Silná bouře vyvrhla na baltské pláže poblíž ruského Kaliningradu velké množství trosek, na které se okamžitě sesypaly desítky lovců pokladů se sítěmi. V zimním příboji se totiž dá najít pověstné „baltské zlato“, neboli surový jantar. Ten se v podobě charakteristických oranžovo-zlatých nugetů nachází jak pod zemí, tak pod mořem.

Kaliningradský jantar se cení na více než tisíc dolarů za kilogram a je oblíbený zejména na černém trhu. Odhaduje se, že 90 % světových zásob jantaru se nachází v Kaliningradské oblasti na Sambijském poloostrově. Proces tvorby baltského jantaru je datován v eocénu, přibližně 44 miliónů let nazpět.

Obchod s baltským jantarem má tisíciletou tradici. Již v díle Germania, sepsaném kolem roku 98, se římský historik Cornelius Tacitus zmiňuje o lidech, které nazýval Aesti a jejich spojení s obchodem s jantarem pocházejícím z právě oblasti Baltu. 

Filmové triky se neustále zlepšují, a požitek z dobré vesmírné sci-fi tak může být téměř nadpozemský. Přesto je pro filmaře poměrně obtížné převést kosmos na plátno uvěřitelným způsobem. Přece jen jde o nezvyklé prostředí se svými zvláštnostmi, bez atmosféry i pozemské gravitace. Vzniklé nepřesnosti a omyly se pak rychle šíří a zkreslují naše povědomí o vesmíru. Rozhodně proto nebude na škodu uvést některé z nich na pravou míru.

Předchozí část: Kosmické mýty (1): 10 oblíbených omylů ve filmech o vesmíru

6. Chroptění na Marsu

Kdo by neznal dramatický závěr filmu Total Recall od Paula Verhoevena z roku 1990, v němž se hlavní protagonista Douglas Quaid ztvárněný nezapomenutelným Arnoldem Schwarzeneggerem ocitne na povrchu Marsu? Než ho zachrání tajemná mimozemská technologie, schopná napumpovat do řídké atmosféry rudé planety dýchatelný vzduch, hrdina dramaticky chroptí a oči mu lezou z důlků. Ve skutečnosti by se člověku v podobné situaci začala vařit krev, podobně jako ve vzduchoprázdnu, ale pomaleji a nikoliv tak dramaticky. Zásadní problém by představovaly plíce. Plynný obal Marsu je totiž podle všeho natolik řídký, že by člověk po vydechnutí plíce už znovu „nenafoukl“. Smrtelné chroptění by se tedy nekonalo.

8. Pásem planetek je velmi obtížné proletět

Za tímto omylem stojí především Hvězdné války a jejich slavná scéna – honička mezi kosmickými balvany u ledové planety Hoth. Podobně hustá pole planetek pak figurují v celé řadě vesmírných příběhů, v našem kosmu by však zmíněná situace mohla nastat maximálně bezprostředně po srážce dvou planet či po jiné obdobně dramatické události. Pásy planetek jsou nejspíš ve vesmíru docela běžné a v porovnání s okolním prostorem bývají opravdu hodně husté. Přesto balvany o velikosti stovek metrů a větší obvykle navzájem dělí přinejmenším stovky tisíc kilometrů. Honička v takovém prostředí by tedy asi byla poněkud nudná…

10. Astronauti ve vesmíru zažívají nulovou gravitaci

Často slýcháme pojmy „nulová gravitace“ či „stav beztíže“: Je prý zvláštní ocitnout se ve stavu beztíže, nulová gravitace má údajně neblahý vliv na lidský organismus, na palubě ISS se v beztíži odehrává spousta experimentů… Pokud však víme, ještě žádný člověk v historii opravdovou nulovou gravitaci nezažil. Lidé se od Země vzdálili maximálně k Měsíci, ovšem ani tam nulová gravitace rozhodně nepanuje. Vždyť náš přirozený satelit drží na jeho oběžné dráze přitažlivost Země a také on sám určitou gravitaci vykazuje.

Astronauti ve skutečnosti prožívají podstatně omezenou gravitaci a při tzv. parabolickém letu dopravního letadla, jež slouží jako trenažér, vzniká stav beztíže tak, že se letoun i pasažéři pohybují po určitou dobu setrvačností po stejné dráze. 

Ida Thøfnerová a Jens Peter Christensen z veterinární katedry kodaňské univerzity v dosud největší studii svého druhu zkoumali bezmála 4 800 nosnic ze čtyř desítek dánských chovů. Frakturu hrudní kosti odhalili asi u 4 100 z nich, tedy u více než 85 %. Nezáleželo přitom, zda se jedná o zvířata v klecových, podestýlkových, či volných chovech – jinými slovy příčina netkví v životních podmínkách drůbeže, ale v přílišném tlaku na produkci. 

Drůbežářský rébus

Průměrná nosnice dává ročně 320 vajec, fyziologicky však není na takovou zátěž stavěná. Proto se největší problémy vyskytovaly u slepic drobnějších plemen, snášejících příliš objemná vejce velikosti L. Podle Christensena stojí nyní drůbežáři před velkým rébusem: Chtějí-li zůstat u dosavadní výtěžnosti a přitom zajistit, aby nosnice netrpěly chronickou bolestí, patrně budou muset vyšlechtit nová, odolnější plemena – což je ovšem otázkou přinejmenším několika generací. Do té doby doporučuje dvojice výzkumníků alespoň odložit první snůšku o několik týdnů, dokud nebude kostra mladé slepice kompletně zpevněná. 

Změna se blíží

Ke zlepšení podmínek života nosnic přistupují zákonodárci v různých státech odlišně. Pokud jde o klecové chovy, v Německu či právě v Dánsku pochází z uvedených podmínek přibližně každá desátá slepice. Česká republika sice zatím zaostává, ale do budoucna by se měla situace změnit i u nás: V roce 2019 schválili poslanci zákaz daného způsobu chovu od roku 2027. 

Částečné průlomy do německého systému šifrovacího systému Enigma se Britům dařily přes zmobilizované a tím pádem nepříliš bojechtivé civilisty z rybářských lodí, zásadní posun ale nastal až díky chybám Fritze Julia Lempa – nositele Rytířského kříže Železného kříže a jednoho z největších es německé ponorkové zbraně. Když se 9. května 1941 jeho ponorka U-110 objevila před konvojem OB 318, Lemp se navzdory všem zvyklostem rozhodl nečekat na noční tmu a neprodleně zaútočil.

Předchozí část: Šachová partie o šifry: Spojenecký hon na německou enigmu (1)

Osudový omyl?

U-110 sice potopila tři lodě, pak se ale stala terčem protiútoku torpédoborců Bulldog, Broadway a korvety Aubretia. A právě posledně jmenované plavidlo shodilo poblíž ponorky šestnáct hlubinných náloží, které na U-Bootu rozbily měřicí přístroje, vyřadily elektromotory, roztrhly palivovou nádrž a způsobily řadu průsaků. Ponorka se samovolně vynořila, načež se na ni snesla britská kanonáda. Lemp nařídil její opuštění a lodní inženýr Hans-Joachim Eichelborn měl otevřít zaplavovací ventily. Jenže Eichelborn buď rozkaz nesplnil, nebo ventily nešly otevřít.

Další chybu udělal radista, který nechal svou kabinu napospas a utíkal do bezpečí. Lemp navzdory přísným rozkazům na destrukční práce vůbec nedohlížel a svou chybu si uvědomil, až když plaval v moři. Pokusil se proto vrátit, ale došly mu síly a utopil se. Britští námořníci pod velením poručíka Davida Balmeho pak zmrzačenou ponorku obsadili a s potěšením mohli konstatovat, že poškození nejsou fatální. Čtyři námořníci se věnovali navázání lana s torpédoborcem Broadway, ostatních sedm sbíralo zpravodajské dokumenty.

Meteorologové nebojují

Pobrali všechno včetně úctyhodné sady Lempových vyznamenání, potom U-110 opustili a ponorka ve vleku zamířila na Island. Druhý den se sice znenadání vzpřímila a potopila, nicméně zpravodajská kořist byla značná. Materiály zaplnily dvě bedny, které obsahovaly enigmu, klíče k ní na dva měsíce, signální knihu, mapy minových polí, technické manuály a mnoho jiného. A to ještě nebylo všechno.

Za šest týdnů křižník Nigeria v Atlantiku dopadl německou meteorologickou loď Lauenburg a událost se nápadně podobala předchozím případům. Meteorologové a námořníci obchodního loďstva nejevili zájem padnout za vůdce a vlast, a když zničili tajné materiály, vzdali se. V radistově kabině se přesto něco našlo a ono „něco“ nebylo nic menšího než přístupové kódy pro radioprovoz ponorek ve Středozemním moři. To vše už stačilo, aby Britové při použití několika sad „bomb“ dokázali číst německou komunikaci s minimálním zpožděním, a to i poté, co se po čase přístupové klíče změnily.

Problém se čtvrtým válcem

Čtení kódů v takřka reálném čase mělo pro německou ponorkovou zbraň nepříjemný důsledek v podobě vyšších ztrát a menších úspěchů. Relativní spojenecký komfort v tomto směru trval až do 7. října 1941, kdy kryptologové dostali na stůl zprávu, s níž si vůbec nedokázali poradit. Správně ale odhadli, že se jedná o zkušební provoz nového, čtyřválcového systému.

Dokončení: Šachová partie o šifry: Spojenecký hon na německou Enigmu (3)

Na to se dalo reagovat jen postavením úplně nové „bomby“, jenže přes Churchillovu podporu se teprve v lednu 1942 shromáždil tým, který zahájil projekční práce. Německé námořnictvo nový přístroj zavedlo už k 9. únoru a od té doby tok zpravodajských informací zcela vyschl. Několik možností k dalšímu průlomu ale stále existovalo. Nejrychlejší řešení by představoval zisk nové signální knihy, což také představovalo jeden z důvodů dalšího vpádu commandos do Norska v prosinci 1941.

V březnu 2016 byla při sebevražedném atentátu na bruselském letišti vážně zraněna třicetiletá žena. Utrpěla rozsáhlá zranění, především na noze. Ztratila tolik krve, že během léčby na jednotce intenzivní péče dostala infarkt. Přišla o část těla, včetně kusu pánve. Když se její stav po pár dnech stabilizoval, propukla u ní rozsáhlá infekce.

Původcem infekce byla bakterie Klebsiella pneumoniae, silně rezistentní na antibiotika. Žena přišla o další tkáně, žaludek, slezinu. Už to vypadalo beznadějně, když lékaři a vědci zkusili fágovou terapii. Pátrali po vhodném fágovi (viru infikujícího bakterie) a narazili na kmen fága vB_KpnM_M1, který pocházel ze vzorku odpadní vody, odebraného v gruzínském Tbilisi roku 2012.

Výcvik fága řízenou evolucí

Odborníci využili toho, že fágy se přizpůsobují bakteriím ještě rychleji než bakterie našim antibiotikům a vylepšili fága vybraného kmene metodou řízené evoluce. Nejprve fága pěstovali v laboratorních podmínkách s bakteriemi zmíněné pacientky. Fágy se množily různě úspěšně. Vědci vybrali ty nejúspěšnější fágy a použili je do dalšího kola pěstování. Tímto způsobem zopakovali celý postup patnáctkrát. Výsledkem tohoto „výcviku“ byl kmen fága, extrémně dobře přizpůsobený rezistentním bakteriím pacientky.

TIP: Průzkum lidské střevní mikroflóry odhalil přes 70 tisíc doposud neznámých virů

V únoru 2018, když už nezbývala žádná jiná možnost, lékaři použili k léčbě oběti bruselského atentátu fágovou terapii, s „vycvičeným“ fágem. Brzy došlo k dramatickému ústupu infekce a pronikavému zlepšení stavu pacientky. Přibrala několik kilogramů a její tělo se konečně začalo důkladně hojit. V budoucnu by fágová léčba mohla zachránit životy mnoha pacientů.

Počátky města sahají až do 3. století př. n. l., kdy jej založili řečtí kolonizátoři a postupně z něj vybudovali významný přístav. Původní název antické osady – Tragurion – pochází z řečtiny a v překladu znamená „ostrov kozlů“.

Dílo helénských mistrů

Helénští stavitelé město zbudovali podle klasického pravoúhlého plánu a jeho hranice vytyčili masivním kamenným opevněním. Velký rozmach Trogir zaznamenal také v době římského impéria – zejména na jeho sklonku se značně rozšířil a prošel mnoha přestavbami. Ze zmíněné éry se dochovalo několik rozsáhlých hřbitovů a bazilika.

V době stěhování národů ovládli Trogir chorvatští panovníci a začala se psát jeho nová historie. Autonomii městu zaručil uhersko-chorvatský král Koloman Uherský v roce 1107. V raně křesťanském období vyrostly v Trogiru hned dvě trojlodní baziliky, na jejichž místě dnes stojí katedrála sv. Vavřince a benediktinský kostel sv. Jana Křtitele.

Pod benátskou nadvládou

I přes mnohaletý odpor Chorvatů se stal přístav v roce 1420 součástí Benátské republiky, načež ovšem započalo období největšího rozkvětu provázené novou výstavbou. Výrazně se proměnilo hlavní náměstí, došlo na obnovu opevnění a světlo světa spatřila i pevnost Camerlengo coby sídlo benátské vojenské posádky. A právě tehdy se městu začalo říkat „malé Benátky“. Roku 1797 se pak Trogir dostal pod nadvládu Rakouska-Uherska, jež trvala až do roku 1918.

TIP: Chorvatský Motovun: Město s vůní lanýžů

Historické jádro leží na ostrůvku, který se sousedním ostrovem Čiovo i s pevninou spojují dva mosty. Starým městem se táhnou dvě původní hlavní ulice, v jejichž průsečíku se nachází dlážděné fórum. Hlavnímu náměstí dominuje katedrála sv. Vavřince, která v místě někdejší baziliky vyrůstala s přestávkami od 12. až do 16. století. V celém historickém centru můžete dodnes kromě řady kostelů a věží obdivovat také paláce někdejších význačných trogirských rodin.

O slavných historických osobnostech koluje bezpočet příběhů a zdaleka ne všechny se zakládají na pravdě. První americký prezident není výjimkou. Vypráví se například, že jako šestiletý poškodil sekyrkou kmen třešně, a pak se k tomu otci přiznal, protože nedokázal lhát. Tatínek mu prohřešek odpustil. Synkovo čestné jednání mu mělo být „dražší než tisíc stromů“. 

Tenhle příběh se zrodil až po Washingtonově smrti v roce 1799 a vymyslel si ho potulný kazatel a obchodní cestující s knihami Mason Locke Weems. Američané prahli po informacích o zesnulém prezidentovi a Weems se rozhodl jim je dodat. Do bestselleru „Život Washingtonův“ vkládal drobné smyšlené příběhy, které mu posloužily jako odrazový můstek k vylíčení oslnivé prezidentovy kariéry jako logického důsledku skvělých Washingtonových vlastností. 

Washingtonovy trable se zuby k mýtům nepatří. Bolestivé komplikace pronásledovaly tohoto vojáka a státníka prakticky po celý život. Poslední zub mu dentista John Greenwood kvůli neutuchajícím bolestem vytrhl v roce 1796, tedy pouhé tři roky před smrtí. Příběh o tom, že Washington nosil dřevěnou zubní protézu však do oblasti zkazek a mýtů patří. První americký prezident měl sice zuby zbarvené do hněda, ale to byl důsledek konzumace tabáku a vína. 

Kartáčky a pasty

Jako voják se George Washington proslavil především v bitvách války o nezávislost amerických kolonií na britské koruně. Jeho armádní kariéra však začala mnohem dříve. Bojoval na straně Britů ve francouzsko-indiánské válce, do které se spolu s výrazně slabší francouzskou armádou zapojily i některé indiánské kmeny. A už tehdy trápily mladého Washingtona zuby. V jeho deníku z roku 1756 se našel zápis o tom, že zaplatil jistému doktoru Watsonovi pět šilinků za vytržení zubu. 

Také další záznamy o výdajích svědčí o tom, že zuby stály v popředí Washingtonovy pozornosti a penězi na nich nešetřil. Nakoupil si desítky zubních kartáčků, prášků a past na čištění zubů a dokonce i tinkturu na ošetření bolavých dásní a potlačení nepříjemného zápachu z úst. Washington péči o svůj chrup rozhodně nezanedbával. Komplikací se však do konce života nezbavil. Skoro každý rok mu zubaři vytrhli nějaký bolavý zub. Washingtonovy zubní potíže nebyly pro jeho okolí tajemstvím. Kapitán John Merecer, který s budoucím prezidentem Spojených států sloužil ve Virginii, si v roce 1760 poznamenal: „Má velká ústa, která po většinu času drží pevně zavřená. Pokud je otevře, odhalí zkažený chrup.“

Z roku 1773 se dochovalo Washingtonovo poděkování jednomu obchodníkovi za dodávku dvou kameninových džbánů s nakládanými droby. Washington si pochvaloval, že jídlo je tak měkké, že ho může kousat i svými bolavými zuby. 

U zubaře celebrit

Svědectví o dramatické zubní komplikaci nabízí Washingtonův portrét od vynikajícího malíře Charlese Wilsona Pealeho z roku 1776. Obraz objednal významný obchodník a politik John Hancock jako projev díků za osvobození Bostonu z britské nadvlády. Peale zachytil na plátně otok a jizvu na levé Washingtonově tváři. Vše nasvědčuje tomu, že jde o stopy po těžkém zánětu zubu, kolem kterého se vytvořilo hnisavé ložisko čili absces. Washington si zřejmě při léčbě užil svoje. Když v roce 1783 shání zubaře, klade důraz na jeho šikovné ruce a píše: „Protože mám hned s několika zuby velké potíže, byl bych rád, kdyby mne jich zbavil nějaký zručný muž.“

Už předtím Washington o některé zuby přišel. V roce 1781 žádá v dopise zubaře Williama Bakera o pinzetu na utažení drátků, kterými měl k vlastním zubům připevněné zubní náhrady. Řídnoucí řady Washingtonova chrupu ilustruje dopis, v kterém napsal v roce 1782 domů z cest bratranci Lundovi Washingtonovi: „Podívej se do zásuvky mého stolu po dvou malých předních zubech.“

Nevíme, čí zuby to byly. S vysokou pravděpodobností pocházely od černých otroků žijících na Washingtonově usedlosti. Netušíme také, jestli tyto zuby použil Washingtonův tehdejší zubař Jean-Pierre Le Mayeur pro samotného Washingtona. Je možné, že je Washington Le Mayeurovi prodal. V té době to byla celkem běžná transakce a Washington zcela jistě patřil k těm, kdo svému zubaři platili víc, než kolik od něj dostávali zaplaceno za dodávku zubů. Le Mayeur pečoval o chrup mnoha vlivným a hlavně bohatým lidem a ceny jeho služeb byly „exkluzivní“.

Protézy

O úbytku zubů a naléhavé potřebě je nahradit svědčí i fakt, že si Washington v roce 1783 podle návodu svého zubaře sám zhotovil otisky dásní ze sádry a vosku, aby mu podle nich zubař zhotovil protézy. Možná, že i proto najdeme ve Washingtonových účetních knihách o něco později záznam o výdaji 122 šilinků za devět „zubů z negrů“. Není však úplně jasné, zda tyto zuby skončily ve Washingtonových ústech, nebo to byl z jeho strany jen „výhodný nákup“. 

Když Washington 30. dubna roku 1789 skládal přísahu jako prezident nově vzniklých Spojených států amerických, zbýval mu v ústech jediný vlastní zub – levý spodní třenový. O všechny ostatní přišel. Novopečeného prezidenta si vzal do péče přední newyorský zubař John Greenwood a vyrobil mu na míru protézu kombinující tvary vyřezané z hroších řezáků s vytrženými lidskými zuby. Jako spojovací materiál použil Greenwood mosazné drátky a hřebíčky. Protéza „visela“ Washingtonovi na posledním zubu. 

Washington si byl svého nevalného chrupu dobře vědom a považoval to za velkou osobní slabinu. Ústa držel pokud možno pevně zavřená. Nehodlal příliš ukazovat ani svou protézu. Dobře si toho všiml malíř Gilbert Stuart, který si po setkání s prezidentem poznamenal: „Měl nasazenou zubní protézu, což mělo za následek jeho strnulý výraz jasně patrný kolem úst a ve spodní části obličeje.“ 

TIP: Zpátečnické elity: I velcí státníci se nezřídka potýkali s technickým pokrokem

Washingtonovi nešlo jen o jeho osobní „image“ a prestiž. Vážně se obával, aby jako představitel nového státu nedělal chatrnými zuby své zemi ostudu a nesnižoval její mezinárodní prestiž. Svůj inaugurační projev proto nepronesl na veřejnosti, jak se od něj očekávalo, ale promluvil v uzavřené společnosti před členy Kongresu. 

Slovo „idiot“ pochází ze staré řečtiny, kde se odvozoval z východiska „ídios“ – tedy „zvláštní, osobní či soukromý“. Termín „idiōtēs“ se v antickém Řecku překládal doslova jako „soukromá osoba“ a rozuměl se tím člověk neúčastnící se veřejného života. Uvedené se vztahovalo zejména na hrstku občanů, kteří se nepodíleli na politickém dění v řecké demokracii a nevyužívali své volební právo.

TIP: Kořeny nadávek: Kde ke svým jménům přišly známé české vulgarismy

Ve významu „slabomyslný jedinec“ se slovo „idiot“ začalo používat mnohem později, a to nejdříve v angličtině. Ačkoliv šlo kdysi o oficiální diagnózu pro pacienta s mentální retardací, časem se od dané nálepky upustilo, a dnes tak „idiot“ existuje už jen jako obecný vulgarismus. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V roce 2010 oznámili astronomové pracující s observatoří Fermi Gamma-ray Space Telescope objev dvou obřích plynných struktur, které vyzařují velmi tvrdé gama záření a odléhají na obě strany galaktického disku: Tzv. Fermiho bubliny od něj sahají do vzdálenosti až 25 tisíc světelných let. Přítomnost záření gama svědčí pro vysoké teploty plynu, a vznik útvarů se tak musí pojit s nesmírně energetickou událostí. Jejich ukotvení ve výduti Galaxie a symetrie vůči rovině jejího disku naznačují, že existence bublin nejspíš souvisí s aktivitou v samotném jádru našeho ostrova, kde sídlí černá veledíra. 

Vědci pracují s více hypotézami. Před několika miliony let mohla míra akrece na centrální veledíru náhle vzrůst, přičemž byla určitá část přitékající látky urychlena do polárních oblastí. Tam energetické polární výtrysky – tzv. jety – interagovaly s řídkým plynem a vytvořily Fermiho bubliny. Podobně by mohlo dopadnout pohlcení celé hvězdy.

TIP: Říhnutí spícího monstra: Minivýtrysk supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy

Podle jiné představy výskyt bublin nesouvisí přímo s černou veledírou, ale s jadernou hvězdokupou, která ji obklopuje. Pokud by krátce po sobě prošlo několik z jejích stálic výbuchem supernovy, složený hvězdný vítr by mohl zformovat podobnou strukturu. Příčina vzniku obřích Fermiho bublin tak zatím zůstává nejasná.