Těleso, které rozzářilo nebe nad střední Evropou, se povedlo objevit asi tři hodiny před jeho vstupem do zemské atmosféry. Šlo teprve o osmý případ, kdy astronomové dopředu věděli, že zmíněný jev nastane. Naprostá většina jasných i slabých meteorů, které můžeme na obloze sledovat, totiž představuje náhodné úkazy. Meteoroidy coby jejich původci vstupují do ovzduší naší planety neobjeveny, neboť jsou příliš malé, než aby se daly pozorovat předem.

První podle předpovědi

Situace se začala měnit před více než patnácti lety: 7. října 2008 ráno odhalil Richard Kowalski pomocí průzkumu Catalina Sky Survey na arizonské observatoři Catalina Station malý blízkozemní asteroid. Analýza prvních měření jeho dráhy ukázala, že se k nám přibližuje a během 21 hodin by mohlo dojít ke srážce. Těleso dostalo oficiální označení 2008 TC3 a na základě vydaného varování se do jeho sledování zapojily další observatoře na celém světě, což umožnilo zpřesnit dráhu objektu i předpověď impaktu. Došlo k němu následujícího dne nad severním Súdánem, zhruba 20,5 hodiny po objevení tělesa.

V dané oblasti nesledovaly noční oblohu žádné kamery, takže se astronomové museli spolehnout na vzdálená pozorování. Ve výšce 37 km nad povrchem byl zaznamenám výbuch o síle jedné kilotuny TNT. Zachytily ho americké vojenské družice, několik pozemních infrazvukových stanic a satelit Meteosat 8. Jedinými známými očitými svědky se stali piloti letadla společnosti KLM letícího nad Čadem. 

Data získaná před impaktem i po něm ukázala, že do atmosféry vstoupil objekt o průměru 2–5 metru, a to rychlostí 12,4 km/s. V Núbijské poušti, nad níž se rozpadl, započalo 6. prosince hledání potenciálních meteoritů – a během prvních tří dnů se jich podařilo nalézt patnáct. Celkem bylo shromážděno šest stovek úlomků o souhrnné hmotnosti kolem 10,5 kg. Meteority dostaly označení Almahata Sitta, což znamená „stanice šest“ a jedná se o vlakovou zastávku na trati mezi Vádí Halfa a Chartúmem.

Funguje to!

Výše zmíněný případ nejen představoval první předpovězený pád meteoritů v historii, ale hlavně ukázal, že princip planetární ochrany může fungovat. Vědci si na něm ověřili, že jsou schopni objevit těleso na kolizní dráze se Zemí a určit, kdy a kde dojde k impaktu. Jelikož hovoříme o objektech s rozměry několika metrů, zůstává zatím doba mezi odhalením a srážkou relativně krátká.

V minulosti americký Kongres pověřil kosmickou agenturu NASA zmapováním 90 % blízkozemních planetek o velikosti přesahující jeden kilometr, jež by dokázaly způsobit globální katastrofu. Uvedený cíl byl splněn kolem roku 2008 a následně vzešlo z Kongresu nové zadání – nalézt 90 % objektů s rozměry mezi 140 metry a jedním kilometrem, které by mohly zapříčinit zkázu regionálního rozsahu. Zároveň se předpokládá, že se v rámci popsané fáze podaří „doobjevit“ zbývajících 10 % větších těles. 

Zásah z opačného směru

Současné systémy dokážou zachytit přibližující se planetku pouze při vhodné konstelaci několika důležitých podmínek. Patří mezi ně směr, odkud těleso přilétá, fáze Měsíce a počasí na observatořích zapojených do monitorování oblohy. O tom, že může úder přijít zcela nečekaně, jsme se přesvědčili v roce 2013. 

Příběh Čeljabinského meteoru přitom začal nadějně: V roce 2012 byl objeven malý asteroid o průměru 40 metrů a dostal označení 367943 Duende. Výpočty ukázaly, že se k nám znovu přiblíží za 11 měsíců, ale ke srážce nedojde. Jeho následující průlet se tudíž pečlivě monitoroval. Shodou okolností však v tentýž den přiletěla ze směru od Slunce jiná planetka a předvedla nám, jak omezený výhled na oblohu máme. Těleso o průměru asi 17 metrů vstoupilo do zemské atmosféry nad Ruskem a zazářilo jako superbolid. Rázová vlna zranila na 1 500 lidí a poškodila přes sedm tisíc budov. Na povrch dopadlo obrovské množství meteoritů, z nichž největší o hmotnosti 654 kg skončil na dně jezera Čebarkul. 

Na kolizní dráze

První krok pro předpověď možné srážky asteroidu se Zemí samozřejmě tvoří jeho objev. V současné době funguje celá řada projektů, jež systematicky monitorují noční oblohu a pátrají po pohybujících se objektech. Přehlídkové dalekohledy mají typicky široké zorné pole, aby pokryly větší úsek nebe v relativně krátkém čase. Programy pro zpracování obrazu automaticky porovnávají snímky stejné části oblohy pořízené v různých okamžicích a hledají změny – tedy objekty, které se na nich objevily nově, zjasnily či změnily polohu. Data o nich shromažďuje a publikuje Minor Planet Center.

Poté se dostávají ke slovu menší dalekohledy s užším zorným polem, jež se zaměří na vymezenou oblast a pořizují další pozice nového tělesa. Tzv. následná pozorování přispívají k postupnému zpřesňování dráhy objektu, přičemž dalekohledů věnujících se uvedené fázi detekce existuje významně víc než přehlídkových přístrojů: Dá se říct, že se na daném poli uplatní i lépe vybavení amatérští astronomové. Následně vstupují do hry automatické systémy vyhodnocení rizika srážky, jako americký Scout či evropský Meerkat. A pokud zjistí, že se těleso nachází na kolizní dráze se Zemí, je vydáno varování.

Přímo ke Slunci to nejde

Z výše uvedeného plyne, že největší slabina předpovědí srážek asteroidů se Zemí spočívá v jejich samotném nalezení. NASA proto navrhuje dvě cesty ke zlepšení: První možnost zahrnuje větší počet výkonnějších přehlídkových dalekohledů, k jejichž typickým představitelům patří Large Synoptic Survey Telescope. Více zmíněných přístrojů v různých částech světa částečně eliminuje vliv počasí na sledování oblohy. Nicméně hlavní nedostatek pozemních pozorování, tedy nemožnost odhalit těleso letící ze směru od Slunce, nadále zůstává.

Naopak kosmický teleskop může být v provozu 24 hodin denně, neovlivňuje ho počasí, a přestože ani on nemůže mířit přímo ke Slunci, dokáže sledovat mnohem bližší prostor kolem naší hvězdy než jeho protějšek na Zemi. Jako druhá možnost se proto zvažuje právě využití vesmírných dalekohledů. Jejich další výhoda tkví v uplatnění infračerveného záření pro přesnější určení velikosti planetek.

Meteority z Vesty

Po dopadu asteroidu 2008 TC3 se očekávalo, kdy se podaří identifikovat další tělesa před jejich kolizí se Zemí. A čekalo se poměrně dlouho: Teprve na Nový rok 2014 objevil již zmíněný Richard Kowalski planetku 2014 AA, která o 21 hodin později vstoupila do zemské atmosféry. Došlo k tomu v centrálním Atlantiku, a s výjimkou slabých infrazvukových záznamů z Jižní Ameriky tak uvedený jev zůstal nepozorován. Průměr původního tělesa se odhadoval na tři metry.

Druhého června 2018 vlétla do atmosféry malá planetka 2018 LA, objevená pouhých osm hodin předtím. Zpočátku ani nebylo jisté, jestli se s naší planetou skutečně srazí, protože se ji podařilo sledovat jen na velmi krátkém úseku dráhy. V čase předpokládaného dopadu hlásil pozorovatel z Botswany jasný bolid. Ještě tentýž den se povedlo identifikovat dvě další předimpaktní pozorování dalekohledem ATLAS, která oblouk dráhy asteroidu prodloužila z původních 85 minut téměř na čtyři hodiny. Stačilo to k definitivnímu potvrzení srážky a dopadu v Namibii, zcela v souladu se sledováním bolidu.

Astronomové dodatečně objevili záznam bolidu na bezpečnostních kamerách a jejich pomocí upřesnili oblast dopadu. První meteorit, pojmenovaný Motopi Pan, byl nalezen 23. června a následovaly další dvě desítky úlomků. Odborníci je klasifikovali jako HED, což je skupina meteoritů, které se před 23 miliony let oddělily z planetky Vesta.

Třikrát do vody

V dalších letech následovaly tři události, kdy se nad vesmírnými objekty pravděpodobně doslova „zavřela voda“. Asteroid 2019 MO dopadl 22. června 2019 do Karibského moře jižně od Portorika, a to 12 hodin po objevu. Padající meteority přitom detekoval meteorologický radar ve výšce 10,6 km nad hladinou. V Grónském moři jihozápadně od ostrova Jan Mayen skončily úlomky planetky 2022 EB5, která zanikla v atmosféře 11. března 2022. Jen dvě hodiny předtím ji identifikoval maďarský astronom Krisztián Sárneczky a záblesky zřejmě spojené s popsaným bolidem se podařilo sledovat ze severního Islandu.

V pořadí šestým předpovězeným impaktem, ale prvním nad hustě obydlenou oblastí, se stal asteroid 2022 WJ1. Objeven byl 11. listopadu 2022 a zanikl o 3,5 hodiny později nad jezerem Ontario. Zároveň se jako první odehrál nad územím pokrytým vědeckými kamerami, určenými pro studium meteorů: Ty tedy navzdory převážně oblačné obloze úkaz zachytily, což umožnilo detailní analýzu bolidu. Bohužel většinu dopadové oblasti pokrývá vodní plocha a nevíme o tom, že by se nějaké meteority podařilo nalézt.

Místo dopadu

O necelý rok později si maďarský astronom Krisztián Sárneczky připsal další úlovek: 12. února 2023 objevil malý asteroid, později označený jako 2023 CX1, který od nás v tu chvíli dělilo 233 000 km. Následná pozorování potvrdila směr k Zemi a 6,5 hodiny po objevu vstoupilo těleso do atmosféry nad kanálem La Manche. K dopadu došlo těsně před čtvrtou hodinou ranní v Normandii, ale díky varování úkaz zaznamenala spousta svědků z celé západní Evropy – a samozřejmě také nejrůznější kamery, ať už cíleně, nebo náhodou. 

Těleso začalo svítit ve výšce 89 km nad Zemí, ve 28 km se zcela rozpadlo a poslední úlomky pohasly 20 km nad povrchem. Poté následovala tzv. temná fáze, kdy už fragmenty nesvítí, ale klesají volným pádem. Do pátrání po meteo­ritech se zapojili i čeští astronomové z Ondřejova: Jiří Borovička a Pavel Spurný zpracovali fotografické a video záznamy bolidu a již 15. února publikovali pravděpodobnou oblast dopadu. Ještě téhož dne se pak skutečně povedlo nalézt první úlomek, o hmotnosti 95 g. 

Nebe nad Berlínem

Když Krisztián Sárneczky hovořil loni v září na přednášce o svých objevech, přiznal se, že by jej po nálezu prvního ze zmíněných malých asteroidů nenapadlo, že se mu něco podobného povede znovu. Přesto svůj úspěch s objektem 2023 CX1 zopakoval, a o rok později přidal i třetí: 20. ledna 2024 večer objevil malé těleso, které ihned upoutalo pozornost astronomů. Krátce po půlnoci pak byla vydána zpráva, že se asteroid pohybuje na kolizním kurzu se Zemí a ke srážce dojde za 1,5 hodiny nad střední Evropou. V tu dobu už bylo zřejmé, že půjde o jasný meteor pozorovatelný z rozsáhlého území, včetně Česka. 

Jelikož panovala bezmračná noc, podařilo se jej zaznamenat na řadě stanic Evropské bolidové sítě řízené z Ondřejova. Mnozí amatérští a profesionální astronomové úkaz pozorovali i na vlastní oči. Vědci z Astronomického ústavu české Akademie věd rychle zpracovali získaná data, přidali k vlastním záznamům z kamer dvě videa z německé části celosvětové sítě AllSky7 a již následujícího dne publikovali o pozorovaném jevu první zprávu. Model výškového větru poskytnutý Českým hydrometeorologickým ústavem umožnil zpřesnit předpokládanou dopadovou oblast. Data přitom ukázala, že šlo o těleso menší než metr s původní hmotností kolem 100 kg. A spektrální záznamy naznačily, že jej tvořil neobvyklý materiál, zřejmě bohatý na minerál enstatit. 

Test na výbornou

Do lokality předpokládaného dopadu u obce Ribbeck asi 50 km západně od Berlína se mezitím sjela řada profesionálních i amatérských hledačů – a 25. ledna ohlásil polský tým první nález. Místo dopadu přitom leželo v oblasti predikované českými vědci. Postupně se povedlo nalézt několik desítek meteoritů velmi neobvyklého vzhledu a o týden později byly klasifikovány jako tzv. aubrity, které skutečně tvoří převážně enstatit. 

Vědcům pak planetka 2024 BX1 poskytla unikátní příležitost ověřit metodu výpočtu heliocentrické dráhy z pozemních pozorování, a to díky porovnání s trajektorií získanou ze sledování asteroidu ještě před srážkou se Zemí. A pro český tým dopadl zmíněný test na výbornou: Obě dráhy byly totiž naprosto totožné.

Image

Čtěte také

Riziko srážky s velkým meteoritem je na Zemi větší, než jsme mysleli

Cuzco je historické centrum říše Inků, které se rozkládá ve vysokohorském prostředí peruánských And. Má bohatou historii, obestírají ho ale také pozoruhodné záhady. Například se tam již celá staletí šuškalo, že se pod Cuzcem nachází „labyrint“ – systém podzemních tunelů, který tam vybudovali Inkové.

Archeologové po tomto labyrintu zvaném Chincana dlouho pátrali a nedávno konečně uspěli. Na tiskové konferenci to oznámil peruánský odborník Jorge Calero Flores. 

Tunely pod Cuzcem

Flores s kolegy nejprve intenzivně studovali historické texty ze 16. až 18. století a pátrali v nich po zmínkách o podzemních chodbách. Mezi záznamy, které nejvíce napomohly jejich úsilí, byl text anonymního španělského jezuity z roku 1594, který zmiňuje, že hlavní tunel labyrintu vede pod komplexem katedrály v Cuzcu. Stejný text rovněž zmiňuje, že průchod začíná v chrámu Slunce Coricancha a končí v citadele Sacsayhuamán – „pevnosti“ vystavěné z obrovských, přesně opracovaných a dokonale do sebe zapadajících kamenných bloků, nacházející se na severním okraji Cuzca.

Druhá fáze pátrání zahrnovala průzkum pomocí akustických zařízení, s nimiž badatelé pátrali po podzemních prostorách. Na takto vytipovaných místech nakonec proběhl detailní průzkum s georadarem, díky němuž Flores a jeho spolupracovníci detailně zmapovali nalezený systém chodeb.

Badatelé objevili zmíněný hlavní tunel z chrámu Coriancha do citadely Sacsayhuamán, a také tři postranní chodby, které se z tohoto tunelu oddělují. Není to sice složité bludiště, ale rozhodně jde o významný objev. Zatím není jasné, k čemu tento podzemní systém sloužil, archeologové ale hodlají proniknout dovnitř a incké tunely důkladně prozkoumat. To by mohlo původní smysl podzemního labyrintu osvětlit.

Image

Čtěte také

Záhadní předchůdci Inků: Kdo postavil bránu Pumy?

Během letecké bitvy o Británii v létě 1940 tvořily páteř britských stíhacích sil legendární letouny Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Ostrovní továrny sice dokázaly udržovat dostatečnou rychlost výroby pro nahrazování ztrát a formování nových perutí, v atmosféře opotřebovávací války s Luftwaffe ale u špiček RAF zavládly obavy z případného nedostatku strojů. Během léta 1940 proto britské ministerstvo letectví vytvořilo technickou specifikaci F.9/40 na co možná nejlevnější „nouzovou“ stíhačku. Ta měla být připravena v záloze pro případ, že by ztráty hurricanů a spitfirů přesáhly únosnou mez. 

Slibný náhradník

Úkolu zkonstruovat požadovaný stroj se chopila továrna Miles, která shodou okolností na podobném projektu pracovala již v září 1939. Inženýři podniku navrhli kompaktní celodřevěnou konstrukci, která pro úsporu času i prostředků využívala řadu komponent ze cvičných letounů Miles Master. Snaha o jednoduchost a nízkou cenu se odrazila například i v absenci hydrauliky či použití pevného podvozku. Ten sice zvyšoval odpor vzduchu, na druhou stranu ale zanechal v křídlech více prostoru pro palivo a munici. O pohon se pak staral vidlicový dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin XX s výkonem 940 kW. Výzbroj tvořilo osm kulometů ráže 7,7 mm v křídlech. 

Nový typ dostal označení M.20 a práce na něm probíhaly natolik rychle, že prototyp vznikl sotva devět týdnů po zadání specifikace. Poprvé M.20 vzlétl 15. září 1940 a testy ukázaly, že i přes svou až primitivní konstrukci je přijatelně obratný, dobře se ovládá a s maximální rychlostí 563 km/h je dokonce nepatrně rychlejší než soudobé varianty hurricanů nesoucí stejnou výzbroj. Oproti hurricanu a spitfiru měl M.20 navíc i delší dolet a nesl jednou tolik munice. 

I přes slibný potenciál ale nakonec k sériové výrobě nedošlo. Luftwaffe byla nad Británií poražena, nedostatek hurricanů a spitfirů nenastal a nouzová stíhačka tak pozbyla smysl. Zůstalo proto pouze u jediného prototypu. Továrna Miles se nevzdávala a o rok později zkonstruovala druhý prototyp upravený na katapultovou stíhačku. Letoun obdržel záchytný hák a úchyty pro katapult, což mělo umožnit jeho vypouštění z obchodních lodí. Pro tento účel ale britské námořní letectvo začalo využívat stíhačky Hurricane. Oba prototypy M.20 tak nakonec skončily ve šrotu.

S britským srdcem

Australská státní letecká továrna CAC vznikla teprve v roce 1936 a svůj první produkt, dvojmístný víceúčelový letoun Wirraway, představila o tři roky později. Australské letectvo RAAF proto muselo spoléhat na dodávky letounů z Británie, ta ale po pádu Francie v létě 1940 bojovala o holé přežití a prakticky veškeré vyrobené stroje putovaly do stavu RAF. Tváří v tvář japonské hrozbě tak šéfdesignér CAC Lawrence Wackett přišel na sklonku roku 1941 s návrhem zkonstruovat domácí stíhačku. Továrna ale se stavbou podobných strojů neměla žádné zkušenosti a budoucí design proto měl využívat maximum komponent z již existujících zahraničních letounů v inventáři RAAF. 

Práce započaly v prosinci 1941, jen pár dní po japonském útoku na Pearl Harbor. Základem se stal již zmíněný wirraway, z něhož konstruktéři převzali zadní polovinu trupu včetně ocasních ploch. Ze stejného letounu pocházela i středová sekce, podvozek a základ pro křídlo, které konstruktéři mírně zkrátili a upravili pro montáž výzbroje. K tomuto celku CAC vyvinulo jednomístný kokpit a příď upravenou pro montáž nového motoru. Tím se stal americký hvězdicový 14válec R-1830 Twin Wasp o výkonu 890 kW, který firma CAC vyráběla v licenci pro lokální verzi torpédového bombardéru Bristol Beaufort. Pro zajištění dobré pasivní ochrany dostal design do vínku pancéřování kokpitu, neprůstřelný čelní štítek a samosvorné obaly palivových nádrží. Výzbroj pak měly tvořit dva 20mm kanony Hispano v křídlech doplněné čtveřicí kulometů puškové ráže. Výsledkem byl kompaktní, nicméně poněkud zavalitý stroj označený jako Boomerang.

Bumerang proti pěšákům

První objednávka na 105 kusů přišla v únoru 1942 ještě před dokončením úvodních kusů a poprvé letoun vzlétl na konci května téhož roku. Piloti si při testech pochvalovali snadnou pilotáž boomerangu, dobrou obratnost malých a středních výškách, vysokou stabilitu při střelbě a velmi dobrou úroveň pasivní ochrany. Zásadní slabinu ale představovala nízká rychlost (pouze 490 km/h) a slabá stoupavost. Vadil i nedostatečně účinný kompresor omezující výkony ve výškách; továrna CAC sice navrhla variantu s turbokompresorem, ta ale zůstala jen ve fázi prototypu. 

Hrozba nedostatku moderních letounů pak pominula v létě 1942, kdy do Austrálie začaly proudit americké stíhačky P-40 a na kontinentu bylo rozmístěno několik perutí amerického letectva. Australská vláda nicméně nechala výrobu běžet a do konce června 1943 vzniklo 105 kusů. Ty v roce 1944 doplnilo dalších 95 exemplářů vylepšené verze Boomerang Mk.II a 49 fotoprůzkumných CA-19. 

K jednotkám dorazily první boomerangy v dubnu 1943. Snahy o využití v roli záchytné stíhačky pro obranu severní Austrálie ztroskotaly na nízké rychlosti a stoupavosti letounu a boomerangy si až do konce kariéry nepřipsaly jediný sestřel. Daleko větší úspěch ale typ zaznamenal v roli lehkého bitevníku, kdy piloti poskytovali přímou vzdušnou podporu jednotkám bojujícím na džunglí pokrytých ostrovech jihozápadního Pacifiku. V této roli přišla vhod výkonná výzbroj boomerangu, stabilita za letu usnadňující operace v malých výškách a především odolná konstrukce schopná snášet těžká poškození. Díky tomu boomerangy během své kariéry utrpěly pouze lehké ztráty a zůstaly ve službě i po příchodu výrazně modernějších strojů. Z operačmí služby byly staženy až v srpnu 1945.

Dřevěný pokus

Všechny doposud uvedené příklady nouzových stíhaček vznikly buď kvůli nedostatku modernějších letounů či nepříznivé válečné situaci. Spojené státy americké ani jeden z těchto problémů řešit nemusely – během konfliktu se v USA vyráběly kvalitní prvoliniové stíhačky a je proto s podivem, že i tady spatřil světlo světa projekt, který lze rovněž klasifikovat jako nouzový design. Prvotním impulsem se stala neoficiální technická specifikace Tri-4, skrze kterou americké letectvo USAAF poptávalo lehký stíhací letoun vyráběný z nestrategických materiálů. Stroj měl mít vzletovou hmotnost maximálně 1 700 kg, což by teoreticky umožnilo dosáhnout dobrých výkonů i se slabším motorem.

Úkolu se chopila letecká továrna Bell, která během roku 1942 přišla s projektem označeným jako XP-77. Plány počítaly s velmi malým a lehkým dolnoplošníkem, jenž by disponoval celodřevěnou konstrukcí s překližkovým potahem a příďovým podvozkem. Pilot byl usazen v plně uzavřeném kokpitu umístěném za odtokovou hranou křídla, což mělo zajistit dobrý výhled do stran a dozadu. Jako pohonnou jednotku konstruktéři vybrali invertní, vzduchem chlazený 12válec Ranger XV-770-9 s kompresorem. Tento agregát produkoval sotva 370 kW výkonu, díky kompresoru a lehké konstrukci se ale očekávala maximální rychlost téměř 660 km/h ve výšce 8 230 m. Co do výzbroje měl XP-77 nést 20mm kanon v ose vrtule doplněný o dvojici kulometů ráže 12,7 mm v přídi trupu. 

Prototyp plný potíží

Práce na prototypu započaly v roce 1942, už od počátku ale projekt sužovaly vážné potíže. Hmotnost postupně narůstala až nad letectvem stanovený limit, továrna se potýkala s nespolehlivými subdodavateli a kvůli vývojovým problémům motoru XV-770-9 se konstruktéři museli smířit s nepřeplňovanou verzí XV-770-7 o výkonu 388 kW. Snaha o snížení hmotnosti způsobila vážné zpoždění, kvůli čemuž nakonec USAAF ztratilo o letoun zájem a původní objednávku na 25 kusů snížilo na pouhých šest. 

První neozbrojený prototyp tak vzlétl až 1. dubna 1944 a již od začátku vykazoval špatné letové vlastnosti. I bez výzbroje byl příliš těžký, velmi těžko se ovládal a trpěl silnými vibracemi. Vadila i dlouhá příď omezující výhled vpřed při pojíždění a přistání. Motor kvůli absenci přeplňování rychle ztrácel výkon, takže maximální rychlost klesla na sotva 530 km/h v malé výšce. Dlouhý seznam potíží pak uzavíraly problémy s pevností trupu zapříčiněné nekvalitním lepidlem. Vzhledem k výše uvedenému tak není divu, že v prosinci 1944 letectvo projekt XP-77 definitivně ukončilo. Do té doby vznikly pouze dva prototypy, z toho jeden byl zničen při nehodě v říjnu 1944.

Image

Čtěte také

Křídla ve znamení improvizace: Nouzové stíhačky států Osy

Proto by nás nemělo překvapit upřímné pohoršení dobyvatele Julia Caesara nad tím, kolik Britoni pozřou mléka. Z Keltů, kteří popíjejí „syrový tekutý výměšek žaludků“ koz a krav, si utahoval geograf Strabón. A pro zálibu Germánů v „nechutném suchém vytloukaném mléce“, tedy másle, měl jen slova pohrdání i jinak rozumný senátor Tacitus. Ve starém Římě se totiž mléko nepilo. Naopak, bylo považováno za poněkud nechutnou surovinu, tolerovanou jen díky její nezbytnosti při výrobě sýrů. 

Věci, které slušný Říman nedělá 

Nevraživostí vůči mléku a máslu neprosluli ve Středomoří pouze Římané. Podobně negativně se k němu stavěli i staří Řekové, u kterých bylo slovo boutyros považováno za hanlivé. Označovalo „kraví a kozí lidi“, špinavé pastevce, kteří jsou schopni nejrůznějších zvrácených nechutností. Například stloukat máslo, a navíc ho i jíst! Obvykle se tak vyjadřovali o obyvatelích Thrákie nebo příslušnících bulharských kmenů…

Neoblíbenost másla ve starověkém Římě i v Řecku vycházela ze stejných kořenů. Byl to prostě nadbytečný produkt, pro který místní kuchyně neměla uplatnění. Potřebujete smažit a péct? „Máte přece olivový olej, ne? Tak do toho laskavě nedávejte tu mazlavou kraví věc,“ řekl by vám asi o poznání peprněji nějaký dávný předchůdce Zdeňka Pohlreicha. Olivový olej, který snesl i vyšší teploty smažení a byl o poznání trvanlivější, neměl zkrátka na pobřeží Středozemního moře konkurenci. 

Dá se to vysvětlit i jinak: v jakém stavu asi bylo máslo stlučené barbary kdesi na hranicích impéria, než dorazilo na císařův stůl? Říci, že žluklé, by plně nevystihovalo jeho „kvality“. Jistě není pravda, že by se obyvatelé Středomoří zříkali chovu dobytka. Ale za jediný jakž takž přijímaný mléčný produkt té doby se považovaly tvrdé sýry, které prošly delším zpracováním. Na těch si pochutnávali chudí i bohatí. Takový zauzený kozí sýr z Velabrumu s trochou chřestu a oliv jistě nikoho z Kapitolu neurazil! 

Mléko je víno chudých 

Mléko v římské říši sem tam popíjeli jen ti, kdo byli skutečně blízko u zdroje: chudina a venkované. Přepravovat bílou tekutinu na větší vzdálenosti bez potřebného systému chlazení totiž nešlo. To mezi barbary, v poměrně chladnějším Skotsku, Irsku nebo Walesu byla situace jiná. Není divu, že místní brzy pronikli i do tajemství smetany a vynikajících sýrů. 

Vztah k přímé konzumaci mléka se ale v Evropě nezměnil ani staletí po pádu Říma. Mléko pili špinaví „lidé od krav“, aristokracie tímto produktem pohrdala. Ještě ve 13. století se o pití mléka píše jako „rozpustilosti dětí a rozmaru starců“. Těm se tento lehce pohoršující zvyk dal odpustit, ale ve slušném podniku by vás sklenicí mléka určitě nepohostili.

Změnily to vlastně až kaaskoppen, v překladu sýrové hlavy, tedy Holanďané. Ti dotáhli výrobu sýrů, mléčných produktů a jogurtů k dokonalosti. A učinili z mléka kultivovanou a velmi žádanou záležitost. Od té doby je společenský kredit mléka na vzestupu a už se nepovažuje za známku pokleslosti.

Image

Čtěte také

Středověká trvanlivost: Co si s sebou brali naši předci na cesty?

Za nejnebezpečnějšího pavouka Austrálie je považován sklípkanec jedovatý (Atrax robustus). Tento až pět centimetrů velký pavouk je obávaný pro své agresivní chování a zvyk samců zatoulávat se do městských oblastí. 

Kousnutí sklípkance je vzhledem k velikosti jeho chelicer velmi bolestivé a jeho jed, působící přímo na nervový systém, je smrtelně nebezpečný i pro člověka. Ročně je hlášeno okolo 30 případů kousnutí sklípkancem, naštěstí proti jeho jedu již existuje účinná protilátka a za posledních 40 let není známý žádný případ úmrtí člověka na následky kousnutí tímto pavoukem. Společně s jihoamerickými palovčíky je ale australský sklípkanec považovaný za nejjedovatějšího pavouka na světě.

Velký chlapec

Mezinárodní tým vědců z německého Leibnizova institutu pro analýzu změn biodiverzity, Australského muzea v Sydney a Flindersovy univerzity v Adelaide nedávno zjistil, že sklípkanec jedovatý, není jedním zástupcem svého druhu, jak se dlouho předpokládalo. Ve skutečnosti má dva „bratrance“ – sklípkance jižního (Atrax christenseni) a až devět centimetrů velkého sklípkance Christensenova (Atrax christenseni), kterému vědci přezdívají Big boy (velký chlapec).

K rozlišení jednotlivých sklípkanců vědci použili kombinaci anatomických a molekulárních porovnání. Zatímco sklípkanec jedovatý se vyskytuje v okruhu asi 160 kilometrů od města Sydney, jeho jižní bratranec obývá Modré hory jižně a západně od Sydney a teritoriem sklípkance christensenova je oblast v okolí města Newcastle severně od Sydney. Podrobnosti svých zjištění vědci popisují v odborném časopise BMC Ecology and Evolution.

Image

Čtěte také

Nejjedovatější pavouci na světě upravují svůj jed podle nálady

V České republice se naplno rozbíhá chřipková sezóna. Zároveň není tajemstvím, že pokud jde o virová onemocnění, obvykle nemáme k dispozici léčiva, která by infekci rázně přemohla, jako antibiotika v případě bakterií. Proto má smysl věnovat úsilí prevenci, tedy očkování, pokud je k dispozici, a také udržování dobré kondice a výkonné imunity.

Vědci Čínské univerzity Hong Kongu rozhodně doporučují nevynechat každoroční očkování proti chřipce, zároveň ale radí dbát na dostatečný příjem vlákniny. Zjistili totiž, že vláknina, zejména ta rozpustná, zesiluje odolnost organismu proti virovým infekcím, jako je právě chřipka. Je to tajná zbraň, která je ale přitom snadno dostupná.

Vláknina proti virům

Rozpustná vláknina představuje významný zdroj potravy pro probiotické bakterie ve střevech. Tyto bakterie produkují mastné kyseliny s krátkým řetězcem neboli SCFA (podle anglického Short-chain fatty acids). Oběhový systém je roznáší po celém těle, kde potom tyto molekuly zesilují působení imunitního systému.

Francis Chan a jeho kolegové provedli sérii experimentů, v nichž sledovali jak molekuly SCFA ovlivňují boj s virovými infekcemi. Ukázalo se, že významně přispívají k potlačování viru chřipky, respiračního syncyciálního viru, původce nachlazení čili rhinoviru i původce covidu-19. Naopak u viru chikungunya a latentních virů, jako je HIV nebo herpesvirus může být působení molekul SCFA problematické.

Zdrojem rozpustné vlákniny, která nejvíce zvyšuje produkci mastných kyselin s krátkým řetězcem, jsou mnohé potraviny, včetně luštěnin, lněného semínka, ovsa, žita nebo třeba ječmene. Tento typ vlákniny rovněž obsahuje řada druhů ovoce, především jablka a banány, a také zelenina jako brambory, brokolice, mrkev a další kořenové zeleniny.

Image

Čtěte také

Zdraví na talíři: Která zelenina má nejvíc vitamínů?

Spojení „pozorovatelný vesmír“ odkazuje na část kosmu, kterou můžeme pozorovat pomocí současných technologií a metod astronomie. Jeho rozsah omezuje rychlost světla a stáří vesmíru; celá problematika je však mnohem komplikovanější: Nemůžeme totiž sledovat objekty ležící od nás dál, než odpovídá vzdálenosti, kterou za dobu existence kosmu urazilo světlo. Podle posledních studií je vesmír starý 13,8 miliardy let, a nejodlehlejší objekty by se tedy mohly nacházet asi 13,8 miliardy světelných roků daleko. 

Na počátku však vesmír neměl žádnou výraznou strukturu. První informaci máme v podobě mikrovlnného pozadí, kdy se záření asi 380 tisíc let po Velkém třesku oddělilo od hmoty. O objektech můžeme mluvit až po éře reionizace, která se odehrála v rozmezí 150 milionů a jedné miliardy roků po zrodu kosmu. Pak se teprve začaly formovat galaxie, hvězdy a další útvary. Jenže od svého vzniku se vesmír rozpíná, a to zrychleně, takže i vzdálenosti narůstají. V současnosti se tedy hranice pozorovatelného kosmu odhaduje na 46 miliard světelných let, a jeho průměr tudíž činí 92 miliard světelných roků. 

Image

Čtěte také

Kde leží střed vesmíru a má vůbec nějaký?

Britské lodi Erebus a Terror pod vedením kapitána Johna Franklina vyrazily z Anglie přes Atlantik 19. května roku 1845. Jejich cílem bylo nalezení Severozápadního průjezdu – námořní cesty vedoucí z Atlantiku do Pacifiku arktickými průlivy Severní Ameriky. Lodi se krátce zastavily na základně v grónské Disko Bay. Tam zanechaly pět mužů, kteří během transatlantické plavby onemocněli. Zbytek pokračoval dál. Obě lodi se ještě 26. července potkaly s britskými velrybáři v Lancasterově zátoce mezi Baffinovým ostrovem a ostrovem Devon. Od té doby je však už žádný Evropan nespatřil. Z oněch 129 členů expedice se domů nevrátil nikdo. 

Kde a proč se ztratili? 

Britská admiralita vypsala za nalezení Franklinovy výpravy odměnu 20 tisíc liber, což byla v té době skutečně vysoká částka. Ztracenou expedici do Severozápadního průjezdu tak v některých chvílích hledalo najednou i více než deset lodí. Poprvé záchranáři na stopy po expedici narazili na východním pobřeží arktického ostrova Beechey. Nalezené hroby výmluvně svědčily o tom, že pro trojici mužů se stala tato nehostinná výspa konečnou stanicí na strastiplné cestě. 

Další pátrací výpravy objevily stopy po expedici na Ostrově krále Williama. Určité informace se podařilo získat i od místních Eskymáků, kteří vyprávěli o lodích uvízlých v ledu. Ztroskotaly tedy? Pozdější expedice nalezly zbytky dalších tábořišť, které po sobě posádky obou lodí zanechaly. Na mnoha místech narazily i na lidské ostatky. Vraky obou lodí se díky moderní technice podařilo objevit teprve poměrně nedávno. Kanadská expedice nalezla v roce 2014 torzo lodi Erebus ležící na mořském dně západně od O'Reillyho ostrova. O dva roky později se ukázalo, že loď Terror se potopila jižně od Ostrova krále Williama. 

Olověná stopa 

Analýzy kostí Franklinových mužů odhalily vysoké koncentrace olova, což zavdalo příčinu ke spekulacím, že expedici zahubila otrava tímto toxickým těžkým kovem. Olovo se v polovině 19. století hojně používalo pro nejrůznější účely. Vyskytovalo se v lécích, v obalech konzerv nebo v troubelích námořnických dýmek. Jak Erebus, tak i Terror byly vybaveny destilačními přístroji na odsolování mořské vody. Takto upravenou vodou se plnily kotle parních strojů pohánějících lodi za nepříznivého větru. Sloužila také jako pitná voda pro posádku. Jenže trubky destilačních aparatur byly rovněž z olova. 

Je známo, že těžká otrava olovem se projevuje deliriem a zcela jistě by stačila posádku v krutých podmínkách arktických zim zahubit. V pokročilém stadiu by Franklinovi muži nedokázali racionálně uvažovat, a to představuje při plavbě zrádnými průlivy Severozápadního průjezdu smrtelné nebezpečí. Koncentrace olova naměřené u členů Franklinovy expedice byly několikanásobně vyšší než u dnešní populace. Některé vědecké týmy porovnávaly množství tohoto kovu v kostech britských námořníků i s Eskymáky, kteří v polovině 19. století žili v kanadské Arktidě. Ti ale s olovem prakticky nepřišli do styku, a tak z porovnání s nimi vychází, že Franklinovi námořníci byli postižení těžkou otravou. 

Nové analýzy 

Tým kanadských analytických chemiků se před několika lety rozhodl porovnat výsledky rozborů ostatků členů Franklinovy expedice s hodnotami naměřenými v kostech jiných britských námořníků té doby. Vybrali si k tomu námořníky pohřbené v polovině 19. století na karibském ostrově Antigua. Karibik proslul výrobou rumu z cukrové třtiny. K destilaci se také používaly aparatury s olověnými trubkami. Rum patřil k hojně konzumovaným nápojům, námořníkům se tak jeho prostřednictvím dostávalo do těla i nemalé množství olova. Jak ale vyplývá z lodních deníků plavidel křižujících Karibik, nevykazovaly posádky výraznější příznaky otravy. 

Pokud muže z Franklinovy expedice skutečně zabilo olovo, pak by měli mít tohoto prvku v těle mnohem více než jejich současníci z Antiguy. A také by se v jejich tělech měl ve zvýšené míře ukládat až během osudné výpravy. Nic z toho se však nepotvrdilo. Tým vědců z McMasterovy univerzity vedený antropoložkou Lori D‘Ortenziovou analyzoval nalezené vlasy lékaře Franklinovy expedice Henryho Goodsira pohřbeného na ostrově Beechey. Protože vlasy vyrostou za měsíc zhruba o centimetr, mohli vědci celkem detailně zmapovat, kolik olova se do něj dostalo v posledních měsících jeho života. Ukázalo se, že obsah olova v těle byl vysoký, ale v žádném případě se na sklonku lékařova života nezvyšoval. Naopak, mírně klesal.

Co zabilo expedici? 

Po ztroskotání obou lodí byli muži z Franklinovy expedice vystaveni drsným podmínkám Arktidy, na které nebyli dostatečně vybaveni. Hlad a podvýživa jejich celkově zbědovaný stav ještě zhoršovaly. Nedostatek vitamínu C způsobil kurděje. Nedostatek zinku v potravě vyvolal celkové oslabení imunitního systému. 

Podle všeho muži umírali na zápal plic či tuberkulózu. Řada lidských kostí nese neklamné stopy po řezech nožem, a tak není pochyb o tom, že hlad posádku dohnal až ke kanibalismu. „Předpokládám, že jejich problémy se časem jen a jen prohlubovaly,“ říká členka výzkumného týmu Tamara Varneyová . „Trpěli hladem a celkově strádali. Museli být podvyživení, chyběly jim důležité minerální prvky a vitaminy. Jakékoli zdravotní potíže, které na začátku expedice nepředstavovaly vážnější problém, s postupujícím časem narůstaly a nabíraly na závažnosti.“ Jinak řečeno, muži z Franklinovy expedice umírali pomalu a velmi ošklivou smrtí…

Image

Čtěte také

Oběť kanibalismu: DNA odhalila totožnost důstojníka ztracené Franklinovy expedice

Když před rokem 1000 našeho letopočtu zanikla v oblasti centrálního pobřeží dnešního Peru kultura Wari, navázal na ni menší stát kultury Chancay s vizuálně výrazným uměním. Šlo o první peruánskou kulturu, která ve velkém vyráběla keramiku, textil a zpracovávala kovy, jako zlato nebo stříbro. Příslušníci této kultury stavěli velká městská centra s mohylami ve tvaru pyramid. Přesto toho o nich nevíme mnoho. Kolem roku 1470 pohltila jejich území říše Inků.

Michael Pittman z Čínské univerzity v Hongkongu a jeho spolupracovníci nedávno prozkoumali více než 100 mumifikovaných pozůstatků lidí kultury Chancay a u tří mumií objevili velmi precizně provedené tetování, které tvoří linky o tloušťce pouhých 0,1 až 0,2 milimetru.  

Badatelé využili novou metodu zobrazování laserem-stimulovanou fluorescencí (LSF, Laser-stimulated fluorescence), díky které mohli detekovat dříve neviděné detailní tetování. Zmíněná metoda funguje tak, že laserem ozářená mumifikovaná pokožka světle září a černý inkoust založený na uhlíku se zviditelní. Uvedený postup téměř úplně řeší problém s blednutím tetování, k němuž postupně dochází, a které může velmi zkomplikovat výzkum tetování u starých nálezů. Jak uvádí paleobiolog Pittman pro platformu Live Science, vzory tetování, které zkoumali u zmíněných mumií, by se staršími metodami vůbec neměli šanci odhalit. Podrobnosti výzkumu uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Detailní tetování představují hlavně geometrické motivy s trojúhelníky. Podobné motivy se nacházejí v umění kultury Chancay, například na keramice nebo na textilu. Vědci věří, že výzkum tetování by mohl přispět k hlubšímu poznání sociální struktury této kultury, která není příliš známá.

Image

Čtěte také

Kdo nosil nejstarší tetování: Co vyjadřovaly kérky ledového muže Ötziho

„Brněnský kidnapper dopaden!“, „Brněnský továrník vydírán po způsobu gangsterů“, „Americkým způsobům se v Brně nedaří“. Tyto a další podobné titulky zaplnily přední stránky novin v březnu 1936. 

Pro pochopení souvislostí celé kauzy brněnského „kidnappera“ (čili únosce) je třeba představit dvě rodiny, kolem kterých se případ točil. Na počátku stáli dva židovští podnikatelé, kteří na samém konci 19. století přišli do Brna, aby v této metropoli textilního průmyslu zkusili své štěstí. Heinrich Himmelreich a Julius Zwicker založili na počátku roku 1895 společnou firmu Himmelreich und Zwicker. 

Bohatí továrníci 

Podnik se věnoval produkci vlněného zboží, mykané příze, bavlněné příze a výrobě příze z textilních odpadů a starých hadrů. Ve svém oboru byli úspěšní – na počátku svého působení zaměstnávali kolem 120 dělníků, kteří pracovali s 5 000 vřeteny. O šestnáct let později to bylo 800 dělníků a 30 000 vřeten. Roční produkce příze se zvýšila ze 400 000 na 2 500 000 kilogramů. V meziválečném období patřila jejich brněnská továrna k významným obchodním partnerům koncernu Baťa, který potřeboval vlněné látky na výrobu bačkor. Firma přečkala i velkou hospodářskou krizi první poloviny třicátých let 20. století. 

Avšak továrnu během let nejednou zachvátil požár, který se ve skladech bavlny šířil rychlostí blesku. Noviny dokonce spekulovaly o žhářství. Pro továrníky bylo též problémem nespokojené dělnictvo. Jejich jména často propíral levicový tisk a provoz fabriky ochromovaly stávky zaměstnanců. V závodních výborech firmy měli v meziválečném období hlavní slovo komunisté. S dělnickým hnutím se potýkala většina tehdejších průmyslníků, ale zdá se, že firma Himmelreich und Zwicker byla v tomto ohledu obzvláště nepopulární. Přes všechny obtíže se však stala jednou z nejrychleji rostoucích brněnských textilních firem a majitelé se těšili bohatství a společenské prestiži. 

Žíravina na kapotu 

Heinrich Himmelreich zemřel v roce 1918 a novým spolumajitelem firmy se stal jeho syn Paul. Ten si po otcově smrti vzal za manželku dceru Julia Zwickera Mariettu a tím se oba rody spojily. Paulovi a Mariettě se o několik let později narodila dcera Marion. 

Vyděračská aféra začala 31. ledna 1936, když byly Marion čtyři roky. Tehdy se Marietta Himmelreichová vracela ze schůze dámského dobročinného komité židovské obce. Našla své auto poničené kyselinou, která rozleptala střechu vozu. S manželem však tomuto vandalismu nepřikládali větší význam. Jak později uvedly noviny, „paní Himmelreichová příhodu policii neoznámila domnívajíc se, že jde o náhodu či bezvýznamné darebáctví“. 

O několik dní později se objevil první dopis. V něm tajemní „tři rangeři“ žádali 45 000 Kč pod pohrůžkou násilí proti rodině, přičemž hrozili únosem dcery Marion (v tisku se o ní psalo jako o Miriam – zřejmě kvůli soukromí). V dopise bylo množství podrobností ze života bohaté rodiny, které dokazovaly, že je „rangeři“ sledují. „Nedá-li továrník peněz, nechť si následky přičte sám! Budou hrozné! Drei Rangers nemluví do vzduchu! Nechť si paní Himmelreichová vzpomene na žíravinu na autě,“ psalo se v dopise. Vyděrači zdůrazňovali, že nechtějí nikoho zabít, pouze zohavit. 

Dcerka pod ochranou 

„Tři rangeři“ prý dříve pracovali v továrně Himmelreich und Zwicker a jejich motivem měla být tuberkulóza, kterou tam ve špatných podmínkách onemocněli. Nyní byli bez práce a bez prostředků a dušovali se, že je zcela spravedlivé, aby je pan továrník vyplatil. Vyděračský dopis byl psán německy, těžkým, zcela kolmým písmem, z něhož na první pohled plynulo, že rukopis je úmyslně změněn. Peníze měly být nachystány v padesáti- a stokorunových bankovkách, zabaleny do hnědého papíru a uschovány v továrníkově bytě, kde by si je někdo vyzvedl. V brněnském deníku Morgenpost měl Paul Himmelreich zveřejnit inzerát, že souhlasí a že peníze přichystal. 

Inzerát skutečně vyšel, avšak rodina předtím kontaktovala policii, která jim přislíbila ochranu. Marietta a Marion odcestovaly z Brna a jejich vilu na Schodové ulici hlídala nepřetržitě policie. „Byla dokonce ustavena zvláštní četa agentů, která neměla nic jiného na práci, než rozluštit případ Drei Rangers,“ popisovaly později Lidové noviny. 

„Bylo to velmi těžké, protože nebylo možno zachytit ani drápek stopy.“ Vyděrač se do pasti nechytil, místo toho několikrát telefonoval a dále vyhrožoval: „Co to je? Drei Rangers kladli podmínku, že o věci nesmí policie mít ani tušení, a zatím agenti už pátrají?“ V tuto chvíli i Paul Himmelreich raději opustil město, ale na scénu vstoupila nová postava. 

Falešná stopa 

Policie při vyšetřování vyslýchala „řadu pochybných individuí“ a hledala muže, který píše kolmým písmem. Tak se údajně o aféře dozvěděl i jistý malíř pokojů Vilém Retlaky původem z Košic. Retlaky navštívil otce Marietty Himmelreichové Julia Zwickera – v té době vitálního sedmdesátníka a předsedu brněnské židovské náboženské obce. Přímo v továrně se mu představil jako člen tajného bratrstva, jehož úkolem bylo vydírat bohaté brněnské Židy. Za vyzrazení všech plánů této zločinné organizace a záchranu Zwickerova života chtěl 10 000 Kč. 

Julius Zwicker však pojal již před přijetím neznámého hosta podezření a nechal svou sekretářku, aby se ukryla za španělskou stěnou a celý rozhovor zapsala. Dal Retlakymu zálohu 1 000 Kč a pozval ho na příští den. Když dorazil, v továrně už čekala policie a zatkla ho. Brzy se však ukázalo, že Retlaky společníkem „tří rangerů“ nebyl. Když se zpráva o jeho zatčení objevila v tisku, vyděrač se znovu ozval a prohlásil, že Retlaky je břídil a nedouk, který se chtěl jen přiživit. 

Chycen při činu 

Tato epizoda však vyděrače přiměla k tomu, aby své úsilí směroval právě na Julia Zwickera. Napsal další dopis, kde znovu požadoval 45 000 Kč a vyhrožoval zmrzačením. Poté následoval příval telefonních hovorů – třikrát až čtyřikrát denně volali „tři rangeři“ a pokaždé zněl v telefonu jiný hlas, takže se Zwickerovi zdálo, že jich je více než tři. Několik dnů takto vyzváněl v továrně telefon a připomínal, že 9. březen je neodvolatelně poslední termín k vyplacení peněz. Požadovaný obnos však vyplacen nebyl. 

Když 10. března opět telefon zazvonil, zvedl ho policejní agent, aby si vyslechl další výhrůžky. V té chvíli ve veřejné telefonní budce na ulici Tivoli (dnešní Konečného náměstí) jiný policista vyděrače zatkl. Policisté vyčerpali běžné vyšetřovací prostředky, a proto rozestavěli hlídky u telefonních budek. Vyděrač byl hovorem tak zaujat, že si nejdřív ani nevšiml, když policisté otevřeli dveře budky. Díky tomu ho uslyšeli říkat: „Dnes večer ty peníze musíte dát, nebo je zle!“ 

Jenže „Bylo zle pro 29letého soukromého úředníka bez zaměstnání Jana Peiperta,“ ironicky komentoval případ tisk. Tak znělo jméno vyděrače z Hrušovan, který se skrýval za pseudonymem Drei Rangers, čili „tři rangeři“. Nebyl textilním dělníkem ani netrpěl tuberkulózou – rodinu Himmelreichových znal pouze podle jejich luxusní vily v Brně-Černých Polích. „Nejhnusnější zločinec, se kterým se v poslední době policie zabývala. Neboť není hroznějšího činu, než onen, kterého se dopustil Peipert, nepřihlížejíc k tomu, že je sám otcem děcka asi ve stejném stáří jako malá holčička, které hrozil únosem.“ 

Inspirace literárním brakem 

Johann Peipert se nesnažil zapírat. Vylíčil svůj plán, ke kterému ho inspirovala četba dobrodružných a detektivních knih. Do rukou se mu dostala studie o amerických gangsterech, která uváděla, že recept telefonního štvaní oběti je neomylný. Dlouho si počínal zručně – telefonoval vždy z veřejných budek a přesvědčivě měnil hlas. V dopisech měnil své písmo, přičemž psaní jednoho dopisu mu údajně zabralo i několik hodin. S dopisy manipuloval pouze v rukavičkách, aby nezanechal otisky. Trval na tom, že jednal sám, a žádní další společníci nebyli odhaleni. 

Na konci dubna 1936 soud poslal již dříve trestaného Peiperta na dva a půl roku za mříže. Když se zdálo, že je po všem, objevil se v květnu téhož roku třetí vyděrač. Po odsouzení Retlakyho i Peiperta Himmelreichovi opět obdrželi dopis podobného obsahu jako předtím – hrozil zohavením dcerky i manželky a chtěl se pomstít za „nespravedlivě odsouzeného Peiperta“. Ukázalo se, že jde o jakéhosi „naivního vojína“ Jana Nováka, který se inspiroval v novinových článcích z března. „Nové vyděračské úmysly vojína byly však tak průzračné, že policie jim učinila brzy přítrž.“ 

Mnohem horší zločiny 

Tak skončila aféra brněnského „kidnappera“. S odstupem let úsměvný případ, který předcházel mnohem tragičtějším událostem. Na rodinu čekaly během války těžké útrapy. Julius Zwicker si prošel Terezínem, avšak přežil a vrátil se do Brna. Jeho továrna stále stojí na brněnském Cejlu, dlouhé roky v jejích prostorách fungovala výroba Zbrojovky. Potomci Julia Zwickera se po vleklých soudních sporech domohli vrácení továrních budov. Malá Marion se svou matkou emigrovala před válkou do USA. Dodnes žije v New Yorku a z této kapitoly svého dětství si už nic nevybavuje.

Image

Čtěte také

Od noblesy k tragédii: Labutí píseň první republiky v kavárně Esplanade