Vlny veder, kterým v letních dnech čelíme, si vysloužily řadu metaforických označení. Zejména v anglosaských zemích se vžilo populární rčení o chodníku rozžhaveném natolik, že by se dal využít místo pánve. Podle kuchařů, kteří se rozhodli nápadem zabývat seriózněji, však něco podobného v praxi fungovat nemůže – nikoliv však z důvodu nízké teploty, nýbrž kvůli struktuře materiálu. Beton totiž ve srovnání s kovem či teflonem představuje velice slabý tepelný vodič, a třebaže se v něm v parných dnech horko akumuluje, do rozklepnutého vejce či jiné potraviny se neabsorbuje.

TIP: Vystydne nápoj rychleji, když se míchá?

Poněkud vyšší šanci na úspěch skýtá asfalt, jenž se při tropických teplotách rozpaluje až na 70 °C. Jelikož se vaječná bílkovina začne srážet už kolem 60 °C, může při kontaktu s asfaltem koagulační proces alespoň započít. Potíž tkví v tom, že vejce povrch pod sebou mírně ochladí, a protože se pod ním nenachází žádný zdroj žáru jako v případě sporáku, teplota sama od sebe na požadovanou úroveň nevystoupá – a volské oko tudíž nevznikne. 

Vlivem intenzifikace zemědělství, a v minulosti i lidského pronásledování, dropi vymizeli z mnoha původních hnízdišť a jejich stavy se i nadále snižují. Ztratili se z Polska, Moldavska, Bulharska i Rumunska. Vždyť před asi deseti lety žilo na jižním Slovensku asi dvacet dropů, přitom v sedmdesátých letech 20. stol. jich tam ornitologové napočítali asi šest set!

Nejistý azyl na Znojemsku

Hnízdění dropů velkých (Otis tarda) v Česku bylo známo od počátku 20. století. Jediným hnízdištěm bylo Znojemsko a pouze výjimečně – podle jistých nepříliš věrohodných zpráv – byli tito velcí ptáci viděni i v jiných částech země. Velikost naší populace v letech 1970–1981 se udržovala mezi 31–37 jedinci a v roce 1982 bylo dokonce zjištěno rekordních 44 exemplářů. Jenže pak nastal strmý zlom k horšímu a v roce 1994 bylo pozorováno již pouze šest dropů. Poslední hnízdění dropí samice bylo zaznamenáno v roce 1996. Příčinou tragického zmizení těchto impozantních ptáků nepochybně bylo nevhodné zemědělské hospodaření a zřízení vojenského a zemědělského letiště v roce 1983.

V tomto období „soumraku dropů“ naštěstí ekologové v Rakousku zahájili záchranný program, díky němuž se podařilo zvrátit pokles tamní populace a dokonce dosáhnout navýšení stavu těchto kriticky ohrožených ptáků. Jenom díky „blízkému pohraničnímu styku“ s Rakouskem se v roce 2006 objevila dropí samička také u Skalice na Znojemsku a podařilo se jí tam úspěšně vyhnízdit. Od té doby se na Znojemsku snad zdařilo ještě jedno vyhnízdění v roce 2012, ale nejedná se o potvrzený údaj.

Těžcí letci, bílé péřové koule 

Dropi velcí jsou nejtěžšími létajícími ptáky Evropy, ale navzdory své hmotnosti jsou dobrými letci. Vzlétají po rozběhu, za letu mají krk i nohy nataženy, jejich let je přímý a mávání křídly docela pomalé a elegantní. Na podzim tvoří samci a samice oddělená hejna. Jsou nesmírně plaší a dokonce bývají označováni za nejplašší evropské opeřence. Před chodcem většinou prchají do vzdálenosti půl kilometru, dopravnímu prostředku se klidí z cesty na zhruba 250 metrů.

Dropi jsou velmi dobří letci. Za letu mají krk i nohy nataženy a mávání křídly je poměrně pomalé a elegantní. (foto: Shutterstock)

Žijí ve stepních oblastech od Španělska po Čínu a oblast jejich výskytu končí jižně od Středozemního moře a severně od Dánska. Jejich areál je fragmentovaný, ptáci obývají relativně malé plochy, které jsou od sebe velmi vzdálené. Jde o převážně stálé ptáky, pouze některé nejsevernější populace na zimu odlétají.

Fantastické jsou jejich námluvní tance, při nichž se dropí kohouti na několik minut proměňují v bílé péřové koule. Julius Klejdus ve své knize Z ptačí perspektivy uvádí, že tok probíhá většinou od druhé poloviny března do prvních dnů května. Samci tokají zpravidla v časných ranních a večerních hodinách, samičky přicházejí k tokaništi a po páření se opět vzdálí.

Bojácné i bojovné matky

Tito obři mezi létavými ptáky jsou převážně vegetariány. Konzumují části jak kulturních plodin (vojtěška, řepka, mladé rostliny hrachu, řepy a kukuřice), tak i plevelných rostlin. Rádi uštipují pupeny a listy, mohou vyzobávat i dužnaté plody (např. jahod a rajčat). Dokonce byli pozorováni při uštipování květů vojtěšky nebo zbytků zeleniny – květáku, kapusty a zelí. Výjimečně sbírají i semena a obilky pšenice a ječmene, ale jejich trus dokazuje, že je nedovedou zcela strávit. Drop ovšem není striktním vegetariánem. Občas totiž požírá hmyz, může chytit i malé hlodavce či ještěrky, případně ptačí mláďata.

Samičky si v polovině května vyhrabou hnízdní jamku a snesou dvě až tři vejce. Slepice je nejprve velmi citlivá na rušení a pokud je vyplašena, může hnízdo dokonce opustit. Ke konci inkubace se ovšem již snaží vetřelce od hnízda odlákat předstíráním zranění, nebo na něj dokonce agresivně doráží. Po zhruba třech a půl týdnech se klubou mláďata, která ihned dokážou chodit. Jsou však neobratná a slepice je krmí. Létat se naučí až ve stáří šesti až sedmi týdnů.

Na skok do Dolnorakouského ráje

Za dropy jsme se koncem roku vydali do Rakouska a když jsme nedaleko Znojma pod vedením Mgr. Vlasty Škorpíkové, která se po mnoho let na výzkum dropů specializuje, přejeli státní hranici, připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Všude na polích spousty zajíců, hejnka koroptví a občas jsme viděli vzlétat i majestátního orla královského (Aquila heliaca).

Ocitli jsme se v hájemství nejbližší životaschopné populace dropa velkého, která čítá asi pětapadesát exemplářů. Nachází se v Dolním Rakousku na historickém území zvaném Weinviertel („Vinná čtvrť“). Dráty elektrického vedení jsou zde opatřeny barevnými fáborky, aby se zamezilo střetu s letícími ptáky. Jednotlivá pole jsou oddělena pruhy zeleně ponechané ladem, aby byla dropům i jiným druhům ptáků a zvěře zajištěna zimní potrava.

Projížděli jsme po silničkách polní krajinou vybaveni kvalitními triedry, ale bez zkušeností paní Škorpíkové a bez jejího spektivu na stativu bychom plaché dropy dozajista neobjevili. Nakonec se nám vskutku podařilo pozorovat hejno osmnácti dropích samců a později i hejno třiceti samic. Ptáci se v silném mrazivém větru chovali vznešeně a klidně.

TIP: Půl tuctu dlouhonohých rybářek: Jaké druhy volavek můžeme spatřit v Česku

Pestrá zemědělská krajina Weinviertalu dokazuje, že člověk zemědělec může žít s dropem v prospěšném vztahu, o nějž bychom měli usilovat i na Moravě: Hospodaření na malých výměrách půdy a pestrá výsadba i s travnatými a plevelnými plochami úhoru. Rovněž také dodržování absolutního klidu v hnízdním období.

Období druhohor bylo nejen zlatým věkem dinosaurů, bylo také úsvitem věku savců – v průběhu druhohor se vyvinuli předkové hned tří hlavních současných skupin savců: vejcorodí, vačnatci a placentálové. Savci ale v této době žili spíše skrytě ve stínu dominantních dinosauřích predátorů. Poněkud překvapivě existuje jen minimum dokladů, že by tito první savci sloužili dinosaurům jako kořist.

Nově prostudovaná fosilie malého raptora druhu Microraptor zhaoianus je proto v tomto směru velmi cenná. Představuje totiž teprve druhý přímý doklad konzumace savce dávným dinosaurem. Microraptoři, v jejichž rámci se rozlišují až tři druhy, byli opeření a plachtící dinosauři, kteří žili na počátku období křídy, asi před 125 až 120 miliony let.

Pestrý dinosauří jídelníček

Fosilii vědci objevili ¨v sedimentech dávného jezera v severovýchodní Číně. Při jejím detailním průzkumu si profesor Hans Larsson z kanadské McGillovy univerzity všiml, že uvnitř hrudního koše microraptora se nachází zhruba centimetr velká zkamenilina nohy. Podle odborníků se jako nejrozumnější vysvětlení jeví, že jde o ukousnutou nohu savce velkého zhruba jako myš, kterou microraptor v okamžiku své smrti nestihl strávit. O jaký konkrétní druh savce šlo zatím vědci netuší. Výzkum profesora Larssona a jeho týmu zveřejnil odborný časopis Journal of Vertebrate Paleontology.

Přibližně centimetr velká fosilizovaná noha neznámého savce. (foto: University of Alberta, Alex Dececci, CC BY-SA 4.0)

Vědci přiznávají, že vlastně není úplně jisté, zda microraptor opravdu ulovil druhohorní „myš“ nebo alespoň její část. Další možností je, že se fosilie promíchaly krátce po smrti jejich původních majitelů. Okolnosti nálezu ale hovoří spíše ve prospěch teorie, že jde o microraptora s jeho kořistí. Prvním a do této doby jediným případem, kdy byl objeven dinosaurus s pozřeným savcem, byl před časem nalezený Sinosauropteryx se zbytkem savce ze skupiny symmetrodontů.

Podle paleontologů je pravděpodobné, že jídelníček microraptorů byl poměrně pestrý. Zřejmě konzumovali zvířata, která byla menší než oni sami (a která byla pod rozlišovací schopností velkých dinosaurů té doby) a takových zvířat bylo v druhohorách dostatek.

TIP: Drama v křídě: Z posledního jídla mikroraptora se vyklubal doposud neznámý druh ještěrky

„Víme o microraptorech, kteří pozřeli ryby, ptáky a ještěrky. Nový nález přidává na jejich jídelníček i malé savce, což naznačuje, že microraptoři byli sice oportunističtí, ale ne vybíraví jedlíci,“ vysvětluje profesor Larsson. „Nález nám také zprostředkovává nový pohled na to, jak mohly fungovat dávné druhohorní ekosystémy.“

Vývojová porucha čtení neboli dyslexie je dnes diagnostikována vůbec nejčastěji. Podle statistik postihuje až 2 % dětí, lehčí forma se ovšem může dle některých zdrojů objevit až u pětiny populace. Negativní vztah k literatuře a nemotorné luštění písmenek nicméně automaticky neznamenají nižší inteligenci a podle četných studií mají naopak dyslektici v lecčems výhodu. Jejich mozek totiž funguje trochu odlišným způsobem než u ostatních, takže kupříkladu o problémech uvažují komplexně, nikoliv krok po kroku. 

Podle odborníků jde o důvod, proč mnozí z nich nakonec uspějí coby podnikatelé a inovátoři. Ve srovnání s běžnou populací mívají daleko lépe vyvinutou prostorovou představivost, což jim pomáhá nejen při skládání puzzle: V dospělosti se tak řada z nich prosadí v oborech jako technologické inženýrství, design či architektura. Ostatně se stejnou poruchou se údajně potýkal i Leonardo da Vinci, Hans Christian Andersen nebo Albert Einstein. Bohatá fantazie zkrátka otevírá dveře do světa, kde jsou neotřelé nápady a kreativní uvažování potřeba.

Čas na nový pohled

Dle nedávné studie vědců z University of Cambridge mohla dokonce dyslexie v minulosti znamenat evoluční výhodu. Lidský mozek je zvyklý nakládat se dvěma druhy informací: s již známými a s novými. Jedinci, kteří se naučili lépe zpracovávat druhé zmíněné, snáz dosáhli pokroku a úspěchu – byť na úkor jiné dovednosti, konkrétně četby, což dnes působí markantněji než před staletími.

TIP: Mýty o lidském těle: Čemu (mnozí) lidé skálopevně věří?

Podle vědců přesto musíme na vývojové poruchy přestat nahlížet jako na postižení. „Tolik dyslektiků změnilo svět vědy, kultury či byznysu. Je čas začít se soustředit na přednosti dyslexie, nikoliv na její stinné stránky,“ domnívá se školní psycholožka Amy Rollová.

Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech

Muslimské ženy žily po staletí v harémech. V orientu však zdaleka nešlo o tak rozšířenou instituci, jak se všeobecně soudilo. Nezrodila se s islámem a už vůbec neměla onen eroticko-romantický charakter, jaký jí Evropané s oblibou připisovali…

Genetické zatížení Habsburků: Krev se „promísila“ až za Marie Terezie

Ze šestnácti potomků Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, pěti chlapců a jedenácti dívek, se dospělého věku dožilo pouze deset z nich. Ani tehdy neměli zaručenu šťastnou budoucnost… 

Neuvěřitelné legendy pekelného hradu Houska: Co v něm prováděli nacisté?

Dějiny hradu Houska lemují od vybudování až po současnost neuvěřitelné příběhy. Co se zde stalo básníku Karlu Hynku Máchovi? A co tu prováděli nacisté?

Zatrpklá královna: Manželství s tyranem změnilo Marii Henriettu k nepoznání

Když se Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská vdávala, byla mladá, krásná a šťastná. Život po boku nemilovaného belgického krále ale učinil z veselého děvčete chladnou a tvrdou ženu, která zanevřela na své okolí… 

Odkud vzešli Přemyslovci: Měli moravský, německý nebo franský původ?

O prvních přemyslovských knížatech toho stále víme velmi málo, což nahrává různým více či méně uvěřitelným teoriím o jejich původu. Mohli pocházet z rodu velkomoravských Mojmírovců, být potomky franského kupce Sáma nebo dokonce sdílet předky s dolnosaskými Oldenburky?

Zavánějící problém: Jak středověká města nakládala s tunami lidských výkalů?

Při návštěvě historických měst se necháváme unášet nekritickým obdivem ke starým domům, kostelům, branám, hradbám či skrytým zákoutím. Málokdo přitom pomyslí na někdejší realitu, kdy se ulice doslova topily v odpadu, přičemž ten nejproblematičtější představovaly lidské výkaly… 

Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Tragické události roku 1623 na ostrově Ambon byly výsledkem nemilosrdného zápasu o kontrolu obchodu s kořením mezi Angličany a Nizozemci v souostroví Moluky. Poněkud absurdní činy spáchané v daleké Indonésii byly dlouho zdrojem napětí mezi oběma národy… 

Poslední Přemyslovci: Slavný rod vymřel ve skutečnosti až v 16. století

Rok 1306 máme tradičně spojený se zavražděním Václava III. a vymřením přemyslovské dynastie po meči. Tak tomu ovšem bylo pouze v Českém království, neboť existovala ještě vedlejší větev Přemyslovců. Působila ještě další dvě století v moravsko-slezském pomezí, dokud nevyhasla i ona…

Prokletý náhrdelník: Všechny jeho nositelky skonaly nepřirozenou smrtí

Údajně po něm toužila Marie Antoinetta, jenže byl určen pro jinou ženu. Navíc jako by byl prokletý. Všechny dámy, které s ním byly spojené, čekala předčasná a dosti nepříjemná smrt!

V hříchu zplozené: V Praze se před 150 lety rodila polovina dětí mimo manželství

V minulosti bylo početí či narození dítěte mimo manželství často zcela zásadní problém. Ovšem ne vždy a ne všude. V přísně katolickém Španělsku mělo odložené dítě dokonce nárok na šlechtický titul…

Australský Reptile Park je již 15 let domovem Elvise – téměř pětimetrového krokodýla mořského. Obrovitý plaz se za tuto dobu stal miláčkem návštěvníků, svým chovatelům ale umí připravit i pořádně perné chvíle.

Jeden z chovatelů si nedávno všiml, že Elvis má potíže s chrupem. Ošetřovatelé mu proto naplánovali riskantní zubní prohlídku. Sedm statných odvážlivců Elvise pomocí lan spoutalo, načež mu ošetřovatelka Liz Gabrielová zafixovala tlamu. Aby byl zákrok vůbec uskutečnitelný, dostal Elvis dávku svalového relaxantu.

Další postup už se příliš nelišil od toho, co zná většina z nás z ordinací zubních lékařů – veterináři pořídili rentgenové snímky Elvisova chrupu, které odhalily hned trojici problematických zubů. Ty mu doktorka Robin Crismanová následně vytrhla.

TIP: Smrtící sevření: Které zvířecí druhy mají nejsilnější čelisti?

Krokodýl mořský (Crocodylus porosus) je zástupcem největších dnes žijících krokodýlů a zároveň je dnes největším a nejmohutnějším plazem na světě. V dospělosti dosahuje délky přes šest metrů a hmotnosti více než jedné tuny. Kromě impozantní velikosti disponují krokodýli mořští i ohromující silou skusu až 260 kg/cm² (tedy 3 700 psi nebo 16 460 newtonů). Pro srovnání – lidské čelisti dosahují hodnot 10–14 kg/cm² (150–200 psi, 890 newtonů), hyeny, lvi a tygři umí skousnout silou asi 70 kg/cm² (1 000 psi, 4 450 newtonů). 

Dodnes nahání hrůzu pokyn k takzvanému rozkozačování, když v lednu 1919 Organizační výbor přijal odplatné kroky vůči kozákům: „Provádějte masový teror proti bohatým kozákům a vyhlazujte je bez výjimky. Provádějte nemilosrdný teror proti všem kozákům, kteří se přímo nebo nepřímo podílejí na boji proti sovětské moci.“ Bolševická samospráva organizovala násilné přepady vzdorujících kozáckých vesnic, zabavovala majetky, loupila a vraždila.

Paranoidní vrazi

Horlivost rudých gard a takzvaných trojek Čeky (tříčlenný soud) si vyžádala okolo dvou milionů životů. A to byl teprve začátek. Komunistická strana již během prvních let své vlády trpěla paranoiou, což vyústilo v hledání vnitřních nepřátel, rozvracečů a špionů. Některé zdroje uvádějí, že jich ve svých řadách do roku 1940 strana „odhalila“ téměř tři miliony.

Na populaci kromě toho dopadl i katastrofální hladomor během kolektivizace, jež probíhala především mezi roky 1928 a 1937. Hlad nejvíce postihl obilnici Evropy – Ukrajinu v letech 1932–1933 a v celém SSSR mu podlehlo mezi sedmi až deseti miliony lidí, tedy asi šest procent populace. Výčet zločinů, kterých se sovětský režim na svých obyvatelích dopustil, by byl dlouhý, nicméně na základě předválečného vývoje Stalinovy diktatury se lze ptát, jak moc si vlastně politická elita vážila životů žen a mužů, kteří nasazovali vlastní životy na bitevních polích Velké vlastenecké války? Ta ještě nezačala a sovětský režim již měl za dobu své existence na svědomí podle některých pramenů 15–20 milionů životů.

Nás je víc!

„Celková situace stále zřetelněji ukazuje, že ten ruský kolos, který se vědomě připravoval na válku s nezřízeností totalitnímu státu vlastní, jsme podcenili.“ Německý generálplukovník Franz Halder dále v deníkovém zápisu z 11. srpna 1941 píše: „Na začátku války jsme počítali s asi 200 nepřátelskými divizemi. Teď jsme jich napočítali již 360. Tyto divize nejsou jistě vyzbrojeny a vybaveny jako naše, takticky jsou leckdy vedeny nedostatečně. Ale jsou tady. A pokud se jich tucet rozbije, Rus jich sestaví nový tucet. Čas k tomu získá tím, že sedí blízko u zdrojů svých sil, my jsme od nich stále dále.“

Toto a další podobná prohlášení podporují obecně přijímaný názor, že Rudá armáda protivníka takříkajíc ubila helmami a že své vojáky posílala ve vlnách na jatka. Nastínění skutečného stavu věcí pomocí statistik sice může vést k větším či menším dezinterpretacím, i přesto je ale vhodné je zmínit a stručně analyzovat.

Prosté počty

Na východní frontě proti Sovětům stálo nejprve 3,9 milionu vojáků, v půlce roku 1942 de facto stejný počet, v polovině roku 1943 pak čtyři miliony vojáků. Následuje pokles na 3,4 milionu, v půlce roku 1944 až na dva miliony sloužících k 1. dubnu 1945. V té době už německá armáda neměla po totální mobilizaci kde brát. Na vrcholu početního stavu stálo Německo v létě 1943, kdy v řadách Heer sloužilo na všech frontách okolo 6,5 milionu vojáků, u Luftwaffe mezi 1,5 a 1,7 milionu, u Kriegsmarine přibližně 800 000 a u Waffen SS něco přes 600 000 mužů – celkem tedy zhruba 9,5 milionu vojáků.

Naproti tomu síly Rudé armády a námořnictva dle ruského generála a historika Grigorije Krivošejeva v prvním čtvrtletí války disponovaly průměrným stavem 3,3 milionu osob (pro západní okruhy) a po těžkých porážkách v kampani roku 1941 poklesl průměrný měsíční stav vojsk na 2,8 milionu, aby se během roku 1942 vyšplhal k 6,3 milionu. Po kampani roku 1943 došlo k poklesu na 5,9 milionu vojáků a v letech 1944 až 1945 se hodnota ustálila v intervalu 6,2 až 6,7 milionu sloužících.

Poměr sil

Pokud se setkáte s čísly nad 11 milionů, vězte, že v nich jsou započteni i odvedení rezervisté. Tedy: RKKA (Dělnicko-rolnická Rudá armáda (rusky Рабоче-крестьянская Красная армия) mohla povolat okamžitě na frontu přibližně dalších 4–5 milionů mužů. Poměr sil obou stran na frontě byl v roce 1941 přibližně 1:1,13 ve prospěch států Osy, v roce 1942 došlo k poklesu na 1:0,7 ve prospěch Rudé armády stejně jako v dalších letech – v roce 1943 šlo o poměr 1:0,61, v roce 1944 pak 1:0,51, a v závěrečné fázi války dokonce 1:0,35.

Pokračování: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (2)

A nejen to, kvalita vojska německé branné moci ke konci války byla již pouhým stínem armády, která v létě 1941 tak sebevědomě vtrhla do SSSR. To se promítalo především do vývoje ztrát obou stran. Nicméně pouze mírná převaha sil Osy v roce 1941 vede k otázce, zda skutečně nebyli Sověti hrubě podceněni, co se týče schopnosti způsobit citelnější ztráty, než na které byli Němci zvyklí z Francie, Polska či Norska.

V únoru 2023 uplynou dva roky od přistání roveru Perseverance na Marsu. Šikovný rover si za tuto dobu připsal množství významných objevů. Kromě výzkumu na rudé planetě je ale součástí jeho mise i sběr vzorků, které hodlá NASA ve spolupráci s evropskou ESA dopravit na Zemi. Právě tato část ambiciózního plánu prodělala v posledních měsících dílčí změny.

Nové úkoly pro rover Perseverance

Původní plán počítal s tím, že Perseverance shromážděné vzorky odloží na povrchu rudé planety, kde je v rámci mise Mars Sample Return sesbírá evropský robotický rover a dopraví je do přistávacího modulu. Z něj je měl na jaře 2029 vynést na oběžnou dráhu Marsu nosič MAV alias Mars Ascend Vehicle a připravit cenný náklad pro evropskou sondu ERO neboli Earth Return Orbiter (s plánovaným startem v roce 2026). Úkolem sondy ERO je následná doprava vzorků zpět na Zemi, s plánovaným přistáním v roce 2031.

Zásadní změnou v konceptu mise je doprava vzorků do přistávacího modulu – nově by je měl doručit přímo rover Perseverance. Původní plán má nyní sloužit jako záloha pro případ, že by Perseverance nebyl schopen vzorky doručit. Další změnou je způsob vyzvednutí záložních vzorků uložených na povrchu – vzhledem k dosavadním úspěchům marsovského dronu Ingenuity, by sběr vzorků neměl na starosti rover, ale dvojice dronů označovaných jako Sample Recovery.

Marsovská záloha

Perseverance s vykládkou prvního titanového kontejneru na povrch Marsu již začal a v příštích dvou měsících má v lokalitě „Three Forks“ uložit dalších 9 kontejnerů se vzorky. První vykládka dopadla úspěšně – rover vyložil titanový tubus obsahující vzorky odebrané v lednu 2022 a následně zkontroloval jeho polohu. Tato část byla důležitá hned ze dvou důvodů – operátoři mise se mohli přesvědčit, že se tubus nezakutálel pod kola roveru. Neméně důležitou je i poloha tubusu – během testů na Zemi se totiž v 5 % případů stávalo, že tubus skončil „na špičce“, což by komplikovalo jeho budoucí sběr. I v tomto ohledu ale dopadla vykládka přesně podle plánu.

Zambijská rezervace Chimfunshi patří k největším útočištím šimpanzů na této planetě a britští a němečtí vědci tu studují život těchto podivuhodných lidoopů v bezmála přirozených podmínkách. Tamější šimpanzi žijí ve volné přírodě, kde je nic neomezuje. Za léta výzkumu si ale už zvykli na přítomnost lidí a účast v nejrůznějších experimentech jim zjevně nedělá problémy. 

Sobec Bobby

Manon Schweinfurthová působící na University of St. Andrews postavila šimpanzí tlupu před zajímavou výzvu: Stisknutím knoflíku mohli lidoopi otevřít kohoutek s ovocnou šťávou. Zádrhel spočíval v tom, že knoflík a kohoutek byly od sebe vzdálené tři metry. Šimpanz tedy nemohl tisknout knoflík a zároveň si pochutnávat na šťávě. Byl odkázán na cizí pomoc. Jak se asi rozvine spolupráce mezi různými členy tlupy? A jaké formy nabere? Bude každý pomáhat každému? Vzniknou „tandemy“, jejichž spolupráce bude založena na taktice „každý chvilku tahá pilku“? Samec Bobby rozmetal všechny vědecké hypotézy napadrť chováním, které nikdo neočekával. 

Bobby vůbec neuvažoval o tom, že by druhým pomáhal k sladké odměně a těžil pak z oplácené pomoci. Vyhlédl si tři mladší samce a z těch si udělal „sluhy“. Nutil je, aby mačkali knoflík a pouštěli pro něj šťávu z kohoutku. Bobby sám ale pro tyto samce nikdy knoflík nestiskl. A nepomáhal ani jiným členům tlupy.

Tyranie i manipulace

Šimpanzí machiavelista využíval hned několik různých strategií. Někdy mladého samce jednoduše chytil za ruku a ke knoflíku ho dovlekl. Mladý samec neměl na vybranou a mnohem silnějšímu Bobbymu se ani nepokoušel vzpírat. Někdy ale Bobby jen postrčil samce směrem ke knoflíku a sám zamířil ke kohoutku. Byla to jasná výzva, ale samec nemusel Bobbyho kategorické „přání“ vyslyšet. V některých případech skutečně zneužívaní šimpanzi zamířili jinam než ke knoflíku. Jenže pak po nich Bobby bleskově vystartoval a násilím je donutil splnit příkaz. 

Své manipulátorské schopnosti demonstroval Bobby v případech, kdy neměl své sluhy k dispozici. Pak se prohnaný lidoop uchýlil k přetvářce a začal si hrát „na hodného“. Prosil ostatní členy tlupy o spolupráci. Vydával typické prosebné frkavé zvuky a natahoval k takto k „osloveným“ šimpanzům ruku. A uspěl. Celkem se Bobby dostal k ovocné šťávě víc než stokrát. Sám ale k sladké pochoutce nepomohl nikomu. 

Cena za hru

Bobby využíval ostatní členy tlupy jako „sociální nástroj“. Nebyli pro něj ničím jiným než prostředkem k naplnění jeho tužeb. Manon Schweinfurthová se pozastavovala především nad tím, že se zneužívaní mladí samci zjevně nesnažili Bobbymu vyhýbat.

„Mohli se mu celkem snadno schovat,“ konstatuje Schweinfurthová. „Mohli také hledat zastání u dalších dospělých členů tlupy, což v jiných situacích celkem běžně dělali. Tak proč nechali Bobbyho, aby je takhle zneužíval? Vysvětlení je možná překvapivé: Bobby si s těmito mladými samci poměrně hodně hrál, což zejména mladí jedinci oceňují. Samci zřejmě nahlíželi na zneužívání jako na cenu, kterou platí za radost ze hry.“ 

Machiavelistické strategie, kterými jsou jedni nuceni k aktivitám, jež nejsou v jejich vlastním zájmu, a druzí z těchto aktivit těží, byly dlouho považovány za doménu člověka Homo sapiens. „Je opravdu nezvyklé pozorovat zvíře, které opakovaně zneužívá druhé, aby dosáhlo prospěchu,“ říká k tomu Manon Schweinfurthová. „Takové chování známe dobře u člověka, ale netušili jsme, že jsou ho schopna i zvířata. Opakované zneužívání vyžaduje, aby zvíře využilo poměrně složité strategie, jejichž prostřednictvím zabrání, aby se mu zneužívaní začali vyhýbat. To je schopnost, kterou jsme v lidské společnosti zvyklí vídat například v politice.“

Výjimka z pravidla?

Někteří vědci došli k přesvědčení, že machiavelistické chování pomohlo našim pravěkým předkům na výsluní evoluce. Tlupy byly svými vychytralými vůdci donuceny k vyšším výkonům a vyhrávaly v konkurenčním boji s „nemachiavelistickými“ skupinami. 

Zištné, manipulativní jednání je dnes spojováno se jménem italského renesančního diplomata a spisovatele Niccola Machiavelliho. Ten ve svém díle Vladař doporučoval panovníkům, aby se drželi zásady „účel světí prostředky“. Jakákoli strategie, včetně lži, podvodu, zrady a dalšího cynického pohrdání morálkou, je ospravedlnitelná, pokud vládci pomůže, aby se udržel u moci. Jak ale dokazuje výzkum týmu Manon Schweinfurthové publikovaný ve vědeckém časopise Journal of Comparative Psychology, strategie založené na manipulaci mají evolučně mnohem hlubší kořeny a sahají až k živočišným předchůdcům moderního člověka. 

Namístě je ale i notná dávka opatrnosti. Bobby byl jediný člen šimpanzí tlupy, který machiavelisticky zneužíval ostatní šimpanze. Je možné, že jde o zcela výjimečné chování. Třeba je Bobby na šimpanzí poměry výjimečně inteligentní. Nelze vyloučit ani to, že se jako mládě dostal do těsnějšího kontaktu s lidmi a ti jeho způsob uvažování ovlivnili způsobem, jakého nejsou šimpanzi za normálních okolností schopni. Na Bobbyho bychom pak mohli nahlížet jako na výjimku potvrzující pravidlo, že šimpanzům je machiavelistické zneužívání druhých cizí.

Spam ve smyslu nevyžádaných nabídek v poště známe všichni. Fanouškům anglofonní kultury bude známý také druhý význam slova, které se původně zrodilo jako obchodní název. Pod označením Spam se totiž už od roku 1937 prodávají masové konzervy vyráběné americkou firmou Hormel. Dnes již zobecnělý výraz vznikl kontrakcí fráze „spiced ham“, v překladu „kořeněná šunka“. Ale jak souvisí vepřové v konzervě s nevyžádanou poštou?

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se v češtině vzal „hnus fialovej“

Za volnou asociaci může humoristický skeč skupiny Monty Python, odehrávající se v bistru, které nabízí pouze jídla s větším či menším obsahem spamu – spam s vejci; spam s vejci a se slaninou; spam s vejci, spamem, spamem, slaninou a spamem… Zatímco noví hosté se menu podivují, okolo hodující Vikingové je neustále přerušují sborovým skandováním „Spam, Spam“. A tak se označení přeneslo na podobně obtěžující sdělení, jež nacházíme ve svých e-mailových schránkách...

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.