Napoleon I. Bonaparte se vnutil do rodiny rakouskému císaři Františkovi I., jehož před rokem porazil na válečném poli, ze dvou důvodů. Především potřeboval dědice trůnu, jehož mu první manželka Josefína de Beauharnais nemohla dát, a současně hodlal tímto rodinným poutem učinit z Rakouska trvalého spojence Francie. Politický sňatek následovala řada oslav, z nichž ta z 1. července 1810 skončila katastrofálně. 

Pečlivé přípravy 

Rakouské vyslanectví sídlilo v dnes již neexistujícím Montessonském paláci. V zahradách vyslanectví byl nad kašnou a záhony postaven provizorní dřevěný sál pro 1 200 až 1 500 hostů s krytou galérií. Pro lepší ochranu plesajících před avizovaným deštěm byly střešní trámy svrchu pokryty dehtovaným plátnem a zespodu potaženy plátnem voskovaným. Aby se vše stihlo včas, výmalba stěn na papírovém podkladě byla provedena lihovými barvami, které rychle schnou. 

Plastická výzdoba byla pestrá a honosná, všude visely mušelínové a hedvábné závěsy a girlandy umělých květin. Osvětlení zajišťoval obrovský lustr uprostřed stropu a 73 menších lustrů a svícnů z masivního bronzu, každý se 40 svícemi, jejich světlo odrážela četná zrcadla. Nádhera byla dokonalá, ovšem jeden materiál hořlavější než druhý... 

Pro panovníky bylo postaveno vyvýšené pódium s trůny uprostřed pravé strany sálu, podél stěn byly rozmístěny lavice. Osmačtyřicet hodin před zahájením akce kohosi napadlo informovat velitele pařížských hasičů plukovníka Ledouxe, který se dostavil na místo a provedl obhlídku. Ten se rozhodl povolat na stanovený večer k zajištění protipožární bezpečnosti pouze dva poddůstojníky, čtyři hasiče a dvě ruční pumpy. Aby příliš okatá přítomnost hasičů nevzbuzovala obavy a nerušila účastníky, určil za stanoviště tohoto protipožárního týmu nádvoří blízké rezidence hraběte Regnaulta de Saint-Angély. 

Pro zamezení jakéhokoli narušení slavnosti zvenčí byly do okolí vyslanectví rozmístěny hlídky a pro zajištění bezpečnosti pozvaných se měl do davu tanečníků vmísit policejní inspektor a několik policistů. Po těchto opatřeních odjel plukovník Ledoux na víkend na venkov, aniž si k tomu vyžádal svolení prefekta departementu Seine (Paříže), jak bylo jeho povinností... 

Slavnost začíná 

Panovnický pár se mezi 2 000 pozvaných dostavil za zvuků fanfár něco po 22. hodině, pozdravil hosty v sále a poté všichni sestoupili do zahrady zhlédnout pěvecké vystoupení s ohňostrojem. Onoho večera bylo horko a dusno, čekala se bouřka a chvílemi dul silný vítr. Po zahradním představení se hosté odebrali do tanečního sálu, orchestry daly signál a tanečníci hromadně vykročili na parket. 

Kolem půlnoci, uprostřed taneční zábavy, srazil náhlý poryv větru hořící svíce z nástěnného svítidla v galérii na mušelínový závěs a ten okamžitě vzplanul. Císařův komoří hrabě Dumanoir vyskočil na lavici, aby závěs strhl, ale plamen při prudkém pohybu tkaniny přeskočil na síťovinu zdobící strop a rozběhl se podél galérie. Ani ne ve dvou minutách ji celou zachvátil a pronikl po stropě do sálu. Císaře informovali ihned, jakmile vyskočily první plameny. Beze spěchu přešel k císařovně, vzal ji za ruku a klidně pronesl: „Pojďme odsud, hoří tu...“ Oba odešli vyhrazeným východem. 

Tančící dav si bezprostřední nebezpečí nestihl uvědomit. Když ale od stropu chytly i papírové nástěnné malby, rázem vypukla panika a nastal hromadný úprk. Od papírů chytly dřevěné stěny a ze stropu začal padat žhavý déšť jisker, hořících cárů a kapek rozžhaveného vosku a dehtu, od něhož chytaly ženám vlasy a vzdušné róby a který jim způsoboval popáleniny na obnažených šíjích, pažích a dekoltech. 

Oheň v galérii zahradil vyděšenému davu únikovou cestu do budovy vyslanectví a ponechal volný pouze hlavní vstup vedoucí ke schodišti do zahrady. K němu se drali všichni a nastala zoufalá tlačenice a strkanice. Kdo upadl, po tom se šlapalo. Dav, který beznadějně ucpal jedinou cestu do bezpečí, tím zatarasil hasičům jedinou přístupovou cestu k ohni. Ten rychle propaloval závěsné šňůry a stuhy lustrů, které se řítily k zemi, srážely lidi pod sebou, prorážely prkennou podlahu a vytvořily tak další překážky na cestě do bezpečí, do nichž se prchající propadali. 

Vražedné spáleniště 

Panika vládla i v zahradě. Vyváznuvší popálení naříkali, všichni s křikem hledali své nejbližší. Do zahrady vtrhlo služebnictvo, čekající v okolí, a vrhlo se na pomoc svým paním a pánům. Do záchrany a péče o zoufalce se zapojili i sousedé z okolí vyslanectví a náhodní chodci, řada dobrovolníků plnila vědra vodou z veřejné kašny a nosila je hasičům. Hrabě Regnault de Saint-Jean d’Angély otevřel svůj palác raněným, zatímco obchodníci a živnostníci z okolí jim otevřeli své nebytové prostory. Napoleon mezitím odvezl Marii-Louisu. Poté přesedl do jiného vozu a vrátil se do dějiště dramatu, kde se jal osobně asistovat vyslanci Schwarzenberkovi a dohlížet na záchranné práce. Asi ve 3 hodiny ráno oheň dohořel. Naštěstí se díky přivolanému oddílu císařské gardy nerozšířil na samotné vyslanectví. 

Ve 4 hodiny ráno, za prudkého lijáku, který se spustil na spáleniště, mohla policie začít ohledávat místo tragédie a začalo vyprošťování a zjišťování obětí. Tělo nejznámější z nich, šestatřicetileté vyslancovy švagrové kněžny Pavlíny ze Schwarzenberku, našli až k ránu. Podle několika shodných svědectví se napřed dostala živá a zdravá do zahrady, ale když nemohla najít své dvě dcery, prodrala se pro ně prchajícím davem zpět do hořícího sálu. Našli ji rozdrcenou pod trámy vedle vodní nádrže. Nejprve mohli konstatovat jen to, že jde o mrtvou ženu. Celou hlavu měla k nepoznání ohořelou, záda i pravou paži zuhelnatělé, stejně jako dolní část levé nohy, vnitřnosti obnažené. Identifikovali ji pouze podle částečně roztavených šperků, které měla na sobě. 

Její smrt přitom byla zcela zbytečná. Starší dcera Marie Eleonora byla už v okamžiku matčina sebeobětování v bezpečí a nezraněna, mladší Marie Pavlína mezitím již byla také v zahradě v péči lékařů. 

Ztracené šperky a životy 

Přesný počet obětí požáru nebyl nikdy spolehlivě zjištěn. Pozdější svědectví se vesměs shodují, že v následujících dnech vyrazilo z paláce vyslanectví postupně až 90 pohřebních vozů či průvodů. Vážně raněných bylo mnohem více, většinou popálených, mnozí i s vnitřními popáleninami od žhavého vzduchu. Zvláště těžké popáleniny utrpěl i osmapadesátiletý ruský vyslanec kníže Kurakin. Shořely mu vlasy a řasy, nohy a ruce měl poraněné, na jedné ruce se mu pokožka odloupala jako stažená rukavice. Zčásti ho zachránila téměř úplně pozlacená parádní uniforma, která nevzplanula, zlato na ní se ale tak rozžhavilo, že se ho zachránci nemohli pořádně dotknout. Zotavoval se půl roku a do konce života musel nosit paruku a rukavice. 

Mnozí postižení utrpěli kromě zdravotní újmy i nemalé materiální ztráty. Stovky pozvaných si na ples vzaly, co měly nejdražšího, všichni byli samý diamant, zlato, stříbro a perly. Pavlína ze Schwarzenberku na sobě měla 627 diamantů. Prchající v tlačenici a v boji o život samozřejmě své šperky a ozdoby ztráceli. Kurakin například přišel o diamanty v hodnotě 70 000 franků (asi 168 000 eur). Proto policie v následujících dnech přistoupila k zevrubné prohlídce trosek a popela a celkem 30 lidí prohledávalo 10 dní spáleniště. Prosívali a třídili nálezy všeho druhu – drahokamy a perly, ale také spečeniny pozlaceného stříbra ze závěsníků a epolet, ocel, měď, křišťál a sklo, většinou rovněž spečené. Vlastníkům nebo jejich rodinám tak mohlo být vráceno 1 890 diamantů. 

O tragédii věděl a mluvil kdekdo, ovšem skutečný počet obětí nebyl nikdy zveřejněn. Oficiální tisk celou pohromu bagatelizoval a cenzura proti případným snahám konkretizovat počty mrtvých a raněných účinně zasáhla. Zastírání skutečnosti samozřejmě diktovala politika. Císař chtěl chránit čerstvé francouzsko-rakouské spojenectví a nechtěl způsobit problémy knížeti Schwarzenberkovi, který sice tragédii přímo nezavinil, ale byl za ni přece jen odpovědný. Rovněž bylo třeba zamezit srovnání tohoto neštěstí s obdobnou katastrofou v roce 1770 při oslavách svatby Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou, aby pověrčivý lid nenapadlo, že Rakušanky přinášejí neštěstí... 

Zúčtování nad tragédií 

Když byli mrtví pohřbeni a popálení ošetřeni, zbývalo vyvodit z požáru závěry. Systém protipožární ochrany se ukázal jako zcela neúčinný, navíc přímo před očima hlavy státu. Šedesátiletý a dosud celkem úspěšný architekt Pierre-Nicolas Bénard, který dohlížel na stavbu tanečního sálu, byl nakrátko uvězněn, událost ho připravila o reputaci a zůstal bez práce. Byl obviněn, že neupozornil na křehkost provizorní dřevěné stavby v nepoměru k počtu hostů a že nenechal hasiče rozmístit přímo v paláci pod záminkou, že by hosty děsili. 

Šetření přitom prokázalo nevinu všech šesti hasičů. Vyšetřující uvedli, že hasiči nebyli opilí, jak císař zprvu předpokládal a jak některé prameny dodnes tvrdí, a že ani na okamžik neopustili své stanoviště. Nemohli však zasáhnout včas a zabránit tragédii, neboť jediný přístup k ohni jim zatarasil příval prchajících. 

Závěry ale poukázaly na katastrofální dezorganizaci a nevycvičenost hasičského sboru. Ten byl okamžitě rozpuštěn a nahrazen vyčleněným útvarem ženistů-sapérů císařské gardy, kteří již zajišťovali protipožární bezpečnost císařských rezidencí.

Image

Čtěte také

Největší požár v dějinách města: V roce 1641 lehla popelem polovina Českých Budějovic

Problematická oblast nese název Guayana Esequiba a pokrývá bezmála dvě třetiny oficiálního guyanského území, konkrétně šest z deseti tamních administrativních regionů. Na ploše dvakrát větší než Česká republika však žije pouhých 128 tisíc lidí. Jižní část Guayany Esequiby navíc představuje nejméně osídlené teritorium celého kontinentu a řada místních obyvatel náleží mezi domorodce. 

Etnologové v oblasti rozlišují přinejmenším devět kmenů, jež se dorozumívají převážně tzv. kreolštinou, tedy svým domorodým jazykem ovlivněným angličtinou. Než Guyana v roce 1966 získala nezávislost, šlo o jedinou britskou kolonii v Latinské Americe – a dodnes zůstává jediným tamním státem, kde právě angličtina platí za úřední řeč.

Nejrychlejší růst

Guyana donedávna patřila mezi rozvojové státy závislé na zemědělství. V roce 2015 však nadnárodní koncern ExxonMobil objevil při jejím pobřeží zásoby ropy v odhadovaném množství jedenácti miliard barelů. O čtyři roky později zahájila společnost těžbu, a pomohla tak zubožené ekonomice odrazit se ode dna. V roce 2020 se Guyana stala hospodářsky nejrychleji rostoucí zemí světa, přičemž mezi léty 2019 a 2022 se její hrubý domácí produkt na hlavu zvýšil víc než trojnásobně. Podobně pozitivní výsledky předpokládají analytici i pro následující léta. Otázkou zůstává, jak s kladnými čísly zahýbe aktuální diplomatické napětí. 

Spor se vyostřil počátkem předloňského prosince poté, co venezuelský prezident Nicolás Maduro zorganizoval referendum o anexi Guayany Esequiby. Argumentoval tím, že dané území náleží jeho zemi z historických důvodů a pod správou sousedního státu se ocitlo jen v důsledku mylně vyložených mezinárodních dohod z předminulého století (viz Stručné dějiny). Venezuelané s ním podle všeho souhlasí, neboť oficiální závěry lidového hlasování zněly jednoznačně: 96 % voličů se vyslovilo pro. Není však jasné, do jaké míry lze referendum označit za demokratické.

Budoucnost s otazníky

Týden před Vánocemi 2003 zprostředkoval generální tajemník OSN António Guterres setkání prezidentů obou zemí v karibském státě Svatý Vincenc a Grenadiny. Guyanský lídr Irfaan Ali se nechal slyšet, že Venezuele nepřenechá ani centimetr území. Oba politici se však shodli, že za žádných okolností nedopustí eskalaci napětí ani násilí. Z úst nezávislých pozorovatelů přesto již dřív zazněly obavy z vojenského vpádu. Velká Británie pak v reakci na to vyslala ke břehům své někdejší kolonie hlídkovou loď královského námořnictva… 

Image

Čtěte také

Jihoamerická Patagonie: Dobrodružství na kraji světa

Pokud ve Sluneční soustavě skutečně existuje doposud neznámá planeta, připravovaná Observatoř Very C. Rubinnové ji najde, je přesvědčen Michael Brown. Známý astronom a planetární vědec je přitom člověkem, který „svět o jednu planetu připravil“. Jeho objev trpasličí planety Eris z roku 2005 totiž vedl k vyřazení Pluta ze seznamu planet.

Objev Eris vyvolal debatu o definici planety. Na 26. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze byla v srpnu 2006 schválena nová definice planety. Na jejím základě byla Eris spolu s Plutem a dalšími zařazena do nové kategorie trpasličích planet.

Měl bys to napravit, tati

„Ztrátu“ Pluta měla později okomentovat Brownova desetiletá dcera s tím, že by měl najít novou planetu. „Když to řekla, trochu jsem se zasmál,“ říká Brown. „V duchu jsem si říkal: 'To se nikdy nestane.'“

Přesto práce Michaela Browna a jeho kolegy Konstantina Batygina z Caltechu vyústila v tezi existence doposud neznámé planety Sluneční soustavy. Vědci její existenci odvozují z pohybu několika objektů na vnější hranici Kuiperova pásu, jak se nazývá oblast za trajektorií Neptunu, rozkládající se ve vzdálenosti 30–50 AU (astronomických jednotek) od Slunce.

Na základě počítačových simulací vědci odhadli, že tato tajemná planeta by mohla být až 10× hmotnější než Země, s poloměrem zhruba 3× větším. Měla by obíhat kolem Slunce po velmi protáhlé dráze, na které by se k němu přibližovala na vzdálenost 200 astronomických jednotek (AU), což je sedmkrát dál než Neptun, a nejvzdálenější bod její dráhy byl vypočítán na 1 200 AU.

Přestože jde „pouze“ o matematické modely, objev nové planety na základě jejího gravitačního působení na jiná tělesa by nebyl prvním případem v dějinách. Neptun se v roce 1846 podařilo nalézt díky zjištěným odchylkám v dráze Uranu. A pozorované nepravidelnosti v pohybu Neptunu pak vedly astronomy k pátrání po další neznámé planetě: Pluto bylo nakonec nedaleko předpovězené pozice objeveno v roce 1930. Podle současných poznatků je však zřejmé, že se jednalo o náhodu – jeho hmotnost by totiž nemohla pozorované odchylky vyvolat.

Naděje z chilských hor

Přání Brownovy dcery a sen mnoha astronomů by mohl dojít naplnění díky novému teleskopu Very C. Rubinové. Pokud je skrytý svět skutečný, nový teleskop by jej měl nalézt. Nebo alespoň přinést relevantní důkazy o jeho existenci.

Vera C. Rubin Observatory (dříve Large Synoptic Survey Telescope, česky Velký celooblohový dalekohled) se má naplno rozjet v polovině letošního roku. Největší dalekohled na světě schopný pořídit celooblohovou přehlídku je vybaven objektivem o průměru 8,4 metru a jeho zorné pole dosáhne 10 čtverečních stupňů. Díky tomu dokáže pořídit fotografie i velmi slabých kosmických objektů a cílem se má stát průběžné snímkování celé oblohy, které přístroj kompletně zvládne za tři noci. Astronomům tak umožní především pozorovat cíle, jež mění jasnost nebo se po nebi pohybují velmi rychle.

Během 10 let teleskop vyfotografuje každé místo alespoň 300krát. Konkrétně proměří několik miliard nejbližších galaxií, zachytí stovky tisíc supernov a identifikuje ve Sluneční soustavě na 90 % všech planetek větších než 140 metrů. Z dlouhodobého hlediska může posloužit i k výzkumu temné hmoty a energie.

„Na otázku existence deváté planety odpovíme během jednoho nebo dvou let,“ věří Megan Schwambová, planetární astronomka z Královské univerzity v Belfastu v Severním Irsku.

Image

Čtěte také

Observatoř Very Rubinové by mohla objevovat až 70 mezihvězdných objektů ročně

Jak vlastně vzniká hlad? Podobně jako v případě řady jiných procesů v našem organismu i v regulaci chuti k jídlu hrají roli hormony, například ghrelin vylučovaný přímo buňkami žaludku a střevní sliznice. Prostřednictvím dalších látek stimuluje pocit hladu a koresponduje s množstvím potravy v žaludku – nejvyšší hladiny ghrelinu v krvi lze naměřit, je-li prázdný.

Roli hraje i plnost střev: Jakmile se roztáhnou v důsledku vyššího množství tráveniny, do mozku putují signály z bloudivého nervu a informují centrální orgán o tom, že potravy je momentálně dostatek, a není proto třeba vyvolávat chuť na další. Během samotného jídla trávicí trakt uvolňuje i další látky, jež pomocí kaskády biochemických reakcí potlačují hlad. Regulace chuti k jídlu nicméně představuje natolik komplexní záležitost, že vědci neustále přicházejí s novými poznatky, které tento složitý mechanismus dále objasňují.

Hladové neurony

Loňská studie Kalifornské univerzity v Los Angeles, již publikoval časopis Nature, se například zaměřila na mozkový okruh řízený specializovanými buňkami, jež „vyhledávají chutné jídlo“. Badatelé jej dosud nalezli pouze u myší, nicméně předpokládají, že bude fungovat i u ostatních savců, tedy včetně lidí.
Zmíněný nervový obvod se nachází v oblasti mozkového kmene s názvem periakveduktální šedá hmota (PAG); jde o jádro, které hraje rozhodující roli v autonomních (nevědomých) funkcích organismu, motivovaném chování a v reakcích na hrozící podněty. Zároveň se jedná o jednu z evolučně nejstarších částí mozku, což podle autora studie, psychologa Avisheka Adhikariho, dává logický smysl.

„Hledání potravy je něco, co potřebují všechna zvířata,“ uvedl ve svém prohlášení. Zajímavý je ovšem jiný aspekt: PAG se primárně spojuje s panikou a strachem. V praxi to znamená, že aktivuje-li se celá oblast najednou, výsledkem je dramatická úleková reakce. Jak ale během svého výzkumu zjistil tým kalifornských vědců, stimulace pouze určitého shluku buněk v PAG vede u myší k vyhledávání potravy bohaté na cukry a tuky, a to bez ohledu na to, zda jsou právě hladové. 

Přes šok pro ořech

Stimulovat potřebné místo v myším mozku umožnila technika tzv. optogenetiky (viz Světlo do mozku) – vědci upravili neurony tak, aby reagovaly na světelné podněty, takže pak stačilo na ně jednoduše posvítit. Aby toho dosáhli, aplikovali hlodavcům geneticky modifikovaný virus, jenž způsobil, že jejich mozkové buňky začaly produkovat protein citlivý na světlo. Když pak chtěli některé z nich aktivovat, namířili na ně světelný paprsek ze speciálního optického implantátu a zaznamenávali nervovou aktivitu pomocí miniaturního nástavce, který vyvinuli přímo na kalifornské univerzitě.

Při stimulování konkrétního shluku buněk v PAG reagovaly myši zjevně „hladovým“ chováním – začaly se honit za živými cvrčky a snažily se je ulovit, ale nadměrně se zajímaly i o další objekty ve své kleci, patrně ve snaze zmapovat případné zdroje potravy. Když se k některému z nich dostaly, dávaly přednost tučným a vysoce kalorickým potravinám. Zájem o ně dosáhl dokonce takové hodnoty, že byly ochotné vydržet mírný elektrický šok, aby se dostaly k lákavě vyhlížejícímu vlašskému ořechu.¨

Jak vypnout hlad

„Výsledky naznačují, že toto chování souvisí spíše s touhou než s hladem,“ líčí Adhikari a dále vysvětluje, že zatímco pocitu hladu se myši vyhýbají, aktivace buněk v PAG je jim příjemná, což znamená, že daný mozkový obvod nevyvolává hlad, ale pouze touhu po vysoce odměňující, kalorické potravě. I pokud zvíře není hladové, může zkonzumovat mnohem větší množství.

Nabízí se otázka, zda by objevený mechanismus fungoval i obráceně, tedy co by se stalo, když by se cíleně snížila aktivita konkrétních buněk v PAG. Opět pomocí optogenetiky se zjistilo, že dokonce ani hladové myši v takovém případě nevykazují zájem o potravu, neboť je k hladovému chování nenutí žádné impulzy z mozku. Pokud by se stejné výsledky prokázaly i u lidí, mohly by do budoucna pomoct s regulací pocitů hladu, a tím i nutkání jíst ve chvílích, kdy to není vhodné jak kvůli zdravotním, tak estetickým hlediskům. 

Image

Čtěte také

Naštvanost z hladu je skutečná: Vědci tento fenomén potvrdili v experimentu

Již od nepaměti se lidé snažili trošku přikrášlit svůj původ. Ne vždy však byla cesta k nalezení modré krve jednoduchá a často se kvůli zřejmé účelovosti úplně vymanila z přísných hranic vědecké genealogie.

Středověk: Až z římských knížat sú přišli

Skutečným přeborníkem ve falzifikaci byl Oldřich II. z Rožmberka, který neváhal propojit svůj rod se slavnou italskou rodinou Orsini. Během husitských válek se totiž předák českých katolických pánů setkával s papežským nunciem, s nímž sdílel nejen pohled na kacířskou husitskou revoluci, ale hlavně velmi podobný rodový znak. Pětilistá červená růže totiž odkazovala jak na starobylé Vítkovce, tak na jednu z nejvýznamnějších římských šlechtických rodin. 

Oldřich, který po smrti českého krále Ladislava Pohrobka zadoufal v kandidaturu vlastního syna, toužil pozvednout svůj rod daleko nad ostatní. Nerozpakoval se proto vylepšit rožmberský erb o orsiniovské červené kosmé pruhy. A kdo by snad ještě váhal, měl být odkázán na štítonoše. Italská dynastie použila pro tyto účely medvěda, jehož latinské označení ursus spojila se svým jménem, a tato šelma se záhy objevila i v erbu pánů z Rožmberka. Oldřich, neboli Guilielmus Ursinus de Rosenberg, dokonce pořídil opis Dalimilovy kroniky s veršem odkazujícím rožmberský rod k rodu Orsini. Přes veškeré snahy však jeho naděje nakonec pohasla a na český trůn usedl „lidový“ Jiří z Poděbrad.

Image

Čtěte také

Měl Masaryk modrou krev? Spekulace o jeho původu se šířila už za Rakousko-Uherska!

Na konci 19. století se zdálo, že dny rypouše severního (Mirounga angustirostris) jsou sečteny. V důsledku lovecké poptávky zůstalo podle některých odhadů ve volné přírodě jen dvacet až sto zvířat.

Z malé skupinky přeživších jedinců se jako zázrakem podařilo obnovit a postupně stabilizovat celou populaci. Dokonce do takové míry, že rypouš severní dnes může být uveden v červené knize jako málo dotčený druh. Záchrana ovšem zdaleka nebyla snadná.

Pro tuk i vědecké potřeby

Poprvé byl rypouš severní označen za vyhynulého v sedmdesátých letech 19. století, v roce 1880 bylo však na mexickém ostrově Cedros objeveno 335 jedinců, kteří byli během čtyř let do jednoho vybiti. O tři roky později potkal stejný osud dalších 80 rypoušů žijících na ostrově Guadalupe a velký ploutvonožec byl znovu prohlášen za vyhynulý druh. Až v roce 1892 objevila dvojice zoologů na ostrově Guadalupe dalších devět rypoušů, z nichž pouze dva byli ušetřeni. Zbytek skončil v muzejních sbírkách Smithsonova institutu ve Washingtonu. Pro potřeby muzeí byli rypouši zabíjeni až do roku 1920.

Přes všechny potíže se malá populace rypoušů severních dokázala udržet až do roku 1922, kdy konečně došlo ke zvratu. Mexická vláda prohlásila ostrov Guadalupe za chráněnou biologickou rezervaci, v níž platil přísný zákaz lovu, a rypouši se pomalu začali vzpamatovávat a rozšířili se do nových oblastí. Za záchranu nevděčí pouze mexické vládě, ale také způsobu života. Jelikož tráví čtyři pětiny času na moři a do svého rodiště se nikdy nevrací všichni současně, zůstalo vždy naživu dost jedinců, kteří unikli hromadnému vybíjení a mohli se dál rozmnožovat.

Rypouši se zabydleli na Aljašce i na kalifornských ostrovech a již v roce 1957 byl jejich počet odhadován na 13 000. Hlavním útočištěm druhu zůstal ostrov Guadalupe, kde sídlilo víc než 90 % populace. Dnes se ve vodách Tichého oceánu prohání víc než 150 000 rypoušů, kteří obývají množství ostrovů na pobřeží Kalifornie a Mexika.

Rekordní potápěči

Rypouši se stali oblíbenou turistickou atrakcí jak díky dramatickému příběhu, tak pro svůj impozantní zjev a řadu zajímavých rysů. Jedním z nich je neobvykle vyvinutý rypák připomínající chobot, jimž se pyšní pouze samci, kteří již dosáhli pohlavní dospělosti. Velký nos umožňuje samcům vydávat v době páření hlasité, rezonující zvuky, jimiž zastrašují případné soupeře. Zároveň jim orgán slouží k opětovnému absorbování vydechované vlhkosti v období tráveném na pevnině.

Rypouši jsou na souši nemotorní a poměrně často se stává, že nechtěně zadusí či zašlápnou vlastní mládě. Ve vodě jsou naproti tomu nesmírně pohybliví. Běžně se potápějí do hloubky kolem 700 metrů, nedělá jim však problém sestoupit i 1 500 metrů hluboko, což z nich dělá rekordmany mezi ploutvonožci. Při ponoru umí smrštit plíce, které v hloubkách vlastně přestávají pracovat. Až během návratu k hladině znovu nabydou původní velikosti.

Mnoho dalších zajímavostí ze života rypoušů severních mohou dnes vědci nerušeně zkoumat a objevovat, aniž by se museli obávat, že o předmět svého zájmu přijdou. Podle amerických i mexických zákonů jsou tato zvířata plně chráněna a jejich počet stále stoupá. Pokud se dokážou vyrovnat se skutečností, že jsou v důsledku nízké genetické diverzity náchylnější k nemocem, měli bychom se z jejich přítomnosti těšit i v budoucnu.

Image

Čtěte také

Spánek padajícího listu: Tajemství podvodní migrace rypoušů odhaleno

Evropskou konstelaci Swarm tvoří tři satelity, které studují geomagnetické pole Země. Naše planetární magnetické pole, které se rozprostírá od zemských hlubin do okolního vesmíru, vytvářejí především pohyby roztaveného železa vnějšího jádra Země. Existují ale i další zdroje zemského magnetismu, jako jsou magnetizované horniny v zemské kůře a kupodivu i oceány.

Pozemské oceány si obvykle nepředstavujeme jako zdroj magnetického pole. Slaná voda je ale ve skutečnosti elektricky vodivá. Když se proudění mořské vody při přílivu a odlivu pohybuje zemským magnetickým polem, vzniká slabý elektrický proud, který zase naopak generuje magnetické signály. Ty mohou být detekovány z vesmíru.

Dálkový průzkum magnetického pole Země

Satelity mise Swarm operují na oběžné dráze ve výšce 462 až 511 km a měří zemské magnetické pole s největší přesností v historii. Díky tomu dovedou zaznamenat zmíněné magnetické signatury vytvářené pohyby mořské vody při přílivu a odlivu a odlišit je od jiných, silnějších zdrojů pozemského geomagnetického pole. Mise Swarm začala v roce 2013 a měla původně trvat 4 roky. Satelity ale pracují už 12. rok, i když na orbitě samozřejmě nevydrží věčně.

Alexander Grayver z německé Kolínské univerzity a jeho kolegové využili data mise Swarm o magnetismu mořské vody a sestavili z nich nové modely této zvláštní komponenty pozemského magnetismu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Philosophical Transactions of the Royal Society A.

Jak uvádí manažerka mise Swarm Anja Strømmeová, studie Grayverova týmu potvrzuje, že data získaná satelity Swarm mohou posloužit ke studiu pohybů a vlastností mas mořské vody. Také je z nich možné vyčíst leccos zajímavého o struktuře svrchní části zemského pláště, včetně rozložení magmatu, které má spojitost se sopečnými erupcemi.

Image

Čtěte také

Evropské satelity Swarm mapují magnetické pole pozemských oceánů

Začátkem letošního ledna zasáhla v podstatě celé kontinentální Spojené státy rozsáhlá sněhová bouře. Sedm států vyhlásilo výjimečný stav, ustal letecký provoz a život se do značné míry zastavil. V jedné oblasti státu New York během 24 hodin nasněžilo úctyhodných 1,9 metru sněhu.

Odborníci se shodují, že extrémní zimní počasí přinesl do Severní Ameriky rozkolísaný severní polární vír. Jde proudění polární větrů, které se ženou západním směrem kolem severního pólu. Vanou ve výšce 16 až 48 kilometrů a každou zimu svým prouděním uzavírají extrémně chladný vzduch nad pólem.

Nestabilní vír

Když je polární vír stabilní a intenzivní, udrží zmíněný mrazivý polární vzduch ve vysokých zeměpisných šířkách. Když ale vzdušné proudění polárního víru zeslábne, trajektorie víru se výrazně deformuje a polární vzduch může pronikat hluboko na jih. Polární vír obvykle počasí v nižších zeměpisných šířkách neovlivňuje. Když k tomu ale dojde, tak jako v tomto případě, důsledky bývají extrémní. Uvedenou zimní bouři v Severní Americe vytvořil kus zhrouceného polárního víru.

Podle expertky na atmosféru Amy Butlerové z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA), není jasné, do jaké míry je chování polárního víru ovlivněno globálním oteplováním. Také je obtížné předpovídat chování polárního víru do budoucna, protože intenzitu jeho proudění ovlivňuje řada různých faktorů.

Pohled do historie ukazuje, že podobné „chladné vlny“ s náhlým příchodem velmi studeného počasí se teď ve skutečnosti odehrávají méně často než v minulosti a jsou méně extrémní. To ale neznamená, že by nebyly rizikem. Když jsou takové události vzácnější, lidé a komunity jsou na ně méně zvyklé a mají větší problém se s nimi vyrovnat.

Image

Čtěte také

Vysoko nad Antarktidou se letos děje něco velmi podivného

1 300 kilometrů na východ od Falklandských ostrovů se v jinak velmi pustém jižním Atlantiku nachází britské zámořské území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, které vešlo ve známost coby dějiště války o Falklandy mezi Velkou Británií a Argentinou v roce 1982. Jinak je tato část světa klidná a rozruch tu nejčastěji vyvolávají ledovce.

Děje se tomu tak i nyní. K tomuto britskému území poměrně rychle míří momentálně největší ledovec světa A23a, jehož rozloha okolo čtyř tisíc kilometrů čtverečních se blíží například velikosti Zlínského kraje.

Ohrožení ledovcem

Ve čtvrtek 16. ledna se tento megaledovec nacházel podle údajů amerického Národního centra pro led (USNIC) ve vzdálenosti asi 290 kilometrů od zmíněného britského zámořského území a byl na jeho kolizním kurzu. Pokud by skutečně došlo k „nárazu“ této mimořádné masy ledu na některou část pobřeží Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů, mohla by jít o katastrofu obřího rozsahu.

Nejde přitom ani tak o obyvatele tohoto britského území, kterých tam stále žije jen okolo dvaceti a jejich případná evakuace by tak nepředstavovala velký logistický problém. „Náraz“ obřího ledovce by mohl přinést zkázu rozsáhlým koloniím mořských živočichů, včetně tučňáků nebo tuleňů, kteří tam žijí. Obří masa ledu by mohla zablokovat vodní migrační trasy a u pobřeží vytvořit „plovoucí ledovcové město“.

Ledovec A23a, přezdívaný „Královna ledovců," se odlomil od šelfového ledovce Filchnera-Ronneové v jižní části Weddelova moře na samotném jihu Atlantiku u Antarktidy vlastně již v roce 1986. Podle Britské antarktické průzkumné služby ale zůstal viset na mořském dně déle než 30 let, než se v roce 2022 uvolnil a vydal se na cestu směrem na sever. 

Chování ledovců je obtížné předpovídat, takže není jisté, jak to s ním dopadne. Aktuální předpovědi však naznačují, že ledovec A23a bude oceánskými proudy dopraven do Drakeova průlivu, kde končí svou pouť řada ledovců. Jižní Georgie a Sandwichovy ostrovy se nacházejí na východním okraji tohoto průlivu.

Image

Čtěte také

Obří antarktický ledovec zalil oceán u Jižní Georgie miliardami litry sladké vody

Očima výkonného teleskopu vypadá noční obloha na první pohled všude stejná, posetá hvězdami a galaxiemi. Bližší zkoumání však ukáže, že je hmota ve vesmíru z velké části uspořádaná ve vláknech pomyslné pavučiny, která obepínají nezměrné kosmické prázdnoty. Zmíněné oblasti nicoty o průměru desítek až stovek milionů světelných let přitom mohou přispět k výzkumu velkých vesmírných záhad.

Chybějící třetí rozměr 

Až do konce 70. let minulého století astronomové předpokládali, že v největších prostorových měřítkách je vesmír víceméně rovnoměrný. A nešlo jen o dojem: Bylo jasné, že se hvězdy shlukují do galaxií a ty zase vytvářejí kupy a nadkupy, v nichž se vyskytují desítky, stovky, nebo i tisíce hvězdných ostrovů. Co se však týká největších rozměrů v kosmu, měli vědci coby klíčový zdroj informací k dispozici mikrovlnné reliktní záření, vyzářené do vesmíru asi 380 tisíc let po Velkém třesku. Kosmické observatoře ho mohou detekovat z celé oblohy a z jejich dat vyplývalo, že zmíněné elektromagnetické záření vypadá velmi homogenně. Odborníci se původně domnívali, že to odráží stav celého vesmíru.

Pozorování do té doby zachycovala oblohu především jako 2D snímek a jen v omezené míře zahrnovala hloubku coby třetí rozměr, tedy vzdálenost kosmických objektů od nás. Astronomové na tom postupně pracovali a zjišťovali, jak daleko se konkrétní cíle nacházejí. Museli odhadnout vzdálenost velkého množství galaxií, aby se začal skládat obrázek skutečného uspořádání vesmíru ve třech rozměrech.

Nicota opravdu existuje

V roce 1978 se američtí badatelé Laird Thompson a Stephen Gregory setkali s prvními náznaky, že ve skutečnosti není hmota ve vesmíru na největších prostorových škálách uspořádaná úplně rovnoměrně, ale existují i do značné míry prázdná místa. V roce 1981 na ně navázal Robert Kirshner, když s kolegy objevili ve směru k souhvězdí Pastýře ohromující oblast o velikosti asi 400 milionů světelných let, jež se tak stala první odhalenou kosmickou prázdnotou – anglicky „void“. Jak jednou trefně poznamenal americký vědec Gregory Scott Aldering, kdyby se Mléčná dráha nacházela v jejím centru, až do poloviny 60. let bychom nevěděli o jiných gala­xiích ve vesmíru.

Nějakou dobu zůstávalo nejasné, zda nejde o pouhou chybu měření. V roce 1986 však Margaret Gellerová, John Huchra a Valérie de Lapparentová potvrdili, že jsou dříve objevené prázdnoty skutečné. Při technicky náročném výzkumu proměřili vzdálenosti mnoha stovek galaxií na velkém úseku oblohy a zjistili, že se zmíněná „prázdna“ vlastně nacházejí všude: Vesmír je plný víceméně sférických prázdnot, které obklopují vlákna tvořená galaxiemi. Šlo přitom o velkou výzvu pro tehdejší modely vzniku a vývoje kosmu. Detailnější výzkumy nicméně dál dokládaly, že je proděravěný prázdnotami jako ementál – zatímco reliktní záření je naopak homogenní, třeba jako tavený sýr. Vědci se proto museli ptát, jaké síly vytvarovaly vesmír z podoby taveného sýra do ementálu. 

Tajemná látka

Významným faktorem, s nímž bylo nutné v kosmologických modelech počítat, se v 80. letech stala temná hmota. Dodnes sice neznáme její přesnou podstatu, ale podle všeho ve vesmíru nad veškerou běžnou látkou několikrát převažuje. Její gravitační vliv pak mohl způsobit, že oblasti raného kosmu dosahující oproti okolí jen o něco vyšší hustoty měly mnohem větší gravitační sílu, než si vědci představovali před zavedením konceptu temné hmoty. Silným působením gravitace tam potom vznikaly hvězdy a galaxie, zatímco z míst, kde byla původně hustota kosmu pouze o něco nižší, se vyvíjely prázdnoty.

Od dob prosazení představy, že je hmota ve vesmíru na největších prostorových škálách uspořádaná v podobě pavučiny, se většina badatelů věnovala zkoumání jejích vláken. Na prázdnoty se naopak zaměřila jen hrstka odborníků: Problém spočíval v tom, že jsou prostě prázdné a nebylo tam příliš co zkoumat. Navíc se s jejich výzkumem pojily rovněž technické problémy. Aby s nimi mohli vědci pracovat, potřebovali jich prostudovat velké množství a statisticky je vyhodnotit – tedy alespoň pokud jde o parametry, které u nich lze našimi přístroji měřit, jako je tvar, velikost nebo umístění v prostoru. 

Nyní se každopádně zdá, že by výzkum prázdnot mohl přispět k osvětlení záhady temné hmoty. Nejspíš ji sice zahrnují v menším množství než vlákna kosmické pavučiny posetá galaxiemi, ale nějakou podle všeho obsahují. A podle astrofyziků by poklidný charakter prázdnot mohl usnadnit její toužebně očekávanou detekci. 

Tamní temná hmota by se neprojevila přímo, protože stále platí, že nevydává ani neabsorbuje žádné záření. Za jistých okolností by se však její částice mohly srážet za vzniku spršek záření gama a také by se mohly rozpadat, což by vedlo k témuž výsledku. Dostatečně citlivý vesmírný gama-teleskop by teoreticky mohl zachytit kolektivní signál takových projevů z prázdnot. Italský fyzik Nicolao Fornengo je přesvědčen, že pokud temná hmota svou aktivitou nějaké gama-záření vytváří, musí se v prázdnotách vyskytovat příslušný signál.

Plno temné energie

Po přelomu tisíciletí měli astrofyzici pro výzkum prázdnot k dispozici víc nástrojů. Projekty jako Sloan Digital Sky Survey alias SDSS přinesly množství dat z velmi hlubokého vesmíru a potvrdily, že se prázdnoty vyskytují v kosmu všude kolem nás. Rovněž vyšlo najevo, že se vesmír nejen rozpíná, ale že se jeho expanze zrychluje. Vědci kvůli tomu zavedli koncept temné energie – síly, jež se podobá negativní gravitaci a nutí vesmír rozpínat se stále rychleji. 

Kosmické prázdnoty by se přitom mohly stát nástrojem, který by přispěl i k objasnění podstaty temné energie. Na jejich potenciál upozorňuje Benjamin Wandelt, pro něhož se stávají velmi zajímavou oblastí výzkumu. Badatel z Institut Lagrange de Paris studuje vznik struktury vesmíru na největších prostorových škálách a zaujalo ho, že se prázdnoty hodí pro modelování jeho vývoje a vlivu temné energie. V řadě ohledů jsou totiž mnohem klidnější než nadkupy galaxií a vlákna kosmické pavučiny. 

Hvězdné ostrovy a kosmický plyn se rozmanitě a komplikovaně srážejí a do působení temné energie se vměšuje vliv gravitace. Naproti tomu v prázdnotách, jak uvádí Wandelt, převládá právě temná energie. Největší z nich se dokonce rozpínají rychleji než většina vesmíru, což z nich dělá ideální laboratoře pro výzkum dosud stále tajemné substance.

Kolik váží neutrina?

Ponuré prázdnoty jsou rovněž slibné, pokud jde o studium přízračných elementárních částic zvaných neutrina. Ačkoliv je jich vesmír plný, z našeho pohledu to vůbec není znát. Podle všeho jsou sice stabilní a samovolně se nerozpadají, ale zároveň většinou procházejí běžnou hmotou, „jako by se nechumelilo“. Udává se, že skrz jeden centimetr čtvereční lidského těla jich každou sekundu proletí asi 60 miliard, aniž bychom si čehokoliv všimli. Klidně projdou skrz Zemi, a nijak se to na nich neprojeví. Slunce vyzařuje neutrina o energii několika megaelektronvoltů, přičemž k zachycení alespoň poloviny z jejich toku by se musel použít blok olova zhruba o tloušťce jednoho světelného roku.

Fyzici dlouho neměli jasno, zda tři známá neutrina a příslušná tři an­ti­neu­trina vůbec mají nějakou hmotnost. Nakonec se ukázalo, že nesmírně malou hmotnost nejspíš mají; vědci si však nejsou jistí její hodnotou. A kosmické prázdnoty by kupodivu mohly přispět i k vyřešení této záhady. Jak již totiž zaznělo, jsou nápadně prázdné a obsahují jen málo běžné i temné hmoty. Zato neutrina – alespoň podle toho, co o nich víme – by měla být ve vesmíru rozmístěna víceméně rovnoměrně. Kosmické prázdnoty jich tudíž zahrnují ohromné množství: Zmíněné částice vletí dovnitř, projdou skrz a zase vyletí ven, takže by jejich tamní počet měl být zhruba stále stejný. Jelikož mají určitou, byť mizivou hmotnost, ve velkých počtech vytvářejí gravitační sílu, která na prázdnoty působí a zpomaluje jejich expanzi. Analýza rychlosti rozpínání prázdnot, jež by zahrnula jejich velikosti v raném a dnešním kosmu, by tak mohla odhalit hmotnost neutrin.

Kosmologové je milují

Vědci studující vznik a vývoj vesmíru počítají s tím, že prázdnoty využijí ještě mnohem víc. Přece jenom tvoří podstatnou část objemu kosmu, jenž nás obklopuje. K tomu je ovšem nutné, abychom získali data o co největším počtu prázdnot. V současné době jich známe něco přes šest tisíc, ale už během 5–10 let by mohlo jít o statisíce. Cenným pomocníkem by se v daném směru měla stát umělá inteligence, jelikož detailní prosévání ohromného množství dat představuje právě ten druh činnosti, v níž je nepřekonatelná.

Odborníci aktuálně nepočítají se speciál­ními projekty pro pátrání po kosmických prázdnotách. Spoléhají na to, že se objeví jako cenný vedlejší produkt v rozsáhlých 3D mapách vzdáleného kosmu, které by měly vzniknout například v rámci nedávno zahájené mise evropského vesmírného teleskopu Euclid, dále amerického Nancy Grace Roman Space Telescope, jehož start se momentálně plánuje na rok 2027, nebo při pozorování Vera C. Rubin Observatory v Chile, s jejímž spuštěním se počítá v roce 2025. 

Image

Čtěte také

Temná energie: Co víme a nevíme o tajemné vesmírné substanci?