Projekt Lamacenrum Hády se realizuje v bývalém vápencovém lomu Džungle, jenž byl původně odsouzen k naprostému zavezení zeminou. Lidé, kteří se zasloužili o mnohem racionálnější využití tohoto prostoru, doufají, že by se Lamacentrum mohlo stát mostem mezi městem a přírodou.

PSH – práce všeho druhu

Lamacentrum je dítětem základní organizace Českého svazu ochránců přírody – Pozemkového spolku Hády (PSH). Nadšenci z PSH, jenž vznikl v roce 2000, mají smělý cíl – zachovat a rozvíjet unikátní přírodní bohatství přírodovědně nesmírně významné lokality Hády. Od původního vlastníka, kterým byl Českomoravský cement a. s. a jeho nástupnické společnosti, postupně převzali do svého vlastnictví či nájmu většinu pozemků vápencového lomu, v němž byla těžba ukončena koncem devadesátých let minulého století.

Od roku 2001 PSH otevřel několik terénních a výukových tras – například vybudoval naučnou stezku Hády a údolí Říčky. Postupně se brněnským ochráncům daří revitalizovat i vápencový lom, kde aktivně chrání vzácné druhy rostlin a živočichů, kteří v lokalitách žijí. Později se PSH pustil do smělého projektu – vybudovat na Hádech Lamacentrum, tedy malou lamí farmu se zvířaty vhodnými pro environmentální výchovu a lamaterapii. Podařilo se a první návštěvníky zde uvítali v květnu roku 2011.

Nepopulární ochrana přírody

Jedním z duchovních otců projektů Pozemkového spolku Hády je doc. Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D, který pracuje v Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědné fakulty Masarykovy univerzity. „Chtěli jsme se co nejvíce podílet na ochraně tohoto jedinečného území,“ zdůrazňuje Luboš. „Kavky, Velká Klajdovka, Hádecká planinka i samotný lom mají vysokou botanickou a zoologickou hodnotu – vytváří unikátní stanoviště vhodné pro druhy, které v jiných místech již vyhynuly nebo fatálně mizí.“

Lom Džungle byl ovšem výjimkou. Dno částečně zavezené zeminou a zarůstající invazními rostlinami původní flóře a fauně nepřálo. „Pochopili jsme, že tomuto území pomůže, když zde vybudujeme Lamacentrum,“ vysvětluje dále. „Chtěli jsme hlavně nabídnout široké veřejnosti nějakou alternativu k ochraně přírody, která se dnes bohužel stává popelkou. V devadesátých letech nastal velký boom, dnes naopak panuje útlum a nezájem. To, co se podařilo ještě začátkem tohoto století zachránit, nyní velmi rychle a nenávratně mizí. Jsme přesvědčeni, že naše Lamacentrum může být neobvyklým pojítkem městských lidí s přírodou.“

Osobnosti s kočičí povahou

Lamy alpaky (Vicugna pacos), které si lidé z Lamacentra vybrali, mají velmi různorodé povahové rysy. Pán stáda pojmenovaný Čert se narodil v pražské zoo, poté putoval do zoo v Olomouci a odtud jej získalo Lamacentrum. Podle ošetřovatelů je to neuvěřitelně sebevědomé a zároveň mírumilovné zvíře, z nějž přímo vyzařuje empatie. Tři samičky pocházejí přímo z Chile, i když je Lamacentrum získalo až v Česku. „Chilské“ alpaky byly polodivoké a ošetřovatelé z nich zpočátku měli těžké hlavy. Postupně se je však podařilo socializovat a uvyknout na rušivé vlivy.

„Je zajímavé, jak dobře se snášejí lamy a kočky,“ usmívá se Luboš. „Alpaky kočky rády očichávají a mají s nimi přátelský vztah. Lamy se v některých aspektech kočkám dokonce podobají. Každá kočka je silnou individualitou stejně jako alpaka.“

Od zážitkových programů po terapii

Vzhledem k nutným investicím a charakteru celého podniku se Lamacentrum bohužel potýká s řadou ekonomických problémů. „Celý projekt je velmi výrazně neziskový,“ vysvětluje Lubomír Tichý. „Dnes asi všechny neziskové organizace bojují s nedostatkem peněz a nejsou schopny se financovat. Přesto chceme náš projekt udržet při životě co nejdéle.“
Lamacentrum Hády pořádá pro veřejnost řadu zážitkových programů.

Možnost účasti se nabízí široké veřejnosti – školním dětem, zájmovým kroužkům, skautům, maminkám s dětmi nebo rodinám. O prázdninách si sem mohou udělat výlet účastníci příměstských táborů, prakticky kterýkoli zájemce. V Lamacentru již zkoušeli i lamaterapii, která se v zahraničí často s úspěchem využívá. „Lamaterapii jsme si už – zatím nesměle – vyzkoušeli s několika skupinami postižených dětí a dospělých,“ svěřuje se Luboš. „A je to nezapomenutelný zážitek. Handicapovaní na program s alpakami reagují nesmírně spontánně.“

„Máma“ alpak

Nepřetržitou službu má v brněnském Lamacentru Eliška Pigulová. „Ráno musím vyčistit kaliště, poněvadž alpaky odkládají trus na jediné místo,“ popisuje Eliška svůj každodenní program. „Doplním čerstvou vodu a seno, kromě pastvy dostávají alpaky speciální granule, mrkev a jablka. Během dne se pouštějí na pastvu a já pouze hlídám, aby ze skal někdo nehodil nějaký kámen nebo aby se lamy nezamotaly do elektrického ohradníku. Potom s nimi trénuji základní povely, které se využívají při našich programech, třeba povel ‚lehni‘. Pak je zvykám na ohlávku, abychom mohli s alpakami chodit na lamatrekking.“

„Zvykáme je i na drobnější nástrahy – PET láhve, sáčky atd., aby se jich v přírodě na vycházkách nelekaly. Společně provádíme i drobné veterinární zásahy, jako obrušování zubů, stříhání paznehtů atd. S lamami se účastním i našich vzdělávacích programů.“

Nejvíce práce měla Eliška s předčasně narozenou Barborkou. „Po dvou, třech hodinách jsem musela krmit samičku z láhve. Sama bych to určitě nezvládla, a tak Barborka přežila vlastně jen díky pomoci všech, kteří se o Lamacentrum starají.“

„Museli jsme dojit i její mámu Lindu, která je prvorodičkou a neměla příliš vyvinuté mateřské instinkty,“ vysvětluje Eliška. „Barborka se narodila do nevlídného, vlhkého a chladného počasí. Musela být zpočátku téměř trvale uvnitř v chatě, aby měla zajištěno teplo. Pokud byla venku, nosila vždy speciální obleček. Zpočátku měla velké pohybové problémy a také její hlasové projevy byly minimální. Naštěstí začala po několika týdnech polehounku přibírat na váze a mohla se zvolna zapojovat do života stáda. To bylo pro ni, ale vlastně i pro nás životně důležité.“

Pohled hlubokých očí

Jednou za rok je nutné alpaky ostříhat. Jejich srst patří k nejkvalitnějším vlnám na světě, překonává ji snad jen srst vikuní (Vicugna vicugna). Stříhání lam je ovšem podívaná pouze pro otrlé. Alpaky je nutno položit, pevně jim držet nohy a krk a pracovat rychle a jemně. Přesto se však zvířata tomuto úkonu usilovně brání (a Linda křičela, jako by ji brali na nože). Jak jsem navíc zjistil, ostříhané alpaky se očividně stydí. Jejich atraktivní huňatý exteriér je ten tam a mně se zdálo, že si připadají jako nahé, vzájemně se nevěřícně okukují a rozpačitě prohlížejí i samy sebe. „Stříhání je nutné,“ mírnila můj útlocit veterinářka Táňa Husáková. „V našem podnebí se alpaky snadno přehřívají a vedro již nejednou způsobilo smrt těchto zvířat.“

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano - Na dosah jihoamerického nebe

Vedle neuvěřitelně husté srsti je na alpakách možné obdivovat mnoho dalších věcí. Fascinují mě třeba jejich kopýtka. Když jsem si prohlížel lesklé černé kopýtko malé Barborky, měl jsem dojem, že v ruce držím koženkovou atrapu na luxusní plyšové hračce. Snad nejúchvatnější jsou ovšem jejich oči. Zdobí je dlouhatánské řasy a především se v nich odráží vše okolo – vy sami, stromy, třepotající se poštolka i táhnoucí oblaka. Jsou něžné, vnímavé a pozorné. Když se trochu zasníte, můžete se v nich i utopit …

Podrobné informace o výukových programech a akcích Lamacentra Hády je možno získat na www.lamacentrum.cz.

Letecká společnost Virgin Atlantic v roce 2011 oznámila, že plánuje při svých letech používat ekologické palivo, které získá recyklací odpadních plynů z oceláren. Pak na tom nějaký čas pracovali a v roce 2016 uskutečnili první zkušební let s takovým palivem.

Ve středu 3. října 2018 konečně došlo na první komerční let. Majestátní Boeing 747 v barvách Virgin Atlantic letěl z Orlanda na Floridě do Londýna, a přitom měl v nádržích jako součást palivové směsi kerosen s recyklovaným uhlíkem. Tento kerosen byl přitom na mezinárodní úrovni povolen jako palivo pro letecké motory letos v dubnu.

TIP: Biolétání: Qantas uskutečnil první let z USA do Austrálie na biopalivo

Průmyslový partnerem projektu, který zodpovídá za výrobu paliva s recyklovaným uhlíkem je společnost LanzaTech. Palivo dělají tak, že nejprve zachycují odpadní ocelárenské plyny, které jsou bohaté na uhlík. Pak je s použitím živých bakterií fermentují na etanol, který následně díky speciálnímu katalyzátoru zbaví molekuly vody. Tím vznikne uhlovodíkové palivo, které lze spalovat prakticky bez vzniku sazí.

Jako první se britské jednotky rozhodly obsadit odlehlou Jižní Georgii, což bylo beze ztrát provedeno 25. dubna. Britové pak zahájili námořní a letecké operace přímo v oblasti Falkland a brzy došlo ke ztrátám prvních válečných plavidel na obou stranách. Britský válečný kabinet mezitím rozhodl posílit jednotky v jižním Atlantiku o 1. prapor 7. pluku obávaných gurkhských střelců a také dva gardové prapory v počtu 3 200 vojáků.

Předchozí část: Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (1)

Síly určené k vylodění tím stouply na osm pěších praporů, které tak společně s posilovými jednotkami dosáhly 10 000 mužů. Jednalo se o největší kontingent, jaký Británie nasadila do bojů od konce druhé světové války. Tato situace si vyžádala jmenování nového velitele pozemních sil operačního svazu, jímž se stal generálmajor námořní pěchoty Jeremy Moore. Jelikož však další tisíce vojáků bylo třeba k bojišti na druhé straně zeměkoule nějak dopravit, padlo rozhodnutí nalodit je na tehdy největší pasažérskou loď světa Queen Elizabeth 2, která vyplula 12. května ze Southamptonu.

Vylodění v San Carlos

Velení nakonec rozhodlo provést vylodění v oblasti San Carlos na břehu ostrova Východní Falkland. Nacházel se zde dostatek pláží vhodných k přistání a místo leželo navíc téměř 100 km daleko od hlavního města Port Stanley, takže Britové předpokládali jen minimální odpor nepřítele. A v tom se nemýlili. Když se nad ránem 21. května vylodili první vojáci z roty B 2. parašutistického praporu, nenarazili prakticky na žádnou nepřátelskou aktivitu.

Vylodění u San Carlos i v zátoce Ajax proběhlo celkově bez problémů a Britové rychle zajišťovali získaný perimetr proti případnému protiútoku nepřítele, který však nepřišel. Argentinci se ve dnech následujících po vylodění soustředili především na letecké údery proti britské flotile. Čtyři britské lodě při nich byly potopeny a další poškozeny, ale samotné letectvo válku rozhodnout nemohlo a Argentinci navíc utrpěli těžké ztráty na sestřelených strojích. Britská převaha na moři i ve vzduchu byla prostě příliš velká. 

Neprozřetelné zpravodajství

Neschopnost Argentinců provést pozemní protiofenzivu se nakonec ukázala být jedním z rozhodujících faktorů. Většina jejich jednotek se totiž nacházela kolem Port Stanley a terén napříč ostrovem byl natolik obtížný, že by jim cesta k britskému předmostí zabrala víc jak týden. Britové mezitím naplánovali ofenzivní akce. Hlavní roli měl sehrát 2. parašutistický prapor, jehož příslušníci dostali za úkol zaútočit na argentinské obránce vesnice Goose Green, tamního letiště a osady Darwin.

Cíl se nacházel na úzkém kusu pevniny 8 km dlouhém a jen 1,5 km širokém, takže nepřipadalo v úvahu nepřítele obchvátit nebo na něj udeřit z boku. Argentinci zde měli zhruba tisícovku vojáků podporovanou čtyřmi děly ráže 105 mm. Velitel 2. para praporu podplukovník Herbert Jones byl před akcí naladěn optimisticky a panovalo všeobecné přesvědčení, že Argentinci nejsou pro červené barety žádným protivníkem. Navečer 26. května se parašutisté přesunuli dvanáctikilometrovým pochodem k opuštěnému domu Camilla Creek House směrem ke Goose Green. Britská stanice BBC však o trase pochodu neprozřetelně informovala ve svém vysílání, takže argentinští obránci byli uvedeni do stavu nejvyšší pohotovosti. 

Smrt podplukovníka Jonese 

Britský útok začal po setmění 27. května. Vše nejdřív probíhalo slibně a první skupinka argentinských vojáků utekla bez boje. Roty B a D však narazily na odpor a ve tmě vládl dost velký zmatek. Rotě A bránila v dalším postupu linie nepřátelských zákopů, o kterých neměli Britové tušení. Parašutisté se dostali do prudké kulometné palby a museli zalehnout.

Jones se v kritické situaci rozhodl dát svým podřízeným osobní příklad a vyrazil do předních pozic, kde se Britové marně snažili dobýt přilehlý kopec. Argentinská palba neustávala a vybírala si krutou daň. Nejprve padl Jonesův pobočník kapitán Wood a brzy jej následoval zástupce velitele roty A kapitán Dent. Jones se s několika vojáky pokusil obchvátit argentinské pozice zprava.

Běžel přitom k nepřátelským liniím a střílel ze samopalu. Poté zalehl, vyměnil zásobník a znovu se rozběhl. Nepostřehl přitom, že minul další linii zákopů. Pro Argentince se stal snadným terčem a po zásahu do zad padl k zemi. Jeho „bodyguard“ seržant Norton sice odtáhl smrtelně zraněného velitele do úkrytu, ale podplukovník za pár minut zemřel. Po válce obdržel in memoriam nejvyšší britské vyznamenání za statečnost – Viktoriin kříž.

Dokončení: Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (3)

Kdo byli husité? Byli to boží bojovníci, nebo prachobyčejní lapkové? Nejprve si ujasněme jednu věc: Husité byli vynikající válečníci, kteří dokázali porazit prakticky kohokoliv a kdykoliv, dokud zůstávali jednotní. Ostatně jen na základě vojenské převahy se mohlo husitské hnutí tak dlouho udržet. Pouze díky ní tu mohli lidé na dlouhých 17 let (1419–1436) fungovat prakticky bez vládce, kterého nahradily husitské svazy založené převážně na vojenských principech.

TIP: Obrana za vozovou hradbou: Mistrovská taktika Jana Žižky

Pár drobných porážek či neúspěchů, které husité utrpěli před rokem 1434, se dnes sice uvádí jako příklad toho, že nebyli neporazitelní, ale v podstatě šlo z hlediska celého hnutí o maličkosti vyvážené daleko většími úspěchy. Problémovou pověst si však „boží bojovníci“ vysloužili především činy, kterými svá vítězství doprovázeli.

Nečestný boj a nadměrná krutost

Husité nebojovali jako gentlemani. Okázale ignorovali zásady rytířského zápasu a čestného boje. Bez jakýchkoliv skrupulí používali lsti, léčky a přepady ze zálohy. Nicméně ke konci středověku už se takto bojovalo i jinde v Evropě, kde žoldnéřské kompanie pomalu získávaly navrch nad rytířskými družinami. Jenže husité naprosto nerespektovali urozenost svých protivníků a po vyhrané bitvě často bezohledně pobíjeli všechny přeživší nepřátele. Pod Vyšehradem zahynul roku 1420 výkvět české a moravské katolické šlechty. O šest let později u Ústí nad Labem bez skrupulí pobili německé šlechtice z Lužice a Saska, protože Němci před bojem odmítli dohodu o tom, že se zranění nebudou dobíjet.

Z hlediska rytířské kultury šlo o neodpustitelnou krutost, protože v rytířských bojích se urození šlechtici brali téměř vždy do zajetí a jejich příbuzní za ně platili výkupné. O totéž se kvůli zisku často snažili i žoldnéři, ale husité bojovali pro své ideály, takže výkupné pro ně nehrálo takovou roli.

O další příklady krutosti se postaral nekompromisní hejtman Jan Žižka. Při jednání o kapitulaci Německého Brodu 10. ledna 1422 nerespektoval on ani jeho muži vyhlášené příměří. Vpadli do města a rozpoutali naprostý masakr, při němž zahynulo asi 1 500 místních ozbrojenců i civilistů. Příštího roku Žižka po bitvě u Strauchova dvora ve zlosti roztříštil umírněnému husitskému knězi hlavu palcátem. Údajně prohlásil, že „musí pražským kněžím vyholit lysiny“. Tato příhoda však není stoprocentně doložená.

Plenitelé klášterů a bořitelé umění

Husité prosluli jako obrazoborci, kteří dokázali jen ničit, zatímco sami vyprodukovali minimum uměleckých hodnot. Tuto pověst získali už ve své době a katolická propaganda ji hojně přiživovala. Ideální cíl představovaly kláštery jako symbol nenáviděného katolického papeženství, který navíc skrýval značné bohatství. Vzpomeňme namátkou třeba dvojí vyplenění jihočeské Zlaté koruny roku 1420, když vojska kořistníků vedl sám Žižka. Jiné husitské houfy o rok později dobyly a do základu vypálily sedlecký klášter u Kutné Hory. 

Ale kališníci nešetřili ani umění mimo kláštery. Když Žižkovi vojáci dobyli roku 1420 Rábí, nechal prý hejtman shromáždit všechny cennosti na hromadu a pak je zapálit. Měla to být takzvaná celopalná oběť Hospodinovi po starozákonním vzoru. 

Spanilé, nebo kořistnické jízdy?

Označení spížovacích (zásobovacích) nájezdů husitů do okolních zemí v letech 1427–1433 za „spanilé jízdy“ mají na svědomí Staré letopisy české. Tohoto názvu se později chytili obrozenci v 19. století i marxistické dějepisectví. Dává totiž najevo, že se husitům nejednalo jen o kořist, ale snažili se šířit svou ideologii i za hranice Čech a Moravy, k čemuž využívali propagandistické materiály – například husitské manifesty rozesílané nejen do Polska, Uher a německých zemí, ale i do Francie, Anglie či Španělska. Za jejich vznikem stál vynikající stratég Prokop Holý, kněz a nový hlavní husitský vůdce po smrti Jana Žižky. Ten také podporoval ony výjezdy do zahraničí, přičemž se sám několika z nich zúčastnil.

TIP: Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?

Sami husité říkali jízdám rejsy a mísily se při nich oba hlavní cíle – získat kořist a šířit husitské myšlenky. Druhý účel totiž neznamenal jen samotné kázání a šíření slova božího, ale z čistě strategického hlediska měl husitům zajistit spojence v Evropě, jež se vůči nim dosud stavěla výhradně nepřátelsky.

Je tedy obtížné rozlišit, který z cílů byl hlavní, ale nejspíš oba. Táhlo se skutečně na všechny strany – do Uher (především do Horních, tedy na dnešní Slovensko), do Slezska, Bavorska, Rakouska, Horní Falce, Lužice i Saska. Tažení provázelo logicky plenění, vypalování, dobývání měst i inkasování výpalného. Boží bojovníci se vraceli s plnými vozy kořisti. Nicméně ani jedna země se nepřipojila k jejich boji a přesvědčili pouze jednotlivce či menší skupiny.

Látka zvaná fisetin je rostlinný polyfenol ze skupiny flavonoidů. Vyskytuje se v mnoha druzích rostlin, u nichž často hraje roli žlutého barviva. Můžeme se s ním setkat v ovoci a zelenině, od jahod a jablek až po hroznové víno.

Američtí vědci nedávno zkoumali účinky fisetinu na lidský organismus a zjistili, že je velmi účinný proti stárnutí. Likviduje totiž stárnoucí zombie buňky, které se již nedělí, ale stále žijí a během stárnutí se hromadí v těle. Díky tomu fisetin podporuje zdraví seniorů a prodlužuje jim život.

TIP: Jak bojovat proti demencí? Likvidováním zombie buněk v mozku

Když lidské buňky ztratí schopnost dělení, měly by odumřít a imunitní systém by je měl bez problémů zlikvidovat. Jenže s postupujícím věkem je imunitní systém každého z nás méně účinný a spolehlivý. Zombie, čili senescentní buňky se pak postupně hromadí a podle odborníků se stávají příčinou mnoha chorob spojených s vyšším věkem. Látky jako je fisetin by nám s nimi mohly pomoct.

V roce 2016 se 77letý John Louis Caver díval s manželkou, synem a dcerou na zápas v Super Bowlu, když vtom se mezi muži rozhořel spor o grilovaná kuřecí křídla, která si u televize dávali.

TIP: Na život a na smrt: Potyčka dvou Němců skončila útokem klobásou

Vášnivá rozprava se postupně značně vyhrotila, načež se oba účastníky neúspěšně pokusila odtrhnout od sebe nejprve manželka a poté i dcera. Rozohněný otec nakonec „vybuchl“ a střelil vlastního syna pistolí do hrudi. Mladíka odvezla sanitka a naštěstí přežil. Otce ovšem shledala porota letos v srpnu vinným a v příštích dnech si horkokrevný rodič vyslechne rozsudek: Možná ho čeká až dvacet let ve vězení. 

Období let 1939–1945 lze považovat za historický přelom ve vývoji plastů a kaučuku, tedy organických materiálů, bez nichž si lze současný svět jen těžko představit. Když druhá světová válka začala, soustředili se armádní i civilní technologové na využití v té době již existujících plastů, avšak poté, co se ukázalo, že bude zapotřebí nových druhů nekovových materiálů, začaly chemické laboratoře především v Německu a ve Spojených státech usilovně pracovat na jejich vývoji.

Náročné válečné podmínky pak prověřovaly kvalitu a použitelnost těchto materiálů ve vojenské i civilní praxi. Do povědomí širší veřejnosti se postupně dostávaly takové názvy jako bakelit, igelit, novodur, styropor, teflon, plexisklo, nylon, neopren, celuloid, celofán, vinyl či polythen. Všechny tyto plasty mají nějakým svým příběhem souvislost s druhou světovou válkou. Typickým příkladem je také dnes všeobecně známý PET, který získal svou celosvětovou popularitu v roce 1973 – právě tehdy přišly na svět první PET lahve. Málokdo ovšem ví, že původ tohoto materiálu sahá do roku 1941, kdy byl patentován v Anglii. 

Nedostatek kaučuku

Do doby vynálezu prvního plně syntetického plastu v podobě bakelitu, k němuž došlo roku 1907, používaly se výhradně přírodní organické materiály. Již v 19. století to byl zejména kaučuk a gutaperča. Surovinu pro jejich výrobu představoval takzvaný latex, tekutina vytékající z naříznutého kmene tropických stromů kaučukovníku a perčovníku. Válečná spotřeba kaučuku na výrobu pryžových (gumových) součástí vojenské techniky a výstroje však byla mimořádně vysoká a odříznutí Spojenců od zdroje přírodního kaučuku po japonské invazi do Malajsie a Singapuru vytvořilo silný tlak na výrobu syntetického kaučuku.

Právě boje druhé světové války tak nastolily orientaci gumárenského průmyslu na syntetické kaučuky. Pozornosti techniků a zbrojních inženýrů proto neunikl ani první, již před válkou vynalezený umělý kaučuk neopren, který měl lepší vlastnosti než jeho přírodní vzor. Není tedy překvapením, že veškerý neopren vyprodukovaný během války ve Spojených státech se dočkal využití pro vojenské účely.

Plexisklo či igelit

V časové posloupnosti objevů představovaly další skupinu polosyntetické plasty, založené rovněž na přírodních zdrojích, avšak vyžadující jejich chemické zpracování. Šlo zejména o relativně známý celuloid, jehož výroba spočívala v působení kyseliny dusičné a kafru na celulózu, tedy hlavní stavební látku dřeva. Během války se celuloid uplatnil zejména jako materiál na výrobu filmů.

Zatímco plasty jako bakelit jsou i v dnešní době zajímavým materiálem kvůli vysoké odolnosti proti hoření, vysoká hořlavost celuloidu naopak vedla k jeho postupnému zániku. Druhým známým plastem ze stejné kategorie byl galalit. Jeho výroba se zakládala na reakci kaseinu, bílkoviny obsažené v mléce, s formaldehydem. Za války však většina mléka plnila roli potraviny, a tak došlo k velkému útlumu výroby tohoto materiálu.

Naproti tomu plně syntetické plasty zažily obrovský rozmach. Například kvůli bezpečnosti se vítanou náhradou za běžné křemičité sklo stalo plexisklo, které se používalo zejména na kryty radarů a kokpitů letadel. PVC se zpočátku nabízel v tvrdé formě (novodur) na výrobu různých profilů, zejména potrubí, v měkčené formě se pak komerčně využíval od roku 1942, a to zejména na izolace elektrických vodičů jako náhrada za přírodní kaučuk. Pod obchodním názvem „igelit“ se tento materiál vyráběl v Německu v neslavně proslulém chemickém koncernu IG Farben, jenž úzce spolupracoval s nacisty. Měkčený PVC později přinesl na trh i zcela nový výrobek: laminovaný textil, v češtině známý pod názvem koženka. 

Na punčochy i padáky 

Přímo revolučním vynálezem se stal plast s obchodním názvem nylon, poprvé komerčně použitý v roce 1938. Ten v pravou dobu umožnil nahradit vlákna vyrobená z přírodních zdrojů, zejména hedvábí. Například pro Spojené státy představovalo jediného významného dodavatele hedvábí Japonsko, které však v roce 1941 z pochopitelných důvodů přerušilo vývoz. Tím došlo k ohrožení výroby padáků a lan, v civilním životě to pak vyvolalo nedostatek dámských punčoch.

Technologie zvlákňování nylonu tak měla pomoci jak vojákům na frontě, tak ženám doma. Výroba ovšem nestačila krýt armádní potřeby, a proto americká vláda v roce 1942 vyzvala k maximálnímu šetření s tímto materiálem, a dokonce byl nařízen sběr poškozených, již nepoužitelných punčoch. Ty pak byly roztaveny a znovu zvlákňovány. Šlo tak o první vynucenou recyklaci plastu.

Teflon pro atomovou bombu

Na počátku války byl britským chemickým gigantem ICI (Imperial Chemical Industries) uveden do výroby také polyetylen (Polythene). Do historie jeho použití se zapsal Američan Earl Tupper, který z něj během války vyvinul vzduchotěsně uzavíratelné dózy na potraviny. Významný počin v oblasti plastů znamenal i objev teflonu, rovněž spadající do období těsně před začátkem druhé světové války.

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech

Vynikající kluznost, chemická odolnost, elektroizolační vlastnosti a odolnost proti účinku vyšších teplot znamenaly zcela novou kombinaci materiálových vlastností. To okamžitě vzbudilo zájem konstruktérů ve vojenském i civilním sektoru a není jistě bez zajímavosti, že speciální modifikace teflonu použili Američané i při vývoji atomové bomby. Naproti tomu materiál označovaný zkratkou PAN, vyvinutý během války firmou DuPont ve formě vláken (orlon), je obecně méně známý. Dnes se z něj vyrábějí vysoce pevná uhlíková vlákna (nazývaná též karbonová), používaná například v leteckém průmyslu. 

Raný vesmír, který dnes pozorujeme jako oblasti vzdálené miliardy světelných let, doposud vypadal pustý, s velkými oblastmi prázdna mezi galaxiemi. Nový výzkum ale nedávno odhalil doposud neviděnou součást mladého vesmíru – ohromná množství vodíku, který se tehdy rozkládal mezi galaxiemi.

Mezinárodní tým, který zahrnoval odborníky z 10 evropských institucí, zjistil, že prakticky celý mladý vesmír vyplňuje plynný vodík, který slabě září v oblasti spektrální čáry Lyman-alfa. Takové záření je přitom jednou z klíčových známek přítomnosti vodíku, který v tomto případě prostupuje vesmírný prostor mezi „primitivními“ galaxiemi.

Šikovný spektrograf MUSE

Vedoucí výzkumu Lutz Wisotzki z německého institutu Leibniz-Institut für Astrophysik Potsdam podotýká, že na starších snímcích raného vesmíru není vůbec žádné záření v oblasti Lyman-alfa. Wisotzki a jeho tým ho ale našli naopak všude.

TIP: Galaxie na úsvitu vesmíru obklopovala oblaka plná vodíku a ultrafialových fotonů

Za tuto dramatickou změnu v našem pohledu na raný vesmír zodpovídá především sofistikovaný spektrograf MUSE (Multi-unit spectroscopic explorer), který je součástí zařízení Velmi velkého teleskopu (VLT) Evropské jižní observatoře, umístěného na hoře Cerro Paranal v severním Chile. Spektrograf MUSE, který pracuje od roku 2014, je výjimečně citlivý a proto objevil to, co bylo doposud skryto před našimi zraky. 

Lago Volaia (německy Wolayersee) je jedním z mnoha alpských horských jezer. Vymyká se ovšem polohou přímo na rakousko-italské hranici ve výšce téměř 2 000 m n. m., navíc v blízkosti Monte Coglians – nejvyššího bodu v regionu s nadmořskou výškou 2 780 m.

Při výšlapu k vodní ploše můžete zahlédnout sviště, vzácněji i kamzíky. Poměrně často však narazíte rovněž na ostnatý dát, smutné memento první světové války. Na Lago Volaia ještě dnes míří tehdejší střílny a v okolí tamních chat se rozkládají ruiny kamenných domů, v nichž žili nejprve celníci a později vojáci. Nelze vyloučit, že tu před sto lety stáli proti sobě v bratrovražedném boji i Češi – jedni v italských legiích, druzí v rakousko-uherské armádě.

TIP: Severoitalský region Friuli – Venezia Giulia je ukázkovou křižovatkou kultur

Za italskou chatou (na druhém břehu stojí také rakouská) můžete vstoupit do několik desítek metrů dlouhého tunelu vyhloubeného ve skále, který sloužil ve válečných letech jako příbytek pro mnoho vojáků. Ke koupání se ovšem jezero příliš nehodí – i v červenci může totiž v jeho okolí ležet sníh.

Do stavebnictví se valí roboti a 3D tiskárny. Už jsme viděli ohromné 3D tiskárny, které mohou vytisknout prakticky celé domy najednou. Jenomže kvůli své velikosti se takové 3D tiskárny nevejdou úplně všude. Na některých staveništích s nimi proto není možné počítat.

Singapurští vědci a inženýři vyvíjejí pozoruhodnou alternativu, pohyblivé robotické 3D tiskárny, které se dostanou téměř všude. Jejich dvojice robotů jezdí na kolech a je vybavena hadicemi, kterou proudí betonová směs. Práci sehrané dvojice řídí počítačové algoritmy, které zajišťují, aby si roboti nepřekáželi, ale naopak se doplňovali.

TIP: V Nizozemsku zprovoznili kompletně 3D tištěný betonový most pro cyklisty

V nedávném testu tato dvojice robotických tiskáren vytiskla betonovou strukturu o rozměrech cca 186 krát 46 krát 13 centimetrů. Zabralo jim to 8 minut. Jejich výtvor pak ještě potřeboval dva dny na vyschnutí a ztvrdnutí, aby dosáhl plné pevnosti a odolnosti. Jak se zdá, stavby budoucnosti budou vypadat jako úžasná technologická show.