Patrně nejvýznamnějším a trvalým počinem prvního Lucemburka na českém trůnu v oblasti mecenátu bylo založení svatovítské katedrály, jejíž stavbu umožnil vyčleněním desátku z královských příjmů ze všech stávajících i budoucích stříbrných dolů. Stalo se tak ovšem až na samém sklonku jeho vlády. Jak reprezentoval svou osobu a své země během 36 let panování?

Panovnická sídla

Jako český král, lucemburský hrabě a významný aktér v říšské politice i na francouzském dvoře obýval Lucemburk řadu příbytků, z nichž málokterý měl charakter trvalého sídla, o nějž pečoval a kam se vracel. Ač se zdá, že vedl život jen v sedle, je podepsán pod několika hrady a stavbu jiných inicioval. Výzkum ukázal, že v Čechách strávil více času než v Lucembursku, a to především v prvním desetiletí, méně pak po konfliktu s Eliškou v roce 1322, kdy se intenzivně věnoval svému dědictví na západě Říše. Z korunních zemí pobýval nejčastěji ve Vratislavi. 

Protože palác na Pražském hradě se po požáru roku 1303 nalézal v neobyvatelném stavu, byla pro mladý královský pár upravena rezidence na Staroměstském náměstí, tehdy hlavním tržišti Většího Města pražského. Užívali ji při pražských pobytech zřejmě až do odchodu královny do Bavor roku 1322. Z rozsáhlého sídla se zachovala jen její obytná věž (donjon), dnešní dům U Kamenného zvonu.

Hradní palác našel ještě kralevic Karel po svém návratu do Čech v říjnu 1333 v ruinách. Někdy je počátek jeho výstavby spojován s pokusem o usazení druhé manželky Jana Lucemburského Beatrice Bourbonské v Praze, kam dorazila v lednu 1336.

Kronikář Petr Žitavský nicméně uvádí: „(…) v téže době nařídil král Jan, aby se více stavělo a pracovalo dle galského způsobu (čili ve stylu francouzské gotiky) jak na hradě pražském, tak i na Větším Městě v jeho domě. Vskutku však ty stavby, které se nyní provádějí na hradě, byly dříve začaty markrabím Karlem.“ Ostatně už v červnu 1334 přijela do Prahy Blanka z Valois s družinou. Beatrice v městě nad Vltavou ovšem dlouho nevydržela, dala mu vale už v červnu 1337.

Švagr francouzského krále

Když byl Jan Lucemburský dotazován, proč se více nezdržuje v Čechách, odvětil prý, že půda rodné vlasti je mu nejsladší. Tam patřil k jeho rezidencím především rodový hrad Lucemburk, z něhož dodnes zbyly jen nepatrné části základů (stavba byla v 19. století zlikvidována). Držel také další významná sídla v zemi, z nichž nejraději měl podle svědectví Guillauma de Machaut hrad Durbuy na ostrově na skále obtékané řekou Ourthe, jenž se na místě stále hrdě tyčí.

Od roku 1322, kdy král provdal svou sestru Marii za Karla IV. Sličného (na jejichž dvoře byl vychován Karel IV.), jeho podpora francouzských zájmů zesílila a byl častým hostem královského páru. Když se stal rádcem nového panovníka Filipa VI. (1328), dostal v Paříži darem palác Maison de Nesle. Stál u hradeb mezi městskými branami Saint Honoré a Montmartre a ještě na konci 15. století byl označován L’Hôtel de Bohême. Později přešel na Janovu dceru Jitku (Bonu) a pak na její děti. Luxusní stavba se zahradou se ale nedochovala a na jejím místě stojí Obchodní burza. 

Po roce 1332 získal Jan hrabství a rezidenci po Robertu III. z Artois, který byl obviněn ze zfalšování dokumentů a odsouzen k vyhnanství. Tento hrad, Mehun sur Yèvre, je vyobrazen na iluminaci skvostných Přebohatých hodinek vévody z Berry (Lucemburkova vnuka). Od roku 1340 tu žila Janova žena Beatrice a později ho jako svůj nejoblíbenější užíval právě Jan z Berry. Spojení s francouzskou dynastií se odráželi i v lucemburské dynastické reprezentaci, například použitím lilií ve výzdobě.  

Jan stavitel 

Ještě živá památka Janova otce císaře Jindřicha VII. v severní Itálii, jehož Dante Alighieri vítal jako „nového Caesara a Augusta“, napomohla tomu, že český král počátkem třicátých let přijal nabídku Bergama a dalších lombardských měst a stal se jejich pánem, byť ne na dlouho. V Bergamu dal postavit pevnost la Rocca, v Brescii Rocca sul colle Cidneo, v Lucce se spokojil zabráním pevnosti Augusta, jejíž donjon připomínal věžovitou stavbu domu U Kamenného zvonu. 

V Čechách se Jan Lucemburský opíral o hradní soustavu posledních Přemyslovců. Podle kastelologa Tomáše Durdíka založil údajně Adršpach a Preitenstein u Nečtin, přičemž ani v jednom případě není Lucemburkův podíl písemně doložen. Preitenstein postavený na stolové hoře představoval u nás neobvyklý typ hradu vojenského charakteru s řadou staveb pro ubytování vojska a volnou plochou pro stany i vojenské vybavení, a postrádal proto palác.

Dalšími stavbami král pověřil ambiciózní šlechtice, jimž je udělil v léno. Mezi tyto hrady přizpůsobené i pro pobyt panovníka náležel Střekov, Kamýk, Prácheň, Kyšperk a Hus. Kromě Kamýku šlo o velké hrady napodobující podle Durdíka architekturu posledních Přemyslovců s obvodovou zástavbou. Nákladná zahraniční politika pak krále donutila postupně je zastavit. Nejdůležitější objekty Karel po svém návratu do vlasti vykoupil. 

Pražské arcibiskupství

Jak už bylo zmíněno v úvodu, pamětihodný skutek učinil Jan Lucemburský 23. října 1341. Tehdy přišel na zasedání svatovítské kapituly a věnoval jí desátek horního regálu. Z něj se měla financovat nejen stavba nového kostela, ale také zřízení nových náhrobků českých patronů sv. Václava a Vojtěcha a jejich výzdoba stříbrnými deskami, pozlacenými sochami a drahými kameny (výzdobu náhrobků pořízenou markrabětem Karlem totiž roku 1336 použil k jinému účelu). 

K založení svatovítské katedrály došlo současně se zřízením pražského arcibiskupství. O ně usilovali už Přemyslovci, avšak uspěli až první Lucemburkové. Vhodná příležitost se hledala od roku 1342, kdy na papežský stolec v Avignonu usedl Kliment VI., vlastním jménem Pierre de Rosières, přítel kralevice Karla z časů jeho pobytu na francouzském dvoře. Počátkem roku 1344 pak vrcholil spor papeže s císařem Ludvíkem Bavorem a s Karlem se počítalo jako jeho protikandidátem. Tehdy Lucemburkové dosáhli vydání papežské buly (30. dubna 1344), jež povyšovala pražské biskupství, dosud závislé na mohučském arcibiskupovi, na samostatné arcibiskupství, jehož hlavou papež jmenoval Arnošta z Pardubic. 

Nádherné dílo

V Avignonu byl také vybrán první stavitel chrámu Matyáš z Arrasu, jenž měl bohaté zkušenosti z jihofrancouzských hutí. Podle latinského nápisu nad jeho bustou v triforiu katedrály byl vedením pražské huti pověřen roku 1342. Tehdy však v Avignonu nepobýval Karel, ale Jan Lucemburský a Arnošt z Pardubic, který patrně od konce třicátých let působil v králových diplomatických službách na papežském dvoře. Traduje se, že mistra Matyáše do Prahy přivedl Karel, jenž dlel v Avignonu v roce 1344. 

Právě u příležitosti vysvěcení Arnošta z Pardubic na pražského arcibiskupa byla 21. listopadu 1344 založena i katedrála. Kanovník Beneš Krabice z Weitmile, sám jeden z ředitelů chrámové stavby, o tom v kronice píše: „Potom přijel i český král Jan a jeho syn Karel do Čech a konali slavnostní sněm v městě Praze k poctě boží a patronů Pražského kostela. (...) Na této slavnosti položili český král Jan, moravský markrabě Karel, první pražský arcibiskup Arnošt a Jan, syn krále Jana, před časem vyhnaný z Tyrol, základy a první kámen Pražského kostela, který byl s pomocí boží postupem času vybudován jako neobyčejně nádherné dílo.“

Listopadovým slavným událostem byl přítomen klérus, šlechta i mnozí hosté. Přestože však jako zakladatel a hlavní donátor figuruje v listinách král Jan, má se za to, že za ideou osamostatnění české církve a vybudování metropolitního chrámu stál především Karel. 

Zahrada Panny Marie

Jan Lucemburský byl však zcela jednoznačně zakladatelem prvního kartuziánského kláštera v Čechách s názvem Zahrada Panny Marie (1342). K stavbě, která se nacházela za hradbami Malé Strany na úpatí Petřína, poblíž Újezda, krále snad inspiroval jeho strýc Balduin, který založil kartouzu v Trevíru. Podle soudobých pramenů šlo o „podivuhodné a chvályhodné dílo, dům obzvlášť vznešený a slavný“.

TIP: Cizincem v Čechách: Čím si Jan Lucemburský znepřátelil českou šlechtu?

Vedle roudnického a zejména zbraslavského kláštera byl i tento spojován s hnutím devotio moderna, nové, osobnější zbožnosti. Klášter ale vypálili husité a už v 15. století zanikl, dnes ho připomíná jen Kartouzská ulice. 

Francis Arthur Rycroft (1913–1944) byl od svých šesti měsíců vychováván v sirotčinci a ve 14 letech se začal živit jako námořník. V roce 1935 jej ale zlákala kariéra u armády a vstoupil do Královského tankového sboru.

Tankista průzkumníkem

Začátek války jej zastihl jako řidiče a radistu u 6. královského tankového pluku v Egyptě. Vyznamenal se během první bitvy u El Alameinu, když se výrazně podílel na zničení silné nepřátelské pozice: „Dne 22. července 1942 objevil nepřátelské postavení vzdálené asi 500 yardů (457 m, pozn. red.) od našich předních pozic jižně od hřebene Ruweisat. Tato pozice byla umístěna v proláklině a bránily ji protitankové kanony, kulomety, ostnatý drát a minová pole."

„Štábní seržant Rycroft vyrazil pěšky kupředu a ze vzdálenosti 300 yardů (274 m, pozn. red.) zmapoval všechna obranná zařízení. Následně osobně řídil palbu pluku na různé zjištěné cíle, zatímco stál na svém tanku. Během toho utrpěl zranění, ale okamžitě po ošetření se vrátil do akce. Celá akce vyústila ve zničení osmi německých PzKpfw III nebo PzKpfw IV a několika děl bez jakýchkoliv ztrát a umožnilo jí pohrdání tohoto důstojníka svou osobní bezpečností.“

Cesta do Evropy

Statečný voják se dočkal v prosinci 1942 povýšení na poručíka a v srpnu 1943 na kapitána. To již sloužil u 46. královského tankového pluku, v jehož řadách bojoval na Sicílii a později i v samotné Itálii. Další hvězdnou hodinku prožil 3. listopadu 1943, kdy se hned ráno po zranění velitele ocitl v čele eskadrony. Vedl svou jednotku do útoku na hřeben San Salvo a čelil přitom palbě protitankových i samohybných děl, stejně jako nepřátelských tanků.

Odpoledne vyrazili Němci do nebezpečného protiútoku, který obchvacoval pravé křídlo pluku. Rycroft měl tou dobou k dispozici už jen sedm bojeschopných tanků, ale přesunul je na kritické místo a pomohl odrazit nápor 12 nepřátelských obrněnců podporovaných pěchotou. Během dne dokázal nejen velet své eskadroně, ale také zničit dva tanky a několik dalších poškodit. Nadřízení úspěch ocenili nejen udělením Válečného kříže, ale také povýšením na majora. Francis Rycroft si však obojího příliš neužil. Již v únoru 1944 podlehl zranění.

Dvacet devět dní vědci trnuli, zda se cesta teleskopu Jamese Webba k pozorovacímu místu povede bez chyby. Během necelého měsíce se musel dostat ze složeného cestovního stavu do pracovní podoby – hlavně rozvinout obří stínicí plachtu a složit několikametrové zrcadlo. Každá malá chyba z téměř dvou stovek úkonů mohla být fatální.

Vesmírný teleskop se na svou pozici dostal během včerejška pomocí trysek při operaci, která trvala zhruba pět minut. Inženýři z řídícího centra v americkém Baltimoru je aktivovali ve 20 hodin našeho času. První pozorování se od zařízení, které je nyní od Země zhruba čtyřikrát dál než Měsíc, očekávají letos v červnu. Předcházet jim bude nastavení zrcadel a ochlazení detektorů infračerveného záření.

„Jsme o krok blíže odhalení záhad vesmíru. Nemůžu se dočkat, až uvidím z Webbova teleskopu první nové výhledy na vesmír,“ okomentoval událost ředitel NASA Bill Nelson.

Sedmitunové zařízení bude pozorovat vesmír z takzvaného druhého Lagrangeova bodu (L2), kde se vyvažují gravitační síly Země a Slunce. Teleskop nebude přímo v tom bodě, ale bude okolo něj obíhat a spolu s tím bude obíhat se stejnou úhlovou rychlostí okolo Slunce jako Země. Díky tomu může teleskop udržovat stabilní pozici a zároveň je dostatečně daleko od Slunce na to, aby dokázal zachytit velice slabé infračervené záření, které dorazí na jeho zrcadla z prvních hvězd a galaxií, jež vznikaly před 13,5 miliardami let.

Obří ledovec, označovaný jako A68A, se v červenci 2017 odlomil od ledového šelfu Larsen-C na Antarktickém poloostrově. Když vyrazil na svou čtyři tisíce kilometrů dlouhou pouť, představoval největší samostatný ledovec na Zemi. S rozlohou 5 719 kilometrů čtverečních byl šestým největším ledovcem ve známé historii.

Kolem Vánoc 2020 se ledovec A68A opět ocitl v hledáčku vědců, když se těsně přiblížil k britské Jižní Georgii. Mezi odborníky tehdy panovaly obavy o zranitelnost ostrovních ekosystémů. I to bylo jedním z důvodů, proč byl ledovec A68A pečlivě monitorován britskými odborníky Leedské univerzity, Centra pro polární pozorování a modelování (CPOM) a výzkumné agentury British Antarctic Survey (BAS), pomocí satelitních snímků a měření.

Příliv z ledovce

Data ze satelitů i místní měření naštěstí ukázala, že žádná katastrofa se alespoň prozatím nekoná. Podle vědců ztratil ledovec během své cesty podstatnou část své masy a nedošlo tak k nejhoršímu – pokud by ledovec uvízl na mořském dně, mohl by poškodit místní faunu nebo ovlivnit podmořské proudy a trasy mořských dravců. Podle glacioložky Anne Braakmann-Folgmannové z centra CPOM se ledovec vlivem tání ztenčil z původních 235 metrů na 67 metrů. V době, kdy dorazil k ostrovu, dosahovala jeho podvodní část hloubky 141 metrů, přičemž dno se zde nachází jen o devět metrů níž.

TIP: Antarktický „Ledovec Soudného dne“ se může zhroutit do pěti let, varuje americký glaciolog

Přestože ledovec nakonec do mořského dna nenarazil, úplně vyhráno ještě není. V těsné blízkosti ostrova z ledovce vyteklo do moře ohromujících 152 miliard tun sladké vody, což je ohromná porce nejen vody ale i živin. Pro představu, jde asi o dvacetinásobek množství vody v legendárním skotském jezeru Loch Ness anebo zhruba 61 milionů olympijských plaveckých bazénů. Zda bude dopad na místní ekosystém pozitivní, nebo naopak negativní, ukáže podle glacioložky Folgmannové až budoucnost.

Na světě žije ohromný počet druhů hlístic. Známe jich okolo 25 tisíc, ale zřejmě jich existuje daleko více. Přesto víme jen o dvou druzích, které infikují sklípkany. Druhý z těchto druhů známe díky týmu odborníků, které vedl Adler Dillman z kalifornské Riversidské univerzity.

Hlístice, která dostala jméno Tarantobelus jeffdanielsi, napadá ústní ústrojí sklípkanů a paralyzuje ho. Kromě toho mění i chování svého hostitele. Požírá hlavně bakterie sklípkana, který kvůli tomu nemůže jíst, až nakonec zemře hlady. Vzhledem k tomu, že sklípkani vydrží značnou dobu bez potravy, jde o velmi dlouhé umírání. Některé druhy (pokud mají přístup k vodě) mohou vydržet bez jídla až dva roky.

Danielsova hlístice

Nezvyklé druhové jméno hlístice je poctou americkému herci Jeffu Danielsovi. Autoři objevu jsou fanoušci filmu Arachnofobie z roku 1990, v němž právě Jeff Daniels hraje jednu z hlavních rolí. Slavný herec, který si zahrál například ve filmu o Stevu Jobsovi, komedii Blbý a blbější nebo v rodinném snímku 101 dalmatinů, byl z ocenění nejprve v rozpacích. A není divu – kdo by také chtěl, aby bylo jeho jméno spojováno s vraždící parazitickou hlísticí? Po vysvětlení motivace vědců ale „svou“ hlístici přijal a je na ni prý náležitě pyšný.

TIP: Budeme si léčit bolest jedem jihoamerických sklípkanů zubatých?

K objevu hlístice Tarantobelus jeffdanielsi došlo v září 2019, kdy parazitologa a odborníka na hlístice Adlera Dillmana kontaktoval chovatel sklípkanů. Potřeboval pomoc se záhadnou infekcí, která mu ohrožovala chovy. Dillman ihned rozpoznal infekci hlísticemi. Výzkum pozoruhodného parazita bude pokračovat. Vědci chtějí prostudovat jeho život, především to, jakým způsobem mění chování pavouka. Také by rádi zjistili, jak takovou infekci léčit, nebo jak jí předcházet.

Vše začalo krátce před polovinou listopadu 1419. Venkovští husitští radikálové odcházeli jako nežádoucí element po týdnu pobytu z Prahy. Vraceli se do svých domovů, leč sezimoústecká skupina neměla kam. Poddanské město nad soutokem Lužnice a Kozského potoka převzal v předchozích dnech pod kontrolu na úkor svého nevlastního bratra Prokopa katolický pán Oldřich z Ústí. A ten žádné husity na svých statcích trpět nehodlal. Ze Sezimova Ústí vypudil i vyznavače kalicha, kteří se nezúčastnili poutě do Prahy. 

Zkáza hříšného světa

Část sezimoústeckých husitů se svými kazateli nalezla útočiště u Prokopa z Ústí v Kamenici (nad Lipou), zbytek zamířil, stejně jako Jan Žižka, Břeněk z Dolan a Chval Řepický z Machovic, z hlavního města království do Plzně. Působil zde charismatický kazatel Václav Koranda, pod jehož vedením získala Plzeň, obklopená ze všech stran statky katolických šlechticů, přízvisko „město Slunce“. Spolu se Slaným, Louny, Žatcem a Klatovy tvořila pětici měst, v nichž podle proroctví radikálních kazatelů měli skuteční přívrženci Božího zákona nalézt záchranu před zkázou, předpovídanou na přelom první a druhé únorové dekády roku 1420.  

Pouze tato pětice a několik návrší, na nichž se venkovští husité scházeli již od Velikonoc 1419, skýtala záruku bezpečí před nelítostným Božím trestem, jenž prý brzy zničí všechny hříšníky. Byla to naděje, k níž se husitští radikálové upínali v situaci, kdy museli čelit stupňujícím se represím ze strany přívrženců Zikmunda Lucemburského, jehož čeští a moravští šlechtici uznali na sklonku roku 1419 za dědice českého trůnu.    

Konec světa ale nenastal a Zikmundovi stoupenci nadále pronásledovali přesvědčené husity. Jan Žižka jako vojenský hejtman v Plzni sice sváděl vítězné šarvátky s Bohuslavem ze Švamberka i s dalšími katolickými pány, ale věděl, že městskou pevnost dlouho neudrží. Když zhasla naděje v tělesný příchod Kristův a zázračné zničení všech Božích protivníků, vzali vypuzení sezimoústečtí husité osud do svých rukou.

Noc na Popeleční středu

Iniciátory odvážné a promyšlené akce byli kněží a přední organizátoři poutí „na hory“, jmenovitě Vaněk (Vaníček, Vanček), Petr Hromádka (též Hromada, jinak Veliký) z Jistebnice, Jan z Bydlína (u Pacova) a jeho krajan Jan Smolín, zřejmě nižší šlechtic. V případě prvních tří osob můžeme s jistotou předpokládat vazby na předrevoluční husitskou komunitu v Sezimově Ústí, sdružující radikální kazatele a jejich věrné. Stranou nezůstal ani Prokop z Ústí, který se na celé konspiraci podílel. 

Několik dní před koncem masopustu se zmíněná čtveřice spolu s desítkami stoupenců a s členy Prokopovy kamenické bojové družiny vydala k Sezimovu Ústí. Někteří se skrývali po lesích (rok 1420 byl zřejmě vůbec nejteplejší v celém 15. století), jiní v okolních vesnicích. Vhodný okamžik nastal před rozedněním 21. února 1420. Byla právě Popeleční středa a celé město, kromě několika spiklenců, vyspávalo alkoholové opojení i masné hody, jimž se lidé blaženě oddali před nadcházejícím čtyřicetidenním půstem. Než se probrali, bylo Sezimovo Ústí v moci husitů a ozbrojenců pana Prokopa. Katoličtí obyvatelé buď uprchli, nebo byli zajati a následně vypovězeni z města. Jejich domy i další nemovitosti si rozebrali vítězové.

Rovněž dominikáni, na které měli kališníci zvláště spadeno, museli opustit klášter u kostela sv. Dominika. Z města zmizel i farář Martin. Klášterní kostel radikálové asi hned vypálili. Husitské tsunami si snad ještě nevyžádalo lidské životy. Pozdní veršované letopisy nicméně praví, že vítězové „mnichy, kněžie ztopichu“.

Zchátralé Hradiště

Ovládnutí Sezimova Ústí mělo z právního hlediska legální krytí, neboť město setrvalo v držení stejného šlechtického rodu. Pouze pana Oldřicha vystřídal na místě vrchnosti jeho nevlastní bratr Prokop. Co nedokázal Kristus, svedli v jeho jménu Boží bojovníci na zemi.

Pan Oldřich z Ústí utrpěl již po několika dnech druhou ránu. Prokopova družina spolu se sezimoústeckými husity obsadila jeho nedaleký, necelé čtyři kilometry vzdálený hrad Kotnov. Pevnost, tyčící se na ostrožně nad soutokem řeky Lužnice s Tismenickým potokem, byla původně založena k ochraně posléze zaniklého města Hradiště. Jeho pozůstatky zůstávaly v terénu stále dobře viditelné. Sezimovo Ústí, které se každým dnem mohlo stát terčem útoku Zikmundových přívrženců, se nedalo uhájit. Fortifikace na Hradišti poskytovala nesrovnatelně větší bezpečí. Nutnost tak velela přestěhovat sezimoústecké radikály do areálu někdejšího města, jehož zchátralé hradby ještě stály. Příkazem chvíle bylo zdokonalit opevnění a připravit se k obraně. K tomu ale dosavadní síly nestačily.

Petr Hromádka ovšem stále udržoval styky se sezimoústeckými bratry a sestrami pobývajícími v plzeňském exilu. Na západ Čech proto vypravil posla s žádostí o jejich spěšný přesun na Hradiště. Transfer se uskutečnil nadvakrát. První skupinu přivedl Chval Řepický z Machovic, druhou 27. či 28. března Žižka, který cestou porazil u Sudoměře oddíly katolické šlechty.

Vzorová obec Tábor

Nové obci, budované v troskách zpustlého města, dali radikální husité podle vzoru nejznámějšího návrší, na kterém se v roce 1419 scházeli, biblické jméno Tábor. Název odkazoval na horu, kde se Ježíš proměnil a vyjevil apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi svou Božskou podstatu (Matouš 17, 1-13; Lukáš 9, 29-36). Už rané křesťanství ji spojovalo s galilejskou horou Tábor, která v tamní krajině dominuje podobně jako u nás Říp. 

Souvislost táborské obce s Novým zákonem je nepochybná. První, ještě dřevěný kostel postavený na Táboře byl totiž zasvěcen Proměnění Páně a shodné zasvěcení přejala i pozdější kamenná stavba. Nyní měli radikálové svou horu, hlásící se k autoritě Ježíše Krista jako nejvyššího i nejdokonalejšího vládce a manifestující závaznost jeho zákona pro všechny obyvatele právě založené obce.

Vše staré shoří

Po příchodu inicioval Jan Žižka převratný čin. V soboru 30. března, den před Květnou nedělí, která ohlašovala počátek Svatého týdne, donutili obyvatelé Hradiště všechny, kdo ještě zůstávali v Sezimově Ústí, k odchodu na Tábor. Pak město odevzdali plamenům. Sezimovo Ústí nesmělo sloužit jako základna nepřátelům kalicha a jeho cílená devastace zároveň oznamovala rozchod se starým, zkaženým světem. Opravdové křesťany očekával harmonický život v obci na Hradišti a posléze v nadcházející Kristově říši, v jejíž uskutečnění ještě roku 1420 část táboritů neochvějně věřila.

Ne všichni, kdo Sezimovo Ústí opouštěli, podmanivé vizi podlehli. Někteří pro jistotu zakopali do země nádoby naplněné penězi. Už asi zaslechli, že na Táboře budou muset odevzdat do kádí všechny cennosti, aby bylo možné zajistit chod obce, řídící se biblickým vzorem. Ukryté poklady si ale už nikdy nevyzvedli.  

Krvaví andělé

Na Táboře se o Svatém týdnu rodil nový svět nejen symbolicky. Obyvatelé si zvolili čtyři hejtmany, mezi nimiž budil největší pozornost vojenský velitel Jan Žižka z Trocnova (dalšími byli Mikuláš z Husi, Zbyněk z Buchova a Chval Řepický z Machovic). Pod Žižkovým vedením zahájili táborité ofenzivu proti okolním nepřátelům. Již na Velký pátek 5. dubna krátce před rozbřeskem překvapili Žižkovi bojovníci spící vojenský oddíl kutnohorského mincmistra a Zikmundova stoupence Mikeše Divůčka z Jemniště v Mladé Vožici. Městečko zapálili a zajaté katolické bojovníky vyměnili za husity odvlečené od Sudoměře. Pro vítěze byly velmi důležité zbraně, jichž se zmocnili, a také koně, kterých Žižka využil k výcviku prvních táborských jízdních.

Asi 7. dubna, o velikonoční neděli, následoval úder na vodní tvrz Sedlec vzdálenou necelé dvě hodiny chůze od Tábora. Vedl ho zřejmě znovu Žižka. Tentokrát tábority motivovala i pomsta. Na Sedlec se totiž uchýlil nedávný pán Sezimova Ústí a Hradiště Oldřich z Ústí. To určilo scénář hororového představení. Pana Oldřicha umlátili vítězové cepy a zohavené tělo vrhli do ohně, stejně jako nalezené cennosti. Posádku pobili a z šesti významnějších zajatců darovali život tomu, který vlastní rukou popravil pět svých druhů. Jmenoval se Pinta a vzápětí se přidal k Božím bojovníkům. I kruté Velikonoce měly v táborském pojetí vyšší smysl. Byly projevem úcty k vítěznému Kristu, jehož příchodu táborité jako „krvaví andělé“ připravovali cestu.

Přežít do žní

V následujících šesti týdnech nepříliš početné Žižkovo táborské vojsko zajistilo obci nad Lužnicí přežití. Skládalo se přitom jen z několika panošů, stovek ozbrojených sedláků, žen a výrostků, řečených práčata (podle jednoduché zbraně, evokující vítězný Davidův zápas s Goliášem). Z dobytých klášterů, hrádků, tvrzí i dvorců dováželi na Tábor potraviny a sudy s vínem i pivem a vytvářeli tak železnou zásobu, která umožnila přečkat jeho obyvatelům kritické měsíce do žní.

Po půli května 1420 už byl Tábor, na jehož stranu se přidalo královské město Písek, natolik konsolidovaný, že mohl vypravit vojsko na pomoc husitské Praze a podílet se v červenci 1420 na její úspěšné obraně proti první křížové výpravě. Zbylé obyvatelstvo s pomocí jízdního oddílu Mikuláše z Husi dokázalo 30. června od táborských hradeb zahnat oddíly Oldřicha z Rožmberka a vojsko habsburských vévodů.

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?

Dosažená vítězství i hospodářská stabilizace po úrodných žních umožnily Táboru budovat pevnější vnitřní struktury. Pověstné kádě, sloužící k shromažďování solidárních příspěvků nutných k existenci obce, již nebyly potřebí. V polovině října začal i Tábor vybírat dávky z vesnic, jež ovládl. Rovnostářské sny se rozplynuly.

Už v září stanul na základě volby v čele táborské církevní organizace jako její senior Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec. To znamenalo i konec bezbřehé náboženské svobody, která na Tábor přilákala několik stovek příslušníků rozmanitých sekt. Rozchod s nimi byl daní za mocenský i politický vzestup, který z obce nad Lužnicí učinil historický pojem.

Vedle binárních systémů hvězd existují ve vesmíru i binární systémy černých děr. Jejich oběžné dráhy jsou podle vědců většinou přibližně kruhové. Zhruba v jednom z dvaceti případů ale mohou binární černé díry putovat po výrazně výstředných a velmi protáhlých drahách.

Výrazně výstředné oběžné dráhy obvykle signalizují, že těleso má za sebou zajímavou minulost. U černých děr to může například znamenat, že během svého putování pozřely jiné černé díry. Takové věci se mohou dít zejména v oblastech s vysokým výskytem hvězd, jakým je například centrum galaxie či hvězdokupa. Srážka černých děr na výstředných drahách pak připomíná nebezpečně divoký tanec.

Divoký tanec černých děr

Američtí odborníci z Rochesterského technologického institutu a Floridské univerzity nedávno detailně prostudovali gravitační vlny, pocházející ze srážky doposud největších černých děr, jakou jsme zaznamenali. Jde o událost označovanou jako GW190521, během níž splynuly černé díry o hmotnosti 85 a 66 Sluncí. Problém je, že hmotnost těchto černých děr, zvláště té těžší, přesahuje teoretické limity hvězdné evoluce, k nimž jsme dospěli výzkumem.

TIP: Nedávno detekované gravitační vlny pocházejí z nového typu vesmírné srážky

Autoři nové studie jsou proto přesvědčeni, že zmíněnou událost GW190521 nejlépe vysvětluje scénář splynutí černých děr na vysoce výstředných drahách. Dospěli k tomu díky stovkám pokročilých simulací na superpočítačích, na nichž pracovali téměř rok. Výrazně výstředné oběžné dráhy by rovněž mohly vysvětlit nezvyklou hmotnost zmíněných černých děr. Krátce před osudovou srážkou mohly pohltit ještě další černé díry a tím nabobtnat přes předpovězenou teoretickou mez.

Mezi savci méně než 10 % zvířat žije v páru a jedním z výrazných příkladů jsou právě titiové červení (Plecturocebus cupreus), kteří patří do čeledi chvostanovitých (Pitheciidae). Vědci sledovali sedm skupin těchto primátů v okolí výzkumné stanice Quebrada Blanco, kterou německé Deutsches Primatenzentrum udržuje v amazonském deštném pralese na území Peru. Zoologové opičky monitorovali během dvou oddělených sedmiměsíčních termínů a zjistili několik základních skutečností. Jednak si ověřili, že samičky, zejména v období následujícím po porodu potomka, vyvíjejí zvýšené úsilí, aby udrželi vztah se svým partnerem: Aktivně jej vyhledávají a čistí mu kožich. 

TIP: Jistota úderu: Malpy jsou v použití nástrojů stejně zručné jako lidé

Samečci ve stejném období daleko častěji vstupují do konfliktu s vetřelci. Pozorování podporují tzv. „hypotézu partnerských služeb“, podle níž se samičky snaží udržovat blízkost s partnerem, zatímco samečci na oplátku zajišťují užitečné služby, jako je právě obrana nebo starost o potomky. Další výzkum se má zaměřit na to, zda tyto partnerské vztahy doprovází také monogamní sexuální vztahy.

Tvrdá slupka mučenky jedlé (Passiflora edulis) skrývá šťavnatou kašovitou dužninu. Ta je prý vůbec nejchutnější, když už povrch ovoce nemá pravidelný tvar, ale je zvrásněný a celý plod působí zvenčí tak trochu vysušeně. Nejlepší jsou prý kuličky vínové nebo fialové barvy. 

Lahodná zásobárna vitamínů

Brazilský farmář Raul Rosa pěstuje mučenky už mnoho let: „Vínově zabarvená maracuja má tenčí slupku a víc dužniny než žlutá. Dužnina má navíc plnější barvu, a proto je dobrá třeba i na džus.“ Maracujový džus má své četné ctitele, z tropického ovoce se ale dělají i šťávy nebo džemy. Výborné je také čerstvé. Plod se konzumuje tak, že se rozpůlí a vnitřek se vysaje ústy podobně jako ústřice nebo se vydlabe lžičkou.

Mučenka má četné blahodárné účinky – obsahuje vitamín A, který je důležitý pro dobrý zrak a správný vývoj kostí a kůže. Rovněž v ní je vitamín C, podstatný pro správné fungování imunity nebo nervové soustavy. A v neposlední řadě je plod bohatý na minerály jako vápník, fosfor a železo a je důležitým zdrojem vlákniny. 

Květy všech barev

Nejvíce maracuji se každoročně vypěstuje v Brazílii, která je její domovinou. Z největší jihoamerické země pochází plná polovina světové produkce a její obyvatelé toto ovoce také nejvíce jedí. Mučenka se ale pěstuje i v jiných zemích Latinské Ameriky, ve Spojených státech, Jihoafrické republice, Indii, Jihovýchodní Asii nebo v Austrálii a na Novém Zélandu. 

Nejsou to ale jen plody, které tyhle rostliny proslavily. Nápadné pravidelné květy nejrůznějších barev patří mezi ty vůbec nejkrásnější v celé rostlinné říši. V Brazílii se z jejich pěstování stala opravdová věda, které se věnuje nejeden nadšenec. 

Pracné ruční opylování

Brazilec Fabio Faleiro má ovoce mučenek rád, ale daleko víc mu učarovaly květy této rostliny: „Naše okrasné mučenky jsme vyšlechtili pomocí různých odrůd. Například jsme dávali dohromady původní amazonskou odrůdu s červenými květy s dalším druhem, který má květy bílé.“ 

Květy mučenek jsou oboupohlavné, nachází se na nich tedy jak samičí pohlavní orgány (pestíky), tak i ty samčí (tyčinky). Některé mučenky jsou samosprašné, takže k opylení nepotřebují jinou rostlinu. Za opylovače ale občas musí zaskočit sami pěstitelé, což se dělá dost pracně – pomocí štětečku a přenášením pylu ze samčích na samičí orgány. Někteří pěstitelé dávají přednost postupu, kdy samčí orgány odlomí a přímým dotekem přenášejí pyl na pestíky. 

Ovoce i pro Evropany

Český název mučenka má svou logiku. Křesťanští misionáři, kteří rostliny pro Evropany objevili, totiž jejich květům přisuzovali symboliku ukřižování Ježíše Krista. „Tři pestíky reprezentují svatou trojici, pět tyčinek pak pět ran Kristových. A okvětní lístky jsou symbolem trnové koruny,“ ukazuje na jednom z květů Fabio Faleiro.

TIP: Zdravé ovoce: Avokádo pomáhá obézním lidem udržet bystrou mysl

Mučenky jsou sice tropické až subtropické rostliny, ale pokud se vám jejich pestrobarevné květy zalíbily, máme pro vás dobrou zprávu. Mnohé druhy totiž lze bez větších obtíží pěstovat i v našich končinách, a to především doma nebo v zimních zahradách. Často přitom vykvetou už první rok. A i když jsou v našich podmínkách spíše okrasnými rostlinami, i u nás mohou jejich jedlé druhy plodit. Smutnit nemusí ani ti, kterým kyselá chuť křiví ústa. Brazilcům se totiž podařilo vypěstovat méně kyselé odrůdy, které by mohly být vhodnou variantou i pro evropské jazýčky.