Dějiny obou zemí jsou nerozlučně propletené už proto, že zárodek ruské státnosti nevznikl na dnešním území Ruska, ale naopak Ukrajiny. První ruský stát vytvořili v 10. století germánští varjagové neboli vikingové z rodu Rurikova a nazvali jej Kyjevská Rus. Bájné počátky státnosti ležící v Kyjevě tak carům, sovětským komunistům i současným ruským nacionalistům dávaly do rukou klacek, kterým se snažili ubít jakékoliv myšlenky na možnou existenci Ukrajiny coby svébytné země.

Vztah mezi Kyjevskou Rusí a pozdějším státním útvarem soustředěným okolo Moskvy byl však velmi volný a skutečně spíš mytický. Ve 13. století totiž Evropu zaplavili Mongolové, Kyjevskou Rus zcela zdevastovali a na jejím území ustanovili vládu chánů ze Zlaté hordy. Udržela se pak dlouhá dvě století, přestože obyvatelstvo zůstalo vesměs slovanské a jeho vládci museli odvádět daně chánům. Ti samozřejmě dosazovali do správy jednotlivých regionů loajální místní panovníky, kteří uměli ohnout hřbet a zároveň zajistili, aby se lid nebouřil.

Kontinuitu pocházející od Kyjevské Rusi sice Mongolové úplně nezrušili, ale původní struktura moci se definitivně zhroutila a noví vládci nastavili v budoucím Rusku zcela odlišná společenská pravidla a zvyklosti, než známe ze západní i střední Evropy. Když potom vliv chánů v 15. století zeslábl a Zlatá horda se rozpadla, vznikla četná území s mocenským vakuem, jež se muselo vyplnit.

Území nikoho

K regionům, které se dočkaly podobně rozsáhlé obrody, se zařadila také oblast okolo Moskvy – tzv. Moskevské velkoknížectví, skutečný základ dnešního ruského státu. V polovině 16. století se pak po sérii válek podařilo sloučit jednotlivá nezávislá knížectví do silného útvaru pod správou carů.

Další oblast, jež naskočila „na vlak“ k nezávislosti na mongolské nadvládě, ležela na jihovýchodě dnešní Ukrajiny okolo dolního Dněpru, v sousedství tzv. Krymského chanátu – jednoho z pozůstatků Zlaté hordy, toho času pod vládou Osmanské říše. Šlo o Záporoží, na nějž pak volně navazovalo Braclavsko a Kyjevsko. Zmíněné území formálně spadalo pod litevská velkoknížata, která jej dobyla už ve 14. století. Ve skutečnosti tam ovšem moc ze vzdáleného Pobaltí příliš nedosahovala a dění v téměř liduprázdné lokalitě nikoho zvlášť nezajímalo. Region stál „na okraji“ neboli na hranici, a odtud název „okrajina“ čili Ukrajina.

Proto se tam až do 16. století stahovaly různé existence, kterým se nelíbil život obyčejných sedláků pod vrchností a toužily po dobrodružství. Ostatně slovo „kozák“ pochází z tureckého „quazaq“ a označuje právě dobrodruha – přeneseně pak nájemného strážce litevských hranic, tedy hraničáře. Zmínění jedinci vytvořili v rozlehlých a řídce osídlených krajích zvláštní společenství, připomínající spíš loupežné či válečné bandy v čele se zvolenými veliteli než klasický feudální systém západního či ruského typu.

Kozáci z mnoha zemí

Důležité je, že dotyční přicházeli na Ukrajinu ze všech okolních zemí – tedy z Litvy, Polska, Ruska, ale i z Osmanské říše či Krymského chanátu – a nová identita kozáka se pro ně stala důležitější než jejich původní „národnost“ či etnicita. Založením šlo o rebely, jimž se v rodném kraji z různých důvodů nelíbilo, tudíž k němu nechovali žádný sentiment. Z daného pohledu je tedy argument současných ruských nacionalistů o „odrodilých Rusech“ zcela lichý, protože zmíněná směsice lidí vytvořila vlastně zcela nové etnikum. Nedělalo jim pak problém vydávat se na kořistnické výpravy, kamkoliv jim velitel nakázal.

Válečná kořist tvořila základní obživu kozáků, přičemž bez rozpaků vyráželi na lup do všech okolních zemí: do Ruska, původně Moskevského knížectví, na Krym či do Osmanské říše. O něco méně plenili v Litvě, aby příliš nepoutali pozornost svého právoplatného vládce, ale v případě nouze neváhali příležitostně vyrabovat ani panství litevského nebo polského šlechtice. Litva byla totiž od 14. století spojena s Polskem v tzv. personální unii neboli volném sdružení dvou států pod vládou jednoho krále. Roku 1569 ovšem sněm v Lublinu odhlasoval nová pravidla pro těsnější spojenectví, a Poláci si navíc v rámci unie přivlastnili i rozsáhlá území Volyně, Polesí, Kyjevska, Braclavska a Záporoží. Šlo v podstatě o celé kozácké regiony, jež od té doby spadaly přímo pod polského panovníka a pevněji se přičlenily k tzv. Rzeczpospolitej, jak Poláci nazývali svůj unijní stát.

Nechtěná vláda Lachů

Tehdy propukaly problémy mezi Lachy, jak Poláci říkali obyvatelům Ukrajiny, a volnomyšlenkářskými kozáky, kteří si chtěli uchovat svůj specifický vojenský způsob života. Spatřovali v něm svobodu a nehodlali se začlenit do služeb polských velmožů, kteří si na Ukrajině zabírali půdu a vyžadovali, aby pro ně kozácké rodiny robotovaly na polích nebo jim platily daně. Nicméně Poláci si uvědomovali, že jde o významnou vojenskou sílu, kterou mohou využít proti znepřáteleným sousedům. Navíc území kozáků sloužilo jako nárazníkové pásmo a zlomit je silou by nebylo snadné. Proto byl polský král – a také šlechtický sněm, jenž v zemi držel velkou část moci – ochoten k vyjednávání a ústupkům.

Nejvýznačnější kozáci se tedy zapsali do nově zavedeného „rejestru“ neboli registru, přičemž měli dostávat žold z polské královské pokladny a výměnou za to poslouchat příkazy panovníka i sněmu. Původně se jednalo o pouhých 400 mužů, ale k roku 1590 už jich bylo tisíc, a v roce 1637 dokonce osmkrát tolik. Uvedené počty se ovšem staly předmětem vyjednávání hetmanů či atamanů, tedy kozáckých velitelů, s polským sněmem. Nakonec tak vznikla masa desítek tisíců kozáků vyloučených z registru, kteří se najednou ocitli v právním vakuu, protože se odmítali vrátit k životu zemědělců. Začali se nazývat „čerň“ a zůstávali osobně svobodní, ale špatně zvladatelní.

Rebelská chudá čerň

Následovala série povstání, protože čerň se nehodlala se svou novou pozicí smířit, a původní relativní rovnost v kozácké společnosti se rozpadala. Začala se formovat také tzv. kozácká staršina, tedy movití šlechtici, kteří chtěli stejná práva jako jejich polské protějšky. Z větší části se přitom samozřejmě jednalo o registrové kozáky. První významnější povstání se rozhořelo už v roce 1591: Muži hetmana Kosynského se zmocnili řady zámků, kde ničili doklady vlastnických práv polské šlechty, a teprve roku 1593 je porazil kníže Andrzej Wiśniowiecki v bitvě u Pjatky na Volyni. Kosynskyj padl pár měsíců nato, nicméně již o dva roky později propukla další rebelie, tentokrát pod vedením hetmana Nalyvajka. Také tuto vzpouru polská armáda brzy potlačila, načež dal sněm vzbouřené vůdce popravit a přijal zákon, v němž všechny neregistrové kozáky prohlásil za zrádce.

Nicméně postoj Poláků se brzy změnil, když zjistili, že potřebují výrazně rozšířit vojenskou sílu v nových válkách proti Švédsku, Rusku i Osmanské říši. Nejenže tedy navýšili počet registrových kozáků na několik tisíc, ale povolili hetmanům najímat do vojska i čerň, aby podpořili údernou sílu. Zejména Rusko tehdy prožívalo těžké období tzv. smuty, kdy po vymření Rurikovců nastal boj o carský trůn. Poláci na něj s podporou kozáků dvakrát dosadili vlastního kandidáta, prince Vladislava, který byl ovšem z Moskvy vždy zase brzy vyhnán. Vladimir Putin by možná kozáckou účast nazval zradou odrodilých Rusů, ale ve skutečnosti tehdy neměli kozáci z Ukrajiny s původními Rusy už téměř nic společného.

Využít, ale nepovolit

Kozácká povstání proti Lachům neutichla ani v 17. století, za což mohl především nesmlouvavý a často krutý přístup polských velmožů. Ti se totiž jen neradi podřizovali i příkazům krále a sněmu, když to pro ně zrovna nebylo výhodné. A panovník sám neměl v Polsku dost pravomocí a síly, aby je přivedl k poslušnosti – zejména proti nespolehlivým kozákům.

Další rozbušku ve vzájemných vztazích tvořilo náboženství, neboť kozáci se tradičně hlásili k pravoslaví. Přestože jejich předkové pocházeli z různých států, vyznání se ustálilo už při vzniku prvních kozáckých pevností a od 15. století tam hluboce zakořenilo. Roli přitom zřejmě sehrálo dlouhodobě silné postavení kyjevské církve, kde se pravoslaví uchytilo již v raném středověku a nevymýtili ho ani Mongolové. Kozáci by se tak logicky přibližovali k Moskvě proti katolickému Polsku, ale až do poloviny 17. století to žádného hetmana nenapadlo.

Největší sérii povstání před Bohdanem Chmelnyckým měla opět na svědomí čerň a také zdánlivě nesplněné slovo polského krále. Při jednáních se často stávalo, že Poláci naslibovali kozákům za účast na tažení spoustu sociálních i náboženských privilegií a svobod, ale později se vykrucovali. Roku 1621 šlo o zásadní válku s Osmanskou říší, pro kterou chtěl král Zikmund získat hetmana Sahajdačného. Ten měl v úmyslu žádat pro kozáky obrovské ústupky, což se mu tak úplně nepodařilo, neboť Vladislav jen neurčitě přislíbil vše promyslet a projednat.

Znovu a znovu za svobodu

Nicméně Sahajdačnyj se vrátil s tím, že s panovníkem vyjednal úžasně výhodnou dohodu o náboženské i osobní svobodě pro všechny kozáky a rozšíření registru na dvacet tisíc mužů. Tažení se pak poměrně vydařilo, jenže hetman při něm padl. A kozáci logicky žádali po králi splnění slibů, s nimiž počítali, ale on je ve skutečnosti nikdy nedal. Následně se na vlastní pěst domlouvali s krymskými Tatary, zasahovali do tamních poměrů a podporovali je i proti jejich osmanským pánům. Celkově si začali dělat svoji zahraniční politiku, což Polákům působilo značné problémy. Útisk proto pokračoval.

Roku 1629 se čerň vzbouřila nejen proti Lachům, ale i proti vlastní staršině. Poláci rebelie opakovaně brutálně potlačovali, přesto propukaly další a další. A tak dal nový král Vladislav vybudovat na dolním Dněpru silnou pevnost Kodak s polskou posádkou, což kozáky samozřejmě rozlítilo ještě víc. Znovu povstali a opět byli krutě poraženi, až nakonec museli roku 1638 definitivně kapitulovat. Následovalo desetiletí relativního klidu, kdy nebyl jmenován žádný hlavní hetman. Poláci dosadili do nejvyšších pozic kozáckých pluků vlastní lidi a velmoži svým poddaným ještě pevněji „utáhli šrouby“.

Ohněm a mečem

Roku 1648 nastal zlom, když vypuklo největší a nejznámější kozácké povstání pod vedením Bohdana Chmelnyckého, které sugestivně vylíčil Henryk Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem. Původně drobný šlechtic Chmelnyckyj z řad staršiny se dostal do sporu s čyhyrynským podstarostou Czaplińským. Ten mu pak v jeho nepřítomnosti přepadl a obsadil statek, ubil jeho malého syna a Bohdanovu milenku donutil, aby se za něj vdala. Šlo o typickou ukázku tehdejšího zacházení Poláků s kozáky. Chmelnyckyj se neúspěšně dovolával spravedlnosti u krále, a nakonec sebral několik stovek kozáků a vedl je do vzpoury. Jejich dlouho dušená frustrace vzplála a brzy se k nim přidávaly tisíce dalších. Bohdan z nich vytvořil armádu, a navíc se domluvil na podpoře s krymskými Tatary, což však v budoucnu působilo potíže.

Poláci situaci zjevně podcenili. Poslali sice silné vojsko, ale rozdělili ho na tři části, které pak Chmelnyckého muži s Tatary postupně porazili. Krátce nato zemřel Vladislav a země zůstala několik měsíců bez krále. Další vítězství, tentokrát nad početnou a mocnou armádou, si kozáci připsali v září 1648 u vsi Pyljavci. Zbytky pyšných polských šlechticů z místa v hrůze utekly, takže kozáci získali velkou kořist. To už Poláci doslova panikařili a na trůn pak dosedl Vladislavův bratr Jan II. Kazimír. Ukázal se však jako velmi slabý a potvrdil Chmelnyckému postavení knížete.

Sen o samostatnosti

Hetman od té chvíle začal jednat jako suverénní vládce a jeho cílem se stalo osvobození od polské nadvlády. Tehdy v podstatě vznikla ukrajinská národnost a vědomí nové společné identity, se snahou založit si vlastní stát. Obyvatelé Záporoží, Kyjevska, Braclavska či Volyně se nicméně ještě nenazývali Ukrajinci, ale s odkazem na Kyjevskou Rus si začali říkat Rusové – bez ohledu na to, že stejný termín užíval pro svůj lid moskevský car. Zmíněné pojmenování však vyjadřovalo svébytnost a nezávislost, nikoliv příchylnost k carovi, od nějž si zatím Chmelnyckyj držel odstup.

Následující události bohužel nově vzniklý národ k Moskvě přece jen přiblížily. Roku 1649 vypukla další válka s Poláky, kteří se nechtěli se ztrátou Ukrajiny smířit. Teď už nešlo o vnitřní spor občanský, nýbrž o konflikt polsko-ukrajinský. Menší kozácké vojsko plukovníka Kryčevského v něm utrpělo porážku a tatarští spojenci přinutili Chmelnyckého k vyjednávání, protože se jim nechtělo bojovat. Tzv. zborovská dohoda ovšem znamenala pouhé nadechnutí před další polsko-ukrajinskou válkou roku 1651. Hned na počátku se Bohdan znovu spolehl na Tatary, kteří ho však tentokrát hrubě zradili a uprostřed bitvy u Berestečka jej zajali a odvezli. Než se mu podařilo vykoupit, kozáci bez velitele prohráli, a Tataři navíc uzavřeli s králem separátní mír. Chmelnyckyj pochopil, že sice může Poláky zdolat v bitvě, ale na dlouhodobé vítězství chybějí jeho mužům bez spojenců síly.

Náklonnost k Moskvě?

Po trpké zkušenosti s Tatary došel hetman k názoru, že jeho jediná naděje spočívá v moskevském carovi. Tehdy poprvé po dlouhých staletích od obsazení Kyjevské Rusi Mongoly si začal ruský vládce činit na Ukrajinu nárok. Roku 1654 uzavřel car s Chmelnyckým dohodu, každá strana ji však pochopila jinak: Kozáci si představovali silnou autonomii pod ochranou ruského státu a mysleli si, že jednají jako rovný s rovným. Naopak Alexej I. Michajlovič coby zastánce samoděržaví viděl v kozácích pouze nové poddané, nad nimiž může kdykoliv uplatnit svou absolutní moc.

Chmelnyckyj brzy pochopil, do jaké pasti se chytil, ale už se mu z ní nepodařilo vymanit. Roku 1657 zemřel a na Ukrajině nastala doba nazývaná „ruina“. Neustálé spory mezi Ruskem a Polskem vedly k tomu, že se země rozdělila podél Dněpru na pravobřežní pod polskou vládou a levobřežní pod vládou cara. Každá část měla vlastního hetmana a čas od času se odehrál i vzájemný boj mezi kozáky a pokus o sjednocení. To se nicméně podařilo až roku 1687 za hetmana Ivana Mazepy, který se původně tvářil jako věrný služebník Petra I. Velikého. Nakonec ovšem kombinací silového nátlaku a diplomacie vyjednal pro Ukrajinu poměrně slušnou autonomii.

Staletí pod ruským jhem

Jenže Petr I. byl založením autokrat a chtěl z Ruska vytvořit silnou centralizovanou říši, kde nebude pro žádnou nezávislost místo. Mazepa to pochopil a pokusil se domluvit se švédským králem i s Poláky, ale moc Rzeczpospolitej už velmi zeslábla a blížil se její úplný zánik. Hetman prohrál a nezbylo mu než uprchnout. Přesto se car musel ještě na čas pravobřežní Ukrajiny vzdát v polský prospěch a Rusko ji definitivně získalo až v rámci prvního dělení Polska roku 1772.

TIP: Kozák proti carovi: Čím děsil Stěnka Razin ruského vládce?

Nakonec se Petrovi I. a jeho následovníkům podařilo hetmanát prakticky zlikvidovat a Ukrajinu pevně včlenit do své říše. Vědomí národní identity však v bývalých kozáckých oblastech už navždy zůstalo a většina obyvatelstva s příslušností k Moskvě nesouhlasila. Snahy o samostatnost se projevovaly především ve 20. století po vzniku Sovětského svazu, ale nakonec uspěly až v roce 1991 po jeho rozpadu. Svébytnost území, jež dlouho zápasilo o existenci na hranici tří velmocí, každopádně nelze zpochybnit. 

Impozantní sudokopytník jelen lesní (Cervus elaphus) je známý též pod označením jelen evropský. Ve střední Evropě se stýkají areály dvou jeho poddruhů: jelena západního (Cervus elaphus hippelathus) a jelena karpatského (Cervus elaphus montanus), který je mohutnější. Samci dosahují hmotnosti 160–240 kg, laně 120–170 kg.

Původně byli jeleni obyvateli bezlesých plání, stepí a otevřených prostor, do lesů a horských oblastí byli vytlačeni člověkem (je ostatně na první pohled zřejmé, že mohutné jelení paroží, vážící i 8 kg, je v hustém podrostu značně nepraktické). Samcům se vyvíjí paroží od března a plně rozrostlé je v červenci; svou okrasu i zbraň shazují v únoru.

Místo vybírají dámy

Jelení samci žijí mimo říji většinou samostatně, zatímco laně ve skupinách. Období říje trvá většinou od poloviny září do poloviny října, přičemž staří zkušení jeleni do procesu namlouvání vstupují nejdříve.

Patron všech lesních a horských tuláků Miloslav Nevrlý výstižně nazývá září „měsícem jeleního řevu“. V letech s teplým a vlhkým počasím v září ale může být říje tišší a nenápadnější. Nápadnost (a hlučnost) je však vázána nejen na počasí, ovlivňuje ji i populační hustota jelení zvěře a poměr pohlaví. Už prof. Dr. Julius Komárek správně tvrdil, že říjiště určují laně. O přesné lokalitě, kde se námluvy odehrávají, rozhoduje především potravní nabídka a nerušený klid.

Vyčerpávající vzrušení

Samci v říji se ozývají hlasitým troubením – staří jeleni sebevědomým, hlubokým hlasem, jejich mladší soupeři mají hlasový projev vyšší o půl až dva tóny. Vládcové harému, který sestává z osmi až deseti laní, brání dámy proti výbojným donchuánům, kteří by si také chtěli přijít na své a předat geny potomstvu. Z jelení lásky se po necelých devíti měsících rodí kolouch jedináček (porodní váha až 15 kg), pouze výjimečně laň vrhne dvojčata.

TIP: Chraptět mohou i zvířata: Vyčerpávající daňčí vábení

Jeleni proti sobě bojují parohy a zpravidla si nezpůsobují vážnější zranění. Už ale byli nalezeni mrtví nešťastníci, kteří se souhrou náhod zaklesli parohy tak, že se nedokázali „rozplést“. Pro samce je říje vyčerpávající: téměř nepřijímají potravu a jejich vzrušení jim takřka nedopřeje odpočinku.

V křídových mořích se proháněli gigantičtí mořští plazi pliosauři, kteří v druhohorách představovali vrcholové predátory mořských ekosystémů. Nově popsaný pliosaurus ukazuje opačný konec příběhu. Jeho pozůstatky byly objeveny v roce 1983 na západě francouzského Lotrinska. A právě podle místa nálezu dostal tento mořský plaz i své jméno – Lorrainosaurus keileni. 

Lorrainosaurus keileni měřil podle vědců nejméně šest metrů, z čehož zhruba pětinu tvořila jeho obrovská hlava s tlamou plnou ostrých zubů. Největší druhy pliosaurů z tohoto období dorůstaly délky přes 15 metrů, i přes svou menší velikost ale šlo jistě o nebezpečného predátora. 

První větší pliosaurus

Lorrainosaurus žil v podle paleontologů v době před 171 miliony let, tedy ve střední juře, relativně blízko předpokládanému počátku evoluce pliosarů. Zástupci skupiny Pliosauridae existovali v té době zhruba 30 milionů let.  Sven Sachs z německého Přírodovědného muzea v Bielefeldu a jeho kolegové dospěli ve studii, zveřejněné vědeckým časopisem Scientific Reports, k závěru, že jde o nejstaršího známého velkého krátkokrkého pliosaura, osvětlujícího počátky vývoje pozdějších gigantických predátorů. Jedním ze spoluautorů této studie je i český paleontolog Daniel Madzia z Polské akademie věd.

Paleontologové zdůrazňují, že fosilní záznam počátku evoluce pliosaurů, zhruba před 165 miliony let a starší, je velice děravý a vzácný. Proto je lorrainosaurus pro odborníky velmi cenný. Jeho fosilie může napovědět, jak probíhala evoluce klíčových znaků pliosaurů, včetně jejich mohutných čelistí a zubů.

TIP: Paleontologové objevili fosilní pozůstatky obřího druhohorního mořského predátora

Nalezená fosilie podle Sachse rovněž ukazuje, že se megapredátoři z linie pliosaurů objevili dříve, než si odborníci mysleli. Došlo k tomu přinejmenším v době, kdy žil lorrainosaurus, možná ještě o něco dříve. Podle fosilních nálezů se zdá, že tito velcí mořští plazi původně vznikli v oblasti, které dnes říkáme západní Evropa. 

Astronomie není jen romantickým pozorováním hvězd během vlahých nocí. Je to také pořádná dřina se spoustou úmorné rutiny. Chtějí-li astronomové objevit něco zajímavého, musejí se často prokousat hromadou snímků a dat dřívějších pozorování. V dnešní době už na to ale nejsou sami – pomocnou ruku jim nabízejí umělé inteligence.

Mezinárodní tým vedený odborníky americké Severozápadní univerzity vyvinul automatický systém, který ovládá celý postup objevování supernov, aniž by potřeboval lidskou obsluhu. Nový přístup funguje. Nejen že BTSbot (Bright Transient Survey Bot) velmi urychluje rutinní práci při objevování supernov, jeho hlavní výhodou je, že prakticky nedělá chyby. Na rozdíl od lidských specialistů.

Inteligence pro lov supernov

Astronomové pracující na kalifornském zařízení Zwicky Transient Facility, určeném pro detekci náhlých událostí na obloze, strávili za posledních šest let celkem 2 200 hodin vyhodnocováním snímků supernov. BTS bot by to teď mohl do značné míry převzít a poskytl by tím badatelům možnost trávit drahocenný čas méně rutinním výzkumem.

Prvním úlovkem umělé inteligence je exploze supernovy, která dostala označení SN2023tyk. Supernovu se podařilo zachytit díky širokoúhlé přehlídce oblohy Zwicky Transient Facility 3. října. Umělá inteligence ji ve snímcích dokázala identifikovat o čtyři dny později. Následně si sama vyžádala spektrum této exploze od robotického teleskopu SED Machine z Observatoře Palomar. BTSbot poté s její pomocí potvrdil, že v případě SN2023tyk jde o explozi supernovy typu Ia (hvězdná exploze, při níž plně exploduje bílý trpaslík ve dvojhvězdném systému), načež výsledky zjištění sdílel s astronomickou komunitou.

TIP: 50 potvrzených úlovků: Umělá inteligence je úspěšným lovcem exoplanet

„Je to poprvé, co roboti a umělé inteligence pozorovali, identifikovali, sdíleli a nakonec také potvrdili doposud neznámou supernovu,“ nešetří nadšením vedoucí výzkumu Adam Miller. „Uvolnění lidských výzkumníků z těchto rutinních úkonů zvětšuje prostor pro analýzy a tvorbu nových hypotéz, v tomto případě o velkolepých kosmických explozích.“

První světová válka svedla na stejnou stranu barikády i mocnosti, které dříve spolupracovaly jen zřídka. Britové a Francouzi stáli po většinu dějin proti sobě, a tak není divu, že se důvěra mezi zástupci obou zemí budovala jen obtížně a stála nemalé úsilí. „Musíme se k nim chovat přátelsky, měli bychom se snažit vyjít vrchnímu veliteli francouzské armády vstříc, ať už jsou naše názory na francouzskou armádu a její velení jakékoliv,“ instruoval britský ministr války Horatio Kitchener velitele Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF) generála Douglase Haiga. Ten měl ostatně později prohlásit, že Francouzi jsou příštím britským nepřítelem. 

Komplikované byly také vztahy obou zemí vůči autokratickému Rusku a v neposlední řadě i vůči Itálii, která ještě donedávna setrvávala v táboře nepřátel. Politické spory se však nevyhnuly ani druhé straně, kde se velitelské kliky tradičně přely, zda by těžiště ofenzivních operací mělo ležet na západě, či východě. Všechny tyto třecí plochy se propsaly i do jednání o sommské ofenzivě.

Stíny v dohodovém ráji 

Jednání o plánovaném útoku narážela na obvyklé problémy a neshody západních mocností. Britům se útok proti silně opevněným německým pozicím na Sommě ani trochu nepozdával a navrhovali místo něj udeřit ve Flandrech, odkud již dva roky operovaly nepřátelské ponorky ztrpčující život Královskému námořnictvu. Ostatně k úderu na Sommě se skepticky stavěl i francouzský vojevůdce Ferdinand Foch. Veliteli BEF generálu Haigovi se nezdál ani Joffreho plán na předchozí menší ofenzivy, které by odčerpaly už tak omezené britské síly, a navíc pochyboval o tom, že by se jimi podařilo odlákat větší množství nepřátelských záložních formací. 

Aby se vyvlekl z nepříjemných rozhovorů s temperamentním Joffrem, vymlouval se na neochotu svých politických nadřízených: „Britská armáda je připravena plně se ujmout své části úkolu, ale nedokážeme si poradit s politiky, kteří jsou po Němcích našimi největšími nepřáteli.“ Nešlo však jen o snahu zbavit se odpovědnosti, část ostrovních politiků skutečně válce na kontinentě příliš „nefandila“ a podporovala spíše operace na Blízkém východě a v koloniích. Navzdory tomu, že k rozhodnutí o provedení ofenzivy došlo na společné konferenci už v únoru 1916, britský válečný výbor v celé záležitosti dlouho váhal. Haig směřoval na vládu několik přímých dotazů a finální rozhodnutí padlo v Londýně až 7. dubna, kdy výbor konečně účast na ofenzivě potvrdil. 

Podobné jednání spojenců Francouze neobyčejně dráždilo a vedlo k trvalému (a důvodnému) podezření, že Britům více záleží na osudu vlastního impéria než na pomoci napadené Francii. Když se pak Haig v létě 1916 snažil vyjednat další odklad ofenzivy, situace vygradovala až do otevřené konfrontace s Joffrem. Temperamentního Francouze se nakonec podařilo uklidnit až za pomoci několika skleniček kvalitní brandy z roku 1840 (Haigova rodina se pálením alkoholu živila po staletí).

Bude ofenziva, nebo ne? 

Joffreho útočné plány se však po začátku bitvy u Verdunu netěšily ani velké podpoře domácích politiků. Na jednání mezi Haigem a Aristidem Briandem, ministerským předsedou francouzské vlády, zazněl názor, že s ohledem na komplikovanou situaci by se Dohoda v tomto roce do žádných ofenzivních akcí pouštět neměla. Následně se ukázalo, že tento postoj sdílí také Joffreho podřízený generál Ferdinand Foch. 

V této situaci Haig stále váhal, jestli se do takového dobrodružství vůbec pouštět, a ještě na přelomu května a června diskutoval s podřízenými, zda nepřesunout část záloh od Sommy do Flander, kde leželo hlavní těžiště britského zájmu. Zároveň informoval vládu v Londýně, že ani v případě, když ofenziva proběhne, nelze od ní s ohledem na celkovou situaci očekávat velké výsledky. 

Jak ulehčit Francouzům?

Zcela klíčovým momentem se stala konference v železničním vagonu prezidenta Raimonda Poincarého u Amiens 31. května. Panovala hustá atmosféra, ve vzduchu visela nervozita a napětí. Foch sdělil přítomným, že on sám se za současné situace staví proti jakémukoliv útoku, ale podřídí se konečnému rozhodnutí svých nadřízených. 

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Joffre trval na provedení ofenzivy s argumentem, že bitva na Sommě by mohla ulehčit Francouzům u Verdunu. Hrozil, že případná porážka na tomto bojišti by mohla vést ke zhroucení armády a porážce ve válce. V klíčovém okamžiku se za tento postoj postavil také Haig, který uvedl, že se s Joffrem již domluvili a celá akce má také požehnání britské vlády. O nadcházející operaci tak bylo definitivně rozhodnuto, jen konečné datum padlo o několik dní později.

Mezinárodní tým odborníků pod vedením entomologů z Washington State University osekvenoval genom více než 200 druhů včel a porovnal je se vzorky 185 fosilií zmíněných blanokřídlých. Podobně rozsáhlá data o genetické informaci všech sedmi včelích čeledí získali vědci vůbec poprvé. Z výsledků zveřejněných v časopise Current Biology pak vyplývá, že se první včely vyvinuly na superkontinentu Gondwana, který před rozpadem na jednotlivé světadíly zahrnoval dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Antarktidu i Austrálii.

Z jihu na sever

„Poprvé máme statistický důkaz, že včely představují původně hmyz jižní polokoule,“ uvedl Silas Bossert, jeden z vedoucích výzkumu. Dosavadní studie ukazují, že se včely nejspíš vyvinuly z vos a postupně změnily potravní strategii – z dravců se tak stali sběrači nektaru a pylu. Nová práce pak doplňuje další detaily: Zmíněný hmyz se zřejmě poprvé objevil v sušších oblastech západní Gondwany v období spodní křídy, asi před 120 miliony let. S formováním nových kontinentů potom migroval na sever a rozrůzňoval se do četných druhů, souběžně s kvetoucími rostlinami. 

Všechny hlavní čeledi vznikly ještě před nástupem třetihor, jejichž počátek rámuje srážka Země s obřím meteoritem Chicxulub a hromadné vymírání druhů včetně dinosaurů. Na rozdíl od nich se včely dokázaly s následky globální katastrofy vyrovnat, a dokonce prosperovaly z pozdějšího utváření zcela nové fauny a flóry. V současnosti entomologové rozeznávají přes dvacet tisíc včelích druhů. 

Zásadním zdrojem nebezpečného olova v prostředí představoval ve 20. století olovnatý benzín a přestože se již dnes nikde na světě nepoužívá, účinky toxického olova si i nadále vybírají svou daň. Ukazuje to nedávný výzkum podporovaný Světovou bankou, který zveřejnil odborný časopis Lancet Planetary Health.

Vědci dospěli k závěru, že zhoubný vliv olova je mnohem větší a všudypřítomnější, než jsme až doposud tušili. Odhadují, že jen v roce 2019 mělo olovo celosvětově na svědomí asi 5,5 milionů mrtvých v důsledku kardiovaskulárních onemocnění. Vystavení účinkům olova je kromě toho spojováno i se snížením skóre IQ, horším duševním zdravím a vyšší mírou násilí. Podle vědců se v roce 2019 zhoubné účinky olova podepsaly na ztrátě 765 milionů bodů IQ a tento dříve hojně využívaný kov změnil osobnosti celé generace lidí narozených ve 20. století.

Škody na srdci i mysli

Odhadované škody způsobené olovem jsou přitom podle vědců proti dřívějším předpokladům o 80 procent vyšší v případě IQ a dokonce šestkrát větší pokud jde o úmrtí na kardiovaskulární choroby. Dlouhodobé vystavení olovu vyvolává u dětí během prvních pěti let života průměrný pokles IQ o 5,9 bodů. Autoři studie rovněž varují, že se 95 procent těchto neblahých důsledků přítomnosti olova týká nízkopříjmových a středněpříjmových zemí světa.

„Náš výzkum ukázal, že olovo má stále velmi škodlivý vliv na lidské zdraví, větší, než jsme si připouštěli,“ potvrzuje první autor studie Bjorn Larsen, bývalý environmentální ekonom Světové banky. „Rovněž se ukazuje, že vliv olova přináší značné ekonomické ztráty, navíc v zemích, které se s tím vyrovnávají hůře než vyspělé státy.“

TIP: Vystavení olovu v dětství vedlo ke snížení IQ u více než poloviny Američanů

Jak potvrzují testy na přítomnost olova, které prováděla organizace Pure Earth, olovo se v dnešní době vyskytuje ve velkém množství například v levném kuchyňském vybavení, v barvách, kosmetice nebo v hračkách. Přestože se může zdát, že znečištění olovem je problémem minulosti, v některých částech světa zůstávají jeho dopady stále stejně škodlivé.

Píše se rok 1740. Z paláce Condé se ozývá usedavý pláč. Patří právě narozenému chlapci, který bude brzy pokřtěn Donatien Alphonse François. Aniž by o tom věděl, přišel na svět do zámožné aristokratické rodiny. Rodiče jsou ale nuceni svého synáčka již v útlém věku odvézt z Paříže, neumí se totiž chovat. Nejdříve cestuje za babičkou na jih do Avignonu, a hned potom ke strýci abbému de Sade na zámek Saumane. Když je mu deset let, nastupuje na jezuitskou školu. Drsné metody vychovatelů v chlapci postupem času probouzejí nechuť ke katolické víře. A ta se posléze stupňuje v radikální ateismus.

V 15 letech získává de Sade hodnost druhého poručíka Královské pěší gardy. A o pouhé dva roky později táhne do sedmileté války. Chlapec každým dnem dospívající v muže sbírá své první sexuální zkušenosti v náručích laciných markytánek a potulných prostitutek. Ačkoliv o to moc nestojí, dík šlechtickému původu získává stále vyšší hodnost, až je jmenován kapitánem. V tu dobu se už ale povětšinou věnuje svému nejoblíbenějšímu soukromému studiu: rozličným sexuálním praktikám. Armáda ani služba vlasti ho nezajímají.

Z manželství do náručí prostitutek 

Dopadl by život mladého šlechtice jinak, kdyby do manželství vstupoval dobrovolně a zamilován? To se už nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že se ženit musí, a to na příkaz otce. Rodině totiž docházejí finance. Markýz je okouzlen krásnou Luisou. Je mladá a tak temperamentní. Ovšem volba jeho otce padá na její starší sestru, podle všeho bigotní křesťanku Reneé-Pélagii de Montreuil. Svatba je naplánována na květen, v říjnu už má mladý Markýz de Sade na kontě svůj první velký skandál...

Stále neukojený a věčným chtíčem ovládaný Sade si najímá prostitutku Jeanne Testard, která později do policejního protokolu vyděšeně uvádí, že ji klient proti její vůli zbičoval. Sade je uvězněn, ale velmi záhy i propuštěn. Zaručuje se za něj sám král Ludvík XV. a celá aférka je smetena pod stůl. Ve výsledku na ni totiž není nic extra pikantního. Nejrůznější orgie přece patří k oblíbené kratochvíli francouzské smetánky!     

První skutečně vážné opletačky se soudy má Markýz de Sade až roku 1768. O Velikonoční neděli prchá šestatřicetiletá k smrti vyděšená pradlena Róza Keller z domu nedaleko Paříže. Aby unikla dalšímu fyzickému týrání, spouští se na roztrhaném a následně svázaném prostěradle z okna v prvním patře. Co se tam dělo? Prý přikývla na nabídku Markýze de Sade, protože si chtěla  jako  nezaměstnaná přivydělat. Pak se ale začaly dít věci.

Sexem posedlý aristokrat měl ženštinu přivázal k posteli, bičovat ji a do krvavých ran pak vlévat horký vosk – alespoň tak zní výpověď poškozené. Soudní lékař následně potvrzuje stopy po bičování na hýždích a stehnech. Než však může začít přelíčení, Róza svou žalobu stahuje. Je totiž Markýzovou rodinou uplacena. I tak ale na zvrhlíka čeká vězení v délce 5 měsíců.

Mezi vězením a životem 

O čtyři roky později, v roce 1772 přichází další skandál. Markýz se společně se svým sluhou vypravuje do Marseille, kde si najímají několik žen svolných k těm nejpodivnějším hrátkám. Kromě bičíků však přibírají i přírodní jed kantharidin působící v malém množství jako afrodiziakum, dnes jej známe coby španělské mušky. Dvě z žen vinou neúměrného dávkování kolabují a jsou v ohrožení života převezeny do nemocnice. Markýz de Sade je i se sluhou v nepřítomnosti odsouzen za úmyslné travičství a sodomii, což byl starší termín pro orální a anální sex. Oběma hrozí trest smrti. Štěstí je ale na jejich straně, unikají do Itálie a poprava je vykonána na vycpaných figurínách, aby se neřeklo.

V italském azylu se rozmrzelému šlechtici nelíbí, stesk po Francii ho žene zpátky do rodné země – avšak jeho tchyně mu jde po krku! Nehodlá už déle snášet špinění rodinného jména a ponižování své drahé dcery. Proto prohlašuje zetě za blázna velmi nebezpečného svému okolí. Markýz de Sade je zatčen – hrozí mu doživotní věznění.

Opakovaně se mu ale daří prchnout. Soudci ho zbavují trestu smrti, de Sade platí pokuty, je mu zakázáno pobývat v Marseille, znovu utíká a opět je zatčen. Vězení Vincennes se mu nakonec stane domovem na šest let. Poté je na dalších pět roků přestěhován do Bastily. Tady někdy okolo roku 1785 začíná psát své stěžejní dílo 120 dnů Sodomy, ve kterém popisuje čtyřměsíční násilné orgie spojené s méně i více představitelnými sexuálními praktikami prováděnými na obou pohlavích.

V době předrevolučních nepokojů pak vykřikuje z okna své cely na kolemjdoucí buřičská hesla. Vyzývá lid k útoku na pevnost. Proto je raději „uklizen“ do psychiatrické léčebny v Charentonu. Přesun se uskutečňuje pouhých dvanáct dní před pádem slavného vězení, který znamená začátek Velké francouzské revoluce.

Konec jednoho zvrhlíka

Píše se rok 1790 a ve Francii nastávají nové poměry. Markýze de Sade propouštějí z blázince. Je chudý jak kostelní myš, rozvádí se s ním jeho drahá choť a  jemu nezbývá, než se zkusit živit jako dramatik. Nedosahuje ale valného úspěchu. Proto přijímá místo tajemníka jedné z pařížských sekcí - Section des Piques, a počátkem roku 1793 se stává soudcem revolučního soudu. Vše už vypadá tak spořádaně...

To by ale nesměl být de Sade - 27. července 1794 znovu odsouzen k trestu smrti – prý za to, že hledal uplatnění v Královské gardě. A zase mu štěstěna přeje! Ten den, kdy má dojít k popravě, propuká povstání proti Robespierrovi, a chlípný šlechtic tak o vlásek uniká smrti.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Poté, co se k moci dostává ambiciózní Napoleon Bonaparte se de Sadeho situace zlepšuje. Ne na dlouho… Opět ho zatýkají, tentokrát za vydání skandálních knih Justina čili Prokletí ctnosti a Julietta aneb Zdar neřesti. Během soudního procesu je na intervenci rodiny rozhodnuto, že Markýz stráví zbytek života v ústavu pro choromyslné v Charentonu. 

Není mu to proti srsti, v klidu tam pracuje na své pozůstalosti a píše. A ač je už postarším obézním mužem, užívá si milostného poměru s třináctiletou Madlenkou, dcerou jednoho ze zaměstnanců. Jejich vztah měl trvat celé čtyři roky a ukončila jej až Markýzova smrt. Ta přichází na sklonku roku 1814. De Sade umírá ve věku 74 let, po téměř třiceti letech ve vězení.

Indie plánuje, že do roku 2035 bude mít na oběžné dráze Země vlastní vesmírnou stanici. Tím její ambiciózní plány ale zdaleka nekončí. V roce 2040 hodlá dostat člověka na povrch Měsíce. Oznámil to na úterní tiskové konferenci premiér země Naréndra Módí, který zároveň vyzval indické vědce, aby se zaměřili i na mise na Venuši a Mars.

Budoucí úsilí asijské země má podle Módího zahrnovat řadu robotických misí k Měsíci, v plánu je ale i výstavba nové odpalovací rampy a vývoj těžké nosné rakety. V srpnu se Indie stala první zemí světa, které se podařilo přistát v blízkosti zatím stále málo prozkoumaného jižního pólu Měsíce, a v září vyslala svou raketu ke studiu Slunce.

Indická organizace pro výzkum vesmíru (ISRO) aktuálně pracuje na projektu, jehož cílem je vyslat lidskou posádku na oběžnou dráhu Země a následně s ní bezpečně přistát. Projekt má sice velké zpoždění, nicméně stále zdárně pokračuje.

Již tuto sobotu se v této souvislosti čeká důležitý test (TV-D1), jehož cílem je zkouška únikového systému posádky. Jednostupňová raketa TV-D1 má během něj vystoupat do výšky okolo 16 kilometrů, kde má dojít k oddělení modulu pro posádku. Modul má následně podle plánů bezpečně přistát na padácích. Jde o zásadní test pro zajištění bezpečnosti astronautů během vesmírných misí. S vysláním lidské posádky do kosmu ISRO počítá před koncem roku 2024.