Nacistické špičky byly přesvědčeny o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti, s politickými nepřáteli zacházely krutě, projevovaly nepředstavitelnou nenávist vůči Židům a „méněcenným“ národům. Též zneužívaly moc, pohrdaly lidskými právy a neštítily se lží, brutality ani vyvraždění milionů nevinných lidí. Současně však usilovaly o šťastný rodinný život a doma se láskyplně věnovaly výchově svých dětí. 

Dědicové těchto vůdců vyrůstali v luxusu, pohodlí, převážně stranou válečné vřavy a bez vědomí toho, co jejich rodiče páchají. Po letech života ve zlaté kleci však se spojeneckými vojsky přišel „soumrak bohů“ a pro většinu dětí nacistických vůdců také společenský propad. Jejich otcové spáchali sebevraždu, zmizeli nebo byli zatčeni a čekala je poprava či vězení.

Osudoví rodiče

Co pociťovaly děti nacistických pohlavárů, když se po válce dozvídaly fakta o holokaustu a válečných zločinech, jež se vymykaly všem dosavadním představám o zlu? Jak se vyrovnávaly se skutečností, že odpovědnost nesli jejich otcové? Například Rolf Mengele (* 1944), syn osvětimské zrůdy Josefa Mengeleho, uvedl: „Je to prostě můj osud být jeho synem.“ 

Potomci čelných nacistů se nemohli vyhnout materiálním ani psychickým důsledkům svého původu. Jeden z nich o pocitu každodenního útěku před vzpomínkami napsal: „(…) já, věčně dětská zombie, uháním pryč, pořád a pořád uháním pryč.“ Americký novinář Gerald Posner konstatoval, že „hříchy otců poznamenaly druhou generaci Němců způsobem, který dokáže málokdo pochopit“. Děti čelily velkému tlaku i zájmu veřejnosti, jelikož jejich původ vyvolával značné emoce. Některé z nich například nepřijali do škol či zaměstnání s vysvětlením, že jejich jméno vzbuzuje negativní vzpomínky na éru, kterou se Němci snaží vytěsnit.

Stigma příjmení

Psychologové prokázali, že poprava či odsouzení k odnětí svobody otce či matky má na děti zničující vliv: Ačkoliv nic neudělaly, trpí a nesou negativní následky činů svých rodičů. V důsledku odloučení, omezení nebo úplného přerušení osobního kontaktu a vzniklých sociálních i společenských změn se u nich zpravidla projeví stres, trauma, agrese, výchovné problémy či specifické poruchy učení. Navíc je složité se vyrovnat s představou, že milující otec, který se o ně vzorně staral, by měl být zločincem a vyvrhelem. 

Důsledky této psychické zátěže se však odvíjejí od mnoha proměnných: Záleží například, kolik je potomkovi v době krize let nebo do jaké míry fungovaly „normální“ rodinné vztahy. Důležitou roli hraje také otázka, kdo se za odsouzeného ujme péče a výchovy nebo jaká je ekonomická a sociální situace zbylé či nové rodiny. Vliv má rovněž míra společenského stigmatu, jež může vést k izolaci a k šikaně „dětí kriminálníků“. Proto se mnozí z potomků nacistických vůdců snažili na sebe neupozorňovat, nebo se naopak pokoušeli vyniknout a dosáhnout co nejlepších výsledků. 

Sladkohubý slizoun

Jak konkrétně se děti nacistických elit s těžkým dědictvím vyrovnávaly? Zdá se, že většinu z nich pronásledoval pocit hanby a viny. Mnohé se za působení svých otců styděly, snažily se zapomenout, vyhnout se zájmu veřejnosti, nejitřit staré rány a vést normální život. Některé se svých otců zřekly, jiné sice nacistické zločiny neobhajovaly, ale rodičům zkoušely pomoct: Například synové vůdce německé mládeže Baldura von Schiracha se všemožně snažili, aby byl jejich otec předčasně propuštěn. 

Mnozí si změnili jméno a odmítali o svém původu hovořit. Stávalo se, že podrobnosti o nacistické minulosti někdy neznali ani jejich životní partneři. Jiní se pokoušeli hříchy rodičů odčinit, ale jen málokdy měli potřebu je veřejně odsoudit, distancovat se od nich či se omlouvat obětem. Nejdál zašel Niklas Frank, syn popraveného „kata Poláků“ Hanse Franka: Napsal o něm knihu, v níž s šokující otevřeností vylíčil neobyčejnou nenávist i opovržení a otce vykreslil jako „nekritického sladkohubého slizouna, ‚udělaného‘ do Hitlera“.

Zatímco mnohé recenze autora chválily, že nestrká hlavu do písku, český badatel Jaroslav Čvančara se vyslovil velmi kriticky: „Tolik vyžadované ‚účtování s rodiči‘, jak je předvádějí někteří potomci nacistů, například Niklas Frank (…), považuji za teatrální a hloupé. Jsem přesvědčen, že nikoliv mediální sebemrskačství, ale pouze vnitřní a hluboká katarze může dojít k upřímnému vyrovnání se s minulostí.“

Vina se nesmí dědit

Našli se však i tací, kteří nad zkázou způsobenou svými otci zavírali oči nebo jejich provinění bagatelizovali. A v neposlední řadě nechyběly ani ratolesti, jež své rodiče hrdě obhajovaly a ztotožňovaly se s myšlenkami nacionálního socialismu. Například pěstounka Eicke Bormannové vzpomínala na dceru Hitlerovy pravé ruky Martina Bormanna takto: „Velice dobře se na otce pamatovala a stále ho považovala za velkého muže. O jeho vině nechtěla vůbec nic vědět. Byla zvyklá na přepych a domnívala se, že na něj má stále nárok. Eicke měla pocit, že je něco lepšího.“ Zcela nekriticky se o svých otcích vyjadřovali též Wolf Rüdiger Hess, Edda Göringová, Gudrun Himmlerová či Ursula Dönitzová.

Není pochyb, že děti nacistů za zločiny svých rodičů nemohly a neměly za ně nést morální vinu. Jeden z vnuků říšského vůdce mládeže von Schiracha uvedl: „Vina mého dědečka je vina mého dědečka. Spolkový soudní dvůr říká, že vina je to, z čeho lze vinit konkrétní osobu. Neexistuje kolektivní trest, dědičná vina, a každý člověk má právo na vlastní biografii.“ Rolf Mengele si dále posteskl: „Otec dělal, co dělal, a já se teď za něj musím zodpovídat. To dědictví nemůže přejít na mé děti, musí skončit se mnou.“

Pokud jde o léčbu depresí, úzkostí, posttraumatického stresového syndromu nebo třeba závislostí, sklízejí v poslední době halucinogeny jeden úspěch za druhým. Potvrzují to i výsledky nejnovější klinické studie zveřejněné v odborném recenzovaném časopise JAMA Psychiatry, která ukazuje, že psychoaktivní psilocybin je slibný při léčbě závislosti na alkoholu.

Vedoucí výzkumu Michael Bogenschutz, ředitel amerického výzkumného centra Langone Center for Psychedelic Medicine Newyorské univerzity, se svými spolupracovníky prozkoumal uplatnění psilocybinu při terapii těžkých alkoholiků. Během obvyklé terapie dostalo 93 účastníků experimentu dvě dávky psilocybinu, nebo antihistaminika Benadryl v roli placeba. Kromě medikace měli účastníci studie možnost absolvovat i několik psychoterapeutických sezení.

Léčba houbičkami

Experiment trval 32 týdnů, přičemž u obou skupin došlo k výraznému poklesu konzumace alkoholu – míra nadměrného pití ve skupině užívající psilocybin klesla zhruba o 83 procent, ve srovnání s mírou konzumace alkoholu před zahájením léčby. U skupiny medikované placebem byl tento pokles přibližně 51 procent. 

Po osmi měsících od zahájení experimentu přestalo úplně pít 48 procent psilocybinem medikovaných pacientů, zatímco ve skupině užívající placebo jen 24 procent. Terapeutický účinek přidání psilocybinu ke stávající terapii je podle Bogenschutze výrazný. Zdá se, že taková léčba je podstatně účinnější než u dnes používaných léků proti alkoholismu. „Pokud se tyto účinky potvrdí i v dalších experimentech, psilocybin by mohl přinést průlom v léčbě alkoholismu,“ věří Bogenschutz.

TIP: Tažení lysohlávek medicínou pokračuje: Deprese léčí lépe než antidepresiva

Jedinou kaňkou na úspěchu klinické studie je skutečnost, že drtivá většina účastníků správně odhadla, zda jim byl podán psilocybin, nebo placebo, pravděpodobně kvůli odlišným účinkům obou preparátů. Tato na první pohled drobnost, která vlastně nic nemění na výsledcích, do jisté míry výsledky studie devalvuje. Ta totiž nebyla podle pravidel dvojitě zaslepená – terapeuti ani účastníci experimentu by správně neměli poznat, jakým preparátem jsou medikováni. Podle doktora Bogenschutze by v úvahu připadala varianta nahrazení placeba antihistaminikem (difenhydramin), které má podobně jako psilocybin mírně psychoaktivní efekt.

Nejnovější výzkumy dokazují, že hroši sehrávají v africké přírodě klíčovou úlohu v koloběhu živin. Hroch za den zkonzumuje kolem 40 kilogramů potravy. Většinu jí spořádá na souši při noční pastvě. Ráno se vrací do vodního živlu, kde pobývá prakticky celý den a přitom vylučuje do vody velká množství trusu a moči. Působí tak jako výkonný transportér živin ze suché země do řek a jezer.

Nebezpeční sprinteři

Hroši mají velmi vyhraněné teritoriální chování, a proto dokážou být nebezpeční až zákeřní. Dokonce mají na kontě víc lidských životů než kterékoli jiné africké zvíře včetně velkých šelem. Rovněž jsou známí svou nevyzpytatelností a často útočí i na zvířata, která se přišla k vodě napít.

Navzdory své velikosti a hmotnosti jsou nesmírně rychlí a na pevné zemi dokážou na vzdálenost několika set metrů vyvinout rychlost kolem 30 km/h. Býložravci zabijí v Africe každý rok mnohem více lidí než dravá zvířata. Po hroších jsou nejnebezpečnějšími africkými zvířaty buvoli a sloni. 

Kdo je tady pánem

Hierarchie uspořádání v hroším stádě je zdrojem neustálého poměřování sil mezi vůdčím samcem a jeho vyzyvateli. Vůdčí samec hájí své právo na páření ve stádě a nestrpí konkurenci. Jiní samci se musí podřídit, nebo ze stáda odejít. Hroší stádo má mnohdy až 150 kusů a v závislosti na stavu vody se mění i velikost prostoru, který mají zvířata k dispozici.

V období sucha jsou samci namačkáni víc na sebe a teritoriální půtky se vyostřují. Souboj začíná hlasitými zvukovými projevy a poměřováním velikosti tlamy a zubů. V případě, že jeden ze soupeřů rovnou neuzná převahu druhého, může potyčka při vyrovnaných silách pokračovat i celé hodiny. 

Býložravci i kanibalové

Základ jídelníčku hrochů tvoří nízké traviny, které spásají během nočních výletů. Od vody se zatoulají až na vzdálenost čtyř kilometrů a ráno se vrací do vody, kde stráví celý den. Ve vodě se nekrmí, protože vodní rostliny jsou na živiny chudší než traviny rostoucí na souši. K jejich konzumaci se uchylují jen v nouzi.

Řada vědců i amatérských pozorovatelů přírody přistihla hrochy i při konzumaci masa a vnitřností z mršin velkých zvířat od slonů přes buvoly a různé druhy antilop až po pakoně a zebry. Výjimkou nejsou ani případy, kdy hroši hodují na tělech mrtvých hrochů. V případě, že zvířata uhynou na infekční choroby, pak smrt vybírá krutou daň i mezi hrochy.

Vznik a vývoj vesmíru vysvětluje kosmologie – ta současná staví na obecné teorii relativity s příměsí chladné temné hmoty a temné energie neznámé podstaty. Poměrně dobře přitom vysvětluje velkorozměrový charakter pozorovaného kosmu, ale v detailech už tak úspěšná není. Mezi zásadní problémy patří tzv. satelitní galaxie, malé hvězdné ostrovy různých typů gravitačně vázané k větším protějškům: Ve vesmíru jich totiž pozorujeme mnohem méně, než předpovídá teorie. 

Řešení by mohly skýtat tzv. temné galaxie, tedy hvězdná seskupení obsahující jen velmi málo stálic, nebo dokonce zcela postrádající hvězdnou složku. Předpokládá se, že by sestávaly především z chladného plynu a zřejmě z temné hmoty, a pak by tudíž prakticky nebylo možné je spatřit v optickém oboru. Projevovaly by se pouze gravitačně a také v rádiové oblasti, kde lze detekovat záření chladného neutrálního plynu.

Z pozorovacího hlediska představují temné galaxie hypotetický konstrukt. Je totiž velmi obtížné rozlišit mezi plynnou galaxií a oblakem plynu vytrženým z jiného hvězdného ostrova například slapovým působením v galaktické kupě. V současné době tedy známe jen pár kandidátů na temné galaxie, jejichž pečlivé prověření si vyžádá lepší pozorování.

Česká stopa

Do pátrání po temných galaxiích se před dvěma lety zapojili také vědci Astronomického ústavu AV ČR, kteří se zaměřili na zvláštní objekt AGESVC1 282 – útvar neutrálního vodíku patřící do galaktické kupy Virgo nacházející se ve vzdálenosti 23 Mpc.

Hmotnost vodíku v tomto objektu byla odhadnuta na asi 44 milionů hmotností Slunce. Z rádiových map pořízených teleskopem Arecibo vyplývá, že zdánlivý rozměr tohoto objektu je jistě mezi 10“ a 105“. Tento cíl byl 17. a 18. dubna 2020 mapován v optické oblasti 1,4metrovým Milankovićovým dalekohledem. Přístroj pořizoval sérii snímků s celkovou expoziční dobou 10,4 h. Na snímcích ovšem nebyl optický protějšek AGESVC1 282 zachycen.

Složený a kalibrovaný snímek centrovaný na polohu objektu AGESVC1 282. Rozměr snímku je 21,9×22,7 obloukových minut a černá úsečka vlevo dole představuje měřítko při předpokládané vzdálenosti 23 Mpc. (foto: Astronomický ústav AV ČR, CC0)

Autoři studie Rhys Taylor a Michal Bílek tak pravou podstatu objektu neodhalili. Vlastnosti objektu neodpovídají žádné myslitelné fyzikální interpretaci. Téměř jistě nejde o důsledek slapového působení ani o náporovým tlakem vytržený plyn. Zřejmě nejde ani o zmagnetizovaný oblak mezigalaktického plazmatu. Údaje však nepřesvědčují ani o původu v temné nebo nízko-svítivé galaxii.

Vytříbená slovesnost, do níž se silně promítla znalost cizokrajných nářečí a specifický oborový slang, dala nejspíš vzniknout úsloví „nadávat jako námořník“. Aby ne, vysloužilí mořští vlci dokázali plynule dštít tak peprné vulgarity, že jim často nikdo kromě řečníka ani pořádně nerozuměl. Podobně se pak přisoudila verbální sprostota manuálně pracujícím řemeslníkům bez vyššího vzdělání, například dlaždičům. Jedny i druhé by do kapsy ale nejspíš strčili staří Římané, kteří při svých kletbách vynikali obraznou popisností a velmi vybraným slovníkem. Kletbami volali bohy jako svědky, účastníky a vykonavatele těch nejrafinovanějších způsobů odplaty. 

Urazit, nebo proklít?

Římané rozlišovali mezi prostou sprostou nadávkou a kletbou. Ale ne tak, jako jsme zvyklí my. Moc skrytou za vlastními zlými slovy považovali za velmi reálnou věc, takže pokud jim někdo opravdu hnul žlučí, neváhali svou momentální zlost vepsat na malou destičku, kousek papyru, olověnou tabulku, cihlu či kus keramického střepu. A tím vytvořili defixion, fyzický maják zloby, který měl nasměrovat bohy k vykonání spravedlivé pomsty. Proč si počínali tak složitě? Jednak proto, že běžnou nadávkou vypuštěnou z úst by pošpinili sami sebe. Dost často taky proto, že neznali jméno konkrétního provinilce, jemuž vděčili za své momentální příkoří. To znali jen vševědoucí a vševidoucí bohové, kteří se měli o odplatu postarat. 

Typickým příkladem může být tabulka Humanum quis sustulit Verionis palliolum nalezená během vykopávek poblíž dnešního Frankfurtu a datovaná k 1. století našeho letopočtu. V ní jistý Verio proklíná neznámou osobu, která mu ukradla plášť. „Ať pozbude mysl a paměť,“ píše se na nalezeném defixionu. S dodatkem, že pokud zlodějem byla žena, „ať jí červi a rakovina proniknou do končetin – rukou, hlavy, nohou – stejně jako do dřeně kostí“. Sice nevíme, kdo onen Verio byl, ale zdá se, že mu na onom plášti skutečně hodně záleželo. Být rozežrán červy se totiž nejen v Římě tehdy považovalo za zvlášť nedůstojnou a řekněme krajně nechutnou smrt.

Ach, ty lázně!

Na neznámého nenechavce směřuje kletba z 2. století zvaná Docimedis perdidit manicilia. V ní si nebohý Docimedis stýská nad tím, že během koupele v lázních Aquae Sulis mu někdo ukradl pár hezkých rukavic. Ten, kdo je za to odpovědný, má přijít o rozum. A nejen to. „Oči mu mají vypadnout z hlavy, jakmile zamíří k modlitbám do chrámu bohyně.“ Zdá se tedy, že okradený Docimedis alespoň vzdáleně tušil, kdo by za jeho ztrátu nejspíš mohl. Svědčí o tom i umístění jeho defixionu, který byl nalezen nedaleko objektu římských lázní u anglického města Bath. Zaměstnanci těchto lázní evidentně neměli dobrou pověst, což po staletích dokazuje fakt, že ze 180 nejrůznějších římských kleteb zde nalezených všechny až na jednu dští zlobu na místní lázeňské zloděje. 

Situace rozhodně nebyla lepší ani ve West Hill u města Uley, kde stály lázně a chrám zasvěcený Merkurovi. I tady se na osmdesáti nalezených destičkách spílá nenechavým zaměstnancům koupelí. Silvianus přišel o zlatý prsten, Saturniovi odcizili lněné plátno a Honoratovi někdo během lázně nenávratně přeparkoval povoz tažený volem. Ne vždy se z tabulek dá zjistit vše potřebné pro jejich interpretaci. Například olověná tabulka Qui mihi Vilbiam involavit, pocházející rovněž z lázeňského areálu, volá po ukrutné pomstě. „Ať úderem hlouposti pozbude rozumu, ať se jeho tělo stane tekuté, a vpije se tiše a němě do země.“ Jenže z odlomeného dochovaného fragmentu už nevyčteme, na koho přesně kletba cílí a kdo ji vynáší. 

Snad by mělo jít o zhrzeného milence, kterému někdo odloudil drahou Vilbii. Ale dost možná je tu viníkem Vilbia, případně jí samotné bylo něco odcizeno. Těžko říct. Archeo­logové a historikové v současnosti evidují více než 1 500 zaklínacích tabulek z celého „římského světa“ – od Anglie přes sever Afriky až po Sýrii. Jen kolem 600 defixionů se ale dochovalo vcelku. A ještě menší část z nich dává uceleně smysl. Historicky prvním „setem“ takových sepsaných nadávek jsou ty pocházející ze sicilského Selina z 5. století př. n. l. Je jich čtyřiadvacet a v podstatě všechny jsou namířeny proti lidem, s nimiž se zatím neznámý autor kleteb soudil. Nadávky mu měly pomoci potrestat protistranu a vyhrát při.

Sázky i pomsta

Naopak velmi konkrétní objednávku na pomstu shrnuje Inplicate lacinia Vincentzo nalezená na území někdejšího Kartága a pocházející z 2. století. Stojí v ní: „Ať se zamotá do svých sítí Vincezus Zarizo, ať není schopen sítí polapit medvěda, ať s medvědem ve středu prohraje a není schopen ho zabít, a ať se to stane každou hodinu, teď, rychle, okamžitě.“ Z toho lze odtušit, že místní gladiátor asi nevyrovnal účty za síť pro zápas s medvědem v aréně a její výrobce teď úspěch gladiátorovi rozhodně nepřeje. Není divu, v arénách se točily v sázkách nemalé peníze. A ještě větší sumy pak byly „v oběhu“ při nejrůznějších koňských dostizích. Takže nepřekvapí, že si někdo chtěl pojistit výhru i dobře mířenou kletbou.

TIP: Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?

Příkladem takové je třeba Adiuro te demon, quicunque es pocházející z 3. století. Archeologové jej nalezli na území někdejšího Hadrumenta (dnešního Tunisu). „Vzývám vás duchové, ať už jste kdokoliv, přikazuji vám, zabijte koně Zelených a Bílých tohoto dne a zabijte Clara, Primula a Romana, jejich jezdce.“ O výsledku dostihů bohužel nevíme, takže je zahaleno tajemstvím, jak to nakonec dopadlo.

Nepřejícných kleteb se proti sobě neštítili používat ani herci. Dokládá to unikátní Sosio de Eumolpo mimo, v níž herec Eumolpos žádá bohy, aby jeho konkurent Sosio zahrál kýženou roli ženy na jevišti s kvalitou opilého hříběte. Tedy asi ne moc valně. Tento defixion pochází z 3. století a z naleziště Rauranum v dnešní Francii. 

Pulzující proměnná hvězda RS Puppis patří k nejdůležitějším hvězdám na obloze, zčásti proto, protože náhodou ji obklopuje reflexní mlhovina. RS Puppis je zhruba desetkrát hmotnější než Slunce a asi 15 000× svítivější. Jde o proměnnou hvězdu třídy cefeid, jejichž jasnost se využívá pro odhad vzdálenosti blízkých galaxií.

Jak RS Puppis pulzuje s periodou asi 40 dnů, jsou její pravidelné změny jasnosti vidět v mlhovině se zpožděním jako světelné echo. Měření časového zpoždění a úhlového průměru mlhoviny umožnilo astronomům stanovit vzdálenost ke hvězdě na 6 500 světelných let s pozoruhodně malou chybou plus mínus 90 světelných let. Vzdálenost změřená z echa také umožňuje přesněji stanovit skutečnou jasnost RS Puppis a následně i dalších cefeid, čehož astronomové využívají ke zjišťování vzdáleností galaxií za Mléčnou dráhou.

Australskou faunu, především zdejší vačnatce, velmi poškozují invazní druhy, které se na kontinent dostaly „díky“ lidem relativně nedávno. Jedním z takto ohrožených druhů je i roztomilý ušatý všežravec bandikut králíkovitý (Macrotis lagotis), který dříve žil na většině území Austrálie. Dnes bandikuti přežívají už jen na 10 % plochy Austrálie, navíc hlavně v nejsušších oblastech, kde často trpí nedostatkem potravy. Ze dvou známých druhů přežívá už jen jediný (bandikut běloocasý vyhynul před zhruba 70 lety) a i jeho stavy se povážlivě zmenšují. Podle odhadů zoologů obývá dnešní Austrálii méně než 10 tisíc kusů těchto vačnatců.

Největší hrozbou pro bandikuty představují především divoce žijící kočky, které je paradoxně zabíjejí často spíše pro „zábavu“ než kvůli potravě. V podobných případech se v Austrálii při ochraně ohrožených druhů využívají rezervace ohrazené ploty, v nichž jsou invazní druhy likvidovány otrávenými návnadami. Kočky jsou ale velmi chytré a s ploty si snadno poradí. Navíc loví především živou kořist a nalíčené návnady je příliš nezajímají.

Jedovaté implantáty

Kyle Brewer z Jihoaustralské univerzity a jeho spolupracovníci proto přišli s pozoruhodným, i když poněkud kontroverzním řešením. Vědci třicítce bandikutů implantovali pod kůži kapsle s prudkým jedem. Tím je toxin označovaný jako „1080“, což je fluoroctan sodný, prudký metabolický jed, který se často využívá jako pesticid proti škodlivým savcům. 

Když takovou živou otrávenou návnadu uloví kočka a pozře sousto s jedem, kapsle se v kyselém prostředí jejího žaludku rozpustí a jed kočku rychle usmrtí. Důležitou součástí „otráveného experimentu“ jsou speciálně upravené kapsle, které bylo nutné připravit tak, aby neohrožovaly zdraví bandikutů.

TIP: Australské úřady hodlají pomocí jedovatých klobásek otrávit až 2 miliony koček

Na první pohled drastické řešení má své opodstatnění. V Austrálii existují rostliny, které produkují látky podobné toxinu „1080“ a některá zvířata jsou na tento jed adaptovaná. Patří mezi ně i bandikuti – pokud by tedy došlo k prasknutí kapsle v těle bandikuta, je poměrně velká šance, že vačnatec na rozdíl od kočky působení jedu přežije. Pokud se metoda otrávených živých návnad osvědčí, jsou badatelé připraveni ji použít i u dalších ohrožených australských vačnatců. „Doufáme, že bandikuti jsou jen začátek,“ věří biolog a biochemik Kyle Brewer.

Keňa patří mezi nejdůležitější světové producenty kávy, i když pomyslnému žebříčku kávových velmocí pochopitelně vévodí jiné země. Největším producentem kávy na světě je Brazílie, za ní následuje Vietnam a Kolumbie. Brazílie přitom vypěstuje až třetinu celkové světové produkce kávy. Přesto je právě keňská káva v mnohém výjimečná a je považována za jednu z nejkvalitnějších na světě.

Nevyzpytatelný déšť

Kávové plantáže sahají, kam až oko dohlédne. V Keni se káva pěstuje na území o velikosti přibližně 110 000 hektarů. Právě tady se daří jedné z nejkvalitnějších a nejznamenitějších káv typu arabika. Tento typ kávy ale potřebuje velmi specifické podmínky pro růst. Keňská arabika vyžaduje chladnější a vlhké podnebí. Jenže poslední léta a klimatické změny přinášejí přesný opak – velké sucho a nepravidelné, silné deště a bouřky. Keňští farmáři na kávových plantážích jsou proto zoufalí. 

Simon Kinoti nás vzal na jednu ze svých plantáží, kde nám vysvětluje, jak se svůj kofeinový vklad snaží zachránit před klimatickými změnami: „Změny klimatu přinášejí nepředvídatelné dešťové vzorce. A my kvůli tomu například nejsme schopni předpovědět, kdy aplikovat hnojivo nebo kdy budeme na farmě moci pracovat, a to všechno produkci kávy ovlivňuje. Když nemůžeme hnojit, místo deseti kilogramů kávy dostaneme pouhá dvě kila a to je pro pěstitele velký problém.“

Provázaný kávový průmysl

Změny klimatu ovlivňují také zrání kávy, které podle slov farmářů není jednotné. Sklizeň pak trvá mnohem déle, než je obvyklé, což znamená další velké ztráty v kávovém průmyslu. Farmář Ishmael Otaga názorně ukazuje, jak se zrání na plantáži v čase rozvrstvuje: „Například na této rostlině vidíte červené bobule, které jsou už připravené ke sklizni, vedle toho jsou ale stále i ty zelené, které ještě potřebují dozrát.“

Farmáři jsou v některých případech dokonce nuceni některé kávovníky úplně zničit a místo nich vysadit jiné, méně náročné plodiny. Kávový průmysl je velmi provázaný a dotýká se v Keni úplně všech. Pracovnice na farmách jsou často několikanásobné matky, které jsou na příjmu ze sběru kávy závislé. I ty se teď bojí, že budou mít kvůli nežádoucím výkyvům počasí méně práce nebo o ni dokonce úplně přijdou. „Jestli budou farmáři muset některé kávovníky dál ničit, bude to opravdu problém. Na práci na kávové farmě jsem závislá. Vydělám si tady 400 šilinků denně. Nevím, kde jinde bych k takovým penězům přišla,“ říká Rael Njeru.

Trnitá cesta do kaváren

Že se situace horší, bohužel dokazují i dostupná data z jednotlivých farem. Zatímco v roce 2016 ještě Keňa vyprodukovala asi 47 tisíc tun kávy ročně, v roce 2020 už to bylo jen 40 tisíc tun. Komplikované podmínky potvrzují i vědci, například Elijah Gichuru, který se kávou dlouhodobě zabývá: „V Keni pěstujeme kávu typu arabika, která vyžaduje chladnější a vlhké podmínky. Kvůli nárůstům teplot, změnám klimatu a dešťům máme při sklizni problémy.“

Po keňské kávě je přitom ve světě velká poptávka, protože je velmi oblíbená hlavně pro svou vysokou kvalitu a delikátní chuť. Keňská arabika v sobě spojuje jak kyselost, ve které ucítíte mandarinky nebo pomeranče, tak sladkost – tu může evokovat chuť po sladkých třešních. Spektrum chutí je u tohoto typu kávy opravdu široké. Můžete tam ucítit například i nádech jasmínu či vinné révy. 

TIP: Těžké časy: Většina druhů kávovníků je bezprostředně ohrožená vyhynutím

Farmáři na keňských kávových plantážích svůj boj ale rozhodně nevzdávají. Vědí, že jim pod rukama roste kávové zlato, a snaží se tak najít levnější a jednodušší způsoby, kterými by na změny klimatu vyzráli. Cesta z kávové plantáže až do kavárny, kde si mnoho z nás pochutnává možná právě na voňavé arabice z Keni, je teď trnitější. O to víc bychom si práce keňských farmářů měli vážit. 

Když přijde po osmi měsících sucha do madagaskarského Kirindy Forest déšť, příroda bleskově ožije. Pro mnohá zvířata začíná období rozmnožování, jiná teprve vylézají z děr, kde byla po dlouhou dobu ukryta. Tyto dvě odlišné životní strategie se zde setkávají a nabízejí pohled na velmi zajímavou podívanou, ve které jsou hlavními aktéry plazi.

Pamětníci dávno minulých dob

Madagaskarští leguáni jsou jakousi živou připomínkou někdejší existence prakontinentu Gondwany. Ten se kdysi nacházel na jižní polokouli a vznikl po rozpadu superkontinentu Pangey v druhohorách. Postupně se také rozdělil na menší části, konkrétně dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Madagaskar, Indii, Austrálii a Antarktidu. Každý z těchto kusů planety se pohyboval jiným směrem a dnes bychom si mohli myslet, že nemají historicky nic společného. 

Jedním z vodítek někdejší koexistence dnešních kontinentů a subkontinentů jsou určité společné faunistické prvky v různých částech bývalé Gondwany. Leguáni rodu Oplurus se vyskytují jenom na Madagaskaru a jejich nejbližší příbuzní žijí v Jižní a centrální Americe. Jak je možné, že neobývají například Afriku? Po rozpadu jižního prakontinentu možná žili všude, ale postupem času někde vymřeli a jejich populace se zachovaly jen na dvou zmíněných místech a ještě na Fidži, kde je jejich původ dosud obestřen tajemstvím. Podobným příkladem jsou hroznýši, které můžeme také nalézt v Americe a na Madagaskaru.

Všech šest druhů leguánů rodu Oplurus žije na Madagaskaru, z toho pět je endemických (Oplurus cuvieri, se vyskytuje také na Komorských ostrovech). Tato skupina ještěrů je tvořena dvěma evolučními liniemi. Dva druhy tvoří linii mohutnějších trnoocasých leguánů, zbylé čtyři druhy jsou menší, subtilnější a jejich ocas bývá delší než tělo. Madagaskarští leguáni jsou velmi obratní a většina z nich tráví hodně času na stromech nebo na skalách. 

Oportunističtí lovci

Na rozdíl od leguánů rodu Oplurus patří hadi rodu Leioheterodon do celosvětově rozšířené čeledi užovkovitých (Colubridae) a jejich přítomnost na ostrově nám tedy žádné bližší informace o jeho historii neposkytuje. Díky své velikosti se řadí k těm obávanějším predátorům a z hadů je převyšují jedině místní hroznýši. Společně s leguány obývají především západ Madagaskaru, kde se nacházejí sušší biotopy. Dokážou zvládnout i dlouhé období sucha, které přečkávají zavrtáni pod zemí. Po kořisti pátrají především pomocí čichu, který je neomylně vede i v nepřehledném terénu.

Během mého projektu v rezervaci, který byl zaměřen na studium predace hnízd ptáků, jsem si jejich schopnosti ověřil. Pro experiment jsme používali vajíčka vytvořená z plastelíny potřené žloutkem ze slepičího vejce. Na rozdíl od mnoha dalších dravců jedině hadi bez problémů odhalili náš trik a žádného z falešných vajíček se ani nedotkli. 

Všichni zástupci rodu Leioheterodon mají opistoglyfní chrup (zadní jedové zuby), jejich jed je ale velice mírný a člověku neuškodí (na Madagaskaru se nevyskytuje žádný smrtelně jedovatý druh hada). Svou kořist musí nějakou dobu žvýkat, aby se toxiny dostaly do jejího těla. Díky uvedeným skutečnostem jsem po rychlém obranném kousnutí od těchto hadů neměl žádné obavy o své zdraví. Jejich hlavní potravou jsou drobní obratlovci, ale jsou známí svou specializací na vykrádání hnízd. Dospělí leguáni jim padnou za oběť jen zřídka, protože jsou velmi rychlí a schopní ubránit se svým trnitým ocasem. 

Množstvím proti smyslům

S příchodem dešťů na konci období sucha vylézají hadi rodu Leioheterodon na povrch. Většina z nich nežrala až osm měsíců, a tak je jasné, že se ihned začínají pídit po nějaké potravě. V terénním kempu rezervace Kirindy Forest jich bylo možné za jeden den nachytat několik. Nezavítali sem ale náhodou, pátrali zde po snadné potravě ukryté v písku. V této době se totiž jejich životní strategie úzce propojí s rozmnožovací strategií leguánů. Větší vlhkost přiměje samice těchto ještěrů k hromadnému kladení vajec. Téměř na každém vhodném místě s teplým pískem je za pár dní ukryta výživná potrava pro predátory.

TIP: Varani, bazilišci a leguáni: Setkání s velkými ještěry

Leguáni hnízda ale pečlivě zahrabávají a písek udusávají, takže na první pohled nejsou vůbec viditelná. Nakladení několika velkých vajec s kožovitým obalem je pro samice náročným úkolem a snaží se tedy, aby jejich energie nebyla vynaložena zbytečně. V mnoha případech je ale snůška zničena predátory s výborným čichem, jako jsou šelmičky galídie a především hadi. Ti hnízda nacházejí s neomylnou přesností.

Navzdory obrovskému náporu dravců je ale strategie leguánů úspěšná. Během krátkého období je totiž nakladeno tolik snůšek, že je všichni nepřátelé nemůžou najít a zničit. Za zhruba dva měsíce se tedy na svět vylíhne nová generace těchto ještěrů a koloběh znovu začíná. 

Za první světové války probíhaly vůbec v dějinách nejrozsáhlejší operace dělostřeleckých zbraní usazených na kolejových podvozcích. Převážně statický charakter bojů na západní frontě totiž nabízel výborné uplatnění pro zbraně, které kombinovaly velký dostřel s ničivostí a poměrně slušnou (byť na železnici závislou) pohyblivostí. Na počátku konfliktu jich sice sloužilo poměrně málo, jejich počet i parametry však rychle rostly, takže celkově vzniklo přes čtyřicet typů a na podzim 1918 se na obou stranách fronty nalézalo okolo šesti stovek železničních děl. Je velmi příznačné, že se stále nejvíc hovoří o těch německých, ačkoli nadpoloviční část onoho počtu patřila zemi galského kohouta.

Francouzské zkušenosti

První improvizovaná železniční děla se objevila za americké občanské války (1861–1865) a poté se užívala v dalších konfliktech včetně toho prusko-francouzského (1870–1871). Právě Francie pak postavila i první specializovaná železniční děla, jež vznikala od začátku pro tento účel. Šlo o zbraně ráže 120 a 155 mm, jež se nalézaly na železnici s úzkým rozchodem, která fungovala v pevnostních areálech Verdun, Toul, Épinal a Belfort. Zájem generálů ovšem právě tímto i skončil, jelikož tento typ zbraní nezapadal do jejich představ o ofenzivním vedení případné války proti Německu.

Francouzské zbrojovky však zhotovily řadu velkých kanonů na kolejových podvozcích pro zahraniční zákazníky (například Dánsko, Peru či Rusko), kteří si je objednali pro použití na pobřeží a v pevnostech. Francouzský průmysl tudíž měl z čeho vycházet, když se na podzim 1914 objevila urgentní potřeba zavést do výzbroje co nejvíce těžkých děl. Prognózy rychlé manévrové války se nesplnily, západní fronta se změnila ve vleklý statický konflikt a dělostřelectvo získalo na významu, protože dokázalo ničit protivníkovy pozice i týl.

Místo lodí koleje

Francouzská armáda proto nejdříve nařídila zkonfiskovat zbraně pro zahraniční zákazníky (155mm kanony pro Búry, 200mm houfnice pro Peru nebo 293mm moždíře pro Dánsko). Již v říjnu 1914 však vláda přijala také program stavby nových železničních systémů velkých ráží, v němž se měla uplatňovat děla pro pobřežní obranu či kanony, které se původně vyrobily pro válečné lodě.

Francouzký železniční kanon ráže 194 mm. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Typickým příkladem byl pobřežní kanon vz. 1870/93 ráže 194 mm, jenž se přemístil na železniční vagon s pancéřovou kapotáží. Mohl se otáčet a pálit i kolmo na osu vagonu, jenže se jednalo o složité řešení, které se nedalo u zbraní velkých kalibrů využít. Pro pozdější železniční modifikace 194mm pobřežních kanonů se tedy používaly spíše jednoduché čtyřkolové vozy s kluznými lafetami bez možnosti změny odměru, a tak střelba musela probíhat ze zatáček na trati nebo z točen. Podobné řešení se následně uplatňovalo též u mnoha francouzských železničních děl větších ráží.

Nárůst počtů i ničivé síly

Dominantní pozici mezi dodavateli měla zbrojovka Schneider, která ostatně vyrobila i většinu zmíněných exportních vzorů. Její železniční verze 194mm děl se vesměs osvědčily, a proto se pokračovalo s většími rážemi. Na kolejích se tedy objevil 274mm kanon vz. 1893/96, jenž byl původně určen pro pobřežní obranu a nabízel maximální dostřel přes 22 km. Jeho lafeta měla možnost malé změny odměru, ale konstrukce se ukázala jako příliš komplikovaná. Hlavně se po opotřebování převrtaly na nové kalibry 285 či 288 mm.

TIP: Německá „sekačka na lidi“: Kulomet Maschinengewehr Modell 1908

Kromě společnosti Schneider se do tohoto programu zapojily i zbrojovky Saint-Chamond a Batignolles, které lafetovaly na železniční vagony 305mm pobřežní děla vz. 1893/96 s dostřelem skoro 27 km. Druhá upravila pro koleje též kanony kalibru 240 mm a přesně tato ráže se následně stala i vůbec nejrozšířenější ráží francouzských železničních děl, protože na ni připadá kolem poloviny všech exemplářů zbraní této kategorie. 

Obě zbrojovky nejprve dodávaly děla s kruhovými lafetami, jež nabízely velký rozsah odměru, opět se ale ukázalo, že jde o příliš složité řešení, takže se poté sázelo na kolébkové nebo kluzné lafety. Z nepřeberného počtu typů a modelů francouzských 240mm děl uveďme vz. 1893/96, jemuž se říkalo koloniální, protože se původně jednalo o zbraně pro obranu pobřeží v afrických a asijských koloniích. Právě ty měly ony kruhové lafety, ale mnohem většího rozšíření pak dosáhly takzvané příležitostné lafety – jednoduchá kluzná zařízení firmy Schneider na čtyřkolových a šestikolových vagonech. Tak se montovala i děla s označením vzor „G“ pocházející z námořních arzenálů.

Generálové ale stále žádali větší a větší zbraně. Po již zmíněném kalibru 305 mm tak nastoupily kanony ráže 320 mm, jež používaly kluzné lafety a podle verze nabízely dostřel 20–28 km. Společnost Schneider jich postavila více než 50 a k tomu navíc dvě 340mm děla vz. 1893, jež původně vznikla pro bitevní lodě. Kalibr 340 mm měly i čtyři kanony vz. 1912 od firmy Saint-Chamond, které nabízely opravdu působivý dostřel přes 33 km, vlastně nejvíc ze všech francouzských železničních děl Velké války.

Těžké kolejové houfnice

Zbrojovka Saint-Chamond vyrobila též 400mm železniční houfnice vz. 1915 a vz. 1916, které vznikly na bázi zkrácení a převrtání 12 hlavní 340mm kanonů. Maximální dostřel sice poklesl na přibližně 16 km, avšak díky těžším granátům se dramaticky zvýšila ničivá síla. Tyto zbraně velmi úspěšně zasáhly do bitev na Sommě a u Verdunu, kde se jim podařilo i několik výjimečných zásahů, mimo jiné zničení krytu německé armády, v němž jediný granát ráže 400 mm zabil kolem 700 vojáků. Francouzi tudíž začali objednávat další houfnice, mezi něž patřily zbraně vz. 1915 ráže 370 mm, které dodávaly firmy Schneider a Batignolles.

Granát pro 400mm železniční houfnici, květen 1918. (foto: Wikimedia Commons, NARA, CC0)

Pokračovala též výroba 240mm kanonů na provizorních lafetách či kanonů ráže 340 mm, avšak v průběhu let 1917 a 1918 se stále větší část průmyslu orientovala na produkci úplně nové zbraně – tanků, takže zákonitě klesal počet dodaných železničních děl. Francie se to ale snažila vyvážit jejich ještě větší ničivou sílou, protože hledala adekvátní odpověď na německé 420mm moždíře. Armáda si proto objednala železniční houfnici ráže 520 mm, jež by vypálila granát o hmotnosti 1 350 kg na vzdálenost 18 km. Tentokrát už neexistovalo žádné pobřežní či palubní dělo, jež by se dalo přemístit na koleje, takže společnost Schneider musela vyrobit celý systém takříkajíc od nuly. 

Výsledná zbraň označená vz. 1916 vážila asi 266 tun a spočívala na speciálně zkonstruované kluzné lafetě. Vznikly dva exempláře a zkoušky nejprve probíhaly úspěšně, poté však došlo k nešťastné explozi granátu v hlavni. Výbuch jedno z děl zničil, ale druhá houfnice stihla ještě před koncem války zasáhnout do boje.

TIP: Monstrum z Apenin: Italská houfnice Obice da 305/17 modello 16

Pracovalo se i na dalších působivých zbraních, mezi které náležel například 370mm kanon vz. 1875/79, jenže ten už se na frontu nedostal. Pozitivní zkušenosti s železničními děly vedly Francouze k udržování tohoto arzenálu i v meziválečném údobí, a tak velká část výše zmíněných kanonů a houfnic vyjela na koleje také v roce 1939. Po drtivé porážce Francie se jich zmocnili Němci, kteří je pak nasadili do některých obléhacích operací.