Diabetes je náročným onemocněním, které značně zasahuje do života pacienta a pro malé děti to platí o to víc. Malé pacienty s diabetem 1. typu ovlivňuje značné množství faktorů, které komplikují udržení potřebné hladiny inzulínu. Malé děti jsou tím pádem velice ohrožené poklesem hladiny cukru v krvi i jeho vysokou hladinou. Oba tyto stavy jsou přitom velmi nebezpečné pro zdravý vývoj dítěte.

Dřívější výzkum ukázal, že déletrvající hypoglykemie u dětí s diabetem 1. typu souvisí s nižším IQ a pomalejším růstem mozku. Lékaři tuto situací obvykle řeší pomocí zařízení, která monitorují hladinu glukózy a v případě potřeby mohou dodat inzulín.

Chytrá aplikace CamAPS FX

Háček je v tom, že tato technologie sice funguje u starších dětí, ale u těch mladších to je horší. Vyžaduje totiž dohled nebo přímo asistenci rodičů, kteří musejí neustále sledovat hladinu glukózy dítěte a před aplikací zase manuálně upravují množství inzulínu, které pumpa zařízení vpraví do těla dítěte.

TIP: Zapomeňte na vpichy: Diabetikům zapne výrobu inzulínu mobilní aplikace

Roman Hovorka, který působí na britské Cambridgeské univerzitě, vedl výzkum revolučního zařízení s mobilní aplikací CamAPS FX, která v kombinaci s monitorem glukózy a inzulinovou pumpou představuje pozoruhodnou umělou slinivku. Zařízení automaticky upravuje množství inzulínu, podle předpovězených či naměřených hodnot glukózy.

Podle nedávno zveřejněné studie je tato technologie bezpečná pro malé děti a je pro ně přínosnější než dosavadní technologie tohoto typu. Aplikace CamAPS FX se učí, jak se u daného dítěte mění hladina inzulínu během dne. Rodiče se zapojují jen v době jídla a aplikují inzulín, zatímco jindy má vše pod kontrolou aplikace.

Fenka jménem Millie svým majitelům utekla z vodítka. Lidé ji spatřili u moře, kde jí hrozilo, že ji strhne příliv. Dostat ji z nebezpečí se ale nepovedlo hasičům, policistům ani členům pobřeží hlídky. Záchranáři nakonec přišli s chytrým a překvapivě jednoduchým řešením k dronu, který byl do pátrání po fence nasazen, přivázali klobásu jako lákadlo. 

„Protože Millie měla hlad, podařilo se ji nalákat do výše položených míst, která příliv nezaplavuje,“ pochvaloval si Chris Taylor, šéf dronového pátracího a záchranného týmu v Denmeadu. „Určitě o použití klobásy budeme uvažovat i v budoucnu: každá akce s cílem vypátrat psa bude sice jiná, ale pokud bychom se dostali do podobné situace, použili bychom tu samou metodu k nalákání psa,“ řekl Taylor v rozhovoru pro list The Guardian.

TIP: Záchrana zachránce: Britská horská služba zachraňovala bernardýnku

I když klobása na Millie zabrala, po záchranné akci znovu utekla, nejspíš proto, že byla vyplašená. Ke svým majitelům se vrátila, až když si jí lidé všimli kousek dál na pevnině. „Strašně se mi ulevilo, mít ji doma je něco fantastického,“ prohlásila majitelka zachráněné fenky Emma Oakesová.

Světlo světa tehdy znovu spatřily ruiny starobylého Machu Picchu. A přestože k jeho odkrytí nedošlo náhodou, jako když Henri Mouhot uviděl gigantický kambodžský chrám, i tento nález vědce šokoval. Jak jim mohla unikat existence dobře dochované pevnosti o rozloze 13 kilometrů čtverečních? Poté, co Inkové roku 1572 město opustili, zůstalo před okolním světem skryto mezi štíty hor více než tři staletí. 

Nerozpoznaný poklad

Na místě sice po celou dobu hospodařili kečuánští potomci někdejších obyvatel, ale nepřicházeli do styku s „civilizovanějšími“ částmi planety. Na počátku 20. století se odehrávaly pouze ojedinělé kontakty s křesťanskými misionáři, z nichž někteří lokalitu nepochybně navštívili, aniž by si ovšem zřejmě uvědomili její význam. 

Již dřív navíc Machu Picchu možná osobně spatřil německý inženýr Jorge von Hassel, který roku 1874 vytvořil jeho poměrně přesnou mapu. Nicméně o skutečné znovuobjevení stavby – jež se v roce 1983 jako jedna z prvních ocitla na seznamu UNESCO a náleží jí i titul novodobého divu světa – se postaral až americký senátor, cestovatel a profesor Yale University Hiram Bingham. 

Dobrodruh z univerzity

Rodák z Havaje přitom archeologii nikdy nestudoval a sám sebe nejraději označoval jako průzkumníka či dobrodruha, díky čemuž později inspiroval filmovou postavu Indiana Jonese. Ostatně události z roku 1911 skutečně nemají k dobrodružnému příběhu daleko. Při expedici do Peru, kterou Bingham coby 36letý amatérský badatel vedl, se nespoléhal na historické záznamy, ale především na vlastní intuici. 

Výprav do Jižní Ameriky měl tehdy za sebou již několik a hnala jej myšlenka, že se v neprobádaných Andách ukrývají dosud neobjevené ruiny inckých sídel, o nichž hovořili kečuánští domorodci. Cestovatel původně doufal, že narazí na pozůstatky Vitcosu, odkud Inkové vedli ozbrojený odpor po vpádu Španělů do Cuzca roku 1533. Ani v nejmenším však nepředpokládal, že se před ním vynoří jedno z hlavních center kdysi nejmocnější říše Jižní Ameriky. Jak později uvedl v knize Ztracené město Inků, k místu ležícímu 2 480 metrů nad mořem ho nasměroval místní dvanáctiletý chlapec, který cestu dobře znal, a jehož rodiče dokonce na několika původních terasách pěstovali obilí.

Památka v ohrožení

Naprostá většina Machu Picchu však zatím zůstávala skryta pod vegetací, takže Bingham nemohl hned přehlédnout celý jeho rozsah. Již v prvních zápisech si ovšem poznamenal, že nalezený kámen vykazuje značnou kvalitu, a okamžitě zahájil archeologický průzkum. S tím, jak se před ním postupně vynořovala stále větší plocha starobylého osídlení, mu bylo jasné, že se jedná o objev nedozírného významu. A jeho zpráva později skutečně vyvolala na akademické půdě mimořádný ohlas. 

TIP: Zánik civilizací: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

V následujícím roce zorganizovala Yale University ve spolupráci s National Geographic Society důkladnější expedici, čímž započal systematický průzkum oblasti. A přestože se naše poznatky postupně značně rozšířily, ani po více než sto letech nemůžeme o dlouho ztraceném inckém městě s jistotou říct mnoho. Památka se mezitím proměnila v jeden z nejvyhledávanějších turistických cílů Latinské Ameriky. Historikové však důrazně varují, že příliv návštěvníků – a v posledních letech před pandemií jich přijížděly průměrně čtyři tisíce denně – znamená pro cenné naleziště vážné ohrožení. 

Během genocidy ve Rwandě v roce 1994 byl za pouhých 100 dnů surově zabit přibližně milion lidí, převážně Tutsiů a 2,5 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. Extrémně rozšířené bylo také sexuální násilí – odhaduje se, že během krize bylo znásilněno 150 000 až 250 000 rwandských žen.

Badatelé z americké University of South Florida a z University of Rwanda prozkoumali genom žen z kmene Tutsiů, které byly během genocidy ve Rwandě těhotné a genom jejich potomků. Své výsledky následně porovnali s DNA jiných tutsijských žen, které v době rwandských krvavých událostí žily v jiných koutech světa. Vědce zajímalo, zda se traumatizující události nějakým způsobem „zapsaly“ do DNA žen a jejich dětí.

Označkovaná DNA

Vedoucí výzkumu Monica Uddin se zaměřila na epigenetické změny DNA, což si lze představit jako „štítky s návodem“, které jsou tvořeny chemickým skupinami, nejčastěji methylovou skupinou. Takové informace se v DNA ukládají relativně rychle a zároveň mohou být děděny a přenášeny na další generace. Ukázalo se, že na DNA přeživších žen je genocida dodnes patrná, v podobě chemických značek, které mohou omezovat funkci označených genů. Tyto změny se navíc přenášejí i na potomky přeživších žen.

Motivací výzkumníků bylo podle profesora Dereka Wildmana hledání odpovědí na otázky, které dnešní Rwanďany trápí. Rwanďané podle něj chtějí vědět, co se jim stalo. V zemi je vysoký výskyt posttraumatických stresových poruch a dalších poruch v oblasti duševního zdraví a lidé chtějí znát odpovědi na otázky, proč zažívají tyto pocity a mají tyto problémy.

TIP: Hladomor z druhé světové války mají Nizozemci stále ještě v genech

Velmi podobné výsledky přinesl nizozemský výzkum z roku 2018, který se týkal přeživších hladomoru na přelomu let 1944 a 1945. Děti, které se v Nizozemsku narodily ženám, které na vlastní kůži zažily hladomor a byly v této době těhotné, měly podobným způsobem oslabené některé geny a trpěly řadou zdravotních problémů.

Dva aratingové zlatočelí (Eupsittula aurea) se mohli dostat k pamlsku jen tehdy, pokud ve stejný okamžik zatáhli za dva konce provázku. V případě, že tah nebyl vyvinut současně, zůstali bez odměny. Aratingové tento test bez problémů zvládli a dokázali se vypořádat i s obtížnějšími úkoly, na něž jiné druhy ptáků nestačily. 

Vědci pracovali se čtyřmi aratingy, jimž předkládali stále komplikovanější úkoly vyžadující spolupráci. V nejsložitější podobě úlohy vědci nejprve umístili jednoho z aratingů do boxu, kde mohl vidět pouze svůj konec provázku. Potom chvíli počkali a teprve pak vložili druhého aratingu do jiné části boxu, kam ústil druhý konec provázku. Oba ptáčci byli odděleni neprůhlednou přepážkou, takže museli současný tah načasovat bez vizuálního kontaktu.

Spolupráce naslepo

Papoušci k úkolu přistupovali velmi individuálně. Jeden například okamžitě chytil svůj konec provazu, ale pak jej pustil a znovu jej uchopil až tehdy, když za druhý konec začal tahat jeho kolega. Jiný z aratingů zase provázek stisknul v zobáku a pak čekal, až na druhé straně zatáhne i jeho partner. 

Čtyři aratingové byli postupně podrobeni testu ve 12 různých kombinacích, kdy se jako různá kombinace bralo i spárování dvou stejných jedinců, kteří ovšem byli do boxu vloženi v různém pořadí. V těchto různých sestavách vyřešili většinu ze čtyř jim předložených testů. Nejobtížnější, výše popsaný test se jim ale podařilo zvládnout jen v pěti z dvanácti případů. To ovšem stále znamená 40% úspěšnost!

TIP: Hraví řešitelé hádanek: Překvapivě inteligentní havrani polní

„Dokázat na partnera počkat ve 40 % případů je dost působivé číslo. Ostatní ptáci, jako krkavci, havrani, žakové šedí nebo vrány novokaledonské, kteří byli dříve také testováni, nejsou schopni vůbec čekat, a to i tehdy, když svého partnera vidí,“ postavila výsledky testu do patřičné perspektivy Sara Torres Ortizová, jedna z členek výzkumného týmu.

„Zatím ale přesně nevíme, jak to aratingové dokázali. Naše záznamy ukazují, že když se ptáčci nemohli vzájemně vidět, vydávali mnohem více zvuků. Je tedy možné, že se tímto způsobem domlouvali.“ Členové týmu doufají, že se jim hádanku podaří rozšifrovat při navazujících výzkumech.

Společnost SpaceX vypouští do vesmíru stále více satelitů pro přenos internetu. Nad našimi hlavami postupně roste konstelace Starlink, která momentálně zahrnuje okolo 1 800 satelitů. Na rozdíl od tradičních komunikačních družic, které bývají tisíce kilometrů vysoko, aby měly výhled na co největší část planety, krouží satelity Starlink ve výšce zhruba 550 kilometrů nad Zemí. Aby pokryly celou planetu, musí jich být tisíce. Během pěti let by jich mělo být asi dvanáct tisíc. To přidělává vrásky astronomům a dalším vědcům, kteří jsou z rostoucího počtu satelitů znepokojeni – putující „vláčky“ jim stále častěji poškozují snímky a ohrožují výzkum vesmíru.

Przemek Mróz z Varšavské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno zjišťovali, jak satelity Starlink ovlivňují práci astronomů. Prostudovali proto snímky, které pořídilo zařízení Zwicky Transient Facility (ZTF), provozované americkou observatoří Palomar poblíž San Diega. ZTF snímá každé dva dny celou oblohu a katalogizuje všechno, co se nějakým způsobem na obloze změnilo.

Šmouhy na snímcích vesmíru

Vědci spočítali, že mezi listopadem 2019 a zářím 2021 zařízení Zwicky Transient Facility na snímcích zachytilo 5 301 šmouh, způsobených průletem satelity Starlink. Tyto šmouhy se přitom nejčastěji vyskytují na snímcích pořízených za úsvitu a za soumraku, které jsou důležité pro objevy blízkozemních planetek, pozorovaných na obloze v blízkosti Slunce.

TIP: Proč je plánovaná mobilní síť na Měsíci špatnou zprávou pro (některé) vědce?

Mróz varuje, že nárůst počtu narušených snímků oblohy je již nyní enormní. V roce 2019 bylo průletem Starlinků poškozeno asi 0,5 % snímků pořízených za úsvitu nebo soumraku. V současné době jde zhruba o 20 % takových snímků. Vedle poškozených snímků panuje také obava z možných srážek na rušné orbitě. U OSN si kvůli hrozící kolizi se svou orbitální stanicí loni stěžovala například Čína, v minulosti se Starlinkům musel vyhýbat evropský satelit Aeolus. SpaceX přitom plánují, že v roce 2027 vzroste počet satelitů Starlink na 12 tisíc. Nejspíš si není těžké představit, jak to bude na obloze vypadat.

S prvními nesmělými pokusy o start letadel z paluby lodí začali Britové již v roce 1911, první „letadlové lodě“ ale vznikly až během 1. světové války. Plošiny pro vzlet stíhaček dostaly například některé britské křižníky. Z jednoho z nich odstartovala v srpnu 1917 stíhačka Sopwith Pup s poručíkem Bernardem Smartem za kniplem. Jeho cílem byl německý Zeppelin LZ 23. Poručík Smart zasáhl německou vzducholoď palbou svého kulometu nabitého zápalnou municí a záď zepelínu vzplála. Plameny se rychle rozšířily a L 23 havarovala v moři.

Předchozí část: Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (1)

Smart o sestřelu později uvedl: „Spatřil jsem objekt u přídě zepelínu, který jsem nejprve považoval za část padající látky, ale při opětovném pohledu jsem zjistil, že jde o muže sestupujícího dolů na padáku. Vyskočil jako jediný a jak se snášel dolů, zdálo se, že jsme spolu ve vesmíru úplně sami. Když jsem se naposledy ohlédl, abych se naposledy podíval na požár, vrak vzducholodě právě narazil do moře, pouze její špička byla stále neporušená.“ 

Němec, který ze zepelínu vyskočil, se později utopil. Smart se vrátil do blízkosti britské flotily, kde provedl nouzové přistání na hladinu, a vylovila jej posádka torpédoborce. 

Místo paluby ponton

Poptávka po stíhačkách schopných operovat daleko od pobřeží stále stoupala, což vedlo admiralitu k hledání dalších možností. V létě 1918 na námořní základně Felixstowe probíhaly intenzivní zkoušky vzletové plošiny posazené na pontonech, které za sebou vlekl torpédoborec, a to rychlostí až 34 uzlů (63 km/h). Odtud startoval stíhací Sopwith Camel, který za náběžné hrany drželi příslušníci pozemní obsluhy. Když dal pilot plný plyn, muži letoun pustili a ten doslova vystřelil do vzduchu.

Po dokončení testů došlo 10. srpna 1918 k bojovému nasazení v Severním moři. Z plošiny vlečené torpédoborcem Redoubt odstartoval camel pilotovaný poručíkem Culleyem a pustil se za zepelínem L 53. Dohnal jej a zahájil palbu, ale jeden kulomet se zasekl. Druhý ale fungoval bezvadně a vzducholoď se zřítila do moře u holandského ostrova Terschelling. Britský pilot pak odlétl do blízkosti torpédoborce a úspěšně přistál na hladinu, odkud jej námořníci vylovili.

Furious pluje do války

Na jaře 1918 už byla letadlová loď Furious konečně připravená k akci a od května hlídkovala v Severním moři. Její výzbroj tvořily stíhačky Sopwith Camel v námořní úpravě Ship Camel. Během 19. června se v blízkosti plavidla objevil německý plovákový letoun a na loď zaútočil.

Pilot camelu Jack McCleery o tom později napsal: „Další dva Hunové se k lodi přiblížili ve 12.15. Jeden odhodil bomby z výšky 3 000 stop (asi 915 m – pozn. red.) a všechny dopadly do 30 metrů od našeho pravoboku. Poručík Heath z Cranwellu vystartoval a jeden nepřátelský letoun donutil k nouzovému přistání. Sám schytal střelu do svého chladiče. Byl to krásný stroj. Připluli jsme asi 20 metrů od něho a vzali na palubu jeho osádku. Stroj musel být potopen palbou z děla, protože jsme dostali rozkaz, abychom co nejrychleji vypluli směrem na sever. Ten druhý Hun unikl v pořádku.“

Nad domov zepelínů

Německé námořní letadlo sestřelené poručíkem Grahamem Heathem byl německý plovákový Friedrichshafen FF.49C. Furious dosud plnila jen defenzivní úkoly při obraně Británie, velitelům námořnictva ale bylo jasné, že skýtá i dosud netušené možnosti přenést boj hluboko do týlu nepřítele. Německé vzducholodě pravidelně útočily proti cílům v Británii, a přestože jejich vojenský význam zůstával sporný, měly silný psychologický účinek.

Hangáry zepelínů se během války staly terčem několika britských náletů, ale v roce 1918 se nacházely daleko za hranicí doletu bombardérů z pozemních základen. Na jaře padlo rozhodnutí použít k útoku na jednu z nich Furious a její camely. Výcvik pro tuto akci probíhal na letišti v Turnhouse, kde byly na trávě vyznačeny obrysy budov v cílovém Tondernu a na tomto polygonu piloti stíhaček vyzbrojených pumami trénovali bombardování. První termín útoku stanovený na 29. června nevyšel, protože panovalo špatné počasí, a tak se letadlová loď vrátila na základnu.

Včerejší přistání na letišti v belgickém Kortrijku-Wevelgemu přišlo o dva měsíce později, než mladá belgicko-britská pilotka Zara Rutherfordová plánovala. Její let se protáhl kvůli nepříznivému počasí. Na letišti ji přivítali příbuzní, novináři a fanoušci. Zabalená do britské a belgické vlajky řekla, že je moc šťastná, že se na cestu, během níž pokořila 51 000 kilometrů, vydala. „Nejtěžší bylo letět nad Sibiří – byla tam strašná zima, a pokud by se mi zastavil motor, záchrana by byla hodiny daleko. Nevím, jestli bych přežila,“ prohlásila teprve devatenáctiletá žena, která se nyní těší na to, jak bude ostatním vyprávět o svých zážitcích a povzbuzovat je, aby v životě podnikli něco bláznivého.

Oba rodiče Zary jsou piloti. K letu kolem světa odstartovala loni 18. srpna a postupně udělala přes 60 zastávek ve více než pěti desítkách zemí na pěti kontinentech. V Česku přistála v neděli 16. ledna na benešovském letišti. Původně měla namířeno do Prahy, plány ale musela změnit kvůli nepříznivému počasí.

TIP: Rekordní Koruna Himálaje: Nepálec Purja zdolal všech 14 osmitisícovek za půl roku

Dokončení přeletu je úspěchem i pro letoun Shark. Stal se prvním ultralightem vyráběným v Česku a na Slovensku, který obletěl svět. Délkou letu zaútočil i na výkon dosud jediného českého letounu, který se mohl pochlubit cestou kolem světa. V roce 2015 svět obletěl devatenáctimístný dvoumotorový letoun L 410, který za šest týdnu urazil 36 000 kilometrů s 21 mezipřistáními. Letoun Rutherfordové patří ve své kategorii k nejrychlejším na světě s rychlostí přesahující 300 km/h.

Dosud nejmladší ženou, která sama obletěla svět, byla Američanka Shaesta Waizová, které bylo v době její cesty (2017) 30 let. Nejmladším pilotem, který absolvoval sólo cestu kolem světa, se loni v červenci stal osmnáctiletý Brit Travis Ludlow.

V roce 1799, čtyři desítky let před nástupem královny Viktorie na trůn, vpadl francouzský císař Napoleon do Egypta. V důsledku jeho triumfální výpravy se mimo jiné miliony Evropanů doslechly o existenci do té doby neznámé starověké civilizace. V Evropě, a ve Velké Británii obzvlášť, pak záhy vypukla hotová egyptománie. Suvenýry ze země na Nilu představovaly ceněné zboží, přičemž někteří cestovatelé si neváhali domů přivézt dokonce mumie, nalezené v čerstvě odkrytých pyramidách. 

Dýchánek s mumií

Vítanou kratochvílí britské smetánky se následně stalo jejich veřejné odhalování během tzv. rozbalovacích dýchánků, kdy majitel vzácného artefaktu před zraky svých přátel slavnostně odmotával vrstvy balzamovacího materiálu, aby odhalil, co se skrývá pod ním. Prášek z mumií navíc našel další využití jako údajná univerzální medicína a tzv. mumiová hněď se s oblibou používala coby přísada do malířských barev. 

Fascinace Egyptem zašla tak daleko, že se někteří Britové rozhodli pro posmrtnou mumifikaci a nechali se pohřbít po vzoru starověkých obyvatel severní Afriky. Například desátý vévoda z Hamiltonu si s třicetiletým předstihem koupil sarkofág a dal jej vytvarovat podle vlastní siluety.  

Povinné truchlení

Ocitnout se v bezprostřední blízkosti mrtvého těla tehdy evidentně nikomu nevadilo, avšak při uvážení dobového kontextu to nakonec nijak nepřekvapí. Smrt totiž tvořila běžnou součást každodenního života: Když Viktorie zahajovala svou rekordně dlouhou vládu, téměř 60 % dětí neoslavilo ani páté narozeniny. Odečteme-li děsivá čísla dětské úmrtnosti, mohl se průměrný člověk dožít zhruba sedmdesáti let. Jenže v době, kdy neexistovala účinná zbraň proti infekcím, kosily populaci ve vlnách epidemie tyfu, cholery či úplavice. Na vině byla mizerná hygienická situace v celém království: Temže sloužila Londýňanům místo neexistující kanalizace a skýtala živnou půdu choroboplodným zárodkům. 

Truchlení se kromě toho dávalo veřejně najevo. Od vdov se například očekávalo, že po smrti manžela budou dodržovat předepsaný smutek přinejmenším 28 měsíců, přičemž první rok a den se musely odívat do černých šatů zahalujících celé tělo. Sama královna Viktorie ostatně strávila dlouhé čtyři dekády truchlením po svém předčasně zesnulém choti Albertovi, který skonal roku 1861. 

Pózování s mrtvolou

Po smrti milovaného příbuzného bývalo navíc zvykem ustřihnout mu pramen vlasů a uschovat jej na památku ve šperku, aby ho pozůstalý nosil neustále při sobě. Do jisté míry to dává smysl, neboť jinou hmatatelnou vzpomínku dotyčný neměl – což se však změnilo s nástupem fotografie. První černobílé snímky vznikaly právě ve viktoriánských dobách a nikoliv náhodou na nich některé zachycené osoby kvůli sinalé pleti a neurčitému výrazu vypadají jako mrtvé: Je totiž dost pravděpodobné, že v době pořízení fotografie byly již skutečně po smrti. 

Pro danou slavnostní příležitost pozůstalí nebožtíka oblékli do nejlepších šatů a za použití důmyslných stojanů, které jej držely ve vzpřímené pozici, ho fotograf zvěčnil v kruhu rodiny. Zesnulé děti se pak zpravidla posadily do postele a podepřely polštářem. Nešlo však o nějakou lacinou fascinaci smrtí. Daguerrotypie představovala drahou techniku a nebylo běžné, aby si lidé pořizovali rodinné fotografie. Své děti ovšem milovali stejně jako my dnes a nechat ratolest zvěčnit alespoň po smrti znamenalo dobrý způsob, jak si ji připomínat a překonat zármutek.

Mrtvá těla, ačkoliv zvířecí, nebyla v běžném životě ničím výjimečným. Právě v té době se rozvíjela technika preparování zvaná taxidermie a zastřelení či ulovení živočichové se situovali na čestná místa domácností. Mnohé ženy si zdobily klobouky či kabelky vycpanými ptáky a oblíbeným artefaktem se staly modely preparovaných zvířat vykonávajících nějakou typicky lidskou činnost. Zřejmě nejznámější z těchto plastických obrazů tvoří Králičí škola Waltera Pottera. 

Místo činu: hřbitov

S tím, jak důležitou roli hrála smrt v každodenní existenci, se lidé začali až paranoidně strachovat o osud svých tělesných pozůstatků. Mezi nejrozšířenější obavy patřila hrůza z pohřbení zaživa. Aby předešli nechtěnému probuzení pod hromadou zeminy, neváhali mnozí investovat do tzv. bezpečných rakví s výstražným zařízením, jímž mohl případný nešťastník ihned přivolat hrobníka. 

Nebožtíkům však hrozilo ještě jiné, o poznání reálnější nebezpečí, a sice že jejich tělo někdo ukradne. Tehdy totiž panovala obrovská poptávka ze strany lékařských fakult, přičemž ostatky popravených zločinců, které mohly jako jediné sloužit k výuce medicíny, ani zdaleka nepostačovaly. A tak se z vykrádání hrobů brzy stal poměrně výnosný byznys: Za jediného nebožtíka si mohl zloděj přijít až na několikanásobek průměrné měsíční mzdy dělníka. 

TIP: Jack Rozparovač: Deset týdnů, které otřásly Londýnem

Ti nejotrlejší se přitom vykrádáním ani nezdržovali. Jelikož platilo, že čím čerstvější mrtvola, tím lépe, představovala nejrychlejší a nejsnazší cestu, jak se k ní dostat, jednoduše vražda. Jiní na to šli ještě rafinovaněji: Aby maximalizovali svůj výdělek, zaměřovali se na hroby movitých rodů a následně vyžadovali od příbuzných za navrácení těla výkupné.

Dokončení: Británie královny Viktorie: Bizarní móda a manželky na prodej (vychází v neděli 23. ledna)

Dávné cesty v Arabské poušti byly doslova lemovány mrtvými. Ne, že by tam docházelo k nějakým masakrům. Na Arabském poloostrově se lze běžně setkat s cestami mezi oázami, kolem nich jsou uspořádané hroby s mrtvými. Jak nedávno zjistili archeologové, kteří pracují v Saúdské Arábii, kdysi byly takové cesty klíčovými komunikacemi.

Archeolog Matthew Dalton ze Západoaustralské univerzity a jeho kolegové použili satelitní snímky i terénní průzkum, s jejichž pomocí odkryli množství neuvěřitelně hustě uspořádaných pohřebních monumentů, především kolem cest. Jen v jediném okrese Khaybar jich napočítali nejméně 10 tisíc, většinou v blízkosti trvalých zdrojů vody.

Cesty doby bronzové

Jak uvádí Dalton, především v blízkosti oáz se objevené monumenty nacházejí v jedněch z největších koncentrací pohřebních staveb na světě. Zmíněné cesty a hrobky vznikly v době bronzové, asi před 4 500 lety. Podle Daltona byli v té době lidé beduínských kmenů, kteří obývali Arabský poloostrov, sociálně a ekonomicky propojení daleko víc, než jsme si mysleli.

TIP: Rozsáhlé kamenné monumenty v Saúdské Arábii představují záhadu

Když badatelé detailně prozkoumali vybrané oázy, zjistili, že z nich vybíhala síť paprsčitě uspořádaných cest a pěšin. Zřejmě šlo o cesty, jimiž lidé hnali stáda dobytka v sezónách, kdy spadlo více srážek. Během období sucha byly pro dávné beduíny nejspíše užitečnější cesty s hrobkami spojující oázy, jimiž šlo urazit velké vzdálenosti. Podle badatelů se po doposud objevených pohřebních „dálnicích“ lze dostat až 530 kilometrů daleko, aniž by z nich člověk sestoupil.