských monster