Letos v srpnu zemřel po dlouhé těžké nemoci význačný badatel v oblasti čs. jednotek v SSSR za druhé světové války, Miroslav Brož (1948–2019). Celý svůj život se pohyboval v oblasti armády – v letech 1966–1969 byl posluchačem vojenského učiliště, v následujících třech letech sloužil jako voják z povolání.

Jeho kariéru však ukončila roku 1972 autonehoda a následující dvě léta působil na ministerstvu kultury. Poté byl až do roku 1990 muzejním pracovníkem, aby následně odešel ze zdravotních důvodů do penze. Až do konce života však spolupracoval jako externista s Československou obcí legionářskou, Svazem bojovníků za svobodu, apod.

Interbrigadisté i odbojáři

Mezi jeho nejvýznačnější počiny patří Hrdinové od Sokolova, kratičké biogramy všech bezmála 1 000 účastníků první bitvy naší jednotky na východní frontě a Válečné dokumenty vypovídají. Vedle toho vytvořil (na podkladě materiálů Jiřiny a Bedřicha Kopoldových) též biografii lékárnice a veteránky španělské občanské války a východní fronty Heleny Petránkové Z republikánského Španělska na východní frontu, a interbrigadisty Rudolfa Šimáčka Stálo za to žít (spoluautor Jindřich Drebota) a řadu dalších publikací. Tento rok v září vyjde jeho životní dílo (spoluautor Milan Kopecký) Československé vojenské jednotky na východě o bezmála 500 stranách.

Ve čtvrtek 22. srpna 2019 brazilští odborníci ze satelitních dat vyčetli, že od začátku letošního roku v Amazonii vypuklo celkem asi 75 tisíc požárů. Oproti stejnému období loňského roku je to nárůst o celých 83 procent. O šokujícím rozsahu letošních požárů v Amazonii vypovídají i snímky pořízené americkou NASA, které nafotil satelit Suomi NPP.

V pondělí 19. srpna došlo k děsivé scéně v brazilském velkoměstě São Paulo, kam doputoval obrovský oblak černého dýmu a zaclonil Slunce natolik, že se ve městě během odpoledne rozhostila tma. Požáry jsou přitom od města vzdálené 2 700 kilometrů. Během období sucha nejsou požáry v Amazonii nic výjimečného a často propukají samy od sebe. Jejich letošní rozsah ale nemá obdoby.

TIP: Smrtící smog: Ovzduší znečištěné požáry v jihovýchodní Asii usmrtilo asi 100 tisíc lidí

Za jednoho z hlavních viníků bývá označován nedávno zvolený brazilský ultrapravicový prezident Jairo Bolsonaro, který se netají svým nepřátelským vztahem k ochraně přírody. Právě Bolsonaro nedávno zrušil pravidla bránící ilegálnímu odlesňování a ještě ke všemu povzbuzuje farmáře a dřevaře ke kácení a vypalování. Brazilské úřady údajně nemají dostatek prostředků ke zvládání požárů v Amazonii. Podle odborníků kvůli tomu hrozí, že do konce letošního období sucha, tedy do října, by lesy v Amazonii mohly utrpět závažné škody. Pomoc Brazílii s lesními požáry nabídly mimo jiné vlády Chile, Argentiny či Venezuely a Evropská komise.

Odborníci z antopologického ústavu v Záhřebu si připsali zajímavý objev. Ve východochorvatském Osijeku vykopali dost zvláštní kostry z období starověku. Jde o pozůstatky tří chlapců, z nichž dva měli od raného dětství záměrně deformované a protažené lebky. Podobné praktiky jsou známé ze všech obydlených kontinentů a z mnoha období lidské historie, až do doby kamenné.

Objev v Osijeku je ale pozoruhodný tím, že každý ze dvojice starověkých teenagerů měl hlavu deformovanou jiným způsobem. Kostry pocházejí z období mezi lety 415 a 560 našeho letopočtu. Jde o bouřlivou a nebezpečnou dobu stěhování národů, kdy Evropou procházely a navzájem válčily mnohé národy.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Teenageři s podivnými lebkami byli pohřbeni se zvířecími kostmi a úlomky keramiky. Jejich kosti ukazují, že neměli lehký život – podle antropologů trpěli mimo jiné podvýživou. Ještě zvláštnější bylo to, co prozradila jejich DNA. Předkové chlapců totiž pocházeli každý z jiné části světa. Předkové chlapce bez deformací lebky pocházeli ze západní Evropy, předkové chlapce s deformovanou lebkou přišli z Blízkého východu, zatímco předkové druhého z východní Asie. Podle autorů studie mohly rozdílné deformace sloužit k rozlišení členů různých kulturních skupin. Zda šlo o běžnou praxi, nebo o výjimku, není podle vědců zatím jasné.

Titanic se potopil v severním Atlantiku 15. dubna 1912 po srážce s ledovcem. Od té doby spočívá na mořském dně v hloubce kolem 3 800 metrů. Nyní se k vraku dostala potápěčská expedice, které po 14 letech zmapovala jeho současný stav. Nové snímky mají být použity v připravovaném dokumentárním filmu.

Záběry nejsou příliš potěšující – části vraku Titaniku by se mohly brzy zhroutit. Na vrak silně dotírají bakterie rozkládající kovy, rez, slaná voda a mořské proudy. Výrazně zasaženy jsou především kabiny posádky, včetně místností kapitána na pravoboku.

„Celá paluba na této straně se hroutí a zkáza dál postupuje,“ konstatoval Parks Stephenson, americký historik a člen pátracího týmu, který je zároveň autorem knihy o slavné lodi. „Kapitánova koupelna, která patří mezi oblíbené motivy milovníků Titaniku, je celá pryč,“ dodal historik.

K lodi se na začátku srpna ponořil tým vedený podnikatelem a průzkumníkem Victorem Vescovem. „Je to velký vrak, nečekal jsem, že bude tak velký. Bylo neobyčejné ho vidět vcelku,“ okomentoval svůj nevšední zážitek. 

TIP: Katastrofa minutu po minutě: Potopení Titanicu v reálném času

Ztroskotání Titaniku je pravděpodobně nejznámějším lodním neštěstím v historii. Parník plul z anglického Southamptonu do New Yorku, když v noci ze 14. na 15. dubna 1912 narazil na ledovec. Na 1 500 lidí z více než 2 200, kteří byli na palubě, přišlo o život. Vrak byl objeven v roce 1985 jihovýchodně od kanadské provincie Newfoundland na dně Atlantského oceánu.

Recyklovat plast je technologicky náročnější než v případě skla či papíru. Oproti zmíněným dvěma materiálům se totiž příliš snadno nemíchá a po roztavení se podle složení rozdělí na vrstvy – podobně jako olej na vodě. Tepelně zpracované plasty navíc často postrádají původní vlastnosti a jsou například křehčí. V Evropské unii se tak od roku 2015 recyklovalo jen 30 % z celkových 322 milionů tun umělohmotného odpadu, 31 % skončilo na skládkách a zbytek se spálil. 

Odborníci ze společnosti OMV se nicméně zaměřili na fakt, že výroba polyetylenu, nylonu, teflonu a mnoha dalších plastů vyžaduje ropu. Už v roce 2011 proto v rámci projektu ReOil vznikaly návrhy na zařízení, jež by plastový odpad přeměnilo na surovinu, z níž vznikl.

A barely se točí

Největší problém spočíval v tom, že tavení plastu a jeho následné zpracování bylo energeticky velmi neefektivní. Situace se obrátila, když vědci do umělé hmoty přimíchali patentovanou látku, která směs naředila a modifikovala její fyzikální vlastnosti. Už v roce 2013 tak OMV ve své vídeňské rafinerii Schwechat spustila testovací provoz zařízení, jež během hodiny přeměnilo na ropu 5 kg plastů. 

TIP: „Svatý grál“ recyklace: Stanou se skládky novým zdrojem materiálů a energie?

Během následujících let investovala firma do vývoje v přepočtu přes 257 milionů korun a současná verze zařízení dokáže za hodinu přetvořit 100 kg plastového odpadu na 100 l syntetické ropy. „Díky této technologii lze opakovaně zužitkovat každý barel. Pálíme méně, a tím také klesá produkce skleníkových plynů,“ vysvětluje Manfred Leitner, člen rady OMV. 

Jakmile bude současný prototyp pracovat bezchybně, vznikne další vývojový stupeň, jenž by si měl za hodinu poradit až s 2 tunami plastu. Uleví tím životnímu prostředí a zároveň nabídne alternativu k běžné těžbě černého zlata. 

Existenci alchymistické dílny odhalily až práce při odstraňování bahna a nánosů po povodni z roku 2002. Do Haštalské ulice zde kdysi ústila lékárna, která měla vzadu sklad a z něho východy na malý dvorek a do místnosti ve vedlejším domě. V bahnem zaneseném skladu památkáři objevili za zpuchřelou policí zazděný vstup na skryté schodiště vedoucí do podzemí. Následoval famózní objev – kulatá gotická studna procházející sklepením až do přízemí domu, klenuté místnosti s dvěma pecemi, zbytek malé huti na lití skla, pár kousků alchymistických nádob a chodba míjející studnu a končící závalem. Směřovala pod Židovské město, ale také se mohla větvit a vést k nedaleké Vltavě, kde se kdysi nacházelo množství ohrad a mlýnů. Různý materiál se tak dal dopravit z loděk a vorů do alchymistické dílny nejkratší skrytou cestou.

Dům Tadeáše Hájka

Jaký příběh skrývá tajná chodba, která je dnes zazděná a skrytá za železnými dveřmi? Když vynecháme vyložené báchorky, můžeme předpokládat, že Maharal neboli tvůrce bájného golema rabi Löw se se zdejším alchymistou stýkal a nestál o to, aby to celá čtvrť věděla. V Praze v té době působil také astronom a fyzik Tadeáš Hájek z Hájku, jenž měl být jakýmsi prubířem všech alchymistů, snažících se dostat do služeb Rudolfa II. Uvádí se, že byl rovněž císařovým osobním lékařem, ale dochované zdroje praví, že se spíše staral o zdravotní stav lidí kolem panovníka včetně služebnictva. 

Tadeáš poskytl ve svém domě zvaném Zlatý pahorek pobyt pověstným Angličanům doktoru Dee a jeho nerozlučnému společníkovi, kontroverznímu mágovi a zlatoději Edwardu Kellymu. Pokud zde neměl Tadeáš Hájek ještě jiné nemovitosti, pak to byl právě tento dům již proto, že stál na vyvýšeném místě, než ho začala převyšovat zmíněná navážka. Pod vedením doktora Dee se právě zde od 15. srpna 1584 odehrávaly obskurní seance. Šlo o čistou černou magii, při níž oba Angličané ve vlasti zabíhali až do nekromantie neboli vyvolávání duchů mrtvých. Za zlomek toho všeho by Svatá inkvizice poslala každého na hranici. Lze pochybovat, že by se toho hostitel účastnil nebo o tom vůbec věděl. Jako správce Rudolfových alchymistických dílen býval často mimo domov.

Vědci a zlatodějové

Edward Kelley zde také zatápěl předním vědcům císaře Rudolfa, který postupem času přestával zlatodějům bezmezně důvěřovat. Pomocí tinktury, jejíž složení znal jen Kelley a snad doktor Dee, předvedl transmutaci na zlato před samotným císařem. Ani později, když se dostal do těžkých problémů, neprozradil jak, byť podle některých tvrzení se tím mohl vykoupit, když ho vyslýchali na mučidlech.

TIP: Prominentní vězeň: Proč byl slavný Edward Kelley uvězněn na Hněvíně?

Někteří historici však popírají, že dal Rudolf II. k tortuře svolení. V osobní rozmluvě Kellymu ostatně tykal a oslovoval jej Edwarde. Tyglík s obsahem „zdařilého“ pokusu se uchovával v císařských sbírkách Rudolfa II. Nevíme co by odhalila dnešní metalurgie, protože Švédové se v roce 1648 zmocnili Malé Strany i nebráněného Pražského hradu a zbytky rudolfínských sbírek vydrancovali. Je možné, že do domu v Halštatské ulici zavítal i Jakub Krčín z Jelčan, když pro Pražský hrad navrhoval akvadukt. Ten na své tvrzi v Jelčanech také budil svými pokusy značnou pozornost. 

Není třeba vymýšlet další všemožné scénáře. Fakta odehrávající se v tyglících, křivulích a pecích rudolfínské Prahy, musela být fascinující a nejeden historik by jistě dal bohatství za možnost nahlédnout sem v době, kdy tu bylo všechno v provozu.

Hubbleovo extrémně hluboké pole představuje snímek malé oblasti oblohy v souhvězdí Pece, který pořídil Hubbleův kosmický dalekohled (HST) při sérii dlouhých expozic s celkovou akumulací přesahující 22 dnů. Fotografie byla publikována v roce 2012 a sběr dílčích expozic zabral 50 dnů pozorovacího času, neboť HST mohl lokalitu sledovat méně než polovinu oběhu kolem Země. 

TIP: Soustava teleskopů ALMA prozkoumala Hubbleovo ultrahluboké pole

Cílem Hubbleových hlubokých polí (extrémně hluboké pole není jediným produktem svého druhu) je zachytit i velmi slabé objekty, jejichž světlo k nám přichází ze značných vzdáleností, a reprezentuje tudíž pohled do dávné minulosti. Hluboká pole se vybírají tak, aby se v nich prakticky nevyskytovaly stálice naší Galaxie – každý zářící objekt na snímku je tudíž odlehlou galaxií. Nejvzdálenější ze zobrazených hvězdných ostrovů od nás dělí 13,2 miliardy světelných let, tzn. že se zformovaly jen 450 milionů roků po Velkém třesku.

Informace o množství radiouhlíku v dané tkáni je klíčová v boji proti pytláctví, a to především u slonů, nosorožců a hrochů. Metoda je založena na porovnávání množství radiouhlíku v dané tkáni s kolísavou křivkou představující množství radiouhlíku v atmosféře vzniklého testováním atomových bomb. Objev by mohl do značné míry zamezit například nelegálnímu obchodu se slonovinou, který pomalu ale jistě vyhlazuje africké slony.

„Tento nezákonný obchod vydělává ročně miliony dolarů,“ říká geochemik Thure Cerling z University of Utah. „Odkud konkrétní materiál pochází? Z nedávno uloveného zvířete nebo z nějakého vládního skladu? To jsou důležité otázky, kterými vždy začíná vyšetřování.“

TIP: Vyčenichat bílé zlato aneb Český pes bojuje proti lovcům slonů

Všichni živočichové žijící v dnešní době, včetně člověka, mají ve svých tkáních radiouhlík pocházející z testování jaderných zbraní během studené války. Záření se totiž dostalo z životního prostředí do potravního řetězce a odtud do všech živých organismů. 

Pokud jsme pod Habsburky skutečně trpěli, pak toto „utrpení“ trvalo skoro 400 let, neboť Habsburkové na český trůn usedli už v roce 1526. Avšak nešlo o jejich první kontakt s Královstvím českým. Habsburkové se o vládu nad ním ucházeli dávno ve středověku. Už v říjnu 1306 se českým králem stal Rudolf Habsburský, který však vládl jen několik měsíců. Českými králi z tohoto rodu se nakrátko stali též Albrecht Habsburský (1437–1439) a Ladislav Pohrobek (1453–1457). A teprve o dalších bezmála 70 let později usedl na český trůn další Habsburk, arcivévoda Ferdinand. Byl to on, kdo založil panovnickou linii, jíž na hlavě spočívala koruna českých králů až do zániku habsburské monarchie v roce 1918.

Vlídná konstituční monarchie

Pro Čechy měla příslušnost k Rakousku, později k Rakousko-Uhersku, řadu pozitiv. Skutečnost, že od šedesátých let 19. století žili v konstituční monarchii a těšili se ze široce založených občanských práv, zásadním způsobem ovlivnila jejich politickou kulturu. Češi o sobě s oblibou tvrdí, že jsou národem s demokratickými tradicemi a své tvrzení opírají o dvacetiletou existenci první Československé republiky v letech 1918 až 1938. Tento úctyhodný stát však trval příliš krátce na to, aby zásadním způsobem zformoval smýšlení českého národa. Pro jeho vývoj měl daleko větší význam půlstoletí trvající život v náruči habsburské monarchie.

Vždyť rakouská monarchie v době panování císaře Františka Josefa I. dospěla od absolutismu, reprezentovaného ministrem vnitra Alexandrem Bachem (ve funkci 1849–1859), až po stát s uzákoněným všeobecným, rovným a přímým volebním právem, v němž prakticky neexistovala cenzura, jehož občané měli právo svobodně cestovat, mohli zakládat různé spolky, organizace i politické strany, těšili se svobodě vyznání a shromažďování. 

Přicházejí zlaté časy

Osmdesátá a devadesátá léta 19. století byla obdobím, kdy Češi sahali po hvězdách a kdy se zdálo, že není překážek, které by nedokázali překonat. Dosahovali skvělých úspěchů na poli ekonomickém i kulturním, úroveň vzdělanosti české společnosti přesahovala evropský průměr.  V roce 1882 rozdělením dosud německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze na českou a německou dobudovali Češi svůj vzdělávací systém od škol základních po vysoké; v roce 1899 jej doplnila i Česká vysoká škola technická v Brně. Roku 1883 bylo slavnostně otevřeno české Národní divadlo v Praze, v lednu 1890 vznikla Česká akademie věd a umění, o rok později získalo Muzeum Království českého novou monumentální a reprezentativní budovu v horní části Václavského náměstí v Praze a dne 7. června 1894 schválily rakouské úřady stanovy České filharmonie. 

V roce 1902 byla k Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění připojena jako soukromá fundace Františka Josefa I. Moderní galerie Království českého, a tak byly položeny základy instituce, nazývané dnes Národní galerie.

Nenáviděný dualismus

Jen v politice se Čechům nevedlo. Od obnovení konstitučního života v monarchii usilovali o federalizaci říše, v níž by země Koruny české tvořily zvláštní samosprávný celek. Toho však nikdy nedosáhli. Největší zklamání zažili po válce prusko-rakouské v roce 1866. Český národ tehdy projevil ukázkovou loajalitu k Rakousku i k panující dynastii a Češi věřili, že panovník jejich postoj ocení a jejich politická přání uspokojí. Místo toho se však roku 1867 dočkali takzvaného dualismu, tedy rozdělení dosud jednotné říše ve dvoustátí, zvané Rakousko-Uhersko, v níž se privilegovaného postavení naopak dostalo Maďarům, přestože ti v nedávno skončeném konfliktu neskrývaně stranili nepřátelským Prusům. Českými zeměmi proběhla vlna demonstrací a veřejných táborů na památných místech, jimiž příslušníci českého národa dávali najevo svoji nespokojenost a zklamání.

TIP: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie

Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské se staly součástí nově vytvořeného celku, který sice byl tradičně označován jako „Rakousko“, jehož oficiální název však zněl „Země a království na Říšské radě zastoupené“. Rakousko-uherské vyrovnání a nesplnění císařova slibu, že se nechá korunovat českým králem, nesporně významným způsobem otřásly loajalitou českého národa k monarchii i panující dynastii a otevřely cestu, jež nakonec vedla k jeho rozchodu s Rakouskem. 

Z krve je možné vyčíst mnoho zajímavých věcí. Tým nizozemských vědců ve své provokativní studií tvrdí, že dovedou z testu krve se slušnou přesností předpovědět pravděpodobnost, že testovaná osoba během příštích 5 až 10 let zemře. Jejich předpověď je prý přesnější, než běžně používané modely.

Nový test analyzuje 14 biomarkerů v krvi, které jsou podle vědců spojené s úmrtím. Tyto biomarkery nesouvisejí s konkrétními chorobami, ale reprezentují celkový zdravotní stav člověka. Jsou to například ukazatele metabolismu mastných kyselin, zánětlivých procesů anebo glykolýzy, čili „spalování“ glukózy na energii.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Krevní test byl vyvinutý na základě zkušenosti s celkem 44 168 pacienty. Byli to lidé ve věku 18 až 109 let, z nichž 5 512 ve sledovaném období zemřelo. Tvůrci testu dospěli k závěru, že jejich postup poskytuje slušné výsledky pro muže i ženy všeho věku. Jistým omezením by podle vědců mohlo být, že valná většina zmíněných pacientů byla evropského původu, takže fungování testu bude ještě nutné ověřit u lidí jiných etnik.