V říjnu 1944 se odehrála Bitva u Leyte na Filipínách, největší námořní střetnutí druhé světové války v Tichomoří a nepochybně jedna z největších námořních bitev historie. Japonské námořnictvo sice poprvé ve větší míře použilo útoky letadel kamikaze, výsledek bitvy ale skončil jejich drtivou porážkou, což znamenalo definitivní konec jejich nadějí na obrat ve válce.

Součástí této monumentální bitvy bylo i střetnutí u východofilipínského ostrova Samar, kde bojoval již oslabený japonský Střední svaz viceadmirála Kurity se třemi skupinami amerického 7. loďstva viceadmirála Kinkaida. Američané v jednu chvíli vyslali do sebevražedného protiútoku skupinu torpédoborců, aby získaly čas pro letadlové lodě. Tři z těchto torpédoborců se potopily.

Rekordní průzkum vraku

Byl mezi nimi i torpédoborec USS Johnston. Jeho vrak byl u ostrova Samar objeven teprve v roce 2019. Ukázalo se, že se nalézá zhruba ve hloubce 6 456 metrů, což z něj dělá nejhlouběji potopený známý vrak lodi na světě. K vraku se nedávno potopil Victor Vescovo, bývalý důstojník US Navy, který velel výzkumné ponorce DSV Limiting Factor, se dvěma dalšími členy posádky.

TIP: Po 80 letech byl u norského pobřeží objeven torpédovaný německý křižník Karlsruhe

Během dvou osmihodinových misí Vescovo dosáhl světového rekordu v hloubce ponoru při průzkumu vraku lodi. S posádkou pořídili snímky vraku ve vysokém rozlišení a z různých stran. Na lodi jsou stále patrné zásahy, které dostala v neuvěřitelném dělostřeleckém souboji s největší a nejlépe vyzbrojenou válečnou lodí historie, japonskou bitevní lodí Jamato.

„Vrak je tak hluboko, že je v té hloubce jen velmi málo kyslíku. A i když je trošku kontaminován mořským životem, je pozoruhodně neporušený. Až na poškození, které utrpěl během zuřivé bitvy,“ popsal svá zjištění americký výzkumník Vescovo.

Neobyčejná mise Indonésana Sadimana se začala psát v devadesátých letech minulého století, její úplný začátek je ale ještě o 30 let starší. Tehdy mohutné požáry zpustošily lesy na jižním svahu hory Lawu ve Střední Jávě a proměnily stovky hektarů lesa na popel. Z původně zelených kopců zůstaly jen zpustošené pláně.

Znovuobnovená země

Dopady ničivého živlu brzy poznali i obyvatelé vesnic v oblasti Wonogiri. Pustina nedokázala zadržet dostatek vláhy, což se odrazilo na úrodě a nedostatku pitné vody. Lidé oblast ve velkém opouštěli a ti, kteří se rozhodli zůstat, trpěli hladem. Jedním z těch, kteří zůstali byl i Sadiman. Uvědomil si, že za úpadek regionu může zpustošená příroda. Rozhodl se proto, že se ji pokusí pomoci a začal les svépomocí obnovovat. 

Zpočátku ho měli za blázna. Všechny své peníze utrácel za sazenice a na spáleništích vysazoval nové stromky. Podivínem byl pro místní úřady i své sousedy. Nikdo nevěřil, že by jeden člověk něco mohl změnit. Sadiman přesto nakupoval banyánové sazenice a někdy dokonce vyměňoval dobytek, který choval, za mladé stromky. Denně trávil několik hodin v okolních kopcích a neúnavně obnovoval spálený les. Věřil, že stromy dokážou zadržet vodu a skončí tak doba hladového sucha.

TIP: Má to smysl: Brazilský fotograf zachraňuje mrtvý deštný prales

Na první výsledky své práce si musel počkat zhruba 10 let. Až po tak dlouhé době byly stromy dostatečně velké, aby dokázaly zadržet dostatek vody a probudily i nový život ve svém okolí. 

Dnes se „Sadimanův les“ rozprostírá na ploše 25 hektarů a neúnavný farmář v něm vlastnoručně zasadil okolo 11 tisíc stromů. Pro místní se stal hrdinou. Zatímco ještě nedávno dokázali zdejší zemědělci sklízet sotva jednou za rok, dnes jsou běžné dvě a někdy i tři sklizně ročně. Znovuobnovená země opět láká turisty z celého světa a „Hutan Sadiman“ se stal jedním z nejnavštěvovanějších cílů ekoturistiky v Indonésii.

Poklidný život dronte mauricijského (Raphus cucullatus) v tropických pralesích na ostrově Mauricius přerušil v 90. letech 16. století příjezd Evropanů a zvířat, která s sebou lidé přivezli. Téměř po celé století se pak dronte potýkal s nebezpečím, kterému v době rozkvětu své populace nemusel čelit, a nebyl proti němu nijak vybaven. Tito velcí ptáci zkrátka neznali predátory, a proto neměli důvod před novými obyvateli ostrova prchat. Stali se tak nejen snadnou kořistí, ale i synonymem hlouposti.

Nelichotivé přezdívky dodo (nekňuba, ťulpas) a v češtině blboun nejapný, dostal kvůli mírumilovné povaze a nedostatku zkušeností s nepřáteli. Pravda ovšem je, že velikost dronteho mozku zhruba odpovídala rozměrům lískového ořechu, takže jeho inteligence nepřevyšovala chytrost dinosaurů. I tak malý mozek mu však plně stačil pro jednoduchý život v bezpečí ostrova.

Lidský zásah rozhodl

Dronte byl fyziognomií zcela přizpůsobený svému prostředí. Měl zakrnělá křídla, hnízdil na zemi a živil se pravděpodobně ovocem spadeným ze stromů, semeny a kořínky. Nakolik se stal součástí jídelníčku evropských přistěhovalců, je dnes už těžké posoudit. Některé záznamy popisují drontí maso jako nechutné, jiné uvádí, že bylo sice tuhé, ale chuť mělo dobrou. Hlavní příčinou vyhynutí tohoto asi metr vysokého a až 23 kg vážícího opeřence bylo rozvrácení mauricijského ekosystému lidskou činností, zejména kácením pralesa, a příchod psů, koček, prasat a opic, které si rády smlsly i na dronteho vejcích.

TIP: Zdání klame: Blbouni nejapní možná měli překvapivě velký mozek

Pokud jde o dronteho vzhled, musíme se spoléhat na dobové ilustrace a popisy, podle nichž byl vytvořen co nejvěrnější model. K lepší představě nám pomáhají také kostry a části těla dochované v některých muzeích. Tyto exempláře patří ve sbírkách k nejvzácnějším a navždy budou lidstvu připomínat, že vyhynutí druhu je téměř vždy dílem jeho zásahů do přírody.

Vrtulový dron Ingenuity by se již tento čtvrtek mohl stát prvním lidským výtvorem, který bude létat v atmosféře jiné planety. NASA má množství zkušeností s provozem roverů na Marsu, doposud nikdy ale nezkoušela nasadit létající stroj.

V minulých dnech úspěšně proběhly všechny jednotlivé fáze jeho postupného oddělování od Perseverance. Šlo o velmi pozvolný proces – Ingenuity byl postupně odjištěn, pomalu sklopen, vyklopily se i jeho čtyři nohy, přičemž každá fáze byla pečlivě monitorována. Jedná se o první akci tohoto druhu, takže operátoři mise rozhodně nechtěli nic uspěchat. Ingenuity následně dobil své akumulátory na plnou kapacitu a došlo k samotnému vyložení na povrch Marsu.

Perseverance se následně vzdálil, aby na malý solární panel Ingenuity mohly dopadat sluneční paprsky a dobíjet interní akumulátor. Ingenuity zvládl i další důležitou výzvu. Jak oznámila NASA JPL na svém twitteru, dron úspěšně přestál mrazivou marsovskou noc, kdy teploty padají až k mínus devadesáti stupňům Celsia.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Létání na rudé planetě je velmi náročné i bez ohledu na teplotu. Mars sice nabízí výhodu zhruba třetinové gravitace oproti pozemské, ale jeho atmosféra je velmi řídká. Hustota marsovské atmosféry při povrchu planety dosahuje jen asi jednoho procenta pozemské. Pokud tedy nenastanou nečekané komplikace, Ingenuity by se měl ve čtvrtek 8. dubna na 30 sekund vznést do výšky zhruba 3 metrů. Následně jsou v plánu nejméně další čtyři lety.

Pražská židovská obec se od svého založení postupně rozvinula ve významné středisko obchodu, kultury a učení, které v mnohém konkurovalo vyspělým městům v Porýní a řadilo se mezi nejpřednější v Evropě. Nepoznala žádné větší pogromy, tedy až do onoho ostudného roku 1389.

Když na Zelený čtvrtek a zároveň poslední den Pesachu 18. dubna 1389 vyšel z chrámu sv. Mikuláše kněz, nesl viatikum, tedy eucharistii pro nemocného farníka. Procházel pražskými ulicemi naplněnými sváteční atmosférou prvního dne Velikonoc, které toho léta připadly na stejný termín jako židovský svátek Pesach. Pokračoval kolem Židovského města, a když míjel okolostojící Židy, začali se mu někteří z nich posmívat. Ozvaly se urážky a kdosi (zřejmě ne jeden) vzal do ruky kámen a po knězi ho hodil…

Tak nás o tom zpravují křesťanské prameny. Není však vůbec jasné, zda Židé kněze skutečně kamenovali. Křesťanský autor se možná snažil legitimizovat následující otřesné události. Omluvit neomluvitelné chování Pražanů. 

Na druhé straně byly podobné výtržnosti z řad Židů, ale i křesťanů obvyklé. Po celý středověk polemizovali vzdělaní zástupci obou náboženství o věcech víry. Ti méně vzdělaní se navzájem vysmívali a urážky nezřídka končily vážnějším incidentem. Čtvrtý lateránský koncil z roku 1215 zakázal Židům objevovat se o Velikonocích na ulicích, aby se nerouhali Kristu, a zároveň se zbytečně nevystavovali křesťanskému hněvu. Papež dal signál, že katolická církev je ochotna Židy chránit. Tato ochrana, ač myšlena povětšinou upřímně, byla však zřídkakdy úspěšná.

V tom, co následovalo po konfliktu s knězem, se křesťanské i židovské prameny shodují. Jakmile se zvěst o incidentu rozkřikla po Praze, začali se rozhněvaní měšťané, povzbuzovaní agresivní rétorikou některých kazatelů, shromažďovat v ulicích. Do čela davu se postavil jakýsi Ješek. Kronikář má pro něj pojmenování rusticus quadratus, což můžeme přeložit jako vesnický buran, tedy člen sprosté lůzy. Oblouzněni náboženským fanatismem a větřící možný zisk (tyto dvě motivace šly při pogromech vždy ruku v ruce) se vydali směrem k židovskému městu...

Rabování a pobíjení bezbranných

„Tehdy mečem zhynul provinilý žid…“ Těmito slovy komentuje události současník a snad i očitý svědek Matěj z Lehnice, v té době bakalář Karlovy univerzity. O vině Židů, které podle něj stihl zasloužený trest, je bezvýhradně přesvědčen. Jednotné číslo, které používá, nás nesmí zmást. Jde o synekdochu sloužící k bagatelizaci zločinu. 

Pražané vzali celé židovské město útokem! Napadli a postupně vypálili obě tehdejší synagogy. Neopomněli roztrhat tóru a další náboženské svitky. Vtrhli také do židovských domů, které kompletně vyrabovali. Pečlivě prohledávali každou možnou i nemožnou skrýš, to snad není třeba připomínat. Poté je zapálili.

Lítý dav vyháněl Židy na ulici, kde byli svazováni. Staré a nemocné ubíjeli přímo na místě. Mrtvá těla i dosud živé svázané oběti dovlekli na provizorní hranice, kde je za jásotu přihlížejících odevzdali plamenům. Útočníci neměli smilování s nikým, neohlíželi se na věk ani pohlaví. Znesvětili i židovský hřbitov.

Tak se Zelený čtvrtek, první svátek křesťanského milosrdenství, naplnil krví nevinných. Neboť o tomto velikonočním svátku, „když nastal večer, byl Žid proboden, zbit, spálen, provazem svázán. A zločin rouhání si zasloužil podrobit se trestu, bylo to znamení hněvu, že potrestán byl krutě, čehož jsme byli svědky,“ uzavírá svou zprávu Matěj z Lehnice.

Teskno je v mé duši

Neštěstí nám připomínají také židovské prameny, z nichž nejznámější je litanie Avigdora ben Jicchak Kary. Pražský rabín, jemuž při pogromu zabili otce, ve své žalostné básni nazvané Všechno to neštěstí, vše velmi podrobně popisuje: „Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní. Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení. Vpadli k nám se zbraní smrtící a se sekyrami jako dřevorubci. Synkové israelští, útlí a nevinní, šíji nastavili trýzni a mučení. A když je přemlouvali k svému učení, odhodlaně děli: Dokonejte dílo ničení. Tak zmírali, Bože, tví sluhové věrní.“

Jeho zpráva zobrazuje ještě jednu skutečnost: násilné křty, které byly při podobných pogromech obvyklé. Za první křížové výpravy v roce 1096 bylo v Praze pokřtěno mnoho Židů, kteří se však, jakmile nebezpečí pominulo, vrátili k víře svých otců. Existovaly však také časté případy hromadných sebevražd. Židé si před rozvášněnou sebrankou, která je okrádala, pobíjela či nutila ke křtu, raději sami sáhli na život. Otřesných obrazů, jak matky zabíjejí své děti, aby pak samy spáchaly sebevraždu, nám zanechali židovští kronikáři křižáckých pogromů více než dost. Nejinak tomu bylo i při tom pražském: „Tak nejeden otec zabil svého syna. Nejedna matka plod svého klína, aby jich nestihla odpadlictví vina.“

Bilance neštěstí

Údaje o počtu zabitých se liší. Německý augustinián Dietrich Engelhus, jenž v Praze v té době studoval, napsal ve své kronice, že „bylo v Praze v té době spáleno na tři tisíce Židů“. Toto číslo bývá obvykle přebíráno i ostatními pozdějšími kronikáři. Vzhledem k velikosti pražské židovské obce poslední třetiny 14. století je však zřejmě přehnané. Nejstřízlivější odhady hovoří o 750 zavražděných, což ovšem představovalo většinu tehdejšího židovského města!

Velikonoční pogrom byl prvním z řady pogromů, které následovaly v neklidných dobách husitské revoluce. Přesto se židovské město a jeho obyvatelé dokázali z prožitých utrpení vzpamatovat. Za Rudolfa II. se už znovu dostali na přední místo v Evropě a zanechali v naší kulturní historii hlubokou stopu.

A co na to český král?

Král Václav IV. byl nejen židovskou obcí vnímán rozporuplně. Podle některých pověstí měl k některým Židům blízko, prý se dokonce přátelil se zmiňovaným Avigdorem Karou. Ačkoliv bývá někdy označován jako přítel Židů, dubnové události onoho léta tomu příliš nenapovídají.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Útok na židovské město lze chápat svým způsobem jako útok na samotného krále, neboť Židé byli královým regálem, tedy jeho majetkem. Jeho nepřítomnost v Praze během pražských událostí určitě nepřispěla ke klidu a nepřímo samotný pogrom ulehčila. Ale poslední věta, kterou uzavírá svou zprávu již zmíněný augustinián Dietrich Engelhus, pro krále nevyznívá příliš lichotivě: „Z této jejich zkázy dříve zmíněný král Václav obdržel pět sudů plných stříbra, jak se povídalo.“

Britský lezec George King vylezl zcela bez jištění na jeden z nejvyšších mrakodrapů v Evropě – 116 metrů vysoký hotel Meliá v Barceloně. Výstup mu zabral 20 minut a jeho výkon ocenily desítky diváků jásotem. Sám King se ale příliš dlouho neradoval. Jakmile slezl dolů, ho zatkla katalánská policie.

Podle vyjádření jeho agenta Bryana Yeubreyho vyřídili policisté Kingův pirátský výstup jen domluvou a zhruba po 20 minutách mohl opustit policejní stanici. Dopadl tak podstatně lépe než v červenci 2019, kdy tento rodák z Oxfordshire vyšplhal na čtvrtou nejvyšší budovu v Evropě – 310 metrů vysoký The Shard v Londýně. Tamější úřady měly pro jeho lezecké eskapády méně pochopení a od soudu odešel s šestiměsíčním trestem vězení. Ve vězení v Pentonvillu nakonec strávil 12 týdnů.

TIP: Bez lana, bez maglajzu a bez oblečení: Bláznivý výstup nahého horolezce

Jeho poslední výstup nebyl první zastávkou v katalánské metropoli, na konci loňského roku zde George King zdolal 144 metrů vysoký mrakodrap Torre Glòries (dříve Torre Agbar). Celkově má na svém kontě tento 21letý Brit přes stovku adrenalinových výstupů.

Nevelký ostrov Skokholm se nachází u jihozápadního pobřeží hrabství Pembrokeshire ve Walesu. Říká se mu „Ostrov snů“, kvůli přírodním krásám a bohatému výskytu zvířat. Hnízdí tam desetitisíce ptáků. Ve třicátých letech tam byla zřízena první ptačí observatoř na britském území. Mnohem dříve, v roce 1324 byla na ostrově Skokholm založena králičí farma, která zde fungovala dalších 200 let.

Podobné králičí farmy na ostrovech nebyly v té době nic výjimečného. Nejspíš to byli potomci tehdejších králíků, kdo nedávno pomohl archeologům objevit nesmírně cenné artefakty. V hlíně vyhrabané z králičích nor se našel 3 750 let starý kus keramiky, podle všeho část rozbité pohřební urny rané doby bronzové.

TIP: Pradávné stěhování? Část kamenů Stonehenge zřejmě pochází z Walesu

Další artefakt byl ještě mnohem starší. Jde o nástroj, který používali lidé pozdní doby kamenné před 9 tisíci lety. Archeologové už našli podobné artefakty na britské pevnině. Na Skokholmu je to první objev svého druhu. Jak se zdá, tento ostrov nebyl ani před tisíci let lidem neznámý. Buď tam žili, nebo ho alespoň navštěvovali. Objevy u králičích nor budou mít své důsledky. Odborníci a úřady ve Walesu už naplánovali na letošní léto na Skokholmu podrobný archeologický průzkum.

Astronomický výzkum urazil v posledních desetiletích značný kus cesty, vědci každým rokem získávají odpovědi na celou řadu otázek a na Zemi i mimo ni fungují stále dokonalejší observatoře. Přesto zůstáváme pouze na počátku poznání nezměrného vesmíru. Už umíme poměrně dobře pozorovat viditelnou látku, ta však představuje odhadem pouhých 5 % známého kosmu. O zbylých 95 %, tedy o tajemné temné hmotě a temné energii, nevíme prakticky nic.

Podařilo se nám sice objevit již více než 4 300 exoplanet, ale jen velmi malá část z nich se svými rozměry a hmotností blíží Zemi. Je totiž snazší najít velká a hmotná tělesa. Zatím ani nedokážeme statisticky spolehlivě odhadnout, na kolika oběžnicích v Galaxii by se mohl vyskytovat život. Výzkum exoplanet a studium temné hmoty i temné energie představují dvě oblasti, jež současnou astronomii pohánějí nejvíc. A právě do zmíněných oborů má vnést nové světlo nový vesmírný dalekohled s celkovým názvem Nancy Grace Roman Space Telescope (zkráceně RST – Roman Space Telescope, dříve WFIRST).

Další Hubble?

Poprvé se veřejnost o dalekohledu Nancy Romanové mohla dozvědět v roce 2010, kdy jej americká Rada národního výzkumu (NRC) doporučila jako prioritu pro astronomii nadcházejícího desetiletí. Prvotní návrh jeho konstrukce vznikl o rok později a zahrnoval primární zrcadlo o průměru 1,3 metru a jediný vědecký přístroj – širokoúhlou kameru se spektrometrem, pracující ve viditelné a blízké infračervené oblasti spektra.

V roce 2012 se však objevila příležitost pro značné vylepšení: Národní průzkumný úřad (NRO) nabídl NASA dar v podobě dvou zrcadel o průměru 2,4 metru – jde tedy o stejný rozměr má i primární zrcadlo Hubbleova kosmického teleskopu (HST). Chystá se tedy další Hubble? Nikoliv. Navzdory totožnému průměru mají nově darovaná zrcadla kratší ohniskovou vzdálenost a s tím související širší zorné pole. Především ovšem Hubbleův dalekohled a dalekohled Nancy Romanové dělí tři dekády technologického vývoje. Zmíněné dva rozdíly způsobují, že při stejném rozlišení jako HST pokryje jeho budoucí kolega stonásobně větší část oblohy!

Úspora ano, ale… 

Darované zrcadlo sice představovalo finanční úsporu a určitý impulz pro realizaci projektu, stále se však jednalo o pouhý zlomek nákladů. K nim je třeba připočíst nesmírně drahé vědecké instrumenty a další hardware zajišťující funkčnost observatoře v kosmu, peníze na vývoj, testování a v neposlední řadě vynesení raketou a následný provoz. Náročnost prvotních plánů se odhadovala na 1,6 miliardy dolarů.

V následujících letech se návrh teleskopu zpřesňoval a zvažovala se různá provedení, včetně návratu k původním plánům s méně rozměrným primárním zrcadlem, či dokonce s ještě menším o průměru 1,1 metru. Navíc přibyl druhý vědecký přístroj – velice nadějný koronograf, který umožní přímé pozorování exoplanet ve značné blízkosti jejich hvězd. 

K zásadním dilematům patřila také volba operační orbity. Uvažovalo se o libračním centru L2 soustavy Slunce–Země nebo o geosynchronní oběžné dráze. Nevýhoda L2 tkví především ve vzdálenosti: Datový tok z observatoře by tak byl nižší, než kdyby kroužila u Země. Navíc by to znamenalo větší nároky na palivo, což se pojí s vyšší startovací hmotností, a tudíž i silnější a dražší raketou. Na druhou stranu L2 nabízí kvalitnější pozorovací podmínky a lepší tepelnou stabilitu okolního prostředí. A právě kvůli nerušenému a ničím neomezenému výhledu nakonec padla volba na zmíněné librační centrum, nacházející se 1,5 milionu kilometrů za Zemí směrem od Slunce.

Náraz na finanční strop

Po pěti letech konceptuálního vývoje a předběžných návrhů byl v únoru 2016 projekt dalekohledu Nancy Romanové v provedení s 2,4m zrcadlem oficiálně schválen, načež se přesunul do fáze vývoje a výroby hardwaru a finalizace projektové dokumentace (viz Fáze vědeckých misí NASA). 

Hned na začátku následujícího roku došlo k ustavení nezávislého hodnotícího panelu, který misi posuzoval z technologického, ekonomického a manažerského hlediska. Po několika měsících prezentoval zprávu odhadující, že stavba, testování, start a provoz observatoře budou stát 3,9 miliardy dolarů. Zmíněná cifra přesahovala nejen původní plány s menším zrcadlem, ale především rozpočet stanovený na 3,2 miliardy. Částka však nepočítala s novým koronografem a náklady na provoz v prvních pěti letech po startu. NASA proto stanovila vlastní komisi, jež výslednou cenu odhadla na 3,6 miliardy. Také uvedené číslo překračovalo únosnou mez a znamenalo by škrty v rozpočtech jiných astronomických projektů, což nepřicházelo v úvahu. 

Nežádoucí povýšení

Komise navíc odhalila, že by se dalekohled Nancy Romanové při tak vysoké ceně musel zařadit do kategorie vědeckých misí A, kam patří vlajkové lodě tvořící součást dlouhodobých strategických programů – například marsovský rover Perseverance. Uvedené mise však podléhají přísnějším nárokům a důkladnějšímu předstartovnímu testování. Náklady by proto rázem vzrostly o dalších 300 milionů, což by RST přidělilo cenovku 4,2 miliardy. Vedení NASA tedy vydalo jasný pokyn: nalézt řešení, jak se dostat pod 3,2 miliardy.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Při významném omezování nákladů kosmických projektů patří k nepříjemné praxi ořezání vědeckého vybavení nebo snížení jeho výkonu. Přístroje však v daném případě odebrat nešlo. RST má totiž jen dvě zařízení, přičemž bez kamery WFI neboli Wide Field Instrument by zůstal doslova slepý a bez nového koronografu by přišel o podstatnou část vědeckého potenciálu. Druhá možnost spočívala v použití méně výkonných senzorů nebo v redukci počtu barevných filtrů či kanálů v detektoru kamery. Ani k tomu však tým teleskopu nechtěl přistoupit. Jak tedy ušetřit stovky milionů, a přitom neslevit z kvality observatoře?

Dokončení: Observatoř téměř nad propastí (2): Nadějný i ohrožený dalekohled Nancy Romanové