Pokud jde o plastový odpad v oceánu, v posledních letech je v centru pozornosti především nizozemská nezisková organizace Ocean Cleanup, která usiluje o řešení problémů s plasty. V oceánu a v řekách již pracují jejich zařízení, která „těží“ plastový odpad z vody.

Lauren Lebretont, vedoucí výzkumu Ocean Cleanup, se zaměřil na více než 6 tisíc objektů z tvrdého plastu, které v roce 2019 vylovili v oblasti neblaze proslulé Velké tichomořské odpadkové skvrny. Ta se vyskytuje v oblasti severního Tichého oceánu, zhruba mezi Japonskem a východním pobřežím severní Ameriky, na ploše o rozloze asi 1,6 milionů kilometrů čtverečních. Podle odhadů ji tvoří asi 1,8 bilionu kusů plastu, plovoucích na hladině, o celkové váze zhruba 88 tisíc tun. Výsledky výzkumu publikoval vědecký magazín Scientific Reports.

Odpadky z rybaření 

Plastový odpad z Velké tichomořské odpadkové skvrny poněkud překvapivě netvoří plastové lahve, kelímky, igelitové tašky, sáčky nebo obaly. Výzkum Lebrentova týmu ukázal, že přibližně 80 procent plujícího plastu souvisí s rybářskými aktivitami na otevřeném oceánu.

Jde především o bóje, plováky, plastové bedny či kbelíky a podobné rybářské vybavení. Za pozornost přitom stojí fakt, že do výsledků nebyly zahrnuty sítě a provazy, které by podíl rybaření na plovoucím plastu ještě zvýšily. Asi polovina zkoumaného plastu pochází ze 20. století, přičemž jako nejstarší byla identifikována bóje z roku 1966.

TIP: Má to smysl: Sen Boyana Slata o oceánu bez plastů stále žije

Pokud jde o původ plovoucího plastu, v první pětce nejčastěji zastoupených zemí jsou ve všech případech rybářské velmoci: Japonsko (34 % identifikovaného plovoucího odpadu), Čína (32 procent), obě Koreje (10 %) USA (7 %) a Tchaj-wan (6 %).

„Hlavním zdrojem plastového odpadu v oceánu zůstávají řeky. Zároveň je ale jasné, že v případě plovoucího odpadu bude nutné omezit přísun plastu z rybářského průmyslu,“ upozorňuje zakladatel Ocean Cleanup Boyan Slat.

Na Hádecké planince připalovalo májové slunce a já nemohl spustit oči z ptáka s černou páskou přes oči, který každou chvíli zaletoval do nitra hustých křovisek. Když jsem se vplížil po čtyřech mezi pichlavými keři trnek a šípků za poletující vidinou a pozvedl oči, jako by do mne uhodil blesk! Zkoprněl jsem jako snad blahé paměti Emil Holub před obětním stromem bojovných Mašukulumbů. Trny šípkového keře totiž byly ozdobeny morbidními trofejemi – brouky, kobylkami, včelou a dokonce malou ještěrkou. Místo hnízda jsem objevil ťuhýkovu spižírnu. Od mého prvního setkání s tímto pozoruhodným opeřencem už uplynula spousta vody, ale okouzlení z malého lovce dosud nevyprchalo…

Zorro se zahnutým zobákem

Ťuhýk obecný (Lanius collurio) patří mezi pěvce z čeledi ťuhýkovitých (Laniidae). Rodové jméno Lanius znamená „řezník“ a druhové jméno collurio má význam „dravec“. V češtině se tomuto čipernému opeřenci, o něco většímu než vrabec, lidově říkalo „masojídek“. 

Pohlaví ťuhýků se vyznačuje zřetelným pohlavním dimorfismem. Samička je zespodu krémově bílá, jemně tmavě vlnkovaná, temeno má hnědé (někdy hnědošedé), přes oči hnědý proužek a pláštík matně hnědý. Mladí (právě vylétlí) ptáci se podobají samičkám, na rozdíl od nich však mají husté vlnkování na svrchní straně těla a jejich ramenní letky mají béžové špičky a černé proužky na koncích. 

Sameček má naproti tomu popelavě šedé temeno, přes oči široký černý pruh (jako filmový Zorro), rudohnědá záda a hnědorůžovou hruď a bříško. Ocas má černý s bílými skvrnami po stranách u kořene. Zobáky ťuhýků jsou výrazné, na konci poněkud zahnuté. Na větvích sedávají tito drobní lovci nápadně vzpřímeně. Pokud jsou něčím zneklidněni, potřásávají ocáskem do stran.

Přednost mají schopní lovci

Ťuhýci milují otevřenou kulturní krajinu s keřovými porosty, křovinaté stráně, zarostlé meze na okrajích lesů a polní remízky. Do značně rozlehlých hnízdních teritorií přilétají samečci zpravidla několik dní před samičkami, vybírají konkrétní místa pro hnízda a horlivě loví a schraňují potravu ve svých trnitých spižírnách. Biologové dokázali, že samičky dávají přednost nejschopnějším lovcům – nejochotněji se páří se samečky, kteří mají na trnech nabodáno nejvíc potravy.

Rozhodování samičky podle loveckých schopností potenciálního partnera je logické, protože průměrná denní spotřeba vylíhlých mláďat tvoří více než polovinu jejich tělesné hmotnosti. Rodičovský pár tak musí během tříměsíčního hnízdního období ulovit více než 4 600 kusů kořisti. I tak se ale úmrtnost malých ťuhýků pohybuje mezi 40 a 50 %. Nejčastějšími příčinami úmrtí jsou sice ptačí predátoři – straky, sojky a někdy i vrány – ale mnohem spolehlivěji může ptáčata zabít deštivé počasí. Právě tehdy se ťuhýkům vyplácí zvyk napichovat kořist na trny keřů. Při dešti se totiž hmyz skryje a bez zásob by mláďata uhynula hlady.

Hmyz jako hlavní chod

Ťuhýci hnízdí pouze jednou ročně od května do července a hnízdo stavějí oba partneři. Jde o masivní silnostěnnou stavbu spletenou z kořínků, travin a stonků; jako vystýlku často užívají mech, ale i zvířecí chlupy a peří. Hnízdo je dobře skryto ve spleti větví nejčastěji jen asi dva metry nad zemí.

Na vejcích sedí jen samička, ale o mláďata starostlivě pečují oba rodiče. Ťuhýci vyhlížejí kořist z vyvýšeného místa na větvi a po jejím spatření ji loví v letu i na zemi. Živí se převážně hmyzem a pavouky, drobnými savci, plazy a obojživelníky. Protože požírají především hmyz, vyvrhují tvrdé nestravitelné části potravy – tzv. vývržky. Rozborem osmdesáti žaludků a vývržků byl v České republice zjištěn v potravě ťuhýků takřka výlučně hmyz – 58,2 % brouků, 17,4 % blanokřídlých, 6,8 % rovnokřídlých a 6,5 % motýlů. Pouze jednou byla mezi kořistí identifikována mladá užovka a jeden hraboš. Svůj jídelníček si ťuhýci zpestřují i plody rostlin. 

Dobří sousedi a skvělí imitátoři

Zhruba od 60. let 20. století se početnost ťuhýků obecných začala na našem území děsivě zmenšovat. Podobný trend panoval v celé Evropě a řada zemí zařadila tohoto ptáka na Červenou listinu ohrožených druhů. Úbytek způsobily především změny ve struktuře krajiny, rozorávání mezí a mýcení keřů, ale také intenzivní používání pesticidů a hnojiv. V Česku byl zaznamenán mírný obrat k lepšímu v 80. letech 20. století, ale plně se projevil až ve století jednadvacátém. V současné době u nás hnízdí 30–60 tisíc ťuhýků obecných. V České republice je tento pták zvláště chráněným druhem v kategorii ohrožený.

TIP: Superletec rorýs obecný: Opeřenec, který stráví ve vzduchu celý život

„Opeřený Zorro“ býval kdysi označován za škůdce drobného ptactva. Z podrobného výzkumu však prokazatelně vyplynulo, že ptáčata jiných druhů ťuhýci loví zcela výjimečně. Svědčí o tom i četná úspěšná vyhnízdění pěvců v bezprostřední blízkosti hnízd ťuhýků. Ačkoli se tedy jejich ptačí sousedi nemusí bát o své potomky, je nesporné, že jsou ťuhýci velmi teritoriálními opeřenci. Ozývají se varovným, chraptivým „gek-gve“ a při vzrušení vydávají mlaskavé „ček“. Teritoriální zpěv je až nezvykle tichý, složených z drsných a vrzavých zvuků. Především je však prokládaný dokonalými imitacemi hlasů jiných druhů ptáků.

Investovat do průmyslu či dopravy se počátkem 19. století odvážil málokdo. Bohatší lidé ukládali peníze hlavně do půdy a snažili se napodobit šlechtu. Vojtěch Lanna byl ale výjimkou, protože už koncem dvacátých let 19. století provozoval lodní dopravu a čile se věnoval domácímu i mezinárodnímu obchodu. Později, když začalo v Čechách období rychlého ekonomického růstu, pak tyto zkušenosti bohatě zúročil. Díky kapitálu se navíc mohl pustit také do finančně náročných podnikatelských projektů, jakými byly stavby železnic či budování hutí. 

Rod Lannů pocházel z Horního Rakouska a zabýval se původně přepravou soli po řece Traun. Počátkem 18. století pracovali jeho členové často jako zaměstnanci solního úřadu a v matrikách jsou zapsáni jako Lanner, Lahner či Lähner. Jakob Lahner, narozený roku 1700, se později stal budějovickým měšťanem a jeho mladší bratr Simon začal pracovat jako loďmistr císařské solní přepravy v loděnici ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Stejné práci se věnoval i nejmladší bratr Ondřej, po němž živnost převzal jeho syn Tomáš. Ten už se podepisoval jako Lanna, později si pořídil vlastní loď a sůl začal přepravovat samostatně. V jeho práci poté pokračoval i syn Tadeáš, otec pozdějšího velkopodnikatele Vojtěcha Lanny. 

Sůl nad zlato

Vojtěch (německy Adalbert) Lanna se narodil 23. dubna 1805 v loděnici ve Čtyřech Dvorech. Dětství prožil mezi lodníky a tesaři, kteří lodě stavěli. Nejdříve navštěvoval školu v Českých Budějovicích a poté místní piaristické gymnázium. Roku 1820 nastoupil na stavovské polytechnické učiliště v Praze, které ale musel po dvou letech opustit kvůli sporu s profesorem Františkem Josefem Gerstnerem (pozdějším průkopníkem české železniční dopravy). Otec ho vzal k sobě do učení a Vojtěch se ve 20 letech stal plavcem. Naučil se navíc základy obchodování, protože vedle soli se tehdy po vodě přepravovala i jihočeská tuha, která často směřovala až do Hamburku. Mladý Lanna se těchto dálkových plaveb účastnil a v německých městech navazoval užitečné obchodní kontakty.

Po otcově předčasné smrti roku 1828 převzal celý lodní provoz a musel se starat také o matku a čtyři nedospělé sourozence. Dne 29. dubna 1829 byl ředitelstvím Schwarzenberského panství jmenován loďmistrem a byl mu ponechán pronájem vltavského solného obchodu. Jen u tradičního rodinného podnikání ale dlouho nezůstal a nově ho rozšířil o přepravu dřeva. Odvětvené kmeny splavoval do Prahy i severních Čech a na nepřístupných místech dřevo rovnou zuhelňoval pro potřeby místních skláren.  

Koně na kolejích

V letech 1829 až 1831 získal Lanna lukrativní zakázku na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Prahy a později až k saské hranici. Už roku 1832 si proto mohl od hlubocké vrchnosti za 870 zlatých koupit rodné loděnice ve Čtyřech Dvorech i s pozemky. Po slavnostním otevření nově budované koněspřežné železnice mezi Českými Budějovicemi a Lincem se pak tentýž rok stal také jedním z mála měšťanských akcionářů tohoto riskantního podniku. Pronajal si navíc provoz na české straně dráhy a kvůli tomu vydržoval až 800 koní.

V tomto podnikání pokračoval do roku 1847, kdy došlo k neúnosnému zvýšení nájmu. V letech 1832 až 1847 tak v podstatě obhospodařoval celý solný obchod v Čechách, protože ho provozoval jak na Vltavě, tak na koněspřežné železnici. Roku 1834 si navíc vymohl prodloužení dráhy z lineckého předměstí až ke svým solným skladům v blízkosti Vltavy, čímž se výrazně snížily přepravní náklady. 

Hlavní ale zůstával obchod se dřevem, který ve třicátých letech 19. století výrazně rostl. Lanna proto usiloval o regulaci Vltavy nad Českými Budějovicemi a podnikl i cestu k Rýnu, aby na vlastní oči viděl stavbu lodí a organizaci lodní dopravy na této řece. Jeho firma později provedla regulační práce na Vltavě a Labi tak, aby koryto vyhovovalo začínající paroplavbě. 

Počátkem čtyřicátých let Lanna též dostal povolení provést vlastním nákladem splavňovací práce na Lužnici a Nežárce za podmínky, že na 12 let získá výsadní právo plavby v úseku mezi Jindřichovým Hradcem a Roudnou. Počátkem dalšího desetiletí bylo sice jeho výsadní privilegium na naléhání ostatních obchodníků s dřívím odkoupeno státem, vorový provoz zde ale pokračoval dál a přetrval celé století. 

Přenesený most

Lannovo jméno je spojeno také se stavbou druhého pražského mostu přes Vltavu mezi Novými alejemi a Újezdem. Podnikatel byl akcionářem i členem ředitelství společnosti, založené pro vybudování mostu hrabětem Chotkem už roku 1827. Náročnou stavbu vedl inženýr Bedřich Schnirch, který předtím projektoval mosty v Lokti, Žatci, Jaroměři a Strakonicích. Lannova firma dodávala stavební materiál a obdržela zároveň zakázku na zbudování 575 metrů dlouhého nábřeží (dnešního Smetanova). Řetězový most císaře Františka I. byl slavnostně otevřen 4. listopadu 1841 a svému účelu sloužil až do roku 1898, kdy ho nahradil dnešní most Legií. 

Řětězový most Františka Josefa I. v Praze, který stával na místě dnešního mostu Legií. (foto: Wikimedia Commons, František Fridrich, CC0)

Lanna se v Praze podílel rovněž na stavbě Negrelliho viaduktu, jeho zřejmě největším počinem se ale stala stavba budovy Severní státní dráhy v Hybernské ulici, kde končila železnice z Vídně a Olomouce. Nádraží (nyní Masarykovo) bylo hotovo roku 1845 a brzy přivítalo vůbec první vlak, který do české metropole dorazil. Hned poté se Lanna spojil se stavební firmou bratří Kleinů a vystavěl další úsek Severní státní dráhy z Prahy do Podmokel. 

V letech 1847 až 1848 postavila Lannova firma i řetězový most na Vltavě u Podolska, po kterém vedla silnice mezi Táborem a Pískem. Na svém místě stál až do roku 1960, kdy bylo v souvislosti s napouštěním Orlické přehrady rozhodnuto o jeho přesunutí. Z navržených třinácti lokalit byl nakonec vybrán Stádlec, kde most po rozebrání a převezení opět složili. Dnes je posledním dochovaným řetězovým mostem v Česku.

Kladenské začátky

Podnikatelská aktivita Vojtěcha Lanny se brzy uplatnila i v kladenském regionu, kde se ve čtyřicátých letech 19. století potvrdila velmi kvalitní naleziště uhlí. S vkladem 690 tisíc zlatých vstoupil nejdřív do uhelného obchodu a roku 1848 za pomoci guberniálního úředníka Michaela Layera získal i těžební právo. Zřídil první tři důlní šachty, pojmenované Václav, Layer a František. Po objevení ložisek železné rudy v blízkosti Nučic u Prahy se pak rozhodl, že na Kladně založí také velký hutní závod. Roku 1851 proto odjel na čas do Anglie, kde kromě světové výstavy navštívil především hutní a uhelné podniky v okolí Manchesteru. 

Příprava nového projektu byla velmi náročná a trvala několik let, Lanna ovšem ani v tomto období nezahálel. V Českých Budějovicích uspořádal průmyslovou výstavu, postavil několik pil a pustil se i do výroby parket. Ty směřovaly hlavně do Vídně a Salcburku, ale také na tehdy velkoryse přestavovaný zámek Hluboká. Lannova loděnice ve Čtyřech Dvorech navíc podle údajů českobudějovické obchodní a živnostenské komory vyráběla až 350 člunů ročně. Většina z nich putovala do Německa, kde byla i s nákladem dřeva prodána. 

Hutní neúspěch

V padesátých letech 19. století se Lanna stal skutečným velkopodnikatelem. Roku 1853 spoluzaložil akciovou společnost Buštěhradské dráhy, která v letech 1855 až 1856 postavila parostrojní železnici z Kladna do Kralup nad Vltavou a později přestavěla koněspřežnou dráhu z Prahy do Lán na parostrojní provoz. 

V dubnu 1854 začala konečně i stavba vysoké pece na Kladně. Vojtěšská huť zahájila provoz 27. ledna 1855 a získané železo mělo velmi dobrou kvalitu, takže vzápětí vznikla v místě ještě druhá pec. Aby uskutečnil své velkolepé plány na ovládnutí českého hutního průmyslu, spojil se Lanna s dalšími kladenskými podnikateli a v červnu 1857 společně založili Pražskou železářskou společnost. V ní měl podíl například uhlobaron a zakladatel českého řepného cukrovarnictví Florent Robert a také původně slezský podnikatel a vlastník železáren ve Vlkýši Hermann Dietrich Lindheim. Vídeňský Creditanstalt poskytl společnosti úvěr a celkové jmění firmy činilo v té době nevídaných devět milionů zlatých. 

Lanna se přestěhoval do Prahy, kde si na rohu Hybernské a Jezdecké (Havlíčkovy) ulice vybudoval v letech 1857 až 1859 honosný palác podle projektu Vojtěcha Ignáce Ullmanna. Jeho nadšení pro hutní podnikání ovšem koncem padesátých let zabrzdila finanční a odbytová krize. Pražská železářská společnost redukovala kapitál a roku 1862 se musela změnit na akciovou společnost. Za hlavního viníka neúspěchu byl označen právě Lanna, který podle společníků přecenil své možnosti. Do vedení nového podniku proto už nebyl přizván, což nesl velmi trpce.   

Návrat k dopravě

Z kladenského dobrodružství si navíc odnesl dluhy ve výši sedmi milionů zlatých, které musel uhradit. Obchod s dřívím už předtím předal bratru Tomášovi, nezbývalo mu tedy nic jiného, než prodat jihočeské statky i se zámkem v Poříčí. Jeho celkovou finanční situaci to ale neochromilo natolik, aby se vzdal dalšího podnikání. Už na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století se pustil do stavby železnic a společně s bratry Kleiny vystavěl například trať mezi Pardubicemi a Libercem nebo Českou západní dráhu z Prahy do Plzně. S dalším společníkem Johanem Schebkem pak vybudoval dráhu turnovsko-kralupskou a roku 1865 obdržel také povolení na stavbu České severní dráhy z Bakova nad Jizerou do Rumburku, Varnsdorfu a Děčína. 

TIP: Jak se točí miliony: Rozvoj Ostravy je spojen s dynastií Rothschildů

Záběr Lannovy podnikatelské činnosti byl vskutku obrovský, avšak v oceňování jeho zásluh byla rakouská vláda poměrně skoupá. Teprve roku 1865 mu císař František Josef I. udělil Řád železné koruny III. třídy, který dával nositeli právo žádat o rytířský titul. Toho se ale už Vojtěch Lanna nedočkal. Zemřel 15. ledna 1866 v Praze na selhání srdce.

Architektonická kancelář ZNera Space představila futuristický koncept pro nejvyšší budovu světa. Dubajský mrakodrap Burdž Chalífa má podle plánů architektů obepnout obří kruhová víceúčelová struktura pojmenovaná Downtown Circle.

Pětipatrová struktura připomínající obří prstenec má nabídnout kancelářské, obchodní, kulturní i rezidenční prostory, uspořádané ve dvou samostatných sekcí. Mezi oběma prstenci má vzniknout Skypark – vertikální park a „zelené plíce“ celého komplexu. Celou strukturu má ve výšce 550 metrů nad zemí podpírat pětice masivních podpěr a vzniknout tak má „hyperefektivní městské centrum, koexistující s přírodou.“

TIP: Saúdové plánují liniové superměsto: Má mít 150 pater a měřit 170 kilometrů

I když ZNera Space nezachází do detailů o tom, jak by celá budova fungovala, z představení konceptu je patrné, že návštěvníci by se po Downtown Circle pohybovali pomocí nějakého druhu železničního systému, který je má přepravovat rychlostí až 100 km/h. Blíže nespecifikovaný počet solárních panelů má zvýšit energetickou soběstačnost budovy a plány počítají také se sběrem a následným využitím dešťové vody.

Proč tomu tak je? Možná proto, že z pohledu „seveřana“ zaplňuje jižní oblohu plno neznámých objektů. Nebo snad kvůli nádherným úsekům Mléčné dráhy. Ve hře mohou být i Magellanova oblaka, dvě galaxie viditelné pouhýma očima u jižního nebeského pólu. Anebo je tak lákavá nižší úroveň světelného znečištění na mnoha místech „u protinožců“. Nejspíš se však jedná o kombinaci všeho uvedeného…

Od Štíra k Jižnímu kříži

Jednoznačně nejoblíbenější část Mléčné dráhy se táhne od souhvězdí Štíra až po proslulý Jižní kříž a každoročně je nejlépe pozorovatelná od dubna do října. Jde o strukturálně nejbohatší úsek viditelné části naší Galaxie, plný hvězdokup, všech druhů mlhovin a samozřejmě souhvězdí i kompozičně lákavých uskupení stálic. 

Samotný Štír, patrně nejkrásnější souhvězdí noční oblohy, leží přímo u srdce Mléčné dráhy, od nějž vedou „tři prsty“ temných mlhovin až ke hvězdnému rudému obrovi nesoucímu jméno Antares. Na zcela tmavém nebi lze zmíněné struktury snadno sledovat i bez dalekohledu, stejně jako síť mlhovin táhnoucí se od centrální Mléčné dráhy až po souhvězdí Kentaura. Pro jejich tvar jim jižané přezdívají „Temný kůň“, „Pták emu“ či „Klokan“. 

Pohled do Jižního kříže znovu ohromí: Temná mlhovina Uhelný pytel je na noční obloze viditelná i z měst, coby kontrastní skvrna připomínající svým tvarem africký kontinent. Leží „pod“ čtyřmi výraznými stálicemi zmíněného ikonického souhvězdí, které z jedné strany obklopují jasné hvězdy Rigil a Hadar z Kentaura a z té druhé nepřehlédnutelná mlhovina Carina. Úchvatnou scénu doplňují úhlově nepříliš vzdálené satelitní galaxie Mléčné dráhy, pouhýma očima viditelné Velké a Malé Magellanovo mračno. 

Růžovočervená krása

Kousek vlevo nad Jižním křížem pak začne šálit zrak mlhavá „hvězdička“ a již v malém dalekohledu se promění v opravdový unikát: Kulová hvězdokupa Omega Centauri, nejjasnější svého druhu na celé obloze, je velmi fotogenická a mimořádně pohlcující. Při pohledu na ni skutečně pocítíte, jak rozlehlý je vesmír a jak nepatrná naše existence v něm.

Jedná se však o pouhý začátek. Zkušení fotografové vědí, že jižní obloha nabízí část Mléčné dráhy s rozsáhlými oblastmi HII či H-alfa, tedy regiony vodíkových mlhovin se slabou růžovočervenou emisí. Bez dalekohledu zůstávají téměř neviditelné, ale fotoaparáty – zejména ty upravené pro astrofotografii – jejich skrytou krásu odhalí. Největší z nich je Gum 12 nebo také Gumova mlhovina v souhvězdí Plachet a Lodní zádě, tj. v části nebeského zobrazení bájné lodi Argo. Rozprostírá se na ploše o úhlovém průměru 36°, což představuje 72 úplňků vedle sebe! Na rozdíl od populárního komplexu mlhovin v Orionu ji lze dobře sledovat pouze z jižní polokoule, a z některých tamních šířek je dokonce cirkumpolární čili vůbec nezapadá.

Mimo světla velkoměst

Pro krásy jižního nebe musíme cestovat pod rovník: Osobně vždy hledám a doporučuji kombinaci podmínek bez světelného znečištění s nejvyšší pravděpodobností jasné oblohy a podmanivé krajiny. Největší problém samozřejmě spočívá ve zmíněném světelném smogu. Velká města totiž produkují do horního poloprostoru přemíru umělého světla, jež se rozptyluje do všech směrů na částicích, aerosolech a prachu. Proto se musíme přesunout stovky kilometrů od jakékoliv aglomerace. Jižní polokoule naštěstí není tak hustě osídlená jako ta naše, tudíž tam najdeme mnoho míst, kde si lze podmanivou noční nádheru opravdu užít.

Na meteoritu Hoba pod Mléčnou dráhou. V Namibii jste od vesmíru doslova jen krok (foto: © Petr Horálek)

Začněme třeba na jihu Afriky, konkrétně v Namibii, jež má skutečně co nabídnout – od nejstarší pouště světa se zlatavými dunami přes majestátní horské oblasti až po „měsíční krajinu“, či dokonce pískovcový park s přírodními oblouky. Zmíněná země také ukrývá jeden z nejúžasnějších astronomických pokladů: železný meteorit Hoba, největší svého druhu nalezený na povrchu naší planety. Namibie rovněž skýtá úžasné podmínky pro pozorování noční oblohy: Stovky kilometrů silnic s minimem velkých světelně znečištěných měst znamenají podmanivou cestovatelskou svobodu, jen s určitým bezpečnostním omezením kvůli divoké zvěři. Stačí si půjčit terénní vůz, vyrazit za dobrodružstvím a kochat se hvězdným nebem.

Stíny díky Mléčné dráze

Pokud ovšem hledáte ještě větší kus exotiky, zamiřte do Austrálie, na Nový Zéland či na ostrovy v Oceánii. Sledovat stříbrný pás Mléčné dráhy s jejím jasným centrem přímo nad hlavou, z pláže pod kokosovými palmami za šumění vln oceánu, představuje nepopsatelnou romantiku.

V místech dostatečně vzdálených od jakéhokoliv umělého zdroje světla vás překvapí stíny, jež budou právě díky svitu nejjasnější části Mléčné dráhy vrhat velké předměty, a někdy i vaše postava. Osobně jsem si podobnou nádheru vychutnal na Cookových ostrovech a dodnes tvrdím, že jsem navštívil nefalšovaný ráj. Zmíněné zážitky se jen těžko popisují a předávají, pokud je nezažijete na vlastní kůži. Přesto jsem se o to pokusil v knize Dobytí jižního hvězdnatého ráje. 

Heslo „cesta je cíl“ platí na ikonické Route 66 vedoucí z Chicaga do Los Angeles víc než kdekoliv jinde. Spisovatel John Steinbeck ji nazval „matkou všech cest“ a v myslích mnoha obyvatel Spojených států existuje jako „hlavní silnice Ameriky“.

Již krátce po otevření v roce 1926 získala charakter legendy: Šlo totiž o asfaltem vydlážděnou touhu po svobodě a lepším životě, symbol amerického snu. Po prašných stezkách pionýrů a propojení kontinentu kolejemi představovala další trasu na západ v duchu jakéhosi osudového předurčení, které se stalo hnací silou americké osídlovací historie.

Říká se, že by měl každý Američan Route 66 aspoň jednou projet. Měří celkem 3 943 kilometrů a vede skrz osm států USA: Illinois, Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu a Kalifornii. Nejkratší úsek v délce 21 kilometrů protíná Kansas, zatímco nejdelší se 784 kilometry leží v Novém Mexiku. Silnice se nevyhýbá indiánským územím ani Mohavské poušti a zasahuje do tří časových pásem. Její průjezd si tak žádá minimálně 14 dní. 

Doma u Simpsonů

Pokud hodláte vyrazit z východu, zamiřte do státu Illinois, kde v Chicagu najedete na Adams Street a vydáte se západním směrem. Známé hnědé cedule s číslem 66 vás nejprve zavedou do města Pontiac, kde se nachází pozoruhodná síň slávy a muzeum Asociace Route 66, s artefakty z celé historie legendární silnice. V McLeanu pak můžete zavítat do restaurace Dixie Travel Plaza, která se stará o apetit projíždějících řidičů již od roku 1928. 

Nezapomeňte se zastavit také ve Springfieldu, kde pobýval Abraham Lincoln předtím, než se stal prezidentem: Najdete tam jak jeho bývalý dům, tak hrob. A prý ve městě žije i slavná televizní rodina Simpsonových… Poté už přejedete přes řeku Mississippi do missourské metropole St. Louis.

Ve stopách desperátů

Když prezident Thomas Jefferson koupil roku 1803 od Napoleona tehdejší Louisianu, území USA se ze dne na den zdvojnásobilo a St. Louis se stalo vstupní bránou na západ. Symbol města tvoří mohutný ocelový pomník Gateway Arch, z jehož vrcholku ve výši téměř 200 metrů se otevírá úžasný pohled na město i řeku, po které plují kolesové parníky jako z dob Marka Twaina. 

Asi sto kilometrů za metropolí můžete zavítat do nádherných krápníkových jeskyní Meramec Caverns, kde se prý kdysi ukrýval známý desperát Jessie James. A z následujících měst na trase stojí za zastávku přinejmenším Cuba – již od roku 1936 tam totiž funguje legendární Wagon Wheel Motel. 

Dvě kila masa

Rovinatým Kansasem sice projedete mrknutím oka, ale pokud toužíte po suvenýru, můžete se poohlédnout v rivertonském obchodě Eisler Brothers Old Riverton Store: Stojí na stejném místě a s toutéž fasádou už 98 let, což představuje na americké poměry vskutku metuzalémský věk. Z autentických regálů si tam vyberete dárky i veteš, která se vztahuje k historii silnice. A budete-li mít žízeň, snadno se zchladíte colou s červeným štítkem z prastaré lednice – tak jako téměř před sto lety. 

V texaském Amarillu rozhodně nesmíte minout Big Texan Steak Ranch, který proslul následující nabídkou: Kdo dokáže během hodiny spořádat gigantický, více než dvoukilový steak s oblohou, dostane svých 72 dolarů neboli asi 1 700 Kč zpět. Jakkoliv se tento velmi americký úkol může jevit nesplnitelný, od roku 1960 ho zdolalo téměř deset tisíc lidí, kteří jsou také zvěčněni na tabuli slávy. A rekordní čas? Sedmnáct minut. 

V Novém Mexiku

Kousek za hranicemi Nového Mexika si v Tucumcari jistě vyberete k noclehu jeden z mnoha hotelů. A mimo jiné můžete využít fakt, že se nacházíte v indiánské oblasti, kde vzniklo několik rezervací s původním obyvatelstvem země. 

Pokud absolvujete malou zajížďku, najdete v Santa Fe nejstarší evropské osídlení na západ od Mississippi, kde se po čtyři staletí mísí španělská a indiánská architektura v překvapivých kombinacích. K vidění jsou jak tradiční puebla a haciendy, tak „americká gotika“: Můžete ji obdivovat na místních svatostáncích, které vypadají jako vystřižené z venkovských oblastí v Apeninách. 

Zlé země

Následující stovky kilometrů Arizonou zahrnují také nejdelší souvislý úsek původní Route 66. Hned za hranicemi vás navíc přivítají dva přírodní skvosty, a sice národní parky Petrified Forest a Painted Desert. Jejich plocha v součtu dosahuje téměř 900 kilometrů čtverečních a dostaly příhodné lidové jméno „Badlands“, doslova „zlé země“. 

Vyprahlá krajina tvořená výhradně holými kopci, stržemi, soutěskami a drolícími se skalními útvary ovšem také mimořádně lahodí oku a láká turisty na téměř mimozemský zážitek. Utvářela se před 60 miliony let, kdy tektonické síly vytlačily coloradské plató vzhůru a prudké větry erodovaly měkkou horní vrstvu. Dnes tak v místě narazíte na typicky rudé podloží, ukrývající bezpočet zkamenělin stromů i zvířat. 

Za sluncem a vínem

Přes řeku Colorado se už dostanete na území Kalifornie, kde vás čeká asi 260 kilometrů Mohavskou pouští. A až vás nekonečné vyprahlé scenérie unaví, čeká vás konečně svěží výhled: Za Victorville, po překonání poslední horské překážky Cajon Pass, se otevře brána do kraje pomerančů, vína a zeleně. V létě si tam užijete spoustu slunce, přestože ani v lednu jeho svit neklesá pod úroveň, na kterou se například Praha „zmůže“ ve vrcholícím létě.

Skvělé podmínky udělaly z Kalifornie centrum vína, kde ve 4 200 podnicích vzniká 81 % americké produkce. Jde o skutečně gigantický byznys: plocha tamních vinic přesahuje 257 tisíc hektarů, což je 14krát víc než v celém Česku. Odkazy na ušlechtilý nápoj najdete na každém kroku a podél cesty uvidíte nabídky nespočtu vinařství, která můžete navštívit a ochutnat poklady z jejich sklepů. Tím však romantika končí: Od San Bernardina už následuje souvislá aglomerace, vedoucí až do Los Angeles. Route 66 se tam sice uzavírá, ale vaše cesta za slávou a bohatstvím na americkém západě teprve začíná… 

Image

Čtěte také

Cesta za štěstím: Historie legendární silnice Route 66

Ona se narodila se obyčejnému magistrátnímu úředníkovi v Kremsu. Jeho dědečkem byl císař Leopold II. Jindřich byl sice „pouhým“ arcivévodou z vedlejší větve a s nulovými nároky na trůn, nicméně habsburské zákony byly neúprosné. Členové císařského rodu se museli podrobovat neúprosného protokolu. A morganatické sňatky? Ty se trpěly jen s krajní nevolí.

Štýrský Hradec

Přestože měla Leopoldina Hofmannová mimořádné hudební vlohy, museli jejího otce dlouho přemlouvat, aby jí zaplatil hudební vzdělání. Když v roce 1863 úspěšně ukončila vídeňskou konzervatoř, ocenili pedagogové její závěrečné vystoupení dokonce velkou stříbrnou medailí. Jeden ze členů komise – Eduard Kreibig, toho času ředitel vyhlášeného Stavovského divadla ve Štýrském Hradci, právě hledal nové talenty, a tak čerstvé absolventce nabídl angažmá. Dívka ochotně přijala. 

Na jevišti tohoto divadla, které navštěvovala místní smetánka a kde slavila Leopoldina velké úspěchy, ji jednoho dne uviděl vysoký štíhlý muž v uniformě. Byl to zdejší vojenský velitel arcivévoda Jindřich Habsbursko-Lotrinský. Vlastně si o čtrnáct let mladší černovlásky všiml krapet dříve. Bydlela totiž na Geidorferstrasse v domě naproti budově velitelství. Z oken své kanceláře ji tak mohl se zalíbením pozorovat.

Nebyl to románek

Jindřich chodil rád do divadla a jednou tam poznal svou „sousedku“. Po představení ji oslovil a doprovodil domů. Pohlednému aristokratovi nedalo příliš práce mladou zpěvačku okouzlit. Jejich vztah se brzy stal veřejným tajemstvím. „Je to jen románek, to nebude mít dlouhého trvání!“ utěšovali se ve Vídni.

Jenže Jindřich to myslel vážně, a proto za ním císař František Josef I. poslal jeho bratry, aby mu promluvili do duše. Marně! Coby polního podmaršála ho proto raději odveleli do války v Itálii. A mezitím „masírovali“ Leopoldinu, aby se Jindřicha vzdala. Jenže to ona odmítala. Snažili se ji tedy uplatit horentními sumami. Bez úspěchu.

Hrozby nepomohly

Když se Jindřich v roce 1866 vrátil z úspěšné bitvy u Custozzy, znovu jej přeložili, tentokrát do Brna. Jenže odloučení naopak vztah posílilo. Jindřich požádal Leopoldinu, aby se vzdala kariéry zpěvačky a začala si připravovat svatební šaty. Mezitím se Jindřich sešel s císařem Františkem Josefem I. Císař zuřil! Hrozil, že arcivévodu vyžene z Rakouska a že mu odebere všechny tituly i apanáž. 

Arcivévoda se nezalekl. V lednu 1868 se zřekl všech závazků v armádě a odebíral se spolu s Leopoldinou do Bolzana, kde vlastnila jeho rodina arcivévodský palác. V něm pořádal 4. února 1868 slavnostní hostinu. 

Dobře vymyšleno

Pozvaní hosté pozdě pochopili, oč vlastně půjde. Večer ve zdejší soukromé kapli uzavřeli milenci za přítomnosti dvou svědků a notáře sňatek. Oddával je probošt von Mayerhausen, kterého sem rovněž vylákali na příslib hostiny a který kvůli této svatbě málem přišel o místo. Všichni přítomní se sice museli zavázat k mlčení, ale císaři se vše brzy doneslo. Manželství vyvolalo v Rakousko-Uhersku velký rozruch.

Jindřich musel vystoupit z císařského rodu, vzdát se všech titulů, složit vojenské funkce a opustit se svou ženou Rakousko-Uhersko. Dvojice se nejdříve usadila v bavorském Rosenheimu, kde se ubytovala v malém hotýlku. Ale novináři je vyslídili, a tak se pod jménem hrabě a hraběnka von Waideck usadili ve švýcarském Lucernu. Nežili si špatně, císař jim část apanáže přece jen ponechal. 

Překvapení

Po čtyřech letech dostali od Františka Josefa dopis, v němž jim oznamoval, že Jindřichovi vrátil práva císařského prince a dodatečně povolil i jeho manželství. Důvody neuvedl, proslýchalo se ale, že Jindřich měl u císaře mocné přímluvce. Anebo císaře obměkčila zpráva, že se v tomtéž roce páru narodilo jejich jediné dítě – dcera Marie Rainerie?

Svou roli mohl hrát i Jindřichův zdravotní stav. Trpěl rozedmou plic a zánětem hrtanu a prostředí ve Švýcarsku mu nesvědčilo. Císař jistě vzal v potaz i pokoru, s níž dvojice žila v ústraní – bez okázalého přepychu a především bez skandálů. Leopoldině oficiálně povolili používat titul hraběnka von Waideck. S podobně velkorysými gesty monarchie obvykle šetřila.

Manželé se usadili v arcivévodském paláci v Bolzanu. Místo se díky Jindřichovi stalo centrem města. Leopoldina se věnovala dobročinným aktivitám. Když se na podzim roku 1891 chystala ve Vídni svatba arcivévodkyně Luisy Toskánské s následníkem saského krále Fridrichem Augustem, přišlo pozvání i do Bolzana.

Vídeň si neužili

Dceři Marii Rainerii bylo právě devatenáct, tedy nejvyšší čas, aby ji uvedli do společnosti. Svatba ve Vídni představovala skvělou příležitost. Rodina se ubytovala v hotelu Sacher a účastnila se slavnostní večeře pro 173 hostů. Marie Rainerie navštívila Vídeň poprvé a město ji nadchlo. Bohužel se neradovala dlouho. 

Na druhý den se její rodiče vypravili na večerní procházku, ale velmi rychle se vrátili. Arcivévodovi se udělalo zle a přivolaný lékař diagnostikoval zápal plic. Krátce nato se nemoc objevila i u Leopoldiny. Manželům se dostávalo nejlepší lékařské péče. Nemoc však měla rychlý průběh.

TIP: Johann a Anna: Milostná romance, která otřásla habsburským domem

Leopoldina upadla do bezvědomí 29. listopadu 1891 a odpoledne umřela. V ten den by slavila 49. narozeniny. Jejího manžela dostihla smrt v ranních hodinách následujícího dne. Z Marie Rainerie se tak během necelých 24 hodin stal úplný sirotek. Ani smrt tento noblesní pár nedokázala rozdělit, jak bylo dojemně konstatováno v dobovém tisku… 

Všichni členové pěšího družstva Wehrmachtu museli mít perfektně nadrilované taktické postupy od běžného přesunu mimo území nepřítele až po útočná schémata a činnost v obraně. Obecně platilo, že před zahájením přesunu se každý voják musel ujistit, že má zajištěnou zbraň a že přenášené nábojové schránky jsou bezpečně uzavřeny. Následně měli pěšáci důsledně dbát na krytí, využívání výhod terénu a zrychlený přesun v místech, kde krytí nebylo možné. 

Předchozí část: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (1)

Na pochodu

Pokud zatím nedošlo ke kontaktu s nepřítelem, pohybovalo se družstvo zpravidla v zástupu, pochodové formaci nebo rojnici podle aktuální situace a potřeby. Ve všech případech šlo o sevřené útvary s tím, že velitel, kulometčík a jeho pomocník se nacházeli vepředu. Pochod v zástupu byl zvláště vhodný pro přesuny po silnicích a cestách, neboť tato formace představovala při pohledu zepředu jen zanedbatelný cíl a veliteli umožňovala bleskové rozhodování ohledně směrování družstva. Navíc bylo možné rychle nasadit do akce kulomet, zatímco střelci z pušek zůstali vzadu, krytí před nepřátelskou palbou.

Na druhé straně v nepřehledném terénu a v situaci, kdy nebylo jisté, že nedojde k náhlému přepadu, měl velitel družstva před kulometčíkem vyslat alespoň dva střelce s puškami, aby svou nejcennější zbraň ochránil. Pokud terén nebo aktivita protivníka neumožňovaly postupovat v sevřené formaci, rozvinulo se družstvo do volnějšího útvaru, přičemž rozestupy mezi jednotlivými muži měly činit přibližně 3,5 m. Dobové příručky uváděly, že v zájmu snížení bojových ztrát je na nepřátelském území nezbytné neseskupovat se okolo kulometu, nicméně rozestupy nesměly družstvo rozdělit na několik částí.

Do boje!

Ze zástupu se družstvo velmi jednoduše mohlo rozvinout do základní bojové sestavy zvané Schützenkette neboli rojnice. Zatímco velitel a kulometčík zůstali na své původní pozici, pomocník kulometčíka a nosič munice zaujali svá místa vlevo a vpravo od hlavní zbraně družstva a střelci se rozvinuli do řady podle pokynu velitele. Ve výsledku tak vznikla nepravidelná linie, v níž si každý muž vyhledal pokud možno krytý palpost.

Postup vstříc nepříteli probíhal od jednoho viditelného záchytného bodu k dalšímu, přičemž velitel stanovoval ten následující vždy ihned po dosažení aktuálního. Palba z kulometu se zahajovala až ve chvíli, kdy k tomu vojáky přinutil terén nebo nepřítel a některé příručky dokonce říkaly, že k ní má dojít co možná nejpozději. Důvod k takovému opatření byl nasnadě: kulomet vždy přitahoval nežádoucí pozornost protivníka, který se jej snažil přednostně eliminovat ať už prostřednictvím vlastních kulometů, nebo palbou děl a minometů.

Pokud se však družstvo během přesunu nebo útoku už dostalo do nepřátelské dělostřelby, měli jeho členové okamžitě zalehnout a krýt se před střepinami. Jakmile to bylo možné, měli se v sevřené formaci urychleně přesunout k nejbližšímu vhodnému úkrytu. Jestliže ale žádný nebyl dostupný, nařídil velitel družstva postup vpřed s neustálými změnami směru – ústup se v takové situaci nepřipouštěl.

Přibít nepřítele k zemi

Útok družstva se v taktických příručkách dělil do čtyř hlavních fází na přestřelku, postup, útok zblízka (zteč) a obsazení pozice. Duel s nepřítelem zahajovali velitel a kulometčík, střelci, pokud měli dobré krytí, se přidávali až posléze, a pokud nedostali jiný rozkaz, vybírali si cíl palby samostatně. Obecně však platilo, že jak kulometčík, tak i ostatní vojáci mají primárně střílet proti cíli, který nejvíce ohrožoval splnění úkolů družstva, potažmo čety, a že velitel volí pro své muže cíle blízké, dostatečně viditelné a jasně definované.

Pokračování: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (3)

Družstvo v přestřelce s nepřítelem nemuselo za každou cenu usilovat o jeho absolutní zničení. Klíčové bylo umlčet nebo alespoň minimalizovat odpor, nebo jej „přibít“ k zemi tak, aby maximálně vzrostla šance na úspěšnou likvidaci jeho pozic při závěrečné zteči.

Už téměř století jsou v populární kultuře kuřáci marihuany zobrazováni jako mátožní „zhulenci“ a líní budižkničemové bez motivace, které nezajímá nic jiného než další joint. Britští odborníci celou záležitost detailně prozkoumali a jsou přesvědčeni, že je to mýtus, jedna z celé řady pověr, které bývají o konopí dodnes šířeny.

Martine Skumlienová z Univerzity v Cambridgi a její spolupracovníci uskutečnili sérii laboratorních experimentů a testů spojených se zobrazováním mozkové aktivity. Z jejich výsledků, které zveřejnily časopisy International Journal of Neuropsychopharmacology a Neuropsychopharmacology, vyplynulo, že mezi kuřáky marihuany a lidmi, kteří marihuanu neužívají, není žádný rozdíl v tom, jak jsou líní nebo motivovaní.

Marihuana a lenost

„Jsme tak zvyklí vídat ve filmech či seriálech otupělé kuřáky marihuany, že máme sklony je považovat za typické představitele uživatelů konopí,“ uvádí Skumlienová. „Naše studie ukazuje, že jde o dlouholetý stereotyp. Lidé, kteří kouří marihuanu, ve skutečnosti nejsou méně motivovaní ani línější než druzí.“

TIP: Vědci mají jasno: Marihuana po práci neovlivňuje pracovní výkon příští den

Badatelé se nejprve dotazovali asi 250 dobrovolníků, z nichž polovina pravidelně užívala marihuanu a druhá polovina nikoliv. Používali k tomu dotazníky, které byly zaměřené na zjišťování míry apatie a schopnosti cítit potěšení. Pak pozvali zhruba polovinu těchto dobrovolníků do laboratoře, kde s nimi prováděli behaviorální experimenty, v nichž opět šlo o míru apatie a schopnost potěšení.

Závěrečná část výzkumu spočívala v použití zobrazování funkční magnetickou rezonancí ke sledování aktivity mozku dobrovolníků. Dotazníky, experimenty ani magnetická rezonance neodhalily žádné podstatné rozdíly mezi lidmi, co pravidelně kouří marihuanu a lidmi, kteří marihuanu neužívají.

Badatelé jedním dechem varují, že časté užívání marihuany, obzvláště u mladých lidí, může přesto mít dlouhodobé nepříznivé následky. Problém bývá například v tom, že častá intoxikace ohrožuje studijní výsledky nikoliv kvůli apatii či lenosti, ale díky tomu, že nezbývá čas na přípravu a vzdělávání.

Bankovka s hodnotou pět tisíc korun českých, největší běžně dostupná denominace u nás, fyzicky váží jen 1,1 gramu. Což není mnoho. To, co jí skutečně dodává na hodnotě, přitom není počet nul vytištěných na barevném kousku papíru, ale hodnota aktiv za ní stojící. Dříve například zlatých rezerv, uložených v trezorech státní banky. Papírové bankovky a mince, jež dnes slouží jako platidlo a oběživo, jsou takto běžně „kryty“ nějakou přidanou jistinou i ve světě. Ve středověku tomu tak ale většinou nebývalo. Měna obvykle nesla svou vlastní hodnotu, vyjádřenou vzácným kovem, z něhož byla přímo vyrobena.

Lehké a těžké 

Kde se vzaly první takové mince? Ve střední Asii trend nastartovali Peršané v 6. století př. n. l. V Evropě s tím začali nejspíš Řekové. První ražené stříbrňáky z Milétu zvané drachmy totiž dohledáme k roku 550 př. n. l. A od roku 269 minulého letopočtu se trochu odlišné stříbrné mince stávají všední finanční realitou i pro Římany. S jejich přispěním se trend mincovních plateb rozšířil do celého tehdy známého světa, a tak se brzy mince nejrůznějších tvarů a provedení vyráběly všude. Kupce na tržišti zajímala u konkrétního kusu nejvíce ryzost kovu. 

Obecně platné

Všeobecnému zmatku přitom nenahrávalo, že slavné říše v různých dějinných etapách razily různě hodnotné mince, respektive s odlišnou ryzostí. Doma jim na hodnotě třeba přidávala stabilita vlády a pravidla národního trhu, ale za hranicemi po nich poptávka třeba vůbec nebyla, protože byly příliš lehké. Neměnná ryzost, tedy neklesající hodnota mincí, byla od starověku tím nejsilnějším ukazatelem fungující ekonomiky státního útvaru. A takové mince pak měly tu nejlepší šanci stát se univerzálně akceptovaným platidlem. 

Což ve své podstatě předznamenalo katastrofu, k níž se schylovalo opravdu dlouho a s níž se celá Evropa v 15. století horko těžko potýkala. O co šlo? Země na východě po staletí nabízely zboží, o něž měly země na západě enormní zájem. Z Orientu proudilo do Středomoří koření, hedvábí, vzácná barviva, perly, drahé kameny, porcelán, překrásné šperky, exotické ovoce a zdobné zbraně. A evropský svět movitých za tyto komodity platil náležitě tvrdou měnou – stříbrnými a zlatými mincemi. 

Jednosměrka

Háček byl v tom, že principem fungování každého oběživa je to, že obíhá – cirkuluje. Jenže na evropském poli ta cirkulace nabírala jen jeden směr: pryč. Stříbro a zlato mincí, vydaných za exotiku z Východu, se prakticky nikdy nevracelo zpátky. A zboží, které by recipročně východ poptával po západu, bylo opravdu pomálu. Byl to sice naprosto férový obchod, ale exportem a importem silně nevyvážený. Regionální výtěžek zlatých a stříbrných dolů, který evropský panovník povznese ražbou hodnotné měny, totiž po čase vyprchá daleko za hranice.

Fungovat to může v podstatě do omrzení, ale jen pokud je pod zemí zlata a stříbra dost. A právě toho začne v Evropě 14. a 15. století povážlivě ubývat. Stojí za tím jak pandemie černé smrti, jež krutě dopadla na populace všech tehdejších států, ale i prostý fakt, že většina tradičních „stříbrných“ velmocí: království na území dnešního Rakouska, Německa a Česka, narazila ve stříbrných žílách na dno. Kromě kolapsu stříbrných dolů tu byl po morové nákaze i fatální nedostatek pracovních sil. Které bylo třeba lépe zaplatit. 

Jak zaplatit peníze?

Cestu ze spirály domácích ekonomických problémů přitom evropským panovníkům nikterak neusnadňovalo, že obchod s východem běžel dál. A že se odliv hodnotných mincí z evropského prostoru stále citelněji propisoval do hospodaření v jejich zemích. Lidé vůči tomu nebyli hluší a slepí, a tak schraňovali to, co mohlo v dobách nejistoty sloužit jako jediná jistota. Mince a stříbro, ve všech jeho podobách. Stříbrné jídelní náčiní, poháry a mísy, křížky a šperky. Tím ale ještě více snížili šanci na to, že by se měna mohla zotavit z vlastních zdrojů. 

Výsledkem lze nazvat jako Velký hlad po penězích, Penězomor či Mincomor. Pohroma, která sice o sobě už párkrát v minulosti dala vědět, ale nikdy na evropský prostor neudeřila tak tvrdě a výrazně, jako mezi lety 1457 až 1464. Tehdy poprvé se totiž nedostávalo mincí natolik citelně, že prostě nebylo čím platit. Daně a berně začaly být znovu odváděny převážně formou desátku, podílem z vypěstované úrody. Poplatky, nájmy a půjčky byly spláceny v hotovém zboží též. A nákupy? Ty se znovu začaly řešit směnnou formou. Šlo o ohromný krok nazpět, ale jinak to nešlo.

Moc panovníků se v terénu opírala o zbrojnoše a armády, zároveň se ale nedal vyplácet žold. A jak razit nové mince, když se nedostává stříbra a ani horníky není čím zaplatit? Ekonomika se plošně hroutila na všech úrovních, recese postihla téměř celou Evropu. A zdaleka ne každý se na ni mohl adaptovat tak dobře, jako třeba mlynáři a pekaři. Ti totiž jako jedni z mála dokázali nabízet univerzální zboží, jež bylo pravidelně žádáno všemi. Ovšem spotřební lhůta pečiva nějakým složitějším transakcím nenahrávala.  

Bída 

Jako první do toho „spadli“ Egypťané, respektive Mamlúcký sultanát. Vzhledem ke své geografické poloze by se mohli zdát vůči Penězomoru imunní, jenže doba jim nepřála. Území na Nilu už dávno nebyla tou pověstnou obilnicí Evropy. Egypt se navíc vydával ze stříbrných rezerv nákupem otroků z černomořského regionu. V roce 1397 ukončili egyptské mincovny ražbu nových mincí, protože na ni už neměly materiál. Nestačilo ani to, co přitékalo ze Středomoří. Otroci se brzy sami stali platidlem, a jejich spotřeba pak motivovala k dalším územním výbojům. To ale sultanát spíše vyčerpávaly.

Vlna úpadku postihla celou Itálii, jež byla domovským regionem většiny významných zahraničních obchodníků. Benátčané i Janovští si zvykli utrácet za zboží v Alexandrii 300 tisíc dukátů ročně, ale rázem neměli kde brát. Výpadek stříbra z Čech a Sardinie se pokoušeli vykrýt těžbou na Balkáně, ale situace se dlouhodobě nedala udržet: co se vytěžilo, vyrazilo hned k východu. Itálie musela platit za zboží měděnými mincemi, a i ty se brzy staly nedostatkovým zbožím. 

Záchrana

Francie zlaté mince přestala razit kolem roku 1405 a o 10 let později se v oběhu nevyskytovaly ani mince stříbrné. Britové se pokusili zareagovat včas, ale úplně se jim to nedařilo. Reformní nápady na vylehčení mincí a stabilizaci cen sice pomohly zmírnit prvotní pád, ale i tak byla doba bolavě nepříjemná. Němci? Tam dospěla situace do kuriózní podoby, při níž němečtí bankéři začali vyplácet směnky kuličkami pepře. Protože exotické koření si pořád drželo svou hodnotu. S různě vzácnými komoditami směnnou formou platili i lidé ve Francii.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Kdo zůstal toho nejhoršího ušetřen? Portugalci, kteří vlastně Evropě ukázali cestu k řešení. Jako první totiž zahájili expanzi do západní Afriky, kde kromě otroků směňovaných za zboží a zbraně nalezli i zlato. Zlatý prach, dovezený z rovníkové Guineje, jim poskytl potřebnou tržní stabilitu i pro zorganizování výnosných expedic do Ameriky. Katastrofálním nedostatkem zlata a stříbra stižení Španělé to po nich zopakovali s nemenším úspěchem. A záhy po zlatodárných koloniích v zámoří začali toužit všechny evropské velmoci. Ne z nějaké nadpřirozené touhy po rozpínavosti, ale vlastně jen proto, že jim došly drobné…