Římské akvadukty: Stovky kilometrů vodovodů, které fungují dodnes
Bezmála před dvěma a půl tisíci let přišli staří Římané na způsob, jak rozvádět vodu na dlouhé vzdálenosti. Impozantní akvadukty, které vybudovali po celé své starověké říši, se přitom na mnoha místech dochovaly dodnes.
Ikonické oblouky klenoucí se nad údolími vypadají monumentálně – nicméně představovaly pouze menší část sítě táhnoucí se v délce stovek kilometrů. Většinu užitkové vody svedli Římané pod zem, kudy ji pak do Věčného města dopravovaly podzemní kanály vybudované převážně z kamene, terakoty, ale též ze dřeva, kůže, olova, či dokonce z bronzu. Starověcí inženýři přitom spoléhali na sílu gravitace, která nechala vodu stékat samospádem jen v mírném sklonu.
Lukulské prameny
První římský akvadukt nazvaný Aqua Appia nechal v roce 312 př. n. l. vystavět cenzor Appius Claudius Caecus, který se zasloužil rovněž o vznik stejnojmenné cesty spojující Řím a Capuu. Pramen ležel v nadmořské výšce 30 metrů na rozsáhlém panství konzula a vojevůdce Luculla – od nějž mimo jiné odvozujeme slovní spojení „lukulské hody“, označující opulentní hostinu. Vytyčený cíl v Římě, vzdálený 16,5 kilometru, se nacházel o deset výškových metrů níž.
Stavitelé tedy vytesali do skály kanál, jeho stěny obložili tufovými kameny tak, aby finální průměr dosahoval zhruba 50 centimetrů, a shora jej překryli dřevěnou stříškou. Na římský dobytčí trh pak přiváděl odhadem 73 tisíc metrů krychlových vody denně, jež dál směřovala do dvou desítek nádrží po celém městě a zásobovala především některé soukromé lázně. Nešlo o žádný technický zázrak: Obložení bylo špatně vytesané a chyběly jímky k zachytávání nečistot, takže první římský akvadukt musely zřejmě uklízet údržbářské čety. Navzdory tomu fungoval několik staletí, a dokonce ještě v roce 144 př. n. l. se dočkal rekonstrukce.
Mnohem dál a výš
Velký pokrok znamenaly vyvýšené oblouky, které umožnily vést vodu i přes údolí, a dopravit ji tak na vzdálenější místa. Zatímco Aqua Appia ústila na jednom z nejníž položených prostranství v Římě, v pořadí druhý akvadukt Aqua Anio Vetus, zbudovaný z válečné kořisti po vítězství nad Pyrrhem z Épeiru, již zahrnoval několik oblouků a vedl částečně nad zemí. Ve srovnání s prvním jmenovaným měl dvojnásobný průtok a byl čtyřikrát delší. Jeho pramen pak ležel severovýchodně od Říma, v nadmořské výšce kolem 850 metrů.
Jedním z nejpůsobivějších příkladů starořímské architektury, pro kterou je motiv klenutého oblouku zcela charakteristický, se tak postupně stal právě akvadukt. Například Pont du Gard, spojující břehy stejnojmenné řeky nedaleko jihofrancouzského Nîmes, tvoří hned tři řady arkád nad sebou, jež se tyčí až do výšky 49 metrů.
Vzestup a pád kanálů
Podle všeho přitom nejde o čistě římský vynález: Podobně jako u dalších technologií, které si osvojili, se Římané pravděpodobně inspirovali u jiných starověkých národů a vtiskli konečnému výsledku svůj rukopis. Vlastní systém vodních kanálů používali již Etruskové coby původní obyvatelé Apeninského poloostrova a tzv. kanáty budované ve staré Persii od 1. tisíciletí př. n. l. umožnily osídlit pouštní oblasti (viz Íránská premiéra).
Mezi léty 312 př. n. l. a 226 n. l., tedy během pěti století, vzniklo v okolí Říma jedenáct akvaduktů. Nejdelší z nich dopravoval vodu až ze vzdálenosti 92 kilometrů a dohromady zásobovaly na milion obyvatel. Další pak hojně vznikaly v okolí ostatních měst s tím, jak se starověké impérium rozrůstalo. Dnešní turisté tak mohou spatřit monumentální oblouky například ve Španělsku, ve Francii či v Turecku. Některé přitom svými rozměry dalece přesáhly prvotní římské vzory. Kupříkladu Valentův akvadukt v někdejší Konstantinopoli čerpal vodu ze zdroje ležícího 451 kilometrů daleko.
Po pádu mocné říše se však zmíněné akvadukty postupně přestaly využívat i udržovat a Evropané se vesměs vrátili ke studnám. Uvedené mělo ovšem zdrcující dopad na velikost římské populace, jež se tak mezi 2. a 6. stoletím propadla z milionu osob na pouhých třicet tisíc. Přesto se v Římě jeden vodovod zachoval, a to dokonce dodnes: Jde o část sítě Aqua Virgo, kudy přitéká voda do barokní fontány di Trevi.
Symbol bohatství
Budování vodovodů se stalo jedním z obrazných i doslovných pilířů, na nichž spočíval úspěch největšího impéria v evropských dějinách. Řekové i Etruskové sice používali primitivní síť potrubí a centralizovaného vodního hospodářství, ale teprve Římané ji dokázali zdokonalit natolik, že reálně a efektivně proměnila tvář celé říše a umožnila její překotný růst. Změnu přístupu si mohli dovolit od chvíle, kdy se vymanili ze závislosti na nedostatečných a znečištěných pramenech na území městského jádra. Marnotratné zacházení s vodou se stalo známkou vysokého postavení, volný přístup k ní však znamenal lepší hygienické podmínky a vyšší životní úroveň pro celou populaci – což obratem vedlo k nárůstu počtu obyvatel a k dalšímu rozvoji.
Rozmach zažívaly veřejné lázně, jichž na vrcholu římské moci fungovalo celkem 926. Proměnily se v centrum společenského života a příslušníci vyšších i středních vrstev tam docházeli nejen kvůli hygieně, nýbrž třeba také uzavírat obchody. Nicméně vodovod v každé domácnosti zatím zůstával hudbou budoucnosti, a obyčejní obyvatelé města proto chodili s vědry k jedné z 1 212 veřejných kašen.
Dilema pěstitele
Zemědělci na statcích v okolí města pak zpravidla dostali povolení zřídit si kvůli zavlažování úrody vlastní přívod z nejbližšího akvaduktu. Potřebovali k tomu úřední licenci, ale ne každý se s jejím obstaráváním namáhal, což vedlo k řadě soudních sporů.
Názory na nelegální odčerpávání vody, za které hrozilo zabavení majetku i pozemků, se totiž různily: Jeho zastánci argumentovali, že provinilý zemědělec takto dodá na trh víc zboží, a tím svůj prohřešek de facto smaže. V opačném případě se totiž mohly zvýšit ceny, a nedostatek obilí mohl dokonce vyústit v občanské nepokoje, takže se zmíněná nařízení v praxi v podstatě nevymáhala. Někteří movitější vlastníci půdy se přesto pojistili stavbou soukromých akvaduktů, k níž ovšem také potřebovali povolení Senátu.
Válečné miliardy
Na třetí a zároveň nejdelší akvadukt v dějinách Římské říše, 92kilometrový Aqua Marcia, pak obyvatelé města čekali celých 128 let. Vládou ustanovená komise schválila jeho výstavbu v okamžiku, kdy již dosavadní zásobování nezvládalo pokrývat poptávku. Navíc dvojice akvaduktů stojících už desítky let pomalu chátrala a trpěla také nelegálním odčerpáváním.
Záštitu nad projektem převzal v roce 145 př. n. l. prétor Quintus Marcius Rex. Prosadil přitom, aby jedna z cílových větví končila na pahorku Kapitol, přestože to údajně zapovídaly věštby zapsané v Sibyliných knihách. Zmíněnými proroctvími se řídila rozhodnutí Senátu a přesvědčit jeho členy trvalo Marciovi několik let. Náklady na výstavbu nakonec dosáhly rekordních 180 milionů stříbrných sesterciů, v hrubém přepočtu asi 30 miliard korun. Nicméně po předchozím vyplenění Korintu a Kartága se ve státní pokladně nacházelo financí dost.
Íránská premiéra
Už stovky let před vznikem římských akvaduktů vyvinuly své důmyslné systémy vodního hospodářství starověké civilizace Blízkého východu, zejména v Persii či Egyptě. Tzv. kanáty neboli tunely ve svazích kopců sváděly vodu do nížin a zavlažovaly obdělávanou půdu. Podzemní voda se jímala skrz vodorovnou štolu a samospádem tekla k ústí kanátu. Údržbu umožňovaly vertikální šachty vybudované asi třicet metrů od sebe. Několik kanátů v Íránu a Ománu dnes patří na seznam UNESCO, coby výjimečná technická upomínka na tradice a minulé civilizace pouštních oblastí.
Další články v sekci
Planetu WASP-127b bičují extrémní nadzvukové vichry
Astronomové zaznamenali extrémně silné vichry, které zmítají rovníkem obří exoplanety WASP-127b. Vítr na ní dosahuje rychlosti přes 32 000 km/h a představuje nejrychlejší proudění svého druhu, jaké kdy bylo na planetě naměřeno.
Tornáda, cyklóny a hurikány způsobují na Zemi spoušť, ale vědci nyní objevili planetární větry zcela jiného rozsahu, daleko mimo Sluneční soustavu. Od svého objevu v roce 2016 zkoumají astronomové počasí na plynném obrovi WASP-127b, který se nachází více než 500 světelných let od Země.
Planeta je o něco větší než Jupiter, má ale jen zlomek jeho hmotnosti, takže je „nafouklá“. Mezinárodní tým astronomů nyní učinil nečekaný objev: na planetě zuří nadzvukové větry.
Vichry rychlejší než zvuk
„Část atmosféry této planety se k nám pohybuje vysokou rychlostí, zatímco jiná část se od nás stejnou rychlostí vzdaluje,“ říká Lisa Nortmannová, výzkumnice z univerzity v německém Göttingenu a hlavní autorka studie. „Tento signál nám ukazuje, že kolem rovníku planety proudí velmi rychlý nadzvukový vítr.“
Při rychlosti 9 km za sekundu (32 400 km/h) se tryskový vítr pohybuje téměř šestinásobnou rychlostí, než jakou rotuje planeta. „To je něco, co jsme dosud neviděli,“ říká Nortmannová. Jedná se o nejrychlejší vítr, jaký byl kdy naměřen v tryskovém proudu, který obtéká planetu. Pro srovnání, nejrychlejší vítr, který byl kdy ve Sluneční soustavě naměřen, byl zjištěn na Neptunu a pohyboval se rychlostí „pouhých“ 0,67 km/s (2 400 km/h).
Vědci sice přímo nezměřili rychlost rotace planety, ale předpokládají, že WASP-127b je slapově vázaná. To znamená, že planetě trvá stejně dlouho, než se otočí kolem své osy, jako obíhá kolem své hvězdy. Když vědci vědí, jak je planeta velká a jak dlouho jí trvá oběh kolem hvězdy, mohou odvodit, jak rychle rotuje.
Skupina, jejíž výzkum byl nedávno publikován v časopise Astronomy & Astrophysics, zmapovala počasí a složení planety WASP-127b pomocí přístroje CRIRES+ na dalekohledu VLT ESO. Měřením toho, jak světlo hostitelské hvězdy prochází horními vrstvami atmosféry planety, se jim podařilo určit její složení. Jejich výsledky potvrdily přítomnost vodní páry a molekul oxidu uhelnatého v atmosféře planety.
Když však výzkumníci sledovali rychlost pohybu tohoto materiálu v atmosféře, pozorovali – ke svému překvapení – dvojitý vrchol, který naznačuje, že jedna strana atmosféry se pohybuje velkou rychlostí směrem k nám a druhá od nás. Vědci dospěli k závěru, že tento nečekaný výsledek by vysvětlovaly silné proudové větry kolem rovníku.
Při dalším sestavování mapy počasí výzkumníci také zjistili, že póly jsou chladnější než zbytek planety. Existuje také mírný teplotní rozdíl mezi ranní a večerní stranou WASP-127b. „To ukazuje, že planeta má komplexní charakter počasí stejně jako Země a další planety naší soustavy,“ dodává Fei Yan, spoluautor studie a profesor na Čínské vědecko-technické univerzitě.
Další články v sekci
Hybridní kanic vypouštěný při rituálu milosrdenství ohrožuje mořský ekosystém
Obdobně jako u nás vypouští někteří lidé vánoční kapry na svobodu, v Hongkongu je aktem milosrdenství vypouštění hybridních kaniců. Podle vědců ale tyto ryby rozvracejí místní ekosystémy.
Před necelými dvaceti lety se odborníkům podařilo vyšlechtit hybridního kanice. Hybrid, který se označuje jako kanic TGGG (Tiger Grouper-Giant Grouper nebo také Sabah grouper) vznikl křížením kanice hnědoskvrnného (Epinephelus fuscoguttatus) a kanice obrovského (Epinephelus lanceolatus).
Vzniklý hybrid se dnes často chová v akvakultuře. Je ceněný pro velké tělo a rychlý růst, přičemž se s ním lze běžně setkat na rybích trzích v Hongkongu. Jeho přijatelná cena a působivá velikost způsobily, že si kanice TGGG všimli i lidé, kteří praktikují rituál milosrdného vypouštění zvířat zpět do přírody.
Invazní hybrid
Na první pohled laskavý čin a soucitné gesto se do jisté míry podobá vypouštění vánočních kaprů v Česku. Zatímco české kapry čeká ve většině případů smrt, vypouštění hybridních kaniců přináší nepříjemné vedlejší ekologické důsledky, což potvrzuje i nedávný výzkum, který vedla Celia Schunterová z Hongkongské univerzity.
Badatelé použili metodu DNA metabarcodingu, s jejíž pomocí prozkoumali, čím se hybridní kanici TGGG živí v mořském ekosystému. Ukázalo se, že tyto velké ryby jsou výkonnými predátory a živí se různými druhy kořisti, včetně ryb, korýšů a hlavonožců. Podrobnosti výzkumu uveřejnil odborný časopis Reviews in Fish Biology and Fisheries.
„Naše výsledky naznačují, že kanic TGGG není jen tak nějaký introdukovaný nepůvodní druh,“ vysvětluje Schunterová. „Tahle ryba má potenciál razantně narušovat dynamiku živin v prostředí a vyvolávat změny v ekosystému mořského pobřeží.“ Hybridní kanic nemá v oblasti Hongkongu přirozené nepřátele, což je obvykle recept na katastrofu.
Další články v sekci
Herečka a defraudant: Leopoldinu Ortovou zničil její lehkomyslný manžel
I když ji proslavily především komediální role mladých naivních dívek a později i salonních dam, závěr života Leopoldiny Ortové připomínal spíše tragédii. Provdala se totiž za největšího českého defraudanta konce 19. století.
Oblíbená herečka Leopoldina de Pauli se zásluhou manžela dostala na okraj společnosti. Neprávem! Neměla o jeho machinacích nejmenší tušení, ale to jí nikdo nevěřil. Vždyť si žila v takovém přepychu, a to se neodpouští. Přestože se trápila, manžela milovala do konce života a neřekla o něm špatné slovo.
Herečkou odmalička
Leopoldina se narodila do velmi skromných poměrů a odmalička toužila po herecké kariéře. Poprvé stála na jevišti už coby jedenáctiletá v ochotnickém česko-německém Švestkově divadle na Starém Městě. Hrála tu dětské role pod vedením režiséra Pavla Švandy ze Semčic, který se později jako dramaturg a režisér Prozatímního divadla vypracoval v jednu z nejvýznamnějších divadelních osobností své doby.
Leopoldina vystudovala dívčí lyceum a poté se už hodlala věnovat výhradně herecké profesi. Protože se jí v Praze nedařilo získat rozumné angažmá, díky skvělé němčině se uchytila v německých divadlech. Nejdříve působila v Liberci, pak v Teplicích, a nakonec pět let v elitním vévodském dvorním divadle v Dessau. Získala tu skvělé renomé, toužila však přece jen po domácím českém publiku.
A usmálo se na ni štěstí. Dostala možnost pohostinsky vystupovat na scéně Prozatímního divadla. Debutovala tu na konci roku 1873. Brzy si ji všichni oblíbili, i když občas kritika zmiňovala její nedokonalou výslovnost, kterou způsobilo dlouhodobé působení v německém prostředí. Nicméně Leopoldina si brala výtky k srdci a pracovala na sobě. Přesto nic nenasvědčovalo tomu, že by jí vedení divadla hodlalo nabídnout trvalé angažmá, po němž ona tolik toužila.
Při jejím posledním představení ji diváci překvapili. Tak moc aplaudovali a nechtěli ji pustit z jeviště, až tím vlastně přinutili vedení divadla, aby Leopoldinu trvale angažovali. Nemuseli litovat. Publikum ji milovalo! Do divadla se nechodilo na konkrétní představení, ale na Leopoldinu de Pauli.
Těžký život
Přesto se objevily problémy. Herectvo dostávalo mizerné platy a většina honorářů padla na pořízení kostýmů. A tak Leopoldina, stejně jako její kolegové a kolegyně, sváděla trvalý boj o zvýšení platu. Většinou bez valného výsledku. Proto bylo pro mnohé herečky důležité, aby se dobře vdaly. Leopoldina se provdala až ve svých sedmatřiceti letech v roce 1884. To už byla členkou Národního divadla, kam přešel celý soubor působící v Prozatímním divadle. Jejím vyvoleným se stal o devět let mladší Josef Ort, který se po vystudování obchodní akademie vypracoval z pokladníka až na vrchního účetního Svatováclavské záložny. Dělal dojem solidního mladého muže a Leopoldina se domnívala, že bude po hmotné stránce zajištěná. Svého muže milovala a její štěstí korunovalo necelý rok po svatbě narození syna Josefa.
Koncem roku 1887 přišel Josef Ort domů se zprávou, že vyhrál nejvyšší výhru ve vídeňské loterii. Přišel si tak na 169 642 zlatých! Ortovi se tím ze dne na den vyhoupli mezi nejbohatší Pražany. Josef Ort pořídil v Praze tři domy, což samozřejmě vyvolalo velkou závist. Leopoldina se starala o syna, vedla domácnost, reprezentovala manžela, a ještě k tomu hrála v divadle. A pak došlo v rámci šetření ke snížení gáží některým umělcům. To se dotklo i Leopoldiny. I když vždycky tvrdila, že by bez divadla nemohla žít, rozhodla se odejít na odpočinek. Výše penzí nebyla pevně daná. V případě Leopoldiny šlo o 640 zlatých, protože ředitel Šubert usoudil, že má bohatého manžela a víc nepotřebuje.
Ctižádostivý manžel
S divadlem se rozloučila s velkou pompou. Neuvědomovala si, že předčasně opustila povolání, které tolik milovala a v němž se plně umělecky realizovala. Nyní se stala maminkou a manželkou na plný úvazek. Zřídila si přepychový salon, v němž přijímala nejen své kolegy, ale i nejvýznamnější osobnosti své doby. Byla oblíbenou hostitelkou, stejně srdečnou a přející jako dříve. Penzi si ukládala a za pět let si našetřila na vilku v Dobřichovicích, která se stala letním rodinným sídlem.
Věnovala se i filantropii, což pomáhalo zvýšit prestiž jejímu manželovi. Ten se prezentoval jako štědrý, ale skromný mecenáš a velký vlastenec. Angažoval se v různých vlasteneckých spolcích, do nichž velkoryse přispíval, zčásti okázale, zčásti anonymně, ale vždy tak, aby se vědělo, že byl anonymním dárcem právě on. Podporoval mladočeskou stranu a v roce 1900 se stal i městským zastupitelem.
A pak přišla osudná sobota 22. března 1902. Josef Ort cestoval po pracovní době vlakem do vily v Dobřichovicích. V kupé seděl s paní Víškovou, manželkou vinohradského starosty. Najednou se mu ve vinohradském tunelu udělalo nevolno. Ačkoli paní Víšková na další zastávce přivolala pomoc, když ho vynesli z vlaku, lékaři už jen konstatovali smrt. O události ihned informovali Leopoldinu, která manželovo tělo vyzvedla a vystavila ho v salonu na katafalku.
Zpráva o Ortově smrti se rychle roznesla. Leopoldina přijímala stovky kondolencí, protože její manžel byl váženým občanem. I pohřeb proběhl ve velkém stylu se všemi poctami. Kostel sv. Štěpána praskal ve švech, přišli se rozloučit všichni, co v Praze něco znamenali. Hlavní řečník nad hrobem velebil Ortovu pracovitost, nezištnost a obětavost. Jenže pohřbem to teprve začalo…
Kolosální skandál
V kapsách nebožtíka se našlo 1924 zlatých v hotovosti, 185 zlatých ve zlatě, jedna obligace a 32 směnek. Ačkoliv bylo známo, že s sebou nosí větší obnosy, takovou sumu s sebou ani největší boháči nenosili. Krátce nato se po Praze rozšířila šeptanda, že v záložně, kde Ort pracoval, se děly podivné finanční machinace. Při zběžné první kontrole byl odhalen schodek 17 tisíc rakousko-uherských korun, který měl na svědomí právě Josef Ort.
Leopoldina manželův první dluh uhradila, i když by za ty peníze mohla pořídit třetinu domu v Praze. Následné kontroly ale objevovaly další a další ztráty. Navzdory obstrukcím vyšších úředníků se vyšetřovalo dál.
Zevrubná revize účetnictví odhalila obrovské množství úmyslných podvodů v účetních knihách, nejen v té, kterou měl Josef Ort trvale zamčenou ve svém stole. Tyto krádeže byly prováděny celkem primitivním způsobem, který mohl být komukoli patrný při pohledu do účetních knih. Ty ale nikdo nekontroloval.
Ort v tom nejel sám. Zjistilo se, že o podvodech věděli i jeho nadřízení, kteří se na nich později sami také podíleli. Revizory záložny, kteří by tyto machinace lehce odhalili, upláceli. A oni se dali. Skandál se už nedal ututlat. Případ se dostal na veřejnost a před soud. A proces se vlekl mimořádně dlouho. Bylo předvoláno více než šedesát svědků a čtení obžaloby trvalo několik dní.
Vyšetřování ukázalo i jinou stránku hlavního obžalovaného. Josef Ort si potrpěl na večírky, na nichž nechyběly příslušnice něžného pohlaví, které samozřejmě financoval. Dostal tedy punc nejen defraudanta, ale i záletníka. Leopoldinu několikrát vyslýchali. Soudce sice uvěřil, že o ničem nevěděla, nicméně u veřejnosti ztratila veškerou důvěru. Žila si několik let v přepychu, a to se v české společnosti neodpouští! Stáhla se tedy do ústraní a živila se soukromými hodinami herectví.
Pražské domy včetně zařízení musela Leopoldina prodat, aby alespoň část dluhů umořila. Ani to nestačilo. Slíbila, že se bude snažit manželovy dluhy splatit. Nechala si pouze vilku v Dobřichovicích, svou divadelní penzi a malý kapitál, aby mohla podporovat syna na studiích. Trápila se, i když na veřejnosti nedala nic znát a nikdy neřekla o manželovi křivé slovo.
Uprostřed stěhování do venkovské vilky náhle onemocněla. Nepomohli ani tři lékaři, kteří se u ní vystřídali. Druhý den dopoledne zemřela… Co se stalo? Trpěla na žlučové kameny a měla i srdeční problémy. Její tělo ale strádalo jak po stránce fyzické, tak hlavně po té psychické. Snad nejvíce však vykonaly pravidelné útoky na její osobu. Byla nařízena soudní pitva, která měla vyloučit sebevraždu či cizí zavinění. Ani jedno se nepotvrdilo. Přesto na veřejnosti stále kolovaly zvěsti, že si sama sáhla na život. Nebyla to pravda, Leopoldina zemřela na výron krve do mozku ve věku šestapadesáti let…
Další články v sekci
Bitva o Guadalcanal: Krvavý bod obratu na pacifickém bojišti
V polovině roku 1942 ovládala japonská armáda a námořnictvo většinu Pacifiku. Poté se však rozhořela bitva o ostrov Guadalcanal, která trvala půl roku a měla zásadní dopad na výsledek celé války. V urputných střetech na zemi, na moři i ve vzduchu se zde Američanům podařilo získat v konfliktu iniciativu.
Horko, bahno, džungle a moskyti – to bylo vlastně všechno, co našli Japonci na Guadalcanalu, který obsadili v květnu 1942. Co činilo tento Bohem zapomenutý ostrov zajímavým, byla jeho poloha: díky tamnímu letišti mohli přerušit spojení Austrálie se Spojenými státy a dokončit obsazení Nové Guineje, o niž sváděli se Spojenci urputný boj. Císařští vojáci proto ihned začali na severu Guadalcanalu budovat leteckou základnu.
Během této fáze války se zdálo, že říše vycházejícího slunce nezadržitelně expanduje po celém tichomořském regionu. Poté, co se Japoncům podařilo vybudovat základnu v Rabaulu na severním cípu Nové Británie, zamířili dále na Šalamounovy ostrovy. Američtí stratégové si však také dobře uvědomovali význam ostrova. Po měsících defenzivy a ústupu se rozhodli přejít do protiútoku právě zde. Boj se měl rozvinout v brutální střetnutí za těch nejnepříznivějších podmínek – a stát se předzvěstí konce velmocenských snů Tokia.
Odklon k defenzivě
Ještě před bitvou o Guadalcanal utrpěli Japonci v Pacifiku první těžké porážky. Na začátku června 1942 ztratili v bitvě u Midway čtyři velké letadlové lodě. Poté museli změnit útočnou strategii na defenzivnější. Chtěli posílit a reorganizovat svou flotilu za linií vedoucí od Aleutských ostrovů na severu přes Marshallovy ostrovy až k Nové Británii. Aby bylo možné tuto oblast účinně bránit a zároveň si zachovat nástupní prostor pro další ofenzivu, měla letiště podél této linie zajišťovat vzdušnou nadvládu.
A právě k tomuto účelu se jevil jako ideální Guadalcanal. Ale i přes jeho nesmírný význam bylo na ostrově umístěno jen několik armádních jednotek, dohromady asi kolem 1 000 mužů. Kromě toho se zde nacházelo asi 2 800 dělníků, převážně nuceně rekrutovaných, kteří budovali letiště. V této části Šalamounových ostrovů zkrátka císařovi generálové nepřátelský útok neočekávali.
Invaze začíná
Japonští vojáci proto kladli jen slabý odpor, když ráno 7. srpna vypuklo nad ostrovem peklo: americké lodě z Task Force 61 zasypaly nepřátelské pozice palbou z děl, načež se 11 000 mužů z 1. divize námořní pěchoty generála Alexandera Vandegrifta začalo vyloďovat u řeky Tenaru poblíž letiště. To se Američanům podařilo dobýt už druhého dne. Dostalo jméno Henderson Field na počest majora letectva námořní pěchoty Loftona Hendersona, který padl v bitvě u Midway, a v následujících bojích se stalo důležitým pilířem americké obrany. Jen o pár dní později, 12. srpna, zde přistálo první letadlo, průzkumný létající člun PBY Catalina.
Přeživší Japonci se museli s velkými ztrátami stáhnout do vnitrozemí ostrova. Letiště bylo nyní připraveno přijmout větší počet strojů – 20. srpna přilétlo z letadlové lodi USS Long Island 19 stíhaček F4F Wildcat a 12 bombardérů SBD Dauntless. O dva dny později dosedly na plochu letiště upravovaného mezitím ženisty stíhací airacobry a v následujících měsících je využívaly i bombardéry Boeing B-17.
Promarněná příležitost
Když první zprávy o invazi dorazily na Rabaul, nejbližší japonské základny vzdálené 900 km, byl to pro velení šok. Okamžitě vyslalo do oblasti část loďstva, načež se 8. a 9. srpna odehrála první z řady námořních bitev – u ostrova Savo. Narychlo připlouvající japonské lodě včetně pěti těžkých křižníků způsobily Spojencům velké ztráty. Čtyři jejich křižníky šly ke dnu a další byl vyřazen z boje. Viceadmirál Guniči Mikawa ale nevyužil příležitosti přesunout se k bezbranným transportním lodím protivníka, které stále pokračovaly ve vyloďování jednotek. Přestože dosáhl vítězství, svým rozhodnutím stáhnout se si vysloužil ostrou kritiku. Kvůli obavě, že na něj po rozednění zaútočí letadla, propásl skvělou příležitost zasáhnout proti invazní flotile – příležitost, která se už nikdy neměla opakovat.
Teprve 21. srpna zahájila japonská posádka na ostrově protiútok, Američané se ovšem do té doby stihli okolo Hendersonova letiště zakopat. Odpočinutí a dobře opevnění čekali na úder nepřítele. Následující bitva u řeky Tenaru se pak vyvinula v předzvěst toho, čemu budou mariňáci čelit v nadcházejících měsících. Vojáci 28. pěšího pluku, jemuž velel plukovník Kijonao Ičiki, měli už bojové zkušenosti z Číny a původně se s nimi počítalo pro invazi na atol Midway. Místo toho měl nyní Ičiki na rozkaz generálporučíka Harukiči Hjakutakeho, velitele 17. armády v Rabaulu, dobýt s částí svého pluku Hendersonovo letiště.
Proti přesile
Plukovník Ičiki, jehož 917 mužů přivezly na Guadalcanal torpédoborce 19. srpna, ale podcenil početní stav Američanů. Perimetr kolem výběžku Lunga Point a letiště hájilo asi 11 000 mariňáků. Ičiki se rozhodl zaútočit 21. srpna v časných ranních hodinách na východní straně perimetru Lunga. Američanům se naštěstí právě včas dostalo varování od domorodého zvěda, takže se stihli na odražení nepřítele připravit a Japoncům způsobili těžké ztráty. Ti se však nevzdali a zaútočili postupně ještě v dalších třech vlnách v nepřehledném terénu ústí řeky Tenaru. Japonské ztráty činily asi 800 padlých, zatímco 1. pluk námořní pěchoty přišel o čtyři desítky mužů. Sám plukovník Ičiki při závěrečné zteči padl, podle některých zdrojů však při vědomí ponižující porážky spáchal sebevraždu – seppuku.
Mezitím mířily na Guadalcanal další japonské jednotky, přičemž transport chránilo několik válečných lodí včetně tří letadlových, dvou bitevních, 16 křižníků a 25 torpédoborců. Svazu velel admirál Isoroku Jamamoto, jehož primárním cílem bylo najít a zničit nepřátelské letadlové lodě. Ty se po bitvě u ostrova Savo stáhly do bezpečnější vzdálenosti od ostrova, takže je Japonci neobjevili a místo toho vyslali letadla k útoku na Hendersonovo letiště.
Američanům se naopak podařilo protivníkovy nosiče objevit, načež z paluby USS Saratoga ihned odstartovaly tři desítky bombardérů k útoku na letadlovou loď Rjúdžó, kterou potopily. Japonské letouny pak zasáhly USS Enterprise a poškodily ji. Nicméně Američané dokázali potopit i jednu transportní loď a torpédoborec, načež se Jamamoto rozhodl od vylodění posil na Guadalcanalu upustit a s celým svazem se z oblasti stáhl.
Tokijský expres
Po této porážce, která se odehrála 24.–25. srpna, přešli Japonci na přepravu jednotek a zásob pomocí rychlých torpédoborců, které je přivážely na Guadalcanal výhradně v noci. Tato efektivní dopravní cesta se zapsala do historie jako „Tokijský expres“. Začátkem září takto dorazilo na ostrov kolem 5 000 mužů a velení nařídilo další útok. Ale císařští vojáci nedokázali zvítězit ani v bitvě o hřeben Lunga (Lunga Ridge), který později Američané přezdili na Krvavý či Edsonův hřeben.
Generálmajor Kijotake Kawaguči, jenž byl jmenován velitelem všech japonských sil na ostrově, rozdělil své muže a pokusil se ovládnout letiště koordinovaným nočním útokem ze tří stran. Od 12. do 14. září Japonci útočili proti dobře zakopaným Američanům na Krvavém hřebeni. Obrana však držela a útočníci nedokázali dobýt její pozice; v boji se vyznamenal především 1. prapor Marine Raiders pod velením plukovníka Merritta A. Edsona – právě po něm získal pahorek další přezdívku. Tito „nájezdníci“ představovali jednu z prvních amerických speciálních jednotek a způsobili Japoncům těžké ztráty. Kawagučiho muži se nakonec museli stáhnout k řece Matanikau, asi osm kilometrů západně od Hendersonova letiště.
Američané využili svého úspěchu v obraně a pokusili se jej rozvinout. Poté, co jim dorazily posily v podobě 7. pluku námořní pěchoty, zaútočili mezi 23. zářím a 9. říjnem na 2 000 Japonců. Zahnali nepřítele zpět za řeku a poté zajistili její východní břeh.
Dokončení: Bitva o Guadalcanal: Krvavé střetnutí, které zlomilo japonské císařství (vychází v neděli 26. ledna)
Další články v sekci
Uherská bestie: Mikulovský pán proslul za tureckých válek nebývalou krutostí
Dlouhé turecké války přinesly utrpení, spálená města, ale i legendy plné neuvěřitelných krutostí, ať už na jedné či druhé straně…
Jedno z nejkrásnějších míst jižní Moravy se může pochlubit nejen vínem, ale také půvabnými architektonickými památkami. Nejvýraznější dominantou Pavlovských vrchů a Pálavy je Mikulov. Původně hrad a rodové sídlo Lichtenštejnů přestavěli další majitelé na renesanční a posléze barokní zámek. Jenže ani tato idylická krajina nezůstala stranou dějin. Když v 16. století hrozilo turecké nebezpečí, šlechta začala rychle opevňovat svá sídla. Útoky na jižní Moravu na sebe nenechaly dlouho čekat…
Nevídaná krutost
V roce 1560 koupil mikulovský zámek za 60 tisíc uherských tolarů maďarský magnát Ladislav Kereczenyi z Kanyaföldu. Vlastnil ho jen nějakých patnáct let, ale právě s jeho pobytem se pojí událost, která ve své době pravděpodobně neměla obdoby.
Kereczenyi byl bezesporu otrlý voják, který si nikdy nebral servítky a pro ránu nešel daleko. Ačkoli se o něm nezachovalo příliš mnoho známých faktů, lze se i na základě nepatrných indicií domnívat, že se na Turky doslova těšil, protože předpokládal, že násilnosti a vojenské střety uspokojí jeho krutou povahu. Svoji „lásku“ k válce a zabíjení předával i svému synu Kryštofovi. Připomínal mu, že dobrý voják musí stejně počítat s vítězstvím jako s porážkou, se životem stejně jako se smrtí. „Na nepřítele musíš vystřelit dříve a přesněji než on,“ nabádal syna. A protože ve válkách uvykl nesmiřitelnosti s nepřítelem, vštěpoval Kryštofovi, že nejlepší je učit se střelbě na ty terče, které se pohybují.
Při tureckém obléhání Mikulova se Kereczenyimu podařilo „ulovit“ celou řadu zajatců. Nechával je přivážet na hrad a osobně je přivazoval ke kůlům, které dal speciálně pro tuto příležitost zabudovat do země na hradním nádvoří. A mladý Kryštof se brzy ukázal jako syn hodný svého otce. Střelba na živé terče, to bylo něco úplně jiného než střílení na vyřezávané dřevěné figury.
„Miř na nohy,“ volal otec. „Teď pusť tětivu.“
Šíp zasvištěl vzduchem a nebohý zajatec zařval bolestí. Z roztržené látky nad kolenem se mu pod zabodnutým hrotem začal řinout proud krve. „Dobrá trefa… A teď na pravou paži,“ zněl další povel otce. Zasvištěl další šíp. Trefa to byla opět výborná. Řvaní se změnilo v bolestné úpění. Zajatec začal omdlévat.
„Chválím tě, teď ale miř na srdce,“ přikázal synovi. Tentokrát však chlapec minul a šíp se nebožákovi zabodl do míst těsně pod levou klíční kostí. „Špatně, miř znovu a přesněji, tentokrát mezi oči… A vezmi si na to jinou kuši,“ velel Kereczenyi dále.
Hrůzné divadlo pokračovalo. Oběma dalším živým terčům, přivázaným ke kůlům, se podlomila kolena v očekávání svého osudu. Ale to už jejich druh nebyl naživu. Kryštof mezitím opět zacílil a tentokráte se nemýlil. Ten den vyletělo ještě několik šípů. Vojáci poté těla nebohých tureckých vězňů odvázali a pohodili je do rokle pod hradem. Ostatně, mrtvol tam už leželo povícero…
Zlaté výkupné
Jednou se mezi zajaté turecké vojáky dostal i syn mocného paši, na kterého měl Kereczenyi zvlášť spadeno. Jednoho krásného letního rána přišla řada i na něj. Oblečený do přepychových šatů, kterým ani vězení neubralo na lesku, netušil, co ho na mikulovském hradě čeká. Naivně se domníval, že s ním uherský hejtman chce jednat o podmínkách tureckého odchodu. Nabízel hejtmanovi za svoji svobodu nemalé výkupné. Krutý šlechtic v duchu váhal mezi zabijáckou vášní a představou tučné prebendy. Touha po mamonu se nakonec ukázala silnější. „Do živých terčů budeme střílet příště,“ oznámil svému synovi.
S mladým šlechticem smluvil částku, za kterou ho byl ochoten propustit. Nebyla malá, ale vzácný život za ni určitě stál. Než však turecký sluha donese smluvený obnos, zůstane mladík v Kereczenyiho vězení. Získal lhůtu do rána příštího dne. Hejtman si mnul ruce, jak to všechno pěkně probíhá a jak na mladém Turkovi vydělá slušnou sumičku…
Následující ráno stál Kereczenyi netrpělivě na hradbách. Po jezdci však ani vidu, ani slechu. Rozčílil se k nepříčetnosti. Nechal vězně vyvést z cely a přivázat ke kůlu. Kryštof už už natahoval tětivu, když vtom se ozvalo bušení na hradní bránu. Posel se vřítil na nádvoří těsně před tím, než Kryštof vystřelil. Před hejtmana položil váček s penězi.
Kereczenyi pokynul synovi, ať zastaví střelbu. Z váčku si s potěšením sypal zlaté mince na dlaň, unesen jejich zvukem a třpytem. Jenže Kryštof vzal kuši a bez otcova povelu vystřelil. Mistrovsky. Se zkrvácenou hlavou klesl mladý Turek k zemi…
„Jsi pašák, synku,“ poznamenal hejtman. „Vrátím ho pašovi mrtvého, stejně nebylo dohodnuto, v jakém stavu ho dostane.“ Mrtvolu odvázali do kůlu a přehodili ji přes Turkova koně. „Odvez ho zpátky svému pánovi. A že ho pozdravuju,“ neopomněl jízlivě dodat Kereczenyi.
Na hrubý pytel hrubá záplata
Brzy nato Turci odtáhli od Mikulova a po nějakém čase oblehli město Györ. K jeho obraně povolali právě Kereczenyiho. Ačkoli se jeho vojáci udatně bránili, Turci prolomili městské hradby a valili se do města. Uherští vojáci houfně prchali z města. Turci jich mnoho pochytali a ani netušili, že mezi nimi lapili i vraha syna jejich paši. Protože byl oblečen v důstojnickou uniformu, přivedli ho přímo do pašova stanu. Ani Kereczenyi nevěděl, s kým „má tu čest“. Pašovi nabídl za své propuštění slušné finanční vyrovnání. Turecký velitel zpočátku váhal, pak však na nabídku přistoupil. Shodou náhod byla cena stanovena ve stejné výši, jakou si určil Kereczenyi za pašova syna.
Když mu podával váček s penězi, pašův obličej náhle zesinal. Poznal svůj majetek. Stanem se ozval příšerný smích. „Mám tě, vrahu mého syna, konečně jsem tě dopadl,“ volal šíleným hlasem. Hejtman bledý jako stěna padl na kolena a blekotavě prosil o milost.
Té se mu samozřejmě nedostalo. Nejprve byli bez slitováni pobiti všichni hejtmanovi mužové. Kereczenyiho potom svázali a odvedli k jakési sluji. Když uvnitř zažehli louče, vrah uviděl nabalzamované tělo pašova syna. „Rozluč se s ním a pros svého boha o odpuštění. Snad se nad tebou tvé křesťanské nebe smiluje,“ zněl pašův nesmlouvavý hlas.
Ještě téže noci nacpali hejtmana do bečky páchnoucí po kyselém zelí. Svrchu na ni přitloukli poklop a po celém jejím obvodu natloukli desítky hřebů. Potom kulili bečku k Dunaji a nakonec ji do vody svrhli. Zda byl v té době Kereczenyi ještě živ, či už vykrvácel z četných rad od hřebů, se již nikdo nedozví. Voda v Dunaji smyla zločin i pomstu…
Další články v sekci
Švindl jménem paleo: Lidé doby kamenné se obilovinám a luštěninám nevyhýbali
Jak moc „paleo“ jsou dnešní „paleotické diety“? Archeologické nálezy z Izraele potvrzují, že ani lidé doby kamenné se nevyhýbali obilovinám a luštěninám.
Touha po krásnějším těle a štíhlých křivkách dohání řadu lidí k nejrůznějším stravovacím experimentům. Jedním z nich je i takzvaná paleolitická dieta, známá pod zkratkou paleo. Její princip spočívá v návratu do doby kamenné, alespoň co se stravovacích návyků týče.
Příznivci paleodiety se navracejí do dob, kdy ještě člověk neznal zemědělství a neživil se tím, co si vypěstoval, ale jen tím, co našel nebo ulovil. Strava doby kamenné tedy omezuje, či přímo vylučuje mléko a mléčné výrobky, obiloviny, luštěniny a pečivo.
Teorií, z níž tato dieta vychází, je předpoklad, že lidský trávicí trakt se ještě nestihl evolučně přizpůsobit novým trendům v jídelníčku a paleolitická strava je mu nejbližší a nejlépe stravitelná. Mezi doporučované potraviny naopak patří maso, ryby, zelenina, ovoce, vejce či ořechy. Jídelníček dbá na dostatek tuků, ať již rostlinných olejů či sádla, které byly v paleolitu významným zdrojem energie.
Milovníci rostlin doby kamenné
Tomuto druhu stravování nelze upřít jistá pozitiva – například omezení polotovarů či alkoholu patří jistě mezi kroky příznivé pro organismus. Zda je „paleolitická dieta“ skutečně „paleo“ je ale otázkou. V posledních letech se totiž stále častěji objevují důkazy, které naše dřívější představy o jídelníčku lidí doby kamenné poněkud mění.
Potvrzuje to i nový výzkum, který vedl Hadar Ahituv z izraelské Bar-Ilanovy univerzity. S kolegy zkoumali sediment na lokalitě Gesher Benot Ya'aqov, která se nachází na břehu řeky Jordán. Vědci zde objevili nástroje, staré asi 780 tisíc let, které jsou obalené množstvím různých škrobových zrn.
Nález je významný už jenom tím, že jde o nejstarší škrobová zrna související s člověkem, jaká kdy byla nalezena. V tomto případě se ale rovněž ukázalo, že tato zrna, pozůstatky zpracování potravy, pocházejí z řady různých druhů rostlin, včetně žaludů dubu, zrn plané pšenice a ječmene, luštěnin a také z jedlých vodních rostlin, jako je stulík žlutý nebo kotvice. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu PNAS.
Objev nástrojů obalených uvedeným materiálem ukazuje, že dávní lidé už před 780 tisíci lety, tedy velmi dlouho předtím, než Homo sapiens vyrazil z Afriky, používali relativně složité postupy ke zpracování sesbírané rostlinné stravy. Očividně dokázali získat potřebné živiny a kalorie z okolní vegetace. Masem určitě nepohrdli, ale lovecké štěstí bývá vrtkavé a rostliny představovaly jistotu.
„Náš výzkum podtrhuje význam rostlinné stravy v evoluci lidské linie,“ uvádí Ahituv. „Teď chápeme, že dávní lidé sbírali rozmanité rostliny, které byly k dispozici v prostředí v průběhu roku, a následně je zpracovávali s pomocí důmyslných kamenných nástrojů, které si vyráběli.“
Další články v sekci
Exoplanety červených trpaslíků čelí extrémnímu kosmickému záření
Jaké podmínky pro hypotetický život panují v obyvatelných zónách červených trpaslíků? Podle nového výzkumu nepříliš příznivé.
Nejběžnějším typem hvězd v Mléčné dráze jsou červení trpaslíci. Už o nich víme, že mívají exoplanety, nejspíš často a mohou jich mít značný počet. Problém je v tom, že jde o hvězdy zářící slaběji než naše Slunce a jejich obyvatelné zóny se tudíž nacházejí podstatně blíž hvězdě, než jak to známe ve Sluneční soustavě. Otázkou je, jak velký to představuje problém pro případnou existenci obyvatelných planet.
Nová pozorování rentgenovými observatořemi Chandra X-ray Observatory a XMM-Newton, zaměřená na rentgenové a tvrdé ultrafialové záření ukazují, že planety v blízkosti červených trpaslíků musejí, přinejmenším v některých případech, čelit opravdu drsnému „kosmickému počasí“.
Záření červeného trpaslíka
Scott Wolk z amerického centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics v Bostonu a jeho kolegové pozorovali zmíněnými vesmírnými observatořemi červeného trpaslíka Wolf 359, což je hvězda nebo spíše hvězdička o hmotnosti pouhé desetiny Slunce. Shodou okolností jde o jednu z nejbližších hvězd, která je od nás vzdálená asi 7,8 světelného roku.
„Prozatím nevíme, zda kolem červeného trpaslíka Wolf 359 obíhají nějaké planety,“ přiznává Wolk. „Je ale velmi pravděpodobné, že tam nějaké planety jsou. Vzhledem k blízkosti hvězdy ji můžeme využít jako laboratoř pro výzkum podmínek, s nimiž se planety u takových hvězd mohou setkat.“
Výsledky pozorování ukazují, že Wolf 359 vyzařuje tolik agresivního záření, že by tam obyvatelné podmínky mohly být jedině v relativně velké vzdálenosti od trpaslíka, navíc pouze v případě, pokud by se jednalo o planetu s atmosférou plnou skleníkových plynů, jako je oxid uhličitý. Jinak by tam nemohla být kapalná voda, protože by planeta zamrzla. Z hlediska situace na Zemi je to ironie.
Další články v sekci
Úchvatná skála rostoucí z moře: Mauricijský poloostrov Le Morne Brabant
Poloostrov Le Morne Brabant je nejvysunutějším jihozápadním výběžkem ostrova Mauricius. Monolitický útvar z bazaltu, který se tady tyčí do výšky 556 metrů nad hladinu moře, je nepřehlédnutelnou dominantou okolí.
Vrchol skály není tak špičatý a nehostinný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jeho zelení porostlá čepice představuje plochu zhruba 120 000 m² a rostou zde dva vzácné druhy rostlin: endemický ibišek Hibiscus fragilis a obdobně vzácný keř Trochetia boutoniana.
Na příkrých svazích hory jsou četné jeskyně, které v minulosti nezůstaly nevyužity. V 19. století byl poloostrov známým útočištěm uprchlých mauricijských otroků. Když tady bylo otroctví zrušeno, vypravil se na místo v roce 1835 policejní oddíl, který měl za úkol uprchlíkům sdělit, že se už nemusejí skrývat. Pravá příčina výpravy ale zůstala někdejším otrokům skryta. V domnění, že je policisté přicházejí dopadnout, zvolili si zoufalci před otroctvím raději smrt a skočili ze skály dolů. Tato událost se připomíná každý rok 1. února – v den výročí zrušení otroctví na Mauriciu.
Le Morne Brabant má tedy nejen přírodní, ale také historický a kulturní význam, díky němuž bylo místo v roce 2008 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.
Další články v sekci
Divoká příroda: Vítězné snímky soutěže Wildlife Photographer of the Year
Soutěž Wildlife Photographer of the Year se v roce 2024 dočkala rekordní účasti. Mezi desítkami tisíc snímků porotu zaujala třeba hejna pulců, ale také obsah žaludku mořských opeřenců nebo vražední mravenci.
Rekordní účast
Vítěze soutěže Wildlife Photographer of the Year vybírala odborná porota z neuvěřitelných 59 228 snímků, které zaslali fotografové ze 117 zemí. Naživo si lze nejlepší fotky prohlédnout v britském Natural History Museum a poté během putovních výstav po celé Evropě, Kanadě i Austrálii. Více se dozvíte na nhm.ac.uk/wpy.
