Stále neexistují spolehlivé informace o tom, kdy (respektive zda) Izrael provedl nějaký jaderný test, byť se jeví jako vysoce pravděpodobné, že malou zkoušku s cílem prověřit fungování designu nukleární zbraně nejspíše uskutečnil. Neoficiální zprávy či odhady expertů nejčastěji soudí, že se tak mělo stát snad mezi roky 1963–1966, že šlo o podzemní test někde v Negevské poušti a že mohlo jít pouze o test implozního mechanismu bomby s nulovým výbušným ekvivalentem. 

Nukleární krize v říjnu 1973

Jisté je, že když 6. října 1973 propukla jomkipurská válka, židovský stát již vlastnil poměrně velký atomový arzenál, jenž zřejmě zahrnoval dvouciferný počet zbraní, a sice letecké pumy a hlavice pro balistické střely Jericho. Mnoho zdrojů navíc tvrdí, že právě v kritických dnech na začátku tohoto konfliktu se svět ocitl strašidelně blízko k překročení „jaderného prahu“. 

Izrael čelil náporu arabských armád, které využily momentu překvapení a nejdříve dosáhly úspěchů, zejména na Sinajském poloostrově a Golanských výšinách. Armáda židovského státu nakonec jejich nápor zastavila a přešla do úspěšné protiofenzivy, ale v těch nejtěžších momentech, kdy osud napadené země takříkajíc visel na vlásku, se možná udělaly určité kroky k takzvané Samsonově volbě. 

Tento pojem odkazuje na biblického siláka, který, spoután a oslepen, na sebe strhl chrám, čímž zabil Filištínské a osvobodil ze zajetí izraelský lid, byť za cenu svého sebezničení. A současně Samsonova volba představuje neoficiální označení izraelské jaderné doktríny. Podle ní by tedy (hypotetická) porážka židovského státu znamenala i konec jeho nepřátel. Proto se říká, že v říjnu 1973 už letouny F-4E Phantom II s nukleárními pumami stály na vzletových dráhách a čekaly na rozkaz zasáhnout syrské tankové síly na Golanských výšinách, kdežto střely Jericho byly připraveny k odpálení na Damašek a Káhiru. Dosud se ale poměrně málo ví, že Izraelci a Američané chovali obavy, že by Egypt mohl mít sovětské jaderné hlavice pro balistické střely Scud. Tato podezření se sice neshodovala se skutečností, ovšem strach z propuknutí nukleární války na Středním východě byl mezi tehdejšími politiky velmi reálný.

Nepřítel je nesmí získat!

Také poslední ze čtveřice „velkých“ arabsko-izraelských válek ale skončila vítězstvím Izraele, který nemusel sáhnout k „Samsonově volbě“. Ostražitě však sledoval snahy arabských zemí o vývoj jaderných zbraní a příležitostně sahal i ke krokům s cílem tomu zabránit, z nichž zajisté nejznámějším je nálet na irácký atomový reaktor v roce 1981. Pokračoval také provoz střediska Dimona, kde se dle některých zdrojů rozběhla soustava odstředivek pro obohacování uranu, která znamenala další snížení závislosti izraelského atomového programu na zahraniční podpoře. 

Někdy v té době patrně vznikla i druhá generace jaderných hlavic, které se vyznačují menšími rozměry a mezi nimiž údajně figurují také termonukleární a neutronové zbraně. Stalo se tak s tichým souhlasem, popřípadě i za tajné pomoci řady západních států, ale většina médií věnovala tomuto tématu jen minimální pozornost. 

Co řekl Vanunu

Přesně to se ovšem dramaticky změnilo dne 5. října 1986, kdy v britských novinách The Sunday Times vyšel rozsáhlý článek o historii a kapacitách izraelského jaderného programu. Zdrojem informací byl Mordechaj Vanunu, který dlouhé roky pracoval ve středisku Dimona, avšak postupně se stal velkým kritikem zahraniční a bezpečnostní politiky své vlasti a začal uskutečňovat jakousi „špionáž na vlastní pěst“, která kulminovala publikací onoho novinového textu. 

Ačkoli zřejmě obsahoval i řadu nepřesností, v hlavních tvrzeních víceméně odpovídal realitě. Podle očekávání nezůstal tento čin bez trestu: tajná služba Mossad unesla Vanunua z Evropy do Izraele, kde byl odsouzen k 18 letům odnětí svobody za vlastizradu a špionáž. V roce 2004 sice vězení opustil, avšak jeho život stále omezuje řada restrikcí, například zákaz cestování mimo určené místo pobytu či zákaz komunikování s cizinci. Taková opatření (která Vanunu nezřídka porušuje) se možná jeví jako až příliš tvrdá, každopádně ovšem prokazují naprosto mimořádnou důležitost, kterou Izrael svému jadernému programu nadále přikládá.

Soudobý arzenál

Vanunu v polovině 80. let odhadoval velikost izraelského nukleárního arzenálu na zhruba 100 hlavic různých velikostí. V současnosti se zpravidla tvrdí, že jich Tel Aviv může mít desítky, nejčastěji se objevuje odhad okolo 75 kusů, ale někdy se vyskytují i mnohem vyšší čísla, například kolem 200 atomových zbraní. Některé zdroje dokonce říkají, že židovský stát by mohl vlastnit štěpný materiál (uran 235 a plutonium 239), který by mohl postačovat pro výrobu snad až 400 hlavic, ačkoli pro takový počet evidentně neexistuje dost nosičů a vlastně ani adekvátních cílů.

Izraelský odstrašující arzenál má charakter triády, jejíž pozemní složku reprezentují nové typy balistických střel řady Jericho, zvláště Jericho 2 s dosahem zřejmě okolo 1 500 km. Tato zbraň poskytla i technologické základy pro vesmírný nosič Šavit a ze stejných kořenů čerpá i nová raketa Jericho 3, jejíž dostřel se nejčastěji uvádí jako 4 800 km, ovšem podle některých odborníků by mohla nabízet i mezikontinentální dosah, tedy přes 5 500 km.

Izrael dnes vlastní mezi 25 a 50 střelami těchto dvou typů, které se nacházejí na základně Sdot Micha. Vzdušnou složku triády tvoří letecké pumy, k jejichž nesení slouží nadzvukové stroje F-16I Sufa a F-15I Ra‘am. Nukleární funkci zřejmě má (nebo záhy získá) rovněž letoun páté generace F-35I Adir. 

Třetí složku reprezentuje šest ponorek třídy Dolphin, jak se jmenuje specifická izraelská verze německé konstrukce Typ 209/212, která může vypouštět i střely s plochou dráhou letu Popeye Turbo. Tyto zbraně poskytují dolet údajně přes 1 500 km a obecně se má za to, že mají sloužit především jako nástroje pro „druhý úder“, respektive odvetu. Izrael si v Německu objednal i stavbu tří nových ponorek třídy Dakar, jež by měly od příští dekády nahradit starší trojici „delfínů“ a které již možná ponesou i balistické rakety. Pro odstrašující schopnosti židovského státu by to nepochybně znamenalo další dramatické posílení.

Image

Čtěte také

Odradit nepřítele: Počátky izraelského jaderného programu

Pátrání po mimozemském životě, byť zatím zcela neúspěšné, bylo vždy významnou motivací pro výzkum vesmíru. Stopy po organismech, které by nepocházely ze Země, hledáme nejen ve Sluneční soustavě, ale i na vzdálených exoplanetách v okolních planetárních systémech.

Jedním z nadějných těles, kde by se podle odborníků přinejmenším teoreticky mohl vyskytovat život, je Enceladus. Pod ledovou krustou tohoto Saturnova měsíce se zřejmě vyskytuje kapalný oceán, jehož existenci podpořil objev mise Cassini-Huygens, která prozkoumala materiál kryogenních gejzírů v oblasti jižního pólu Enceladu. Vědci mají v plánu na Enceladu intenzivně pátrat po geochemických stopách života. Něco takového je ale pochopitelně nutné důkladně natrénovat.

Pozemská obdoba měsíce Enceladus

Fulvio Franchi z italské Univerzity Alda Mora v Bari a jeho spolupracovníci zvolili jako prostředí, nevíce odpovídající podmínkám Enceladu, Severní ledový oceán. Tento pozemský oceán je na mnoha místech po většinu roku pokrytý silnou vrstvou ledu. V místech, kde jsou na dně hydrotermální průduchy, se tak do jisté míry mohou blížit tomu, co předpokládáme na Enceladu.

Jak uvádějí ve své studii, kterou nedávno zveřejnil odborný časopis Planetary and Space Science, Franchi s kolegy odebírali vzorky mořské vody a ledu v oblasti souostroví Špicberky a následně v nich pátrali po stopách různých chemických látek, jako je metan nebo vodík. Tento postup měl odhalit cyklus metanu, o němž předpokládáme, že bývá důsledkem aktivity organismů. Badatelé používali během experimentu zařízení podobné těm, jakými by mohly být v budoucnu vybaveny průzkumné sondy.

Výsledky experimentu potvrzují, jak náročné takové pátrání může být a získané poznatky přispějí k vývoji přístrojů pro mise k Enceladu. Franchiho týmu se nepodařilo ve zkoumaných vzorcích objevit žádné jasné stopy metanu. Potvrdili ale, že je možné určit izotopové složení oxidu uhličitého a vody. V jednom případě také zřejmě detekovali nadbytek molekulárního vodíku. Jde o nepřímé geochemické důkazy přítomnosti živých organismů.

Image

Čtěte také

Okem mimozemšťana: Jak asi vypadá Země z okolního vesmíru?

Náš příběh začíná stejně jako slavné komiksy o Asterixovi a Obelixovi. Psal se rok 52 př. n. l. a Gaius Julius Caesar byl svrchovaným pánem téměř nad celou Galií. Poraženi byli udatní Belgové, zlomen byl odpor Venetů a potlačeno bylo i povstání Eburonů. Jiní proto raději vsadili na spojenectví s Římany a těžili z něj. Kdo ovšem těžil nejvíc, v duchu zásady rozděl a panuj, byl Caesar a jeho legie. Dlouhodobá přítomnost Římanů však byla něco, co většina kmenových náčelníků odmítala snášet. Proto záhy došlo k novému povstání. 

Rozděl a panuj 

V době, kdy Caesar usiloval o úplné podmanění Galie, hrála ve zdejší společnosti vůdčí roli mocná kmenová aristokracie, z jejíhož středu se každý rok volil vůdce. Ke kmenům s největšími ambicemi patřili Haeduové a Arverni. Zatímco první vsadili na kartu spojenectví s Římany, druzí se snažili zachovat neutralitu. Zašli dokonce tak daleko, že sprovodili ze světa vlastního náčelníka Celtilla, jemuž se povedlo ovládnout značnou část Galie. Šeptalo se totiž, že by se mohl stát králem celé země, a to nebylo v zájmu ani kmenových šlechticů, ani Caesara. 

Co se nezdařilo otci, napravil jeho syn Vercingetorix. Právě on byl mezi prvními kmenovými náčelníky, kteří v zimě roku 52 př. n. l. osnovali povstání proti římským okupantům. Tato snaha se však neobešla bez jistých těžkostí. Mladý válečník totiž začal svolávat své věrné. Mnozí přicházeli sami, avšak jeho strýc Gobanitio a někteří další arvernští šlechtici se postarali o to, že rebel byl se svými stoupenci vyhnán z kmenového střediska Gergovie. 

Když syn překoná otce 

Sbíral tedy vojsko na venkově a první skupiny bojovníků formoval ze zemědělců a chudiny. Ohlas byl obrovský a armáda se neustále rozrůstala. Brzy se proto vrátil do Gergovie, své odpůrce odtud vykázal a byl provolán králem. Nyní měl volné ruce. 

Na svou stranu rychle získal další kmeny a brzy vládl vojskem válečníků z velké části střední a západní Galie. Velmi dobře si však uvědomoval, že aby obstál proti mašinerii římských legií, musí být jeho síly dobře organizované a disciplinované. Proto, jak píše Caesar v De Bello Gallico, „ukládá obcím rukojmí, dává si rychle přivádět určitý počet vojáků a ustanovuje, kolik zbraní a dokdy je má každá obec doma opatřit; především se stará o jezdce. Nejvyšší píli spojuje s nejvyšší přísností velitelskou; váhavé donucuje, hroze jim trestem smrti.“

Když vypuklo povstání, byla římská armáda rozložena v zimních táborech a Caesar se věnoval administrativě v Předalpské Galii. Jakmile se však dozvěděl o problémech, okamžitě se vydal zpět. Rychle přešel do ofenzivy, vstoupil na území Arvernů a začal je plenit. Arvernové tím byli naprosto zaskočeni, nepředpokládali totiž, že by se mohl někdo prokopat zasněženým alpským průsmykem. Vercingetorix, který si mezitím dokázal zajistit spojenectví silného kmene Biturigů, byl náhle zahrnut žádostmi svých krajanů o pomoc, a tak vytáhl proti římskému vojsku. 

Síla spojenectví 

Caesar, jehož síla byla především v improvizaci, Vercingetorigův krok předvídal, a proto se sám neodkladně vypravil pro již dříve zformovanou kavalerii. V doprovodu jízdy pak zburcoval a shromáždil přezimující legie. Než se o tom všem mohl mladý Arvern vůbec dozvědět, měl Gaius Julius armádu zcela kompletní. Rebel však s odpovědí neváhal. Byl si dobře vědom toho, jak důležití jsou pro vojevůdce jeho galští spojenci. I malý úspěch v boji mohl přivést do jeho tábora posily a Caesara citelně oslabit. Stejně dobře věděl, že si uprostřed zimy musí římské vojsko zabezpečit dostatečné zásobování, v opačném případě by ho totiž čekaly vážné potíže. 

Vercingetorix tedy zastavil postup a odvedl své vojsko ke Gorgobině, oppidu kmene Bójů, kteří byli pod ochranou prořímských Haeduů, a oblehl ji. Caesar neměl na výběr. Musel opustit zimní tábor a vydat se Bójům na pomoc. Cestou konfiskoval vše, na co přišel, a podmaňoval si galská města, aby mu v zádech nezůstal nepřítel. Zároveň si tím usnadňoval zásobování. Když se Vercingetorix doslechl, že Římané pochodují jeho směrem, zanechal obléhání a šel jim naproti. K prvnímu střetu došlo u biturigského města Novioduna. Strhla se bitva jízdy, v níž Galové zprvu vítězili, ale nakonec museli ustoupit. 

Taktika spálené země 

Na řadu přišli Biturigové, Vercingetorigovi spojenci. Caesar napřel všechny síly k tomu, aby kmen zlomil. Prostředkem mělo být dobytí pevného oppida Avarica (dnes Bourges), které bylo i cílem rebelovy armády. Ne však proto, aby město bránil. Vercingetorix správně usoudil, že musí změnit taktiku. Jestliže zatím nemůže Caesara přemoci silou, vyhladoví ho. Proto se utábořil necelých 24 kilometrů od Avarica a rozkázal početné galské jízdě, aby přepadávala římské zásobovací oddíly. Nařídil také, že „je třeba zapalovat vesnice a stavení na všechny strany po cestě nepřátel na takovou vzdálenost, kam až pravděpodobně mohou Římané přijít“. V krátké době byly zapáleny desítky obcí a usedlostí, široké okolí bylo zbaveno všech zásob. Římské spížovací oddíly byly pobíjeny. Caesar se snažil nedostatek kompenzovat dodávkami od Bójů a Haeduů, avšak bójské zdroje byly nedostatečné a haedujská podpora vázla, neboť ti začínali pochybovat o výhodách spojenectví s Římem. 

Nakonec došlo na Avaricum. I to měl mladý vůdce v úmyslu vypálit. Biturigové ho však uprosili, aby tak výstavné a přírodou dobře chráněné město neničil. Netrvalo dlouho a Caesar přitáhl k Avaricu a i přes nedostatek zásob ho oblehl. Nad údolím mezi městem a římským táborem nechal budovat obří rampu ke galským hradbám. Obránci kladli statečný odpor a podnikali vlastní protiakce. Mezitím začaly docházet zásoby i Vercingetorigovu vojsku. Někteří galští náčelníci jej proto začali přesvědčovat, aby zaútočil a město osvobodil. I když s tím Vercingetorix nesouhlasil, vědom si rizik, vytvořil menší vojsko jízdy a lehké pěchoty a vytáhl k Avaricu. Měl v úmyslu přepadnout římský spížovací oddíl, ovšem jeho plán byl odhalen. 

Porážka znamená úspěch 

Gaius Julius se s částí armády vydal vstříc Vercingetorigovi, jenž zaujal výhodnou pozici na kopci a tam očekával římský příchod. Doufal v bitvu. Caesar však střet v nevýhodném terénu nepřijal a odvedl vojsko zpět k městu. Nato Arvern poslal obléhanému sídlu posilu 10 000 mužů. Ani to ale nedokázalo zabránit dobytí města, jeho vyplenění a povraždění všech obyvatel. 

V Avaricu se Caesar zdržel do jara a poté odtáhl ke Gergovii, středisku Arvernů. „Potom Vercingetorix pečuje o ošacení a ozbrojení těch, kteří unikli z Avarica. Zároveň se stará o doplnění prořídlých sborů vojenských [...] dává sehnati a k sobě poslat všechny lučištníky […]. Tím vším rychle doplňuje ztráty v Avaricu.“ 

S obnovenou a posílenou armádou se rebel přesunul ke Gergovii, kde začal budovat opevněné ležení a obsadil všechny vyvýšené body kolem města. Když Julius viděl, že strategicky položenou Gergovii nelze získat útokem, začal budovat tábor a vyčkával. Obléhání nechtěl zahájit, dokud si nezajistí dostatečné zásobování. Aby získal výhodnější pozici, připravil lstivý útok proti galskému ležení na jednom z okolních pahorků, odkud nebylo daleko k hradbám města.

Úskok se zdařil a tři tábory padly do římských rukou téměř bez odporu. Legionáři, rozvášnění úspěšnou akcí, však nezaznamenali povel ke stažení a vyrazili k nedalekým hradbám. Caesarovi se velení vymklo z rukou a strhla se lítá řež. Vercingetorix zformoval účinnou obranu. Ztráty neorganizovaných Římanů rostly a ti se dali na útěk. Mezitím Caesar rozvinul pod svahem legie. Rebel však dokázal své muže zadržet a odvedl je zpět do opevněných pozic pod hradbami. Velmi dobře věděl, že by ztratil strategickou výhodu, a rozhodně nehodlal přistupovat na Caesarovu hru. Caesar nakonec odtáhl s nepořízenou. 

Poslední šance 

Rána, kterou zasadil Vercingetorix Římu, přivedla další silné spojence, protože nyní už se vzbouřili i dosud prořímští Haeduové. Na celogalském sněmu byl Vercingetorix potvrzen coby vrchní velitel a jako takový znovu přeskupil vojsko. Posílil jízdu, nechal plenit zásobovací stezky Římanů, ba co víc, vyslal jezdeckou armádu, aby napadla postupující voj. Současně dal útočit na čelo i křídla. Byl však odražen germánskými jezdci, a tak se stáhl do Alesie. 

Caesar však neváhal a město oblehl. Nyní již měli Římané dostatek zásob, a tak začali budovat monumentální obléhací dílo, které Vercingetoriga a jeho vojsko neprodyšně uzavřelo uvnitř. Dříve, než bylo obležení dokončeno, vyslal Arvern své jezdce, aby přivedli na pomoc novou armádu. Proto nechal Gaius Julius zbudovat ještě jednu linii opevnění, tentokrát obrácenou směrem ven, aby obléhatele chránila. 

Vercingetorigovi mezitím začínaly docházet zásoby a byl odříznut od vnějšího galského vojska, které tak bylo bez velitele. Koordinovaný postup byl obtížný, přesto se galské posily pokusily dát nočním útokem šanci obleženým. „Vercingetorix, jakmile uslyšel jejich pokřik, dá zatroubit k výpadu a vyrazí z města.“ Římanům se však soustředěný útok podařilo odrazit. 

Mladý vůdce se nevzdával. Od zvědů získal informace o dispozicích okolního terénu a identifikoval nejslabší místo v římské obléhací hradbě. Tam pak soustředil veškerou sílu útoku. Šlo o všechno. Buď Galům vybojuje svobodu, nebo Řím získá svůj triumf. Nakonec však Caesar zasáhl přímo do bitvy, přivedl posily a vpadl Galům do zad. Všechny naděje byly zmařeny.

S hlavou vztyčenou 

Vercingetorix přijal svůj osud. Jeho řeč ke galskému shromáždění „dokazuje, že nepodnikl válku z vlastní potřeby, ale kvůli svobodě všech [...]; že se jim nabízí k obojímu; chtějí-li uspokojit Římany jeho smrtí anebo jej vydat živého“. Nato byl vydán Caesarovi. 

Podle dějepisce Plútarcha si oblékl nejhonosnější zbroj, usedl na ozdobeného koně a vyjel z brány k římskému ležení. Objel tribunu, seskočil z koně, shodil zbroj a mlčky usedl před svého největšího nepřítele. Jeho další osud byl zřejmý. Byl odveden do Říma a uvržen do vězení. O šest let později, roku 46 př. n. l, byl veden v triumfálním průvodu. Krátce poté jej před bouřícími davy rituálně uškrtili…

Image

Čtěte také

Hannibal před branami: Kartaginský vojevůdce se stal nepřítelem Říma č. 1

Na sklonku roku 2023 objevil amatérský hledač pokladů v hrabství Worcestershire v západní Anglii pozoruhodný římský poklad. Jde o 1 368 mincí uložených v keramické nádobě, které byly zakopány kolem roku 55 našeho letopočtu, tedy počátkem vlády římského císaře Nerona. V Británii tou dobou operovaly římské jednotky.

Všechny mince pokladu až na jednu jedinou jsou standardní římské stříbrné denáry, vyražené mezi lety 157 před naším letopočtem a rokem 55 našeho letopočtu. Jedinou výjimkou je zlatá mince, která byla vyražena mezi lety 20 a 45 našeho letopočtu pro keltský kmen Dobunů, kteří tehdy žili v západní Anglii a jejich území zasahovalo i na část hrabství Worcestershire.

Poklad nejasného původu

Proč byl poklad zakopán a kým archeologové netuší. Jak se uvádí v tiskové zprávě Museums Worcestershire, mince z pokladu se na území nedávného nálezu prakticky jistě dostaly s římskými oddíly. V době vzniku pokladu šlo o značně vysokou sumu peněz, kterou si jistě nemohl dovolit jen tak někdo.

Podle badatelů by mohlo jít například o úspory místního bohatého farmáře, který si tento obnos vydělal dodávkami pro římskou armádu. V té době byl Worcestershire na hranici římské říše, což znamená, že tam určitě nebyl klid. Pokud došlo k nějakým bojům či konfliktům, dávalo by smysl, že místní boháči ukryli poklady a některé z nich pak zůstaly v zemi.

Loni byl tento poklad oficiálně označen britskou vládou jako „treasure“, což souvisí s jeho právním statusem a oceněn na 100 tisíc liber (téměř tři miliony Kč). Muzeum ve Worcestershire momentálně pořádá sbírku, která má zajistit, aby poklad zůstal v majetku muzea.

Image

Čtěte také

V Anglii byl objeven doposud největší poklad anglosaských zlatých mincí

Vyrůstal jste v Beskydech. Co z vaší výchovy jste na Aljašce zúročil?

Určitě pracovitost. Můj otec byl revírník, bydleli jsme v hájovně kousek od Lysé hory, kde jsme měli takovou malou farmu. Neměli jsme mobily, v televizi jsme chytili jeden program, takže jsme byli pořád venku, aktivní a museli jsme makat. Už jako kluk jsem si taky zamiloval hory. Když jsem byl na vysoké škole, vyrazil jsem na Aljašku splnit si sen a procestovat ji. A už jsem zůstal.

Není těžké do místní komunity rybářů zapadnout? Představuju si rodinné klany, které mezi sebe nechtějí nikoho pustit…

V Americe funguje kapitalismus natolik výborně, že když někomu vyděláváte peníze, tak vás má rád (směje se). Cení se tu pracovitost a je úplně jedno, odkud jste – chce to jenom vytrvat a makat. Nutno říct, že povaha práce sama o sobě ty slabší jedince vyselektuje. Ne každý zvládne pracovat čtyři měsíce, sedm dní v týdnu a spát třeba čtyři hodiny denně. Sezony jsou tu opravdu náročné a peníze vás zvládnou motivovat jen částečně. Musíte za tím vidět něco většího, mít to opravdu rád. Je ale pravda, že dostat se do té vyšší ligy už chce tvrdé lokty.

Máte vlastní loď?

Ano, ale mám to trochu nakombinované. Pro jednu firmu koordinuju rybolov v Beringově moři a sám vlastním tři lodě. Jedna z nich, Seabrooke, je momentálně na kanálu Discovery v poměrně oblíbené reality show Deadliest Catch o lovení krabů. K tomu jsme relativně nedávno začali dodávat ryby i na český trh. 

Jak takové natáčení probíhá? Existuje scénář, nebo filmaři opravdu zachycují pouze realitu?

Na loď se nastěhují dva kameramani a natáčejí všechno čtyřiadvacet hodin denně po dobu tří až čtyř týdnů. V jedné sérii je třeba šest lodí, takže se střídají záběry ze všech. Posádka na to musí být mentálně připravená, protože třeba nemůže chytat v plném proudu, některé záběry se opakují… Nemyslím si, že tam jsou nějaké lži, ale některé události se staly před měsícem, a oni je dramaturgicky zařadí jinam, určité věci se dotáčejí… Takže částečně se podle scénáře jede, tým už ví, co lidé chtějí vidět, a potřebuje interakce mezi jednotlivými loděmi. 

Jak dlouho trvá jeden turnus na lodi?

Tři měsíce. Lodě se samozřejmě vracejí do přístavu, aby vyložily úlovek, ale pak opět vyplouvají na moře. 

Co všechno musíte před vyplutím zařídit?

Vždycky záleží na tom, za jakým typem úlovku se vyjíždí, ale v podstatě je nutné zkontrolovat několik zásadních věcí. Zaprvé jde o dokumentaci, protože na každou oblast a druh ryb potřebujete jiné dokumenty a musíte ověřit, že je vaše povolení v pořádku. Další věc samozřejmě představuje technický stav lodí: Na každé se nacházejí dva motory, dva až tři generátory, hydraulické pumpy, chladicí zařízení, na nichž se musí provést kontrola a údržba – vyměnit olej, filtry a podobně. Loď také musíte připravit na to, co bude dělat. Pokud bude lovit tresky, musíte mít určitý typ a počet klecí, zatímco jiné jsou na kraby. Další důležitou oblast tvoří bezpečnostní vybavení.

Jaký komfort loď nabízí?

Myslím, že slušný. Vždycky jsem si říkal, že kdyby bylo nejhůř, půjdu tam žít  – na palubě najdete všechno potřebné. Ani některé byty nejsou tak dobře vybavené jako naše lodě. Na dvou větších plavidlech máme tři kajuty pro osm až deset lidí, je tam obývák, kuchyň, sprcha, dva záchody, velká televize i playstation, takže celkem pohodlíčko. 

Zmínil jste kuchyň. Kdo a jak na lodi vaří? 

Před každou výpravou nakoupím zásoby – jde o velké množství jídla za pět až deset tisíc dolarů. Každé posádce na ty tři měsíce koupím půlku krávy a jedno prase, což mi naporcují rovnou na farmě a udělají balíčky burgerů, steaků… Jeden z členů posádky je vždycky kuchař. Běžně pracuje, ale když je potřeba, tak ho kapitán uvolní a má na starosti celou kuchyni, vaří, nakupuje zásoby a stará se o ostatní. Ale když panuje největší frmol, tak jsou hlavním přítelem mražené polotovary a mikrovlnka. To se chlapi někdy klidně i tři dny nepřevlékají, jen si na hodinku lehnou někde na zem nebo na gauč a zase jedou. Když potom odvezou ryby a mají volněji, deset hodin se dospí, uvaří, vysprchují se a vyperou si.

Jak se dají v tak náročném režimu udržet dobré vztahy s ostatními členy posádky?

Přirovnal bych to k intenzivnímu táboru, kdy za tři měsíce pocitově prožijete celý rok. Pracujete, spíte, pracujete, spíte a neřešíte den nebo noc. Když ovšem pracujete tři týdny třeba dvacet hodin denně, tak už vás potom štve úplně všechno. Naposledy se mi chlapi poprali kvůli vajíčkům k snídani. Takže řeším i vztahová dramata. Na větších lodích je to lepší, tam je víc peněz a můžete si zaplatit profesionálnější posádku. Zato na malou loď v podstatě posbíráte kohokoliv, kdo je ochotný jet. Ale já jsem otevřený a s každým se snažím komunikovat. Nemám rád dramata, zároveň ovšem nechci žádnou diskriminaci nebo aby se kapitán choval nějak despoticky, takže s nimi jsem v přátelském spojení a sloužím jako vrba. Já to na jednu stranu obdivuju, ale myslím, že někteří lidé ani jinak žít neumějí.

Jak to myslíte?

Na lodi máte ubytování, jídlo, jasně určený program. Nemusíte se vůbec starat o dění venku. Nemusíte chodit na úřady, na oslavy, nemusíte přemýšlet, jestli je potřeba zajít do obchodu. Prostě jedete v jednoznačně daném režimu, což na konci dne znamená vlastně jednoduchý život.

Jak dlouho v kuse je posádka pryč?

Když se loví krabi, tak až tři týdny a pak přijedou do přístavu. Tresky se do fabrik dovážejí každé dva dny. Jde ovšem o fabriky na ostrovech uprostřed ničeho, kde není moc možností se nějak odreagovat. Posádka si koupí maximálně cigarety a tabák, nebo když je ošklivé počasí, tak třeba trochu uklidí loď a jede se dál.

Už jste musel řešit nějakou opravdu kritickou situaci?

Každý rok se nějaká loď potopí, ale mně se to naštěstí ještě nestalo. Existují ovšem určité nepříjemné situace, obzvlášť u menších lodí, které pracují jenom v létě a po skončení sezony jdou do suchého doku. Když je pak po třičtvrtěroce spustíte na vodu, ukážou se různé neduhy. Nám se stalo, že přední svár nevydržel nárazy vln a do lodi začalo téct. Aby bylo jasno – ono do ní teče vždycky (směje se). Ať je nová, nebo stará, vždycky se tam voda nějak dostane. Na to jsme připravení a všude máme pumpy. Ale tohle byla větší „dírka“. Takže se to snažíte nějak zacpat, zavoláte pobřežní stráži a řeknete jim, jaký máte problém, případně si vezmete záchranné obleky a pokračujete do nejbližšího přístavu. Většinou se podobné problémy vyřeší, protože pumpy na lodích jsou tak silné, že stíhají vodu dost rychle odčerpat. 

Když se to stane poprvé, je z toho člověk vyplašený. Ale když se to pak stane podesáté, berete to asi tak, jako když vám v autě teče olej. Na moři je podobná situace spíš psychicky náročná, protože k ní nikdy nedojde v poledne za hezkého počasí, ale spíš ve tři ráno, když fouká a jsou vlny… 

Jak samotný lov ryb probíhá? Kolik se jich do lodi vejde?

Druhů rybolovu je spousta. V zásadě existují dvě skupiny rybářů: Dravci to dělají ve velkém, mají vlečné sítě a řeší pouze byznys. Pak je tu naše skupina v podstatě živnostníků, kteří se zaměřují spíš na kvalitu než kvantitu. Lovíme pomocí klecí, kam chytneme naráz jen několik kusů ryb. Následně je zbavíme krve a podchladíme, aby vydržely v nejvyšší kvalitě, než se dostanou do fabriky – což musíme stihnout do určitého časového limitu. Například u tresek jde o dva dny, krabi vydrží živí na lodi až tři týdny. 

Co je špatného na vlečných sítích?

Chytí se do nich tisíce ryb během několika hodin. Jsou pomačkané a uhynou dřív, než se vůbec dostanou na palubu. V sítích je navíc hromada nepořádku a tisíce „nepotřebných“ ryb, které se tím zlikvidují. Rybí maso je pak často narůžovělé, protože se včas nestihlo zbavit krve. Toho si můžete v obchodě všimnout – kvalitní maso tresky má být krásně bílé! 

Když jsme u obchodů, dá se v běžném českém supermarketu koupit dobrá ryba? 

Nechci házet všechny do jednoho pytle, je to jako v každém řemesle, kde jsou někteří poctiví a někteří méně. Ale jsem přesvědčený, že drtivá většina tamních ryb pochází z vlečných sítí nebo z farem. Taky mě šokovalo, jak často se podvádí s názvy: Čtyřicet procent ryb na světě je pojmenovaných nepravdivě. Přívlastek „aljašský“ je in a obchodníci takto často nabízejí ryby, které na Aljašce vůbec nežijí a ve skutečnosti jsou z Ruska. Běžný zákazník bohužel nemá šanci podobnou nekalost poznat. 

Předpokládám, že chov v sádkách neuznáváte už vůbec?

Doufám, že v tomto případě je rozdíl jasný každému. Hodně lidí si neuvědomuje, kolik trusu a nepořádku z ryb je. Takže když ryba plave v uzavřeném prostoru sádky, všechno to klesá na dno. Další otázka zní, čím jsou krmené. Lidé vůbec nevědí, že například lososi se uměle dobarvují. Jejich barva se odvíjí od toho, čím se krmí. Divocí lososi jsou červení, protože jedí krevety a korýše. Jenže v sádkách dostávají granule a pak se musejí dobarvovat. Je to podobné jako s jiným masem nebo třeba se slepicemi. Vajíčka z domácího volného chovu budou také mnohem lepší než od slepic v kleci. 

Kolik času strávíte na lodi vy osobně? 

Většina mé práce se dá udělat na dálku, nemusím už být na lodích fyzicky. Když vstanu, podívám se na aplikaci, kde se nacházejí a jak rychle se pohybují, protože podle toho poznám, jestli nenastal nějaký problém. V sezoně samozřejmě bývá práce víc a musím být k dispozici, ale už jsem v postavení, kdy si můžu život zařídit podle sebe a rodiny. V poslední době jsem přehodnotil priority a zjistil jsem, že není nutné se za něčím honit. Můj den vždycky rámuje odvoz dcer do školy a jejich vyzvednutí, přes to nejede vlak.

Měsíce strávené na rybářské lodi u vás už tedy nehrozí?

S lodí vyplouvám většinou jen na pár dní na začátku, abych se ujistil, že všechno funguje. Nebo když se chci podívat na nějaké zajímavé dobrodružné místo. Takový život se s rodinou moc skloubit nedá. Šest chlapů stráví na moři i tři měsíce, kdy v podstatě jen loví, čistí ryby a spí. Nedávno jsem uvažoval, jaký druh lidí popsaná práce přitahuje. Jsou perfektní, když jsou na lodi a mají řád, jsou ohromně pracovití. Ale pro běžný život bývají většinou nepoužitelní. Když je vypustíte do normálního světa, je to divočina. Někteří utratí všechny vydělané peníze za týden ve Vegas. Můj kapitán je třeba čtyřikrát ženatý (směje se).

Jaký je život na Aljašce? Mám na mysli hlavně počasí…

V létě je tu třeba deset až patnáct stupňů a opravdu jasných slunečních dnů bývá málo. Například v Kodiaku, kde aktuálně bydlíme, máme srážky dvě stě dvacet dva dní v roce. Naštěstí zimy u nás na jihu nejsou tak drsné jako třeba ve Fairbanks, kde může být i minus čtyřicet. Tady jen hodně prší a tvoří se náledí. 

A to jste si vybral dobrovolně?

Jasně! Dřív jsem se kvůli práci stěhoval zhruba každé tři roky, žil jsem na Aljašce tak na deseti místech. Kodiak jsme už vybrali po rodinné radě, kdy jsme hlasovali. Pro mě je výhoda, že tu kotví mé lodě, když zrovna neloví, pro holky je tady zase dobrá střední škola, sporty… Oproti vesnici, kde jsme žili naposledy, je Kodiak jako New York: Máme tu obchody, McDonald’s, úplný luxus. Do Anchorage to navíc trvá jen hodinu klasickým letadlem. 

Život na aljašské vesnici mě zajímá!

Několik let jsme bydleli na jižním cípu Aljašského poloostrova, v malém městečku King Cove, které je dostupné jenom lodí nebo letadlem. Mělo asi osm set obyvatel, byl tam jen malý firemní obchůdek a jinak nic – ani pořádný doktor. Takže když si dcera při basketbale zlomila prst, musel jsem zavolat rybářskou loď, načež jsme asi šest hodin pluli do Cold Bay a odtud jsme letěli do Anchorage. Měli jsme velké štěstí a cesta nám trvala pouze dva dny, ale někdy to bývá i týden. Do vesnice létaly jen staré cesny, v létě dvakrát týdně, v zimě jednou za čtrnáct dní. 

Jaký je to zážitek, cestovat podobným strojem?

Pekelný. Letadla nemají uzavíratelnou komoru, takže dovnitř sněží a fouká. Do toho jsou piloti velmi svérázní, létají stejně, jako štamgasti v Čechách jezdí z hospody na kole, v letadle kouří, svačí a rozhodně neřeší nějaký přesný čas startu. Pro Evropana jde o obrovský šok, tady nikdo nikam nespěchá. Potřebuješ na benzince dotankovat? Tak počkej, až se navečeřím! Když nestihneš letadlo, tak zítra přece poletí další. Navíc je cestování hrozně drahé, letenka z King Cove do Anchorage stojí klidně i tisíc dolarů. Je to veliké dobrodružství, ale pokud se něco stane a člověk letět opravdu potřebuje, tak si říká: „Proč si to dělám?“ Když ovšem na King Cove vyšlo počasí, byl to ráj na zemi.

Povahou jsou tedy místní lidé typičtí Američani s úsměvem od ucha k uchu?

Aljašské komunity jsou dost různorodé. Například na Kodiaku žije hodně Filipínců. Místní jsou přátelští, přijde mi, že spíš fandí, než závidí. Běžně se vám stane, že vás prodavač v obchodě pozve na oslavu narozenin, lidé jsou tu pohostinní. Na druhou stranu se klidně můžete úplně odstřihnout a žít si svůj život v nějaké boudě, kterou si stlučete. Nemusíte si na nic hrát, je jedno, co si oblečete, v čem se vozíte… Prostředí jsem se hodně přizpůsobil. Mezi místními nemá smysl chodit v kravatě. Oni přijdou, rozkopnou dveře a zařvou: „Kde mám prachy?“ Můžu tady být trochu víc Vojta, zatímco v Česku mě to porovnávání a přemýšlení, co si myslí ostatní, vždycky dřív nebo později dožene.

Přesto jste se v rodné zemi pustil do podnikání…

Příběh Alaskan Fishermana začal také nevinně. Vždycky, když jsem přijel do Česka, přivezl jsem si dvě bedny ryb a sousedi mi je postupně brali z mrazáku. Potom řekli: „Pošli celou bednu, já ji koupím.“ Původně se mi do podnikání nechtělo. Pak jsem se rozhodl, že jo, ale chtěl jsem to dělat výhradně sám. A nakonec jsem potkal perfektního parťáka Zdeňka Šmejkala, se kterým jsme si opravdu sedli. Takže teď v Česku prodáváme aljašské ryby a lidi nám píšou, že jsou super. To mě hrozně těší. 

Vojta Novák

Narodil se před 45 lety do rodiny revírníka v Beskydech. Během studia pedagogiky se vydal na letní pracovní pobyt na Aljašku, kde se nakonec usadil a postupně se vypracoval. Momentálně vlastní tři lodě a provoz dalších řídí. Jeho firma Alaskan Fisherman dováží kvalitní aljašské ryby také do Česka. Vojta Novák má tři dcery, dvě starší s ním žijí v Kodiaku. 

Image

Čtěte také

Půl milionu rybářů: Tradice i budoucnost marockého rybolovu

Před dávnými a dávnými časy putovali elfové po Irsku a zkoušeli, jak obyvatelé zeleného ostrova přijímají poutníky. Tam, kde se setkali s vlídností, nešetřili dary, ale nedostatek pohostinnosti uměli i tvrdě ztrestat. Jednoho dne je cesta zavedla ke starému Morganovi ap Rhysovi, kterého zrovna vyrušili uprostřed koncertu. Dědoušek sice hýkal jako osel, ale považoval se za nejlepšího zpěváka pod sluncem. Hosty proto pozval poněkud nevrle: „Dveře vám překážejí? Tak nebudou! Vstup, ať už jsi, kdo chceš.“ 

Elfové z Cader Idris pokorně vešli: „Dobrý večer, pane. Jsme unavení z cesty, ale jediné, co bychom teď uvítali, je trocha jídla.“ 

Děda ani chvíli nezaváhal: „To je vážně všechno, co potřebujete? Tak koukejte: tady je sýr, támhle chléb, nůž leží tadyhle; ukrojte si, kolik chcete. Jezte, co hrdlo ráčí, a naplňte mošny!“ Poutníci velkorysé nabídky rádi využili a stařík, rozhodnutý ukázat se jako dokonalý hostitel, jim k jídlu procítěně zazpíval. 

Velkorysý dar 

Poté, co se elfové nasytili, vstali. „Děkujeme ti za tvou štědrost, pane. Teď ti ukážeme, že umíme být vděční. Máme moc splnit jakékoli přání; řekni, po čem toužíš, a budeš to mít.“ 

Morgan nezaváhal ani okamžik: „Ze srdce bych si přál harfu, která bude pod mými prsty hrát, ale nic ufňukaného, prosím! Rád bych takovou, která bude hrát veselé melodie. Ale to je jistě ode mě asi trochu směšné, že...“ Jenže elfové jeho přání chápali. Sotva domluvil, zjevila se před ním k jeho údivu zářící harfa. Morgan se rychle rozhlédl, jeho hosté však už byli ti tam. 

„To je ta nejpodivnější věc, kterou jsem kdy viděl,“ zavrtěl stařík hlavou. „To museli být elfové.“ Byl z toho všeho tak ohromený, že pocítil nutkavou potřebu pořádně si přihnout piva. To potlačilo veškerý úžas, a bylo tudíž načase nástroj vyzkoušet. Sotva se prsty dotknul strun, začal nástroj hrát bláznivou, rošťáckou melodii. Vzápětí se na zápraží ozvaly kroky a dovnitř vstoupila Morganova žena s několika přáteli. Jen zaslechli zvuk strun, začali křepčit jako blázni, a to tak dlouho, dokud hudebníkovy prsty držely očarovaný nástroj.

Konec čarovného hudebníka 

Zvěst o harfě s kouzelnou mocí se rozšířila jako požár. Do kraje se začaly stahovat houfy zvědavců, a kdykoli děda něco zahrál, propadali všichni tanci. Jednoho dne se u dveří Morganova obydlí zjevila další skupinka. Byl v ní i bard, který se kdysi nevybíravě vyjádřil o jeho zpěvu. Stařík tedy vycítil příležitost a začal hrát. Nedal však tanečníkům ani pár okamžiků na vydechnutí a hrál pořád dál, dokud vyčerpaná skupinka nežadonila o odpočinek. Jenže Morganovi pomsta zachutnala. Smál se, až se za břicho popadal, a přidával, dokud se pod posměváčkem nepodlomila kolena. Teprve tehdy nasytil svou touhu po odvetě. To byl počátek konce. Za to, že harfu použil ke zlému skutku, ji už nespatřil. Elfové si ji v noci vzali zpět – jako varování pro všechny, kteří by jejich darů chtěli zneužít.

Image

Čtěte také

Záhada tanečního šílenství: Podivuhodné zprávy o případech, kdy lidé museli tančit.

Již zhruba rok operuje na nízké oběžné dráze čínská vesmírná rentgenová observatoř Einstein Probe. Loni v březnu detekoval jeden ze dvojice teleskopů na její palubě Wide-field X-ray Telescope (WXT) dlouhý záblesk rentgenového záření o relativně nízké energii. Podle astronomů byl sice slabý, přesto ale výrazně energičtější než v případě viditelného či ultrafialového záření.

Dotyčný záblesk trval více než 17 minut a jeho jasnost průběžně kolísala. Odborníci podobné události označují jako rentgenové tranzienty (FXRT, fast X-ray transient). V tomto případě Yuan Liu z Čínské akademie věd a jeho kolegové ve výzkumném týmu událost pojmenovali EP240315a.

Exploze z dávného vesmíru

Asi hodinu poté, co observatoř Einstein Probe zachytila rentgenové záření události EP240315a, detekoval jihoafrický teleskop sítě Asteroid Terrestrial-Impact Last Alert System (ATLAS) záblesk ze stejného místa v oblasti viditelného záření. Následná pozorování teleskopu Gemini-North na Havaji a soustavy teleskopů Very Large Telescope v Chile zjistila, že se zdroj exploze nacházel ve vzdálenosti asi 12,5 miliardy světelných let, tedy v hodně mladém vesmíru.

Je to vůbec poprvé, kdy astronomové zachytili „slabé“ rentgenové záření trvající tak dlouhou dobu z tak vzdálené exploze. „Detekce události EP240315a jasně ukázala velký potenciál observatoře Einstein Probe pro objevování explozí z velmi mladého vesmíru,“ líčí Süe-feng Wu z Čínské akademie věd. „Doufáme, že její mise sehraje významnou roli v mezinárodním výzkumu a spolupráci.“

Následná pozorování a analýzy prozradily, že povaha události EP240315a připomíná charakteristiky dlouhých gama záblesků (long GRB, gamma-ray burst), které obvykle připisujeme explozím masivních hvězd. Vědci zjistili, že EP240315a odpovídá gama záblesku GRB 240315C. Zdá se, že by podstatná část rentgenových tranzientů (FXRT) mohla být spojena s gama záblesky (GRB). V budoucnu bychom mohli studovat exploze z dávného vesmíru právě díky rentgenovým zábleskům, především v případech, kdy se neprojeví jako gama záblesky.

Image

Čtěte také

Jak silný byl rekordní zaznamenaný záblesk gama?

První mrtvý bílý žralok byl nalezen v únoru 2017, přičemž na jeho téměř třímetrovém těle nebyly patrné žádné známky, že by šlo o oběť rybářů. Většina žraloků bílých záhy opustila zátoku Gansbaai. 

Ve snaze vypátrat, co se velkými bílými žraloky v jihoafrické zátoce děje, nechala mořská bioložka Dr. Alison Townerová několik z nich vybavit lokátory. Ukázalo se, že se část žraloků přestěhovala zhruba 500 kilometrů na východ.

Další mrtvé exempláře odborníci objevili v květnu a v červnu, po čemž následovala osmitýdenní absence těchto predátorů v Gansbaai. V roce 2021, po dalších úmrtích, zmizeli velcí bílí ze zátoky na celý rok.

Pitevní zprávy odhalily, že žraloci byli zabiti s chirurgickou přesností – všem chyběla játra. Podezření padlo na dvojici samců kosatek, nazvaných Port a Starboard, které v oblasti působily od roku 2015. Záznamy z dronů i očitá svědectví potvrzují, že tito dravci skutečně napadají žraloky a požírají jejich játra. Velkého bílého žraloka zvládnou kosatky usmrtit během pouhých dvou minut.

Mizející doktoři oceánů 

Vymizení žraloků bílých způsobilo narušení místního ekosystému. Počet jejich obvyklé kořisti, jako jsou tuleni nebo žraloci bronzoví, prudce vzrostl, což vedlo k dalším negativním dopadům, například útokům tuleňů na kriticky ohrožené africké tučňáky nebo šíření vztekliny mezi tuleni. Ne nadarmo se žralokům bílým přezdívá „oceánští doktoři“. 

Největší hrozbu pro žraloky ale nepředstavují kosatky, nýbrž člověk. Podle studií profesora Nicholase Dulvyho se počet žraloků celosvětově snížil na polovinu od roku 1970, především kvůli nadměrnému rybolovu. Každý rok je zabito přes 100 milionů žraloků a více než třetina druhů čelí vyhynutí. Ochrana žraloků a zavedení přísnějších rybářských regulací se proto jeví jako nezbytné pro stabilitu oceánských ekosystémů.

Image

Čtěte také

Rozzlobení kytovci: Kosatky opakovaně útočí na lodě u Gibraltarského průlivu

Intenzivní výzkum jaderné fúze probíhá také v Číně. Jejich želízkem v ohni je Experimental Advanced Superconducting Tokamak, čili EAST, proslavený mediální přezdívkou „Čínské umělé Slunce.“ V pondělí 20. ledna 2025 dosáhl pozoruhodného úspěchu a světového rekordu v udržení plazmatu v takzvaném H-módu (mód vysokého udržení, anglicky high-confinement mode), který se objevuje v tokamaku po překročení prahové hodnoty teploty zahřívání plazmatu.

Tokamak EAST pokořil vlastní rekord ze 12. dubna 2023, kdy udržel stabilní plazma v H-módu 403 sekund. Tentokrát činí hodnota rekordu 1 066 sekund, čili téměř 18 minut. Jde o průlom, který přispěje k dalšímu pokroku ve vývoji fúzní energetiky, i když k funkčním fúzním elektrárnám ještě povede dlouhá cesta.

Čínský tokamak

Vědci a inženýři se pustili do výzkumu praktického využití jaderné fúze již před 70 lety. Bohužel se ukázalo, že jde o natolik náročnou záležitost, že vyžaduje mnoho úsilí, času a peněz, a že je nutné vyřešit celou řadu závažných překážek. V současné době probíhá fúzní výzkum na celé řadě experimentálních zařízení, jako je i tokamak EAST, který se nachází ve městě Che-fej ve východní Číně.

Jak uvedl Kung Sien-cu, vedoucí divize Fyziky a experimentálních operací tokamaku EAST, od posledního kola experimentů se několik systémů tokamaku dočkalo vylepšení. Například systém pro zahřívání, který měl donedávna výkon jako 70 tisíc domácích mikrovlnek, má teď výkon dvakrát vyšší.

Čína se v roce 2006 stala členem mezinárodního programu ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor), v jehož rámci vyrůstá ve francouzském Cadarache výzkumný tokamak ITER. Část potřebného výzkumu a vývoje technologií pro ITER probíhá právě na tokamaku EAST, společně s dalšími experimenty.

Image

Čtěte také

Největší fúzní experiment: Nejvýkonnější magnet světa se chystá na cestu přes oceán

„Už nikdy!“ Tato slova byla údajně napsána na obalu první atomové zbraně, kterou Stát Izrael vyrobil. Stalo se tak snad v roce 1966 nebo 1967, tedy v době, kdy se blížila další z řady válek židovského státu s jeho arabskými sousedy, kteří se tehdy vůbec netajili záměrem dokončit to, o co se pokusili nacisté. A především proto, aby se holokaust již nikdy neopakoval, se Izraelci rozhodli pro vývoj a výrobu nukleárních zbraní, neboť se nacházeli ve strategicky mimořádně nevýhodné situaci. Odstrašující potenciál se jevil jako jediná spolehlivá záruka proti obrovské početní převaze arabských armád a dodnes se diskutuje o tom, kolik chybělo v říjnu 1973, aby židovský stát své jaderné zbraně skutečně nasadil.

Hledání partnera

Historie izraelských jaderných zbraní ve skutečnosti začíná ještě před vyhlášením nezávislosti státu, jelikož už před rokem 1948 se na toto téma vedly diskuse mezi politickými, vojenskými a vědeckými elitami stále ještě neexistujícího Izraele. Nemůže tedy zřejmě překvapit, že první předseda vlády David Ben Gurion okamžitě zahájil kroky k naplnění tohoto záměru. Zmínil tehdy také skutečnost, že se americká atomová puma zrodila zejména díky úsilí trojice fyziků židovského původu, totiž Alberta Einsteina, Roberta Oppenheimera a Edwarda Tellera. „Totéž mohou dokázat vědci v Izraeli pro náš lid,“ dodal pak Ben Gurion. Velkým zastáncem vlastního odstrašujícího arzenálu byl také fyzik Ernst David Bergmann, premiérův vědecký poradce a později šéf atomového programu, čímž si získal přezdívku „izraelský Oppenheimer“. 

V roce 1949 zahájil speciální tým hledání ložisek uranové rudy, ale získal jen malé množství, které se nacházelo v ložiscích fosfátů u Mrtvého moře. Navíc bylo jasné, že tehdy chudý a slabý stát ani zdaleka nedisponuje technickými schopnostmi na něco tak náročného. Naštěstí měl ovšem něco jiného, a sice silného spojence v podobě Francie. Vedle toho mohl získávat technologie i z amerického programu Atoms for Peace, jenž  podporoval šíření atomové energetiky, ale řadě států pomohl i s vývojem zbraní. 

Klíčový spojenec

Důležitá však byla spolupráce s Paříží, jež dodala v roce 1956 Izraeli jeho první reaktor. Oficiálně měl sloužit pro výzkum a výrobu energie, ve skutečnosti ale obě strany věděly, že hlavní cíl představuje produkce plutonia pro jaderné hlavice. Reaktor se stal základním prvkem střediska, které bylo budováno od roku 1958 poblíž města Dimona a dodnes se takto většinou označuje. Izraelci dlouho tvrdili, že jde pouze o „textilní továrnu“, až po letech přiznali jeho spojitost s atomovým programem a oficiálně stále odmítají jakkoli hovořit o jeho skutečném vojenském účelu.

Vedle vývoje samotných nukleárních zbraní poskytla Francie také významnou technologickou podporu při vývoji vhodných nosičů. Izraelci totiž od samého začátku prozíravě počítali nejen s leteckými jadernými pumami, ale také s hlavicemi pro řízené rakety. V roce 1962 tedy začal program balistické střely, kterou francouzská firma Dassault označovala jako MD 620, ovšem daleko známější je její izraelské jméno Jericho. První start této zbraně s dosahem přes 500 km se odehrál v prosinci 1965 a v březnu následujícího roku střela demonstrovala také svou tehdy výjimečnou přesnost, když zasáhla cíl na vzdálenost 450 km. 

Napětí mezi partnery

Atomové a raketové aktivity, jež se v židovském státě s francouzskou pomocí odehrávaly, ale vzbudily podezření USA. Vztahy Tel Avivu s Washingtonem nebyly na počátku 60. let ani zdaleka tak těsné jako nyní, a zvláště prezident John F. Kennedy choval vůči židovskému státu určité podezření. Napětí vyvrcholilo v roce 1963, byť informace o tom se dostaly na veřejnost až v roce 2019. Americká CIA už pochopitelně věděla o úmyslu Izraele vyrobit atomové zbraně a prezident Kennedy absolvoval na toto téma několik diskusí s premiéry Ben Gurionem a Levim Eškolem. 

Požadoval od nich mimo jiné příslib, že Tel Aviv nevyrobí „Bombu“, a trval na amerických inspekcích v Dimoně. Údajně dokonce hrozil sankcemi, jestliže židovský stát nevyhoví. 

K sérii inspekcí potom opravdu došlo, ovšem až po Kennedyho smrti, kterou izraelští politici (ačkoli to zní cynicky) asi tajně uvítali. Prezidentem se totiž stal Lyndon Johnson, jenž choval k židovskému státu mnohem vřelejší vztah, čehož se držel i jeho republikánský nástupce Richard Nixon. Právě za Nixonovy vlády se zrodilo dosud trvající uspořádání, kdy USA fakticky tiše akceptují atomový status Izraele, který na oplátku o svém odstrašujícím arzenálu nijak veřejně nehovoří.

První byla letecká puma

Právě zmíněný premiér Levi Eškol v roce 1966 pronesl často citovaný výrok, že Izrael nebude prvním státem, který „uvede“ („introduce“) jaderné zbraně na Střední východ. Dosud ale není zcela jisté, co přesně má ono „uvedení“ znamenat, ačkoli experti soudí, že by nejspíše mělo jít o oficiální potvrzení, popřípadě otestování jaderné zbraně. Izraelci by tudíž zřejmě tento krok provedli až jako reakci na obdobný tah některého ze svých protivníků. 

Zatím se drží strategie „atomové nejednoznačnosti“ („atomic ambiguity“), a proto nepotvrzují ani nepopírají, že by tyto zbraně měli. Nejčastěji se uvádí, že židovský stát vytvořil svou první hlavici snad v roce 1966 nebo 1967 a zřejmě šlo o leteckou pumu s designem podobným francouzské zbrani AN52. Coby nosič se měl uplatnit bombardér Sud Aviation Vautour a tato první bomba byla téměř jistě k dispozici během šestidenní války v červnu 1967. Tento konflikt naštěstí skončil obrovským triumfem izraelské armády, takže nebylo nutné hrozit jaderným scénářem.

Židovský stát pak pokračoval ve výrobě nových zbraní, protože se mu dařilo získávat uran a technologickou pomoc od několika dalších zemí, mimo jiné Velké Británie, Kanady nebo Norska. Za tímto účelem byla již roku 1957 založena speciální zpravodajská agentura Lekem, jež sloužila k získávání zdrojů pro izraelské zbrojní programy včetně toho jaderného. Její konání nezřídka fakticky odpovídalo krádežím, a to i u spojenců včetně USA, ale imperativ vytvoření skutečně účinné „pojistky“ proti opakování holokaustu se tehdy nacházel nad všemi zákony či pravidly. 

Izrael sice po šestidenní válce pozbyl rozsáhlou podporu Francie, jelikož Charles de Gaulle na židovský stát uvalil embargo, avšak pozici hlavního spojence záhy převzali Američané. Byl to již zmíněný prezident Nixon, díky němuž Tel Aviv získal bojové letouny F-4E Phantom II, jež se pak zařadily mezi hlavní nosiče jaderných bomb.

Image

Čtěte také

Československý obchod se zbraněmi: Děla a minomety pro Izrael