Tygr indický (Panthera tigris tigris) je dnes nejrozšířenějším podruhem tygra na naší planetě, ovšem populace kolem dvou a půl tisícovek kusů nedává moc důvodů k radosti. Navzdory překvapivě optimistickým výsledkům posledních sčítání tygrů se rozhodně nedá říct, že je budoucí existence šelmy zachráněna. 

Tygři žijí samotářsky, mláďata se proto musí po dosažení druhého roku života osamostatnit a hledat si vlastní teritorium. Nejsilnější samici z vrhu je většinou dovoleno zůstat a dělit se o území se svou matkou. Samci si však musí hledat vlastní prostor a na omezeném území parků tak často dochází ke střetům. Proto například Národní park Ranthambore úzce spolupracuje s nedalekou rezervací Sariska, kam poslední roky přesunuli několik takových jedinců a spolupracují na obnově tamní populace.

Park, kde to tygrům sluší

Ranthambhore, bývalý lovecký revír maharádži z Džajpuru je místem, které po mnoho let píše příběhy jak vystřižené z dobrodružných románů. Přírodní rezervaci zdobí skalnaté vrcholky, nádherná jezera, neproniknutelná džungle nebo starobylá pevnost, která dala parku jméno. Toto místo přesahuje lidskou představivost, nedokážu jej popsat jednoduchými slovy tak, jak by si zasloužilo. Tygr je tady pánem a člověk stále pouhý host. A právě sem za tygry jezdím.

Národní park Ranthambhore je jedním z největších v Indii, nachází se v srdci indického státu Radžastán a je domovem necelých sedmi desítek bengálských tygrů. (foto: © Vladimír Čech ml.)

Ne nadarmo je tato rezervace jednou z vůbec nejnavštěvovanějších za poslední léta, tygrům to tady prostě „sluší“. Žijí své životy naplno a od října do konce června vás do nich nechají částečně nahlédnout. Pohybovat se je možné pouze v části vyhrazené turistům a pokud máte štěstí a dostatek času, tak se střetáváte s tygry, kteří zde mají svá teritoria. Pootevřeným okénkem do tygřího světa můžete vidět úplné telenovely – rodina, láska, mateřství, agrese a násilí, souboj nebo dokonce smrt. Nechybí nic.

Násilí v nejrůznějších podobách doprovází lidstvo od samého počátku, až je kvůli tomu nezřetelné, kdy vlastně v dějinách došlo k odstartování prvních velkých závodů ve zbrojení. Proč by na tom mělo záležet? Dějiny válek jsou bohužel i dějinami pokroku. 

Nad tím, kdy se objevila technologie, jež změnila zažitou podobu konfliktů a válek, bádají vědci, historikové i filozofové už opravdu dlouho. Zlom přitom kladli do nejrůznějších dějinných etap. Někteří viděli hraniční bod až v nedávné militarizaci nukleární energie. Jiní jej řadili k začlenění vzducholodí a zepelínů do vojenského letectva kolem roku 1910, protože ty začaly rozdávat smrt z dosud netušené strany. Většina historiků pak shodně vidí kritický moment ve vojenském využití střelného prachu, který odrušil efekt nezdolných hradeb. A jiní jdou ještě dále do minulosti. K těm se řadí i početný tým badatelů oxfordské, washingtonské, moskevské a torontské univerzity, vedený Peterem Turchinem a Danielem Hoyerem.

Databáze pokroku

Aby dohledali hlavní technologie vojenské inovace, jež se promítly do proměny celospolečenských mechanismů, pustili se do analýz z databáze Seshat. Jedná se o velmi specifickou databázi, kterou od roku 2011 krmí badatelé a historikové z celého světa daty o pokroku rozmanitých lidských společenství. Ve svém rejstříku obsahuje různě kvalitní, méně či více obsáhlé záznamy, o postupném vývoji zhruba 400 království, národů a seskupení z celého světa, datovaných někdy od roku 10 000 př. n. l. až po rok 1800. Ne nadarmo se název téhle databanky shoduje se staroegyptskou bohyní-písařkou Sešat, patronkou moudrosti, znalosti a písma. Opatruje totiž systematickou soupisku lidského vědění. Když například chcete vědět, kde prvně začali využívat žernovy na mletí obilí, nebo kde nezávisle na sobě vznikala centra pálené keramiky, podíváte se sem. 

A tady, naformátováním konkrétního zadání, začali badatelé „třídit“ jednotlivé objevy a éry válek ztracené mezi letopočty. Už na první nahlédnutí bylo patrné, že velké věci se ve světě začaly dít přibližně před 3 000 lety, kdy se začala zvedat vlna nových technologií a inovací těch starých. A úplný „boom“ pak přineslo první tisíciletí před naším letopočtem. Doba železná přinesla do euro-asijského prostoru kvalitou nové zbraně sériové produkce, jež byly levnější a umožňovaly kvalitně vyzbrojit i početnější armády. Následoval rozvoj „tvrdších a odolnějších“ zbrojí, a záhy poté se rozběhly první pokusy o systematickou likvidaci protivníka na dálku. Lovecké luky byly vystřídány kušemi a katapulty. A po katapultech se objevily rafinované kladkové a vahadlové stroje s protiváhou, první trebuchety. Ty začaly dotírat na nízké palisády, jež musely být nahrazeny solidními hradbami… 

Šest hromádek

„Abychom mohli tuto evoluci jednotlivostí lépe sledovat, rozdělili jsme si vojenské technologie do šesti klíčových kategorií,“ vysvětluje Turchin. Byly jimi ruční zbraně, projektily, brnění, fortifikace a opevnění, transportní zvířata a pokroky na poli metalurgie. Každá tahle kategorie se pak dočkala podrobnějšího členění. U projektilů se od ručně vrženého kamene dostaneme k odstředivým prakům, prakům nabitým olověnými koulemi, vidlicovým prakům, k nejrůznějším typům luků, kuší a šípů. A tak pořád dál. „Ne vždy se pochopitelně dal stanovit přesný rok vzniku nějaké vojenské technologie, informace jsou v tomto ohledu dost neúplné,“ dodává Turchin. „Ale například první funkční kuši si můžeme spojit Čínou 4. stoletím př. n. l.“

Srovnávat přitom jednotlivá centra vzniku technologií v pradávných časech rozhodně nebylo lehké, i proto, že řada lidských společenství, jež s nějakým vynálezem přišla, byla následně „rozvrácena“ válkami. Potenciál nové technologie tak nestačili aktivovat. Několik významných mocenských útvarů se ale na mapě světa udrželo, a dosáhlo nebývalé prosperity – například perská Achaimenovská říše, římské impérium či říše Chan v Číně. Ustály to především díky tomu, že ony válečnické novinky dokázaly pohotově zapracovat do svého arzenálu, a s jejich pomocí se zbavit svých konkurentů. 

Tajemství

Jak se jim to povedlo? Roli mohli hrát další faktory. Badatel Hoyer identifikoval 46 nejvýznamnějších proměnných, které podněcovaly onu aktivaci zbrojního potenciálu technologie. Například šlo o kulturní podobnosti uvnitř jednoho společenství, tedy například o společný jazyk a jednotnou víru. Ty umožnily širší a rychlejší adaptaci nové technologie. 

Vysvětlit si to můžeme na poněkud opačném příkladu zaniklé technologie: damascénské nebo také damaškové oceli. Ta ve své originální podobě poprvé vznikla v Indii a na Šrí Lance. Pro svou vysokou tvrdost, houževnatost a řekněme estetickou krásou se stala špičkovým vývozním artiklem. Do kouzla její výroby později pronikli Peršané a částečně i Turci. Jenže ona původní receptura byla přísně střeženým tajemstvím. Technologii ovládalo jen pár mistrů-kovářů. A ti se o své znalosti nechtěli s nikým dělit. 

V lepším případě předávali návod z otce na syna, jenže v turbulentních dobách se to neukázalo příliš rozumné, a tak postupně veškerá znalost výroby této oceli zcela zanikla. Damašková ocel měla přitom díky unikání technologii velký zbrojní potenciál. Perský, indický a turecký kovář měli pramálo společného, lišili se vírou, jazykem i zájmy svých vládců. Naopak výzbroj římského legionáře – širokou dýku pugio, krátký meč gladius, dlouhé kopí pilum či ruční kuš cheiroballistru – uměl v jednotně vedené říši se společným panteonem bohů a jednotným jazykem vyrobit každý slušný kovář. A mohl jimi být vyzbrojen každý voják.

Kdy to začalo?

Některé faktory se nejevily být podle statistických analýz stejně významné. „Zjistili jsme, že až tolik nezáleželo na atributech samotných států, na velikost jejich populace nebo sofistikovanost vládnutí,“ říká Hoyer. „Spíše se zdá, že největší hnací silou byla zvyšující se konektivita mezi státy, jež přinášela konkurenci, a spolu s ní konflikt a kaskádu navázaných inovací.“ Takže kdy vlastně nastaly ty vůbec první pořádné závody ve zbrojení? 

Turchin a Hoyer spolu s kolegy razí na základě analýz databáze Seshat svou teorii o tzv. revoluci kavalerie. Jak si ji představit? Někdy kolem roku 1000 př. n. l. přijdou na pomezí ponticko-kaspických stepí a nížinách podél Černého moře nomádští pastevci s velmi praktickým objevem: udidlem, ohlávkou a uzdou pro koně. Jde o maličkost, která ovšem učinila jízdu na koní o poznání snazší. A ruce zkušených jezdců, jež se ještě donedávna museli přidržovat hřívy, uvolnila pro práci s krátkým, zahnutým, reflexním lukem. Zároveň bojovníci disponovali železnými hroty šípů. „Tím se zrodilo něco jako první zbraň hromadného ničení starověku,“ říká Hoyer. „Tito střílející jezdci neměli v armádách světa srovnatelného protivníka. A jako smrtící zhouba se vyřítili z euroasijských stepí na ostatní lidská společenství.“

Vymyslet obranu

Tradiční usedlé zemědělské komunity neměli proti těmto vysoce mobilním nájezdníkům šanci. Vznikla tak akutní poptávka po zbraních, které by je dokázaly spolehlivě a na dálku likvidovat – a zároveň je mohli ovládat i necvičení. Proto se do popředí dostaly kuše. A s nimi narostla i poptávka po dokonalejších zbrojích, jež by odolaly šípům. Státy, které chtěly nájezdníkům odolat, musely mobilizovat vlastní zdroje a vytvořit první stálé armády. Musely je něčím živit, což si žádalo výraznější kolektivní úsilí. Vedlo to k vytvoření komplexních administrativních systémů, cílených na správu a distribuci. 

Připojily se rovněž ideologické inovace (v podstatě většina dnes existujících náboženství), protože společná víra pomáhala sjednotit jednotlivé izolované populace. A větší společenství lidí už dokázaly stavět hradby, které vytvářely bariéry nájezdníkům. Drobnosti určené k snadnější manipulaci s koněm, strhly lavinu celospolečenských změn a přinesla řadu dalších inovací na poli vojenství. Znovu se něco takového zopakovalo o hezkých pár století později, s militarizací střelného prachu. Ale první masivní závody ve zbrojení v lidské historii se pojí až s náčiním, které dnes visí na stěně v každé stáji.

V černohorské obci Donja Brezna se konal v pořadí již 12. ročník „Šampionátu vleže“ – neobvyklé soutěže, jejímž cílem je strávit co nejvíce času nicneděláním vleže. Letošním šampionem se stal Žarko Pejanović, který na matraci v parku v konkurenci dalších devíti účastníků prolenošil solidních 60 hodin. „Nebylo to těžké. Věřte mi, ani jsem se nezahřál,“ řekl šťastný vítěz novinářům.

Nápad uspořádat soutěž v lenošení se před lety zrodil v hlavě Radoje Blagojeviće, který tímto vtipným způsobem upozornil na stereotypní vnímání Černohorců jako lenochů. „Doufám, že tento závod poslouží k tomu, aby se změnil pohled na Černohorce. Ukázali jsme, že i vleže umíme vydělávat peníze,“ prohlásil v minulosti v nadsázce organizátor soutěže.

TIP: Jak si vydělat 300 tisíc ležením v posteli? Pracujte pro NASA

Podle pravidel je závodníkům dovoleno spát, číst si, jíst, pít a každých osm hodin si mohou odskočit na toaletu. Letošní klání bylo obzvlášť vyrovnané, Žarko Pejanović a Vuk Koljenšić dokázali lenošit ještě dlouhé hodiny poté, kdy již zbývající osmička startovního pole odpadla.

Vítězem se nakonec stal Pejanović, který si tak odnesl výhru ve výši 350 eur (8 500 Kč), poukaz na oběd v restauraci pro dva, poukaz na víkendový rekreační pobyt a dárkový poukaz na outdoorové aktivity. Absolutní rekordmankou v nicnedělání ale i po skončení letošního ročníku zůstává loňská vítězka Duda Aksičová, která dokázala strávit vleže celých 117 hodin.

V současné době je již velmi obtížné najít ve střední Evropě místo s tzv. tmavou oblohou. Příčinou je jev, který nazýváme světelné znečištění nebo také světelný smog. Lidská obydlí, průmyslové areály, silnice – to vše jsou zdroje světla, jež je směřováno nejen na zem, kde je skutečně potřeba, ale bohužel i do stran a nahoru do atmosféry. Zde se rozptyluje a znemožňuje nám spatřit ty slabší objekty hvězdné oblohy. Ve velkých městech je situace tak špatná, že i za „nejlepších“ nocí je možné spatřit jen ty nejjasnější hvězdy. 

TIP: Světelné znečištění světa se stále zhoršuje: Mohou za to úsporné technologie

Odborníci proto sestavili tzv. mapu světelného znečištění. Ukazuje, kde jsou v České republice místa, v nichž si člověk ještě může téměř nerušeně užít té pravé hvězdné oblohy. Z mapy je patrné, že taková místa najdeme především v jihozápadních Čechách, zvláště na Šumavě. Tyto oblasti jsou řídce obydlené, bez významného průmyslu. Astronomové ve spolupráci s ochranáři přírody otevírají v místech s malým světelným znečištěním tzv. oblasti tmavé oblohy. V České republice byly vyhlášeny doposud tři (dvě jsou přeshraniční) oblasti tmavé oblohy: Jizerská, Beskydská a Manětínská.

Obecnou hranici pro život na Zemi představuje −20 °C, některé organismy ovšem odolají mnohem tužšímu mrazu: Tzv. psychrofilové zůstávají aktivní i při bezmála −40 °C, stále by si však neporadili s prostředím Uranu coby nejchladnější planety naší soustavy, a dokonce ani s odvrácenou stranou Měsíce. Zdálo by se, že v meziplanetárním prostoru v dosahu hvězdy, jako je Slunce, nebude zima. Problém však spočívá ve vakuu. Částic hmoty, jež by teplo přenášely, existuje totiž ve vesmíru extrémně málo: Reálná průměrná hustota látky v kosmu činí podle odhadů 0,2 atomu na 1 m³. Člověk bez skafandru by tak ve volném vesmírném prostoru zkrátka umrznul.

Živočišné říši z hlediska teplotního minima naopak vévodí želvušky: Zvládají až −273 °C, což se velmi blíží tzv. absolutní nule, při níž ustává veškerý pohyb částic a nedochází ani k přenosu tepelné energie. Je však sporné, zda teplota někde ve vesmíru na zmíněnou hranici vůbec klesá. Podle třetího termodynamického zákona totiž nelze absolutní nuly nikdy dosáhnout.

Když se zrodil vesmír

Lidské tělo se teoreticky může ohřát až na 44 °C, poté hrozí smrt či poškození mozku, šok a zhroucení kardiovaskulárního systému. Standardní průměrná teplota, jež se na Zemi slučuje s existencí živých forem, nepřekračuje 50 °C. Výjimku tvoří tzv. hypertermofilové, kteří prospívají i za hranicemi 100 °C: Například jednobuněčné organismy zvané Strain 121 se nepřestávají množit ani při 121 °C a želvušky odolají ještě o 30 °C teplejšímu prostředí. Žádný z uvedených organismů by však nepřežil na povrchu Venuše, kde by vřela i rtuť. Nemluvě o jádru Země či Slunce, kde se již pohybujeme v tisících, respektive milionech stupňů.

TIP: Proměnlivá tvář Země: 15 míst, kterým vládnou absolutní extrémy

Nejvyšší experimentálně dosažená teplota dalece překračuje vše v současnosti měřitelné nejen na Zemi, ale i v kosmu: Činila 10 bilionů stupňů Celsia a vyvolala ji srážka atomů olova v urychlovači LHC. Stále se však jedná o pouhý zlomek žáru, který ve vesmíru panoval těsně po Velkém třesku. Maximum, při jehož dosažení přestávají platit známé fyzikální zákony, pak stanovuje tzv. Planckova teplota v hodnotě 1,417 × 10³² °C.

Letos na jaře zažila Mezinárodní vesmírná stanice neobvyklou návštěvu. Se svými kolegy a ředitelem společnosti Aexa Aerospace Fernandem de la Peñou Llacou se na její palubu vypravil letový chirurg Josef Schmid. Skupina se po orbitální základně porozhlédla a potřásla si rukou s astronauty. Ve skutečnosti však nikdo z dotyčných v kosmu nebyl a zdvořilostní akt zprostředkovaly jejich hologramy vysílané z bezpečí Země: Došlo k tzv. holoportaci, tedy k přemístění člověka ve formě hologramu. Dřívější výsada vědecko-fantastických knih a filmů totiž v současné době získává reálné obrysy a díky spolupráci NASA s firmou Microsoft zvolna posouvá hranice možného. 

Zatímco Josef Schmid seděl v bezpečí studia na Zemi, jeho hologram cestoval do kosmu. (foto: ESA (European Space Agency) astronaut Thomas Pesquet, CC0)

Zmínění návštěvníci se na ISS dostali ze studia, kde jejich prostorový obraz snímala sada kamer, zatímco výkonné počítače pořízené záběry komprimovaly tak, aby se daly v reálném čase přenášet do kosmu. Astronauti na palubě pro změnu použili zařízení Microsoft HoloLens – poněkud rozměrnější brýle, jež pomáhají interaktivně rozšiřovat okolní realitu. Holografické záběry návštěvy pak přístroj promítl do interiéru stanice a posádka mohla s lidmi na Zemi interagovat skoro stejně, jako by se skutečně nacházeli ve vesmíru. Potřesení rukou bylo samozřejmě symbolické, neboť hmat zatím HoloLens simulovat neumějí. Přesto se jedná o gigantický krok k zářnější budoucnosti, jež skrývá ohromný potenciál. 

K holoportaci připravit!

„Jedná se o zcela nový způsob kosmického průzkumu, při němž lidská bytost dokáže cestovat mimo planetu, aniž by ji opustila,“ vysvětluje Schmid. „Technologii využijeme třeba pro soukromé lékařské konzultace nebo abychom astronautům ‚přivedli‘ na palubu rodinu či slavné osobnosti,“ dodává v prohlášení NASA. Holoportace však skýtá mnohem rozmanitější a významnější možnosti: Pokud dokážeme v budoucnu zajistit, aby se virtuální návštěvník ze Země dokázal po vzdáleném prostoru ISS pohybovat a rozhlížet, bude moct přispěchat třeba k řešení krizových situací. 

Konstruktér zařízení, jež se na stanici porouchá, se tam pak jednoduše holoportuje a bude posádku směrovat při opravě. Sám sice ruku k dílu nepřiloží, ale fakt, že si závadu prohlédne zblízka, mu dovolí mnohem lépe zvážit možnosti a poradit. Podobná aplikace se přitom nemusí omezovat na situace ve vesmíru: K extrémním zákrokům by se přes celý svět mohli „přesouvat“ zkušení chirurgové, za mechanickými problémy by mohli cestovat technici, ale obecně by se zlepšila i komunikace s blízkými, jež by k nám místo plochého monitoru počítače či displeje telefonu promlouvali ve třech rozměrech. 

Se stovkou kamer 

Stejným způsobem by se pak dalo dorozumívat s posádkami na lunárních, či dokonce marsovských základnách. Zde už by se však vedle obvyklých technických překážek muselo počítat se zpožděním, k němuž při předávání informací dochází: V případě našeho souputníka se jedná o pouhé sekundy, ale mezi Marsem a Zemí putují zprávy v závislosti na postavení planet 5–20 minut. Než ovšem k nasazení popsané technologie dojde, vyžádá si ještě spoustu usilovné práce: Zatím je totiž velmi drahá a náročná na výpočetní výkon. 

Holografie představuje vyspělý záznam tzv. vlnoploch, tedy množin bodů, jež při vlnění kmitají se stejnou fází (velmi zjednodušeně řečeno se pohybují shodně). Technologie proslula hlavně schopností zachytit prostorový obraz, znázornění předmětu ve vysokých detailech ovšem vyžaduje specificky vybavené studio – přesně takové, jaké Microsoft postavil v San Franciscu: Jádro komplexu tvoří kruh o průměru pěti metrů, obklopený lešením. Na něm vedle četných světel spočívá i 106 kamer, které dění ve vytyčené oblasti snímají ze všech úhlů. Polovina z nich zaznamenává klasický obraz, zbytek pracuje v infračervené oblasti spektra. Vědci tak získávají záznam nejen samotných objektů, ale také textury jejich povrchu a barvy. Vše se přitom natáčí v 30 a 60 snímcích za sekundu.

Holografie pro každého

Pořízený materiál má obrovský datový objem okolo 10 GB/s, proto hologram prochází řadou procesů, které data optimalizují a zmenšují. Výsledný tok záznamu ve standardní kvalitě dosahuje zhruba 10 Mb/s, tedy asi osmitisíciny původní hodnoty. Takovou holografickou projekci si můžete nejen pustit, ale rovněž ji do značné míry upravit. Nevznikl totiž záznam, jaký byste pořídili klasickou kamerou, nýbrž prostorová simulace. Lze tedy například změnit barvu oblečení zobrazených lidí nebo si pohrát s nasvětlením scény. A při prohlížení nahrávky můžete okolo centra dění – třeba tančící dívky – volně „poletovat“, jako byste s ní byli před kamerami také. 

„Naším cílem je zpřístupnit zmíněnou technologii všem. Zajistit, aby byla stejně běžná jako focení nebo nahrávání videí,“ vysvětluje Steve Sullivan, který studio Microsoftu vede. V současnosti se však holografický záznam nachází ve fázi vývoje, a proto k němu mají přístup pouze pečlivě vybraní jedinci. 

Výkon na úkor kvality 

V případě návštěvy na ISS se ovšem nejednalo o pouhý záznam, nýbrž o přenos v reálném čase. Ke „smrsknutí“ datového objemu záběrů tak docházelo jen sekundy předtím, než se vysílaly na oběžnou dráhu. Jinak by totiž komunikace nebyla interaktivní a šlo by spíš o pomyslný prostorový vzkaz než o futuristickou verzi nehmotné návštěvy. Zároveň se musela zajistit zpětná vazba z brýlí HoloLens, a také proto hologramy působily značně kostrbatě: Kvalita zatím jednoduše ustupuje kvantitě a výpočetnímu výkonu, ale v blízkém budoucnu popsaná technická omezení zmizí. 

Chtělo by se možná namítnout, že technologie hologramů je s námi v praktické a funkční podobě již od roku 2012, kdy na jevišti po boku rappera Snoopa Dogga vystoupil jeho zesnulý kolega Tupac Shakur. Koncertních hologramů navíc od té doby vznikla celá řada: Na trůn krále popu znovu usedl Michael Jackson, dav opět uchvátil bouřlivák Dio a rozezpívala ho Whitney Houston. V Japonsku dokonce vyprodává haly hologram kompletně fiktivní hvězdy Hacune Miku. Rozdíl mezi návštěvou na ISS a zmíněnými koncerty spočívá v tom, že na jevišti nevystupuje skutečný hologram, nýbrž jen dvojrozměrná projekce. 

Živí mrtví 

Při popsaných estrádách se využívá technika známá jako Pepperův duch: Už roku 1862 ji prezentoval John Henry Pepper coby způsob, jak na jeviště přenést nadpřirozeno (viz Skrytý duch). V současnosti se sice daný princip opírá o moderní technologii, ale jinak zůstal zachován. Při „oživování“ jakékoliv postavy je vždy zapotřebí ji buď izolovat z historických záběrů, nebo s ní vytvořit zcela novou projekci. V takovém případě se najme herec, naučí se hýbat stejně jako daná celebrita a vystoupení následně před kamerami zahraje – načež se v postprodukci zamění jeho tvář. Pódium se pak opatří na první pohled neviditelnou odrazovou plochou a natočená postava se na ni promítá. Obraz potom vyvolává dojem prostorovosti a zesnulá hvězda před publikem ožije. 

TIP: Hvězdy vstávají z mrtvých: Čekají nás koncerty hologramů Freddieho Mercuryho a Franka Zappy?

Nejedná se však o trojrozměrnou projekci: Kdybyste na jeviště vyskočili, zjistili byste, že je prázdné. Skutečný hologram byste si naopak mohli prohlédnout ze všech stran. Aby ovšem bylo něco takového možné, musely by koncertní haly nainstalovat pokročilou zobrazovací techniku, jež by dokázala trojrozměrný hologram rekonstruovat – nebo by diváci, podobně jako astronauti na ISS, museli mít na očích chytré brýle. A taková investice do rozvíjející se technologie zůstává zatím v nedohlednu. 

Země Koruny české se jak známo proměnily na přelomu 16. a 17. století v sud plný prachu. Zdánlivý náboženský smír nikoho nepřesvědčil – konflikt mezi katolíky a evangelíky nepřestával doutnat. Císařové z rodu Habsburků patřili k pevným oporám katolicismu. Ne tak česká šlechta. Vše vyvrcholilo defenestrací v roce 1618 a následnými vojenskými konflikty, které se všeobecně považují za začátek třicetileté války.

Do tohoto soukolí se zapletl i český intelektuál Kryštof Harant, který se jinak paradoxně snažil být po většinu života spíše zdrženlivý a rozhodně měl daleko k jakémukoliv radikalismu. Přesto jej po Bílé hoře přišli na jeho hrad Pecka zatknout. Nakonec patřil k těm, kteří za českou rebélii zaplatili hrdlem, ačkoliv on sám se vinen necítil a mezi strůjce stavovského povstání rozhodně nepatřil. 

Přítel Habsburků

Harantovi předci sídlili původně v západních Čechách. Kryštof sám se narodil na hradě Klenová a jeho rodina rozhodně nepatřila k nejurozenějším, nejbohatším či nejmocnějším. Ale talentovanému synkovi se dostalo dobrého vzdělání a dokonce jej poslali na zkušenou ke dvoru Ferdinanda Tyrolského.

Zde se jeho obzor radikálně rozšířil. Nejen, že se zde zřejmě díky kontaktu s předními hudebníky své doby vzdělával v umělecké oblasti, ale především získal ambice. Od této chvíle se už český mladík nespokojil jen tak s něčím. Začal toužit po funkcích, penězích, po společenském životě v nejvyšších kruzích i po vlastní slávě a uznání. Zajímavé je, že muž, který se v budoucnu Habsburkům postaví s nebývalou drzostí, začal jako jejich přítel a věrný služebník. Jím také po většinu života zůstal. 

Dobrodruh

Na kariéru si mladý Harant musel teprve počkat, a tak se jeho touha po životním naplnění vrhla směrem, který v jeho věku neudivuje ani dnes. Zatoužil cestovat a poznávat nové země. K rysům jeho povahy patřilo, že toto své předsevzetí naplňoval důsledně a bez ohledu na nebezpečí. Přestože měl už za sebou vojenskou účast ve válce proti Turkům, rozhodl se vypravit do zemí, které právě Turci a muslimové ovládali. Riskoval, že ho někdo z bývalých nepřátel pozná. Do svaté země putoval raději v převleku a navštívil místa všem křesťanům nejdražší. Nešlo mu ale jen o dobrodružství a o to poznat svět vezdější. 

Systematické cestování po biblických místech ukazuje na to, že Harant patřil mezi renesanční intelektuály, kteří oplývali všestranným nadáním. Vždyť si po celou cestu dělal podrobné poznámky a náčrtky a uvažoval o otázkách víry a odlišnosti mezi národy. Hnala jej stejná touha po vědění, jakou měl třeba Leonardo da Vinci, pracující na svých dílech či vynálezech. Pokud vám toto přirovnání přijde přehnané, máte pravdu. Přesto je na místě.

Harant měl totiž o sobě celoživotně vysoké mínění. To, že převyšuje své současníky či krajany, dával bez okolků najevo. Víme to především díky jeho cestopisu, v němž později zážitky z cest zachytil. A snad věřil i na cosi jako prozřetelnost, jak to lidé dělávají, když svůj talent začnou považovat za poslání. Pokud s ním má bůh či osud veliké plány, jistě přece nedopustí, aby zahynul dřív, než své dílo vykoná. I proto se Harant vrhal do odvážných podniků, ve kterých mu mnohokrát hrozila smrt. Tento povahový rys se mu později stal osudným. 

Tragédie a vzestup

Jak si Harant vedl v soukromém životě? Příliš štěstí ho nepotkalo. Jeho první žena Eva Černínová z Chudenic brzy zemřela a zůstaly po ní dvě malé děti. Neposedný cestovatel dal ovšem před domácím životem přednost výpravě do Svaté země. Když se šťastně vrátil a zdálo se, že nastane rodinná idylka, obě děti několik dní po sobě zemřely. Objevují se teorie, že to zavinil mor, jistě to ale nevíme. Harantovi se každopádně nic nestalo a navíc se před ním konečně otevřela lepší perspektiva. 

Během pobytu císaře Rudolfa II. v Plzni se dostal do těsné panovníkovy blízkosti. A dokonce se mu zřejmě na rozdíl od jiných podařilo prolomit ledy a získat důvěru podivínského císaře, který se jinak lidí stranil. Harant se staral o pokrmy jeho vladařské milosti. Do chuti melancholického vládce, který trpěl střídáním nálad, se jen tak někdo trefit nedokázal. Harant zřejmě ano, i když pravděpodobnějším se jeví, že za jeho úspěchem u dvora stála vzdělanost. Co ho mohlo s habsburským císařem spojovat víc než láska ke vědě a k poznání? Ovládal jazyky, procestoval svět a přečetl mnohem více knih, než jiní dvořané. Rudolf zřejmě uvítal společnost zajímavého diskutéra. Harantovi svítalo na dobré časy. Když mu chyběly peníze, pomohl sňatek. Přiženil se na Pecku, kterou si s ním dnes spojujeme a která se vedle Prahy stává od této chvíle hlavním dějištěm našeho příběhu.

Pod pantoflem

V osobním životě šlechtice žijícího před 400 lety se samozřejmě dostáváme na pole spekulací. Přesto se zdá, že v Barboře Škopkové ze Stropčic našel oporu. A dokonce jím také trochu vládla. Nová paní Harantová projevovala nadání starat se o finanční otázky rodiny. Měla i dostatečně silný žaludek na to, aby vedla o Pecku vleklé soudní spory s vlastními příbuznými. Možná i pod jejím vlivem psal Harant císaři ostré žádosti, v nichž se domáhal dlužných peněz za svoje služby. Rudolf se kupodivu nerozčílil a alespoň částečně dluh u svého dvořana zaplatil. 

Po smrti paní Barbory by se zdálo, že Harant se doma stane pánem. Vždyť tentokrát pojal choť o řadu let mladší – Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic. Jenže do života se mu naopak začala plést tchyně. Když zeť neuspěl, vložila se do vymáhání pohledávek u císaře sama. Harant si to zřejmě nechal líbit, protože tchyně oplývala opravdu mimořádným bohatstvím, které mu mělo po jejím skonu spadnout do klína. A taky že se dočkal. Konečně měl, co chtěl: majetek, vlivný úřad i uznání současníků. K tomu mu pomohlo jak vydání cestopisu, tak i hudební nadání. Coby skladatele jej muzikologové oceňují dodnes. Vynikal především značnou zručností při psaní vícehlasů. Renesanční všuměl zde jako by předznamenal barokní cítění a vkus. Kdo ví, čeho všeho by Harant dosáhl, kdyby jeho život nepřetla osudová politická srážka.

Životní obrat

Ve sporu o trůn zůstával Harant až do poslední chvíle na Rudolfově straně, dokonce i tehdy, kdy jej skoro všichni opustili. Na to, že by se stal českým hrdinou a nepřítelem Habsburků, to v té chvíli opravdu nevypadalo. Ale pomyslným kolem dějin nepootočil. Na trůn se dostal Matyáš. A ten nejen, že mířil ke střetu s českými stavy, ale také se zbavil Rudolfových úředníků. Vlivu pozbyl i Harant. A zde se dostáváme k jedné z nejzáludnějších otázek české historie. Co zapříčinilo Harantův obrat? Uražená ješitnost? Touha po další kariéře? Přesvědčení? 

Víme s jistotou jen to, že celoživotní katolík náhle přestoupil k protestantismu. A přijal funkci, po níž marně toužil už za Rudolfa – titul „prezident české komory“. Na svou počest vydal pamětní minci, na níž velikášsky zvěčnil sebe i svou rodinu. Cítil se být na vrcholu, ačkoliv prozřetelně právě nejednal. Velel dokonce dělostřelectvu během útoku českých vojsk na Vídeň. Tuhle drzost mu Habsburkové neodpustili. 

Musel zaplatit

Po Bílé hoře to šlo rychle. Haranta zatkli přímo na jeho hradě Pecka. Přijel si pro něj pluk Albrechta z Valdštejna. Tušil zatčený, že jde na smrt, nebo věřil, že se mu nemůže nic stát? Roli, kterou sehrál při útoku na Vídeň, se snažil před soudci zlehčovat. Hájil se také tím, že ve funkci se vždy choval ke katolíkům korektně a že v úřadě, který zastával, pouze plnil svoje povinnosti. Habsburkové však potřebovali vzbouřence exemplárně potrestat. A protože některé špičky povstání zmizely včas za hranicemi jako třeba Jindřich Matyáš z Thurnu, odnesl to Harant za ně.

TIP: Veliké theatrum v Městě pražském: Jak probíhala poprava 27 českých pánů? 

Než předstoupil před kata, projevil se jako uvědomělý evangelík a o totéž žádal rodinu. Možná už věděl, že nemá co ztratit. Když prohrál v reálném životě, bojoval aspoň o své místo v pantheonu českých dějin. Manželka ho každopádně neposlechla. I s dětmi rychle přestoupila zpět ke katolicismu. Tím ironie nekončila. Vzala si muže, který Haranta provázel na cestě do Svaté země – Heřmana Černína z Chudenic. To vše tři měsíce po popravě, jíž ostatně náhradník v loži nestálé Anny Salomeny osobně přihlížel. Tento společensky obratný a prozíravý muž si mimochodem celoživotně vedl v kariéře lépe než Harant. Lze soudit, že větší mírou talentu to rozhodně nebylo. Ale tak už to ve vysokých patrech politiky chodí...

Mosasauři představují podivuhodnou skupinu druhohorních mořských plazů čeledi Mosasauridae, kteří Zemi obývali jen poměrně krátce – pouze ve svrchní křídě, před zhruba 95 až 66 miliony let. Osudným se jim stalo masové vymírání po dopadu meteoritu v Chicxulubu. 

Přestože mosasauři vymřeli společně s neptačími dinosaury, nejsou jim blízce příbuzní. Patřili mezi šupinaté plazy a v dnešní přírodě jim jsou nejbližšími příbuznými hadi a varani. S jistou nadsázkou lze říct, že šlo o obrovské mořské hady s velkou tlamou plnou ostrých zubů. 

Byli to velcí, někdy až obrovští predátoři křídových moří, kde plnili podobnou roli jako dnešní kosatky (Orcinus orca) nebo třeba velcí bílí žraloci (Carcharodon carcharias). Otázka maximální velikosti mosasaurů je stále předmětem dohadů – největší z nich zřejmě dorůstali délky okolo 15 metrů.

Nemilosrdný mořský obr

K těm větším patřil i mosasaurus, jehož části lebky, čelisti a dalších fosilních pozůstatků objevili paleontologové poblíž Kasablanky v západním Maroku. Podle badatelů mohl měřit okolo 10 metrů. Vědci mu dali jméno Thalassotitan atrox – pojmenování má původ v řečtině a vychází ze slov „thalassa“ a „titan“, což znamená „mořský obr“. Druhové jméno atrox lze přeložit jako „krutý“ nebo „nemilosrdný“.

Na rozdíl od většiny mosasaurů měl Thalassotitan atrox širší tlamu a krátké kuželovité zuby, které mu umožňovaly vyvinout velkou sílu při útocích na kořist. Z fosilních nálezů vyplývá, že kořistí těchto mořských obrů se vedle dalších mořských plazů, například plesiosaurů, nezřídka stávali i mosasauři.

TIP: Malý mosasaurus Xenodens lovil hlavonožce: Jeho čelist připomínala pilu

„Objev thalassotitana nám opět ukazuje, jak bohatý a pestrý byl život na Zemi těsně před koncem éry neptačích dinosaurů. Řada tehdejších druhů byla vysoce specializovaná k životu v ekosystémech na konci křídy,“ uvádí paleontolog Nour-Eddine Jalil z francouzského Paleontologického výzkumného centra Národního přírodovědného muzea v Paříži.

I  když druhá světová válka přinesla celou řadu inovací v taktice a vojenské technice, rozhodující slovo v drtivé většině kampaní měla vždy stará dobrá pěchota. Ta dodnes představuje bezpochyby nejpřizpůsobivější a co do použitelnosti nejuniverzálnější zbraň a ne nadarmo platí poučka, že území není dobyto, dokud na něj nevkročí noha pěšáka.

Skupina kamarádů

Také v rámci Wehrmachtu představovala pěchota úhelný kámen úspěchu prakticky všech tažení. Základní a nejmenší jednotku německých pozemních sil představovalo družstvo, jehož příslušníci měli v ideálním případě tvořit soudržný celek ne nepodobný rodině – měli se velmi dobře znát a mít mezi sebou kamarádský vztah.

Poddůstojník Friedrich Bertenrath to popisoval takto: „Nejhorší věc, která se vojákovi mohla stát, bylo umístění do družstva, v němž nikoho neznal. Byli jsme přátelé, kteří si vždy vzájemně chodili na pomoc. Bránili jsme své kamarády, aby mohli jít domů ke svým ženám, dětem a rodičům. To byla naše největší motivace.“

Tuto skutečnost podporoval i fakt, že většina pěších divizí (a tedy i jejich nižších součástí) byla stavěna na teritoriálním principu. Znamenalo to, že vojáci pocházeli zpravidla ze stejného regionu, a pokud to situace umožňovala, pak na tuto skutečnost velení pamatovalo také při přidělování nováčků a náhradníků k frontovým útvarům.

Kdo je kdo

V předválečném období dělily německé příručky družstvo do dvou menších sekcí: kulometné a střelecké. Ještě před vypuknutím konfliktu však vyšlo najevo, že efektivnější je jejich kompletní propojení, a tak bylo od takového rozlišování rychle upuštěno. Během tažení do Polska se předpisové pěší družstvo Wehrmachtu skládalo ze 13 mužů, nicméně v průběhu války se jeho složení několikrát změnilo – v obecné rovině lze říci, že počet mužů v družstvu, potažmo četě, klesal, nicméně tento fakt kompenzoval nárůst palebné síly spojený s postupným zaváděním automatických zbraní.

Velitel družstva – poddůstojník – měl jít svým mužům příkladem v boji i mimo něj – jen tak si mohl získat jejich důvěru a potřebný respekt. Aby toho docílil, musel mít větší vůli a silnější odhodlání než řadový pěšák a v akci prokazovat nadstandardní odvahu. Jeho hlavní úkol spočíval ve vydávání rozkazů, dále na bojišti určoval palebná postavení, vybíral cíle pro kulomet i střelce z pušek. Zároveň musel dbát na to, aby měli jeho muži potřebné vybavení a dostatek munice. Na počátku války byl velitel družstva ještě vyzbrojen opakovací karabinou K98k, nicméně to se brzy změnilo se zavedením samopalu MP 40.

Trojice s kulometem

Dalším klíčovým členem družstva byl kulometčík. Ten nesl kulomet MG 34 nebo později MG 42 a pro osobní obranu měl ještě pistoli. Zodpovídal za obsluhu a bezvadné fungování své zbraně a spolupodílel se na budování střeleckého postavení. K ruce měl dva další vojáky – pomocníka a nosiče munice. Úkolem prvně zmíněného muže bylo zejména doplňování střeliva do zbraně během palby, výměna hlavně, kterou u sebe nosil, a pomáhal také s odstraňováním závad. I on měl k osobní ochraně pistoli.

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

Naproti tomu nosič munice disponoval karabinou a jeho hlavní práce tkvěla v přenášení nábojových schránek nebo pásů, které doplňoval jednotlivými náboji. Zbytek družstva představovali střelci vyzbrojení puškami, v pozdějších fázích války se ale zvyšoval podíl automatických zbraní. Nacházel se mezi nimi také další poddůstojník, který plnil funkci zástupce velitele. Na starost měl zejména komunikaci a koordinaci činnosti se sousedními družstvy.

Pokračování v neděli 4. září

Podle převládajících teorií se voda dostávala na Zemi s uhličitými planetkami. Jenže voda nalezená na asteroidech složením izotopů příliš neodpovídá té pozemské, která oproti ní obsahuje méně deuteria – iontů těžkého vodíku. Přinejmenším část životodárné tekutiny na modré planetě tudíž musí mít jiný původ. Nižší poměr deuteria než na Zemi se přitom vyskytuje v samotném Slunci. Je možné, aby vodík z pozemské vody pocházel právě z naší hvězdy? 

Nepatrné kousky 

V roce 2010 se na Zemi vrátila japonská sonda Hajabusa, s nepatrnými vzorky horniny z planetky Itokawa. Vědci pomocí atomové sondové tomografie APT mimořádně detailně prozkoumali svrchních asi 50 nm povrchu vzorků. Objevili tak vrstvičky bohaté na hydroxylovou skupinu OH, obsahující atom kyslíku a vodíku, a – což je velmi důležité – vodu H₂O, složenou ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Šlo o velmi neočekávaný nález: Podle našich dosavadních znalostí by totiž měly být dané minerály z povrchu asteroidu vysušené „na troud“...

TIP: Proč je Mars tak suchý? Podle vědců může být vysvětlení poměrně jednoduché

Nejpravděpodobnější zdroj atomů vodíku, nutných k pozdějšímu vytvoření nalezené vody, představuje sluneční vítr neboli proud elektricky nabitých částic – většinou vodíkových iontů. Podle astronomů zmíněné ionty v raném období naší soustavy zasahovaly zrnka prachu na planetkách a balvanech nejrůznějších velikostí a utvářely na nich vodu. Ta se pak při dopadu kosmických objektů a prachových částic dostávala na povrch mladé Země. 

Z prachu i balvanů

Podle odborných odhadů může metr krychlový prachu z planetek obsahovat více než dvacet litrů vody. Veškerý kosmický prach, který se na Zemi v průběhu dlouhých věků dostal, tedy znamená spoustu vody vzniklé s přispěním Slunce (s menším množstvím deuteria), jež sem pronikala společně s těžkou vodou z velkých asteroidů. Izotopickému složení pozemské tekutiny by podle astronomů odpovídala směs pocházející přibližně napůl z velkých planetek a z prachu bohatého na vodu.