Dno oceánů je podobně členité a pestré jako souš a podobně jako na pevnině, i na mořském dně představují nejvýraznější a nejzajímavější geologické prvky hory, v tomto případě podmořské. V současnosti je ve vysokém rozlišení zmapovaná jen asi čtvrtina mořského dna (120 milionů čtverečních kilometrů, což je pro srovnání asi trojnásobek celkové plochy Měsíce). Většinu mořského dna sice vědci znají ale jen v hrubých rysech – například o mnoha podmořských geologických útvarech vůbec nevíme.

Pátrání po podmořských horách

Julie Gevorgianová z Kalifornské univerzity v San Diegu s týmem kolegů detailně pátrala po podmořských horách, s využitím radarových satelitních dat snímkujících povrch Země. Satelity pochopitelně „nevidí“ až na dno oceánů, dokážou ale poměrně přesně změřit výšku hladiny oceánů ze změn gravitace odvodit topografii mořského dna.

Na základě satelitních dat vědci vystopovali asi 19 tisíc podmořských hor, z nichž prakticky všechny budou vyhaslé nebo stále aktivní podmořské vulkány. Výsledky jejich úsilí zveřejnil odborný časopis Earth and Space Science.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

Nově zmapované podmořské hory potěší odborníky z celé řady odvětví. Jsou zajímavé nejen pro geology, ale i například pro těžaře, protože nabízejí spoustu zajímavých minerálů. V mnoha případech hostí unikátní ekosystémy s podivuhodnými živočichy. A velký význam mají i pro specialisty na mořské proudění, které tyto hory díky své velikosti ovlivňují.

Slunce se už dávno zakutálelo za obzor a my se trochu se bojíme, aby vůbec „něco“ přilétlo. Zkušený lepidopterolog (tedy entomolog se specializací na motýly – latinsky Lepidoptera) nás ale uklidňuje a dodává, že „ty nejlepší kousky“ budou létat až kolem půl druhé ráno. Jsme tedy připraveni probdít s ním noc. 

Drobotina se vzletnými jmény

Stojíme uprostřed ztichlé paseky – skupinka čtyř lidí hypnotizujících nasvícené plátno. Zatím přilétli jen nenápadně zbarvení motýlci z čeledi můrovitých (Noctuidae) a píďalkovitých (Geometridae). Vzrůstem jsou spíš drobní, zato je jich hodně. Náš „průvodce říší nočních motýlů“ briskně chrlí jejich jména, prakticky ve stejném okamžiku, kdy přistanou. Téměř nestíhám zapisovat kvůli pozdější identifikaci, ačkoliv motýly zachycené na bělostném plátně řadím spíše k fotografiím dokumentačním. Pro fotky „vyšší estetické kvality“ mám kolem plátna naistalovány větve a samozřejmě plánuji využít i přirozenou vegetaci. V hloubi duše doufám, že motýlům nebude můj záměr „proti mysli“. 

Prozatím se spokojujeme a zároveň seznamujeme s několika menšími druhy: se zelenopláštníkem, kovolesklecem, blýskavkou, žlutavkou, šípověnkou, osenicí, různorožcem… No řekněte, nejsou to poetické názvy? Skoro, jako bychom vyvolávali jménem skřítky zdejších lučin.

Noční krasavec a jeho předobraz

Trochu se připozdilo. Na plátně se jako herci na nasvíceném jevišti objevují další a další motýli. Malí, větší, protáhlí, baculatí, huňatí… Zatímco fotografuji hranostajníka bílého (Cerura erminea) z čeledi modrohlávkovitých (Dilobidae), přilétá jeho příbuzný hranostajník bukový (Stauropus fagi). Oba je zvěčňuji na staré borové větvi, když tu na kámen, kterým je zatížen cíp napnutého plátna, usedá asi sedm centimetrů velký motýl, evidentně některý z lišajů. 

Hranostajník bílý (Cerura erminea) a bukový (Stauropus fagi). Housenky hranostajníka bukového jsou zajímavé tím, že svýma dlouhýma nohama a postavením těla napodobují pavouky. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Přední křídla nového návštěvníka jsou „špinavě“ růžová s olivovou až hnědou kresbou, jeho zadní křídla zdobí červené a černé skvrny. Než ale zmáčknu spoušť, lišaj je složí pod první, delší pár. Na přesnější určení si ovšem musíme počkat, protože náš průvodce se s čelovkou vytratil do tmy. Šel zkontrolovat druhé plátno, které umístil několik desítek metrů od prvního na kraji borového lesíka. 

Při spatření lišaje se neubránil výkřiku nadšení. Jedná se totiž o lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae), jehož housenky jsme fotografovali odpoledne před instalací pláten. Mně se dokonce podařilo zachytit synchronizovaný žír dvou housenek ve dvou barevných variacích: černo-žluto-oranžovou a černo-červenou. V posledním instaru (dílčí vývojový stupeň larválního stadia hmyzu) totiž může být základní barva housenek lišaje pryšcového variabilní – zelená, žlutá, nebo červená.

Synchronizovaný žír dvou barevných variant housenek lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae). (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Velké, tlusté housenky (až 9 cm dlouhé) se v případě nebezpečí brání vyvrhováním potravy a škubáním těla. Kuklí se daleko od hostitelské rostliny. Na povrchu půdy si vytvoří řídký kokon z úlomků větviček, listí a z kamínků. Proměna na lišaje pak trvá dva týdny až dva roky v závislosti na klimatických podmínkách.

Motýli vstupují i do snů

„Pojďte se mrknout,“ vytrhne mě ze zaujetí lišaji nadšený hlas našeho motýlího průvodce. „Přistál tady rudokřídlec půvabný.“ Rychle udělám ještě jednu fotku lišaje topolového (Laothoe populi), který se tady taky objevil, a jdu se pochopitelně podívat.

Na plátně se vyjímá žlutooranžový motýl s ohnivě červeným lemem křídel. Svrchní pár je dole zdobený tenkou, zvlněnou linkou a několika protáhlými tečkami. Kresba je jemná, jakoby vkusně nakreslená rukou umělce. Musíme dát zapravdu. Rudokřídlec půvabný (Miltochrista miniata) není žádný obr, ale jméno má výstižné.

TIP: Šum andělských křídel: Nádherné barvy výjimečných motýlů

Noční čas zpočátku ubíhá, ale s přibývajícími hodinami je stále náročnější pokračovat dál. Fotografování velkých lišajů a občasné přesuny od jednoho plátna ke druhému jsou překvapivě vyčerpávající a později už ani nemá cenu napájet se silným čajem nebo kávou. Je půl čtvrté ráno. Všichni čtyři jsme v jakési zvláštní euforii, ale na pobledlých obličejích se zračí únava. Aby také ne. Nakonec zalézáme do spacáků a děkujeme, že příroda k nám byla štědrá. Možná se nám bude zdát o zelence bukové nebo nás ve snu polechtají křídla některého z našich lišajů… 

V červnu roku 1600 se v Rečkově koleji sešel velký počet lidí. Chtěli vidět první veřejnou pitvu v českých zemích. V jednu chvíli se však pozornost přítomných upřela kamsi do rohu. Neboť kdosi vykřikl, že tam stojí člověk nečestný a hodný opovržení. A tak musel vystudovaný lékař, avšak také staroměstský kat Jan Mydlář, přednáškový sál opustit. Nebylo totiž žádoucí, aby vykonavatel tak strašlivého řemesla zneuctil svou přítomností ostatní řádné a bohabojné občany... 

Povolání: kat

V Čechách se kati „na plný úvazek“ objevují od 13. století, což souvisí s rozvojem měst a městským právem. Dříve totiž tresty vykonávali vojáci pověření majitelem panství. Katovské řemeslo se dědilo z otce na syna. Je totiž už od samého počátku považováno za práci nečistou a podřadnou. Proto stojí katovny vždy oddělené od zbytku města, buď u hradební zdi, u řeky či v příkopech. Ovšem to neznamená, že kat nebyl potřebným. Naopak. Ovšem dovolit si ho mohla jen města, která měla hrdelní právo. 

Na samotce i v šenku

Proč se popravčí meč doslova předával z generace na generaci? Potomci kata totiž nemohli navštěvovat školy a tak jediné, čím se mohli živit, bylo zase a jenom katovnictví. Což nebylo dvakrát příjemné. Kat mohl vcházet do města pouze speciálně pro něj vyhrazenou branou. V kostele měl určené místo daleko od ostatních. Ruku mu jen tak někdo nepodal a v hostinci si nesměl přisednout k ostatním ke stolu. Často tam měl i své vlastní nádobí. Když si chtěl na zábavě zatancovat, směl jen se svou vlastní ženou. Nikdo jiný v tu chvíli netancoval a po katovském tanci byl parket pokropen a zameten. Jeho jméno se nesmělo ani vyskytovat společně s ostatními jmény. Proto bylo katovo narození, svatba i úmrtí zaznamenáno farářem až na poslední stránku knihy. A po smrti jej pohřbili v neposvěcené půdě stejně jako jeho oběti.

Oblečen musel chodit v černém a červeném šatu, aby jej snadno rozpoznali od ctnostných spoluobčanů. Byl tu ale i jiný důvod, proč se katům lidé vyhýbali. V menších městech kat vykonával i práci rasa, odklízel mršiny, čistil stoky a záchody. A je jasné, že při takové práci zrovna dvakrát nevoněl…

Přestože byli středověcí kati většinou vyděděnci společnosti, lidé je občas sami vyhledávali. Samosebou, že většinou tajně. Nejčastěji je k tomu vedly pověry. Veřili například, že provaz, na kterém byl odsouzenec oběšen, přinese novému majiteli štěstí a bohatství. Jedním ze zdrojů katovy obživy bylo proto prodávání předmětů souvisejících s výkonem trestu.

Lidé v noci, aby je nikdo neviděl, chodili do katovny a vykupovali provazy, třísky ze šibenice, hřeby, oděvy a části těl. Některé věci si ovšem museli ukrást. Jedna z pověr říká, že prst z ruky oběšeného zajišťuje zloději ochranu před prozrazením, pokud si svíčkou z něj vyrobenou svítí lupič při krádeži na cestu. Kati také za úplatu zachytávali krev sťatých a dávali ji pít nemocným či dovolili příbuzným, aby v ní namočili alespoň šátek či obklad.

Sám a bohatý

Kat měl tedy několik vedlejších zdrojů obživy a od radnice pak dostával pravidelnou gáži. K tomu ještě pevně danou taxu za jednotlivé úkony provedené v mučírně či na popravišti. Jen namátkou: za uvedení do mučírny a přípravu nástrojů inkasoval na začátku 18. století jeden zlatý a dvanáct krejcarů, za přišroubování palečnic třicet šest krejcarů a za ostatní mučení dva zlaté a dvacet čtyři krejcarů. A konečně za samotnou popravu se katův váček naplnil sedmi zlatými.

Uvážíme-li, že v té době byla odměna za celodenní práci tesařského mistra devět a zednického dvacet čtyři krejcarů a celá kráva stála sedm zlatých, je jasné, že alespoň částečně vytížený kat nežil z ruky do huby. Ve větších městech to byl hodně zámožný občan!

Můj dům, můj hrad

Z výše odměn je zřejmé, že ani katovna nebyla pastouškou pro chudáky. Ač ležela na odlehlých místech, kam se jen málokdo odvážil vstoupit, často šlo o velice rozlehlé stavení. Asi nejrozlehlejší katovnou u nás byl domov legendárního Jana Mydláře, staroměstského kata. Ten se nacházel mimo hradební zdi, byl obehnán zídkou, za níž stála hospodářská stavení, příbytek pro katovy pomocníky a pacholky a samozřejmě katův dům. Velká budova s chodbou, katovou pracovnou, jídelnou, kuchyní, katovou ložnicí i ložnicí jeho hospodyně a se dvěma pokoji pro hosty. Samozřejmě pro hosty nízkého stavu.

Někteří kati, a nebylo jich málo, měli to štěstí, že díky zřejmě tolerantnějšímu přístupu radnice, mohli mít své katovny přímo ve městě. Tak jako v Olomouci, Plzni či v Ústí nad Labem.

Katovna se, podobně jako celé krvavé řemeslo, dědila z otce na syna. Manželství se pochopitelně uzavírala jen mezi potomky katů a jelikož tyto děti neměly na výběr, co v dospělosti dělat jiného, staly se opět mistry popravčími. A po otci zdědily meče, katovnu a celou jejich živnost. Pokud kat potomka neměl, připadla katovna městu a nový kat si ji pak musel od města odkoupit.

I kamarád je kšeft

Ovšem kromě již tak nelehkého řemesla a všech příkoří a pohrdání, které se katovi dostávalo, na něj osud mohl nachystat ještě mnohem krutější nástrahy. A to, když kat musel popravit někoho známého či blízkého. Mistr Jan Mydlář, ač sám evangelík, musel po prohrané bitvě na Bílé hoře popravit dvacet sedm českých pánů a mezi nimi i svého blízkého přítele Jana Jesenského!

Ano, ironií osudu se dvacet jedna let po slavné pitvě, jíž se nemohl zúčastnit, ocitl na opačné straně. Teď musel „rozpitvat“ Jana Jesenia. Na staroměstském popravišti mu nejprve usekl jazyk, poté jej sťal a jeho tělo nechal rozčtvrtit a vplést do kola. Bohužel, nemohl jinak.

TIP: Trest i výstraha zločincům: Jak probíhala novověká poprava?

Jiný krutý žert osudu se udál v roce 1588. Žatecký kat Vyskočil si na posvícení pozval lounského kata Rosu a litoměřického kata Kabáta. Hodovalo se a pilo. Bohužel zřejmě asi přespříliš. Hostitel se tehdy pohádal s katem Rosou a v hádce jej probodl nožem. Rána to byla přesná a smrtící. Rosa byl okamžitě mrtev. Kat Vyskočil byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti stětím. Tento rozsudek na něm vykonal poslední z účastníků posvícenského hodokvasu litoměřický kat Kabát.   

Většina galaxií ukrývá ve svém středu supermasivní černou díru. Zatímco černé díry jsou známé tím, že pohlcují hmotu ve svém bezprostředním okolí, mohou také vypouštět silné výtrysky hmoty, které sahají až za hranice galaxií, v nichž se nachází. Jak černé díry vytváří tyto obrovské výtrysky je pro vědce zatím tajemstvím. „Víme, že výtrysky vychází z okolí černých děr,“ říká Ru-Sen Lu z Astronomické observatoře v Šanghaji v Číně, „stále ale plně nerozumíme tomu, jak se to děje. Abychom to mohli přímo studovat, potřebujeme pozorovat výtrysk co nejblíže černé díře.“

Nově zveřejněný snímek poprvé ukazuje, jak se spodní část výtrysku spojuje s hmotou vířící kolem supermasivní černé díry. Pozorovaným objektem je galaxie M87, která se nachází ve vzdálenosti 55 milionů světelných let v našem vesmírném sousedství a je domovem černé díry 6,5miliardkrát hmotnější než Slunce. Při předchozích pozorováních se podařilo zobrazit oblast v blízkosti černé díry a výtrysk odděleně. „Tento nový snímek nám poskytuje ucelený pohled na tuto problematiku tím, že zobrazuje oblast kolem černé díry a výtrysk současně,“ dodává Jae-Young Kim z Kyungpook National University v Jižní Koreji a Max Planck Institute for Radio Astronomy v Německu.

Virtuální superteleskop

Snímek byl pořízen pomocí dalekohledů GMVA, ALMA a GLT, které dohromady tvoří celosvětovou síť radioteleskopů sloužících jako virtuální dalekohled o velikosti Země. Takto rozsáhlá síť dokáže rozeznat velmi malé detaily v oblasti kolem černé díry M87.

Snímek zachycující výtrysk a stín černé díry ve středu galaxie M87. (foto: R.-S. Lu (SHAO), E. Ros (MPIfR), S. Dagnello (NRAO/AUI/NSF), CC BY 4.0)

Nový snímek ukazuje výtrysk vznikající v blízkosti černé díry a také to, co vědci nazývají stín černé díry. Jak hmota obíhá kolem černé díry, zahřívá se a vyzařuje světlo. Černá díra ohýbá a zachycuje část tohoto světla, čímž vytváří prstencovou strukturu kolem černé díry při pohledu ze Země. Temná část ve středu prstence je stín černé díry, který byl poprvé zobrazen dalekohledem Event Horizon Telescope (EHT) v roce 2017.

TIP: Kolem superhmotné černé díry v centru naší Galaxie krouží bublina plynu

Velikost prstence pozorovaného sítí GMVA je zhruba o 50 % větší ve srovnání se snímkem z Event Horizon Telescope. „Abychom pochopili fyzikální původ toho, proč je prstenec větší a silnější, museli jsme pomocí počítačových simulací otestovat různé scénáře,“ vysvětluje Keiichi Asada z Academia Sinica na Tchaj-wanu. Výsledky naznačují, že nový snímek odhaluje více materiálu padajícího směrem k černé díře, než kolik ho bylo možné pozorovat pomocí EHT.

Na konci února 1916 probíhaly tvrdé boje probíhaly v lesíku Bois de Caures a u vesnice Haumont. Jejich dobytím Němci prolomili první linii. Francouzské ztráty byly značné, ale ne zbytečné, protože postup útočníků uvázl na dobu tolik potřebnou k přísunu posil.

Předchozí část: Krvavá bitva u Verdunu (1): Tři sta dní dosud nepoznané zkázy

Vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre vyslal do Verdunu svého náčelníka štábu Édouarda de Castelnau, aby zjistil skutečný stav situace. Ten dorazil 24. února na velitelství generála Herra, kterého nalezl ve skličující náladě. Nevěřil totiž, že jeho jednotky dokáží německému náporu čelit. Castelnau proto ihned Joffrovi navrhl odvolat jej z funkce velitele verdunské oblasti a na toto místo jmenovat velitele záložní 2. armády generála Pétaina.

Pétainova hvězdná hodina

Během dlouhé a nevlídné cesty autem z Paříže na velitelství v Souilly se Pétain silně nachladil, a přestože v prvních dnech musel vydávat rozkazy doslova z postele, začal ihned organizovat obranu. Přidělil podřízeným sborům frontové sektory na obou březích Mázy a nařídil neustupovat, nýbrž bránit pozice za každou cenu. Největší hrozbu představoval pád fortu Douaumont, který se ocitl v německých rukou večer 25. února bez jediného výstřelu. Zpráva o jeho dobytí byla velkou ranou pro Francouze, a naopak propagandistickým vítězstvím Němců, kteří rázem získali opěrný bod a navíc i vynikající pozorovatelnu na nejvyšším hřebenu v oblasti.

Pétain nehodlal další podobný neúspěch tolerovat, a proto se jeden z jeho prvních rozkazů týkal připravenosti fortů k boji. Všechny měly dostat stálou posádku, zesílenou výzbroj a takové zásoby potravin a vody, aby vydržely minimálně 14 dní obléhání. Poté, co Němci obsadili Douaumont, bylo jejich hlavní starostí rozšířit průlom. První březnový týden, během nějž upadl do německého zajetí mimo jiné i mladý Charles de Gaulle, se ale postup zastavil. Po 14 dnech těžkých bojů pronikla 5. armáda jen do hloubky šest kilometrů. Komplikace jí působila především palba nepřátelského dělostřelectva z levého břehu Mázy. Bez vyřazení baterií za hřebenem Marre nemohla ofenziva u Verdunu pokračovat. Za této situace poskytl Falkenhayn princově 5. armádě další rezervy pro úder na levý břeh řeky.

Smrt vládne na Mort-Homme

Hlavní cíl tu představovaly kóty 304 a 295, asi dva kilometry za předním okrajem francouzské linie. Jejich dobytím by Němci získali nerušený výhled na pozice nepřátelských baterií na hřebenu Marre. Boje na levém břehu Mázy, které započaly 6. března, se obecně vyznačovaly střídáním tvrdých útoků se stejně zuřivými protiútoky, takže některé pozice několikrát změnily majitele.

Do konce března dosáhla 5. armáda na levém břehu jen malý pokrok, ale ovládnutí lesa Corbeaux jí otevřelo cestu právě na strategicky důležitou kótu 295, zvanou též Mort-Homme. Ta se v dubnu a květnu opakovaně stala místem těžkých bojů. O ničivé síle dělostřelby, která na kótu směřovala, svědčí nejlépe to, že dnes se její vrcholek, jemuž vévodí ponurý památník v podobě kostlivce slavícího své vítězství, nachází asi o osm metrů níže než v roce 1916.

Odpočinek v zázemí

Boje na levém břehu už nesly všechny rysy opotřebovávací války. Francie nasadila u Verdunu značné síly, avšak její ztráty nebyly o tolik větší, aby to Německu zajistilo vítězství. Náhradu ztrát řešily obě armády odlišně. Zatímco Němci jen průběžně doplňovali stavy prvoliniových jednotek a ty zůstávaly na frontě jako celek bez výraznějšího oddechu, snažil se Pétain zavést systém rotace, tak, aby jeho divize byly vystaveny riziku velkých ztrát jen omezenou dobu.

TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy

Francouzský systém se záhy ukázal jako efektivnější: do bitvy sice zapojil postupně až 75 % armády, ale na kratší dobu než protivník. Přesuny velkého počtu mužů do Verdunu a zpět zatěžovaly už tak přetížené zásobovací trasy. Francouzi museli denně po oné životně důležité silnici přezdívané svatá cesta (la Voie Sacrée) přepravit na 13 000 vojáků, 1 500 tun munice a 6 400 tun dalšího materiálu. K tomu účelu jim sloužilo na konci února 3 000 nákladních aut, později dokonce více než 8 000. Každých 14 vteřin po ní údajně projelo jedno vozidlo.

Pro určení původu našich dávných předků se nabízí především identifikace podle DNA, ani ta zde ovšem nedává konkrétní výsledky. Představa, že na základě analýzy zjistíme, že jsme z 65 % Slované, z 10 % Germáni a zbytek reprezentují geny Keltů, je mylná. Už od pravěku se totiž populace na našem území neustále mísily, což znemožnilo jakoukoliv konkrétnější kategorizaci. Jak je to tedy s keltským původem Čechů? 

I kdybychom za Kelty označili všechny lidi, kteří v našich krajích na přelomu letopočtu žili, dále bychom připustili, že tu rovněž zůstali a že Germáni je pouze „překryli“, přesto se genový fond za další dvě tisíciletí pořádně promíchal. Označovat se v daném smyslu za potomky Keltů je tedy nesmyslné.

Procenta klamou 

Podle zjistitelného chromozomu Y, jenž se dědí z otce na syna, může genetika evropské obyvatelstvo rozdělit pouze na tzv. haploskupiny. Na rozdíl od ženské mitochondriální DNA lze totiž u mužského chromozomu vystopovat jisté zákonitosti. Například díky němu víme, že haploskupina R1a nejvíc převažuje ve východní Evropě a v Česku ji má zhruba 36 % mužů. Dá se proto označit za slovanskou a podobně je to s balkánskou I2, kterou dostala do vínku asi desetina Čechů.

TIP: Jsou Češi Slované? Co o našem původu prozradila analýza DNA?

V západní a jihozápadní Evropě i na severu Itálie pak převažuje skupina R1b, jež by se s přivřením očí dala nazvat keltskou, přestože jsou v ní zahrnuti také Germáni. U nás patří k jejím nositelům 25 % mužů, což by zjednodušeně znamenalo, že má čtvrtina populace po otci „keltský“ původ. Míra zkreslení uvedených informací je však zcela zásadní: Například při spojení keltského otce a slovanské matky by byl syn označen za Kelta, zatímco dcera za Slovanku. A pokud by měl tento „Kelt“ dítě s Germánkou, byl by jejich syn podle haploskupiny chromozomu Y zase jen Kelt. 

Odborníci považují mikroplasty, tedy velmi malé kousky běžně používaných plastů, které v ohromném množství zamořují celý svět, za potenciální vážnou hrozbu lidskému zdraví. Problém je v tom, že jde o poměrně nový fenomén a ještě s ním nemáme mnoho zkušeností. Přesto se již objevují studie, které obavy odborníků potvrzují.

Lukas Kenner z Vídeňské univerzity se svými spolupracovníky nedávno zjistil, že mikroplasty dělají něco, co je opravdu problematické. Jejich výzkum na myších, který nedávno zveřejnil časopis Nanomaterials, totiž ukázal, že již dvě hodiny po strávení mikroplasty a také nanoplasty pronikají do mozku přes jinak poměrně spolehlivou hematoencefalickou bariéru.

Průnik přes bariéru

Není náhodou, že mozkovou tkáň od zbytku těla odděluje důkladná bariéra, která brání průchodu řady látek, zvláště těch s většími molekulami, o patogenech ani nemluvě. Mozková tkáň je nesmírně důležitá a zároveň velmi choulostivá. Když se do mozku dostane něco, co do něj nepatří, je to prakticky vždy problém.

Badatel při svých experimentech použili nepatrné kousky polystyrenu různých velikostí. Při následné pitvě zjistili, že se myším dostaly do mozku především částice menších velikostí. Právě velmi malá velikost je tedy zřejmě významným faktorem, který přispívá k průchodu mikroplastů hematoencefalickou bariérou.

TIP: Varovný objev: Mikroplasty byly poprvé nalezeny přímo v lidské krvi

„Když se částice mikroplastů dostanou do mozku, mohou zvýšit riziko zánětů, rozvoje neurologických obtíží nebo i vzniku neurodegenerativních onemocnění,“ upozorňuje Kenner. Mikroplasty a nanoplasty se přitom dostávají do lidského těla prakticky denně v nemalém množství v nápojích i jídle. Podle odhadů ročně zkonzumujeme okolo 90 000 plastových částic ročně.

V létě 2020 vyrazila k Marsu pozoruhodná mise Vesmírné agentury Spojených arabských emirátů „Emirates Mars Mission“. Hlavní roli v této misi hraje sonda Hope (Al-Amal), která od února 2021 operuje na orbitě rudé planety, kde zkoumá především marsovskou atmosféru a počasí.

Loni v létě sonda podstoupila dílčí změnu oběžné dráhy, aby se mohla o něco více zaměřit na měsíc Deimos, který je menším a vzdálenějším z obou měsíců Marsu. Deimos měří v průměru zhruba 6,2 kilometru a oběhne rudou planetu asi za 30,3 hodin. Hope se při několika obletech Marsu dostala k Deimosu na vzdálenost zhruba 100 kilometrů a stala se tím pádem nejbližším lidmi vyrobeným objektem, jaký se kdy u Deimosu ocitl.

Deimos z rekordní blízkosti

Při jednom z těchto velmi těsných přiblížení sonda pořídila velmi cenný snímek, který je doposud nejdetailnějším snímkem Deimosu v historii průzkumu vesmíru. Snímek, kde je zachycena i část Marsu, přitom zobrazuje odvrácenou stranu Deimosu, která doposud nikdy nebyla prozkoumána ve větším rozlišení.

TIP: Sonda Spojených arabských emirátů Al-Amal zachytila polární záře Marsu

Dechberoucí snímek Deimosu je zároveň pouhou třešničkou na dortu pozorování, která sonda Hope zvládla. Operátoři sondy použili všechny hlavní přístroje sondy, včetně ultrafialového a infračerveného spektrometru, aby s nimi tento měsíc či spíše měsíček prozkoumali a dozvěděli se něco nového o jeho struktuře a složení. Výsledky tohoto výzkumu byly prezentovány na nedávné konferenci Evropské geofyzikální unie.

Údolí A Shau se táhne ve směru severozápad jihovýchod mezi dvěma pohořími až na západních hranicích Vietnamu, pouhé tři kilometry od Laosu. Údolí je dlouhé asi 35 km a dosahuje šíře od několika set metrů do čtyř kilometrů. Poslední 15km úsek k hranicím je pak nejužší. A Shau se stalo přirozenou zásobovací základnou Vietnamské lidové armády (VLA) a přirozeně sem zasahovaly odbočné větve Ho Či Minovy stezky – zásobovací komunikace spojující severní Vietnam s Laosem, Kambodžou a jižním Vietnamem. Nedostupnosti nahrávala nejen vzdálenost od obydlených míst a spojeneckých vojenských základen, ale i špatné povětrnostní podmínky zamezující leteckým operacím. V oblasti původně žilo místní domorodé obyvatelstvo – horské kmeny Montagnardů.

Špatné místo k válčení

Ve snaze čelit severovietnamské expanzi vznikly na jaře 1963 tábory v Ta Bat a A Shau, z nichž měli horalští bojovníci pod vedením poradců z řad speciálních jednotek US Army (Zelených baretů) monitorovat provoz na stezce a narušovat ho naváděním leteckých úderů. V květnu 1965 přibyl další tábor v A Loui, ale jeho existence netrvala dlouho. Tyto předsunuté základny totiž představovaly pro provoz na stezce značné riziko a v prosinci 1965 Severovietnamci dvě z nich zlikvidovali. Poslední tábor v A Shau byl zničen po dvoudenním boji 10. března 1966. Po jeho dobytí mohl nepřítel údolí plně využívat jako bezpečné útočiště – logistickou základnu i východiště k útokům do obydlených oblastí na pobřeží Jihočínského moře.

Spojenci neměli dostatek kapacit, aby nepřístupné údolí znovu obsadili, a trvalo dva roky, než se americké velení rozhodlo znovu operovat v A Shau. Impuls přišel v podobě nepřátelské ofenzivy zahájené v době svátků Tet koncem ledna 1968. Bojovníci Vietkongu i VLA zahájili z A Shau jeden z nejdrtivějších úderů směřovaný na město Hue u Jihočínského moře. To záhy obsadili a jeho znovudobytí, které trvalo spojencům celý měsíc, se stalo nejkrvavější bitvou celé války.

Úkol pro vzdušné kavaleristy

Po porážce ofenzivy Tet se americké vrchní velení rozhodlo údolí vyčistit a vyslalo do akce svou elitní „hasičskou“ formaci, která předtím pomáhala osvobodit i Hue – 1. jízdní divizi (aeromobilní). Její operační aktivitu v oblasti ale značně omezovalo počasí a plánovaná operace, pojmenovaná Delaware, se mohla uskutečnit jen od půlky dubna do půli května, kdy počasí umožnilo letecké operace, na nichž byly americké síly ve Vietnamu závislé.

V údolí čekal „vzdušné kavaleristy“ silný protivník, dobře vybavený protiletadlovými zbraněmi, o jejichž potlačení se nejprve muselo postarat 230 leteckých úderů. I přes to při zahájení operace 19. dubna narazily transportní vrtulníky na palbu 37mm kanonů, jež sestřelila 23 strojů.

Ústup do Laosu

Ani na zemi nebyla situace jednoduchá a pěšáci se po vysazení záhy ocitli v defenzivě, protože horšící se počasí zpomalilo přísun posil a dělostřelectva. Po konsolidaci zahájili pročesání údolí, přičemž objevili obrovské množství materiálu (73 nákladních aut, 20 PL kanonů, 23 000 ručních zbraní aj.), o který se staral jeden z pluků 559. dopravní skupiny VLA, útvaru, jenž zajišťoval provoz stezky.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu

Severovietnamci, zaskočeni úderem na „vlastním dvorku“, raději ustoupili do Laosu, protože za hranicí Američané zasáhnout nemohli. Nicméně vzhledem k blížícímu se monzunu se aeromobilní divize musela z údolí stáhnout a operace Deleware byla 17. května 1968 ukončena. 

Pokračování: Nepokořené vietnamské údolí (2): Bitva o Hamburger Hill 1969

Infarkt představuje závažný zdravotní problém bez ohledu na to, zda člověka postihne doma, nebo třeba na cestách. Jistý pasažér v letadle norských aerolinek SAS na trase ze Stockholmu do Los Angeles si ovšem pro srdeční příhodu „vybral“ tu nejméně vhodnou chvíli. Stroj se totiž právě pohyboval nad severním pólem a od nejbližší nemocnice ho dělily čtyři hodiny.

TIP: Neobvyklý zápach v letadle společnosti American Airlines zburcoval hasiče

K údivu posádky však dotyčnému okamžitě přispěchali na pomoc spolucestující, načež se ukázalo, že se na palubě nachází hned 56 kardiologů mířících na konferenci. Muže tedy bleskově stabilizovali a stroj mohl pokračovat až do Spojených států, kde pacienta převzala sanitka.