Duchové a nadpřirozeno provázeli naši společnost takřka odjakživa, ale pravděpodobně nikdy – alespoň v Evropě a Americe – se netěšili takové popularitě jako ve druhé polovině 19. století. Na počátku ohromné vlny zájmu přitom stál jeden strašidelný dům a trio médií. 

Vše začalo v roce 1848, kdy se sestry Leah, Margaret a Kate Foxovy přestěhovaly se svými rodiči do domu v dnes již neexistující vesnici Hydesville nedaleko New Yorku. V sídle se prý nejprve ozývaly podivné zvuky a později se dvěma z dívek – dvanáctileté Kate a patnáctileté Margaret – podařilo navázat kontakt s duchem muže, který byl v domě před lety zavražděn. Dorozumíval se s nimi prostřednictvím zvláštního klepání a praskání. 

O schopnosti mladých žen komunikovat s duchy se brzy dozvěděli lidé z okolí a popularita trojice se rychle šířila – také díky nejstarší Leah, která jim organizovala řadu vystoupení. Ze sester Foxových se stala známá média, vystupující několik desetiletí po celé Americe. Jejich sláva však náhle pohasla v roce 1888, kdy ženy přiznaly podvod a odhalily, jak zvuky vyluzovaly pomocí pohybů prstů. Nic na tom nezměnil ani fakt, že o rok později jedna z nich přiznání odvolala.

V sázce je reputace 

Navzdory svému neslavnému konci přispěly sestry Foxovy velkou měrou k tomu, že se v Americe a později i v Británii a dalších evropských zemích zvedla vlna zájmu o spiritismus. Netýkal se přitom jen vyvolávání duchů či vyprávění historek o strašidelných domech, třebaže právě tyto aspekty měly značný dopad na tehdejší literaturu, zejména na rozvoj duchařských povídek (ghost stories). Souvisel také s působením dosud nepopsaných sil, které se při seancích údajně projevovaly. 

A navíc nezůstalo jen u salonní zábavy: I přes posměch ze strany mnoha vědců a novinářů se našlo několik učenců, kteří odmítali ignorovat stále větší počet údajných svědectví a rozhodli se fenoménu přijít na kloub – přestože při tom dávali v sázku svoji reputaci. 

Vysmívaný průkopník 

Velkou zásluhu na vědeckém zkoumání spiritismu měl zoolog a spoluobjevitel „Darwinovy“ teorie přirozeného výběru Alfred Russel Wallace. První seance se zúčastnil již v roce 1865 a natolik jej zaujala, že na setkání začal docházet pravidelně. Zakrátko vydal obsáhlou knihu shrnující různá údajná pozorování duchů a nadpřirozených úkazů. Mimo jiné v ní naléhavě upozorňoval, že věda by neměla primárně odmítat žádný jev, jakkoliv se může zdát nepravděpodobný. 

Svůj boj za spiritismus coby oblast hodnou vědeckého zkoumání vedl Wallace prostřednictvím novinových článků i přednášek mnoho let. Jeho silná náklonnost ke světu duchů mu však často vynášela výsměch okolí a narušila mu i vztah s některými z blízkých přátel.

Kolik váží duch?

Spiritismus se rozhodli prozkoumat i další badatelé, kteří však alespoň zpočátku rozhodně Wallaceovo nadšení pro nadpřirozeno nesdíleli. Naopak k otázce zpravidla přistupovali skepticky s cílem odhalit podvodné jednání médií. Často se také snažili vypátrat, zda za jevy pozorovanými během seancí – zahrnujícími různé podivné zvuky, pohyby předmětů či jiné fyzické projevy – nemohla stát nějaká dosud neznámá, leč přírodními zákony vysvětlitelná síla. 

O podobné objasnění se na sklonku života snažil například významný americký chemik Robert Hare, který proslul vynálezem kyslíko-vodíkového hořáku. Původně chtěl odhalit triky používané během seancí, proto se jedné takové zúčastnil. Nakonec však dospěl k názoru, že má fenomén reálný základ. Pro zkoumání jevů z jiného světa vyvinul všelijaké přístroje – nejznámější byl tzv. spiritoskop, jenž měl sloužit ke komunikaci s duchy. Sestával z kola, na němž byly připevněny karty s jednotlivými písmeny abecedy, přičemž médium sedělo tak, aby na písmena nevidělo a nemohlo ovlivňovat výslednou zprávu. Další jeho zařízení mělo za kontrolovaných podmínek měřit schopnost média ovlivňovat hmotnost různých předmětů. 

Ze skeptika spiritualistou 

Podobně se výzkumem spiritistických jevů zabýval britský fyzik a inženýr Cromwell Fleetwood Varley, který velkou část života zasvětil zdokonalování elektrického telegrafu a patří mu i jistý podíl na pokládání transatlantického telegrafního kabelu. Také on se zúčastnil několika seancí, při nichž se – s oporou ve svém technickém vzdělání a mnoha letech práce s elektřinou či telegrafem – pokoušel odhalit jakoukoliv nekalost. Jenže ani on neuspěl a nakonec se stal zaníceným spiritualistou.

Jednotlivců zkoumajících na vlastní pěst otázky spiritismu bylo daleko víc, nevyvratitelné důkazy však nadále chyběly. Nadšení jedněch a zatvrzelé odmítání druhých vedlo až k tomu, že byla založena Londýnská dialektická společnost a v lednu 1869 sestavila odbornou komisi 33 učenců, která měla kontroverzní téma jednou provždy objasnit – očekávalo se, že bezpochyby v neprospěch spiritismu. 

Nicméně o dva roky později předložil výbor zprávu, jež naopak existenci některých studovaných jevů, jako zvuků vycházejících z nábytku či pohybu těžkých předmětů, potvrzovala. Nutno dodat, že přímými svědky obdobných úkazů nebyli zdaleka všichni členové komise a zpráva také neuváděla nic o podstatě sil, které tyto jevy způsobují. U odborné veřejnosti i novinářů však výsledek vzbudil značnou nevoli a výbor čelil ostré kritice ze všech stran.

Od thallia k zásvětí

V téže době se nezávisle na uvedené komisi zabýval prověřováním jevů souvisejících se spiritismem význačný britský fyzik a chemik William Crookes. Dokonce se rozhodl, že fenomén prozkoumá během seancí pořádaných za přísně kontrolovaných podmínek a za účasti věrohodných svědků ve vlastním domě. 

Pro pokusy si zvolil snad nejslavnější médium té doby – Daniela Dunglase Homea. Výsledky experimentů následně zveřejnil ve dvou článcích na stránkách časopisu Quarterly Journal of Science, jehož byl šéfredaktorem. V prvním z nich popsal dva typy uskutečněných pokusů: Během jednoho prý Home pouhým dotykem ruky způsobil, že harmonika uzavřená v jakési kleci pod stolem začala nejprve vydávat různé tóny. Poté se měla sama bez dotyku rozehrát, a dokonce se uvnitř klece otáčet dokola. 

Druhý pokus se týkal zkoumání údajné schopnosti médií pohybovat různými předměty, případně měnit jejich hmotnost. Pro tyto účely použil Crookes vlastnoručně vymyšlenou aparaturu sestávající z prkna připevněného k závěsné váze. Toho se mělo médium jemně dotýkat prsty a působit na něj onou zvláštní nepopsanou silou. Sám vědec a další pozorovatel důsledně kontrolovali, že Home nemůže během pokusu podvádět. Přesto se podle Crookese působení média nakonec projevilo v prokazatelné míře.

Neznámá síla média 

Crookesův první článek pobouřil kritiky, kteří mimo jiné zpochybňovali preciznost provedených experimentů. Šlo o poněkud odvážné tvrzení, vhledem ke Crookesově zručnosti, kterou projevil například při měření atomové hmotnosti thallia. Vědec se nicméně rozhodl pokusy zopakovat za ještě pečlivěji kontrolovaných podmínek. Výsledky, které souzněly s předešlými zjištěními, pak zveřejnil v dalším článku. 

Jak sám dodával, experimenty sice odhalily existenci zmíněných jevů, ale v žádném případě neříkaly nic o jejich podstatě. Navrhl tedy, aby se dosud nevysvětlenému působení, jež bychom dnes mohli označit za telekinezi, říkalo „psychická síla“. Podle Crookese by se mohlo jednat o sílu produkovanou nervovou soustavou člověka, která je v případě médií z nějakého důvodu obzvlášť dobře vyvinutá. Přestože se vědec vyhýbal hovorům o jakékoliv nadpřirozené podstatě fenoménu, zdá se, že ani k úvahám o existenci duchů neměl daleko. 

Ti, kdo chtěli věřit?

Z historického hlediska je velice zajímavá nejen samotná vlna zájmu veřejnosti o spiritismus, ale i skutečnost, že se o vysmívané kejklířské hrátky začali zajímat také někteří z nejučenějších mužů té doby. A co víc – z řady z nich se nakonec stali přesvědčení zastánci spiritualismu. 

TIP: Falešná spojení se záhrobím: 5 největších spiritistických podvodů

Nabízí se například vysvětlení, že se navzdory přiznaným pochybnostem do zkoumání pouštěli zpravidla ti, kteří měli k tématu z nějakého důvodu blíž, aniž si to připouštěli. Kupříkladu u Wallace, Crookese a konečně i literáta A. C. Doyla mohlo jít o neschopnost vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka: Jednalo se zkrátka o ty, kteří „chtěli věřit“. 

Stejně tak je pravděpodobné, že přesvědčených vědců-spiritualistů zdaleka nebylo tolik – ale jejich příběhy se vyzdvihují tak urputně, až se zdá, že světu duchů uvěřil každý skeptik, který jej zkoumal. Vysvětlení však může být ještě úplně jiné. Jisté je snad jen to, že vědecké zkoumání spiritismu zůstává jednou z pozoruhodných kapitol v dějinách vědy. 

Tým australských vědců nedávno zkoumal jed australských pavouků sklípkanců a zjistil, že je v něm peptid, který velmi úspěšně likviduje buňky rakoviny kůže a brání šíření tohoto nádoru. Zároveň vyšlo najevo, že tato látka nepůsobí na zdravé kožní buňky. To zmíněný peptid předurčuje pro využití v léčbě tohoto obávaného typu rakoviny.

TIP: Nečekaná první pomoc: Hydrogel s hadím jedem zastavuje krvácení za pár sekund

Vědci nově objevený peptid vyzkoušeli i v boji s velmi zákeřnou rakovinou obličeje, která sužuje ďábly medvědovité, tedy tasmánské čerty. A skvělá zpráva je, že i v tomhle uspěli. Peptid z jedu sklípkanců účinně likviduje buňky nádoru obličeje tasmánských čertů. Jak je vidět, jedovatí živočichové nám mají rozhodně co nabídnout.

Královský sňatek představuje fenomén, který ovlivnil život každého člověka, jemuž bylo souzeno narodit se do zlaté kolébky. Na sňatkovou politiku se pohlíželo jako na státní akt, neboť spojení dvou potomků královského původu vyjadřovalo posílení příbuzenských svazků i moci.

Nerovná manželství

Konec první světové války a vstup do nového století však do sňatkové politiky evropských panovnických rodů přinesl i postupné uvolňování dosud striktně dodržovaných pravidel. Dříve tak odsuzovaný a ve své podstatě znevažující morganatický sňatek se začal pozvolna vkrádat i mezi příslušníky první ligy evropských panovníků a zvolna se stával dokonce samozřejmostí. 

Již v roce 1866 uzavřel nerovný sňatek například ruský car Alexandr II. (1818–1881), který se oženil se svou dlouholetou milenkou, kněžnou Jekatěrinou Michajlovnou Dolgorukovovou (1847–1922). Svou milenku Blanche Delacroixovou (1883–1948) pojal 14 dní před svou smrtí za svou zákonnou manželku i belgický král Leopold II. (1835–1909). Také bratr ruského cara Mikuláše II. Michail (1878–1918) se ve Vídni v roce 1907 nestavovsky oženil s rozvedenou Natálií Šeremeťjevskou (1880–1952), čímž si vysloužil vyloučení z romanovské rodiny a nucený exil, který byl zrušen až rehabilitací v roce 1914. Stranou pozornosti nezůstal ani sňatek uzavřený roku 1918 v Oděse pozdějším rumunským králem Carolem II. (1893–1953) s dcerou rumunského generála Ioannou „Zizi“ Lambrino (1898–1953).

Největší skandál všech dob však vyvolal až románek a následná svatba anglického krále Eduarda VIII. (1894–1972) s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou (1896–1986). Eduard VIII. a jeho láska k Američance neformálních mravů zůstala nepochopena snad u všech vrstev anglické i evropské společnosti. Členové anglické královské rodiny, příslušníci nejvyšší evropské královské society, církev i běžní občané králův čin odsoudili nejen pro samotnou pověst jeho vyvolené, ale zejména proto, že upřednostnil lásku k ženě s pochybnou pověstí před povinnostmi k vlasti. Eduardovy svatby na zámku Candé ve Francii se 3. června 1937 nezúčastnil ani jeden příslušník evropské aristokracie. Byla to krutá daň za lásku k ženě, kterou hluboce miloval.

Otevřené vyznání lásky anglického panovníka se však stalo inspirací pro další příslušníky evropských královských rodů, kteří toužili po lásce bez omezení a svazujících norem. Anglická princezna Margaret (1930–2002) sice nejprve svůj boj se zkostnatělým systémem o srdce rozvedeného hrdiny bitvy o Anglii kapitána Petera Townsenda prohrála, ale podruhé již byla úspěšná a navzdory všem a všemu se v roce 1960 provdala za fotografa Antonyho Armstonga-Jonese (1930). A následovali další.

V roce 1968 si po deseti letech vzdoru odvedl k oltáři norský korunní princ Harald (1937) dceru majitele obchodního domu v Oslu Sonju Haraldsen (1937) a v červnu 1976 si švédský král Carl XVI. Gustav (1946) vzal za ženu dceru německého podnikatele Silvii Sommerlathovou (1943). Láskou a štěstím zářil v roce 1981 i lucemburský následník Henri (1955), když se za velké podpory veřejnosti oženil na svatého Valentýna se svou studentskou láskou, imigrantkou z Kuby, Marií Terezou Mestre y Batista (1981).

V novém století

Současná generace příslušníků evropských královských rodů se na přelomu 20. a 21. století přizpůsobila životu svých poddaných a postupně odbourala všechny bariéry, které je navzájem dělily. Dnes se asi sotvakdo pozastaví nad tím, že se příští dánskou královnou stane právnička z Tasmánie, že po boku španělského krále budeme vídat rozvedenou novinářku, případně že norského krále bude doprovázet svobodná matka s peprnou minulostí.

TIP: Královna Alžběta II. slaví devadesátiny: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Za posledních 200 let se hodně změnilo. Členové královských rodů se odmaskovali a ukázali nám svou lidskou tvář. Běžnou součástí života královských rodin se stal i rozvod. Rozpadla se manželství téměř všech dětí anglické královny Alžběty II. (1926) a bez větší pozornosti prošel i rozvod španělské princezny Eleny (1963). Pozlátko honosných paláců, přepychových kočárů a třpytivých šperků se již vytratilo a my máme co do činění s moderními monarchiemi 21. století. Jak si jejich členové povedou, jak budou přijati a zda svou práci budou vykonávat lépe než jejich předci, prověří teprve čas.  

Ostrov Tasmánie u australského pobřeží je známý přírodními rezervacemi, národními parky a řadou výjimečných druhů fauny i flóry, v čele s populárními tasmánskými čerty. Velmi zajímavé je ale i Tasmanovo moře, které leží mezi Tasmánií a Austrálií na jedné straně, a Novým Zélandem. Je to doslova ráj podmořské biodiverzity.

Australská výzkumná loď Investigator nedávno v Tasmanově moři, asi 400 kilometrů východně od Tasmánie, objevila mohutný řetěz dávných sopek na mořském dně. A vše nasvědčuje tomu, že tyto sopky slouží jako značky na rozsáhlé dálnici pro kytovce různých druhů. Mořské dno v těchto místech dosahuje hloubek kolem 5 tisíc metrů. Objevené sopky se přitom tyčí až do výšek kolem 3 kilometrů nad mořským dnem.

TIP: Pozůstatky katastrofy: Vědci objevili ohromný podmořský sesuv u Austrálie

Vědci z expedice tvrdí, že když se plavili nad zmíněným řetěz podmořských sopek, tak je během jediného dne navštívilo nejméně 28 různých keporkaků. Za nimi pak následovala skupina 60 až 80 kulohlavců černých. K hojnému výskytu velryb, a také mořských ptáků, v této oblasti přispívá i velmi početný mořský plankton. 

Asi většině z nás se někdy stalo, že si člověk spletl některé tváře. Anebo si občas někoho nemůžeme zapamatovat, ať děláme, co děláme. Někdy to vypadá, jako by lidský mozek měl jenom omezenou kapacitu tváří, které si člověk může reálně zapamatovat. Britští vědci se to rozhodli prověřit.

Požádali dobrovolníky, aby jim během jedné hodiny sepsali co nejvíce lidí, jejichž tváře ve svém životě poznávají. Měli přitom zahrnout skutečně všechny, ať už spolužáky a přátele anebo veřejně známé tváře od politiků po sportovce a hvězdy showbyznysu. Ukázalo se, že lidé mají schopnost si zapamatovat překvapivě velké množství tváří. Průměrně je to asi 5 tisíc a v některých případech si lidé zapamatují i přes 10 tisíc různých tváří.

TIP: Lidé mají čich na zkorumpované politiky: Poznají je podle fotografie

Takto vysoká čísla jsou pro odborníky překvapením. Lidé našeho druhu a před nimi i naši předci žili dlouhé statisíce a miliony let v malých skupinách blízkých příbuzných, v nichž bylo tak maximálně 100 až 150 členů. Na první pohled tedy není žádný důvod, aby si lidé pamatovali padesátkrát více tváří. K ničemu by jim to nebylo. Lidský mozek má ale zřejmě natolik velkou kapacitu a tváře rozeznáváme natolik přesně, že tváří rozeznáváme daleko víc, než bychom vlastně měli.

Evropská kosmická agentura ESA vypustila v roce 2013 vesmírnou observatoř Gaia s ambiciózním cílem zmapovat přes miliardu blízkých hvězd v Mléčné dráze. A jak se ukazuje, Gaia toho ve skutečnosti zvládne ještě víc.

Elena Maria Rossi z nizozemské Leidenské univerzity a její kolegové původně hledali hyperrychlé hvězdy, které se řítí velkou rychlostí ven z Mléčné dráhy. V datech observatoře Gaia je možné takové hvězdy vystopovat a badatelé jich pár skutečně objevili.

Hvězdy z cizí galaxie

To ale nebylo všechno. K jejich velkému překvapení v datech observatoře Gaia narazili i na třináct hvězd, které sice letí vesmírem značnou rychlostí, ale opačným směrem. Podle všeho jde o hvězdy cizího původu, které teď míří do Mléčné dráhy. Podle vědců by alespoň některé z těchto hvězd mohly pocházet z Velkého Magellanova oblaku, nepravidelné trpasličí galaxie, která je průvodcem Mléčné dráhy. Anebo přilétají z ještě vzdálenějších galaxií.

Pro vědce by se takové hvězdy mohly neocenitelným zdrojem informací o cizích galaxiích. Stejně jako můžeme studovat cizí planety díky meteoritům, které z nich pocházejí, tak bychom se díky těmto hyperrychlým hvězdám cizího původu mohli dozvědět leccos zajímavého o situaci v sousedních galaxiích. Mise observatoře Gaia je přitom stále ještě na začátku a v dohledné době budeme mít k dispozici mnohem více podobně zajímavých dat.

K večeru 22. dubna 1915 se na úseku fronty nedaleko Yprés překvapivě změnil směr větru. Na francouzské straně tomu jen málokdo z vojáků věnoval pozornost. Ne tak na straně nepřítele. Vítr konečně vane k francouzským zákopům...

Brzy nato všemi otřese dobře známé hromobití - Němci zahajují dělostřeleckou přípravu. Mužům na francouzské straně však důkladný systém zákopů s hlubokými podzemními prostory poskytuje celkem bezpečný úkryt. Nepřátelská dělostřelecká palba ale končí překvapivě brzy. Vojákům nezbývá, než zaujmout bojová postavení a očekávat útok německé pěchoty. Situace se však i dále vyvíjí neobvyklým způsobem.

Plyn!

Po celé šíři fronty, kterou jsou vojáci schopni přehlédnout, že se na ně z německých zákopů valí přízemní oblaka žlutavé mlhy. Co to má znamenat? Je to prapodivná hříčka přímořského dubnového počasí? Nebo německé zadýmování pro krytí útoku? Anebo nové, dosud neznámé ohrožení?

Oblaka se rychle blíží. Tvoří souvislou vrstvu od země až vysoko nad hlavy stojících mužů. Už zasahují vojáky v předních postaveních. Některým to dojde: „Chlór! Pozor, chlór!“, stačí ještě vykřiknout. Pak pocítí ostrou palčivou bolest v očích, v nose, v ústech, v průduškách. Chlór leptá sliznice i oči, oslepuje.

Jak oblaka postupují, vzrůstá koncentrace agresivní látky v přízemní vrstvě vzduchu. Těžký plyn zaplavuje zákopy a kryty. Muži zoufale lapají po dechu. Pokud ještě mohou, bez ohledu na blízkost postupujícího nepřítele opouštějí své pozice. Snaží se utíkat zpět, k vlastním zadním postavením. Mnozí však už jen vrávorají a bezmocně se hroutí k zemi, kde je koncentrace chlóru nejvyšší.

Z napadených sliznic a orgánů prýští krev. Tou se zalévá i vnitřek poraněných plic. Kolem nosu a úst se objevuje krvavá pěna. Vojáci se dusí vlastní krví. Čeká je krutá, bolestivá smrt. I při vysoké koncentraci plynu trvá deset i více minut. Hodiny či dokonce dny pomalého, mučivého umírání čekají mnohé z méně zasažených. 

Provedení 

Jistý britský kapitán Alfred O. Pollard o bezprostředních důsledcích útoku později napsal: „Kdo by mohl napadené vojáky obviňovat, že selhali a prchali ze svých pozic? V houstnoucí temnotě této strašné noci zápasili s hrůzou, oslepení bloudili oblakem plynu a padali k zemi v agónii, která zevnitř drásala jejich hruď (…) Stovky se jich zhroutily a zemřely. Ostatní zůstávali bezvládně ležet s pěnou u úst, s ochromenými těly, neustále sužováni prudkými záchvaty zvracení…“

Při útoku bylo vypuštěno zhruba 170 tun chlóru z přibližně 5 700 tlakových lahví pravidelně rozmístěných na šestikilometrovém úseku fronty. Každá obsahovala 30 kilogramů plynu. Ocelové lahve byly opatřeny sifonovou trubkou, takže z nich mohla unikat pouze kapalná fáze, a byly s odstupem vždy jednoho metru ve svislé poloze zapuštěny do zákopu. Na uzávěry lahví byly našroubovány olověné směrové trubice, sahající nad vrchol zákopu a směřující k pozicím nepřítele.

Zkapalněný chlór, vroucí za atmosférického tlaku zhruba při minus 34 °C, začne po úniku z trubice okamžitě vřít. To vedlo ke vzniku těžkých žlutozelených oblak zvolna se mísících se vzduchem a převalujících se po zemi, protože plynný chlór je více než dvakrát těžší než vzduch. Příhodný vítr jej hnal na pozice nepřítele, kde zatékal do zákopů a veškerých podzemních prostor. Tyto základní údaje jsou však to jediné, na čem se nejrůznější pozdější popisy chlorového útoku vcelku shodují; vše ostatní je líčeno až překvapivě rozdílně.

Důsledky smrtícího útoku

Nejednoznačný je především počet zemřelých. Těch bývá uváděno několik tisíc, střízlivější hodnocení ovšem hovoří o stovkách. Dle pozdějších výzkumů se pro útok 22. dubna 1915 zdají být realistické následující počty: celkem 7 000 mužů zasažených chlórem, z nich 350 zemřelo bezprostředně v důsledku působení plynu. Je ovšem obtížné bilančně oddělit ztráty tohoto druhu od zemřelých „z jiných vojenských příčin“. Muži prchající před plynem ze zákopů se totiž dostávali přímo do palby německých jednotek, které postupovaly za pohybujícím se oblakem. 

Novodobé výzkumy mimo to potvrzují, že za války byly počty zemřelých vojáků v důsledku tohoto i následujících chlorových útoků v roce 1915 německou propagandou silně zveličovány. Snad tak měly být povzbuzeny naděje na blízké vítězství a na konec války díky „zázračné“ plynové zbrani. Pozdější autoři pak tyto nadhodnocené údaje často přebírali. Výsledky střízlivých vojenských analýz, prováděných v šedesátých letech 20. století, ale i po roce 2000, ovšem hovoří o 2 až 7 % smrtelných obětí z celkového počtu zasažených bojovými chemickými látkami za celé období první světové války. Tomu odpovídá i ona bilance 350 zemřelých ze 7 000 zasažených chlórem 22. dubna 1915, představující v tomto případě 5 % smrtelných obětí.

Zcela jisté je však jedno: Otravný plyn jako bojový prostředek začaly používat obě válčící strany; první britský chlorový útok byl podniknut 24. září 1915. V průběhu války tak nastal rychlý vývoj jak v použití účinnějších otravných látek (od počátečního chlóru po fosgen, yperit i různé směsi) a munice, která jimi byla plněna, tak samozřejmě i odpovídajících ochranných prostředků. 

Vědci a smrt

Příprava a realizace útoku u Yprés vyžadovala úzkou vzájemnou spolupráci německého vrchního velení a jeho odborných složek, chemického průmyslu a zejména vybrané skupiny civilních chemických, ale i jiných odborníků. Vůdčí osobností mezi nimi byl univerzitní profesor chemie, ředitel Institutu fyzikální chemie a elektrochemie císaře Viléma v Berlíně a zároveň ředitel Centrály pro otázky chemie zřízené při německém ministerstvu války, Fritz Haber. Měl navrhnout způsob útoku a organizaci technické stránky jeho přípravy i realizace. 

Haber byl přesvědčen, že za dané časové tísně má naději na rychlý úspěch pouze volné vypouštění chlóru z lahví. Odpadne tak čas i náklady na vývoj a výrobu speciální plněné munice i na vypracování a nácvik účinné dělostřelecké taktiky. Jedinou nevýhodou jeho návrhu byla závislost akce na počasí a hlavně na směru větru. Konkrétní termín útoku proto byl otázkou úzké spolupráce s meteorologickou službou a byl několikrát změněn. 

Jako fyzikální chemik a odborník na technické plyny Haber se svými spolupracovníky důkladně řešil prognózy šíření chlóru v přízemní vrstvě, proměny postupující koncentrace plynu i úroveň očekávaných plošných fyziologických účinků. Akademická fundovanost kolektivu, který měl k dispozici a postupně jej stále rozšiřoval, byla udivující. Píše o tom přímo jeden z jeho členů, jistý Franz Richardt:

„Haber pátral po všech odbornících na fyziku a chemii, o kterých se kdy doslechl (…) V době mého příchodu zde už byli, mimo jiné, doktor Kerschbaum, Haberův technický pobočník (později emigroval do Spojených států), profesor Otto Hahn, který později rozbil atomové jádro a dostal Nobelovu cenu, profesor James Franck (fyzik, který později emigroval do Spojených států a získal Nobelovu cenu), profesor Hans Geiger, který později zkonstruoval Geiger-Müllerův počítač, profesor Walter Madelung, později pracující na univerzitě ve Freiburgu v oblasti barvářské chemie, profesor Wilhelm Westphal, neurolog, a řada dalších.“

Dle některých zdrojů se na této činnosti podíleli i další pozdější nositelé Nobelovy ceny jako fyzik Max Planck nebo chemik Emil Fischer.

Výbušniny a Cyklon B

Jak sám Haber uvedl, vždy usiloval sloužit „v míru lidstvu, za války vlasti“. To se týkalo nejen válečného využití chlóru, ale i dvou dalších významných technických postupů. V roce 1909 vyřešil katalytickou syntézu amoniaku z dusíku a vodíku. Tento postup měl původně sloužit ke zcela humánnímu účelu – rozvoji syntetických hnojiv na bázi dusičnanu amonného. Za pozdějších válečných podmínek byl ovšem naprosto využit k naplnění obrovských materiálních potřeb německé výroby výbušnin.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Na začátku dvacátých let pak Haber vyřešil relativně bezpečný způsob generování vysoce toxického kyanovodíku. I zde měl být původním cílem obecný prospěch: zbavit ubytovací a skladové prostory, zejména ve vojenských zařízeních, obtížného hmyzu či hlodavců, kteří na těchto místech za bídných válečných hygienických podmínek až příliš ovládli pole. Obchodní jméno nového prostředku tehdy nikoho neznepokojovalo. Děsivý zvuk a zcela jiný účel mu propůjčila až nacistická mašinérie, která na samém konci Haberova života ovládla Německo. Jméno onoho produktu německého chemika navždy přežilo a dodnes v nás budí hrůzu: Cyklon B. Bylo jím zavražděno i několik Haberových blízkých židovských příbuzných.

Europa je nesmírně zajímavý ledový měsíc Jupiteru, který se vší pravděpodobností ukrývá ohromný podpovrchový oceán. Je to jeden ze světů, kde bychom rádi pátrali po stopách života nebo i po jiných podivuhodných věcech, které takový měsíc může nabídnout. Jenomže před průzkumem podpovrchového oceánu je nejprve nutné na Europě přistát. A to by mohl být problém.

Daniel Hobley z Cardiffské univerzity a jeho spolupracovníci tvrdí, že přistání na atraktivním ledovém měsíci budou komplikovat ostré ledové čepele, dosahující výšek čtyřpatrových domů. Jde o podobné útvary, jaké vznikají na Zemi odpařováním vodního ledu. V chilských Andách se jim říká „ledoví kajícníci“.

Ledoví kajícníci Europy

Zvláště v rovníkových oblastech Europy by pomalé odpařování ledu, společně s extrémně pomalým zvětráváním, mohlo vytvarovat celá moře čepelí, které budou vysoké až 15 metrů. Podobné „ledové kajícníky“ planetární vědci očekávají i na Plutu, kde je tvoří zmrzlý metan.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Z odstupu se nám Europa jeví jako velmi hladká koule. Ve skutečnosti jde o jeden z nejvíce hladkých objektů ve Sluneční soustavě. Podzemní oceán totiž na Europě brání vzniku pohoří, a rovněž zahlazuje stopy po impaktních kráterech. Na hladké a bezproblémové přistání to ale nemusí stačit.

Na plody naplněné drogami narazili muži zákona při prohledávání farmářského trhu Mercamadrid: Každý ananas byl pečlivě vydlabaný tak, aby pojal nádobu s 800 gramy až kilogramem kokainu. Tajná schránka byla přitom žlutě navoskovaná, aby připomínala dužinu ovoce. Nátěrem navíc pachatelé maskovali chemický zápach, jenž by upoutal pozornost psů.

Zasněžené ananasy

Kontraband v přepočtené hodnotě 6,6 milionu korun se podařilo objevit pouze díky zátahům v Portugalsku a na jiných místech ve Španělsku, jež rozkryly organizovanou skupinu pašeráků: Obvinění si zatím vyslechlo sedm lidí - trojice z Madridu a čtveřice z Barcelony.

TIP: Pašeráci s křídly: K pašování drog se dnes využívají holubi i papoušci

Španělsko je hlavní vstupní branou do Evropy pro kokain z Jižní Ameriky, především pak z Kolumbie. Pašeráci přitom využívají všemožné cesty jak drogu přes hranice dostat. Španělské úřady již v minulosti odhalily drogy ukryté v prsních implantátech, paruce, částech invalidního vozíku nebo například v sádře fixující neexistující zlomeninu.

Humor představuje do značné míry subjektivní záležitost, a z určitého pohledu tak nevhodně vtipkujících jedinců chodí po světě miliony. Pokud ovšem dotyčný nezastavitelně chrlí jeden žert za druhým, přičemž ho vůbec nezajímají reakce okolí, může jít i o vzácnou mozkovou chorobu nazývanou witzelsucht (z německého „Witz“ neboli „vtip“ a „Sucht“ čili „závislost“).

Jeden z prvních případů popsal neurolog Otfrid Foerster již v roce 1929: Operativně odstraňoval mozkový tumor, přičemž pacient byl při vědomí, jak bylo tehdy zvykem. Náhle však muž spustil doslova „manickou spršku slov“ a opakoval jeden hloupý vtip za druhým.

Při zmíněném onemocnění dochází k poškození v pravém čelním laloku, například právě v důsledku nádoru. Kromě permanentního žertování a sarkastických připomínek se postiženému valí z úst rovněž nezastavitelný proud různých slovních hříček. Badatelé poruchu také někdy popisují jako „pobavenou lhostejnost“.