Jedním z fascinujících vesmírných jevů jsou tzv. LFBOT (Luminous Fast Blue Optical Transients) – jde o mimořádně jasné záblesky, které jsou až desetkrát jasnější než exploze supernov. Na rozdíl od nich trvají ale jen několik dnů, než opět pohasnou.

Mechanismus vzniku těchto záblesků vědci neznají. První LFBOT zaznamenali v roce 2018 a od té doby se jich podařilo zachytit jen velmi málo. Jako možné původce LFBOT vědci zmiňují vzácný typ obřích supernov, záblesk z dubna letošního roku ale tuto tezi zpochybňuje.

Nepravděpodobná exploze na nepravděpodobném místě

Doposud všechny záblesky LFBOT vědci zaznamenali uvnitř galaxií, tedy v místech, kde lze velké supernovy očekávat. Záblesk AT2023fhn, přezdívaný Finch, ale vědci díky pozorování Hubbleova teleskopu dokázali lokalizovat a ukázalo se, že přichází z místa příliš vzdáleného od jakékoli hostitelské galaxie. 

Nejbližšími hvězdnými ostrovy jsou 50 000 světelných let vzdálená spirální galaxie a 15 000 světelných let vzdálená menší galaxie. Obě se ale podle vědců nacházejí příliš daleko, aby bylo možné záblesk spojovat s explozí supernovy.

„Čím více se toho o LFBOT dozvídáme, tím více nás překvapují. Nyní se ukazuje, že se mohou objevovat i daleko od středu nejbližší galaxie, což rozhodně není místo, kde bychom supernovu očekávali,“ přiznává astrofyzik Ashley Chrimes z ESA a vědecký pracovník Radboudovy univerzity v nizozemském Nijmegenu.

Možným vysvětlením záblesku LFBOT by podle vědců mohlo být roztržení hvězdy černou dírou střední velikosti (s hmotností mezi 100 až 1 000 Slunci). Alternativní tezí je pak srážka dvou neutronových hvězd, putujících daleko mimo svou hostitelskou galaxii. Během takových srážek vznikají kilonovy – exploze až tisíckrát silnější než výbuchy standardních nov. Pokud by jednou z neutronových hvězd byl magntar, mohla by být výsledná exploze ještě silnější. Pro žádný ze zmíněných scénářů ale vědci zatím důkazy nemají.

Brazilští odborníci ohlásili úspěšný vývoj experimentální vakcíny k léčbě závislosti na kokainu a cracku, kterou označují jako „Calixcoca.“ Vakcína má za sebou testy na laboratorních zvířatech, které potvrdily, že nový preparát spouští imunitní odpověď zabraňující kokainu a cracku v proniknutí do mozku. Jednoduše řečeno, když očkovaný člověk užije crack nebo kokain, v mozku dotyčného nevzniknou příjemné pocity a droga tak nebude účinkovat. Přestože zatím není známá konkrétní indikace vakcíny, vědci předpokládají, že by mohla pomoci lidem se závislostí snáze se návyku zbavit.

Protidrogové očkování

Není náhodou, že jde o brazilský výzkum. Brazílie je totiž druhým největším „konzumentem“ kokainu na světě. Projekt vakcíny Calixcoca nedávno získal hlavní cenu ve výši 500 tisíc euro (téměř 12 360 000 Kč) pro medicínu Latinské Ameriky v soutěži Euro Health Innovation, sponzorované farmaceutickou společností Eurofarma.

Jak uvádí koordinátor výzkumného týmu Frederico Garcia z brazilské Univerzity Minas Gerais, pokud používání vakcíny povolí úřady, půjde o první léčbu závislosti na kokainu a cracku s pomocí vakcíny. Vakcína funguje tak, že přiměje imunitní systém očkovaného, aby vyráběl protilátky proti molekule kokainu. Po užití kokainu nebo cracku dojde k tomu, že se na tyto molekuly „nalepí“ zmíněné protilátky. Vzniknou útvary, které jsou příliš velké na to, aby pronikly do mozku. Když se kokain nedostane do mozku, nemůže vyvolat stavy, kvůli kterým ho lidé berou.

TIP: Konec opiátové epidemie? Vědci vyvinuli vakcínu proti nebezpečnému fentanylu

Nový preparát má za sebou úspěšné testy na laboratorních zvířatech a nyní ho čekají testy na lidských dobrovolnících. Zájem o účast v klinické studii je poměrně značný – šanci vyzkoušet si novou vakcínu projevilo už okolo 3 000 lidí. Zajímavostí nové vakcíny je, že podle zjištění vědců chrání i plody testovaných laboratorních zvířat, což naznačuje, že by mohla najít uplatnění i při ochraně nenarozených dětí těhotných žen se závislostí.

Již mnoho let sedávám za sychravých listopadových dní na vrcholu Stránské skály a trpělivě čekám na bleskurychlého hosta ze severu. Zpravidla se dočkám a obdivuji jeho šedomodrý hřbet a černou pásku na břidlicově šedém ocase. Hodný obdivu je i jeho virtuózní let, jímž těsně nad zemí pronásleduje opeřenou kořist. Dřemlík tundrový však není jediným mimořádným návštěvníkem ze severu. 

Drobný letecký akrobat 

Dřemlík tundrový (Falco columbarius) je dravec z čeledi sokolovitých (Falconidae), jenž hnízdí v severní Evropě, Asii a v Severní Americe. Naším územím pravidelně protahuje a zimuje tady asi 90–180 exemplářů, a to v nížinách, vrchovinách i v horách. Dřemlík je kontroverzním druhem krkonošské avifauny, jehož hnízdění na hřebenech hor se v literárních pramenech traduje už od 19. stol. Přes početná pozorování však neexistuje prokazatelný důkaz pro jeho zařazení mezi druhy, jež v našich nejvyšších horách skutečně hnízdí. Přesto tuto možnost nelze jednoznačně vyloučit.

Tento nejmenší sokolík (dokonce menší než poštolka) dosahuje rozpětí křídel jen 53–69 cm. Hmotnost samečka je 165 g, větší samičky 230 g. Jde o vynikajícího leteckého akrobata. Dokáže například jako jeden z mála sokolů vyletět s křídly u sebe kolmo nahoru, udělat obrat na zádech a opět padat kolmo k zemi. Nikdy se netřepotá na místě jako poštolka!

Loví především drobné pěvce (skřivany, vrabce, strnady, konopky, zvonky, lindušky, sýkorky atd.), ale ve své domovině i hmyz (vážky a můry) a malé savce (netopýry a hraboše). Větší samice je schopna zdolat kořist do velikosti hrdličky. 

Káně ze severu i z jihu

Na podzim k nám zalétá zimovat i další severský druh dravce – káně rousná (Buteo lagopus). Tato káňata objevíme zejména od října do března ve volném terénu (např. na polích), kde sedávají na zemi, často spolu s káňaty lesními. Počet zimujících exemplářů se zpravidla velmi liší, v některých letech má téměř invazní charakter. Plných 70 % potravy káněte rousného tvoří hraboši polní. Hlas tohoto dravého ptáka se podobá zvukům, které vydává káně lesní (naříkavé „kile“), ale je výrazně silnější. 

Velmi vzácně u nás může být k vidění také káně bělochvostá (Buteo rufinus), která však není návštěvníkem ze severu. Tento dravec, který je zřetelně větší než naše běžné káně lesní, žije v suchých stepích, pustých horách (nikdy v lesích!), obývá jižní Evropu, střední Asii a severní Afriku. Můžeme jej zastihnout na tahu od září do konce listopadu (a na jaře v březnu a dubnu).

Káni bělochvostou poznáme spolehlivě – její majestátní let připomíná spíš let orla, zespodu je nápadně bělavá s tmavšími podélnými proužky. Loví podobně jako ostatní káňata, dokáže se i třepotat na místě, hmyz loví chůzí po zemi. Sedá na sloupy, stromy a někdy posedává na zemi. 

Zářivě bílý přízemní letec

Od podzimu do jara můžeme na našem území velmi vzácně pozorovat nádhernou sovici sněžní (Nyctea scandiaca), která obývá oblasti polárního kruhu – hnízdí v tundrách a na náhorních planinách severní Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Spárované sovice žijí po celý život monogamně. Někteří nespárovaní jedinci mají v oblibě potulky, při nichž zalétají až tisíc kilometrů daleko od svého hnízdiště. A právě takové tuláky můžeme občas zastihnout i u nás, nejčastěji v letech, kdy je v jejich domovině nedostatek potravy. V takových sezónách zaletují daleko na jih. Nejstarší kroužkovaná sovice sněžní se v přírodě dožila pěti let a sedmi měsíců.

Tato mohutná sova velikosti výra (která v podobě věrné Hedviky doprovázela kouzelnického učně Harryho Pottera) létá nízko nad zemí, loví i ve dne a s oblibou sedává na vyvýšených místech. Uloví savce do velikosti zajíce a ptáky do velikosti husy; ve své domovině jí však za hlavní potravu slouží lumíci a hraboši. 

Zamračený nekompromisní lovec

Dalším vzácným druhem severské sovy, kterou můžeme výjimečně na našem území od podzimu do jara zastihnout, je středně velká sova štíhlé postavy – sovice krahujová (Surnia ulula), která obývá severskou tajgu Eurasie a Severní Ameriky. Na této sově i laika zaujme nepřehlédnutelně dlouhý ocas a hrozivý, až nazlobený výraz. Nápadně připomíná krahujce a dokáže stejně jako on ulovit mnohem větší kořist než je sama. Zdolá například i bělokura rousného, který váží téměř dvakrát tolik co ona. Ozývá se varovným „ki ki kikiki“, zjara pak až 90 sekund trvajícím „lylyly“. V Česku bylo hnízdění sovice krahujové naposledy dokladováno v letech 1961–1962 v Nízkém Jeseníku ve vojenském prostoru u pramenů řeky Odry. 

Tato sovice loví i za dne, s oblibou usedá na vrcholky stromů a k člověku se chová velmi důvěřivě. Létá nízko nad zemí a střídá rychlé máchání křídly s plachtěním. Má vynikající sluch, který jí umožní zachytit pohyb hraboše i pod hlubokou vrstvou sněhové pokrývky: za svou kořistí se dokáže vrhnout střemhlav a prorazit sníh. 

Kymácivý stavitel hnízd

Další pravidelně protahující a u nás zimující sovou je kalous pustovka (Asio flammeus), která se podobá našemu běžnému kalousi ušatému (Asio otus). Nemá však tak zřetelná péřová ouška a oproti svému „příbuznému“ má výrazně žluté oči. Kalous pustovka u nás i v nepatrném počtu hnízdí, ornitologové odhadují, že tak činí maximálně pět hnízdních párů. 

TIP: Puštíci přebarvení globálním oteplením: Ofenziva „rezavých“ sov

Tyto sovy hnízdí na zemi a jako jediné „naše“ sovy staví hnízdo, neboť často hledají vhodné místo v podmáčeném území, v mokřadech a v močálech. Často létají i během dne kymácivým a trhaným letem. Na tahu je můžeme pozorovat v hejnech na brambořištích, nebo ve vrbových porostech. Při zimování mohou na jednom nocovišti – stromu – nocovat desítky kalousů pustovek.

Od vynálezu hieroglyfického písma (asi 2900 př. n. l.) hráli písaři čím dál významnější roli. Patřili k tehdejší elitě společnosti a byli také s náležitou úctou vyobrazováni. Zodpovídali totiž za organizování lidí, evidenci zboží, výběr daní nebo plánování prací. Mnozí jiní hodnostáři té doby se proto jejich dovedností a s tím související moci obávali.

Hieratické hlavolamy

Aby mohli úřednickou pozici zastávat, museli se písaři naučit nejen samotné technice psaní, ale také výpočtům. Postupovali přitom od nejjednodušších operací k úlohám složitějším, které by i dnes potrápily nejednoho středoškoláka. Jedna z úloh se například ptá na výpočet výšky pyramidy, jestliže známe délku strany čtvercové základny a úhel, který s ní svírá boční stěna. Jiná zas dává za úkol rozdělit množství ječmene mezi 10 lidí tak, aby každý další člověk získal o osminu více než jeho předchůdce.

Nám známé hieroglyfické písmo písaři k záznamu matematických úloh nepoužívali, neboť bylo vyhrazeno především k zachycení náboženských textů na budovách nebo oficiálních nápisů. Pro účely běžných záznamů jim sloužilo písmo hieratické, tedy zjednodušená verze hieroglyfů. Zaznamenávalo se na papyrusové svitky, kůže, dřevěné tabulky nebo na keramiku. Takový materiál ale snadněji podléhá zkáze, a proto nebyl historikům po dlouhou dobu žádný tehdejší matematický text znám. Až v druhé polovině 19. století došlo k sérii objevů, na jejichž konci stálo hned několik více či méně dochovaných příkladů dokládajících hluboké znalosti egyptských vzdělanců.

Rukopisy z černého trhu

Pravděpodobně díky nelegálním archeologickým vykopávkám se dostal na trh v Luxoru takzvaný Rhindův papyrus, pojmenovaný po skotském
starožitníkovi a archeologovi Alexanderu Henrym Rhindovi, který si textu všiml a zakoupil jej. Samotný papyrus je datován přibližně do roku 1550 př. n. l., hned na jeho prvních řádcích ale stojí informace, že se jedná o opis ještě staršího textu pocházejícího z období 19. století př. n. l. Text se skládá z několika listů o délce téměř 40 cm, dohromady měří přes 5 metrů. Svitek obsahuje 91 matematických úloh, přičemž některé se týkají základních aritmetických operací se zlomky, jiné zase výpočtů obsahů či objemů nebo úloh o kvalitě chleba či piva.

Druhý klíčový papyrus se nazývá Moskevský a na trzích v Thébách jej zakoupil původem ruský egyptolog Vladimir Goleniščev. Předpokládá se, že i tento text je opisem staršího díla, zároveň vznikl dříve než Rhindův papyrus. Na svitku o rozměrech 8 cm na šířku a přes 5 metrů na délku se nachází 25 úloh tematicky velmi podobných těm z Rhindova papyru.

Úlohy v obou matematických textech nesou spoustu společných znaků. Mají zkratkovitý zápis, vedle zadání obsahují i řešení a na čtenáře mohou působit jako mechanický návod, jak s číselnými hodnotami zacházet bez jakéhokoli zdůvodnění. Je proto zjevné, že oba dochované texty sloužily spíše jako soubory úloh, které by při své činnosti písaři mohli použít či se z nich alespoň poučit. Nejednalo se o původní vědecký text zabývající se zdůvodněními ani hlubším vhledem do teorie, přesto jsou svitky důkazem vysoké úrovně matematických dovedností a dokladem uvědomění si síly této disciplíny.  

Americká vesmírná agentura NASA stále častěji sází na pokročilé výrobní postupy, jako je například 3D tisk. Pro kosmické technologie přináší tyto postupy celou řadu výhod a v neposlední řadě i značné ekonomické úspory. Mimo jiné nedávno postavili revoluční 3D tištěnou hliníkovou trysku, která je lehčí než konvenční trysky a je určená pro lety do vzdálených končin Sluneční soustavy.

Hliník má v porovnání s dalšími kovy nižší hustotu a nabízí se pro výrobu dostatečně pevných komponent, které mají zároveň nízkou hmotnost. Problém je v tom, že běžný hliník není příliš odolný vůči vysokým teplotám a má tendenci praskat při svařování. Proto se až dosud moc nevyužíval pro 3D tisk komponent pro raketové motory.

Rychle a levně

Inženýři Marshallova vesmírného letového střediska ve spolupráci se společností Elementum 3D vyvinuli nový typ svařitelné slitiny hliníku 6061-RAM2, která zvládá značné rozdíly teplot. Právě z této slitiny je vyrobená nová tryska RAMFIRE (Reactive Additive Manufacturing for the Fourth Industrial Revolution).

Pokud je tryska raketového motoru vyráběna klasickým postupem, může ji tvořit až tisícovka jednotlivých komponent. Tryska RAMFIRE se tiskne na 3D tiskárně jako jediná komponenta, což dramaticky zjednodušuje a také zkracuje výrobní proces. V tomto případě má 3D tisk na starost další komerční společnost RPM Innovations, která pro tisk zmíněné trysky používá metodu laserového tisku LP-DED (Laser powder directed energy deposition).

TIP: Americká firma chce do tří let vyslat do vesmíru raketu vyrobenou na 3D tiskárně

RAMFIRE již má za sebou úspěšný test při statickém zážehu z letošního léta. V testovacím zařízení East Test Area Marshallova střediska testovali dvě tyto trysky s kapalným palivem v kombinaci kyslík-vodík a kyslík-metan. Trysky úspěšně zvládly celkem 22 zážehů a 579 sekund provozu raketového motoru. Výsledky testů podle NASA prokázaly, že trysky RAMFIRE mohou fungovat i v nejnáročnějších prostředích hlubokého vesmíru.

Jak je to s mezinárodní reputací našich vládců i celé země? Nezačalo to špatně. Prvního oficiálního českého krále dohledáme k roku 1085, kdy náš Vratislav II. obdržel korunu od císaře Svaté říše římské Jindřicha IV. Dědičný nárok na ni ale získal teprve o 127 let později Přemysl Otakar I. za svou pomoc Fridrichu Štaufskému. Přemysl Otakar, druhý v pořadí, zemím českým nakrátko propůjčil postavení středoevropské velmoci. Tento záblesk však netrval dlouho. Naposledy pak v roce 1301 zazářil český a polský král Václav II.

Příliš drazí 

Není bez zajímavosti, že právě na tyto krále, kteří naši zemi nějak proslavili v zahraničí, domácí lid ani šlechta příliš dobře nevzpomínali. Snad proto, že pořád někam cestovali a jejich vojenské výboje i diplomatické pokusy stály spoustu peněz. Nicméně pokud se do historie Evropy otiskla nějaká pozitivní česká stopa, s rokem 1420 definitivně mizí. Proč? Však víte, husiti… 

Dnes jde o naši nejslavnější kapitolu z hodin dějepisu, tenkrát to ovšem působilo jako tuze prachšpatné PR pro celé české království. V očích celého známého světa nás totiž vykreslilo jako ty největší neznabohy. Vlastně ještě něco horšího než obyčejné pohany, kteří nepřijali víru – rovnou jako kacíře, kteří se té jediné správné víry zřekli. Povstalo z toho pět neúspěšných křížových výprav, které se tenhle bující vřed, nádor na tváři katolické Evropy, pokusily odstranit! 

Království kacířů 

Skončilo to až ústupky samotného papeže, jenž přijal tzv. basilejská kompaktáta. Nicméně dobrá reputace země, pokud si ji kdo ještě trochu pamatoval, nenávratně zmizela. Snad každý šlechtický rod v zemích sousedících s Českem měl aspoň jednoho vznešeného předka, který padl v bitvě s husity. A to dobrým zahraničním vztahům zrovna neprospívalo. I když se nedá říct, že by se to třeba Jiří z Poděbrad nesnažil obratnou zahraniční politikou změnit. Od roku 1458, kdy ho česká šlechta zvolila za krále, mu to ale nikdo v zahraničí moc věřit nechtěl. Země české prostě byly pro ostatní hanebnou skvrnou plnou kacířských hrdlořezů. 

To postavení nevylepšilo ani to, že si po čtyřech letech jeho panování rozvzpomněl papež Pavel II., že ona smírčí kompaktáta z Basileje poplatná pro-husitským Čechům, byla vlastně jen jednogenerační úmluvou. A že je zruší. Jinými slovy, že Čechy opět prohlásí za kacíře. Poslední, co by Jiří z Poděbrad, panující národu s utrakvistickou většinou a katolickou menšinou potřeboval, by byla šestá křížová výprava proti jeho zemi. Zemi, která tehdy měla pověst černé díry na mapě Evropy. 

Cesta smíru 

Jiří z Poděbrad pochopitelně viděl v postojích papeže velký problém. Měl ale i nápad k řešení. Přesněji, už nějakou dobu razil tezi o vzniku všeobecné mírové organizace. Mělo se to jmenovat Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu, a fungovala by jako mezinárodní aliance velkých i malých království v Evropě. Králové všech zemí se měli spojit proti skutečnému společnému nebezpečí: Turkům. Zároveň by tím získali platformu pro diplomatické řešení svých vlastních sporů, další úmluvy a dohody. Vtip spočíval v tom, že tahle průkopnická smlouva, jakýsi prototyp a předchůdce Rady národů či Evropské unie, by víceméně ignorovala papeže. Takže u každého, komu Vatikán mluvil do panování, měla slušnou šanci na úspěch. 

Mělo to samozřejmě háček. Těžko pro takovou velkou myšlenku hledat podporu, oporu proti moci papeže a shánět spojence v zahraničí, když se vás všichni štítí. Když se o Čechách ve světě ví jen tolik, že jsou zemí sprostých kacířů. Jiří z Poděbrad si ale věděl rady i zde. Nepřímo přispěl k vyslání výpravy, jakéhosi uceleného mezinárodního poselství, které mělo navštívit všechna evropská království a osobně, bez pomluv, papežské propagandy a zbytečných prostředníků, představit země Koruny české světu jako navýsost pokrokové, vstřícné a kulturní království.

Zvláštní mise 

Jiří z Poděbrad se příhodně pojistil proti případnému neúspěchu tím, že veškerou organizaci téhle výpravy přenechal svému katolickému švagrovi, čtyřicetiletému Jaroslavu Lvovi z Rožmitálu. Ten byl pro takovou reprezentativní misi skvěle vybavený. Na svou dobu šlo totiž o velmi zcestovalého diplomata, znalého zahraničních mravů. Historie na něj vzpomíná jako na dvorného a duchaplného muže. Navíc nejel sám. Spolu s ním se, jakoby náhodou, na cestu vydalo na čtyřicet českých šlechticů a rytířů se svým doprovodem. Do šiku se tak zařadil zemský maršálek Bořita II. z Martinic, Achác Frodnar, pánové Miroš, Pětipeský, Polák, Knysta, Indersyze a řada dalších. Disponovali dvaapadesáti koňmi a ještě komorním vozem, takže nepatřili ke zrovna malé expedici. Následovala je též pážata, služebnictvo, tlumočníci, šafáři, herold, kuchaři a obchodníci. 

Jak vidno, nešlo jen o nějaké zemanské putování, ale výpravu s knížecím standardem. Jezdci se k bezproblémové cestě vybavili náležitými průvodními listy. Dopisy, které jim garantovaly bezpečný průjezd, jim ponejprv vystavila česká královna Johanka z Rožmitálu a císař římský, Fridrich III. Habsburský. A další jim měli v průběhu putování vypravit králové zemí, jimiž budou projíždět. Pan Lev z Rožmitálu všude potvrzoval, že jeho cílem jsou veškeré „země vlašské“ – tedy cokoliv od kraje Chebu na západ. Ale vlastní účel té cesty? Tak trochu záhada. 

Plno překvapení 

Vypadalo to na první pohled jako trochu bláznivý – a trochu zbytečný – výlet. Nikdo mimo členy výpravy totiž nedokázal přesně říct, oč to vlastně jde. Vědělo se jen, co to není: ani vyloženě kavalírská projížďka, ani obchodní záležitost, cesta za diplomatickým jednáním, mise s předáváním darů a kupováním si podpory v zahraničí anebo pouť k posvátným místům. Slavná výprava Lva z Rožmitálu představovala totiž všechno tohle dohromady – a přesně v tom byla naprosto dokonalá. 

Šlechtici ze zemí Koruny české si prostě „jen tak“ vyrazili na cestu, jakoby to pro ně byla ta největší přirozenost. Nedorazili do prvního zájezdního hostince, kde by propili všechny peníze a domů se potupně vraceli pěšky (pokud by si někde neukradli koně). Přesně takovou reputaci dosud Čechy měly! Místo toho výprava pana Lva projížděla cizími kraji, zdvořile se podivovala jinakosti, obdivovala krásy měst a architektury, účastnila se dvorského života. „Máte tu svaté ostatky? A mohli bychom je vidět?“ hlásili se lidé ze Lvovy družiny v každém městě. U veselic na šlechtických sídlech, kam je zvali, vynikali svou dvorností i jako skvělí společníci, tanečníci, jedlíci a vypravěči. Že se zrovna konal nějaký rytířský turnaj? Prosím, rytíři Burian ze Švamberka a Jan Žehrovský z Kolovrat, kteří jeli do světa též, se ho rádi zúčastnili. A v dobrém slova smyslu překvapili. Češi ukazovali, že se neztratí u rytířského klání, hodovní tabule, na bále ani při vrcholném jednání. Že jsou jiní, než se o nich říkalo. 

Pozitivní reputace 

Nikde byste nenašli ani stopu po česko-německém nepřátelství, koneckonců polovině výpravy se v rodokmenech skvěly německé kořeny. I kulturně a jazykově stáli všichni členové na výši – z primitivismu by je nikdo nařknout nemohl. A k pohanům či kacířům měli tito zbožní bohabojní muži z Čech, katolíci i utrakvisté, opravdu daleko. 

Dodnes nás fascinuje to, že i když na své cestě „nedělali politiku“ – snad jen tu a tam absolvovali nějaké to jednání za zavřenými dveřmi – ono politické téma ve skutečnosti přinášeli už jen tím, že navenek prezentovali českou kulturní a duchovní vyspělost. Pokud jinozemci i své informace o zemích českých dosud čerpali jen z kronik, listů o křížových výpravách proti husitům a od papeženských přívrženců, teď prostě museli své vnímání onoho středoevropského království Jiřího z Poděbrad hodně poupravit. Nestáli před nimi žádní barbarští lidožravci žijící v izolaci. Kudy výprava projela, tam se na ně ještě dlouho v dobrém vzpomínalo. 

Na konec světa 

Ale vraťme se na začátek. Poselstvo Lva z Rožmitálu vyrazilo 26. listopadu 1465. V prosinci dorazilo do Norimberku. Odtud pak zavítalo do Ansbachu, na návštěvu za markrabětem Albrechtem Braniborským. Následně se zastavili v Heidelbergu, v sídle rýnského falckraběte Fridricha I. Vítězného. Odtud se pak vydali do Mohuče, která je – kvůli zdejšímu arcibiskupovi – přijala spíše chladně. O to veseleji se jim dařilo ve Frankfurtu a Kolíně. Přes Cáchy a Geldern pak pokračovali do Burgundska a neminuli ani Brusel. 

Zdejšího vévodu Filipa Dobrého tu zrovna nezastihli, táhl totiž na válečnou výpravu. Lev z Rožmitálu se hbitě nabídl, jestli náhodou nepotřebuje pomoci. Té sice zapotřebí nebylo, ale ochota českého šlechtice rozhodně udělala dobrý dojem. Filip ocenil Lva z Rožmitálu velkým banketem a propůjčením čestného titulu – Řádu zlatého rouna. Takže když se česká výprava zastavila v Bruggách, vzbudilo to velikou slávu. Muže, který se těší přízni vévody, tu nadšeně vítali a hostili. 

Výprava se vydala do Calais, kde čekala na příznivý vítr a depeši od krále Anglie. Zrovna tam zuřila válka dvou růží. Zadařilo se, byť cestu lodí přes La Manche hodnotili čeští šlechtici jako příšerný zážitek. Ale na ostrovech, cestou od Canterbury po Londýn, si to bohatě vynahradili. Svou pozornost věnoval Lvovi sám Eduard IV. Při hostině seděli skoro vedle sebe! Poté se výprava vydala do Francie, kde v Nantes navštívila bretaňského vévodu Františka II., a šťastnou náhodou zastihla v Saumuru sicilského krále Reného z Anjou. 

Svatá místa 

Následovalo zastavení u francouzského krále, cesta do Tours a Meung. Všude se Lev z Rožmitálu v dobrém připomněl. Z Gaskoňska pak zamířil na Pyrenejský poloostrov, do Burgosu. Tady jej osobně a poněkud kuriózně navštívil arcibiskup. Zástupce církve si totiž svůj rytířský titul vysloužil před lety, když v Čechách – jako křižák – obléhal město Tábor. Lev mu vyložil, že coby řádný křesťan z Čech chce navštívit hrob sv. Jakuba v Santiagu de Compostella. I tím ho pochopitelně zaujal. 

Cesta přes Portugalsko a Španělsko nepatřila ke zrovna pohodovým. Přes Zaragozu a Toledo se Lev dobral setkání i s aragonským králem Janem II. A po návštěvě Compostelly si střihl ještě zastávku na mysu Finis Terrae, takzvaném konci země, tedy místu, které bylo považováno za nejzápadnější cíp Evropy. Právě proto nazvali pánové Šašek z Bířkova a obchodník Tetzel ve svých cestopisných záznamech putování Lva z Rožmitálu Cestou na konec světa. 

Na jihu Evropy ještě zůstali. V Itálii navštívili milánského vévodu Galleazza Maria Sforzu a benátského dóžete Cristofora Mora. Ve Štýrském Hradci vyhledali samotného císaře Fridricha III. 

TIP: Vzdor panské jednoty: Proč se šlechta vzbouřila proti králi Václavu IV.

Lev zkrátka na téhle necelé dva roky dlouhé cestě obstál. Prakticky všude jej přijali dobře a bohatě pohostili. Dosáhl i osobních setkání s evropskými králi. A na vlastní oči jim tak předvedl, jak se to s těmi Čechy vlastně má. Výprava z Čech napravila malé zemi ve středu Evropy mezinárodní reputaci. Jiří z Poděbrad mohl být na svého švagra hrdý. Však jej také po zásluze jmenoval nejvyšším hofmistrem českého království.

Výběr kádrů pro Voschod se nesl ve znamení hořkého konfliktu mezi vojáky, zastoupenými velitelem oddílu kosmonautů Nikolajem Kamaninem, a civilisty v čele s hlavním konstruktérem Sergejem Koroljovem. Zatímco první zmínění trvali na sestavení posádky výlučně z existujícího oddílu, tedy z příslušníků armády, druhá strana žádala uvolnit alespoň dvě místa pro civilní kandidáty. Navrch měl nakonec Koroljov: Domohl se rozhodnutí Vojensko-průmyslové komise, která 13. března 1964 nařídila cvičit tým tvořený velitelem z řad vojáků, dále inženýrem a lékařem. Start trojice byl předběžně stanoven na první polovinu srpna téhož roku, což znamenalo naprosto šibeniční termín.

Vojáci, nebo civilisté?

Kamanin zprvu vybral vojenské kosmonauty Bykovského, Popoviče, Titova, Volynova, Leonova, Chrunova, Beljajeva, Komarova a Ďomina. O několik týdnů později se však sestava pozměnila s tím, že ve Voschodu nepoletí ti, kdo už ve vesmíru byli. Jednak tím měl oddíl získat další zkušené veterány a také by se Sověti v případě neúspěchu alespoň zčásti vyhnuli celosvětovému negativnímu ohlasu. Kamanin poněkud vypočítavě sestavil dva čistě vojenské týmy s tím, že civilní kandidáti možná neprojdou lékařskými testy. Ke konci května tak začaly trénovat dvě trojice, a sice Komarov, Beljajev, Leonov a Volynov, Gorbatko, Chrunov.

Mezitím se vybírali členové z řad civilistů, zahrnujících muže z několika institucí včetně Akademie věd, Institutu medicínsko-biologických problémů a samozřejmě konstrukční kanceláře OKB-1. Z celkových 64 kandidátů postupně odpadával jeden za druhým, většinou ze zdravotních důvodů, až jich na začátku července zbylo sedm a Kamanin z nich vytvořil dvě posádky: První byla ve složení Boris Volynov jako velitel, inženýr Georgij Katys z Akademie věd a vojenský lékař Boris Jegorov, toho času působící v civilním sektoru. Do druhé se zařadil Vladimir Komarov coby velitel, inženýr z OKB-1 Konstantin Feoktistov a vojenský lékař Alexej Sorokin ze Střediska výcviku kosmonautů. Sedmičku pak uzavřel rovněž vojenský lékař Vasilij Lazarev, figurující jako záložník pro oba týmy.

Černé ovce posádky

Ani nyní však ještě nebylo vše jasné a zejména Kamanin se nedokázal s některými kandidáty smířit. Trnem v oku mu byl obzvlášť Georgij Katys, jenž odmítal vstoupit do Komunistické strany. Veliteli oddílu kosmonautů se posléze doneslo, že Katysova otce zastřelili v 30. letech během stalinských čistek. A přestože byl posmrtně rehabilitován a zbaven všech obvinění, z pohledu kryptostalinisty Kamanina měl jeho syn nepřekonatelnou „vadu charakteru“. Když se pak zjistilo, že Georgijův nevlastní bratr a sestra emigrovali do Francie, jednalo se o další vodu na mlýn Nikolaje Petroviče. Pouze fakt, že k tomu došlo ještě před Katysovým narozením, jej nakonec pomohl uklidnit a adept směl pokračovat ve výcviku.

Další oříšek představoval taktéž nestraník Feoktistov, s několika chybějícími články prstů, a navíc se značnými zdravotními problémy. V mládí trpěl žaludečním vředem, jeho zrak již nebyl nejostřejší a kvůli potížím s páteří mu lékaři zakázali parašutistický trénink, plný rozsah letů se simulací mikrogravitace, nácviky přistání na vodu i další aktivity. Měl však velmi vlivného zastánce v Koroljovovi, jenž tvrdě usiloval o jeho zařazení do hlavní posádky.

Personální škatulata

Nakonec šéfkonstruktér přes Kamaninův tuhý odpor dosáhl svého: 18. září 1964 bylo neoficiálně ustanoveno, že hlavní posádku utvoří Komarov, Feoktistov a Jegorov. Záložníky se stali Volynov, Katys a Sorokin s tím, že Lazarev setrvá na pozici náhradníka pro oba týmy. Složení hlavní posádky tedy představovalo výsledek tlaku Koroljova, ministerstva obrany (Jegorov byl synem tehdejšího náčelníka armádní lékařské služby) a podle jistých zdrojů také latentního antisemitismu, který v sovětské společnosti panoval. Volynov měl totiž po matce židovský původ, což bylo pro některé vysoké aparátčíky v Ústředním výboru nepřijatelné.

Zákulisní machinace ohledně toho, kdo v trojmístném Voschodu poletí, se neúměrně protahovaly. Možná tedy bylo dobře, že se start několikrát odkládal: Z poloviny srpna se postupně stal přelom druhé a třetí zářijové dekády, až se nakonec termín přesunul do první půlky října. Po trnitém testování všech systémů se zdálo, že má historická premiéra vícečlenné posádky zelenou. Zbýval poslední krok v podobě generální zkoušky.

Zdařilá generálka

Čtvrtého října dorazily oba týmy kosmonautů na Bajkonur, aby mohly být u startu družice Kosmos 47. Pod záměrně nicneříkajícím názvem se skrývala zkušební loď s kódovým označením 3KV a s továrním číslem №2 v bezpilotní variantě. Namísto původně zvažovaných zvířecích pasažérů obsadily křesla v kabině pouze tři figuríny. 

Raketa se z „gagarinovské“ rampy zvedla 6. října v 10:12 moskevského času a před zraky přítomných zamířila k obloze. Fungovala přesně podle předpokladů a umístila loď na dráhu 174 × 383 km se sklonem 64,62° k rovníku. Po jednodenním letu přistála návratová kabina v Kazachstánu, avšak ve větru o rychlosti až 17 m/s ji padák vlekl přibližně na vzdálenost 160 m. Případná posádka by nicméně mohla padákové šňůry odstřelit, takže by se neplánovaná cesta po stepní půdě nekonala. Každopádně všechny systémy pracovaly při letu normálně a nic již nebránilo tomu, aby se 12. října 1964 vydala do kosmu první vícečlenná posádka v historii. 

Na start v teplácích

Jedenáctého října byla raketa s lodí vyvezena na již zmíněnou gagarinovskou rampu. Přípravy ovšem odhalily závadu na telemetrickém systému Tral, který již o několik týdnů dřív hrozil vážným narušením harmonogramu testů. Tehdy působil potíže systém v lodi, nyní pro změnu zlobil Tral na třetím stupni nosiče. Přestože se konstruktér Alexej Bogomolov zapřísáhl, že oprava potrvá maximálně hodinu, nevyhnul se jednomu z pověstných výbuchů hněvu Sergeje Koroljova. Na šéfkonstruktérovi se zjevně podepisoval stres ze startu, bedlivě sledovaného z nejvyšších míst.

Ráno 12. října naposledy zasedla v blízkosti rampy Státní komise a potvrdila plnou připravenost všech systémů k letu. Pro tři členy posádky – toho času ještě pobývající v domku, kde před svým historickým startem přespal Gagarin – měl nastat velký den. Přes noc sevřel okolní step mráz a ráno bylo jiskřivě průzračné. Oproti předchozím zvyklostem trvala příprava na odjezd k rampě o něco kratší dobu, jelikož kosmonauti nemuseli oblékat skafandry. Místo nich měli na sobě šedé bavlněné sportovní soupravy, navrch modré bundy a na hlavě bílé komunikační čepičky.

Jak se vtěsnat do kabiny

Po osmé hodině moskevského času zastavil autobus s kosmonauty nedaleko rakety a po nezbytném hlášení zástupcům Státní komise se trojice vydala k výtahu. I tam se změna v počtu členů posádky projevila, neboť se dovnitř nevešli všichni. Nejprve tedy k lodi vyjeli Feoktistov s Jegorovem, kteří do ní nastupovali první, a teprve poté je následoval Komarov v doprovodu Jevgenije Frolova coby vedoucího projektu Voschod. Trojice mužů se postupně nasoukala do kabiny: Úplně vzadu, nejblíž k průzoru s orientátorem Vzor, se uvelebil Jegorov, doprostřed usedl Feoktistov a krajní sedadlo u průlezu patřilo veliteli Komarovovi. „Uvelebit se“ ovšem představuje poněkud nadsazený výraz: Kosmonauti v křeslech zaujali fetální pozici, s koleny přitaženými k hrudníku. 

Předstartovní přípravy pobíhaly hladce. Komarov se staral zejména o rádiové systémy, zajištění životních podmínek a systémy řízení lodi, zatímco Feoktistov se zaměřil na antény a přístroj Globus ukazující polohu plavidla nad povrchem Země. Jegorov pak kontroloval lékárničku, upevnění lékařského vybavení, ale i filmů a fotoaparátu. A potom již nadešel očekávaný okamžik, jehož kontury byly nastíněny teprve o půl roku dříve…

Španělsky se popsané místo zázraků nazývá Cataratas del Iguazú, portugalsky pak Cataratas do Iguaçu – záleží, zda jej hodláte navštívit z argentinské, či brazilské strany. Masy hučící vody se v obou zemích řadí k nejvyhledávanějším atrakcím a například v Argentině jde o vůbec nejvíc navštěvované místo.

Velké množství vody

Rekordní vodopády poprvé spatřil roku 1524 conquistador Aleixo Garcia, když hledal pohoří Sierra de la Plata. Spolehlivou zprávu o nich však podala až v roce 1542 skupina evropských průzkumníků pod vedením Álvara Núñeze Cabezy de Vaca, který je pojmenoval Saltos de Santa María, tedy Mariiny vodopády. Postupem času se pak ujal název v jazyce původních obyvatel Guaraní, přičemž „Iguazú“ nijak překvapivě znamená „velké množství vody“.

V roce 1882 vyslala argentinská vláda expedici na řeky Paraná a Iguazú, s cílem najít vhodné území pro kolonizaci. Pod vedením badatele Carlose Bossettiho se jí zúčastnili němečtí vědci včetně Jordana Hummella, jenž později zorganizoval i první turistickou cestu k vodopádům – ovšem z brazilského území, protože džungle na opačné straně byla téměř neprostupná. Oblast tak vzbudila zájem vlády a argentinské ministerstvo vnitra pověřilo architekta Carlose Thayse vypracováním studie, jež se stala roku 1934 základem pro vznik národního parku Iguazú. Brazílie pak začala budovat infrastrukturu jen o pět let později. V roce 1984 prohlásilo UNESCO argentinskou část za světové dědictví a dva roky nato na seznam přibyl i její brazilský protějšek.

Pestrá přírodní paleta

Vodopády leží na řece Iguazú a od většiny ostatních se odlišují kaskádovitým profilem ve tvaru písmene U o délce dvou kilometrů. V době plného průtoku tak vzniká až 275 vodopádů, z nichž pětina spočívá na brazilském území ve státě Paraná a zbytek v argentinské provincii Misiones. Řeka se záhy vlévá do veletoku Paraná a pokračuje na jih do Atlantického oceánu. Průměrný průtok v kaskádách dosahuje 1,5 milionu litrů za sekundu, ačkoliv při historické povodni na konci června 2014 šlo o 50 milionů. Extrémní výkyvy jsou relativně běžné, a to v důsledku silných dešťů v horním povodí Iguazú na brazilském území. Loňské maximum činilo 16 milionů litrů, zatímco minimum pouze 259 tisíc.

V subtropickém vlhkém, ale teplém podnebí se daří široké paletě fauny i flóry. Okolní džungle je chráněná, místní parky se rozkládají asi na 225 tisících hektarů a poskytují domov několika stovkám ptačích druhů, od působivých tukanů až po zvědavé papoušky Ara ararauna. S vodopády se pevně pojí i populace rorýsů, kteří hnízdí ve skalních puklinách pod jejich ochranou. Při příletu ptáků se tak naskýtá poutavý pohled, když se zdánlivě sebevražedně vrhají proti stěně zpěněné vody.

Zapomenout nesmíme ani na 80 druhů savců a plazů, bezpočet ryb nebo často endemický hmyz, včetně pestré škály motýlů. Zároveň se jedná o útočiště některých přísně chráněných tvorů, mimo jiné jaguárů, tapírů, ocelotů nebo mravenečníků. Rozmanitá flóra pak sahá od bujných kapradin přes bambusy a palmy až po tisíce druhů stromů a květin.

Sedm nových divů

Vodopády leží nedaleko zvláštního „trojměstí“, tvořeného paraguayským Ciudad del Este, brazilským Foz do Iguaçu a argentinským Puerto Iguazú. Hlavní vstupní bránu na kontinent pro přijíždějící cizince pak představují metropole Buenos Aires, São Paulo či Rio de Janeiro. Hospodářská provázanost Argentiny, Brazílie a Paraguaye od 80. let minulého století zesílila, obrazně i ve skutečnosti vyrostla řada mostů a vznikl rovněž společný jihoamerický trh Mercosur. To vše přitom samozřejmě podnítilo i rozvoj turismu.

V roce 2000 založil Švýcar Bernard Weber iniciativu New7wonders a vyzval lidi z celé planety, aby zvolili nové divy světa vytvořené člověkem. O několik let později se pro velký úspěch hlasovalo také o sedmi přírodních divech a více než 100 milionů zájemců volilo mezi 440 lokalitami. Do vítězné sedmičky se přitom probojovaly mimo jiné vodopády Iguazú. Podobná uznání pomáhají k ochraně oblasti i k její propagaci, a v loňském roce tak kaskády na obou stranách hranic navštívilo přes 2,8 milionu turistů.

Na procházce s ďáblem

Síť chodníků v okolí vodopádů byla navržena tak, aby se omezil dopad na životní prostředí související s cestovním ruchem. K hlavním stezkám či aktivitám pak návštěvníky vozí speciální dopravní prostředky: Brazilská strana využívá dvoupatrové autobusy a turisté z nich vystoupí přímo doprostřed čarokrásné krajiny, kde začíná asi kilometr dlouhá „stezka vodopádů“. Vede z kopce a při klesání lze na několika vyhlídkách obdivovat jednotlivé kaskády. Na argentinské straně si mohou zájemci vychutnat pomalou jízdu džunglí v otevřeném ekologickém vláčku a pod slavný 80metrový vodopád Garganta del Diablo neboli „ďáblovo hrdlo“ je možné se vydat i lodí.

Na obou stranách hranic se nabízejí také další aktivity, včetně treků pralesem, jízdy na kole či projížděk na lodích a v kajacích. Nedá se popřít, že je místo už poněkud komerční, ale díky důsledné ochraně a odlehlosti rozhodně nejde o past na západní turisty. Plné docenění novodobého přírodního divu si přitom nepochybně žádá návštěvu obou parků: Na brazilském území zájemce čeká převážně panoramatická krajina, zatímco z protějších břehů mohou vnímat dunivý hukot vody. Pohlédnout do kaňonu plného vodopádů každopádně znamená opravdu jedinečný zážitek, stejně jako stanout na jednom z chodníků u samotné paty vodní stěny. 

Nebojte se, nezačneme na Dumase dštít síru jen proto, že uměl příliš dobře splétat chytlavé dobrodružné historky s nejrůznějšími dobovými konspiracemi. K tomu měl samozřejmě jako autor právo. Kdo z nás by ale nechtěl vědět, jak to tedy skutečně bylo?

Spolupracovník

Původně se Alexandr Dumas chtěl stát dramatikem. Od mládí vynikal svým krásným rukopisem a samozřejmě také ambicemi. Představy stvořené svou bujnou fantazií přenášel na papír, ale i když jeho divadelní hry slavily úspěchy, nakonec se vrhl na psaní románů. To když se potkal s profesorem historie Augustem Maquetem, který mu pomohl s rešeršemi k divadelní hře Jindřich III. a jeho dvůr. Dumas si vedl tak dobře, že si dovolil opustit místo písaře. Od té chvíle ho živila literatura.

Dokázal psát poutavě a chrlil jedno dílko za druhým – nemohl si ostatně dovolit zahálet. Bez Augusta Maqueta, který hledal informace z dějin, by to tak hladce nešlo. Dovedl ho i k legendárním Třem mušketýrům. Vytáhl totiž téměř půl druhého století starý spisek pozapomenutého spisovatele Gatiena de Courtilz de Sandrase s názvem Paměti pana d´Artagnana, kapitána-lieutenanta první setniny královských mušketýrů. A napůl fiktivní hrdina byl na světě! Když jeho dobrodružství zkombinovali s inspirací z knižně vydaných Pamětí komorníka Anny Rakouské od Pierra de La Porty, objevila se i dostatečně pikantní ústřední linka milostného vzplanutí královny a anglického vyslance. Voilà!

Dvoudílný román vydali roku 1844 a vzbudil nesmírné nadšení. Tak velké, že už následujícího roku vyrukoval Dumas s pokračováním! Tentokrát zmapoval osudy sympatických mušketýrů s odstupem dvaceti let – opět ve dvou dílech. O další dva roky později začali vycházet Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt z Bragelonne. Dumas pochopil, že tahle zlatá kráva se musí vydojit do poslední kapky. Završení trilogie se tedy rozsahem vyrovnalo oběma předchozím dílům dohromady a vyšlo ve čtyřech knihách. Ne nadarmo je jeden z kritiků hanlivě označil Továrnou na romány. Pojďme se tedy blíže podívat na protagonisty slavného cyklu.

Pochybný pamflet!

Dnes od autorů historických románů, v nichž se vyskytují reálné osoby, očekáváme alespoň nějakou míru přesnosti. I kdyby ale chtěl Dumas krotit svou fantazii, neměl už od začátku dobrou startovací pozici. Už když Paměti pana d´Artagnana v roce 1700 spatřily světlo světa, zahýbaly dost žlučí Pierrovi Quarrému, hraběti d´Aligny. Ke své smůle totiž hlavního hrdinu dobře znal – tedy v reálné, nikoli románové podobě. Vyjádřil se v tom smyslu, že pisálek je lhář a jeho dílko si zaslouží exemplární trest za to, že muži tak velkého významu přisoudilo všechna ta nesmyslná romaneskní dobrodružství. Jak moc asi Courtilz přeháněl, si můžeme domyslet z podtitulu, který sliboval, že kniha „obsahuje věci zvláštní a tajné, jež se sběhly za vlády Ludvíka Velikého“.

Pierre Quarré si svého velitele, hraběte d´Artagnana možná idealizoval, koneckonců ho viděl i umírat v jeho poslední bitvě při obléhání nizozemského Maastrichtu. Rozčilovalo ho i to, že Courtilz se s Charlesem de Batze-Castlemorem, hrabětem d´Artagnanem (1611–1673) nikdy nepotkal. Spisovatel měl informace z druhé ruky a dostal se k nim – v base! Tento senzacechtivý chlapík totiž na veřejnost vynášel pikantní drby z francouzského královského dvora a za to od Ludvíka XIV. vyfasoval šest let v pevnosti Bastila.

Nelenil a chytil příležitost za pačesy: za jeho nedobrovolného pobytu se totiž ve vedení věznice objevili hned dva francouzští mušketýři, kteří s d´Artagnanem bojovali – Françoise de Montlezun de Besmaux (cca 1620–1697) a Bénigne d´Auvergne de Saint-Mars (1626–1708). Staříkové si s Courtilzem zjevně rádi povídali, takže už rok poté, co si Courtilz svůj trest odkroutil, vyrukoval s rozsáhlými d´Artagnanovými paměťmi.

Pravý Gaskoněc

Jaký byl tedy skutečný pan d´Artagnan? Narodil se roku 1611 v Lupiacu v Gaskoňsku jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec velel osobní stráži Jindřicha IV. a při ochraně králova života také padl. D´Artagnanovi starší bratři sloužili jako mušketýři a mladíček si nepřál nic jiného, než hrdý rodinný vzor zopakovat. Jenže neměl žádné zkušenosti a bez předchozí služby a skvělých výsledků se k mušketýrům ani jako šlechtic dostat nemohl. Je tedy pravděpodobné, že v letech 1625 až 1633 působil d´Artagnan ve Francouzských gardách a vyznamenal se nějakými výraznými činy. 

Srdceryvný odchod z otcovského domu, při němž mu „z očí padaly slzy jako hrachy“, jak to popisuje Alexandr Dumas, se tak zcela jistě nekonal. Každopádně i když se děj prvního Dumasova románu odehrává v letech 1625 až 1628, historikové se s jeho jménem poprvé setkávají až 10. března 1633, kdy je zmíněn mezi účastníky přehlídky jízdních mušketýrů defilujících před králem Ludvíkem XIII. v Écouenu, tehdy městečku severně od Paříže. Stejně tak nemohl tehdy čtrnáctiletý hrdina (!) žádat o přímluvu pana Jeana Armanda du Peyrer de Tréville, neboť ten jednotce velel až od podzimu roku 1634. Mnohem pravděpodobněji získal d´Artagnan podporu u některého z otcových známých v královských službách.

Speciální mise

Skutečně zásadní pomyslné zářezy na pažbě své muškety si mohl skutečný d´Artagnan udělat až mnohem později za vlády Ludvíka XIV. Osvědčil se během povstání Frondy jako agent kardinála Mazarina, králova osobního rádce a prvního francouzského ministra. Z králova pověření řešil tajné či delikátní záležitosti. Zatýkal například roku 1661 Nicolase Fouqueta, ministra financí, jehož pád způsobily velké ambice, nesmírná pýcha a velmi drahý životní styl. Fouquet si totiž mimo jiné nechal postavit extravagantně luxusní sídlo – a samozřejmě přitom zpronevěřil nemálo státních peněz.

Na tento nový zámek ve Vaux potom Ludvíka XIV. pozval na slavnost – a vystavil si tím sám rozsudek. Král žárlil a strašlivě záviděl. Právě d´Artagnan poté o pár týdnů později eskortoval Fouqueta do vězení. Dostal doživotí. Král slunce poté nechal vybudovat Versailles – a vybavil ho právě cennostmi z Vaux. Fouquet pak vystřídal nejrůznější věznice a spekuluje se o tom, že právě on byl oním tajemným mužem se železnou maskou. Dumas o něm píše v posledním díle své mušketýrské ságy, ale tam pod hrozivou masku umístil nikoli vězněného Fouqueta, ale královo utajované dvojče. Nutno dodat, že v identitě tohoto záhadného vězně nemají historikové jasno dodnes.

Od roku 1667 úřadoval d´Artagnan coby guvernér v Lille, nicméně takový život ho zjevně nebavil. Toužil se vrátit do armády, což se mu povedlo, až když Francie vytáhla proti nizozemským provinciím. Osudným se mu stal Maastricht, kde mu 25. června 1673 střela z muškety rozervala hrdlo.

Jedna rodina

A co podnikali ostatní členové čtyřlístku? Autor si k jejich charakterům vypomohl reálnými osobami, ty se však ve skutečnosti s d´Artagnanem nijak úzce nepřátelili. Shoduje se jen to, že všichni patřili do královské mušketýrské gardy. Navíc rozhodně nesedí například jejich věk – všichni se narodili až pár let po d´Artagnanovi. Mušketýr Armand de Sillègue d´Athos d’Autevielle, jenž inspiroval postavu Athose, byl dokonce o čtyři roky mladší než d´Artagnan a umřel už 1643. V románu mu Dumas připsal jméno hrabě la Fère, mnohem vznešenější původ, otcovský vztah k mladinkému Gaskoňci a smrtelně nebezpečnou bývalou manželku zvanou mylady de Winter, která slouží ději jako jeden z hlavních záporáků.

A pozor – d´Athos d’Autevielle byl nejen bratranec Jeana-Armanda du Peyrer, hraběte z Troisville – tedy románového pana Trévilla, ale i Isaaca de Portau (1617–1712), kterého Dumas vylíčil jako siláka a fanfaróna Porthose, barona du Valon. Po smrti svého otce vystoupil skutečný Isaac de Portau z gardy a převzal jeho funkci v radě města Béarn.

Athosova nevlastního syna Raoula, vikomta de Bragelonne, jehož milostné pletky ústí ve třetím díle ságy až k tragickému konci, napsal Dumas podle syna intendanta prince Gastona Orleánského. Jacques Bragelonne se skutečně zamiloval do šlechtičny Louisy de la Vallière, jako v románu, ale nevhodný románek mu včas vymluvila matka. Už v sedmnácti letech se oženil a o jeho dalším životě nic nevíme.

Aramis se v románu jmenuje rytíř d’Herblay a v trilogii to dotáhne až na španělský vévodský titul a generála Tovaryšstva Ježíšova. Jeho přítomnost vyrábí ve čtveřici poměrně solidní vnitřní pnutí. Aramis totiž aktivně škodí francouzskému králi – v prvním pokračování se přidá k povstání Frondy, a ve třetím se dokonce panovníka snaží vyměnit za jeho dvojče držené ve vězení a pod železnou maskou. Skutečný Henri d´Aramitz sloužil jako kapitán mušketýrů a byl synovcem Jeana-Armanda du Peyrer, hraběte  z Troisville – jak vidno, alespoň tito tři mušketýři jsou nějak navzájem provázaní. Muž o deset let mladší než románový d´Artagnan nakonec zakotvil v rodném městě Béarn, kde se věnoval duchovní službě.

Královské vzplanutí

Podívejme se ale na další taháky románu. Jak se to má s pikantní zápletkou kolem milostného vzplanutí mezi královnou Annou Rakouskou a Georgem Villiersem, vévodou z Buckinghamu? U Dumase se mušketýři vydávají do Anglie, aby zachránili Annu od prozrazení nevěry. Jeví se ovšem velmi nepravděpodobné, že by se d´Artagnan v té době nacházel ve službách kardinála Richelieua.

Nicméně Villiers skutečně přijel v roce 1625 jako ministr anglického krále Karla I. do Paříže, aby dojednal smlouvu o spojenectví mezi Anglií a Francií – kterou samozřejmě pečetil i dynastický sňatek. Buckingham řešil mimo jiné i podmínky, za nichž si Ludvíkova mladší sestra Henrietta vezme anglického krále. To se mu podařilo. Nevěstu vyprovázelo k lodi do Anglie mnoho členů královského dvora – a čtyři­advacetiletá Anna Rakouská nemohla chybět. Anglický diplomat se ji snažil zaujmout, a to až dotěrným způsobem, který královnu kompromitoval. Lehkomyslná Anna se vůči němu nikdy zcela nevymezila, a i když jeho milostné návrhy nikdy nevyslyšela, jistě jí imponoval. Těžko říct, proč se Buckingham francouzské královně tak urputně dvořil. Možná si prostě jen chtěl dokázat, že mu i tak vysoko postavená dáma padne do náruče. Pokračovat ve svých snahách už nestihl. Zavraždil ho jeden z jeho důstojníků.

Vše kvůli penězům

Dumas zkrátka dokázal míchat historii s bulvárem a dramatickou akcí velmi zručně a peníze se mu jen hrnuly. Bohužel pro něj, jeho bohémská povaha mu znemožňovala si je jakkoli udržet. Pořádal bujaré večírky, vydržoval si milenky, miloval přepych a pompu. Nasekal dluhy, a aby je mohl splácet, uchyloval se někdy k vyloženým levotám a vydírání. Protože romány vydával na pokračování v časopisech a platili jej od řádku, schválně nechával své hrdiny dlouze rozprávět o naprostých zbytečnostech. Některé vedlejší postavy si prý vymyslel jen proto, aby natáhl kapitolu. Velké množství jeho děl skončilo v propadlišti dějin – prostě za moc nestály.

A když Dumasovi docházely peníze a on žádal vydavatele o zvýšení honoráře? Neváhal a vyhrožoval, že pokud mu nepřiplatí, nechá všechny mušketýry zemřít! Jednu takovou scénu dokonce napsal, to kdyby se náhodou nakladatel cukal… Paradoxně právě film dokázal vzkřísit slávu Tří mušketýrů tak, že i dnes patří k diváckým tahákům. O samotných knihách už to říct nelze – na ty bude v knihovnách spíš už jen sedat prach… 

V oblasti dnešního Blízkého východu se ve starověku dlouhou dobu nacházela východní hranice Římské říše. Není proto divu, že tam římští legionáři vybudovali velké množství pevností a vojenských táborů. V moderní době je poprvé zdokumentoval ve dvacátých letech jezuita Antoine Poidebard při jednom z vůbec prvních leteckých archeologických průzkumů.

Na podobné průzkumy navázali odborníci americké Dartmouth College, kteří zpracovali nedávno odtajněné špionážní snímky Blízkého východu z doby Studené války. Díky těmto snímkům dokázali badatelé identifikovat celkem 396 doposud neznámých římských pevností ve stepi na území dnešní Sýrie a Iráku. Výsledky svého výzkumu vědci publikovali v odborném časopise Antiquity.

Starověké pevnosti ve stepi

Podle badatelů jde o struktury, které lze snadno rozlišit od moderních staveb. Zdi postavené v nedávné době obvykle vrhají jiný typ stínu než pozůstatky dávných staveb na archeologických nalezištích. Nalezené římské pevnosti mají obvykle čtvercový či obdélníkový tvar o délce strany cca 50 až 80 metrů.

Pro archeology bylo zarmucující, že navzdory nemalému počtu nově nalezených pevností se jim pouze u 38 římských pevností, které ve dvacátých letech vyfotil Poidebard, podařilo ověřit, že stále existují, z celkového počtu 116. Zbytek z nich podle všeho zmizel během uplynulého století, kvůli intenzivnímu zemědělství a urbanizaci.

TIP: Aplikace Google Earth odhaluje polohu tří římských vojenských táborů v Jordánsku

Nově objevené pevnosti nejsou nahloučené až na nejzazších hranicích tehdejší Římské říše, ale nacházejí se spíše podél východozápadní osy. Podle autorů studie nejde o vyloženě pohraniční opevnění, jako byl například Hadriánův val v Británii, ale spíše o pevnosti podporující přesuny římských jednotek a ochraňující civilní karavany, které zajišťovaly obchod mezi východními provinciemi Říma a zeměmi za východní hranicí říše.