Největší počet aktivních sopek je možné napočítat v Indonésii, kde lidé žijí ve stínu téměř 140 vulkánů. Pomyslnou stříbrnou příčku drží se 130 sopkami Island, třetí je Japonsko. Nálepkou království sopek se ovšem pyšní také Chile nebo Havajské ostrovy. Toto označení by si však bezpochyby zasloužil i ruský poloostrov Kamčatka.

Sopky na dvou pětinách území

Majestátní Avačinská sopka, jejíž vrcholek se tyčí do závratné výšky 2 741 metrů nad mořem, je prvním vulkánem, který turisté uvidí po příletu do kamčatské metropole Petropavlovsk-Kamčatskij, která je impozantní branou do země ledu a ohně. Dechberoucí přivítání je zároveň slibem, že Kamčatka opravdu může nabídnout něco mimořádného. „Kamčatka je plná sopek. Jen těch aktivních, které nedávno vybuchly, tu je třicet,“ říká Natalia Nimetsová, která pracuje jako průvodkyně. 

Natalia ví, o čem mluví, vždyť zrovna Avačinská sopka o sobě dala naposledy vědět jen před osmnácti lety. Poloostrov Kamčatka má rozlohu 370 tisíc kilometrů čtverečních (přibližně stejně jako Německo či Japonsko) a tato oblast je posetá zhruba 160 stovkami vulkánů. Sopky pokrývají plných 40 % území Kamčatky a tyčí se tu i nejvyšší aktivní vulkán severní polokoule, který je zároveň nejvyšší horou Kamčatky a jednou z nejaktivnějších sopek na světě. 

Oblast nedotčená turisty

Ključevskaja je skutečně královnou zdejších sopek. Je vysoká 4 750 metrů a erupce zde nejsou ničím neobvyklým. „Ključevskaja je nejvyšší vulkán euroasijského kontinentu a má dokonale kruhovitou základnu,“ potvrzuje známý fakt Natalia Nimetsová a dodává: „Kromě Ključevské tady ale najdete spoustu dalších zajímavých sopek. Třeba na vrcholu Malého Semjačiku je jezero, které nikdy nezamrzá. Díky obsahu kyselin má nádhernou tyrkysovou a azurovou barvu. Sopky tu vybuchují často. Nedávno se třeba ozval Šiveluč, který chrlil nejen popel, ale i lávu.“

Díky vulkanické aktivitě na Kamčatce vytéká celá řada termálních pramenů, které na rozdíl třeba od těch na Islandu nejsou obležené turisty. Za to Kamčatka vděčí své odlehlosti. Od Moskvy ji dělí osm časových pásem a na poloostrov nevede žádná silnice. Jediné spojení se světem proto zprostředkovávají letadla nebo lodě. První turisté se sem navíc mohli vypravit až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1990.

Místo pro objevitele

Do termálních pramenů se s oblibou noří zahraniční i ruští turisté. Například Choda Rachmeová, která si po krk ponořena do teplé vody pochvaluje: „Na Kamčatce jsem poprvé a bylo to pro mě velké překvapení. Nečekala jsem, že voda bude tak teplá a příjemná. Dost se ale bojím, až budu muset ven, do zimy. To se mi vůbec nechce.“ Při teplotách, které klesají k mínus dvanácti stupňům Celsia, se není čemu divit. 

Pokud by vás pohled na teplou koupel v zimou sevřeném Rusku nalákal, měli byste vědět, že to má jeden háček. Ani k termálním pramenům Chodutka, v nichž se Choda koupe, nevede žádná silnice. Jediný způsob, jak se sem dostat, je vrtulníkem. Pokud vás ovšem láká divoká, nedotčená příroda, raději se na Kamčatku vydejte co nejdříve, než si ji turisté zamilují stejně jako třeba Island. Na ruském Dálném východě si můžete připadat jako skuteční objevitelé. 

Lovci exoplanet našli spoustu cizích planet. Často jde o z našeho pohledu extrémní světy, jaké nemají obdobu ve Sluneční soustavě. Řada těchto světů obíhá v těsné blízkosti červené trpaslíky, což bývají sice malé a slabě zářící, zároveň ale také velmi aktivní hvězdy, které odpalují erupci za erupcí.

Právě chování mateřských hvězd je podle vědců důvodem, proč je pro planety obíhající v blízkosti červených trpaslíků obtížné udržet si atmosféru.

Dokládá to i čerstvý objev Laury Kreidbergové a jejích kolegů z astrofyzikálního ústavu Harvardské a Smithsonovy univerzity. Jako prvním se jim podařilo objevit terestrickou exoplanetu, která je podle všeho prakticky bez atmosféry.

Spálená superzemě

Vědci intenzivně pozorovali exoplanetu LHS 3844b, malou superzemi, která obíhá červeného trpaslíka v souhvězdí Indiána, vzdáleného od nás 48 světelných let. Zjišťovali přitom, jakou má exoplaneta atmosféru. Nejprve se jim podařilo vyloučit hustou atmoféru - tedy přibližně 10× hustší než na Zemi, posléze i atmosféru řídkou. Podle vědců tak jde s velkou pravděpodobností o spálený svět zcela bez atmosféry.

LHS 3844b oběhne svého trpaslíka za 11 hodin a její vzdálenost od hvězdy je asi jen 7 procent vzdálenost Země od Slunce. I když trpaslík září mnohem slaběji než Slunce, dokáže rozpálit přivrácenou stranu planety LHS 3844b na 770 °C, tedy téměř dvojnásobek teploty na povrchu Merkuru. 

TIP: Planety červených trpaslíků možná nejsou tak obyvatelné, jak jsme si mysleli

Zda jsou výsledky objevu Laury Kreidbergové použitelné univerzálně, ukáže až čas. Podle vědkyně je třeba dalších pozorování u dalších podobných exoplanet. Více by v tomto směru mohl nabídnout například teleskop Jamese Webba, který má do vesmíru zamířit zhruba za dva roky. Ten by se mohl zaměřit například na atmosféry planet ze systému TRAPPIST-1.

V neklidných časech se dá vydělávat různým způsobem. Někdy v průběhu 6. století, za vlády císařovny Suiko, se japonští peóni z prefektury Mie z nedostatku jiných příležitostí rozhodli odložit motyky a hrábě a začali si vydělávat úkladnými vraždami. Smrt povýšili na řemeslo, které brzy mistrně ovládli. Stali se z nich zabijáci, kteří pracovali pro kohokoliv, kdo byl schopen jim patřičně zaplatit. Tehdy si ještě neříkali nindžové, ale šinobi. Úplně obyčejně kočovali krajem jako ostatní party truhlářů, dřevorubců nebo námezdných pomocníků. A po večerech realizovali jiné, výnosnější zakázky.

V průběhu staletí se stali mistry špionáže: uměli se infiltrovat prakticky kamkoliv, znali regionální dialekt i zvyky místních. Naslouchali, sbírali informace a pozorovali okolí. Dá se říct, že dokonale splynuli s davem. 

Škola černého života

Kdo by taky ty málomluvné kopáče na rýžovém poli podezříval z nějakých nekalých myšlenek. Po odvedené práci, která byla někdy dokonale elegantní a jindy vyloženě řeznická, zmizeli jako pára nad hrncem. Doslova se rozplynuli v lesích. Jako by tu nikdy ani nebyli.

Zatímco pravidelná feudální vojska, a zvlášť samurajové tehdy důsledně dbali na dodržování válečnických kodexů, šinobi nečinilo žádný problém vrazit někomu nůž do zad, uškrtit ho ve spánku nebo otrávit. Čest nebo fair play se u nich skutečně nepočítala mezi profesní kvality. Postupně pro své záměry vytvořili celé školy „umění zabíjet“. Neoficiální, samozřejmě. Nejslavnější taková stála ve vesnici Kōka v prefektuře Šiga. A někdy mezi 12. až 15. stoletím se tu školili ti nejobávanější vrazi. 

Vesničané si tolik nevybírají

Ponechme teď stranou jejich náročný výcvik, i domnělé nebo skutečné schopnosti. Většinu legend o sobě totiž nindžové sami aktivně přiživovali, aby si zvýšili prestiž i případný honorář. Podívejme se na mnohem všednější část života „neviděných a neviditelných zabijáků“. Na to, co je navzdory maximální snaze o utajení vlastně mohlo prozradit – třeba jejich stravovací návyky...

Pokud se snažíte z hloučku pokojně svačících vesničanů vytipovat ty, kteří sem nepřišli pomáhat se sklizní, ale zabíjet, dívejte se pozorně, co právě jedí. Zvyk je totiž železná košile, a nindžové se vždy museli vyhýbat konzumaci potravin, které by na ně mohly upoutat pozornost. Česnek nebo pórek tedy do jejich diety rozhodně nepatřil.

Prozradit může i kapka potu

Právě tak se vyhýbali zauzeným či nasoleným rybám, které by z nich byly cítit na sto honů. Vydatné červené maso, které by prostý a nemajetný vesničan jistě nikdy neodmítl, nechá zabiják raději ležet. Je si totiž vědom, jak moc se masožrouti v horku potí. Z celkem pochopitelných důvodů se zříkali i konzumace luštěnin. Určitě nechtěli, aby se  jejich střeva přihlásila o slovo zrovna, když se budou trámovím paláce plížit ke svému cíli.

Na druhé straně, když přišlo na přežití v divočině, patřili nindžové mezi vyloženě skromné strávníky. Nepohrdli prakticky ničím, co okolní příroda nabízela. A protože se nechtěli zdržovat nebo na sebe zbytečně upozorňovat, pojídali hady, žáby, brouky i ptáky syrové. Na japonských ostrovech prý nežilo zvíře, které by nebyli schopni sníst.

Žízeň a bolest? Věc neznámá

Nedílnou součástí špinavé práce zabijáků byla disciplinovaná trpělivost. Na svou lidskou „kořist“ si museli umět počkat i několik dní, prakticky bez jediného pohybu. Takovou dobu je jistě možné nejíst, ale nepít?

Kniha Bansenshukai z roku 1676 možná s trochu přehnanou popisností rozvádí, jak to nindžové dokázali. Užívali totiž superkyselé nakládané plody umeboši, které žízeň spolehlivě zaháněly. Protože se při jejich výrobě používala sůl, patřily mezi vzácné zboží. Pokud jste jich tedy u někoho našli větší množství, mohlo by vás to přivést na stopu. 

Další takovou specialitou vražedné kuchyně byly „kalorické bomby“, kuličky vyrobené ze slupek švestiček ume, naplněných omamným žitným námelem a krystalickým cukrem. Po jejich požití jste schopni urazit desítky kilometrů a necítit únavu ani bolest. 

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci: Vražední hašašíni

Zabijáci se obvykle zdráhali konzumovat fermentované potraviny, ze kterých se linul silný odér. S jedinou výjimkou – při dlouhých výpravách, na kterých vyčkávali v záloze na své protivníky, ve velkém množství konzumovali prokvašenou rýži se strouhaným ženšenem. Tento nízkokalorický pokrm měl řadu předností: bylo snadné ho přepravovat, nekazil se, udržoval konzumenta v neustálé bdělosti, a hlavně nenutil zažívací trakt k vylučování. 

Klokanomyš dlouhoocasá (Notomys longicaudatus) měla převážně šedé zbarvení, malé růžové uši, velké oči, dobře vyvinuté zadní končetiny uzpůsobené ke skákání a dlouhý osrstěný růžový ocas, který byl asi o 5 cm delší než samotné tělo. Celková délka živočicha byla 25–28 cm.

Poprvé byl tento drobný hlodavec popsán anglickým ortnitologem Johnem Gouldem na základě exemplářů, které Gould obdržel z Austrálie od cestovatele a přírodovědce Johna Gilberta.

Neúspěšná snaha přizpůsobit se

Klokanomyši žily na tvrdých, vysušených, jílovitých půdách, kde si stavěly nory. Vyhrabanou půdu pak důmyslně používaly na zachytávání ranní rosy. Prostředí, v němž se tato drobná, černooká zvířátka pohybovala, bylo pokryto akádovými a eukalyptovými lesy, pahorkatými pastvinami a nízkými křovisky. Hlavní potravou jim bylo ovoce, obilí a části rostlin. Gould zmiňuje, že hlodavci měli ve velké oblibě rozinky.

Na rozdíl od svých příbuzných nepatřila klokanomyš mezi obávané škůdce, takže se nepředpokládá, že by za jejím vyhubením stál přímo člověk. Je však možné, že osídlování kontinentu, jež s sebou neslo i ztrátu přirozeného prostředí mnoha živočichů, připravilo klokanomyš o část potravy, stejně jako dobytek a rychle se množící králíci.

TIP: Pes dingo: Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

Od určité doby se proto začala zdržovat v blízkosti lidského obydlí, především u farem a obchodů s potravinami, kde si hledala náhradní zdroje jídla. Dalším faktorem, jenž přispěl k zániku druhu, byli noví predátoři – zvláště lišky a kočky domácí – kteří se dostali do Austrálie spolu s osadníky. Poslední exempláře pocházejí z roku 1901–1902 z městečka Barrow Creek v Severním Teritoriu, poslední potvrzený úlomek kosti z klokanomyši dlouhoocasé byl objeven v roce 1977 v sovím trusu. Během několika desítek let přišla Austrálie o jednu z největších a nejelegantnějších klokanomyší.

Na rovníku, tedy dál od středu Země, na tělo víc působí dostředivá síla v důsledku rotace planety, takže tam vládne slabší gravitace. Naopak v oblasti pólů se dostředivá síla prakticky neprojeví, a navíc leží dané lokality blíž středu Země, která netvoří dokonalou kouli – polární průměr je o něco menší než rovníkový. Na pólech tak bude gravitace působit silněji, ovšem pouze nepatrně: Člověku vážícímu na pólu 100 kg ukáže váha u rovníku 99,5 kg, tudíž jde o rozdíl asi jen 0,5 %.

TIP: Hlasem proti hmotě: Jak vysoký musí být tón k rozbití skleničky na víno?

Účinek na měření tělesné hmotnosti má i nadmořská výška, přičemž čím dál od středu Země se budete nacházet – například vystoupáte-li na vysokou horu –, tím budete „lehčí“. V daném případě ovšem hovoříme o pouhých zlomcích procenta. 

Nový Zéland opět potvrdil, že býval rájem zvláštních a často obřích ptáků všeho druhu. Amatérská paleontoložka Leigh Love tam před rokem na lokalitě Waipara Greensand objevila kosti, z nichž se vyklubal pozoruhodný gigantický tučňák z třetihor. Dostal jméno Crossvallia waiparensis.

Nový tučňák byl větší, než největší zástupci tohoto druhu dneška - tučňci císařští. Ve stoje dosahoval výšky 1,6 metru a vážil až 80 kilogramů. Není to první  objevený obrovský tučňák Nového Zélandu, je ale jedním z nejstarších a zároveň jedním z největších. Crossvallia waiparensis žil v období paleocénu, před 66 až 56 miliony let, tedy záhy po zániku velkých dinosaurů na konci druhohor.

TIP: Nedávno objevený fosilní tučňák z Nového Zélandu se výškou vyrovnal člověku

Tento tučňák je již druhým známým obřím tučňákem ze samotného počátku třetihor. Jeho objev podle odborníků potvrzuje představu, že tučňáci se velmi rychle zvětšovali již na počátku své evoluce. 

Proč obří tučňáci vyhynuli, zatím není jasné, ale zřejmě neuspěli v konkurenci s nově se objevivšími mořskými savci. „V době, kdy se vyvinuli obří tučňáci, byli zrovna vyhubeni velcí mořští plazi. U Antarktidy a Nového Zélandu neměli žádné velké konkurenty, dokud se o miliony let později neobjevili ozubení kytovci a tuleni,“ dodal spoluautor studie o novém obřím tučňákovi Gerald Mayr. Neúplná kostra tučňáka bude ještě letos vystavena na výstavě o pravěku Nového Zélandu v Canterbury Museum ve městě Christchurch.

Šestasedmdesátiletá Sara Plazová si ještě vzpomíná na dobu, kdy vodívala ovce podél starodávné incké stezky vinoucí se mezi studnami a pastvinami. Dnes sleduje motorovou pumpu, která čerpá podzemní vodu nedaleko takřka mrtvé louky Tilopozo, a vysvětluje, že životodárnou tekutinu kradou těžařské společnosti. Pak ukazuje na uschlou trávu okolo kamenných ruin, kde dřív nocovali pastevci: „Nikdo sem už nechodí, protože se tu zvířata nemají na čem pást. Když jsem byla malá, bylo v téhle oblasti tolik vody, že jste si ji mohli splést s mořem.“

Baterie versus příroda

V důsledku objevu masivních nalezišť mědi a lithia se během uplynulých dekád stala z pouště Atacama jedna z nejrušnějších těžařských oblastí světa. V posledních letech navíc dolování nabralo na síle, neboť lithium představuje základ pro výrobu baterií do elektromobilů: Loni jej Chile vyvezlo v množství odpovídajícím přepočtené hodnotě 22,5 miliardy korun, tedy takřka čtyřikrát víc než před čtyřmi lety. 

Výrobci elektromobilů, jako je například Tesla, se pomocí levně získaného materiálu snaží snižovat ceny svých produktů. Nárůst podílu elektrických aut na vozovkách patří totiž k nejúčinnějším způsobům boje s klimatickými změnami a z dlouhodobého hlediska by tak bylo možné redukovat emise z dopravy o 16 %. Baterie přitom tvoří nejdražší část elektromobilů, takže atacamské lithium hraje ve zlevňování těchto vozidel významnou roli.

Mars na Zemi

Jenže těžba lithia vyžaduje pumpování a zpracovávání spousty slaného bahna, což narušuje krajinu. V odlehlých oblastech And se tak snaha zachránit planetu přechodem na elektromobily podepisuje na křehkých ekosystémech a odčerpává zásoby pitné vody. „Pokud tohle nazýváme udržitelnou těžbou, lžeme sami sobě,“ tvrdí chilská bioložka Cristina Doradorová, která se zabývá studiem mikrobiálního života v poušti Atacama. „Lithiová horečka musí zpomalit, protože kvůli ní trpí solné pláně, ekosystémy i místní obyvatelé.“ 

Nejvýnosnější naleziště zmíněného kovu představuje rozlehlá solná pláň v nadmořské výšce necelých 2 000 m. Působí jako z jiného světa a pokrývají ji mělké laguny, kde hnízdí plameňáci. Navíc ji obklopují hory a sopky, takže připomíná gigantickou mísu. Doradorová studuje mikroskopické živočichy v lagunách, jež jsou napájeny z podzemních rezervoárů a horských pramenů. Právě tato voda během uplynulých tisíciletí donesla na pláň vzácné minerály, po nichž dnes lidé touží. Zároveň však udržovala život v krajině pusté tak, že ji vědci využívají k simulování podmínek na Marsu. 

Voda, základ těžby

Ačkoliv je tedy povrch pouště vyprahlý, ukrývají se pod ním obří zásoby životodárné tekutiny a těžaři se je nebojí využít. Například největší měděný důl světa náležející koncernu BHP Group čerpá ze studní na východě solné pláně a tentýž zdroj slouží společnosti Antofagasta. Voda je totiž při získávání mědi zcela nepostradatelná: Vytěžené kamení se v ní nejprve čistí a poté se drtí na směs. Ta se pak opět míchá s H2O obohacenou o chemikálie, které pomáhají oddělit měď od zbytkového produktu. 

Těžba lithia sice tolik čisté vody nevyžaduje, ale odčerpává se při ní slané bahno zpod povrchu plání. Hmota bohatá na minerály se následně ponechává v nádržích k odpařování. A dvě největší těžařské firmy se zaměřením na lithium, Albemarle a Sociedad Quimica y Minera de Chile SA (SQM), momentálně čerpají bahno v neuvěřitelných objemech. 

Platím, tudíž neškodím

Studie zaměřené na environmentální dopad těžby – financované zmíněnými společnostmi, jež by bez nich nezískaly licenci – neodhalily z dlouhodobého hlediska žádné změny v hladině vody či v ekosystémech. Vládní orgán pro správu vody v dané oblasti, Dirección General de Aguas, nemůže jejich údaje s ničím srovnat, protože nedisponuje vlastními naměřenými daty. Nevidí tedy důvod, proč se nevratného poškození přírody obávat. Nejnovější nezávislé práce i svědectví obyvatel však poukazují na prudký úpadek pouště. 

Podle chilského vládního výboru pro těžbu nekovových surovin se mezi roky 2000 a 2015 odebralo z podzemních vrstev pláně o 21 % víc vody, než jí přiteklo. Za posledních deset let proto hladina v některých studnách na východě oblasti klesla o metr. V jejím centru se však o stejnou hodnotu snižovala každoročně. 

Tisíce litrů za sekundu

Vesnice Peine, která leží k těžařskému území nejblíž, má povoleno čerpat 1,5 litru životadárné tekutiny za sekundu. Uvedeným množstvím pokrývá potřeby svých 400 obyvatel a ubytovaných horníků, jichž může být až 600. Na druhou stranu měděný důl BHP Escondida smí čerpat 1 400 llitrů za sekundu, přičemž Albemarle a SQM mohou za sekundu vytěžit až 2 000 litrů bahna. 

Lidem z Peine povolený objem vody často nestačí. Na noc proto kohoutky vysychají, aby se naplnily nádrže. V létě však voda mnohdy neteče ani přes den a obyvatelé zůstávají „na suchu“ i 96 hodin. Výbor pro těžbu nekovových surovin spojil ve svých výzkumech ubývání H2O s čerpáním slaného bahna. Zároveň hledal způsob, jak by mohla vláda nezávisle na těžařích sledovat změny v krajině. Když se ovšem loni v březnu podruhé ujal prezidentského křesla Sebastián Piñera, zmíněný výbor rozpustil. 

Uvolněná pravidla

V Atacamě prší jen zřídka a zároveň jde o nejslunečnější oblast světa – průměrně přijímá o 30 % víc paprsků než třeba Mohavská poušť. Voda se proto ze slaného bahna v rezervoárech odpařuje velmi rychle a lithium lze získat snadno a levně. Těžební proces však již zastaral: Byl vyvinut v 50. letech minulého století a má za následek masivní plýtvání. Těžařské společnosti i vědci sice hledají způsob, jak odpařování bahna z celého postupu vypustit – v ideálním případě by se do suroviny přidávala „chemie“ a voda by se posléze vracela do spodních vrstev pláně. Jenže před zavedením do praxe se musí uskutečnit ještě řada vylepšení a dalších kroků. 

Podle Atacamské lidové rady, organizace zaštiťující osmnáct domorodých skupin žijících okolo pláně, se louky a laguny na východě oblasti postupně zmenšují a populace plameňáků klesá. „Každá firma má vlastní průzkumy, které dokazují, že neporušuje pravidla,“ vysvětluje environmentální koordinátor Francisco Mondaca. „Problém spočívá v tom, že jsou pravidla příliš benevolentní. Voda, rostliny i živočichové se navíc sledují odděleně, takže nevíme, jak změna v jedné lokalitě ovlivňuje zbytek ekosystému.“ 

Změníme se, ale…

Domorodí obyvatelé volají po změně, a rada proto v laguně na solné pláni zprovoznila svou první monitorovací stanici. Bude nepřetržitě hlídat úroveň vody, a vytvoří tak protiváhu ke statistikám, jež jednou za měsíc dodávají těžařské společnosti. Během příštího roku by se mělo uvést do provozu hned čtrnáct podobných zařízení. „Vláda se snaží na pánev přilákat co nejvíc těžařů. Nemá však prostředky, aby na všechny dohlížela,“ vysvětluje prezident rady Sergio Cubillos. „Lidé si musejí uvědomit, že získávání lithia ničí životní prostředí.“

Firma BHP se zavázala, že do roku 2030 přestane k těžbě v Chile využívat přírodní pitnou vodu, a investovala v přepočtu již přes 90 miliard korun do zařízení na odsolování vody z moře. Výměnou požaduje prodloužení těžebních práv do téhož roku s tím, že sníží spotřebu H2O na „pouhých“ 640 litrů za sekundu. Oficiální zpráva vedení kromě toho dodává, že kroky společnosti nemají jiné následky, než jaké se předpokládaly při udělování původní licence. 

Vrchol ironie

Mohutný nárůst poptávky po lithiu však přivádí na atacamskou pláň i do jiných lokalit další firmy prahnoucí po zisku. Prospektoři hledají ložiska zhruba na 40 % solných pánví Chile. A Doradorová varuje, že pokud bude trend pokračovat, voda jednoduše dojde – tak jako už dřív v minulosti. Coby příklad uvádí rovinu Lagunillas, kterou během více než deseti let těžby poničil důl společnosti BHP. Tatáž firma stojí za vysušením oblasti Punta Negra. A lokalita Michincha zas utrpěla kvůli měděnému dolu koncernů Anglo American a Glencore.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano: Na dosah jihoamerického nebe

Atacamská solná pláň je nejrozlehlejší v Chile, takže se na ní dopady těžby projeví pomaleji. Mondaca z lidové rady však tvrdí, že je ohrožena úplně stejně. Dodává také, že studie těžařských společností nepočítají s globálním oteplováním, které vysychání urychluje. „Kvůli klimatickým změnám je problém těžby ještě palčivější,“ uvádí. „Podle těžařských firem se dopady jejich počínání neprojeví dřív než za dvacet let. Jenže pokud započítáme oteplování, mohli bychom následky pocítit za dekádu, nebo i pět roků. Kdo ví.“ Zelená iniciativa, jež propaguje elektromobily poháněné lithiovými bateriemi, se tak možná zcela ironicky stane další kampaní ničící životní prostředí. 

Na první pohled vypadá jako loďka od nepříliš zručného kutila. Uvnitř se ale skrývá plnohodnotný motocykl. Na poněkud netradiční vozidlo narazili policisté tuto neděli při kontrole na dálnici M1 v hrabství Bedfordshire.

TIP: Na cestu z Londýna do Bristolu si koupil auto: Bylo levnější než jízdenka na vlak

Přestože vozítko působilo dojmem, že se každou chvíli rozpadne, policisté řidiči po kontrole jen zasalutovali a popřáli mu šťastnou cestu. Vozítko podle nich splňovalo všechny potřebné náležitosti – řidič měl potvrzení o úhradě daně, zaplacené pojištění i platné osvědčení o technické způsobilosti.

Ulrich von Lichtenstein se narodil okolo roku 1200 do rodiny významných štýrských ministeriálů. Během svého života zastával důležité dvorské úřady a jako štýrský diplomat nechyběl v roce 1252 na svatbě Přemysla Otakara II. s Markétou Babenberskou. Českého krále, jenž svatbou získal moc v rakouských zemích, všemožně podporoval. V roce 1268 se sice kvůli zcizení královských hradů na čas dostal vězení, ale po svém propuštění působil politicky až do své smrti roku 1275 nadále ve Štýrsku.

Pěvcem lásky

Ulrich však vstoupil do dějin ani ne tak diplomatickou činností, ale svým neobyčejným dílem. Byl skvělým básníkem, takzvaným minnesängrem, tedy pěvcem lásky, a podle všeho také vynikajícím turnajníkem. Zanechal po sobě dvě díla, jejichž název napovídá, jaké ideji přikládal ve svém životě hlavní úlohu: Frauendienst alias Služba ženám a Frauenbuch čili Kniha žen.

Zatímco Frauenbuch je psána ve formě dialogu a řeší otázky dvorské lásky, Frauendienst popisuje cestu rytíře, který zasvětil svůj život službě vyvolené dámě. Je zajímavá nejen svým obsahem a pojetím, jež nezapře překvapivý ironicko-komický ráz a autorův skrytý smysl pro humor, ale také svou formou. Ulrich ji píše v první osobě, jakoby byl hlavním hrdinou on sám. Na Frauendienst lze tedy nahlížet jako na jakousi autobiografii samotného tvůrce.  

Narozen rytířem

„Bůh nestvořil nic tak dobrého jako dobrou ženu“, začíná slavná skladba Frauendienst. V kontextu následujícího děje však působí tato věta poněkud komicky. Ulrich byl už coby dvanáctiletý chlapec poslán na vychování na dvůr cizího šlechtice, do jehož manželky se ihned zamiloval. Svou lásku dával najevo nejen květinami, jež pro svou vyvolenou vytrvale trhal, ale také poněkud zvláštními činy: například pil vodu, v níž si umyla ruce… 

Poté ho otec „přesunul“ na dvůr istrijského markraběte Jindřicha IV., kde mladík pobyl celkem čtyři roky až do svých devatenácti let. Tam získal rytířské vychování i vzdělání. Při svatbě Anežky, dcery Leopolda VI. Rakouského s knížetem Abrechtem I. Saským v roce 1222 jej nakonec pasovali na rytíře. Při slavnostech se svatbou spojených, při nichž se konaly různé turnaje a klání, spatřil po delší době svou vyvolenou, na niž ostatně, jak důrazně zmiňuje, celou dobu myslel. Umínil si, že jí bude sloužit jako pravý rytíř.   

Nápadník s křivými ústy

Nejprve však přemluví svou tetu, aby mu dělala poselkyni s jeho vyvolenou, jejíž jméno čtenáři nikde neprozradí. Jejím prostřednictvím ujistí dámu o své horoucí lásce a zároveň jí předá první báseň, kterou pro ni složil. Dámě se sice báseň líbí, avšak o žádné ujištění nestojí. Ulricha, kterého znala jako dítě, odmítá. Mimo jiné jí vadí jeho ošklivá, pokřivená ústa. Ulrich je zprávou pochopitelně zdrcen, nicméně se nehodlá vzdát. Vyhledá doktora a podstoupí, dnes bychom řekli, operaci. Doufá, že svým utrpením vyvolá u své dámy soucit.    

Jeho ústa už vypadají jako u jiných mužů, zpravila poté poselkyně dámu a předá další báseň. Ačkoliv dáma vcelku pochopitelně nepovažuje takové jednání za moudré, svolí ke krátké promluvě se svým oddaným ctitelem. Šťastný Ulrich spěchá za svou paní, avšak stane se něco hrozného. Ztratí schopnost mluvit. Stojí před dámou svého srdce, a ačkoliv se snaží, není schopen slova. Síla lásky mu zavázala oříznutou pusu, nemůže pohnout ani jazykem, natož aby pohnul zatvrzelou dámu k soucitu. Ona ho naopak žádá, aby ji nechal na pokoji. „Držte už ústa. Jste příliš dítětem a slepý, abyste měl takové povýšenecké manýry. Pokud jste při smyslech, odjeďte ode mne, toť má rada. Nechte mne, mrzký muži!“

Ale ani příkré odmítnutí z očí do očí nezlomí Ulrichovu chuť sloužit vyvolené dámě. Naopak. Rozhodne se šířit slávu jejího jména v turnajích.  

Bez prstu  

Ulrich se projeví jako výborný turnajník. Pro čest své vyvolené paní láme o své protivníky jedno kopí za druhým. Poráží téměř každého, kdo s ním změří své síly. Při jednom klání však málem přijde o prst. 

Mezitím ho opustila jeho věrná poselkyně. Brzy se mu podaří najít jiného poslíčka, kterého ihned pošle za svou paní. S novou básní a se zprávou, že kvůli ní ztratil prst. „Ale ztrátu i zisk budu vždy pro vás nést s radostí i žalem.“ Nový posel však pochodí stejně jako jeho předchůdkyně: neúspěšně.

Navíc při dalším setkání s poslem dáma Ulricha nařkne ze lži. Zjistila si totiž, že prst je jen lehce poraněn a nikoliv ztracen. Ulrich musí vše rychle napravit. Poprosí svého dobrého známého rytíře Ulricha von Hasendorfa, ať mu prst usekne. Rytířská čest si žádá vyhovět i netypickému přání, přítel tedy prst usekne a Ulrich ho ihned pošle (prst, ne přítele) společně s malou knížku básní své vyvolené jako důkaz neutuchající lásky.

Dáma prst přijme s poznámkou o Ulrichově stupiditě a na jeho vzkaz, že se narodil, jen aby ji sloužil do konce života, sarkasticky odpoví: „Mohl by lépe sloužit paním, kdyby stále měl svůj prst.“ Nicméně, to, že dáma prst přijala, je pro Ulricha dostatečný důvod k radosti, neboť: „když hledí na jeho prst, musí přece myslet na něj“.

Venuše na koni

Hlavní část Frauendienst črtá Ulrichovu spanilou jízdu napříč střední Evropou. Zcela nepoznán putuje převlečen za Venuši a měří síly s jednotlivými rytíři. Předchází ho list, v němž oznamuje účel a cíl své cesty: „Ctěná Venuše, bohyně lásky, posílá všem rytířům hold a pozdrav a oznamuje, že se vydává na cestu lásky, učit rytíře jak lásku nabývat a jak jí sloužit. Taktéž oznamuje, že příštího dne po sv. Jiří vyráží od moře až do Čech. Rytířovi, který s ní změří síly na kopí, daruje za odměnu zlatý prsten, jenž má poslat ženě, jež je mu nejmilejší. Koho však Venuše z koně sbodne, ten se musí na počest rytířovy dámy poklonit do čtyř světových stran. Kdo z klání vyjde vítězně, tomu Venuše dá všechny koně, které s sebou veze.“ 

Cesta trvala celkem 29 dní s bilancí 307 zlámaných kopí a 271 rozdaných prstenů. Čtyři rytíře se Ulrichovi podařilo shodit z koně na zem. Není bez zajímavosti, že cesta byla zakončena na území Českého království, kde se utkal s českými rytíři. Frauendienst, se tak stává důležitým pramenem pro české dějiny, potvrzující značnou oblibu rytířských turnajů v Čechách první poloviny 13. století.  

Převlečen za malomocného 

Ale ani tato cesta neobměkčí jeho vyvolenou, která ho nadále odmítá. Nadpřirozeně trpělivý Ulrich propadá do velké beznaděje a skepse. „Sedl jsem si a plakal jak dítě,“ píše. Nový vzkaz od jeho paní mu však vrátí naději. Ráda by ho prý zase viděla, ale má za ní přijít tajně a v šatě malomocných. Nepřekvapí, že Ulrich tuto ponižující cestu, při níž je nucen jíst a spát mezi ostatními malomocnými, zatímco ho dáma nechává čekat, plný nadějí vykoná.

TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

K setkání nakonec dojde. Ulrich je tajně vyvezen v kbelíku do komnaty své vyvolené. Tam žádá, zda by mohl s paní ulehnout. Dáma samozřejmě odmítá a osm dalších žen, které jsou v ložnici přítomny, Ulricha poněkud znervóznuje. Tuší, že tu jsou jako svědkyně, kdyby snad chtěl udělat něco nepatřičného. Dáma ho pak vybídne, aby znovu nasedl do kbelíku. Že ho spustí dolů, pak zase vytáhne a bude mu svolná, v čemkoliv bude chtít. Ulrich netuší nic dobrého, ale svoluje a poslušně nasedá. Dáma ho pak spustí dolů téměř volným pádem, který Ulrich přežije jen s velkou dávkou štěstí.  

Ani tento důkaz výsměchu Ulricha dostatečně nepřesvědčí. Až po dalších nepříjemnostech, jež mu dáma ještě přivodí, konečně pochopí, že „nemoudrým mužem je ten, který dlouho slouží tam, kde mu neodmění jeho službu.“

Ve čtvrtek 15. srpna (2019) se solární observatoř SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) stala svědkem zániku komety. Velká koule špinavého sněhu se rozpustila ve Slunci. V tomto případě nešlo o srážku, protože Slunce nemá žádný pevný povrch, s nímž by se kometa mohla srazit. Prostě se rozplynula v žáru.

Podle astronomů šlo s největší pravděpodobností o zástupce skupiny Kreutzových komet, tedy komet, „které se dotýkají Slunce“. Jde o velmi zajímavou skupinu vlasatic, které na Zemi pozorujeme již celá staletí. Odborníci se domnívají, že tyto komety vznikly nejméně před několika sty lety rozpadem gigantické komety. Jedním z možných kandidátů je extrémně jasná kometa, kterou v roce 371 před naším letopočtem pozorovali řečtí učenci Aristotelés a Eforos.

Komety, které prolétají peklem

Kreutzovy komety se přibližují ke Slunci extrémně blízko, někdy i na vzdálenost pouhých pár tisíc kilometrů od žhavého obalu Slunce. Malé komety této skupiny se při takovém přiblížení mohou kompletně vypařit, zatímco ty velké mohou přežít mnoho takových těsných setkání s pekelnou výhní Slunce na své oběžné dráze.

TIP: Hubble vystopoval exokomety na kolizním kurzu s mladou hvězdou

Přestože jsou komety Kreutzovy skupiny a jim podobné objekty, které se těsně přibližují ke Slunci, odsouzeny k zániku, poskytují astronomům neocenitelnou službu. Jejich pozorováním můžeme získat informace o detailní struktuře a magnetických vlastnostech sluneční korony, oblasti nesmírně žhavých plynů, které unikají ze Slunce.