Delta řeky Okavango je jedním z nejunikátnějších světových ekosystémů. Zatímco většina delt světových řek vylévá svůj drahocenný obsah do moří a oceánů, Okavango tyto přírodní zvyklosti nerespektuje. Svou vodu každoročně odvádí doprostřed vyprahlé savany a vytváří tak největší vnitrozemskou deltu světa. Rozkládá se na ploše 15 000 km² na severozápadě Botswany a v jinak vyschlé oblasti pouště Kalahari poskytuje stálou nebo občasnou obživu 400 druhům ptáků, zhruba 70 druhům ryb a asi 200 000 kusům velkých savců.

Koloběh vodních mas

Na prostoru zhruba 250 na 150 kilometrů probíhá pravidelný cyklus stoupání a klesání vodní hladiny, který byl plně objasněn až ve 20. století. Řeka Okavango je napájena srážkami, které v lednu a únoru spadnou v Angolské vysočině, zhruba 1 200 kilometrů daleko od delty. Sjednocené bystřiny a sezónní říčky protékají Angolou pod jménem Kubango, na hranicích s Namibií přebírají jméno Kavango a do Botswany konečně vtékají jako Okavango.

TIP: Hyeny a lidské předsudky aneb Královny matky a jejich klan

Vodním korytem putují srážky až do delty, kde během následujících čtyř měsíců (březen–červen) pomalu začínají plnit tuto oblast, v níž rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími body nepřesahuje dva metry.

Každý rok je do delty přinášeno asi 11 kubických kilometrů vody, z níž 60 % absorbují rostliny, 36 % se vypaří, 2 % prosáknou do podzemních zásobníků. Zbylá 2 % vtečou do jezera Ngami. Záplavy vrcholí mezi červnem a srpnem, kdy se delta rozleje do plochy trojnásobně přesahující její obvyklou velikost. Rostoucí zelení jsou pak přitahována početná stáda zvířat a proměňují oblast v jedno z míst s největší koncentrací divoké zvěře na světě.

Labyrint vodních cest

Satelitní snímky i letecké záběry ukazují, že delta je spletitou sítí kanálů, slepých ramen a přítoků. Tento labyrint nezpůsobuje zvěři žádné orientační problémy a také místní stopaři v něm dokážou najít cestu. Vzhledem k tomu, že bludiště se každým rokem s nastupujícími povodněmi mění, je to opravdu obdivuhodný výkon. Mapy v zásadě ztrácí smysl, protože změny probíhají příliš rychle. Pohyb uvnitř obrovské delty je tak nejen náročný, ale i nebezpečný.

Okavango je klenotem Afriky, o němž toho již bylo napsáno a natočenou spoustu. Fotograf Petr Slavík chtěl tento nádherný kout světa vidět trochu jinak, než bývá obvyklé. Vypravil se proto do delty v období dešťů a měl tak možnost pozorovat zrod nového života v čase bohatém na potravu pro všechny její obyvatele.

Už je to více než 10 let, co vyšla sedmá a závěrečná kniha o nezletilém čaroději Harry Potterovi. Jak se ale zdá, příběhům brýlatého kouzelníka ještě není konec. Na dalších příbězích pracují nejen lidští spisovatelé, ale i umělé inteligence. Jedna taková píše pro skupinu Botnik, která sdružuje spisovatele, umělce a vývojáře, jejichž cílem je změnit jazyk pomocí nástrojů strojových inteligencí.

TIP: Anna Franková: Umělá inteligence se chystá vyřešit velkou záhadu historie

Inteligence Botniku si důkladně nastudovala všech sedm knih o Potterovi a pustila se do psaní. Prozatím vytvořila pouze první kapitolu knihy, kterou si pojmenovala „Harry Potter and the Portrait of What Looked Like a Large Pile of Ash“, v češtině „Harry Potter a portrét čehosi, co vypadalo jako velká hromada popela“. Už z názvu příběhu je znát, že inteligence píše o Potterovi poněkud ztřeštěně. Uvidíme, jak jí to půjde dál.

Původ slova „prdel“ najdeme u starých Slovanů. Dnešní nadávka zřejmě pochází již ze všeslovanského „prděti“, které se zas odvozuje od indoevropského „perd“.

V minulosti se však termín používal šířeji než dnes: Například „sedět z prdele“ znamenalo prostě sedět zády a na venkově se zmíněným výrazem označovala i spodní část snopu. Na Hané se pak ovarové polévce říkalo – a někde dodnes říká – prdelačka.

Od hýbání k pohrdání 

Výraz „mrdat“ se v 19. století používal ve významu „rychle se pohybovat“, který charakterizuje většinu podobných sexuálních sloves. U středověkého kazatele Tomáše Štítného však čteme „[člověk] nade vším [dobrodiním] mrda“, tj. že si jej neváží. Bohemista Jan Gebauer zas cituje větu z dětské pohádky „tedy král otázal se jeho, proč by na královnu mrdal“ a v tomto kontextu má na mysli kývání. 

I sloveso „jebat“ původně znamenalo „rychle se pohybovat“, případně „tlouct“, zatímco „šukat“ se vztahovalo zejména k pobíhání a najdeme ho i ve slavném díle Boženy Němcové: „Babička šukala po pokojíčku drobnými kroky jako koroptvička.“ Lokálně šlo přitom o výraz pro cvrnkání kuliček do důlku.

Sloupy nebo kadeře

Slovo „čurák“ pochází z dětského slovesa „čurati“, které má fonetický původ ve zvuku vylévané tekutiny. „Čur“ byl však u starých Slovanů také mezník z hrubě otesaného čtverhranného kamene. Pravděpodobně kvůli tomu se ještě v 19. století na Strakonicku říkalo „čurák“ sloupu v ohradě okolo chalupy a tamtéž se pak logicky ujalo rčení „stojí jako čurák“. V Praze se naopak pojmem „čuráčky“ označovaly umělé kadeře na vlásence, jde však o termín rozšířený spíš lokálně a jen u garderobiérů či kostymérů.

Velká rudá skvrna na Jupiteru představuje dlouhotrvající anticyklonu, tedy obří vír, který se zformoval kolem oblasti vysokého tlaku. Podobných bouří najdeme v nestálé atmosféře planety desítky. Velká rudá skvrna je však výjimečná svou „trvanlivostí“ – víme o ní totiž již více než 400 let. Podrobná pozorování ovšem ukazují, že se postupně zmenšuje. 

Zmenšující se gigant

Na konci 19. století se její příčný rozměr odhadoval na 41 000 km, při průletech Voyagerů v letech 1979 a 1980 už jen na 23 000 km a v roce 2014 již měřila v průměru méně než 16 500 km. Podle čerstvých zjištění sondy Juno měří velká rudá skvrna 16 000 kilometrů a její tvar se mění z výrazného oválu na kruh.

Zatímco velikost skvrny je relativně dobře zdokumentovaná, o její skutečné hloubce vědci doposud jen spekulovali. Měření pomocí Mikrovlnného radiometru (MWR), který má sonda Juno na své palubě, ukázala, že bouře zasahuje mnohem hlouběji, než se doposud předpokládalo. Ukazuje se, že tento mohutný vír sahá až 300 kilometrů do atmosféry planety. 

V pořadí již osmý blízký průlet sondy Juno odhalil také novou, doposud neznámou radiační zónu. Ta se podle vědců nachází v blízkosti Jupiterova rovníku. Detektor energetických částic JEDI (Jovian Auroral Distributions Experient) zde odhalil proud neutrálních iontů vodíku, kyslíku a síry pohybujích se rychlostí blízkou rychlosti světla. Podle vědců jde o částice odvozené z energeticky neutrálních atomů (rychle se pohybujících iontů bez elektrického náboje) pocházejících z plynu Jupiterových měsíců Io a Europy. 

Úvodní měsíce první světové války přinesly také masivní nasazení letounů, nicméně zpočátku byl letecký boj spíše výjimkou. Jakmile si obě strany uvědomily, že nepřátelské stroje řídí dělostřeleckou palbu, objevily se první stíhačky a pokusy protivníka sestřelit. Zprvu aviatici používali pistole i opakovací pušky, což však nebylo příliš praktické.

První část: Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války (1)

Někteří britští letci tento problém vyřešili použitím první samonabíjecí pušky – Farquhar-Hill. Tu poprvé testovali už v roce 1908, nicméně jejímu zavedení zabránily dětské nemoci, které se podařilo vyřešit až v závěru konfliktu. A snad také úspěšné použití v rukou aviatiků nakonec přimělo Londýn, aby objednal 100 000 kusů pro armádu, ale konec války vedl ke zrušení kontraktu. 

Puška pro aviatiky

Také císařští letci brzy nafasovali samonabíjecí pušku, konkrétně Mauser M1916 Flieger Karabiner. Zbraň, při jejíchž zkouškách oslepl slavný konstruktér Paul Mauser na jedno oko (nehoda při výbuchu prototypu), měla být původně určena pro pěchotu, nicméně její jemný mechanismus se pravidelně zasekával, jakmile se do něj dostaly nečistoty. Z toho důvodu všech 1 000 vyrobených kusů nafasovaly osádky zepelínů a vícemístných letounů, kde bylo nečistot o poznání méně. Přetrvávající problémy a nespolehlivost pušky však nakonec vedla velení ke stažení této nepříliš úspěšné zbraně.

Svoji obdobu samonabíjecí pušky představili také Francouzi. Zbraň vešla ve známost pod názvem RSC M1917 a výrobci jich dodali na 86 000, než přišlo v listopadu 1918 příměří. Fakt, že většina komponentů byla totožných s opakovací puškou Lebel M1886, výrobu značně zlevnil. Puška si však příliš oblibu mezi svými uživateli nezískala, kromě vysoké hmotnosti jim vadila také délka a příliš náročná údržba v polních podmínkách. 

Strategické bombardéry

Když dopadly v prosinci 1914 na zdánlivě nedotknutelná anglická města první německé pumy, nikdo netušil, že se pomalu začíná psát nová kapitola dějin válek. Osamocené průzkumné stroje záhy nahradily nálety zepelínů, které měly spíše než vojenský význam psychologický efekt na britské obyvatelstvo. V březnu 1917 se nad britskými ostrovy poprvé objevily německé bombardéry Gotha G.IV, které převzaly pomyslnou štafetu od vzducholodí, a do konce války podnikly na Anglii 27 náletů, při nichž shodily 112 tun bomb a zabily přes 800 osob – civilistů i vojáků.

Dodejme však, že ani Britové nezůstali příliš pozadu. Těžké čtyřmotorové bombardéry Handley Page V/1500 s doletem přes 2 000 km stály v listopadu 1918 připraveny na letišti v Norfolku, aby odpověděly na německé nálety na mateřské ostrovy stejnou mincí. Každý unesl téměř 3,5 tun bomb určených pro císařskou metropoli, již uchránil pouze fakt, že Německo podepsalo 11. listopadu 1918 příměří. A právě letouny typu Gotha a Handley Page ukázaly další směr vývoje bombardovacího letectva, které prošlo od počátku Velké války bouřlivým vývojem a o dvacet let později už dokázalo udeřit na strategické cíle hluboko v protivníkově zázemí.

Obrněné prase

Britská armáda plánovala v roce 1919 nasadit také první obrněný transportér v historii. Přestože pro brzký konec války se tento plán nikdy neuskutečnil, pro královské pěšáky bylo už na podzim 1918 připraveno 34 ocelových oblud s označením Mark IX, které vycházely z řady stejnojmenných britských tanků.

Transportér vážící 27 tun si vysloužil přezdívku „prase“ a měl přepravit tři desítky mužů skrze zemi nikoho přímo do protivníkových zákopů. Kromě kulometných věží směřujících dopředu měli přepravovaní vojáci k dispozici také boční střílny, jimiž mohli odpovídat na nepřátelskou palbu. Na závěr dodejme, že při rychlosti 6,5 km/h by tato ocelová monstra jistě tvořila lákavý terč pro císařské polní dělostřelectvo.

Praotec Stuky

Budoucnost letectví načrtli v závěru války Němci. Už v jejím průběhu experimentovali s celokovovými letouny a první byl zařazen do služby v polovině roku 1917. Junkers J.I měl pancéřovanou celou přední část trupu a vynikal extrémní odolností vůči nepřátelské palbě. Podle některých zdrojů nedokázali dohodoví letci sestřelit jediný exemplář, přestože se někteří císařští aviatici vraceli i s několika stovkami zásahů a párkrát museli i nouzově přistát.

TIP: Bojový letoun AEG G.IVk: První protitankové letadlo v dějinách

Letoun využívalo vilémovské letectvo pro průzkum v nízkých výškách, ale také pro spolupráci s pěchotou, takže bývá někdy označován za první bitevník v historii. Podle pramenů bylo dokonce několik strojů vybaveno místo klasického kulometu 20mm kanonem Becker určeným k ostřelování tanků. Do konce války stihli němečtí aviatici převzít zhruba 190 Junkersů J.I.

Ještě před několika lety byl Simon Bramhall v Británii považovaný za pana Dokonalého. Zdání ale klame. Ve středu se tento respektovaný chirurg před soudem přiznal k tomu, že ve dvou případech vypálil své iniciály do jater pacientů. Stalo se tak během transplantací v roce 2013.

Jména hloupých na všech sloupích

Oba zákroky dopadly dobře,  jiný chirurg si však při následné korekční operaci u jednoho pacienta všiml, že má na játrech vypálená dvě písmena, která odpovídají Bramhallovým iniciálám. Později vyšlo najevo, že se do jater podepsal pomocí argonového laseru, který se při operacích používá k zastavení krvácení a k resekci. Vypálený podpis neměl žádný vliv na funkci jater a po několika týdnech se sám zahojil.

Simon Bramhall byl krátce po odhalení dočasně suspendován, aby poté, co zahájila vyšetřování lékařská komora, sám rezignoval. Případ se však dostal před soud, který Bramhalla shledal vinným. Výši trestu se odsouzený chirurg vyslechne 12. ledna.

Podle státní zástupkyně šlo o záměrné a vědomé jednání. Chirurg podle ní zneužil důvěry pacientů. Sám Bramhall se za své chování několikrát omluvil a označil je za chybu.

Jednoho dne se v Liticích objevil neznámý poutník. Byl oblečen v šedém rouchu řeholníka, s růžencem kolem pasu a otrhanou mošnou na rameni. Usadil se na okraji lesa, kde si postavil jednoduchou chatrč. Lidem se představil podivným jménem, které nikdo neuměl vyslovit, a poutník se za něj velice omlouval, čeština prý nebyla jeho mateřštinou. Jeho noví sousedé si tedy podivné jméno upravili podle svého a začali mu říkat Karažihovej.

Z jeho dlouhých vyprávění se od něj dozvěděli, že uprchl z turecké říše, kde mohamedáni trýzní křesťany, nadávají jim do psů a uřezávají jim uši a nosy. Lidé s hrůzou poslouchali, jakými útrapami musel poutník projít, než se dostal až do Litic, a samozřejmě se jim ho zželelo. Sami mu do poustevny začali nosit jídlo, i když jim samotným se ho nedostávalo. Navíc jim poustevník sliboval, že se za každého z nich bude u Boha modlit a že jejich dobré skutky budou jistojistě po zásluze odměněny. Lidé mu věřili každé slovo, a tak poustevníkovi nastaly zlaté časy.

Kočka nebo umrlec?

V dříve chudé poustevně si zařídil pohodlné lůžko, nechal si postavit kamna a ve své malé a útulné světničce odpočíval, zlenivěl a břicho se mu zakulatilo. Zbytky jídla a odpadky házel do kamen a skořápky z vajec za kamna, kde se hromadily a začaly vábit malé návštěvníky. Myši totiž začaly na podzim vyhledávat teplejší úkryty, kde by mohly nerušeně přečkat krutou zimu. Jednou se poustevník k překvapení všech ostatních vzdálil z poustevny a nechal pootevřené dveře. Tak se stalo, že se do vyhřáté místnůstky vloudila toulavá kočka a usadila se v teple za kamny, kde usnula. Probudil ji až hluk.

To se poustevník vracel za šera domů. Údajně si svůj poustevnický život zpestřoval pitím lahodného moku v místní hospodě. Možná proto se vrátil zcela vyčerpán a těšil se, až se natáhne na své pohodlné posteli. Spokojeně tedy ulehl a už už se dostavoval sladký spánek, když vtom najednou něco zarachotilo. Vyděšený poustevník pozorně naslouchal, ale slyšel jen tlukot vlastního srdce. Spokojeně se otočil na druhý bok, když v tom to v poustevně znovu zarachotilo. Obklopen noční tmou si představoval, že po jeho příbytku chodí neviditelný umrlec a chřestí svými hnáty. Karažihovej se vyděsil, vyskočil z postele a pádil do vesnice. S vytřeštěnýma očima vpadl do první chalupy a sotva popadaje dech, volal: „Spaste, lidé, duši, v mé poustevně straší!“

Dobří sousedé ho uklidnili, uložili ho do postele a popřáli mu dobrou noc. Druhý den zrána se šli podívat, co poustevníka v noci tak vyděsilo. Když uviděli toulavou kočku, kterak šramotí za kamny na skořápkách vajec, zasmáli se s chutí nejen oni, ale vyprávění o „statečném“ poustevníkovi kolovalo od vesnice k vesnici a Karažihovej měl o nechtěnou pověst postaráno. I když mu lidé vysvětlovali, že se ničeho nemusí bát, poustevník se už do svého příbytku nikdy nevrátil. Snad ho tížilo černé svědomí, snad tu noc opravdu viděl umrlce.

Chamtivý podnájemník

Nový příbytek v přízemí litického hradu nabízel poustevníkovi daleko více pohodlí než jeho staré obydlí, a tak se mu po jeho chatrči ani jednou nezastesklo. Jelikož byl hrad v tu dobu již opuštěný, všechen nábytek i staré obrazy či koberce si z vyšších pater poustevník odnesl do svého nového doupěte. Opět ztloustl a věnoval se zahálčivému životu jako dříve, pouze s tím rozdílem, že už téměř nevycházel mezi lidi. Do svého příbytku si nosil nové a nové věci z hradu a vše vyvrcholilo tím, že sloupal zlato z prastarého nápisu na hradní bráně. Stálo na něm: „Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále a markrabí moravského, 1468.“

Zlatý nápis již předtím mnohokrát lákal poustevníkův zrak, ale teď měl zlatá zrníčka na dosah. Vylezl k němu po žebříku, sloupal všechno zlato a svoje počínání překryl červenou barvou. Lidé si všimli, že zlatavý nápis, který byl vzpomínkou na zašlou slávu hradu, je červeně pomazaný a začali se na poustevníka dívat s nedůvěrou. To on přece bydlel na hradě a beze slůvka dovolení odnesl téměř všechno hradní zařízení. Poustevník poznal, že v tomto kraji už mu pšenka nepokvete. A tak jednoho dne zmizel, stejně tak tajuplně, jako se kdysi objevil. Nutno říci, že po něm nikdo z místních nepátral. Rozzlobení obyvatelé Litic jen doufali, že poustevník, který zneužil jejich pohostinství a důvěry, neunikne spravedlivému trestu. A dočkali se.

Na hradě se začal objevovat přízrak kvílejícího muže, který při pohybu vydával podivné zvuky. Skoro jako by někdo rozšlapával skořápky. Nejednou vyděsil místní děti, jejichž matky pak přízrak Karažihoveje využívaly ke strašení svých nezbedných ratolestí. „Nechoď do hradu, straší tam Karažihovej,“ ozývalo se prý z úst litických žen. Děti pak litický hrad obcházely s hrůzou v očích a nikdy už své maminky nezlobily. Vždyť kdo by chtěl potkat řinčícího poustevníka, který po smrti pyká za svoji chamtivost a přetvářku.

V dnešní době spotřebuje umělé osvětlení asi 20 procent celosvětové spotřeby energie. Bylo by skvělé, kdybychom tuto energie dokázali ušetřit. Vědci Massachusettského technologického institutu vymysleli, že by namísto lamp mohly noční tmu osvětlovat světélkující rostliny. Geneticky upravili rostliny tak, že do nich vložili geny pro luciferázu, čili enzymu, který je zodpovědný za svícení světlušek.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Geneticky vylepšené rostliny zatím světélkují jen velmi slabě, ale výzkum je teprve na samotném počátku. Rostliny mají oproti umělým lampám mnohé výhody - potřebnou energii si seženou samy, mohou samy sebe opravit a jsou dobře přizpůsobené podmínkám prostředí.

Po pečlivých přípravách by v těchto dnech měl odstartovat speciální vědecký balón NASA. Jeho úkolem je studovat vysokoenergetické částice kosmického záření, které přilétají z hlubin vesmíru a každý den buší do atmosféry naší planety.

Balón je vybavený zařízením SuperTIGER (Super Trans-Iron Galactic Element Recorder), které je speciálně určeno výzkumu těžkých atomových jader. Výsledky tohoto výzkumu přitom pomáhají objasnit mechanismy vzniku kosmického záření. Balón, který při startu měří na výšku neuvěřitelných 261 metrů, vystoupá do výšky kolem 40 kilometrů, kde bude lovit požadované částice.

Lov ultratěžkých částic z vesmíru

Předcházející mise balónu SuperTIGER trvala 55 dní, což je dosavadní rekord pro let těžkého vědeckého balónu. Podle šéfa výzkumu Roberta Binnse z Washingtonovy univerzity ve St. Louis je dlouhý let balónu významný pro sběr dat, protože těžká atomová jádra představují jenom zlomek částic kosmického záření.

TIP: Světové prvenství: Španělé vypustili vesmírnou raketu pomocí balónu

Nejběžnější částice kosmického záření jsou protony, neboli jádra vodíku, které představují asi 90 procent. Jádra helia tvoří asi 8 procent částice kosmického záření a elektrony asi 1 procento. Zbývající částice kosmického záření jsou jádra těžších prvků. Čím těžší, tím vzácnější. SuperTIGER loví ty nejvzácnější z nich, ultratěžké částice kosmického záření, které jsou těžší než jádro atomu železa.

Počet obyvatel Země raketově roste – populační přírůstek dosahuje zhruba 82 milionů lidí ročně. A to znamená mnoho problémů a změn v životním prostředí: V první řadě potřebujeme jíst, proto kácíme lesy a půdu přetváříme na pole k pěstování výnosných plodin. Ročně takto zmizí až 7,3 milionu hektarů porostu. Abychom si udrželi životní standard, potřebujeme také zásoby pohonných hmot i elektřiny a prostor pro život. 

Lidská rozpínavost tak s každým dalším rokem tlačí přirozené pozemské ekosystémy do stále přeplněnějšího kouta. I v tomto případě ovšem platí, že některé státy si nebezpečí uvědomují a snaží se své nároky minimalizovat nebo je naplnit co nejšetrnější cestou. Jiné naopak svým počínáním devastují planetu do takové míry, jako by ani nezáleželo na budoucnosti. 

Svět pod vodou 

Na úplném „vrcholu bezohlednosti“ se usadila karibská země Trinidad a Tobago, kterou společnost International Energy Agency vyhodnotila ze 102 sledovaných států jako suverénně nejhorší, co se týká emisí CO2: V zemi s 1,4 milionu obyvatel připadá na každého občana 37,1 tun oxidu uhličitého ročně. Následují Spojené státy se 17 tunami a Austrálie s 16,5 tunami. 

Nadměrná produkce tohoto plynu se přitom stala jedním z hlavních důvodů globálního oteplování, jež mění podmínky pro život na celé Zemi: Ledové plochy tají a do oběhu se dostává víc vody. Ta pohltí větší množství tepla než led, který paprsky odráží, a akumulace tepla vede k dalšímu tání. Nekonečná smyčka oblevy zvyšuje hladinu oceánů o 3,4 mm za rok, a pokud se situace nezmění, stoupne podle odhadů světová hladina do konce století o 30–120 cm. 

Kyselé oceány

Další, méně diskutovaný problém související s přílišnou produkcí CO2 představuje okyselování: Oxid uhličitý reaguje se světovými vodami a vzniklá kyselina postupně snižuje celkové pH oceánů. Odhaduje se, že kvůli nadměrným emisím CO2 stoupla kyselost moří v posledních 200 letech přibližně o 30 %. 

Nehostinné prostředí následně rozpouští přirozený vodní vápník, bez nějž například korýši nedokážou utvářet své ulity či krunýře. Spolu s rostoucí teplotou pak „ochuzená“ voda ničí i korálové útesy, z nichž už je podle některých odhadů až čtvrtina nenávratně ztracena. Obývá je přitom velká část organismů, které zodpovídají za filtraci vody a tvorbu živin nezbytných pro život pod hladinou.  

Dieta z plastů

Trinidad a Tobago šokovalo také skutečností, že pouhých 0,23 % jeho energetické spotřeby pokrývají „zelené“ zdroje. Následuje Jihoafrická republika s 1,01 % a Kypr s 5,8 %. Při spalování a další energetické produkci se do ovzduší opět mimo jiné uvolňuje CO2, kumuluje se v mracích a posléze dopadá na zem v podobě kyselých dešťů. Ty pak decimují pozemský život přímo a zároveň po vsáknutí do půdy ničí živiny rostlin, a postupně tak zeleň zabíjejí. 

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech

Další zásadně negativní vliv na světové ekosystémy má komunální odpad – podle střízlivých odhadů skončí každý rok v oceánech přes osm milionů tun odpadků. Nejenže se z nich přitom uvolňují toxické látky, jež život pod hladinou likvidují; pestrobarevné plasty také lákají mořské ptáky, kteří si je pletou s potravou. Při výzkumu v roce 2015 se zjistilo, že víc než 90 % mořských opeřenců má v žaludku plast, jenž se samozřejmě nerozkládá a zabírá místo. Čím víc umělé hmoty tedy nebohý pták sezobe, tím méně živin může přijmout a nakonec zemře vyhladověním. 

Průměrné plýtvání

Pokud jde o produkci odpadků, nejhůř ze všech sledovaných zemí dopadla Šrí Lanka s 5,1 kg na občana za den. Následuje Irsko s 3,58 kg a Spojené státy s 2,58 kg. Problémy s odpadem má ovšem většina moderního světa a z výzkumů vyšly nejlépe rozvojové či „chudé“ země: V Ghaně se například jedná pouze o 0,09 kg na osobu, v Nepálu o 0,12 kg a v Mosambiku o 0,14 kg. Existuje zde tedy spojitost s rostoucí životní úrovní.  

S tou souvisí také denní množství spotřebované vody – ať už k pití, na osobní hygienu či zalévání zahrady. Nelichotivé prvenství drží Spojené státy: Podle průzkumu společnosti Data 360 se tamní průměrné nároky vyšplhaly k neuvěřitelným 600 l vody denně na člověka. Následuje Austrálie s necelými 500 l a Itálie přibližně s 380 l. Problém spočívá v tom, že například USA vyčistí průměrně asi jen 50 % použité vody před jejím návratem do přírody. Na druhou stranu Šrí Lanka podle průzkumů nečistí životodárnou tekutinu vůbec a mnohokrát zmíněný Trinidad a Tobago se stará o pouhých 5 % použité vody.  

Zrodil se superplevel

Ne každé bezohledné lidské počínání však přírodu zbavuje zeleně. Kontroverze vzplála například okolo zemědělského přípravku na hubení plevele (herbicidu) zvaného glyfosát. V současnosti patří k nejoblíbenějším, přestože mnohé studie upozorňují na jeho toxicitu a předpokládají, že má vliv na vznik rakovinného bujení. Je však velmi účinný, a proto jej využívá téměř každé průmyslové zemědělství: Od uvedení látky na trh v roce 1974 se jen v USA rozprášilo na pole 1,8 milionu tun glyfosátových herbicidů. Zbytek světa pak za stejnou dobu přidal dalších 9,4 milionu tun. 

Jenže – stejně jako lidé, i škodlivé rostliny se na své životní podmínky adaptují. Neustálé vystavování glyfosátu tak zvýšilo jejich odolnost: Zrodila se nová generace „superplevelů“, na něž nefunguje 22 z 25 herbicidů používaných v současnosti; 249 druhů plevele je přitom již vůči přípravkům zcela odolných. 

Zemědělci proto musejí častěji orat, půda tak rychleji vysychá a mizejí z ní užitečné bakterie, které hrají důležitou roli v ekosystému. Bez nich zemina daleko snáz ztrácí úrodnost a musí se dohnojovat. Umělá hnojiva však pronikají do spodních vod nebo je z polí odnáší vítr, načež končí třeba až v oceánu. Tam pak narušují přirozený růst flóry a způsobují řadu dalších komplikací.