Bitva o Guadalcanal: Krvavé střetnutí, které zlomilo japonské císařství
Bitva o Guadalcanal v letech 1942–1943 se stala klíčovým zlomem války v Pacifiku, kdy americké síly odrazily japonskou ofenzivu, získaly strategickou převahu a zasadily císařství citelnou ránu.
Takzvaný Tokijský expres umožňoval Japoncům přisouvat zásoby a posily na Guadalcanal, o který se intenzivně bojovalo od srpna 1942 poté, co se tam vylodily americké síly. Na konci října se císařští naposledy pokusili Američany vyhnat. Rozhodnutí měla přinést dlouho připravovaná velká ofenziva.
Už v předstihu začaly bitevní lodě ostřelovat Hendersonovo letiště. Bombardování v noci z 13. na 14. října ale nemělo kýžený efekt. Přestože zhruba polovina tam umístěných letadel byla zničena, vzletová dráha zůstávala téměř bez přerušení provozuschopná. Díry po granátech zahrnuly buldozery za pár hodin a poničené stroje byly také rychle nahrazeny novými.
Mezitím shromáždili Japonci na ostrově více než 20 000 mužů. Uvědomili si, že se zde může odehrát rozhodující bitva války, a nyní udělali vše, co mohli, aby dostali ostrov zpět pod svou kontrolu.
Poslední velký útok
Nejistá situace na Guadalcanalu ovlivnila i další japonské operace. Generál Hjakutake zastavil útok na Port Moresby na jihu Nové Guineje a nařídil svým jednotkám, kterým chybělo k cíli už jen 50 km, aby se stáhly zpět. Velitel 17. armády zjevně nechtěl podnikat dvě velké ofenzivy současně – přednost měl Guadalcanal.
Protože Američané dobyli východní břeh řeky Matanikau, japonské velení se rozhodlo přesunout jednotky do vnitrozemí a zaútočit od jihu. Prolomit obranu nepřítele měla elitní 2. pěší divize, jíž velel generálporučík Masuo Marujama. Ten měl o významu ostrova jasno: „Toto je rozhodující bitva mezi Japonskem a Spojenými státy, bitva, v níž bude rozhodnuto o vzestupu či pádu japonské říše. Jestliže neuspějeme, nikdo nemůže očekávat, že se vrátí živ do Japonska,“ řekl svým mužům. Japonci však opět podcenili početní sílu nepřítele – domnívali se, že je na ostrově dohromady asi 10 000 amerických vojáků, zatímco skutečný počet činil 23 000.
Špatná koordinace
Diverzní útok podél pobřeží měl přitáhnout pozornost obránců na západ. Datum jeho zahájení však muselo být dvakrát odloženo, neboť Marujamovy jednotky se nedokázaly skrz hustou džungli včas dostat do výchozích pozic. Kvůli problémům v komunikaci začal klamný útok příliš brzy. K jednotkám generálmajora Tadeaši Sumijošiho, který velel pěti praporům pěchoty (celkem 2 900 mužů), a jenž měl podniknout diverzní úder od západu, se totiž nedostala informace, že mají akci místo 23. zahájit až 24. října. Američané však útok dvou praporů podporovaný devíti tanky snadno a krvavě odrazili, aniž sami utrpěli výraznější ztráty.
Ačkoliv diverze selhala, zaútočili Marujamovi vojáci 24. října podle rozkazu na pozice jižně od Hendersonova letiště. Tato bitva skončila pro Japonce fiaskem. Při frontálních útocích během dvou nocí 24. a 25. října jich přes 1 500 padlo, zatímco Američané ztratili pouhých 60 mužů. Celkově stála operace japonskou stranu kolem 3 000 mužů. Dne 26. října v osm hodin ráno generál Hjakutake další útoky odvolal a nařídil svým vojákům ustoupit. Druhá japonská pěší divize přestala existovat jako efektivní bojová síla a její muži sužovaní podvýživou a tropickými nemocemi se po zbytek kampaně zmohli již jen na obranu podél pobřeží.
Po tomto vítězství převzali Američané iniciativu. Od listopadu zatlačovali Japonce v krvavých bojích stále více do vnitrozemí. Ti se drželi v těžko přístupných pozicích na hoře Mount Austen; z dobře zamaskovaných kapes odporu kladli zuřivý odpor, ale jejich celková situace se neustále zhoršovala.
Rozhodující porážka na moři
Japonské velení však připravovalo další velký útok. Ke Guadalcanalu se chystal generálporučík Tadajoši Sanó se svou 38. divizí a 3 000 mužů speciálních sil námořnictva. Současně s ofenzivou po souši měly letiště Henderson ostřelovat bitevní lodě Hiei a Kirišima. Úkol chránit konvoj 11 velkých transportních plavidel připadl admirálu Raizó Tanakovi. Sanó s velitelstvím divize se vylodil 9. listopadu, zatímco hlavní síly se nacházely ještě na moři. O tři dny později dorazily posily i Američanům, konkrétně 6 000 mužů s dělostřelectvem a zásobami. Provázel je admirál Daniel Callaghan s pěti křižníky, který vyrazil vstříc Japoncům spolu s kontradmirálem Normanem Scottem na palubě lehkého křižníku Atlanta.
Ke střetu došlo v pátek 13. listopadu po půlnoci. Hiei několika salvami zničila Atlantu, kde zahynul i Scott, na těžce poškozeném těžkém křižníku San Francisco přišel o život Callaghan. Po smrti obou velitelů převzal velení nejstarší důstojník, kapitán lehkého křižníku Helena, Gilbert Hoover, který nařídil okamžitý ústup. Japonská ponorka I-26 při něm potopila lehký křižník Juneau.
Také Japonci počítali ztráty: poškozenou Hiei se pokoušela z prostoru bitvy odtáhnout Kirišima, ale nepodařilo se to. Následujícího dne ráno ji napadly americké bombardéry B-17 a TBF Avenger a několikrát ji zasáhly bombami a torpédy, načež posádka dostala rozkaz opustit zmrzačené plavidlo, které pak poslaly ke dnu vlastní doprovodné torpédoborce. Stala se tak první potopenou japonskou bitevní lodí v Pacifiku.
Tanaka se zatím dál se svým konvojem blížil ke Guadalcanalu, jenže se dostal pod palbu letadel z Henderson Field. Admirál Jamamato proto nařídil, aby Kirišima okamžitě s dalšími čtyřmi křižníky letiště rozstřílela. Proti nim se postavil kontradmirál Willis A. Lee s bitevními loděmi South Dakota a Washington. Před půlnocí 14. listopadu došlo ke střetu, v němž sice Američané přišli o čtyři torpédoborce a South Dakota utrpěla škody, Washington ale potopil Kirišimu.
Japonci tak ve dvou dnech odepsali dvě bitevní lodě.
Tanakův konvoj dorazil ke Guadalcanalu 15. listopadu, kde ho hned za rozbřesku napadla letadla z ostrova. Následoval masakr. Z 12 000 mužů a 10 000 tun zásob se na břeh podařilo dostat jen 4 000 vojáků s pouhými pěti tunami materiálu. Tokio tak prakticky přišlo o možnost podniknout rozhodující ofenzivu.
Japonci vyklízejí ostrov
Vzhledem k nejisté zásobovací situaci na ostrově a americké převaze na řídilo japonské velení na konci roku 1942 stažení. Američané také odveleli z ostrova vyčerpanou 1. divizi námořní pěchoty; nahradila ji její sesterská formace s číslem dvě a také armádní divize 23. a 25. Boje probíhaly ještě další tři měsíce, než Američané rozdrtili poslední odpor ve vnitrozemí ostrova. Celkem 12 500 Japonců se podařilo přesunout se na západní pobřeží, odkud byli evakuováni na sousední ostrov.
Oficiálně skončila bitva 8. února 1943 – téměř na den přesně šest měsíců od vylodění Američanů na ostrově. Ti od této chvíle drželi otěže války v Pacifiku. Během těchto šesti měsíců se vody kolem ostrova proměnily doslova v lodní hřbitov. Obě strany ztratily celkem tři letadlové a dvě bitevní lodě, 12 křižníků a 28 torpédoborců a k tomu řadu nákladních a dalších plavidel. Navíc bylo zničeno kolem 1 300 letadel.
Protože však měly Spojené státy daleko větší hospodářský potenciál než Japonsko, zacelili Američané ztráty bez velkých problémů, čehož císařství nebylo schopno. Pro Japonce představoval Guadalcanal (spolu s bitvou o Midway v červnu 1942) rozhodující porážku ve válce. Ze ztráty velkého množství materiálu a vycvičených pilotů, kterých v bojích zahynuly stovky, se už nikdy nevzpamatovali.
Další články v sekci
Kořeny sionismu: Jak historie formovala vznik židovského státu
Někdo vnímá vznik Státu Izrael jako příležitost pro to, aby si Židé mohli vládnout sami. Pro jiné je zase sionismus rasistickým a koloniálním projektem. Takové dělení je ale příliš zjednodušující…
Židovské pogromy nejsou v historii ničím novým. A na začátku 19. století se jich dopouštěli stále častěji i studenti a příslušníci bohatších městských vrstev. Po zavraždění ruského cara Alexandra II. započalo dlouhé období pogromů na Židy nejen v Rusku, ale i v celé východní Evropě. Propukaly ve městech i na vesnicích. Během několik let jich bylo provedeno více než tří set. Kdy přijde další tragédie bylo složité předpovědět.
Víra v božskou smlouvu mezi Židy a Zemí izraelskou je základem jejich židovské identity. Od doby, kdy je před dvěma tisíci lety z jejich domovů vyhnali Římané, se považují za lid v diaspoře. Tedy takový, který žije mimo svůj skutečný domov a tam trpělivě čeká na příchod Mesiáše. Ten jediný je totiž může přivést zpět do Svaté země. A i když se v průběhu staletí objevili různí kandidáti na Mesiáše, židovští náboženští vůdci varovali před předčasným návratem. Tento opatrný přístup se však začal měnit v 19. století.
Hlavním impulsem této změny byla francouzská revoluce, která v roce 1791 přinesla emancipaci francouzských Židů. Poprvé se jim otevřely školy, univerzity a nové profesní příležitosti, což zásadně ovlivnilo židovskou identitu. S otevřením ghett se moderní myšlenky začaly šířit do židovských komunit. To vedlo ke krizi identity. A otázkám, co znamená být Židem ve světě, kde rozum a individualismus získávají na významu a úzkostná pokora se příliš „nenosí“? Na jednu stranu bylo otevření ghett obrovskou příležitostí. Konzervativnějším Židům to dělalo vrásky: co když se začnou jejich tradice, zvyky a náboženství postupně vytrácet a vystřídá je neskonalá touha po asimilaci?
Kde se vzal?
Svoboda a tolik nových možností! Jak ale uspokojit svoje ideály, a přitom stále patřit k židovskému národu? Řada učenců o tom vedla dlouhé diskuse. A není divu, že přístupů se brzo ujalo hned několik. Zatímco zůstali věrní ortodoxní tradici a nijak se novým pořádkům nepřizpůsobovali, jiní zvolili reformovanou náboženskou identitu, u níž judaismus zůstal pouze v soukromé sféře. Z civilního života zmizely dlouhé černé kaftany a pejzy. Židovské tradice se odehrávaly jen v rodinném kruhu. Ti nejodvážnější se přiklonili k asimilaci a věřili, že liberální a osvícená Evropa svou menšinu přijme. Jen malá skupinka Židů viděla řešení v příklonu k nacionalismu, který v 19. století nabíral na své popularitě napříč Evropou.
I tato tendence však měla háček. U Židů tento proud prohluboval jejich vnitřní rozkol. Jak si zachovat svou identitu a zároveň se nevzdat identity země, ve které žili? Z tohoto zamotaného kruhu nebylo cesty ven. A nepomáhal tomu ani opět sílící antisemitismus. Někteří židovští myslitelé dospěli k závěru, že jediným způsobem, jak zajistit bezpečnost židovské komunity, je vytvoření židovského národního domova. Sebeurčení, které ruský sionista Leon Pinsker nazval „autoemancipací“, bylo podle nich jedinou cestou vpřed. Pinsker v roce 1882 napsal, že Židé by měli žít jako národ mezi ostatními a usilovat o stejné právo na národní sebeurčení. Tato myšlenka však šla proti tradičnímu pohledu židovského kléru, který upřednostňoval trpělivý život v exilu.
Nicméně někteří rabíni pod vlivem narůstajícího nacionalismu připouštěli, že Židé by měli aktivně usilovat o návrat do Země izraelské a být jakousi předzvěstí vykoupení. Jiní zase spojovali myšlenku národního sebeurčení s dalšími moderními ideologiemi, jako byl třeba socialismus, a volali po vytvoření nezávislého židovského společenství. Na konci 19. století, kdy se antisemitismus v Evropě stával stále větší hrozbou, začínal tento proud rychle sílit. Zrodil se sionismus.
Vznik myšlenky
Rakousko-uherský novinář Theodor Herzl si jako jeden z prvních uvědomil hrozbu narůstajícího antisemitismu v Evropě. Přestože byl asimilovaný Žid, málo se zajímal o náboženství či kulturu svých předků a jeho život ovlivňovala především německá středoevropská kultura, dospěl v 90. letech 19. století k názoru, že emancipace Židů selhala, protože vedla k nové formě ghetta, tentokrát založeného na rasismu.
Řešení viděl ve vytvoření moderního evropského státu pro Židy. Zřízení takového státu mělo podle něj poskytnout útočiště před pronásledováním a ukončit soupeření s nežidy, čímž by zmizel i antisemitismus. I když se uvažovalo o různých místech pro nový židovský stát, jako Argentina nebo východní Afrika, Herzl a další sionisté nakonec směřovali své úsilí k Palestině, historickému domovu Židů.
Herzlovu vizi ale rozhodně nepřijímali všichni. Často ho kritizovali za to, že uměle napodobuje Evropu v jakési asijské zemi. Jiní by s jeho myšlenkami klidně souhlasili, ale požadovali k osídlení území, na kterém nikdo nežije, tedy nějakou zemi bez lidí. K takovým podporovatelům patřili i palestinští Arabové. Obavy z toho, jak vedle sebe budou fungovat dva národy, které nemají prakticky vůbec nic společného, byly nejčernějším mrakem, který se nad myšlenou sionismu vznášel. I přes nejrůznější námitky pokračoval Herzl ve své práci a v roce 1897 svolal první sionistický kongres v Basileji. Tam také založil Světovou sionistickou organizaci. Jeho vize sionismu se tak proměnila v organizované hnutí za národní osvobození. Sám Teodor Herzl se ale největšího rozkvětu své myšlenky nedočkal. Zemřel totiž o sedm let později.
Starý nový
Na přelomu 20. století opět sílilo nebezpečí pogromů. Nenávist vůči Židům se šířila mezi všemi vrstvami obyvatel Evropy. Velkolepě otevřené brány ghett se opět velmi rychle uzavíraly. Mnozí Židé prchali před nebezpečím do Ameriky. Menší část zamířila opačným směrem – do Palestiny. Chtěli tam založit nový domov. Tito ideologicky motivovaní imigranti se zaměřili na obnovu jak země, tak židovského národa. Věřili, že přeměnou Palestiny na moderní evropskou zemi a vytvořením „nového Žida“ – tedy silného a odvážného průkopníka, přinesou oběma nový život. Opustili pohodlný evropský kavárenský životní styl a odjeli do neznáma farmařit a obchodovat.
Mimo jiné prosazovali myšlenku „dobývání“ země prostřednictvím vytvoření výhradně židovské ekonomiky. To zahrnovalo nákup půdy od Arabů a nahrazení arabských dělníků židovskými. Tato politika měla jasné poselství – sionistické hnutí usilovalo o maximální kontrolu nad půdou s minimálním počtem Arabů. Z Evropy si přivezli peníze, vzdělání a moderní zemědělské technologie. Využívali i další finanční pomoci ze zahraničí. Prodej zdánlivě neúrodného políčka znamenal pro palestinské Araby velmi tučný zisk. Tento obchod fungoval poměrně dlouho, a to ke spokojenosti obou stran.
Zásadní zlom v sionistických snahách o národní sebeurčení přinesla první světová válka. V roce 1917 britský ministr zahraničí Arthur Balfour vyjádřil podporu zřízení židovského národního domova v Palestině. Pod podmínkou, že budou respektována práva nežidovských komunit. Britové následně Palestinu obsadili a jakmile udělila Společnost národů Británii pro toto území mandát, získalo sionistické hnutí podporu od významné velmoci.
Stoupající napětí
Britská podpora sionismu sice povzbudila židovský nacionalismus, ale palestinským Arabů uštědřila ránu. Napětí rostlo. Arabům vadily snahy sionistů o vybudování židovského státu, který by byl na nich nezávislý. Cítili se ohroženi vyvlastňováním půdy a budováním výhradně židovské ekonomiky. Násilí mezi komunitami se stupňovalo. U malých sousedských potyček to však dlouhou nezůstalo. V roce 1921 došlo k prvnímu velkému krvavému střetu, který se měl za pár let opakovat. Bylo jisté, že mír jen tak nenastane. Pokud chtějí Židé v zemi zůstat, musí být připraveni na válku. Ovšem v Evropě zájem o přicestování do Palestiny strmě vzrůstal, a to zejména po nástupu nacismu. Lodě s uprchlíky připlouvaly jedna za druhou a nejistota Palestinců vedla k dalšímu povstání. I to však britské vojsko potlačilo.
Že situaci nelze dlouhodobě udržet, věděli i zahraniční politici. A tragédie druhé světové války rozhodla. Židé potřebují mít vlastní stát. Ovšem pár hodin po vyhlášení Státu Izrael v roce 1948 provedli Arabové první útok. Začala válka, která skončila izraelským vítězstvím a palestinské Araby připravila o Západní břeh (získalo jej Jordánsko) a pásmo Gazy (okupované Egyptem). A zatímco před západním světem stát úspěšně obhájil svou suverenitu, pro země na východě se stal nepřítelem číslo jedna. Tento konflikt trvá už více než století a jeho řešení zůstává i dnes jedním z nejpalčivějších problémů mezinárodní politiky.
Další články v sekci
Dokáže genetika zvýšit IQ? Budou zásahy do lidské mysli široce dostupné?
Lidová moudrost praví, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Moderní věda však toto přísloví již dokázala překonat – alespoň u zvířat. Budou zásahy do mysli dostupné i člověku? A je vůbec správné se o podobné věci pokoušet?
Odborníci jsou zajedno, že inteligenci má každý člověk do značné míry danou v genech: Nejčastěji se uvádí, že je v DNA zapsána z poloviny a o zbytek se starají vnější podmínky. K těm se přitom řadí nespočet faktorů a nejedná se pouze o výchovu či vzdělání, i když ty samozřejmě hrají neopomenutelnou roli.
Ve studii z 90. let minulého století například američtí vědci srovnávali vývoj dětí v rodinách, které žily v chudinských čtvrtích na sociálních dávkách, s ratolestmi zaměstnanců špičkové univerzity. Zjistili, že ty první slyší od rodičů za rok o 30 milionů slov méně, což má zásadní dopad nejen na jejich slovní zásobu, ale i na celkovou inteligenci a životní úspěchy.
Stres, tabák a alkohol
Na budoucí rozvoj inteligence významně působí také podmínky či látky, jimž je vystaveno vyvíjející se embryo a plod v těle matky. Pokud ženy během těhotenství například konzumují alkohol, kouří nebo čelí přílišnému stresu, duševnímu rozvoji svého dítěte rozhodně neprospívají.
Nezanedbatelnou úlohu sehrává také výživa, protože mozek vyžaduje pro zdárný vývoj obrovské množství živin a energie. Embryo a plod jej upřednostňují na úkor zbytku těla a v případě nedostatku raději šidí jiné tkáně a orgány, jen aby měl mozek dost „surovin“ – nicméně všechno kompenzovat nedokážou.
Totéž platí v dětství, kdy řídicí orgán prochází řadou zásadních proměn, jimiž se připravuje k plnění pozdějších náročných úkolů. Pokud se navíc v prostředí vyskytují toxické látky, například jeden z nejstarších a nejznámějších insekticidů DDT, promítne se to do duševního rozvoje jedince. Podobně neblahý vliv mají na vývoj mozku spaliny z automobilových motorů. Pokles IQ bývá v těchto případech sice relativně malý, ale v rámci populace jasně patrný.
Čistá náhoda?
Ačkoliv má inteligence velmi pevný genetický základ, nelze určit konkrétní geny, které by jednoznačně rozhodovaly, zda bude někdo intelektuálně zdatný. Podle většiny genetiků je dědičný základ inteligence dán součtem působení velkého množství velmi slabých genů. Někteří však předpokládají, že jednotliví lidé mohou mít v dědičné informaci neuronů vzácné varianty DNA, které jsou samy schopné postrčit intelekt na výrazně vyšší úroveň.
Takových silných vloh – například citu pro hudbu, matematiku nebo pamatování si věcí – se nabízí hodně. Každý jednotlivec pak může za vynikající intelekt vděčit jinému typu silné vlohy, takže se tyto geny „chytrosti“ hledají velmi obtížně. Genetici zatím na žádnou jedinou silnou vlohu pro intelekt nenarazili: možná i proto, že by její vznik mohl být dílem slepé náhody.
Přeskakující geny
Nelze rovněž vyloučit, že se na intelektu podílejí tzv. skákající geny: Jde o úseky DNA vytvářející své kopie, jež se následně vmáčknou na nové místo ve dvojité šroubovici. Výsledný efekt závisí na tom, kam se „hopsající“ gen vsune: Někdy může dědičnou informaci v buňce poškodit, jindy v ní zas vyvolá prospěšnou změnu.
Buňky mozku vyvíjejícího se embrya však činnost skákajících genů podporují, protože se tak rozrůzní jejich dědičná informace. A funkci hendikepovaných neuronů s poškozenou DNA převezmou jejich zdatnější sousedé. V lidském mozku, tvořeném 80 miliardami buněk, je totiž náhradníků víc než dost. Řada neuronů tedy může být popsaným způsobem narušena, ale jiné třeba získají silné varianty genů zvyšující inteligenci.
Paměť není výhra
K razantnímu nárůstu výkonnosti mozku stačí intenzivnější práce jediného genu, jak dokládají pokusy na laboratorních myších: V roce 1999 jim Joe Tsien z Princeton University modifikoval dědičnou informaci metodami genového inženýrství tak, aby zvířatům v mozku pracoval se zvýšeným výkonem gen, podle nějž v neuronech vzniká protein NR2B. Hlodavci pak udivovali vynikající pamětí a v IQ testech dosahovali pětkrát lepších výsledků než jedinci s neupravenou DNA.
Mohli by vědci podobným způsobem modifikovat dědičnou informaci člověka, a dosáhnout tak u běžných smrtelníků IQ za hranicemi geniality? V tomto ohledu se zatím nikdo nepokusil experimentovat. Lidský a myší mozek totiž dělí hluboká evoluční propast a to, co výkon malých hlodavců pozvedne, může mít pro člověka fatální následky. Navíc s sebou nadměrné posílení nepřináší vždy to, o co bychom stáli. Myši s enormně podpořenou pamětí byly nápadně ustrašené: Velmi dobře si totiž vybavovaly všechny negativní zážitky a bály se, že se budou opakovat.
Lidé na zapomnětlivost žehrají, ale vymazání či alespoň oslabení vzpomínek na veškeré nezdary, fiaska, trapasy, hrůzy a další nepříjemnosti nám čistí hlavu a usnadňuje život. Jedinci s výjimečně dobrou pamětí mají často vážné problémy právě s tím, že nedokážou na některé věci zapomenout, i když se ze všech sil snaží.
Učíme se s drogami
Jednoduchý způsob, jak činnost mozku povzbudit, představuje tzv. duševní doping: Stačí si opatřit léky určené například pacientům s vážnými poruchami pozornosti, a ty pak člověku se zdravým mozkem zajistí hluboké soustředění na několik hodin. Ne náhodou se metoda rozšířila především mezi vysokoškolskými studenty, kteří se potřebují před zkouškami plně koncentrovat, aby mohli vstřebat obrovské množství informací.
Nejde však o zázračnou techniku, po níž by vědomosti samy naskákaly do hlavy. I nadopovaný student musí usednout k učebnicím či skriptům, ale učí se snáz, s vyšší efektivitou. Některé studie se proto snaží dokázat, že se jedná pouze o placebo efekt, zatímco jiné pilulkám připisují velké zásluhy.
Opravují, co není poškozené
Podobně jako sportovní doping má však i jeho duševní protějšek odvrácenou tvář a užití léků provázejí nežádoucí vedlejší účinky. Farmakologové přípravky vyvinuli, aby napravovaly to, co nefunguje v nemocném mozku, a pro daný účel se také důkladně testovaly. O jejich vlivu – pozitivním i negativním – na zdravý orgán však víme jen velmi málo. Při léčbě u nich převažují přínosy nad riziky: To, co odstraní či utlumí, znamená pro pacienta větší zlo než vedlejší následky. Proč by měl ovšem nechtěným efektům čelit zcela zdravý člověk, kterému vlastně nic nechybí?
Zatímco léky proti poruchám pozornosti dokážou v mozku zařadit vyšší rychlost, jiné látky dodají intelektu na výdrži. Příkladem jsou přípravky proti poruchám spánku, jako je narkolepsie, jež zahánějí ospalost a dovolují člověku pracovat dlouhé hodiny bez odpočinku. Na univerzitách těmto životabudičům holdují profesoři, kteří se musejí vyrovnat s vysokými nároky nabitého pracovního programu. Výjimkou však není ani použití v armádě při obtížných misích, kdy si vojáci nemohou dovolit dostatek spánku, ale musejí se dokonale soustředit, protože sebemenší chyba by mohla mít fatální následky.
Elektřina v hlavě
Často se uvádí, že mozek využíváme jen z desetiny a že má v duševní práci obrovské rezervy. Pravda je však jiná: Náš řídicí orgán podává plný výkon a nelenoší ani ve spánku. Dokládá to i skutečnost, že reprezentuje pouze 3 % tělesné hmotnosti, ale využívá plných 20 % energie, kterou má náš organismus k dispozici. Většinu spotřebují neurony na nepřetržitou vzájemnou komunikaci prostřednictvím elektrických nábojů.
Fakt, že pochody v mozku stavějí na pohybu elektrických nábojů mezi nervovými buňkami, otevírá možnost zasahovat do práce různých mozkových center. Jejich činnost lze usměrnit například slabým elektrickým proudem z elektrod nebo magnetickým polem elektromagnetů přiložených k hlavě. Cílené tlumení či naopak aktivace těchto center se nejprve testovaly při léčbě nejrůznějších onemocnění mozku a duševních poruch. Zkouší se například léčení Parkinsonovy choroby magnetickým polem při tzv. transkraniální magnetické stimulaci. Její pomocí se lékaři s využitím slabých stejnosměrných elektrických proudů pokoušejí u pacientů potlačit těžké deprese.
Vyburcujte mozek magnetem!
Tým vědců pod vedením Joela Vosse z chicagské Northwestern University nedávno publikoval výsledky experimentů, jež poprvé prokázaly, že lze magnetickou stimulací mozku cíleně posílit paměť. Badatelé nejprve dobrovolníkům pomocí transkraniální magnetické stimulace nabudili mozkovou část zvanou hipokampus a následně je nechali hrát počítačovou hru, při níž je důležité si zapamatovat nové informace. Výkon těchto jedinců byl přitom dramaticky lepší než u jejich protějšků bez předešlé přípravy. Měření odhalilo, že jsou paměťová centra v hipokampu po stimulaci podstatně nabuzenější a reagují na nové informace mnohem intenzivněji.
Voss přesto varuje před unáhlenými závěry: Vědci v současnosti nemají k dispozici přístroj, jímž by si mohl kdokoliv zajistit vyšší intelekt. Se stimulací mozku se pak přednostně počítá u pacientů, kteří trpí poruchami paměti. I oni si však budou muset na plně funkční aparaturu ještě pár let počkat.
Mozart nepomáhá
V roce 1993 si získal velkou pozornost experiment tria vědců z University of California: Frances Rauscherová, Gordon Shaw a Katherine Kyová přehrávali dobrovolníkům Mozartovu sonátu D dur pro dva klavíry a následně je podrobili testům prostorové představivosti. Ve srovnání s lidmi, kteří před testem strávili stejně dlouhou dobu v absolutním tichu nebo poslechem relaxačního mluveného slova, dosahovali posluchači Mozarta průkazně lepších výsledků.
Efekt sice trval jen omezenou dobu, avšak studie publikovaná v předním vědeckém časopise Nature vyvolala obrovskou vlnu zájmu: Začalo se hovořit o tzv. Mozartově efektu. Ačkoliv autoři pokusu v článku ani nenaznačili, že by poslech klavírní sonáty zvyšoval inteligenci, mnozí tak jejich výsledky interpretovali – a následovala úplná mozartománie. Rodiče přehrávali hudbu geniálního skladatele dětem v pevné víře, že budou jejich potomci chytřejší. Mozarta poslouchaly nastávající matky v přesvědčení, že ovlivní inteligenci svých ještě nenarozených ratolestí. Následné pokusy však existenci Mozartova efektu nepotvrdily. „Doporučuji jeho poslech každému,“ napsal například rakouský psycholog Jakob Pietschnig. „Ale výkon mozku si tím nikdo neposílí.“
Inteligentní pokrytectví
Podobně jako v jiných oblastech biomedicíny, kde se vedle léčby závažných onemocnění rýsují i možnosti pro vylepšení člověka, otevírají také pokusy o ovlivnění inteligence řadu etických dilemat. Stručně je lze shrnout otázkou: „Smíme dělat všechno, co dokážeme?“ Nedávný průzkum veřejného mínění v USA například ukázal, že lidé považují léčbu pomocí stimulace mozku za eticky přijatelnou. Zlepšení funkce tohoto orgánu u zdravých lidí sice většina dotazovaných odmítá, zároveň však mnozí přiznávali, že by sami možnost umělého posílení paměti či soustředění rádi využili.
Další články v sekci
Novou zbraní proti infekcím se mohou stát proteiny z australské ústřice
Australská ústřice Saccostrea glomerata produkuje velmi zajímavé proteiny s antimikrobiálními účinky. Likvidují bakterie i bakteriální biofilmy.
Ústřice Saccostrea glomerata patří mezi ekonomicky zajímavé mlže. Žije pouze v Austrálii a na Novém Zélandu a v dnešní době ji chovají v Austrálii na mořských příbřežních farmách. Australsští vědci nedávno zjistili, že tyto ústřice toho mohou lidem nabídnout mnohem více než jen gurmánský zážitek.
Kate Summerová s kolegy objevila v hemolymfě, což je obdoba krve u mnoha bezobratlých včetně ústřic, velmi zajímavé imunitní proteiny. Samy o sobě mají antimikrobiální účinky, a co je snad ještě lepší, zdá se, že zvyšují účinnost některých dnes používaných antibiotik, včetně ampicilinu, gentamicinu, trimetoprimu a ciprofloxacinu.
Obrana ústřic proti mikrobům
„Většina organismů má k dispozici nějaké mechanismy, s jejichž pomocí se chrání proti patogenům,“ vysvětluje členka týmu Kirsten Benkendorffová. „Rozhodně to dává smysl u ústřic, které celý svůj život filtrují mikroskopickou stravu z mořské vody. Proto jsou dobrým tipem pro hledání nových antibiotik.“
Proteiny hemolyfy ústřic úspěšně zabíjejí bakterie. Obzvláště spadeno mají na streptokoky. Rovněž výrazně potlačují tvorbu bakteriálních biofilmů, a také ničí již existující biofilmy. Podle Benkendorffové se v hemolyfě zmíněné ústřice vyskytuje směs většího počtu antimikrobiálních proteinů, jejichž účinky se liší. Dohromady jsou pro mikroby vražedné.
Pro vývoj případných léků je jistě dobrou zprávou, že podle výsledků experimentů jsou proteiny z hemolymfy ústřice bezpečné pro lidské zdraví. Lidé ostatně ústřice jedí, obvykle bez následků. Badatelé dodávají, že kromě zmíněných proteinů ústřice obsahují řadu dalších prospěšných látek, jako je zinek, vitamíny a polynenasycené mastné kyseliny (PUFA).
Další články v sekci
Jakých rozměrů dorůstají červení obři?
Červení obři jsou hvězdy na sklonku svého vývoje, které se po vyčerpání vodíkového paliva rozpínají do gigantických rozměrů. Jak velcí mohou být?
Červení obři představují hvězdy na konci svého vývoje. Poté, co během pobytu na hlavní posloupnosti spotřebovaly veškeré vodíkové palivo v jádře, přichází ke slovu jeho spalování ve slupce v nitru stálice.
Zatímco uvnitř slupky se shromažďuje popel vodíkového slučování – helium, vodíková slupka tvoří podstatný zdroj energie tělesa. Celková svítivost narůstá a nadbytek tlaku záření způsobí rozepnutí hvězdy. Na povrchu ovšem chladne, a její spektrum se tedy posouvá do červené oblasti: Odtud i pojmenování „červení obři“.
V ještě pozdější fázi se hvězda v rámci vnitřního vývoje posune dál a začne spalovat i helium, případně další prvky. Její nitro pak získává vrstevnatou strukturu, se střídajícími se aktivními a neaktivními slupkami.
Červení obři dosahují 10–100násobků průměru Slunce, přičemž rekordmanka UY Scuti v souhvězdí Štítu jej podle odhadů překonává 1 700krát. Ve Sluneční soustavě by tudíž její povrch sahal mezi oběžné dráhy Saturnu a Neptunu.
Další články v sekci
Ukradený císařův popelníček: Neúspěšný pokus o únos Viléma II. z Nizozemí
Na začátku ledna 1919 překročilo belgicko-nizozemskou hranici americké vládní vozidlo se sedmi příslušníky US Army. Vojáci neměli v úmyslu nic menšího než unést někdejšího německého císaře Viléma II.
Na přelomu let 1918 a 1919 se vrcholní představitelé dohodových států přeli o to, zda a jak potrestat viníky války. Tím nejvýznamnějším, alespoň v očích západní veřejnosti, byl bývalý německý císař Vilém II., který mezitím nalezl azyl v neutrálním Holandsku. Zatímco politici o možnosti postavit panovníka před mezinárodní tribunál pouze spekulovali, sedm Američanů se rozhodlo přistoupit k činu.
Podpis královny?
Na jaře 1917 vstoupil do americké armády mladý senátor za Tennessee Luke Lea. V Evropě poté sloužil u dělostřelectva, prošel boji v severovýchodní Francii a po uzavření příměří působil v rámci okupačních jednotek v Lucembursku. V poslední den roku 1918 si společně se šesti dalšími muži zažádal o pětidenní dovolenku, přičemž mimo ní dostali i svolení využívat vládní vozidlo. S ním pak zamířili na americký konzulát v Maastrichtu, kde si obstarali pasy a také povolení k návštěvě Nizozemí jako novináři. Dokument byl údajně vydán jménem královny Vilemíny Nizozemské.
„Vyzbrojeni“ touto propustkou zamířili k hranicím, přes které se tak bez problémů dostali. Až po vstupu do neutrální země Lea svým vojákům prozradil cíl jejich cesty s tím, že kdokoliv může vystoupit a počkat na hranicích. Nikdo tak neučinil. Poté automobil uháněl k zámku Amerongen, v němž našel bezpečné útočiště Vilém II.
Návštěva u Viléma
Po příjezdu na honosné sídlo se jich ujala německá stráž, která Američany odvedla do knihovny, kde měli počkat. Záhy za nimi přišel majitel panství hrabě Bentinck a ptal se jich na účel návštěvy. To mu prý nesdělili, a tak šlechtic odešel z místnosti a ve vedlejší místnosti měl promlouvat s císařem. Dlouhé čekání si vojáci krátili prohlídkou pokoje, kde jeden z mužů sebral popelník s německým erbem a iniciály WI (Wilhelm Imperator). Po Bentinckově návratu na ně hrabě spustil, že pokud nemají oficiální pověření, Vilém je nepřijme. S tím Američané zámek opustili, přičemž venku je „vyprovázel“ dav místních spolu s nizozemskými vojáky.
Všechno zapřít!
Několik dní po jejich návratu US Army spustila vyšetřování, protože si někdejší německý císař oficiální cestou stěžoval na nezvanou návštěvu a krádež popelníku. V hledáčku se pochopitelně ocitl Lea a jeho společníci. Někdejší senátor odmítl jakékoliv porušení rozkazů a vojáci popřeli i krádež popelníku. Přestože Leovi hrozil polní soud, celé vyšetřování skončilo „pouze“ vytýkacím dopisem.
Hlavní postava celého dramatu později vzpomínala: „Zajetí, soud a potrestání císaře byly pro amerického pěšáka hlavní motivací, aby opustil domov, překročil moře plné ponorek, aby se vzdal občanských svobod a stal se ozubeným kolečkem v té nejlepší válečné mašinerii a nakonec i položil život, pokud to bude zapotřebí.“
Další články v sekci
Lidem se ztrátou zraku mohou pomoci brýle inspirované hmyzem
Důmyslné brýle SolidddVision Smartglasses se soustavou kamer a čoček dokáží do jisté míry kompenzovat poškození zraku makulární degenerací.
Makulární degenerace je závažné onemocnění sítnice v oblasti žluté skvrny (makuly), které má progresivní charakter – zhoršuje kvalitu života kvůli rozmazanému vidění v centru zorného pole a může vést až ke ztrátě zraku. Nejčastější je věkem podmíněná makulární degenerace, která se u řady lidí rozvíjí v pokročilém stáří.
Brýle proti slepotě
Newyorský startup Soliddd Corp nabízí řešení v podobě speciálních brýlí SolidddVision Smartglasses, jejichž konstrukce je inspirovaná složenýma očima hmyzu. Brýle jsou vybavené několika prvky – mají dvě kamery, které směřují vpřed. Jedna je umístněná na pravém okraji brýlí, druhá na levém. Kamery snímají stereoskopický pohled na co, co se nachází před uživatelem.
Dále jsou vybavené dvěma kamerami směřujícími do tváře uživatele, které sledují pohyb očí majitele brýlí. Na sklech brýlí jsou také dva displeje, které opět směřují dovnitř. Každý z displejů tvoří soustava malých čoček, což důvěrně připomíná strukturu složeného oka hmyzu.
Každá z čoček na displejích promítá na doposud zdravou část sítnice, čili na její okraje, zmenšenou verzi toho, co vidí kamery brýlí směřující vpřed. Mozek si v takové situaci automaticky skládá jediný, kvalitně zaostřený obraz ve 3D. Jinými slovy, uživatel brýlí SolidddVision Smartglasses vidí svět kolem, aniž by měl slepé místo uprostřed zorného pole.
Společnost provedla preklinické testy se 30 pacienty trpícími makulární degenerací. U všech účastníků experimentu došlo ke zrychlení čtení o nejméně 50 procent, pokud měli k dispozici uvedené brýle. V tuto chvíli je k dispozici „beta verze“ brýlí. K představení prodejní verze a určení ceny by mělo dojít v průběhu letošního roku.
Další články v sekci
Londýnský Tower: Popraviště, kde padaly korunované hlavy
Královský palác a pevnost Jejího Veličenstva, Tower of London. Londýnská atrakce vyhledávaná turisty z celého světa. Ale také vězení a popraviště členů královské rodiny. Zdi Toweru byly svědky nejedné tragické události…
Najdeme jej na severním břehu řeky Temže v samotném centru Londýna. Tower je všeobecně znám jako vězení a popraviště, to ale rozhodně nebylo jeho jediným posláním. Pevnost sloužila především jako sídlo královské rodiny. V průběhu staletí se však Tower využívá jako zbrojnice, pokladnice, královská mincovna, kancelář panovníka, trezor pro korunovační klenoty, ale také i zvěřinec. Ten byl zřízen ve 13. století z čistě praktických důvodů. Kolem roku 1235 dostal Jindřich III. od římského císaře Bedřicha II. poněkud neobvyklý svatební dar – tři leopardy! Královské šelmy prožily za zdmi Toweru zhruba třicet let.
Urozené popraviště
První vězni, jimž se dostane cti pobývat za zdmi Toweru, se do jeho útrob nastěhují už koncem 11. století. Odsouzenci do hradu putují takzvanou branou zrádců (Traitor's Gate). Míří do jedné z třinácti věží, příznačně nazvané Blood Tower – krvavá. Tam se stínaly královské hlavy a prováděla se veřejná mučení.
Rukou towerských katů svůj život končily zavržené a sesazené anglické královny, ale umírali zde také prachobyčejní londýnští zlodějíčci a kriminálníci. Přímo za zdmi Toweru, na takzvaném Tower Green, bylo vykonáno „pouze“ sedm poprav. Ne každý je zkrátka hoden skončit svůj život přímo v útrobách královského paláce. Hlavy se zde stínaly výhradně odsouzencům královské krve. Popravy méně urozených vězňů se prováděly až za hradbami. Jak? Stětím, ale také potupným rozčtvrcením nebo oběšením, což byl skutečně nezáviděníhodný zážitek.
Záhadné zmizení královských princů
Velmi smutným towerským příběhem je zmizení dvou malých anglických princů, třináctiletého Eduarda a desetiletého Richarda. Synové krále Eduarda IV. se po smrti otce dostávají do opatrovnictví svého strýce Richarda III. A ten s nimi naloží velmi krutě. Richard má namířeno na královský trůn a dalšími uchazeči o korunu se pochopitelně cítí ohrožen. Oba chlapce nechá uvrhnout do Toweru, aby je údajně ochránil před nebezpečím. Richardova ochrana se ale oběma princům stane osudná. Po přestěhování do towerské pevnosti už děti nikdo nikdy nespatří živé.
Co se s nimi konkrétně stalo, zůstává dodnes tajemstvím. Při opravách pevnosti roku 1674 byly ve zdi pod schodištěm v Bílé věži nalezeny dvě dětské kostry, s největší pravděpodobností ostatky ztracených královských dětí. Krutý Richard se zapsal také do dějin divadla – William Shakespeare ho zvěčnil ve svém historickém dramatu Richard III. Nutno dodat, že dramatik na něm nenechal nit suchou.
Věčná hrdinka
Za branami londýnské pevnosti se končí také život charismatické anglické královny Anny Boleynové, druhé manželky Jindřicha VIII. Žárlivý manžel ji nechává popravit. Důvod? Podezření z cizoložství a incestu s vlastním bratrem.
Zločiny, z nichž byla obžalována, se však nikdy nepotvrdily a dnešní historikové je dokonce považují za pouhou záminku. Jindřich se od Anny nedočkal mužského dědice a následníka, a tak se potřeboval znovu oženit. Volba padla na ošklivou, ale počestnou Jane Seymourovou. Jindřich neposlal na smrt jen Annu. V rukou katů končí rovněž řada jejích přátel a také její bratr.
Anna má být popravena 19. května roku 1536. Po několika týdnech věznění je na popraviště přivedena pacholky ve zuboženém stavu. Psychicky je naprosto zlomená, se svým osudem se ale smířila. Bez protestů tiše pokleká před popravčí špalek. Hlavu jí setne kat povolaný až z Francie. Incestní vztah s bratrem Jiřím se nikdy nepotvrdil, ale víme, že Anna Jindřichovi skutečně nevěrná byla. Jejím milencem byl hudebník a tanečník Mark Smeaton. Později mladou královnu považují za mučednici a je slavnostně pohřbena přímo v Toweru, v kapli sv. Petra. Není divu, nakonec totiž Anglii vytouženého „nástupce“ porodila. Největšího a nejslavnějšího – Alžbětu I. To už ale Jindřich VIII. docenit nemohl.
Příliš prostořeká
O pár let později se za zdmi Toweru uskuteční jiná poprava. 1541 půjde cestou ke krví potřísněnému špalku Markéta, poslední žijící členka královského rodu Plantagenetů. Její popravu nařizuje opět Jindřich VIII. Nechává Markétu obvinit z vlastizrady. Údajně se měla spolupodílet na vzpourách a nepokojích v severním Irsku.
Prostořeká hraběnka neměla s Jindřichem nikdy přátelské vztahy. Nejprve nemůže přijít na jméno jeho ženě Anně a po její popravě zase kritizuje Jindřichovu politiku Markétin syn Jindřich. Dalším problémem je také to, že Markéta a její potomci jsou spřízněni s královskou rodinou a hrozí nebezpečí, že by si mohli nárokovat trůn. Jindřich hraběnku vězní po dva roky za zdmi Toweru. Nakonec ji bez řádného soudu nechá popravit. Vzpurná hraběnka ale před katovým špalkem odmítá pokleknout. „To dělají zrádcové a to já nejsem,“ křičí ke krvežíznivému obecenstvu. Bojuje jak lvice a její hlavu se katu podaří setnout až napotřetí.
Romance na popravišti
Jane Greyová, krásná a nebývale vzdělaná praneteř Jindřicha VIII., usedá na trůn jen kvůli mocenské hře jiných roku 1553. Král Eduard VI., neduživý Jindřichův syn, ji pod nátlakem jejího tchána, mocného Northumberlanda, jmenoval svou nástupkyní. To se ovšem nelíbilo nejstarší Jindřichově dceři Marii. Ta nakonec získá na svou stranu šlechtu a jako Marie I. Tudorovna, zvaná později Krvavá Marie, uchvátí trůn. Jmenování Jane Greyové samozřejmě zruší a okamžitě začne prosazovat drastické katolické reformy.
Svržená sestřenice se brzy stane nepohodlnou, vzbouřená šlechta totiž požaduje její návrat. Marie ji proto nechá i s manželem Guilfordem Dudleyem uvrhnout do žaláře. Po vzoru svého otce obžaluje oba z vlastizrady. Popravit je nechá ve stejný den, jen každého jinde. Žádost o poslední schůzku Jane odmítá. „Jen by to zvětšilo mé trápení a bolest. Nechme to být…“ Pohledu na něj však nakonec neujde. Z oken své cely vidí celou jeho popravu. Když padne bezhlavý k zemi, vykřikne. Za hodinu jej následuje.
Další články v sekci
Výtrysky obří rádiové galaxie Inkathazo měří více než tři miliony světelných let
Jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT si připsala objev pozoruhodné obří rádiové galaxie, která chrlí z oblasti své centrální supermasivní černé díry výtrysky plazmatu do vzdálenosti více než tří milionů světelných let.
Obří rádiové galaxie (GRG, podle anglického giant radio galaxies), jsou dechberoucí vesmírní behemoti, kteří chrlí z oblasti své centrální supermasivní černé díry výtrysky plazmatu do vzdálenosti milionů světelných let. Výtrysky intenzivně září v oblasti rádiových vln, což těmto galaktickým obrům dalo jejich pojmenování.
Studentka Kathleen Charltonová z jihoafrické Univerzity v Kapském městě a její spolupracovníci nedávno objevili novou obří rádiovou galaxii, jejíž výtrysky plazmatu tvoří kosmickou megastrukturu o velikosti zhruba 3,3 miliony světelných let. Při objevu sehrála klíčovou roli jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT.
Výjimečný gigant
Vědci pokřtili nově objevenou galaxii na Inkathazo, což v jazyce isiXhosa a isiZulu znamená „trable“ nebo „potíž“. Vyjádřili tím, že je pro ně stále obtížné vysvětlit fyziku, která stojí za těmito kosmickými monstry. Nečekaný a současně vzrušující objev publikoval odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Objevy galaxií jako je Inkathazo byly až donedávna velice vzácné. V posledních letech ale střídá jeden objev druhý, především díky zprovoznění nové generace radioteleskopů, jako je právě zmíněný MeerKAT. Pro Charltonovou je to pořádná jízda. Vývoj tohoto oboru je podle ní tak rychlý, že je už dost náročné držet krok.
Podle Charltonové se galaxie Inkathazo navíc zdá být poměrně výjimečná. Její výtrysky plazmatu mají jiný tvar než obvykle. Jeden z výtrysků je ohnutý. Možná to souvisí s druhou výjimečnou vlastností této galaxie. Inkathazo se totiž nachází v centru kupy galaxií, což je neobvyklé. Obří rádiové galaxie bývají spíše samotáři.
Další články v sekci
Čínský symbol věrnosti: Východoasijská kachnička mandarínská
Kachnička mandarínská je nejen symbolem věrnosti v čínské kultuře, ale také výrazným příkladem pohlavního dimorfismu v ptačí říši.
Kachnička mandarínská (Aix galericulata) je oblíbená a rozšířená i v Evropě. Původně se však tito vodní ptáci vyskytovali jen v hustě zalesněných oblastech poblíž mělkých jezer, rybníků nebo mokřadů. Hnízdí ve stromových dutinách, kde vajíčka zahřívá pouze samička. Sameček ji sice z počátku hnízdění může bránit před vetřelci, ale okolí hnízda opouští ještě před líhnutím mláďat.
V tradiční čínské kultuře jsou mandarínské kachničky navzdory výše popsanému chování symbolem partnerské věrnosti a díky tomu se hojně objevují na čínských malbách. Pro věrné a milující partnerství se dokonce používá přirovnání: „Jsou jako dvě mandarínské kachničky hrající si na vodě.“
Kachnička mandarínská je také jedním z nejnápadnějších příkladů dimorfismu, tedy rozdílu ve vzhledu obou pohlaví, v rámci ptačí říše. Zatímco samec je obdařen velmi výrazně oddělenými odstíny modré, zelené, černé a bílé, samička je zbarvena poměrně nenápadně – její hřbet je olivově šedý hřbet a břicho je bíle kropenaté.
