Snímek, který pořídil seržant Lewis Funk, zachycuje skupinu čtyřmotorových bombardérů B-24 Liberator nad pobřežím u Jaywicku v britském Essexu dne 3. srpna 1944 během návratu z bojové akce. Autor fotografi e si k této operaci zapsal do deníku následující záznam: „3. 8. 44, Brusel, Belgie, zásobníky ropy a plynu, 36 letadel, shozeno 86 tun pum, výsledky slušné, neztracen žádný letoun, žádní padlí, žádní zranění. Silný flak zasáhl jeden stroj, nic velkého.“ 

Stroj s označením 4N-F

Liberator v popředí (jde o verzi B-24 H) náleží k 391. bombardovací peruti 34. bombardovací skupiny a pilotoval jej podporučík Douglas Culver, který nad okupovanou Evropu vykonal celkem 33 operačních letů. Zajímavý je nicméně fakt, že letounu zůstalo trupové kódové označení 4N-F, které nosil u své původní jednotky – 833. bombardovací perutě 486. bombardovací skupiny. O příslušnosti k novému útvaru ale svědčí barevné označení na ocasních plochách společně s písmenem E.

Verze B-24 H se od předchozích nejvýrazněji lišila střelištěm na hřbetu, přesně nad pozicí bombometčíka. Elektricky poháněná věžička se dvěma kulomety nabízela oproti předchozím verzím mnohem lepší ochranu před nepřátelskými stíhači. Také ostatní střeliště byla vylepšena, přidáním větších oken zajišťujících střelcům lepší výhled. „Háčko“ prodělalo další, zpravidla kosmetické změny, například přestavbu bombardovacího oddílu. Celkem továrny opustilo přes 3 000 strojů s označením „H“.

Revoluční Národní shromáždění Republiky československé přijalo Ústavní listinu 29. února 1920 s účinností od 6. března. Zvláštností je její název –Ústavní listina – do té doby se totiž nerozlišovaly zákony na obyčejné a ústavní. Do právního řádu byla uvozena zákonem č. 121/1920 Sb. a rušila ve spěchu připravenou prozatímní ústavu z listopadu 1918. 

Demokratická a první?

Ústavní listina sice položila základ demokratického státu, ale těleso, které ji schválilo, nevzešlo z voleb, neboť ty se konaly až v dubnu 1920. Odsouhlasili ji poslanci Revolučního národního shromáždění, delegovaní do parlamentu stranami na základě výsledků posledních voleb do předlitavské Říšské rady z června 1911. Slovenskou část republiky zčásti zastupovali Češi – poslancem za Slovensko se stal například i ministr zahraničí Edvard Beneš.

Můžeme se setkat s nepřesným tvrzením, že jde v pořadí o první československou ústavu. Častěji je uváděna jako druhá, po zmíněné prozatímní ústavě z 13. listopadu 1918, ovšem fakticky jde až o ústavu třetí, protože počátkem celého československého právního řádu byl zákon o zřízení samostatného státu z 28. října 1918. Také ten trpí pořadovou nejasností, když byl sice přijat jako první zákon Národním výborem, ale do Sbírky zákonů nového státu se dostal až jako jedenáctý.

À la française

Roli klíčového spojence meziválečného Československa hrála Francie a vzorem pro Ústavní listinu se stala ústava třetí Francouzské republiky (1870–1940). Nejlépe je to patrné z jejího centralismu, chápání státu jako unitárního ve formě parlamentní republiky a v poměrném způsobu voleb poslanců. Někdy se uvádí, že její tvůrci se inspirovali ve Spojených státech amerických, ale prvorepublikové zřízení s americkou federální prezidentskou republikou s většinovým volebním systémem mnoho společného nemělo. 

Dědictví francouzské i americké ústavy lze ovšem nalézt v právech a svobodách člověka. Šlo o úpravu, kterou dnes známe z Listiny základních práv a svobod. Není příliš známo, že ústava z února 1920 zakotvovala pro všechny způsobilé občany (tedy i ženy) brannou povinnost. Ta byla posléze upravena obyčejným zákonem, kde již ženy vojenské službě nepodléhaly. Ústavní text zakončil mnohaleté úsilí českých ženských aktivistek o právo žen volit a být voleny, když uzákonil všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo.

Slabý Senát 

Zákonodárnou moc mělo dvoukomorové Národní shromáždění složené z 300 poslanců a 150 senátorů. Volby se konaly zároveň (v neděli) a podle poměrného systému, a proto měly obě komory obdobné složení. Stranické špičky kandidovaly do Poslanecké sněmovny a Senát zůstal politicky slabý. Národní shromáždění představovalo jediný zákonodárný orgán, když jednotlivé země o svou legislativní pravomoc přišly již v roce 1918. 

Jestliže parlament nezasedal, přecházela zákonodárná působnost na jeho stálý výbor, jenž mohl vydávat opatření s mocí zákona. Byla využita například během přivtělení území Vitorazska a Valticka v roce 1920 nebo při řešení krize státu po podepsání mnichovské dohody.

Silný prezident

Prozatímní ústava z listopadu 1918 nechávala prezidentovi minimum pravomocí, což Tomáš G. Masaryk odmítl a prosadil si posílení moci Hradu. Parlamentem volený prezident a vláda tvořily exekutivu republiky. Rozhodnutí prezidenta byla podmíněna kontrasignací člena vlády, ale hlava státu vládu jmenovala a mohla jí též předsedat. Během dvacetileté éry meziválečného Československa se kabinet nikdy nepostavil proti rozhodnutí prezidenta. Jeho značná moc se ukázala v době mnichovské krize, kdy vláda přijímala zásadní rozhodnutí na Pražském hradě za předsednictví Edvarda Beneše. Na rozdíl od současnosti nový kabinet nemusel žádat parlament o důvěru, ovšem Poslanecká sněmovna mu mohla vyjádřit nedůvěru.

Ústavní listina ponechávala prezidenta v úřadě i po uplynutí jeho funkčního období až do zvolení nového, což umožnilo Edvardu Benešovi v exilu zůstat ve funkci po celou dobu války. Hlava státu disponovala vůči zákonům právem veta, které ovšem mohlo Národní shromáždění přehlasovat. Funkční období vrcholných představitelů státu byla delší než dnes: prezidentovo trvalo 7 let, senátorů 8 a poslanců 6 let. Volby do obou komor se však konaly zároveň, neboť Tomáš G. Masaryk využíval svou pravomoc a rozpustil Senát vždy, když se měly konat poslanecké volby (poslední proběhly v květnu 1935).

Nezávislá justice

Čtvrtá hlava ústavní listiny je věnována moci soudní. Výslovně uváděla Nejvyšší soud (sídlil v Brně), zmiňovala i správní soudnictví a jeho nejvyšší celostátní stolici, byť přímo nehovořila o Nejvyšším správním soudu. Ten byl v Praze zřízen obyčejným zákonem a navázal na tradici rakouského Správního soudního dvora ve Vídni. V uvozujícím zákonu k ústavě zakotvilo Československo jako první stát světa Ústavní soud (sídlil v Praze) s mocí rušit zákony kvůli neústavnosti. K prvenství se hlásí i Rakousko, které sice přijalo svou ústavu až 1. října 1920, ale v ní uvedený Ústavní soud začal rychle fungovat, zatímco československý teprve v listopadu 1921. 

Československo a Rakousko stály u zrodu ústavního soudnictví, protože vytvoření zvláštních ústavních předpisů a jejich nadřazenost nad obyčejnými zákony je spjato s velkými ústavními právníky, profesorem Františkem Weyrem (1879–1951) z brněnské právnické fakulty a profesorem Hansem Kelsenem (1881–1973) z vídeňské univerzity (viz Kdo je autorem textu?). Ústavní soud kromě jiného povinně přezkoumával zákonná opatření stálého výboru Národního shromáždění.

Příliš centralizovaný stát

Ústavní listina budovala Československo jako centralistický stát, když vůbec nezakotvovala územní samosprávu. Běžné zákony vymezily rozdělení republiky na země, ale zbavené podstatných pravomocí – šlo jen o stíny bývalých korunních zemí z dob monarchie. Zejména Slováci vnímali zbytečně tvrdý centralismus jako zradu slibů daných slovenskému exilu v Clevelandské dohodě z 22. října 1915, která hovořila o federaci, i Pittsburské dohodě z 30. května 1918, jež zmiňovala aspoň autonomii. Tato chyba se projevila v době ohrožení Československa nacistickou Třetí říší. Naplnění Pittsburské dohody by většina Slováků uvítala také vzhledem k tomu, že dřív v Uherském království nemělo Slovensko žádná autonomní práva.

Autonomie Podkarpatské Rusi byla sice v ústavě dostatečná, ale k její realizaci došlo až na podzim 1938. Praha své panství nad Podkarpatskem nechtěla omezit a neváhala za to platit vysokou cenu v podobě nerespektování ústavy. Guvernér Podkarpatské Rusi jako nejvyšší představitel země jmenovaný prezidentem na návrh vlády hrál pouze reprezentační úlohu. Skutečnou správní moc vykonával viceguvernér, který stál v čele zemského úřadu jako zemský prezident a pocházel vždy z českých zemí. Volby do Sněmu Podkarpatské Rusi se za celou éru první republiky neuskutečnily. 

Ústavní agonie

Ústava z února 1920 přestala formálně platit schválením ústavy Československé republiky z 9. května 1948, kterou ovšem prezident Edvard Beneš odmítl podepsat, a tak nabyla platnosti až 9. června. Dva dny po Benešově abdikaci ji místo něho signoval předseda vlády Klement Gottwald. Prvorepublikové ústavě však vážný úder zasadil již podzim 1938. Po podepsání mnichovské dohody došlo k přijetí ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Zmocňovací ústavní zákon zase umožnil převést ústavodárnou a zákonodárnou pravomoc na prezidenta a vládu. Pomnichovskou druhou republiku provázel nástup autoritářství, a to především na Slovensku a Podkarpatsku, kde byl v únoru 1939 konečně zvolen Sněm, ale na základě nedemokratických voleb jedné proukrajinské kandidátní listiny.

Další hřebíček do rakve představovalo vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939, ovšem k Ústavní listině se hlásilo exilové zřízení v Londýně. Fakticky ji ale nešlo naplnit, když otěže moci držel v rukou Edvard Beneš. Po skončení války ústava fungovala za jiných podmínek. Nebyl například obnoven Senát a Slovensko dostalo určitou autonomii (Slovenská národní rada a Sbor pověřenců). Jako právní předpis tak Ústavní listina z roku 1920 byla ve stadiu klinické smrti již dlouho před jejím zrušením Ústavou 9. května.

Proč zastarala?

Podle Ústavní listiny z 29. února 1920 by mohla fungovat demokratická centralizovaná republika i dnes. Z kruhů poúnorové protikomunistické emigrace se dokonce po listopadu 1989 ozývalo doporučení, že by bylo nejlepší prvorepublikovou konstituci oživit. Jednalo se o nerealistické představy, jelikož federalizace Československa z roku 1968 zásadně změnila státoprávní uspořádání.

Tvůrci meziválečné konstituce s federací vůbec nepočítali a Československo se po sametové revoluci nemohlo vrátit k formě unitárního státu. Naopak československý stát zanikl a plnou suverenitu nabyly Česká a Slovenská republika, které vznikly už 1. ledna 1969 ještě jako součást socialistické federace.

Východoantarktický ledový příkrov (EAIS, East Antarctic Ice Sheet) je největším souvislým ledovcem v Antarktidě i na celém světě. Původně vznikl během postupného ochlazování planety asi před 34 miliony let. Od té doby ustupoval, mizel a zase se vracel, podle vývoje planetárního klimatu. Posledních asi 14 milionů let je zřejmě relativně stabilní.

Odborníci se ale obávají, že kvůli globálnímu změně klimatu by se tento gigantický ledovec mohl destabilizovat a postupně roztát. Problém je také v tom, že vlastně moc nevíme, jak tento rekordní ledový příkrov reaguje na oteplování a neznáme jeho chování v minulých teplých obdobích, například v dobách meziledových.

Minulost pod ledem

Britský glaciolog Stewart Jamieson z Durhamské univerzity a jeho spolupracovníci se proto rozhodli zmapovat topografii dávné krajiny, která je nejméně 14 milionů let zamrzlá v čase pod Východoantarktickým ledovým příkrovem. Vědci využili radarová data a satelitní snímky a výsledky svého výzkumu nyní zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature Communications.

Badatelé detailně prozkoumali pánev Aurora-Schmidt, která se nachází asi 300 kilometrů do vnitrozemí od míst, kde dnešní ledový příkrov setkává s oceánem. Ukázalo se, že se tam nachází velmi členitý terén, v němž jsou tři výrazná říční koryta, oddělená hlubokými údolími. Nic z toho nepřipomíná krajinu tvarovou ledovcem. Podle vše jde o pozůstatky původní krajiny z doby, kdy Antarktida byla zeleným kontinentem plným života.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Je možné, aby tato dávná krajina opět spatřila sluneční světlo? Podle Jamiesona by se muselo oteplit asi o 3 až 7 °C, což by odpovídalo době mezi 14 až 37 miliony let, kdy Východoantarktický ledový příkrov nebyl stabilní, mizel a zase se objevoval. Vědci doufají, že v dalších oblastech tohoto ledového příkrovu mohou být ukryty podobné stopy pradávné minulosti.

Moč je odpadní tekutina vylučovaná ledvinami, z chemického hlediska jde o vodný roztok odpadních organických látek a solí. Vzniká filtrováním krve, z níž se v ledvinách oddělují nepotřebné molekuly, které následně odcházejí z těla pryč. Podobně jako z krve lze i z moči pomocí laboratorní analýzy zjistit množství informací o zdravotním stavu dotyčného: Pokud se do ní vylučují látky, které by měly zůstat v krvi, poukazuje to na onemocnění či infekci. Právě fakt, že se zdravý organismus moči přirozeně zbavuje, také vede k intuitivnímu odporu vůči ní – v civilizované společnosti je považována za nečistou a už malé děti se učí, aby si po vyprázdnění močového měchýře umyly ruce.

Daň z moči

Historicky se ovšem s močí zacházelo nejrůznějšími způsoby – ostatně zmínky o ní se objevují i ve Starém zákoně. Například prorok Izajáš píše o nejvyšším číšníkovi, který pokládá otázku: „Zdalipak mě můj pán poslal, abych mluvil tato slova k tvému pánovi a k tobě? Zdali ne k mužům, kteří obsadili hradby a budou jíst svá lejna a pít svou moč spolu s vámi?“

V knize přísloví pak najdeme verš „Pij vodu z vlastní cisterny a tekoucí vodu z vlastní studny“, který posloužil coby jedna z inspirací anglicko-amerického lékaře Johna W. Armstronga, považovaného za zakladatele samotné metody. V roce 1944 vydal publikaci s názvem Voda života (v Česku vyšla poprvé v roce 2003 pod názvem Elixír života), jež se záhy stala základní příručkou pro všechny zastánce urinoterapie. 

Armstrong ji začal praktikovat v roce 1918 zřejmě jako první člověk, který se rozhodl pro systematické zapojení moči v procesu léčby, nicméně kořeny samotné myšlenky patrně sahají ještě tisíce let dále do minulosti. Například starořímští lékaři doporučovali její užívání k čištění zubů a navíc podávali lidskou moč nemocným domácím zvířatům.

Archeologické nálezy dokládají, že v ulicích starořímských měst stávaly běžně nádoby pro sběr moči, do nichž si kolemjdoucí mohli v případě potřeby ulevit. Když se naplnily, pověření pracovníci je odnesli do veřejné prádelny a nalili do obřích kádí se špinavým oblečením, které v takto připravené tekutině máchali. Moč v té době představovala ceněný artikl a obchodníci z ní museli dokonce platit speciální daně. 

O příznivých vlastnostech moči se hovoří rovněž v některých staroindických textech, z nichž vycházejí základy jógy či ájurvédy. Právě ve východní Asii si urinoterapie dodnes udržuje vysokou oblibu coby součást tradiční medicíny – kupříkladu v Číně funguje Urinoterapeutická asociace sdružující na 100 000 členů. Mezi tzv. babské rady, jejichž původ lze jen obtížně dohledat v mlhavých dějinách lidového folkloru, se pak řadí doporučení vymočit se na místo na kůži zasažené žihadlem nebo žahnutím medúzy.

Kloktání i masáže

Třebaže neexistují žádné vědecky podložené důkazy o její účinnosti a řadí se tak mezi alternativní – a navíc značně kontroverzní – léčebné metody, regulérně se jí věnují někteří vystudovaní lékaři. V Česku se mezi veřejně známé propagátorky urinoterapie řadí anestezioložka Vilma Partyková, mimo jiné zastánkyně léčebného hladovění, která o obou tématech publikovala několik knih. V nich si lze přečíst podrobný popis léčby celé škály chorob, při nichž se uplatňuje vnější či vnitřní užívání moči: Podle zkušeností doktorky Partykové se osvědčilo například při infekcích, alergiích, žaludečně-střevních potížích, poruchách kosterního aparátu, očních či ušních potížích, a dokonce při zdánlivě nevyléčitelných nemocech.

Hlavní benefit urinoterapie spočívá podle autorky v tom, že na rozdíl od konvenčních způsobů léčby (například polykání tabletek, jichž je známou odpůrkyní) neodstraňuje pouze symptomy, ale cílí přímo na příčinu choroby. „Chemické preparáty tlumí hlavní symptomy nemoci, ale nemoc neléčí, a navíc významně poškozují důležité orgány. Nemoc si udržujeme sami, pokud nezapojíme svou vůli s ní bojovat,“ uvádí. A jak by podle Partykové, která propaguje rovněž pravidelný jednodenní půst, měla taková urinoterapie vypadat? Ideální je nečekat na případné potíže a začít s prevencí.

„Včasné a pravidelné používání urinoterapie v kombinaci s hladověním výrazně brání nemocem a pomáhá v boji s nimi. Stačí ranní proplachování nosohltanu močí nebo vykloktání. Nosohltan je vstupní branou pro infekci dýchacích cest, která nás dokáže v několika hodinách paralyzovat, pokud ji necháme rozjet. Pár doušků moči po ránu pročistí zažívací orgány, propláchnutí dutiny ústní sníží proud bakterií do žaludku a ochrání rovněž zuby. Masáže močí jsou vhodné pro sametovou kůži,“ radí. Je přitom zcela normální, že zpočátku se člověk bude muset vyrovnat s přirozeným odporem. Kdo nemá odvahu se rovnou napít, může začít vnějším užíváním, tedy například aplikovat trochu moči na kůži podobně jako pleťovou vodu, případně ji přidat do koupele.

S příchutí melounu

Lidé pravidelně konzumující vlastní moč často hovoří o zvýšení pracovní výkonnosti a zlepšení imunity, takže se i bez použití léků rychleji zbavují nachlazení. Podmínkou úspěchu však často není jen nahodilé popíjení, zpravidla je třeba upravit i stravovací návyky, nejlépe zařadit čas od času krátkodobý dietní režim (moč údajně pomáhá utlumit pocit hladu díky obsahu minerálů). Otázka, která se honí hlavou většině laiků, ovšem zní: Jak taková moč vlastně chutná? Odpověď není jednoznačná, neboť její složení se individuálně liší na základě věku, stravy, zdravotního stavu, ale především obsahu vody. 

Jak píše terapeutka Jitka Eichler, která se věnuje alternativní medicíně a urinoterapii sama provozuje již několik let, „chuť vám nejspíš bude zpočátku nepříjemná, záleží, co jste v ten den snědli. Odráží se v ní totiž složení vašeho jídelníčku – není-li pro tělo vhodné, je moč vyloženě k nepozření. Jindy ale může být naopak zcela chutná, třeba když konzumujete převážně meloun, je z ní pak krásně cítit.“ Zastánci urinoterapie věří, že nejúčinnější je ranní moč, u které lze vidět obdobné efekty jako u homeopatik, mimo jiné díky obsahu hormonu melatoninu.

Pro zvýšení léčivých účinků někteří doporučují smíchat moč s jinými přírodními látkami, například včelími produkty nebo mumiem (tmavá chemická sloučenina s hořkou chutí, získávaná ve vysokých nadmořských výškách především v Asii). Naopak zcela „praktické“ důvody má přimísení džusu, který pomůže přehlušit poněkud nelahodný nádech.

Nic se nesmí přehánět

O tom, že urinoterapie se po celém světě těší značné pozornosti, svědčí mimo jiné fakt, že se jí v posledních letech zabývalo hned několik mezinárodních kongresů. V Mexiku či Japonsku lze dokonce navštívit specializované kliniky zaměřené výhradně na příznivé účinky konzumace moči. Na druhou stranu, ne všude mají její příznivci volné pole působnosti. Zmíněnou čínskou asociaci zařadilo v roce 2016 tamější ministerstvo vnitra na seznam ilegálních organizací. A americká média zase varovala před šířením dezinformací o tom, že covid-19 lze vyléčit právě pitím moči, což veřejně prohlašoval známý odpůrce očkování Christopher Key.

Své tvrzení sice zaštiťoval údajným devítiměsíčním výzkumem, ten se však nikdy nekonal. Pokud jde o tuzemské odborníky, vědecká rada České lékařské komory v roce 2012 označila pití vlastní moči za „absurdní“. V oficiálním stanovisku ohledně neověřených terapeutických metod v onkologii se uvádí, že tvrzení o léčivém účinku moči „snad ani není nutné vyvracet“. Zeptáte-li se libovolného lékaře, většina z nich vám odpoví, že je zbytečné vracet do těla odpadní látky, kterých se předtím samo zbavilo.

V některých případech by dokonce mohly uškodit, moč totiž obsahuje dusíkaté látky, jež ve zvýšeném množství mohou působit toxicky a poškodit metabolismus. Ostatně jak zaznělo na konferenci zmíněné čínské asociace, i zastánci urinoterapie připouštějí, že je třeba dodržovat zdravou míru – konzumace vyššího množství moči může vést k zažívacím problémům, únavě, horečce nebo svalové bolesti. 

Z pozorování víme, že spirální galaxie rotují diferenciálně, tedy že se jejich vnitřní části otáčejí rychleji než partie vzdálenější od středu. Jenže v takovém případě by nemohlo dojít k ničemu jinému, než že se spirální ramena začnou namotávat, natáhnou se a ztenčí, až nakonec zaniknou. Tento zcela opodstatněný závěr však nemá oporu v pozorováních. Nebo snad není všechno tak, jak se zdá?

Astronomové se domnívají, že vzhled spirálních ramen představuje pouhou iluzi. Ve skutečnosti se nejedná o pevně uspořádaná ramena, nýbrž jen o hustotní vlnu. Na její hraně se odehrává tvorba hvězd, indukovaná v jinak klidných molekulových oblacích právě průchodem vlny. Nové stálice tam vznikají a velmi jasně svítí, ozařují také okolní plyn – a právě proto spirální ramena vidíme. Pohyby hvězd jsou na hraně vlny rovněž zpomalené: Stálice se zdrží déle, zatímco mezi rameny se pohybují rychleji. Opět se tedy projeví výběrový efekt. Podobně jako v Hertzsprungově­-Russellově diagramu, i zde je hlavní posloupnost bohatě zastoupena, protože hvězdy na ní tráví většinu života.

Spirální ramena tedy nejsou pevná. Hustotní vlna s původem v jádře prochází diskem galaxie, čímž se ramena „posouvají“, aniž by se utahovala.

Loni v září otřáslo západem Mexika silné zemětřesení s epicentrem v Michoacánu. Samotné zemětřesení není v této části světa ničím výjimečným, nacházejí se zde hned dvě významné zemětřesné zóny. Otřesy ale nečekaně odkryly pozoruhodnou památku z dob Aztécké říše.

Pod Mexickou národní autonomní univerzitou v Mexico City otřesy odkryly zhruba metr vysokou kamennou hadí hlavu. Následný průzkum ukázal, že jde o 500 let starou skulpturu, pocházející z doby, kdy se v těchto místech rozkládal mocný aztécký městský stát Tenochtitlán. Před invazí evropských conquistadorů v něm žilo asi 100 tisíc lidí.

Hadí hlava z Tenochtitlánu

Jak uvádějí odborníci mexického Národního institutu pro antropologii a historii (INAH), kteří hadí hlavu zkoumají, Aztékové stavěli chrámy a pyramidy, v nichž uctívali celou řadu božstev. Jedním z nejvýznamnějších byl Quetzalcoatl, který patřil k menšině pozitivních božstev.

Legenda praví, že laskavý nebešťan Quetzalcoatl ukradl z božských zahrad strom kakaovník a věnoval jej lidem, aby i oni mohli z plodů této stálezelené rostliny čerpat sílu. Naučil rovněž lidské pokolení kakaové boby pražit i mlít a z umletého prášku připravovat nápoj zvaný xocolatl. Quetzalcoatl bývá často vyobrazován v podobě bílého vousatého hada, nicméně zda objevená hadí hlava představuje právě tohoto boha není zatím  jisté.

TIP: Čokoláda nad zlato: Staří Mayové nepoužívali jako měnu mince, ale kakaové boby

Objevená hadí hlava měří na výšku zhruba metr a váží něco přes tunu. V minulosti zářila pestrými barvami – stále jsou na ní patrné stopy červené, modré, žluté černé a bílé barvy. Tým archeologů INAH hlavu vyzvedl pomocí jeřábu a postavil pro ni komoru, která udržuje potřebnou vlhkost. Tento postup by měl barvy na hlavě uchovat i do budoucna. V Tenochtitlánu již bylo objeveno několik hadích hlav, loňský nález je ale unikátní právě kvůli zachovalým barvám. Práce na zabezpečení tohoto výjimečného artefaktu stále probíhají a v průběhu příštího roku by vědci hadí hlavu rádi představili veřejnosti.

Že se s Měsícem „něco“ děje, bude patrné po půl deváté našeho času, kdy poněkud potemní levá spodní část úplňkového disku. Stane se tak pod vlivem tzv. polostínového zatmění – kosmonaut na povrchu Měsíce by v té době sledoval částečné zatmění Slunce Zemí. O půl desáté večer se pak na spodní okraj lunárního disku dočasně nasune i plný zemský stín (kosmonaut by spatřil úplné zatmění Slunce).

Jelikož se jedná o částečné zatmění, Měsíc z velké části plný zemský stín mine, „zatměno“ tak bude jen 10 procent měsíčního disku ve 22 hodin a 14 minut. Poté se bude zatmělá část Měsíce opět zmenšovat, přičemž částečné zatmění skončí krátce před 23. hodinou a kolem půlnoci už bude na nebi zářit téměř běžný úplněk. Proč téměř? Měsíc bude totiž i nadále ponořen do nezřetelného zemského polostínu, který opustí až 27 minut po půlnoci, kdy celý úkaz nadobro skončí. Vlevo od Měsíce pak bude tento sváteční úkaz „sledovat“ jasný Jupiter.

Zajímavou příležitostí bude částečné zatmění i pro ty, kteří žijí na ploché Zemi. Ti pochopitelně uvidí zcela jiný obraz než většina populace obývající zeměkouli. Harmonogram zatmění na ploché Zemi bude stejný, měsíční kotouč ale bude pochopitelně vypadat úplně jinak. Maximum plochého stínu bude k vidění okolo 22:14 hodin středoevropského času, než čtveřice slonů a obří želva odnesou plochou Zemi zase do neznáma.

A co nejbližší úplné zatmění Měsíce? To bude z České republiky pozorovatelné až 7. září 2025.

Vodní pára představuje skleníkový plyn, ale zároveň v atmosféře kvůli srážkám nezůstává dlouho. V rámci koloběhu vody během pouhých několika dní zkondenzuje a spadne zpět na zemský povrch, tudíž ke skleníkovému efektu přispívá jen velmi krátce. Průmyslové chladicí procesy proto významně ani dlouhodobě nezvyšují její množství v atmosféře. 

Kvůli krátké životnosti se pro ni nedá spolehlivě stanovit tzv. global warming potential neboli GWP, tedy potenciál plynu přispět ke globálnímu oteplování, který se běžně používá pro porovnávání „špatnosti“ skleníkových plynů – obvykle v horizontu 100 let (GWP100). Odhaduje se však, že například oproti oxidu uhličitému je GWP vodní páry zanedbatelný.

Za předpokladu úplného nahrazení uhelných elektráren jadernými by k dramatickému nárůstu produkce vodní páry nedošlo. Oba typy zařízení totiž používají jako chladicí médium právě vodu. A ačkoliv se jaderným elektrárnám přisuzuje její o něco větší spotřeba oproti uhelným protějškům, nejde o podstatný rozdíl – zvlášť v porovnání se zdroji solární či větrné energie. Záleží spíš na použitém systému chlazení. 

Za Zeptej se vědce odpovídají Christina Karmann, M.Sc., Ústav technologie vody a prostředí, VŠCHT a  Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc.  ETH Zürich, University of Colorado Boulder, Geological Sciences & INSTAAR