Bonobové (Pan paniscus) se o sebe vzájemně starají a dokonce sdílejí jídlo. Předchozí studie rovněž prokázaly, že když se potkají dvě neznámé skupiny bonobů, setkání jen zřídka přeroste v násilí. Altruistickou povahu bonobů potvrdila i studie prováděná v záchranném centru Lola Ya Bonobo v Demokratické republice Kongo.

Nad jedním ze dvou sousedících výběhů výzkumníci umístili jablko na provaze, k němuž se bonobo v dané ubikaci nemohl sám dostat. Aby se k němu jablko spustilo, musel bonobo ve vedlejším výběhu vyšplhal ke stropu své ubikace, kde uvolnil jistící dřevěný kolík. Tento druhý bonobo neměl šanci se k ovoci sám natáhnout a aby pomohl kolegovi, musel si přestat hrát a provést poměrně náročný úkon. 

V některých případech byla mezi oběma zvířaty průhledná stěna, takže po ovoci bažící jedinec mohl svému sousedovi naznačit, že potřebuje pomoc. Ukázalo se ale, že i tehdy, když na sebe bonobové vzájemně neviděli, jedinec v „rozhodující“ pozici vždy využil příležitost, aby svému kolegovi pomohl, a to aniž by o to byl jakkoli žádán.

V letech 1811 a 1812 zasáhla oblast u městečka New Madrid na jihovýchodě dnešního státu Missouri, které v té době ještě nebylo součástí Spojených států amerických, série čtyř silných zemětřesení o magnitudu 7,2 až 8. V roce 1886, tedy zhruba o 70 let později, postihlo přístavní město Charleston v Jižní Karolíně překvapivé zemětřesení s magnitudem 6,7 až 7,3. V obou případech přitom šlo o seizmicky klidné oblasti, které se nacházejí daleko od okraje Severoamerické tektonické desky.

Yuxuan Chen z Wu-chanské univerzity a Mian Liu z Missourské univerzity použili novou statistickou metodu a zpracovali otřesy, které se v USA odehrály od uvedených zemětřesení do současnosti. Podle obou geovědců jsou přinejmenším některé otřesy vlastně stále ještě dozvuky ničivých zemětřesení 19. století. Výsledky svých analýz badatelé zveřejnili počátkem listopadu v odborném časopisu Journal of Geophysical Research: Solid Earth.

Déle než století dotřesů

Badatelé jsou přesvědčeni, že asi 23 až 30 procent seizmických otřesů, k nimž došlo mezi lety 1980 a 2016 v širokém okolí New Madridu, odpovídá dotřesům po silných zemětřeseních v letech 1811 a 1812. V případě Charlestonu jde dokonce až o 72 procent otřesů, které se v okolí tohoto města odehrály od ničivého zemětřesení v roce 1886.

Tento výzkum je součástí dlouhodobého sporu o podstatu otřesů ve východní části Spojených států, která by měla být seizmicky velmi klidná. Výsledky nové studie podporují teorii, podle které mohou být moderní otřesy ozvěnou zemětřesení z 19. století. Stále ale jde o kontroverzní hypotézu, se kterou ne všichni odborníci souhlasí. Podle Susan Houghové, geofyzičky z USGS (která se na studii nepodílela) mohou otřesy představovat seizmickou aktivitu nejasného původu, k níž občas dochází i v seizmicky klidných oblastech.

TIP: Jih zlomu San Andreas dlouho nepostihlo silné zemětřesení: Je čas se začít bát?

Autoři studie se zabývali ještě třetím historickým zemětřesením, které se odehrálo v roce 1663 v oblasti Charlevoix v dnešním jižním Quebeku na jihu Kanady. Jeho intenzitu odborníci odhadují na magnitudo 7,3 až 7,9. V tomto případě se ale spojitost s dřívějšími otřesy vědcům spojit nepodařilo.

Bitva o Atlantik zuřila v roce 1942 naplno. Po vstupu Spojených států do války proudily do Británie desítky konvojů nákladních lodí, které přivážely životně důležité zásoby. Aby mohlo ostrovní království pokračovat v boji, muselo se týdně doručit v průměru přes milion tun materiálu. Atlantický oceán však křižovaly nechvalně proslulé vlčí smečky německých ponorek a rozsévaly v řadách spojeneckého obchodního loďstva zkázu. Během června 1942 činila tonáž potopených obchodních lodí přes 650 000 tun, a i sám Winston Churchill po válce přiznal, že německé ponorky představovaly jedinou věc, z níž měl skutečné obavy. V sázce totiž nebylo pouze okamžité přežití Británie, ale i výsledek celé války. Pokud se totiž měla někdy uskutečnit invaze do Evropy, bylo třeba německé ponorky z Atlantiku bezpodmínečně vytlačit.

Výstřední inovátor

Jako nejúčinnější zbraň proti ponorkám se ukázala letadla, měla však omezený dolet. Námořní letouny operující z pozemních základen nedokázaly pokrýt rozsáhlé území v centrálním Atlantiku, takže existovala obrovská nechráněná oblast, kde mohly německé U-Booty řádit podle libosti. Stroje startující z palub letadlových lodí by popsanou mezeru v obraně zacelily, ale Spojenci měli v té době málo vhodných plavidel.

Do řešení problému vstoupil mimo jiné excentrický anglický vědec Geoffrey Pyke. Zmíněný podivín se po většinu života potýkal s duševní chorobou, ale jeho mysl zároveň překypovala nápady a vizemi zasahujícími do široké škály oborů a disciplín. V roce 1942 se v ošuntělém oblečení objevil na velitelství kombinovaných operací s žádostí o zaměstnání. Útvar tehdy řídil lord Louis Mountbatten a Pyke mu prý pro své přijetí sdělil jednoduchý důvod: „Potřebujete mě ve svém štábu, protože jsem muž, který umí myslet.“ Měl štěstí, neboť Mountbatten byl na rozdíl od svého předchůdce více nakloněn nevšedním lidem a jejich neortodoxním myšlenkám. A Pykea jeden neobyčejný plán skutečně napadl.

Led? Ten vydrží!

Inspirovalo ho staré číslo časopisu National Geographic z roku 1924, v němž jistý kapitán Zeusler sloužící v severním Atlantiku popisoval obtíže při snaze rozbít ledovce dělostřeleckou palbou. Střely prý nedokázaly led vážněji narušit – některým selhaly roznětky, jiné pronikly sotva několik centimetrů pod povrch a uvázly. Pykeovi se v hlavě zrodila idea: Pokud má zmrzlá voda popisované vlastnosti, nebylo by možné ledovce využít jako vojenská plavidla? 

Badatel správně předpokládal, že největší zádrhel by spočíval v tání ledu při teplotách nad nulou. Navštívil proto vídeňského profesora Hermanna Marka, který těsně před anšlusem Rakouska emigroval do USA a během války provozoval na Brooklynském polytechnickém institutu laboratoř pro studium fyzikálních vlastností ledu. Pykeovi pak poskytl množství informací o atributech zmrzlé vody, ale nejcennější bylo zjištění, že pod izolační vrstvou taje led daleko pomaleji. Pro představu: Ledová krychle o hraně 275 m by podle Marka roztála při 11 °C za sedm dní; s izolací by však při stejné teplotě ztratila denně pouze 0,1 % objemu.

S nejvyšší prioritou

Zmíněné odhalení otevřelo Pykeovi zcela nový svět možností. Vyzbrojen získanými poznatky vytvořil teoretický koncept ledovce obaleného dřevěnou izolací, který by měl vydlabaný interiér pro přepravu nákladu. Vršek bloku by se potom dal zarovnat a využít jako ranvej. Díky plovatelnosti ledu by se loď nemohla potopit a nepřítel by ji mohl maximálně rozstřílet na kusy. Zásah torpédem by pouze vysekl kus trupu, a všude okolo by se přitom nacházel dostatek materiálu k opravám. Plavidlo by navíc bylo poměrně levné a spotřebovávalo by minimum strategických zdrojů.

Pyke svou vizi nazval Habakkuk a veškerá zjištění shrnutá do zprávy předal lordu Mountbattenovi, kterého nápad nadchl. Jakmile pak nechal koncept teoreticky ověřit ostatními vědci z útvaru, představil jej v prosinci 1942 samotnému Churchillovi. Ministerskému předsedovi se vize obřích ledových základen rovněž zamlouvala a záhy rozeslal náčelníkům štábů direktivu udělující projektu nejvyšší prioritu.

Nezdolný superled

Brzy se však ukázalo, že v sobě Pykeův nezvyklý koncept ukrývá řadu obtíží. Množství ledu, jež by si výroba „plovoucího letiště“ vyžádala, se nikde v přírodě nevyskytuje. Polární expedice prokázaly, že ani na severním pólu nepřesahuje tloušťka ledové vrstvy 3,5 m. Druhý a o poznání vážnější problém se týkal samotného materiálu (viz Příliš nepředvídatelný materiál). Budoucnost projektu tak zůstávala nejistá, Pyke ovšem nepropadl zmaru a pustil se do řešení problémů. V ročence Americké společnosti chladírenských inženýrů narazil na článek o neobyčejné pevnosti zmrzlého písku. Zjistil, že pokud se do vody přimíchá určité množství dřevěné drti, vznikne z ní nesrovnatelně pevnější materiál než obyčejný led. V jednom londýnském řeznictví tak spolu s dalšími nadšenými vědci zahájil sérii experimentů.

A výsledky se zdály nanejvýš slibné. Led s drtí odolával opakovaným úderům kladivem a zkouška balistické odolnosti dokázala, že jej střely z ručních zbraní nedokážou roztříštit. Podle výpočtů by v něm případný zásah torpéda vytvořil kráter o průměru 4,5 m a hloubce sotva 60 cm. S rostoucím poměrem dřevěné drti byl potom výsledný „superled“ pevnější: Při 14% příměsi dosahoval třikrát vyšší pevnosti v tahu než jeho čistá varianta. Výrobní cena přitom zůstávala příznivá, substance se snadno opracovávala a zachovávala si plovatelnost i nízkou hmotnost. Přidaná drť navíc výrazně zpomalovala tání. Materiál sice při vystavení zátěži stále trpěl deformací, probíhala však podstatně pomaleji než u čistého ledu a při −15 °C se měknutí téměř zastavilo. 

Pykeův beton

Na počest vynálezce byl nový materiál nazván Pykeův beton neboli Pyke’s concrete, zkráceně pykrit. Zprávu o objevu předal Mountbatten 18. března 1943 osobně Churchillovi a pykrit se začlenil do plánů projektu Habakkuk. Po úpravě dle požadavků britského námořního letectva, které potřebovalo dráhu měřící 600 × 60 metrů a volný bok plavidla o výšce 15 metrů, pak získal ledový kolos konkrétní rozměry. Konstrukce měla vzniknout z pykritové stěny silné 9 metrů a kvůli usnadnění výroby měl být vnitřek lodi dutý. Teplotu materiálu by na zmíněných −15 °C udržoval systém chladicích trubek, do nichž by se vháněl stlačený vzduch o teplotě −30 °C.

Rozměry popsaného plavidla byly vskutku gigantické. Podle propočtů by letadlová loď se startovací plochou dle požadavků námořního letectva měla ponor téměř 45 metrů a výtlak by dosahoval stěží představitelných 2 200 000 tun. Plavidlo měla pohánět dvacítka elektromotorů napájených turboelektrickými generátory o celkovém výkonu minimálně 24 MW, jež by podle výpočtů udělily lodi rychlost okolo 13 km/h.

Rána do zad

Kvůli popsaným obřím rozměrům finálního stroje padlo rozhodnutí zbudovat nejprve zmenšený testovací prototyp. V březnu 1943 tak začali dělníci na jezeře Patricia v kanadské provincii Alberta vytvářet plavidlo o rozměrech 18 × 9 metrů. Stavba probíhala nezvykle rychle a model ani po delší době nejevil známky tání či měknutí. Navíc se zjistilo, že je pykrit přirozeně adhezivní. Nebylo tak třeba jednotlivé bloky uměle spojovat, neboť k sobě samy přimrzaly.

Výsledky testů se jevily slibně a 27. března bylo oznámeno, že by první loď mohla být hotová do roka. Cena by se přitom pohybovala na úrovni nákladů na stavbu běžného torpédoborce. Zdálo se, že vzniku revolučního plavidla již nic nestojí v cestě. Jenže nedůvěřivá britská admiralita zadala vlastní studii a její závěry byly zdrcující: Nebylo prý reálné dokončit první ledovou loď včas a v rámci rozpočtu, přičemž zmíněný názor přijala i hodnotící komise. Ačkoliv se autoři ještě snažili „prodat“ projekt Američanům, definitivním hřebíčkem do jeho rakve se stala změna strategické situace na bojišti.

Revoluce se nekoná

Spojenci dokázali v Atlantiku snížit počet potopených lodí na desetinu, díky novým typům letounů s větším doletem a lepším vybavením pro vyhledávání a ničení ponorek. Smlouva s neutrálním Portugalskem pak Britům umožnila využívat Azorské ostrovy, čímž Spojenci získali základnu v srdci Atlantiku – tedy něco, co měl poskytnout právě Habakkuk. Idea ledové lodi tudíž přestala být tak lákavá. 

Jako problematická se ukázala rovněž infrastruktura, kterou by si masová produkce pykritu vyžádala: Pro výrobu 1 700 000 tun ledového materiálu na jednu loď by musela vzniknout továrna o rozloze téměř 40 hektarů. V roce 1944 byl tedy projekt Habakkuk definitivně opuštěn a to, co mohlo znamenat revoluci v lodním průmyslu a učinit Geoffreyho Pykea nesmrtelným, nakonec nikdy nespatřilo světlo světa. 

Nejslavnější a nejdéle trvající bouře ve Sluneční soustavě, alespoň pokud víme, je Velká rudá skvrna na Jupiteru. Kontinuální pozorování této gigantické bouře máme od roku 1878, lidé ji ale s velkou pravděpodobností poprvé pozorovali již v roce 1665 (byť se mezi odborníky stále vedou diskuse, zda se v 17. století jednalo o stejnou skvrnu jako dnes).

Velká rudá skvrna se nachází 22° jižně od rovníku Jupitera. Víme, že tento útvar rotuje proti směru hodinových ručiček a jednou se otočí za zhruba šest pozemských, respektive čtrnáct Jupiterových dnů. Přímo v „rudém oku“ planety vanou vichry rychlostí mezi 430 až 640 kilometry za hodinu. Přesné okolnosti vzniku této bouře ale neznáme, stejně mechanismy, které ji pohánějí po tak dlouhou dobu.

Stále menší skvrna

Na konci 19. století astronomové odhadovali, že Velká rudá skvrna měří v průměru asi 41 tisíc kilometrů. Sondy mise Voyager v letech 1979 a 1980 při přiblížení k Jupiteru zaznamenaly velikost skvrny asi 23 tisíc kilometrů. Rozdíl mohl být způsoben chybou v měřeních, pozdější pozorování ale potvrdila, že se hurikán rychle zmenšuje a mění se jeho tvar z oválného na více kruhový.

Hubbleův dalekohled Velkou rudou skvrnu přeměřil v roce 2014 a dospěl k údaji méně než 16 500 kilometrů. Nedávná pozorování astrofotografa Damiana Peache ale naznačují, že Jupiterova ikonická skvrna má v současnosti průměr pouhých 12 500 kilometrů.

V řadě učebnic a populárních knih se lze dočíst, že by Velká rudá skvrna pojmula zhruba dvě zeměkoule. To ale odpovídá dřívější velikosti tohoto podivuhodného atmosférického útvaru. Průměr naší planety je přibližně 12 756 kilometrů, což znamená, že pokud platí zjištění Damiana Peache, dnes by se do Velké skvrny nevešla ani jediná Země.

Plyne z toho, že jsme svědky zániku ikonického jevu? Astronomové jsou většinou optimističtí a domnívají se, že Velká rudá skvrna tu s námi bude ještě dlouho. Nedávný výzkum z roku 2021 například ukázal, že vichry na okrajích hurikánu naopak zrychlují.

TIP: Americká sonda Juno pořídila nejlepší snímky Velké rudé skvrny na Jupiteru

Mohlo by to znamenat, že Velká rudá skvrna po letech odpočinku jen nabírá síly? Podle Philipa Marcuse, profesora z Kalifornské univerzity v Berkeley, je to možné a úvahy o blížícím se konci Velké rudé skvrny považuje za přinejmenším předčasné. Stejně tak se ale může stát, že se v příštích týdnech rozpadne. Tak už to ale ve světě vědy občas chodí… 

Podle oblíbené představy přišel svatostánek múz na svět tak, že drobní střadatelé postupně přispívali do kasičky. Národní divadlo tedy postavil národ sobě, a to bez dopomoci nejrůznějších mocipánů, kteří beztak jen chtěli bránit jeho postupné emancipaci.

Především šlechta!

Jenže, když v čele Sboru pro zřízení českého Národního divadla stanul František Ladislav Rieger a obesílal jednotlivé možné přispěvatele, tak popisoval celou situaci poněkud jinak. Eleonoře, hraběnce z Kounic, dne 29. dubna roku 1880 napsal: „(…) ještě třeba ku dokončení jeho asi 125 000 zl. (zlatých, pozn. red.) Budou-li opatřeny, bude národní divadlo do měsíce února příštího roku hotovo (…) musí veškerá země a především šlechta její, která trvá a trvati bude na blízku osoby příštího panovníka, aby velkolepé divadlo, které po svém dokončení bude divadlem zemským, mohlo sloužiti svému účelu hned od té doby, co zavítá do Prahy korunní princ Rudolf s princeznou Stefanií, nastávající chotí svou.“ 

„Výbor sboru pro zřízení národního divadla neobrátil se dosud k vysoké šlechtě, aby ji požádal za účastenství v tomto nádherném monumentálním díle, které sloužiti bude na věčné časy nejen ku ozdobě Prahy, ale ku cti celé země, v níž šlechta zaujímá tak mocné postavení. (…) Věrna jsouc tradici své bohatě podporovati všechno, co se umění týče, vysoká šlechta česká zároveň při takovémto díle veškerého národa českého dojista neodstoupí od národa, v němž zakořeněna jest celým bytím svým, celým majetkem, celou svou minulostí i veškerou budoucností svou, a nepřipustí, aby zastíněna byla tolikerými přečasto až dojemnými obětmi lidu, jenž s takovou láskou lne ku svému národnímu divadlu a tak ochotně snesl již sumu tak velikou (…)“

„Obracejíce se tudíž ke všem členům konservativní šlechty osmělujeme se žádati, Vysokorodá Paní, abyste ráčila vstoupiti v přední řady těch, jichž pomocí jest provedena velkolepá budova národního divadla, která nyní již (…) vyžádala náklad 1 500 000 zl. (zlatých, pozn. red.) Zůstavujíce, Vysokorodá Paní, všechno vlastnímu rozhodnutí Vašemu, dovolujeme si jen připomenouti, že podle stanov sboru pro zřízení národního divadla zakládajícím členem sboru se stává, kdo složí jednou pro vždy příspěvek od pěti set počínaje (…)“

Hliněné město Ait Ben Haddou by mohlo být pouze jednou z mnoha opevněných obcí, tzv. ksarů, odkud obyvatelé postupně odcházejí za vidinou lepšího života. Nicméně před pár desetiletími si ho všimli američtí filmaři: Nejprve tam v roce 1962 zavítal velkofilm Lawrence z Arábie a zásadní zlom pak v roce 1985 přineslo natáčení Honby za klenotem Nilu s Michaelem Douglasem a Kathleen Turnerovou. Po něm se s filmovými produkcemi doslova roztrhl pytel: V samotném Ait Ben Haddou, v sousedním Ouarzazate a přilehlých oblastech se natáčela Mumie či Alexandr Veliký a místo si oblíbil i Martin Scorsese, který tam zasadil své Poslední pokušení Krista a Kundun. Nověji se potom zmíněný ksar proměnil v města Yunkai i Pentos ze seriálu Hra o trůny a obléhala jej Emilia Clarkeová jako Daenerys. 

Procházka po hladině

Historie Ait Ben Haddou se začala psát už v 11. století, kdy tam vládnoucí rod Almorávidů vystavěl první pevnost. Do map se pak místo zapsalo coby zastávka na významné obchodní cestě do Timbuktu (viz Daleká cesta). Stáří staveb v současném hliněném městě podle předpokladů nesahá dál než do 17. století. Při procházce jeho ulicemi uvidíte vedle běžných domů i mešitu, karavanseráj neboli zájezdní hostinec, pevnosti známé jako kasby a nahoře na kopci obrovskou opevněnou obilnici. Nad obcí vznikl rovněž muslimský a židovský hřbitov. Mezi hradbami nicméně trvale žije už jen pár rodin – a za poplatek vás ochotně pustí do svých příbytků, které často přeměnily v obchody s koberci či galerie. 

Než v roce 2011 dělníci dokončili pěší most přes řeku Asif Ounila, přesunula většina místních své domovy na druhý břeh, kam býval obzvlášť při jarním tání jednodušší přístup. A tam také najdete klasické zděné domy i restaurace pro turisty. Dodnes však platí, že nejkrásnější cesta do města nevede po vybudované lávce, nýbrž přes vodní tok. Bývají v něm naházené pytle, po kterých se dá přejít, a právě z „hladiny“ se otevírá výhled jak na hradby, tak na bránu postavenou pro účely filmování. Jen musíte počítat s tím, že zatímco ulicemi se dá korzovat zdarma, za příchod z této strany vybírají obyvatelé drobný obnos. Aktuálně se vyplatí město také obejít, neboť na jeho východním konci stojí už zmiňovaná dřevěná aréna, vztyčená pro pokračování Gladiátora.

Velký herec, malé kulisy

Nejenže filmový průmysl využívá a opravuje hliněný Ait Ben Haddou, ale v nedalekém Ouarzazate dokonce vyrostla dvě velká studia. K návštěvě se víc hodí Atlas Studios z roku 1983, kde stojí středověký hrad: Natáčelo se tam Království nebeské s Orlandem Bloomem a před místními hradbami zemřel ve snímku Troja Brad Pitt coby Achilles. Můžete se rovněž vyfotit v Kleopatřině chrámu, kde řádili Asterix a Obelix, nebo se projít městem, kudy v roli Herkula pobíhal Dwayne Johnson. Obzvlášť zmíněné kulisy působí zvláštně, protože vytvářejí jakousi trpasličí vesnici. Cílem bylo, aby ještě víc vynikla postava již tak dost rozložitého svalovce. Navíc údajně i komparz vzešel z jedinců menšího vzrůstu. Ve zdejším budhistickém chrámu se pak opět spolu s Bradem Pittem přesunete do Sedmi let v Tibetu. Americká produkce totiž Afriku logicky preferovala před skutečným Tibetem pod kontrolou Číny a nedaleké pohoří Atlas krajinu asijských osmitisícovek snadno napodobilo.

V samotném Ouarzazate stojí za návštěvu i velmi zachovalá a udržovaná hliněná kasba Taourirt ze 17. století. Kdysi patřila rodu Glaoui, přičemž jeden z jeho členů, Thami El Glaoui, byl marrákešským pašou po celou dobu francouzské koloniální nadvlády ve 20. století. A přestože pevnost působí jako velké bludiště, její místnosti vás ohromí svou vzdušností i přirozenou klimatizací. Při troše snahy ve městě najdete rovněž synagogu, dnes už se ovšem jedná spíš o muzeum shromažďující artefakty než o živé centrum židovské kultury. Většina Židů totiž ve 20. století z Maroka emigrovala do Izraele.

Ruce od hlíny

Z Ouarzazate pokračuje cesta na jihozápad a kopíruje starou karavanní trasu do Timbuktu. Nachází se na ní bezpočet ksarů podobných Ait Ben Haddou, ale většina z nich už se rozpadá a kvůli bezpečnosti se nedoporučuje vstupovat dovnitř. Jednu z výjimek tvoří Tamegroute, kde dokonce stále žijí místní a rádi vám ukážou autentický život v hliněné pevnosti. Kdysi šlo o základnu jednoho z nejvlivnějších islámských řádů Nasiriyya. Po těchto učencích, nejen vykladačích Koránu, zůstala ve městě knihovna s mnoha historickými svazky. Učitel a průvodce v jedné osobě vám pak za vitrínami předvede nejvzácnější rukopisy, pojednávající o náboženství, botanice, astronomii či astrologii.

Žije se tu jako před staletími: V hliněné peci se na palmových listech dodnes peče ten nejlepší chleba v Maroku. Kromě zmíněné knihovny proslula i lokální zelená keramika, jež vzniká pomocí středověkých postupů.

Pokud však netoužíte po miskách a v zavazadlech vám zbývá víc prostoru, můžete si domů přivézt třeba tradiční koberec. Zdejší prodejci samozřejmě nabízejí i kožené výrobky a lákají rovněž na arganový olej. Obzvlášť u něj se ovšem mějte na pozoru, neboť sady argánií trnitých se od Tamegroute nacházejí hodně daleko, a tekutina tak může mít ledasjaký původ… 

Herbert Henry Asquith se ve Velké Británii zasloužil o peněžní reformy, rozvoj sociálních opatření i penzijního systému. Jeho liberální postoje mu nejprve vynesly místo ministra financí a později i premiéra. Ne každý ale s jeho směřováním ostrovní politiky souhlasil. Některým se zdálo příliš rychlé, zatímco sufražetkám naopak zbytečně pomalé. A protože radikálním bojovnicím za práva žen připadá, že se Asquith od roku 1910 jen „vymlouvá“ na závody ve zbrojení s Německem a neřeší jejich téma, rozhodnou se ho raději odstranit.

Premiér v ohrožení

Na výlet do Dublinu 19. června roku 1912 premiér jen tak nezapomene. Spokojeně sedí v kočáře a rozpráví s irským politikem Johnem Redmondem, když vzduchem zasviští sekera! Prostě znenadání vyletěla z hloučku přihlížejících občanů. Topůrko jej uhodí do čela, ostří poraní Redmonda na uchu. Stačilo jen pár centimetrů a jeden z nich mohl být po smrti. Je tu i vzkaz: „Tohle je symbol smrti liberálů!“ Drsné, že?

Sekeru hodila Mary Leighová, která se okamžitě po činu ztratila v davu. Ví, že minula. Má však náhradní plán. Asquith totiž cestu nepřeruší a zamíří do Královského divadla. Chce tu přednést proslov. Netuší, že Leighová spolu s Gladys Evansovou promítací přístroj se spoustou celuloidových filmů polily hořlavinou. Jakmile premiér začne povídat, sufražetky divadlo zapálí. Prchajícím pak obě ženy brání vlastními těly v útěku!

Nespokojené záškodnice

Zdá se podivné, jak často se obracel hněv sufražetek proti politikům, kteří jim v podstatě drželi palce. Pochopitelně, po dvojitém pokusu o atentát už premiér Herbert Asquith neměl zájem „vyjednávat s teroristy“. A stejné to bylo i s Lloydem Georgem. Šlo rovněž o liberála, jenž z pozice premiéra bojoval se sociální nerovností. George patřil k velmi hlasitým zastáncům ženských práv, ale sufražetky měly pocit, že pro ně nedělá dost. Co s tím? Vytloukají kameny okna úřadů, zapalují poštovní schránky, přeřezávají dráty vedení. Tyhle projevy vandalismu však většinová společnost odsuzuje. Není divu, lidé nechápou, jak tohle zbytečné ničení veřejného majetku souvisí s rovnoprávností.

Liberál tehdy poprvé sufražetky pokárá, což je jen popudí. Následuje vlna útoků na prestižní golfové kluby, do nichž mají ženy zapovězený přístup, a když ani tohle nezabere, rozhodnou se vyhodit do povětří letní sídlo George, snad jediného politika, který jim fandí. „Bude to rána, která s ním zatřepe a probere ho,“ myslí si.

Dvě bomby, maskované v čajovém servisu, skutečně srovnají dům se zemí. Aktivistky počítaly s tím, že stavení bude prázdné. Jenže v domě se zrovna nacházel tucet dělníků, opravujících stropy a omítky. Jen zázrakem nikdo z nich nezemřel. Viníci nebyli nikdy dopadeni, ale odpovědnost za čin přejímá vůdčí postava hnutí, Emmeline Pankhurstová: „Já k tomu vybízela, já to spustila, já jsem to přichystala!“

Vztek si vybijí na umění

Není divu, že po takovém prohlášení skončí za mřížemi! Zatímco Pankhurstová sedí ve vězení a drží protestní hladovku, její družky nezahálí. Sufražetka Mary Richardsonová vstoupí 10. března roku 1914 do Národní galerie, chvíli se podivuje vystavovanému umění stejně jako ostatní návštěvníci a pak zaútočí. Její cíl? Obraz Venušina toaleta, mistrovské dílo Diega Velázqueze. Stačilo sedm ran sekáčkem a Venuše je na cáry. Aktivistka dostane za tenhle barbarský akt šest měsíců vězení, prakticky tedy tolik času, kolik musí restaurátor Helmut Ruhemann strávit záchranou plátna.

Čin Richardsonové navíc inspiruje další sufražetky. V galeriích poškodí obraz válečného hrdiny, hraběte z Wellingtonu, portrét krále Jindřicha, a několik dalších zobrazených Venuší. Argumentace pachatelek zůstává stejná: „Obdivujete svobodně vyjádřené umění minulosti, ale potíráte svobodu současných žen. Hlasy ženám, nechte ženy volit!“ Asi největší ránu však britské společnosti zasadí teroristický útok ve Westminsterském opatství. Cílem se stane cenný historický artefakt, vyřezávané křeslo, které se využívalo během korunovací. Bomba napěchovaná sekaným železem ho promění v třísky.

Bezbranné chudinky?

Sufražetky používaly k prosazení svých cílů skutečně nevybíravé metody. Navíc si vždy dávaly záležet, aby měli tisk, a tím pádem i veřejnost, na své straně. Často využívaly tzv. volavky. Osamělá aktivistka se například pokusí zapálit vývěsní ceduli nebo poštovní schránku, ale zabrání jí v tom procházející policista. Ona na něj zaútočí jehlicí do vlasů, která se v jejích rukou mění ve velmi nebezpečnou zbraň. Za hvízdání píšťalek se proto na místo ženou další strážníci. To už se také sběhne dav zvědavců, částečně doplněný o další sufražetky. Jehlice? Ta už dávno leží na chodníku. Všichni ale vidí pět svalnatých policistů, kteří se snaží zkrotit jedinou ženu. O čem asi budou zítra psát noviny?

Genetický editor CRIPSR jsme původně získali od bakterií, které se s jeho pomocí brání vůči virům. Postupně se ukázalo, že jde o skvělý nástroj, s jehož pomocí lze relativně jednoduše a levně editovat DNA v živých buňkách. Před vědci a lékaři se otevřela možnost zasahovat do genomu pacientů, například napravovat mutace nebo jejich následky u genetických onemocnění.

Cesta od objevu k praktickému využití nebývá krátká ani jednoduchá. V případě editoru CRISPR se to ale povedlo. Britská léková agentura (MHRA) v těchto dnech schválila první léčbu na světě, která je založená na použití editoru CRISPR. Jde o zásadní milník na cestě k úspěšnému léčení lidských pacientů s genetickým onemocněním.

Pomoc pro pacienty s vadným hemoglobinem

První schválená léčba s genetickým editorem je určena pro pacienty, které sužuje srpkovitá anémie nebo středomořská anémie (známá také jako β-talasémie). V obou případech jde o bolestivá, celoživotní genetická onemocnění, která mohou být i smrtelná. Srpkovitá anémie je dědičné onemocnění, které se projevuje změnou tvaru červených krvinek na protažené srpky. Jde o důsledek mutace v genu pro beta podjednotku hemoglobinu, klíčového metaloproteinu, který v červených krvinkách obstarává transport kyslíku a oxidu uhličitého.

Schválená léčba se jmenuje CASGEGY a vyvinuly ji farmaceutické společnosti Vertex Pharmaceuticals a CRISPR Therapeutics. Povolení se týká pacientů starších 12 let se srpkovitou anémií nebo beta talasémií. Ve Velké Británii je takových lidí asi 2 000. Předpokládá se, že stejný krok učiní i americký regulátor Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), pravděpodobně v březnu 2024.

Léčba CASGEVY neopravuje přímo zmutovaný gen pro beta podjednotku hemoglobinu. Namísto toho vyřadí z činnosti gen BCL11A, který za normálních okolností brání tvorbě takzvaného fetálního hemoglobinu. Ten je speciálně uzpůsobený pro zárodky v děloze a všichni jsme ho měli v krvi před narozením.

TIP: Experimentální nanoléčba genetickým editorem CRISPR výrazně omezuje cholesterol

V dospělosti tvoří fetální hemoglobin asi 0,5 procent veškerého hemoglobinu v těle. Je velmi podobný „dospělému“ hemoglobinu a může ho klidně nahradit. Důležité ale je, že namísto dvou podjednotek beta má ve své struktuře dvě podjednotky gama. Vyřazení genu BCL11A tedy způsobí, že se v těle pacienta přestane tvořit „vadný“ hemoglobin a je nahrazený mírně odlišným hemoglobinem, který je ovšem plně funkční. 

Uran a Neptun jsou plynní obři. Navzájem si jsou dost podobní a zároveň se v některých podstatných věcech liší od Jupiteru a Saturnu. Planetární vědci by velmi uvítali, kdyby k Uranu nebo Neptunu vyrazila průzkumná meziplanetární sonda. Financování takové mise je ale nejisté a i kdyby bylo schváleno, nejspíš potrvá mnoho let, než se k některému z těchto ledových obrů dostane.

Odborníci Evropské kosmické agentury se rozhodli, že čekání ukrátí čas simulacemi toho, s čím se taková sonda bude potýkat, až se na konci budoucí mise zanoří do atmosféry ledového obra. Využili k tomu hypersonický aerodynamický tunel s plazmatem T6 Stalker Tunnel Oxfordské univerzity a aerodynamický tunel s plazmatem výzkumné skupiny High Enthalapy Flow Diagnostics Group Stuttgartské univerzity.

Simulovaný průnik do ledového obra

Uran i Neptun se skládají hlavně z vodíku a helia. Mají ale podstatně více metanu než Jupiter se Saturnem. Badatelé použili tyto plyny v poměru, který odpovídal Uranu, a nechali je tryskat rychlostí asi 19 kilometrů za sekundu na pevný objekt, jehož tvary zhruba odpovídaly předpokládané podobě sondy při jejím finále u ledového obra.

Vědcům a inženýrům ESA je jasné, že budoucí sonda při svém závěrečném pádu do nitra atmosféry ledového obra, ať už to bude Uran nebo Neptun, nevydrží moc dlouho. Ostatně nejlepším důkazem náročnosti takového prostředí byl závěrečný ponor sondy Cassini do atmosféry Saturnu. Zároveň ale chtějí, aby sonda v takové chvíli fungovala co nejdéle a získala maximální množství údajů.

TIP: Diamantový déšť je na Uranu a Neptunu zřejmě běžnější, než vědci předpokládali

„Jakákoliv sonda, která pronikne do atmosféry ledového obra, bude čelit vysokým tlakům a teplotám. Bude tím pádem potřebovat výkonný ochranný systém, který ji udrží chvíli v provozu,“ potvrzuje Louis Walpot z ESA. „Abychom takový systém mohli vyvinout, potřebujeme adaptovat testovací zařízení na podmínky, s nimiž se sonda setká na ledovém obru.“

Z tří a půl tisíce druhů hadů se životu v moři přizpůsobilo asi osmdesát. To je mezi plazy impozantní číslo, protože z celkového množství 12 000 druhů plazů obývajících naši planetu jich v moři žije jen asi stovka. Například želvy reprezentuje v mořském prostředí pouhých sedm druhů.

Jedovatí vodomilové

Mořští hadi tvoří dvě velké skupiny – vodnáře (Hydrophiinae) a vlnožily (Laticaudinae). Všichni patří do příbuzenstva suchozemských druhů, které disponují velmi prudkým jedem: např. taipanů, kober nebo mamb. Také jed mořských hadů je vysoce účinný. Hadi jej do těla kořisti vstříknou předními jedovými zuby, ale naštěstí uvolňují z jedových žláz jen malá množství toxinů. Případy vážných zdravotních komplikací u lidí uštknutých mořskými hady jsou díky tomu vzácné.

Hadi se zdají ze všech mořských plazů nejlépe přizpůsobeni životu ve slané vodě. Vlnožilové se uchylují na souš především k páření a kladení vajec. Vodnáři se obejdou i bez těchto výletů na pevninu a jejich námluvy probíhají ve vodě. Na souš nejsou vázáni ani při rozmnožování, protože jsou živorodí. Vajíčka se vyvíjejí v těle matky a samice rodí živá mláďata přímo ve vodním živlu.

Bez soli i bez vody?

Jak vodnáři, tak vlnožilové mají pro pohyb ve vodě vhodně přizpůsobené tělo. Jejich plochý ocas je žene vpřed podobně jako ocasní ploutev některé ryby. Další adaptací na mořskou vodu jsou zvláštní žlázy, kterými had vylučuje z těla nadbytečnou sůl. Podobné žlázy se vyvinuly i u dalších mořských tvorů, jejichž předci původně žili na souši. Najdeme je například u mořských ptáků. To dovedlo přírodovědce na dlouhou dobu k přesvědčení, že mořští hadi pijí mořskou vodu.

Detailní pohled na organismus vodnářů a vlnožilů ale vzbuzoval pochybnosti. Žlázy pro vylučování soli jsou vzhledem k celkovým rozměrům těla poměrně malé. Opravdu dokážou organismus zbavit soli vypité s mořskou vodou? Mořští hadi vodu s vysokým obsahem soli nijak zvlášť nemilují a lokalitám s hodně slanou vodou se pokud možno vyhýbají.

Naopak méně slaná voda jim nevadí. Některé druhy dokonce žijí ve sladké vodě řek a jezer. Nedávno byl na Borneu objeven druh říčního vodnáře Hydrophis sibauensis v místech vzdálených 150 kilometrů od moře.

V obdobích sucha, kdy salinita mořské mody stoupá, vystupují vlnožilové na souš a skrývají se před slunečním žárem v nejrůznějších skulinách, puklinách a děrách. Z těch pak jako na povel vylézají, když vyprahlou zem skropí první kapky deště. Vlnožilové chvátají, aby se napili z louží. Zjevně tedy nejsou na život v moři plně adaptováni a potřebují vodu bez slaných příměsí.

Čekání na silné deště

Jak je na tom zhruba šedesát druhů hadů vodnářů, kteří moře nikdy neopouštějí? Nejnovější výzkumy odhalily, že tito mořští hadi trpí v období sucha těžkou dehydratací. Přesto se nestahují k ústím řek, kde je sladké vody dostatek. Zůstávají na moři, strádají žízní a čekají na déšť. Po vydatném lijáku zůstávají na mořské hladině místa, kde se sladká a slaná voda po nějakou dobu vzájemně nemísí. Vytvářejí se tak jakési „louže“ dešťové vody. K nim se vodnáři stahují a vydatně z nich pijí. Jejich tělesná hmotnost po napití naroste až o pětinu.

Člověk umírá, když jeho tělo ztratí s vodou 12 % tělesné hmotnosti. Vodnáře výrazněji nepoznamená ani ztráta tělních tekutin, která má za následek snížení tělesné hmotnosti o 20 %. I tak těžce dehydratovaný had je nadále plně čilý.

Přeborníci v žíznění

Vodnáři se přizpůsobili životu v moři poněkud nečekaným způsobem. Nepijí mořskou vodu, ale jsou mistři světa v žíznění. S vodou v organismu úzkostlivě hospodaří. Trochu jim v tom pomáhají žlázy, kterými vylučují sůl. Před ztrátami vody je chrání i pokožka nepropouštějící sůl do organismu nebo zvláštní přepážky, kterými uzavírají nosní otvory, aby jim do nich nenatekla slaná mořská voda.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Vodnáři také recyklují vodu z trusu a pro obnovu tělních zásob vody využívají do poslední kapky všechny tělesné tekutiny kořisti. Přesto se mořští vodnáři nevyhnou paradoxní situací. Navzdory tomu, že patří k výhradně vodním tvorům, trpí po většinu života krutou žízní.