Západní státy USA, od Texasu po Montanu, jsou proslulé nalezišti podivuhodných fosilií, které reprezentují ekosystémy dávných dob. V západním Wyomingu, západním Coloradu a Utahu se nalézají útvary druhohorní formace Pop Agie, která vznikla v období svrchního triasu, asi před 230 miliony let.

V posledních desetiletích ale tato formace nebyla příliš studovaná. Nedávno to změnil tým paleontologů, který vedl David Lovelace z Wisconsinské univerzity v Madisonu. Vědci v tomto místě objevili fosilii přibližně metr dlouhého rhynchosaura, tedy zástupce dávno vymřelé skupiny z širšího příbuzenstva krokodýlů a dinosaurů, která se na Zemi vyskytovala do konce triasu. Svůj výzkum paleontologové publikovali v odborném časopisu Diversity.

Ještěr z území Arapahů

Nově objevený rhynchosaurus dostal jméno Beesiiwo cooowuse, s výslovností „Bah-se-wa’ ja’ aw-wu sa,“ které je odvozené z jazyka původních obyvatel kmene severních Arapahů. V překladu to znamená „velký ještěr z oblasti Alcova,“ kde byla fosilie nalezena a která je součástí území severních Arapahů ve Wyomingu.

Badatelé objevili celkem 12 fosilií rhynchosaurů, z nichž tři podle zubů náležejí k dotyčnému nově objevenému druhu. Jako všichni rhynchosauři byli i tito příslušníci nově popsaného druhu býložravci, přičemž jejich lebka byla vybavena mohutným zobákem, čelistmi a zvláštními zuby, jimiž drtili nepoddajnou rostlinnou stravu.

TIP: Zavalití draci s gigantickými hlavami kralovali potravnímu řetězci triasu

„Průzkum formace Pop Agie a objev nového rhynchosaura jsou významné především kvůli tomu, že jde o doposud nepříliš známé období, kdy probíhala evoluce nejranějších dinosaurů,“ vysvětluje Lovelace. „Tyto fosilní vrstvy mají potenciál pro objevy z fosilního záznamu, který se jinak neobjevuje nikde jinde v Severní Americe. Je to pro nás unikátní okno k počátkům historie dinosaurů.“

Kolorovaná fotografie zachycuje Jevdokiju Beršanskou, velitelku 588. nočního lehkého bombardovacího leteckého pluku, později proslaveného spíše pod názvem 46. gardový noční bombardovací letecký pluk, udílející osádce poslední pokyny před bojovým letem.

Hrdinky SSSR

Snímek vznikl v roce 1942 a zbylé dvě „noční čarodějnice“, jak jim přezdívali němečtí vojáci, jsou Jevdokija Nosaľová a Nina Uljaněnková. Obě později obdržely Zlatou hvězdu hrdiny SSSR, Nosaľová bohužel posmrtně. Beršanská měla již před začátkem války desetiletou praxi jako instruktorka létání a pilotka u civilních aerolinií a při zformování jednotky byla mezi dobrovolnicemi ve svých téměř 30 letech nejstarší. I díky bohatým zkušenostem mimo jiné s létáním v noci a podle přístrojů velela „nočním čarodějnicím“ od zformování útvaru až do samého konce války a jako jediná žena v historii obdržela Řád Suvorova.

TIP: Čarodějnice bez košťat: Vznik ženských leteckých jednotek s Sovětském svazu

Podle vzpomínek příslušnic pluku byla Beršanská každou noc na startovací dráze a osobně sledovala odlety jednotlivých osádek na pomalých dvojplošnících Polikarpov Po-2, aby je pak při příletu z bojové akce zase vítala.

V roce 2012 se Kolumbijka María Aderlinda Forero rozhodla podstoupit chirurgické podvázání vejcovodů. María byla v té době matkou čtyř dětí a další potomky neplánovala. Nikterak složitý chirurgický zákrok podstoupila v nemocnici v San Jose del Guaviare a alespoň zpočátku se zdálo, že vše proběhlo hladce.

Po několika dnech ale Maríu začaly sužovat úporné bolesti v břiše a podbřišku. Lékaři zpočátku její stav přisuzovali absolvovanému chirurgickému zákroku a doporučili jí na bolest užívat analgetika. Kvůli velké vzdálenosti a nedostupnosti lékařské péče se nakonec María naučila s bolestí žít a léky na bolest pro ni byly více než 10 let běžnou součástí jejího života. Pravou příčinu ženiných problémů odhalilo až vyšetření pomocí magnetické rezonance – ukázalo se, že María má v břiše zapomenutou chirurgickou jehlu i s dlouhou nití. V současnosti María čeká na termín operace, která by jí téměř 11 let trvající noční můry měla zbavit.

TIP: Oční lékařka vyjmula pacientce z oka 23 zapomenutých kontaktních čoček

Výsledek zákroku bude pro dnes 39letou ženu důležitý i z jiného důvodu – pooperační zpráva by jí měla přinést pádný podklad pro žalobu na lékaře, který před lety v jejím těle nástroj zapomněl. Ten se k celé kauze podle kolumbijských médií staví odmítavě, a dokonce měl ženu obvinit z úmyslného polknutí jehly s cílem poškodit lékařovu pověst a získat finanční kompenzaci.

V roce 46 př. n. l. dospěl Gaius Julius Caesar k revizi kalendáře, o níž se poradil s proslulými matematiky a astronomy. Vznikl juliánský kalendář rozdělený do dvanácti měsíců o 30 nebo 31 dnech. Důležité bylo, že kalendář byl velmi moderní a se slunečním rokem se poměrně přesně shodoval, ačkoliv drobná nepřesnost tu byla: juliánský rok se s rokem slunečním rozcházel o 11 minut ročně, tedy o jeden den za 125 let. I tak jeho používání vydrželo v Evropě do šestnáctého století, v řadě zemí ještě déle (Rusko od něj upustilo po revoluci v roce 1918) a v pravoslavné církvi funguje jako církevní kalendář dodnes.

Nutná papežská reforma

Příčinou náhrady juliánského kalendáře se staly Velikonoce. Roku 325 n. l. na shromáždění v Nikaji se církevní představitelé shodli, že Velikou noc budou slavit vždy první neděli po prvním úplňku následujícím po dni jarní rovnodennosti. Ta roku 325 připadla na 21. březen. Už v roce 1324 upozornil byzantský učenec Nikifor Grigora císaře Andronika II. na nesrovnalost v kalendáři, kdy jarní rovnodennost nepřipadala na 21. března a Velikonoce se tudíž budou posouvat směrem k létu. Byzanc ovšem v té době už měla jiné starosti a navíc bylo třeba zpřesnit délku slunečního roku.

To se podařilo v roce 1551 německé astronomovi Erasmu Reinholdovi. Na základě jeho měření vypracoval italský matematik Luigi Lilio návrh nového kalendáře, v němž upravil pravidla pro počítání přestupných let. Tento kalendář papežská komise po několikaletém  koumání vybrala ze všech ostatních návrhů a 24. února 1582 papež Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas, vyhlašující kalendářní reformu. Kalendář se na počest papeže Řehoře nazývá řehořský nebo gregoriánský.  

Přijetí reformy

Reforma neproběhla hladce. Původní předpoklad byl, že se přidá 10 dní následujících po  4. říjnu, dalším dnem tedy měl být rovnou 15. říjen 1582. Jenže reformu v této době přijaly jen některé katolické státy: větší část Itálie, Španělsko, Polsko a Portugalsko. Ostatní státy ji přijaly v jiném termínu a jejich kalendáře  se tedy rozcházely s kalendáři používanými jinde, což mívalo kuriózní následky.

Podle původního plánu měl přechod na gregoriánský kalendář znamenat přidání 10 dní následujících po 4. říjnu. V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní. (zdroj: Wikimedia Commons, Asmdemon, CC BY-SA 4.0)

Například vznikly problémy se smlouvami uzavřenými ve dnech, které pro katolické státy neexistovaly, jako byl 10. říjen 1582. Aby toho nebylo málo, obyvatelé Holandska přišli o Vánoce, protože reforma u nich připadla na 21. prosince 1582, po kterém následoval 1. leden 1583.

TIP: Proč má týden právě sedm dnů? A kde se vzala jména jednotlivých dnů?

Mimochodem, výběr říjnového termínu papež provedl právě v souladu s tím, aby bylo vynecháno co nejméně církevních svátků. V Českých zemích byla reforma provedena v roce 1584. Řada protestantských států na gregoriánský kalendář přešla až v roce 1700, Japonsko kalendář srovnalo 1873, Čína v roce 1912, Rusko 1918 a Řecko 1923.

Římská říše po sobě zanechala mnoho památek a artefaktů. Některé nálezy se opakují na každém kroku, jiné jsou ale nesmírně vzácné. Právě to je případ nedávného objevu, kterého dosáhl tým maďarských archeologů, vedený odborníky z Univerzity Loránda Eötvöse (ELTE). Poblíž města Jászberény v centrálním Maďarsku odkryli archeologové hrob, v něm spočíval lékař Římské říše.

Tento lékař byl pohřben zhruba před 2 tisíci let. Už to by bylo zajímavé. V tomto případě ale archeologové zjistili, že dotyčný lékař, muž ve věku 50 až 60 let, byl pohřben i se svými nástroji. Něco takového je přitom naprosto unikátní. Pro odborníky má takový nález nevyčíslitelnou hodnotu.

Nástroje starověkého lékaře

Místo nálezu bylo nejprve vytipováno pomocí magnetometrického průzkumu. Jde o užitečnou metodu, která archeologům umožňuje detekovat a zmapovat malé lokální změny v magnetickém poli Země. Tyto změny přitom mohou mít přirozené příčiny anebo je vyvolávají nějaké lidmi vyrobené předměty. Archeologové pak taková místa detailně prozkoumají.

U maďarského Jászberény archeologové uvedeným způsobem narazili na hřbitov z doby Avarů a pak na zmíněného římského lékaře i s jeho nástroji. Nalezená lékařská výbava zahrnuje například kleště, jehly, pinzety a vysoce kvalitní skalpely, které bylo podle hodnocení dnešních expertů možné použít i pro ty nejvíce komplikované lékařské zákroky té doby. Skalpely jsou vyrobené z mědi, složitě zdobené a mají vyměnitelné čepele.

TIP: Archeologové odkryli v Pompejích výjimečně zachovalé ostatky bývalého otroka

Je to teprve druhá podobně kompletní a výborně zachovalá lékařská výbava z časů Římské říše, která byla kdy objevena. Ta první pochází z Pompejí. Archeologové jsou přesvědčeni, že u Jászberény byl pohřbený elitní lékař, který se zřejmě vypravil do této oblasti z jiné části Římské říše, aby zde léčil někoho vysoce postaveného či důležitého. Teď přijde na řadu izotopový a genetický výzkum, který by měl poodhalit historii pohřbeného lékaře.

Většina senzorů se nachází na nohou či v jejich blízkosti, jako například receptory vibrací, které jsou umístěny poblíž kloubů. Díky metodě zvané interferometrie bílého světla mohli neurobiologové poprvé podrobně prozkoumat složité mikromechanismy v těle pavouků. Ukázalo se, že čidla pavouků jsou složena z drobounkých štěrbinek lyriformních orgánů přijímajících informace o pohybu v okolí. Citlivost každé této štěrbinky je měřitelná v nano jednotkách a klesá se zkracující se délkou štěrbinky.

Vedoucí studie Clemens Schaber se zaměřil na dospělé samičky palovčíka středoamerického (Cupiennius salei), který byl pro svoji velikost a působivé dovednosti při lovu kořisti zkoumán již dříve. „Palovčík si nestaví síť. Je nočním predátorem, který sedí a čeká,“ popisuje objekt vědeckého zájmu Schaber. „Vibrace přijímá z listů rostlin. Jak v pavučině, tak na rostlině napadají pavouci původce vibrací tehdy, když vibrační amplituda spadá do určitého rozmezí a když vykazuje biologicky významný frekvenční rozsah.“

TIP: Někteří pavouci využívají k letu důmyslnou techniku elektrického pohonu

Pokud nejsou tyto podmínky splněny, pavouk nezaútočí, ale dál v tichosti vyčkává nebo uteče. Pavouci takto zaznamenají přítomnost jakéhokoli zvířete či člověka, ale pokud vetřelec zcela věrně nenapodobuje pohyby obvyklé pro pavoučí kořist, nedočká se žádné reakce. Citlivý senzorický systém tak pavoukům umožňuje šetřit energii, kterou by jinak plýtvali na zbytečné výpady.

Určit přesně, kdy, kým a kde došlo k vynálezu ohňostroje, není zdaleka snadným úkolem a k průkazným výsledkům zatím, jak to u dávných objevů bývá, nikdo nedospěl. Podle jedné z nejznámějších zkazek došlo k jeho sestrojení náhodou, když čínský kuchař na přelomu letopočtu v bambusovém stéble omylem smíchal dřevěné uhlíky, síru a ledek. V okamžiku, kdy mu výhonek následně spadl do ohniště, došlo údajně k prvnímu ohňostroji v dějinách. Další, o něco realističtější teorie ho kladou do souvislosti s rozšířením střelného prachu. Bohužel ani ten není přesně datovatelný, nejvíce pramenů se přiklání k 9. století.

Střelivo slavného mnicha

Podle rozšířené čínské legendy je první ohňostroj připisován mnichovi Li Tianovi, který jej měl sestrojit coby tajnou zbraň k odehnání zlých duchů sužujících jeho město nepřetržitým deštěm a epidemií moru. Některé verze kladou kořeny tohoto vyprávění do 7. století a složení zbraně ztotožňují s „receptem“ legendárního čínského kuchaře. Většina historiků se ale přiklání k teorii ražené i Muzeem ohňostrojů v čínském městě Liuyang. Podle ní Li Tian žil až v 9. nebo 10. století a svůj ohňostroj zkonstruoval na základě již známého střelného prachu.

Další známé prameny datují vznik ohňostrojů do období panování dynastie Song, tedy mezi roky 960 a 1279, což také hovoří pro mnišskou variantu vynálezu. Pro osobu Li Tiana pak hovoří i dodnes žitá tradice – během čínského svátku ohňostrojů, který každoročně připadá na 18. dubna, je mu provolávána věčná sláva a v již zmíněném Muzeu ohňostrojů dokonce stojí jeho socha.

Rachejtle jdou do světa

Do 15. století se rakety poháněné střelným prachem používaly spíše jako součást vojenského arzenálu. Na oslavné či čistě zábavné účely ale mělo dojít už brzy, a to například na Britských ostrovech. Vzhledem k absenci suchozemského propojení se tamější kultura od té evropské v některých ohledech lišila, ohňostroje se však oblibě těšily na obou stranách kanálu La Manche. První „oficiálně“ zdokumentované použití zábavní pyrotechniky v Anglii se váže ke svatbě krále Jindřicha VII. Tudora ( 1485–1509) s Alžbětou z Yorku v roce 1486. Velkolepost sňatku, který spojením lancastersko-tudorovské dynastie s yorskou značnou měrou přispěl k ukončení válek růží (1455–1487), podle dobových pramenů podtrhl právě ohňostroj. 

Velkou obdivovatelkou této vizuální zábavy byla též Jindřichova vnučka, královna Alžběta I. ( 1558–1603), která dokonce pro osobu, jejíž ohňostroje ji nejvíce zaujaly, vytvořila titul Fire Master of England, tedy mistr ohňostrojů Anglie. Alžbětin nástupce Jakub I. Stuart ( 1603–1625) pak 5. listopadu 1605 přežil atentát, který vešel do dějin jako Spiknutí střelného prachu. Výbušniny pro spiklence připravoval Guy Fawkes, postava dodnes známá z masek hnutí Anonymous nebo komiksu V jako Vendeta. A právě Noc Guye Fawkese 5. listopadu je svátkem, jehož každoroční oslavy na Britských ostrovech vedle ohňů s hranicí a Fawkesovou figurínou již od 19. století doplňují také četné ohňostroje. 

Obliba pyrotechniky byla vlastní i dalším anglickým panovníkům: Jakub II. Stuart ( 1685–1688) svého mistra ohňostrojů povýšil do šlechtického stavu a Jiří II. ( 1727–1760) odpaly rachejtlí slavil své válečné úspěchy. Právě on se jako první rozhodl obohatit ohňostroje o zcela nový zvukový rozměr.

Svatební kratochvíle

Zmínky o prvních ohňostrojích v českých zemích se také objevují v souvislosti s velkolepou svatbou Viléma z Rožmberka (1535–1592) s hraběnkou Annou Marií Bádenskou, která ve dnech 27.–29. ledna 1578 probíhala v Českém Krumlově. Rožmberkové v té době byli zřejmě nejmocnějším a nejbohatším domácím rodem, takže si mohli bez potíží dovolit i nákladnou novinku, jakou tehdy pyrotechnika ve střední Evropě představovala. Samotný ohňostroj sice vedle čtení oslavných básní či rytířských klání představoval jen jednu z mnoha kratochvílí, ovšem vzhledem ke svému večernímu konání se stával zlatým hřebem každého dne třídenní svatební hostiny. 

Vzhledem k blízkému vztahu, který Vilém z Rožmberka udržoval s římským císařem a českým králem Rudolfem II. ( 1576–1611/1612), je možné, že právě on inicioval a formoval Habsburkův zájem o vynálezy všeho druhu. Dobové prameny hovoří o tom, že na císařově pražském dvoře se vedle různých alchymistických pokusů experimentovalo i s ohňostroji, přičemž za jednoho z ohňostrůjců je dokonce označován slavný malíř a dekoratér Giuseppe Arcimboldo. 

Další nebeská show, jejíž průběh zdokumentovali očití svědkové, proběhla 13. května 1736 v Brně při příležitosti korunovace obrazu Černá Madona (Madona Svatotomská) z kostela svatého Tomáše. Symbolickou korunovaci spočívající v ozdobení obrazu zlatými korunkami posvěcenými papežem schvaloval Svatý stolec, tyto akty získaly na oblibě zejména v období baroka po roce 1631.

Brněnské oslavy trvaly týden, a kromě jiného na počest slavné korunovace proběhl ohňostroj sestávající z programu s celkem 27 body; mimo jiné mělo dojít na otáčející se ohnivá kola na pyramidách, hořící srdce, kašnu chrlící hvězdy a modré květiny, rakety a vybuchující koule nebo let dvouhlavého císařského orla. Jako kulisa ke světelné podívané vznikla speciální sloupová architektura, která nesla šest k této příležitosti zhotovených soch – například císaře Karla IV., který obraz s Madonou roku 1356 daroval klášteru augustiniánů, nebo Karlova bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha, jenž onen konvent o šest let dříve založil.

Mistři z Apenin

V polovině 18. století byli za nejlepší tvůrce ohňostrojů považováni italští odborníci, čehož si byl dobře vědom i milovník žen a velkolepých oslav, francouzský král Ludvík XV. ( 1715–1774). Do Versailles roku 1743 z Bologni povolal pětici bratrů Ruggierových, ze kterých učinil své dvorní pyrotechniky. Sourozenci vynalezli řadu vylepšení a komplikovaných mechanismů, určených ke spouštění ohňostrojů dominovým efektem. Velkolepá představení, která bratři přinesli ke dvoru, pomohla Ludvíkovi XV. dosáhnout většího respektu u šlechty, ale přispěla také k posílení jeho věhlasu mezi poddanými. 

Dvorská kariéra Ruggierových sice skončila po neúspěšném představení, konaném při příležitosti sňatku Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou v roce 1770, ve Francii však bratři zůstali i nadále. Hlavou rodiny se počátkem 19. století stal Claude Ruggieri (1777–1841), který se snažil obohatit ohňostroje o barevné efekty – do té doby byly veškeré světelné podívané pouze oranžové. V roce 1810 při příležitosti sňatku Napoleona Bonaparte s dcerou rakouského císaře Františka I. Marií Luisou předvedl do té doby nevídaný zelený ohňostroj a svou rodinu opět přivedl na výsluní.

Není bez zajímavosti, že Ruggieri experimentoval i s raketami, které měly být schopné přepravovat živé tvory. V roce 1806 vyslal jako první člověk v historii na nebe raketu s krysou, později se mu totéž podařilo s ovcí. Zvířata, která údajně všechny pokusy přežila, se na zem vracela za pomoci padáku. 

Ani pozdější velké pařížské události (například odhalení Eiffelovy věže v roce 1889 či Expo 1937) se neobešly bez ruggierovské zábavné vložky. V roce 1975 pak členy slavné rodiny oslovil surrealistický malíř Salvator Dalí (1904–1989), který chtěl v Avignonu za pomoci pyrotechniky zhmotnit svůj známý motiv, který (nejspíše v předtuše války) obsahoval hořící žirafy. Představení na pomezí umění a světelné show se skutečně vydařilo a na jeho konci se na nebi objevily světelné hořící žirafy za doprovodu dalších ohňostrojů.

TIP: Střelný prach je minulost: Nahradí ohňostroje hejna svítících dronů?

Společnost nesoucí jméno rodiny Ruggierů se dodnes každoročně stará o jednu z nejvýznamnějších událostí světa ohňostrojů – oslavy svátku dobytí Bastilly ve francouzském Carcassonne. Do malého středověkého městečka se vměstná na 700 000 návštěvníků, kteří sledují podívanou, na niž jsou spotřebovány až 2 tuny výbušnin.

Astronomové mají problém s černými dírami střední velikosti. Pokud existují, měly by se nacházet „na půl cesty“ mezi černou dírou hvězdného původu a supermasivní černou dírou. Ve vesmíru bych jejich mělo být mnoho. Jenomže jsme doposud prakticky žádnou takovou černou díru nenašli. Známe jen několik více či méně vhodných kandidátů. 

Vědci se o tyto černé díry velmi zajímají, i když zatím spíše teoreticky. Tým vedený odborníky americké Severozápadní univerzity simuloval černé díry různých velikostí, kolem nichž nechal obíhat hvězdy podobné Slunci. Vědci sledovali, co se bude dít. Výsledky výzkumu zveřejní vědecký časopis Astrophysical Journal.

Hvězda u střední černé díry

Simulace ukázaly, že když se taková nešťastná hvězda přiblíží k černé díře střední velikosti, je polapena její gravitací. Poté ji černá díra začne okusovat – při každém přiblížení si utrhne kousek hvězdy, až po čase může z hvězdy zůstat jen její jádro. Nakonec dojde k tomu, že gravitace černé díry odhodí zbytky hvězdy pryč do okolního vesmíru.

„Černé díry samozřejmě nemůžeme pozorovat přímo, protože nevydávají žádné zřetelné záření,“ připomíná vedoucí výzkumu, astronomka Fulya Kıroğlu. „Proto nepátráme po samotných černých dírách, ale po stopách, které zanechávají černé díry při interakcích se svým okolím, díky působení gravitace.“

TIP: Neočekávaný objev: Některé černé díry opakovaně „konzumují“ stále stejnou hvězdu

„Hvězdy pojídané černou dírou střední velikosti nám takové stopy nabízejí. Ze simulací vyplynulo, že hvězd se k černé díře přiblíží několikrát,“ pokračuje Kıroğlu. „Při každém přiblížení hvězda ztratí více hmoty. Při tom dochází k výtrysku záření a každý výtrysk je jasnější než ten předchozí. Tím by se černá díra střední velikosti mohla prozradit.“

Prastarý čínský princip rovnováhy dvou soupeřících sil, jin a jang, nešanuje jelenovité, ale ani jiná zvířata. Tygry se snaží obírat o kosti, medvědy o žlučník a všechno, co nosí parohy, právě o tuto samčí ozdobu hlavy. Měkké rostoucí parohy zvané panty využívá tradiční orientální medicína déle než 2 000 let. Při dosažení 2/3 své maximální délky bývají odřezány a mumifikovány několikanásobným varem a vysušením při teplotě 60-70 °C, nebo naopak zmrazeny a vysušeny ve vakuové sušičce. Tradičně bývají krájeny na tenké plátky, nověji zpracovávány do léčiv – od tablet po tinktury či injekce.

Špička a střední část mají prospívat dětem, horní a střední část proti revmatoidní artritidě a zánětu kostní dřeně. Dolní část má vymítat stařeckou osteoporózu.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

V 17. a 18. století se nejdražší panty v Číně vyvažovaly zlatem. Vyhubení jelenů v mnohých oblastech střední Asie a Číny si vynutilo zakládání jeleních farem, nejprve v carském Rusku. Pant je u savců nejrychleji rostoucí tkání, u jelena wapiti nebo soba denně přibývají až o 2 cm. Pro mimořádný obsah tuků, polysacharidů, kolagenu, sulfátů a kyselin, mnoho z těchto látek používá moderní medicína ke zmírnění nejrůznějších potíží s kostmi i chrupavkou.

Jaké moderní nástroje by měl dnes k dispozici Indiana Jones, kdyby se vydal do terénu?

Jiří Unger: Současný Indiana Jones by se asi díky svému vybavení spíš blížil postavě Lary Croft. S moderní technikou by mohl trojrozměrně zachycovat okolí v reálném čase a pohybu, takže by dokázal cenné artefakty nejen uloupit – jak je jeho zvykem –, ale zároveň i pořídit dostatečně precizní archeologickou dokumentaci. Tudíž by až tak nevadilo, že většina filmových nalezišť, která navštívil, skončila obvykle jeho přičiněním v troskách. Archeologie má v současné době celou řadu velice sofistikovaných nástrojů, jež by mohl dál použít: od geofyzikálních měření pro průzkum nedostupných prostor až po identifikaci chemického složení ručními spektrometry. V podstatě by asi musel vyměnit klobouk a bič za laboratorní plášť.

Co měli archeologové v tomto směru k dispozici dřív? 

Jiří Unger: Dřív si museli vystačit – a pořád to platí jako základní typ dokumentace – se skládacím metrem, tužkou a milimetrovým papírem. V rámci takového postupu se jednotlivé archeologické nálezy překreslují v určitém měřítku, čímž vzniká jakási mapa, která obsahuje i detailní slovní popis. Dál se jednotlivé objekty geodeticky zaměřují a fotograficky dokumentují.

3D dokumentace se s tím doplňuje, protože nám zas poskytuje možnost, jak s daty následně vhodně pracovat ve virtuálním prostředí: například provádět další měření či vertikální řezy objektů, což už by zpětně nebylo možné, a podobně. 3D dokumentace je tedy skvělá, i pokud jde o další studium digitálně uložených informací. 

Kdy vědce napadlo používat geofyziku při studiu historie?

Peter Milo: Geofyzika představuje v archeologii velmi specifický obor, který se zaměřuje na studium fyzikálních polí v zemském tělese. Jednoduše řečeno nám umožňuje bez použití rýče vidět pod zem. Nápad použít geofyziku pro archeologické účely se zrodil krátce po druhé světové válce a průkopníky byli především britští vědci. První geofyzikální měření provedl Richard Atkinson na lokalitě Dorchester-on-Thames. Je třeba podotknout, že naše věda v tomto směru nijak výrazně nezaostávala a první měření v Československu uskutečnil roku 1950 profesor Rudolf Běhounek z pražské techniky na středověkém hradišti Stará Kuřim. 

Máme tedy o památkách mnohem víc a přesnějších informací než dřív? 

Jiří Unger: Určitě ano. Je to i důvod, proč současná česká archeologie prakticky neprovádí žádné badatelské výzkumy v tom smyslu, že bychom si vybrali lokalitu, která se nám nejvíc líbí, a začali tam kopat. Věnujeme se hlavně záchranným pracím v terénech, o nichž víme, že je časem zničí například stavba. Dnes dokážeme oproti minulosti shromáždit o konkrétním místě mnohonásobně víc informací než ještě před dvaceti lety. 

Které geofyzikální metody se v archeologii užívají nejčastěji?

Peter Milo: Metod existuje několik, ale víc než devadesát devět procent výzkumů se provádí jen dvěma. Tou první je magnetometrie, která sleduje lokální poruchy geomagnetického pole, tedy odchylky od normálu. Jednoduše řečeno – pokud člověk někde vykopal jámu a skladoval v ní potraviny, vybudoval základy nějaké stavby nebo si na ohništi či v pícce připravoval jídlo, narušil tím lokální magnetické pole a tato činnost se dodnes zachovala v podobě magnetické anomálie. Druhou skupinu představují geoelektrické metody, například bezkontaktní sledování elektromagnetických polí – takzvaný georadar. 

Jiří Unger: Mimo geofyzikální metody, které slouží k hledání, máme k dispozici nástroje pro uchovávání a dokumentování nálezů. Používáme počítačové modelování, již zmíněnou 3D dokumentaci, jež zahrnuje 3D scanování a 3D fotogrammetrii. Tyto metody dokážou naprosto věrně zachytit všechny objekty v mapovaném prostoru. Můžeme tak nálezy digitálně konzervovat – vytvořit jejich virtuální model – a dál je studovat, ale i uchovávat do budoucna.

Druhá metoda, 3D fotogrammetrie, využívá pro tvorbu virtuálního modelu překryvy na snímcích pořízených z různých míst a dopočítává prostorovou polohu vizualizovaného objektu. Jednoduše tak digitální kamerou nafotíte z různých úhlů požadovaný objekt a ve specializovaných softwarech pak složíte jeho virtuální 3D model.

Jaké jsou aktuálně největší novinky v oblasti těchto metod? 

Peter Milo: Největší posun přinesl vývoj multisenzorových zařízení. Ještě před osmi lety jsem zkoumal archeologické lokality magnetometrem s jednou sondou a musel jsem ho celý den nosit. Dokázal jsem tak proscanovat areál o velikosti půl až jednoho hektaru. Dnes pracuju se systémem s deseti sondami, který se přepravuje na vozíku za čtyřkolkou. Prostorová data pak sbíráme pomocí GPS. Za den tak prozkoumáme až patnáct hektarů.

Mapujeme například trasy budoucích dálnic či areály velkých stavebních projektů. Profituje z toho památková ochrana i investoři, kteří se nemusejí obávat neočekávaných archeologických nálezů, a tudíž ani zdržení zemních prací. V České republice držíme v tomto směru se světem krok. 

Dá se odhadnout, jak se bude archeologické zkoumání v budoucnu vyvíjet? 

Peter Milo: Metody, které nevyžadují přímý kontakt se zemí, se přesunou do vzduchu. Magnetometry, jež dnes taháme na vozíku po polích, bude možné připevnit na drony a ty provedou terénní průzkum za nás. Výsledkem se stane obrovský narůst dat, která budou mít archeologové k dispozici. Bude těžké se rozhodnout, kde kopat, protože zajímavých objevů bude víc než peněz vyhrazených na terénní výzkum.

Jiří Unger: Ano, budoucnost patří dronům, ale je třeba dodat, že cesta k jejich využívání rozhodně není jednoduchá. Profesionální pořizování snímků z dronu – ať v případě jednotlivce, nebo ústavu – totiž spadá pod provádění leteckých prací, a proto k němu potřebujete celou řadu oprávnění. Důležité jsou i parametry stroje, především hmotnost a schopnost létat. Musíte jej zaregistrovat na Úřadu civilního letectví, kde obdržíte jeho identifikační číslo. Budoucí pilot pak musí složit zkoušky, získat certifikát a nalétat určitý počet hodin. Teprve potom dostane povolení k pořizování snímků.

Není proto divu, že současný seznam certifikovaných pilotů dronů není u nás příliš dlouhý. Práce s drony je však velmi efektivní: Jsou to vysoce sofistikovaná zařízení, která v podstatě pilota už ani nepotřebují. Můžete kompletně zadat trasu, kde, v jaké výšce a jakou rychlostí se má dron pohybovat, a on se zvládne i sám vrátit na místo, odkud vzlétl. 

Takže díky inovativním metodám a technologiím mluvíme o nové éře archeologie? 

Peter Milo: O nové éře v archeologii bych nemluvil. Dokud ještě archeolog musí chodit kopat do terénu, s čímž je spojeno množství dobrodružných zážitků, jsme podle mě navzdory všem novým technologiím stále ve stejné éře. Až se jednou všichni přesuneme do laboratoří, odkud budeme veškerý výzkum řídit, ztratí se romantika, s níž si archeologii spojujeme. Až tehdy začne nová éra. Jenže i ve Star Treku museli kvůli archeologickému výzkumu vystoupit na planetu, takže doufejme, že k nové éře vůbec nedospějeme.

Jiří Unger: Určitě můžeme mluvit o nové éře v dokumentaci. Archeologický terénní výzkum je z podstaty destruktivní a nevratný proces, neboť zkoumaný terén jednou provždy zničí. Hlavním úkolem je tudíž sběr a záchrana co největšího objemu informací z místa tak, aby dané nálezy mohly zkoumat i generace po nás. A právě nové trojrozměrné metody dokumentace jsou v tom neuvěřitelně nápomocné.

Důležitost získávání přesných digitálních dat byla dobře vidět i na příkladu ničených památek světového kulturního dědictví v Palmýře, Mosulu nebo Hatře, jejichž rekonstrukce bude bez tohoto typu dat značně obtížná. Institut pro digitální archeologii v Oxfordu ve spolupráci s UNESCO tak nyní alespoň pošle partnerům na Středním východě na pět tisíc 3D kamer, které pořídí 3D digitální záznam všech potenciálně ohrožených historických míst i artefaktů.

Co tedy představuje největší současný posun v archeologii? 

Peter Milo: Dnešní posun spočívá v tom, že archeologie už nepracuje sama, neobjevuje něco nového jen pomocí kopání. Zajímají nás otázky, na něž může najít odpověď pouze tým složený z různých specialistů, jako je geolog, paleobotanik či antropolog, kteří analyzují materiál získaný při archeologickém výzkumu. Důležitou úlohou archeologa je tyto poznatky jednotlivých metod spojit, zevšeobecnit a předložit vědecké obci či veřejnosti. Archeologie nyní propojuje humanitní vědy s přírodovědnými disciplínami a tato spolupráce se bude ještě víc prohlubovat.

Nikoho už dnes nezajímá, jak vypadala keramika či spona na oděvu v té či oné etapě lidstva. Zajímavější je informace, co ve vykopané nádobě původně bylo nebo kdo onu sponu nosil. Ani dnes se v restauraci nedíváte na tvar a výzdobu talíře, ale na to, co je na něm. A knoflíky na šatech servírky jsou tím posledním, čeho si všimnete. 

Jiří Unger: Dnes archeologové skutečně spolupracují napříč vědeckými obory – od geologie až po genetiku. Kupříkladu izotopové analýzy nám nyní poskytují možnost zjišťovat i konkrétní lidské osudy: Odkud daný jedinec pocházel, kde prožil mládí a jakou měl k dispozici stravu. Stejně tak lze dnes stopovat i původ a „život“ kovových artefaktů. Ještě před několika lety jsme přitom ani nedoufali, že bychom podobné informace mohli mít k dispozici. 

Jak dobře se podařilo současný svět archeologicky zdokumentovat? Je ještě možné objevit něco opravdu nečekaného? 

Jiří Unger: Myslím, že o tom dobře vypovídá příklad z nedávné doby: Britský archeolog Nicholas Reeves zkoumal nově pořízené fotografické snímky hrobky krále Tutanchamona ve vysokém rozlišení a všiml si, že se na stěnách vyskytují praskliny, které by mohly naznačovat vstupy do dalších prostor. Jeho hypotézu pak ověřilo radarové měření a podařilo se potvrdit minimálně dvě dosud neznámé místnosti. Takže i jedna z nejznámějších archeologických prostor na světě, kudy prošly miliony návštěvníků a o níž byly publikovány stovky knih, pořád ukrývala tajemství. A přišlo se na něj právě pomocí nových a přesnějších metod dokumentace.

Peter Milo: Ano, stále je co objevovat. O tom, jak velká část Země je prozkoumaná, můžeme jen spekulovat, ale půjde o pouhé jednotky procent. Určitě ještě můžeme očekávat významné nálezy. Například hrob hunského vůdce Attily by svým vybavením nejspíš překonal i Tutanchamonovu hrobku. Doba, kdy už nebude co objevovat, nikdy nenastane. Vždyť i my sami budeme za pár století předmětem archeologického bádání.

TIP: Britský opravář nábytku zřejmě vyřešil velkou archeologickou záhadu

Nicméně velké civilizace, jako byla ta egyptská či mayská, se už zřejmě neobjeví. Na Zemi již asi není místo, kam by nevkročila lidská noha, i když třeba Jižní Amerika skýtá v tomto směru ještě pořád velký potenciál. V Amazonii se pomocí leteckého laserového scanování podařilo objevit terénní relikty, které naznačují, že tam vždycky nebyla pouze džungle, ale že lokalitu v minulosti obývalo velké společenství lidí, o nichž téměř nic nevíme. Tady ještě můžeme očekávat překvapení.