Hlavní město Rakouska láká především svými památkami a bohatou historií. Na své si tu ale přijdou také milovníci umění a ti, kteří rádi chodí do kaváren. A kudy jít, abyste si tohle nádherné místo skutečně vychutnali? Tras se nabízí hned několik… 

Začít můžete nejlépe na náměstí Karlsplatz. Rozhodně nevynechejte kostel Karlskirche, jinak zvaný také kostel svatého Karla Boromejského. Ten je po Stephansdomu druhým nejvýznamnějším svatostánkem v rakouské metropoli a je také považován za druhý nejvýznamnější barokní chrám na sever od Alp. Postaven byl v době, kdy Vídeň překonala morovou epidemii, při které zemřelo více než osm tisíc lidí.

Císař Karel VI. se rozhodl, že Bohu vystaví svatostánek jako díky za všechny přeživší. V architektonické soutěži, kterou vyhlásil, nakonec zvítězil Johann Bernard Fischer z Erlachu, který se při návrzích nechal inspirovat orientálními motivy a řeckou kulturou, což je patrné na sloupech, jež nápadně připomínají minarety. Karlskirche skrývá jeden skutečný skvost: fresku Johanna Michaela Rottmayra zdobící kupoli. Je na ní vyobrazena Panna Marie prosící Nejsvětější Trojici, aby Vídeňany zbavila moru. Pokud se rozhodnete pro návštěvu kostela, vyjeďte výtahem nahoru a prohlédněte si nástěnnou malbu zblízka, zároveň se vám naskytne nevídaný pohled na Vídeň a její okolí. 

Na Karlsplatzu jsou také k vidění překrásné secesní stanice metra od Otto Wagnera, které vás nadchnou stejně jako zastávky podzemní dráhy v Paříži. Otto Koloman Wagner byl jeden z nejvýznamnějších vídeňských architektů, který město obohatil o mnohé skvosty…

Nemravnosti v secesním pavilonu

Když se z Karlsplatzu vydáte směrem k Friedrichstrasse, určitě neminete zářící budovu zvanou Secession. Sloužila jako výstavní síň pro několik mladých malířů, kteří si říkali sece­sionisté. A proč? Na protest proti stále převládajícímu historismu opustili Akademii výtvarných umění a začali tvořit nově, moderně. Jako znalci latiny použili pro svůj nový směr slovo secession, znamenající odchod či odtržení. A název tohoto nádherného uměleckého směru byl na světě!

Autorem pavilonu je Wagnerův žák Joseph Maria Olbrich, opavský rodák. Vídeňané originální stavbě přezdívají hlávka zelí z Naschmarktu kvůli kupoli ze zlatých lístků. Jednu dobu se mu také říkalo citronová hora.

V roce 2010 Vídeňany pohoršil výtvarník Christopher Büchel, který přemístil vídeňský klub Element6 do suterénu této světoznámé stavby. Během dvou měsíců tak v pavilonu v noci probíhaly nespoutané večírky, což řadu občanů pohoršovalo. A taky se není čemu divit! Výtvarník chtěl údajně tímto počinem rozpoutat diskusi a vyvolat paralelu k debatě, kterou spustil svým dřívějším dílem Beethovenův vlys Gustav Klimt.

Pavilon secese na historické fotografii, Vídeňané si z něj rádi tropí legraci, ale na stavbu jsou i tak velmi hrdí. (foto: Secession.at, IMAGNO, CC BY-SA 4.0)

Po prohlídce secesního pavilonu si můžete dopřát malou zastávku v Café Museum. I tato kavárna je spjatá s Otto Wagnerem, ale také Gustavem Klimtem, Egonem Schielem, Oskarem Kokoschkou či Franzem Lehárem. Do legendárního Café Museum od roku 1899 chodívali slavní malíři, spisovatelé i architekti. Posedět si zde ale můžete i vy, a to rovnou na červeném sametu u stolků, jejichž nohy byly znovu odlity podle původních návrhů. 

Věhlasná opera

Po kávě a dortíku v jedné z nejslavnějších kaváren se před vámi objeví opera. Státní opera byla postavena v šedesátých letech 19. století jako jedna z prvních honosných staveb na Ringstraße. Tuto nádhernou novorenesanční budovu architektů Eduarda van der Nülla a Augusta Sicarda von Sicardsburga provázelo od začátku jakési prokletí.

Její stavbu, která trvala osm let, prováděla firma našeho známého stavitele a mecenáše Josefa Hlávky. Vídeňané se ovšem od začátku stavbě vysmívali, oficiální místa se na ni dívala s opovržením a noviny ji zcela zdupaly! Korunu tomu nasadil svým odsouzením sám císař. Van der Nüll, jehož manželka byla v té době těhotná, v zoufalství spáchal sebevraždu. Slavnostního otevření se ovšem nedožil ani jeho přítel Sicardsburg. Podlehl krátce na to mrtvici. Sám císař byl hluboce otřesen a poučil se. Každé umělecké dílo již hodnotil jen jako velmi pěkné.

Vídeňská opera – ředitelovali tu mimo jiné i Gustav Mahler a Richard Strauss. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)

Ve vídeňské opeře dnes účinkují jen špičkoví interpreti z celého světa. A významní hudebníci tuto operu i vedli. Na pozici ředitele se tu vystřídali Gustav Mahler, Richard Strauss či Claudio Abbado. Každý rok se zde koná také jedna z významných kulturních akcí – Ples v opeře. Na jediný večer se opera promění v jeden velký taneční sál. Společně se spolkovým prezidentem ples zahajuje více než stovka debutantských párů v dlouhých bílých večerních róbách či fracích. 

Na nedalekém náměstí poblíž Burgringu najdete jednu z nejpůvodnějších vídeňských intelektuálních kaváren Bräunerhof, ulice Stallburg­gasse 2. Neustále zde máte co číst, kavárna je plná časopisů a novin a pečou zde ten nejlepší štrúdl z celé Vídně. Podnik je také spojený s mnoha spisovateli, pravidelně sem také chodil dramatik Thomas Bernhard. Ve výloze mají dokonce vystavenou fotografii, která označuje jeho stůl. 

Na sachrdort i do kavárny 

Pokud ale nejste milovníci štrúdlu a raději než jablka máte čokoládu, určitě si ještě kousek zajděte a ochutnejte pravý sachrdort v Hotelu Sacher. Existují dva druhy této laskominy. Jak to? Způsobil to boj o recept na tento čokoládový dort s marmeládou. 

Když už budete ve Vídni, nevynechejte výstavy v Albertině. Galerie vlastní jednu z největších a nejcennějších grafických sbírek na světě, například Klimtovy studie ženského těla, a představuje mistrovská díla moderny od Moneta k Picassovi. Albertina se nachází na jižním cípu Hofburgu a je jednou z posledních dochovaných částí vídeňského opevnění. Původně byla největším obytným palácem Habsburků. Nestačí vám potrava pro oči? Nevadí. Hned vedle galerie se totiž nachází podnik Do & co Albertina, kde můžete ochutnat vybrané lahůdky vídeňské kuchyně. 

Dále se vydejte se po Burgringu na Maria-Theresien Platz neboli náměstí Marie Terezie, které se nachází na Ringstraße přímo naproti Hofburgu. Malé náměstí, které je téměř celé zatravněné a lemované květinovými záhony a okrasnými keři, leží mezi dvěma vídeňskými muzei – Naturhi­storisches Museum a Kunsthistori­sches Museum. Budovy jsou téměř identické, jediný rozdíl mezi nimi jsou sochy, které zdobí fasádu těchto staveb. Na přírodovědném muzeu můžete vidět postavy, které zobrazují obyvatele rozličných kontinentů. Na kunsthistorickém jsou zachyceni významní evropští umělci. 

Jak bydlela císařská rodina?

Přímo uprostřed náměstí můžete obdivovat pomník Marie Terezie, jenž byl postaven během let 1874 až 1887 architektem Kasparem von Zumbuschem. Monumentální socha Marie Terezie v nadživotní velikosti vznikla na oslavu panovnice. Znázorňuje ji sedící na trůnu, přičemž z každé strany ji obklopují jezdecké sochy čtyř vojevůdců. Dále se vydejte až k Hofburgu, jež byl přes šest set let rezidencí habsburského arcidómu. Do roku 1918 byl sídlem rakouského císaře, v současnosti zde úřaduje rakouský spolkový prezident.

Hofburg se nachází v samém srdci Vídně vedle Augustiniánského kostela, v němž se konaly všechny slavné svatby příslušníků habsburského rodu, samozřejmě také Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským či svatba Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou.

TIP: Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Budova paláce byla během let několikrát přestavována až do dnešní podoby. A kdybyste chtěli spočítat všechny pokoje, jež se v komplexu nacházejí, došli byste k neuvěřitelnému číslu dva tisíce šest set. V devatenácti pokojích jsou k vidění osobní potřeby a cennosti rodiny Františka Josefa I. a císařovny Sissi. Dozajista si také prohlédněte šest jejích pokojů neboli Sissi muzeum. Uvidíte tu hlavně předměty denní potřeby, šaty, obrazy i fotografie. Naproti zahradám Hofburgu se nachází Radnice a rakouský Parlament. V průběhu let hostila budova několik parlamentních institucí, mimo jiné byla také sídlem Říšské rady, tedy parlamentu rakouské části Rakousko-uherské monarchie.

Donedávna entomologové předpokládali, že metamorfóza, kdy se larva zakuklí a následně se z ní vylíhne dospělý jedinec, znamená i kompletní přeměnu stavby hmyzího organismu.

Ve studii z roku 2008 však vědci u motýlů v larválním stadiu, lidově u housenek, vytvořili jednoduchý reflex: Vstříkli do insektária sladce páchnoucí ethyl-acetát a současně dali larvám slabý elektrický šok. Živočichové si tak pach chemické sloučeniny asociovali s nepříjemným pocitem a k překvapení badatelů vykazovali po vylíhnutí z kukly stejnou averzi.

78 % housenek, které byly vystaveny elektrickému šoku, se vyhýbalo ethyl-acetátu. O měsíc později, po přeměně housenky v motýla, se stejné chování objevilo u 77 % motýlů. Odborníci proto dospěli k závěru, že se v motýlím mozku uchovávají určité nervové spoje z raného vývoje.

TIP: Zmizelé vzpomínky: Proč zapomínáme na události raného dětství?

Podle Marthy Weissové, která se na experimentu podílela, je dokonce možné, že podobný paměťový mechanismus slouží samicím motýlů při výběru rostlin, na které kladou vajíčka. Mohou si podle ní pamatovat, čím se živily v době, kdy byly housenkami.

Na samém začátku německé ofenzivy v Ardenách se odehrál tvrdý střet u belgické vesnice Krinkelt-Rocherath. Německý útok na tomto nejsevernějším křídle operace neprobíhal kvůli úporné americké obraně podle plánu, a tak 18. prosince brzy ráno vyslal velitel 12. tankové divize SS „Hitlerjugend“ do útoku dvě roty pantherů. Brzy se mělo ukázat, že jejich úder do zastavěné oblasti bez náležité podpory tankových granátníků nebyl dobré rozhodnutí.

Předchozí část: Pancíř proti pancíři (1): Nelítostné tankové souboje v roce 1944

Proti připravenému nepříteli

Ještě předtím, než uskupení dosáhlo vesnice, přišlo na minách a v dělostřelecké palbě o čtyři stroje. Zbytek se dostal na dohled prvním domům, kde stála v obraně americká pěchota (převážně od 38. pěšího pluku) podporovaná 741. tankovým praporem a částmi několika praporů stíhačů tanků. Jelikož Američané věděli, že shermany se nemohou pantherům postavit tváří v tvář, rozmístili své stroje po dvojicích či trojicích ve vesnici i v jejím okolí.

Ukrytí za zdmi, domy nebo živými ploty se pak američtí tankisté snažili dostat bez povšimnutí do vhodných střeleckých pozic, z nichž mohli pálit do boků nebo týlu nepřítele, případně krátkými výpady lákat své německé soky do smrtících pastí. Do karet jim hrálo i počasí – po většinu doby totiž na bojišti ležela hustá mlha. Během těžkých střetů v Krinkelt-Rocherathu si 741. tankový prapor nárokoval 27 zničených nepřátelských obrněnců, sám přišel o 11 shermanů.

Proti připravenému nepříteli

Dalším velmi dobře popsaným tankovým soubojem z oblasti Arden se stal střet u malé vesnice Freyneux, kterého se zúčastnily shermany 3. obrněné divize na straně jedné a panthery 2. tankové divize SS „Das Reich“ na straně druhé. Americká obrana Freyneux ležela především na pěti shermanech různých verzí (kanony ráže 75 i 76 mm) a čtyřech lehkých tancích M5A1 Stuart. Za svítání 24. prosince 1944 němečtí lidoví granátníci s podporou útočných děl podnikli proti vesnici další ze svých útoků, byli ale odraženi.

Po nich vyrazila do boje Kampfgruppe vydělná z divize „Das Reich“, v jejímž čele jely dvě roty tanků Panther. Hlavní cíl skupiny vyrazivší z Odeignepředstavovalo dobytí městečka Manhay, přičemž po cestě Němci museli projet silnicí severovýchodně od Freyneux. Kolonu vedl tank SS-Untersturmführera Langankeho, a když velitel bojové skupiny dostal informaci, že Freyneux je bráněno jen slabými nepřátelskými silami, rozhodl se jej vyčistit, aby eliminoval případný úder do svého budoucího týla.

Tento úkol obdržel právě Langanke, který v čele čtyř pantherů odbočil vlevo a vyrazil směrem k vesnici, přičemž musel překonat malou říčku. Dalších sedm obrněnců jej jistilo z lesa severovýchodně od Freyneux. Mezitím Langanke uviděl na mostku cosi podezřelého a v obavě z min raději vodní tok překonal broděním, díky čemuž k vesnici nakonec postupoval ze severu po otevřené louce. Hluk motorů ale zalarmoval obránce a osádky tanků roztroušených v zástavbě se připravily k boji.

Zranitelné boky

Jako první vypálil sherman s kódovým označením D-31 částečně chráněný kamennou hřbitovní zdí. Jeho střelec seržant Vance měl vynikající výhled na severní předpolí vesnice. Langankeho panthery postupovaly v bojové linii s velitelem zcela vpravo. I když Vanceho tank disponoval kanonem ráže 76 mm, zkušený střelec věděl, že nepřátelskou „šelmu“ dokáže vyřadit pouze palbou do jejího boku. Jelikož Langankeho vozidlo měl čelně před sebou, zaměřil se na zbylé tři stroje.

Hned první rána zažehla požár munice v pantheru po Langankeho levici a osádka tank okamžitě opustila. Další výstřel zapálil panzer postupujíci zcela vlevo. Vtom se do boje zapojil i další sherman a zasáhl třetí německý obrněnec, který ale nebyl vyřazen a z boje začal pomalu ustupovat. Langanke ale útočil dál a hledal skryté nepřátelské tanky. Vzápětí spatřil Sherman D-34 vyčkávající v pozici na severním cípu Freyneux a první ranou jej zapálil. Pak se ale na Langankeho panther zaměřila snad každá americká hlaveň v okolí a Němec po několika zásazích naznal, že nastal čas k ústupu.

Střídavé úspěchy

Mezitím po silnici k útoku na Odeigne znovu pokračovaly zbylé německé tanky, které tak vystavily svůj slabý boční a týlový pancíř palbě amerických obrněnců z Freyneux. Seržant Graham v Shermanu D-32 postupně dva panthery ze vzdálenosti zhruba 1 800 m zasáhl a vyřadil. Boje v okolí malé belgické vesnice pak pokračovaly až do odpoledních hodin se střídavými úspěchy na obou stranách. Vše završila akce, v níž se obrátila pomyslná taktická karta.

Dokončení: Pancíř proti pancíři: Nelítostné tankové souboje v roce 1944 (3)

Zatímco doposud těžili z překvapivých přepadů Američané, nyní se ve výhodné pozici ocitl Langanke, který se svým poškozeným pantherem setrval v terénní prohlubni severovýchodně od Freyneux. Pozdě odpoledne jeho střelec spatřil čtyři shermany, které se do dosavadních bojů nijak nezapojily, neboť střežily silnici severně od vesnice a nyní se přesouvaly jihozápadním směrem. Langanke postupně zničil celou kolonu, takže na konci dne bylo okolí Freyneux poseto vraky tanků. Němci přišli o pět pantherů a další tři utrpěly poškození, Američané ztratili pět shermanů a dva lehké stuarty.

Římské impérium – obrovská oblast sahající svého času od Atlantského oceánu k řece Eufrat a od Británie až k saharské poušti – dodnes udivuje svou rozlehlostí, organizovaností a vyspělými technologiemi. I nejmohutnější politický útvar starověku a jeden z největších v dějinách vůbec však skončil v troskách. Roku 395 se za vlády císaře Theodosia I. říše nejprve rozdělila na západní a východní část, načež v roce 476 první zmíněná definitivně zanikla, když se území dnešní Itálie zmocnil germánský vůdce Odoakar. 

S pádem Římské říše bohužel došlo i ke ztrátě řady vědomostí, zkušeností a znalostí té doby. Evropa na dlouhou dobu upadla do doby temna, násilí a náboženského fanatismu. Po Římanech zůstaly jen archeologické vykopávky a historické záznamy. Řadě nálezů rozumíme, některé jsou pro nás ale naprostou záhadou.

Vlevo nedávno nalezený úlomek z belgické provincie Limburk, vpravo možná podoba kompletního dodekaedru. (foto: Flanders Heritage Agency, Kris Vandevorst, CC BY 4.0)

Jedním z příkladů záhadných artefaktů dávných Římanů jsou dvanáctistěny, čili dodekaedry. Jde o malé objekty velké obvykle jen několik centimetrů, vyrobené ze slitiny mědi, které byly odlity do tvaru pravidelného dvanáctistěnu, s kruhovým otvorem v každé ze stěn a s kulovitými výčnělky v rozích. Pocházejí ze druhé poloviny římského císařství, tedy zhruba ze 2. až 4. století našeho letopočtu. 

Artefakty keltského původu?

Římské dodekaedry jsou nacházeny v zemích dnešní západní a střední Evropy, od Velké Británie až po Maďarsko. Nápadně to přitom odpovídá oblastem, kde žilo početné obyvatelstvo keltského původu. Doposud jich bylo objeveno okolo 120 kusů. Není to úplně málo, na druhou stranu to ale nejsou úplně běžné nálezy. Každopádně dnes nikdo netuší, k čemu přesně dodekaedry sloužily. Nejsou na nich žádné nápisy ani znaky a nenesou téměř žádné stopy opotřebení. Nezmiňuje se o nich žádný římský text ani nejsou znázorněné na žádném vyobrazení z té doby.

Ohledně účelu římských dodekaedrů pochopitelně existuje spousta teorií. Podle jedněch jde o nástroj, který mohl sloužit k určitým praktickým výpočtům, například v astronomii nebo zemědělství, testování kvality výrobků nebo třeba k pletení. Pak je ale zvláštní, na nich nejsou žádné znaky nebo alespoň značky. Podle dalších jde o objekty náboženského významu nebo třeba pomůcky pro věštění. Některé dodekaedry byly nalezeny v pokladech, což naznačuje, že si je majitelé cenili. Také by mohlo jít o součást zbraně, dětské hračky nebo mohly sloužit jako obyčejná dekorace.

Výbava na poslední pouť

Další střípkem do skládačky této archeologické záhady se stal nedávný nález úlomku dodekaedru z městečka Kortessem v belgické provincii Limburk, který se povedl archeologům z organizace Flanders Heritage Agency. Jde o malý kousek pěti- až šesticentimetrového dodekaedru a na úlomku jsou patrné stopy dřívějších oprav. 

TIP: Nevábný objev: V Anglii vykopali zkažená vejce z dob antického Říma

Badatelé se domnívají, že dotyčný dodekaedr mohl být rozlámán při nějakém magickém či náboženském rituálu. Vysvětlení jejich účelu by podle nich mohlo těsně souviset s tím, že se podstatná část dodekaderů našla v hrobech, jako součást pohřební výbavy. Mohly by navazovat na keltské náboženské tradice, protože se nikdy nenašly ve Středomoří nebo ve východní části římského impéria.

Vdobě úmrtí bylo Josifu Vissarionoviči Džugašvilimu celkem úctyhodných 74 let. V jaké byl zdravotní kondici a kterými fyzickými neduhy trpěl, však přesně nevíme, protože ostentativně pohrdal výsledky vyšetření a odmítal archivovat lékařské zprávy.

Utajené nemoci

Krutovládce doktorům zkrátka nedůvěřoval a léky, které od nich dostával, užíval nikoliv podle dodaných pokynů, ale podle svého vlastního uvážení. Před medikací navíc dával přednost alternativnímu způsobu léčby, jako byly sauna a termální koupele.

Něco málo však přece jen zrekonstruovat dokážeme. Soudě podle jeho zjizveného obličeje prodělal diktátor v dětském věku komplikované neštovice a dále se prý v mládí nakazil tuberkulózou a tyfem. Víme také, že měl srostlé dva prsty u nohou a kratší a špatně pohyblivou levou ruku. Toto zranění mu podle jeho slov způsobila kola kočáru, pod který v dětském věku spadl.

V pořádku ovšem nebylo ani srdce a krevní tlak. Za to mohl jeho životní styl, nadměrné kouření i spotřeba alkoholu, málo pohybu a záliba v přejídání. Na zdraví mu nepřidal ani všudypřítomný stres, za který zaplatil infarktem.

Zřejmého zhoršování Stalinova stavu a podráždění, které z něj plynulo, si byli vědomi nejen jeho nejbližší, ale také spolupracovníci. Někteří lékaři za ně však zaplatili krutou daň. Nenávist diktátora k bílým plášťům vyvrcholila v roce 1952, kdy nechal uvěznit svého osobního doktora Vladimira Vinogradova. Příčinou prý byla profesorova rada, aby zvolnil a začal uvažovat o důchodu. Do věznice jej pak následovali další kolegové, z nichž někteří byli z řad „vyvoleného národa“. Tento fakt dal vzniknout fámě o zločinném spolčení židovských šarlatánů, kteří usilují o smrt předních sovětských činitelů, včetně toho nejvyššího.

Diktátor se nehlásí

O Stalinových posledních dnech a hodinách toho víme poměrně hodně, je zde však i celá řada otázek, na které dodnes nemáme uspokojivé odpovědi. Rozhodně v noci na 1. března popíjel se svými nejbližšími spolupracovníky na svém sídle v Kuncevu nedaleko Moskvy. Veselil se až do brzkých ranních hodin a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nějaké vážnější zdravotní problémy. Naopak, odcházel v dobré náladě. Na lůžko se odebral přibližně ve 4.00 a osobním strážcům prý vzkázal, že si mají jít lehnout a v žádném případě ho nerušit. Tato věta se pak pro další vývoj událostí stala zcela klíčovou.

Po prohýřených nocích vstával Stalin obvykle kolem jedenácté. Toho dne se však ani k polednímu z jeho pokoje neozýval žádný zvuk. Podřízení byli ovšem zvyklí vstupovat až na zavolání, a proto se nikdo neodvážil ani nahlédnout. Zavolání ovšem stále nepřicházelo. O půl jedenácté v noci dorazil posel s dopisem z ústředního výboru a teprve tehdy nastal vhodný okamžik diktátora vyrušit. Do pokoje tak jako první vstoupil osobní strážce Pjotr Lozgačev, který měl na starosti předávání pošty. Na ten pohled nedokázal nikdy zapomenout...

Pomočený rudý car

Diktátor ležel na zemi u stolu v pyžamu nasáklém močí. Rozbité náramkové hodinky prý ukazovaly půl sedmé, čímž patrně zaznamenaly čas pádu těla. Mrtvý ještě nebyl, stále totiž dýchal a chroptěl. Brzy však upadl do bezvědomí. Členové ochranky jej uložili na gauč a zavolali své nadřízené, nikoli však doktora. Zdá se, že se každý obával spíš o sebe než o život svého šéfa. Ostatně koho vlastně zavolat? Vždyť osobní lékař i řada dalších kapacit seděla ve vězení.

V následujících hodinách přijeli kumpáni, kteří s ním předchozí noci popíjeli. Ani ti však neporučili zavolat odbornou pomoc. Že se vůdce nehýbe? No a? O nic nejde, vždyť jenom vyspává opici. Podle Chruščovových slov prý nehodlá být u toho, až se Stalin probudí a zjistí, v jak nedůstojném stavu se nachází. Určitě by si nepřál, aby jej všichni viděli v pomočeném pyžamu.

První lékaři se tak k nemocnému dostavili až druhý den ráno a v jejich čele stál profesor Lukomský. Tehdy už měl Stalin pravou polovinu těla zcela ochromenou, těžce dýchal a jeho tělesná teplota přesahovala 38 stupňů. Navíc zvracel krev. Zmatení lékaři mu alespoň přikládali pijavice, píchali injekce a rentgenovali plíce. Všem však bylo jasné, že je vůdce v posledním tažení.

Zázračný český přístroj

Kde tedy hledat pomoc? Protože většina prověřených lékařů byla toho času v nemilosti či přímo ve vězení, nezbývalo nic jiného, než se obrátit jinam. A právě zde začíná příběh československého lékaře.

Ještě ve třiapadesátém roce byla všeobecná víra v dobrotu despotického a krvelačného diktátora bez jediného kazu. Když se proto jistý brněnský lékař dozvěděl, že je Stalin v posledním tažení, chtěl ho za každou cenu zachránit. Marně mu jeho kolegové z Fyziologického ústavu Masarykovy univerzity vysvětlovali, že když s tím nic nenadělají soudruzi v Moskvě, oni asi víc nezmůžou. Jak to, že ne? Mají přece zázračný přístroj na oživení dýchání! Dotyčný asistent dokonce nelenil a aktivně jej nabídl sovětskému velvyslanectví. Ano, skutečně tu byl „elektrický stimulátor frenického nervu“, jenomže v té době testovaný pouze na zvířatech. Přece jej nemůžou prvně zkusit přímo na báťuškovi!

Za dveřmi však už postávali muži v kožených kabátech a žádali vydání zařízení a doprovod dvou lékařů, kteří ho dokáží obsluhovat. Tady ovšem nastal problém. Šlo sice o čas, ale na kádrování ho, zdá se, zbývalo dost. S přístrojem nakonec jel až zapálený komunista Pavel Nádvorník z Hradce Králové. Dopravili jej do Kremlu, a tam nečině čekal dlouhé hodiny. Poté mu oznámili, že už jej nepotřebují. Stalin zemřel. Snaživce proto zase vyexpedovali domů, tentokrát však bez přístroje.

Konspirační teorie

Džugašvili naposledy vydechl dne 5. března ve 21.50 moskevského času. Zemřel přirozenou smrtí, nebo byl zavražděn? A pokud by šlo o obyčejnou mrtvici, proč by zvracel krev? Otázka, která zaměstnává autory konspiračních teorií dodnes. Konečně, eticky problematické je i ono celkem neoddiskutovatelné neposkytnutí první pomoci.

V souvislosti s možnou otravou se často skloňuje jméno Lavrentije Pavloviče Beriji, který se zesnulým předcházející noci popíjel a měl tudíž mnoho možností mu cokoli přidat do nápoje. A důvod? Obával se, že v čistkách by byl další na řadě. O vraždě by mohl napovídat i fakt, že Stalin prý měl poslat své osobní stráže spát, což mu nebylo podobné. Hlídačům tento vzkaz vyřídil jejich šéf Chrustalev a právě on byl Berijovým přímým podřízeným. Tím spíš se ostatní osobní strážci neodvážili vstoupit. A potenciální vrazi tak získali dost času, aby si účinek jedu pojistili. Ať už však za Stalinovou smrtí stál Berija, či nikoli, jisté je, že svého báťušku přežil o pouhý rok. Záhy jej totiž dal popravit úspěšnější Chruščov.

TIP: Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Jedním z výroků, které se generalissimovi připisují, je, že smrt řeší všechny problémy, a není-li člověk, není ani problém. V jeho případě to však neplatilo. Sovětské impérium čekala dlouhá řada otřesů.

Planetám, které obíhají zároveň kolem dvou hvězd, se říká cirkumbinární nebo také Tatooine světy, podle nejslavnější planety tohoto typu ze světa Hvězdných válek. Proti obyčejným planetám s jedním sluncem je pro takové planety mnohem komplikovanější udržet stabilní oběžnou dráhu. Řada z těchto planet se na orbitě z části opéká a z části mrzne, zatímco po zbytek oběhu na nich mohou panovat relativně přívětivé podmínky.

Dvojhvězdy jsou ve vesmíru častější než solitérní stálice a úplnou výjimkou nejsou ani dvojhvězdné systémy, u kterých se vyskytují planety. Vědce proto velmi zajímá, zda by na světech se dvěma slunci mohl prosperovat život pozemského typu. Nedávno se touto otázkou zabývala Mariah MacDonaldová s Michaelem Pedowitzem z americké College of New Jersey.

Život pod dvěma slunci

Badatelé prostudovali tisíce možných kombinací velikostí hvězd v dvojhvězdných systémech a vzdáleností exoplanet od nich. Jejich výsledky, které nedávno prezentovali na 241. výročním zasedání Americké astronomické společnosti, ukázaly, že většina exoplanet takových systémů zřejmě není obyvatelných. Mnohé ze simulovaných planet byly buď příliš horké, nebo příliš mrazivé, případně se na nich během oběhu kolem dvojhvězdy dramaticky střídaly teploty. Takové prostředí prakticky vylučuje existenci života pozemského typu a existence nějaké formy života je představitelná snad jen hluboko pod povrchem planety. 

Úplně vyloučené to ale není – přibližně 15 procent simulovaných planet typu Tatooine se stabilní oběžnou dráhou mělo teplotu na povrchu v obyvatelném rozmezí, minimálně 80 procent doby oběhu kolem dvojhvězdy. To by se mohlo zdát jako příliš benevolentní hranice pro obyvatelné světy, vědci ve svých simulacích ale nezvažovali vliv oceánů a atmosfér, které působí jako významně stabilizující prvek klimatu planety.

TIP: Astronomové objevili planetu u hmotné dvojhvězdy: Její hmotnost odpovídá desetinásobku Jupiteru

Badatelé zjistili, že obyvatelné cirkumbinární planety se nejčastěji nacházejí relativně blízko svým hvězdám, jen vzácně ale jde o planety u navzájem podobných hvězd. Větší šance na obyvatelný svět mají dvojhvězdy, z nichž jedna je mnohem větší a mnohem více zářivá než její společnice.

Pochybnosti do této otázky vnesl snímek povrchu Marsu pořízený sondou Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) americké NASA, ze kterého jako by se usmíval Paddingtonův obličej.

Sonda MRO pořídila snímek z výšky 250 kilometrů nad povrchem Marsu s využitím kamery s vysokým rozlišením HiRISE, která patří k nejvýkonnějším, jaké kdy byly poslány k jiné planetě. NASA uvedla, že jakkoli se snímek nepochybně podobá medvědímu obličeji, ve skutečnosti ho nejspíš tvoří seskupení různých zlomů, nánosů usazených na okraji zasypaného impaktního kráteru a lávových proudů.

1. Skutečně raketoplán Challenger explodoval?

Raketoplán pohltil ohnivý oblak pouhých 73 sekund po startu, ve výšce asi 14 km nad floridským kosmodromem. Na první pohled to skutečně vypadalo jako výbuch, proto média informovala o mohutné explozi. Dokonce i představitelé NASA tak situaci zpočátku mylně popisovali. Pozdější vyšetřování však ukázalo, že ve skutečnosti nedošlo k žádné detonaci či výbuchu tak, jak je běžně chápeme. Nenastala rázová vlna ani třesk, což je velmi dobře patrné rovněž z pořízených videozáběrů. Diváci na zemi pouze slyšeli zastavení hukotu motorů poté, co jeden z dvojice pomocných poškodil centrální palivovou nádrž a ta se následně roztrhala na kusy. 

Pomocné motory raketoplánů na tuhé pohonné látky (SRB) nesestávaly z jediného kusu, ale ze čtyř větších segmentů plněných pohonnou směsí. Mezi spoje se vkládalo těsnění, tzv. O-kroužek, který vlivem studeného počasí toho dne nevydržel, a vzniklou mezerou pak již snadno pronikly spaliny. Konkrétně selhalo těsnění v pravém SRB a v důsledku se poškodila centrální nádrž na kapalný kyslík a vodík. Výsledná záplava zmíněných pohonných látek vytvořila obrovskou ohnivou kouli, kterou dodnes mnozí mylně považují za explozi. 

Samotný raketoplán roztrhalo působení okolních sil o něco později, když se uvolnil od ostatních částí v rychlosti 686 m/s. Nezničil jej tedy výbuch. Oba pomocné motory po oddělení od sestavy ještě nekontrolovaně pokračovaly v letu. Následně se odehrála řízená destrukce na dálku a teprve tehdy došlo ke skutečné explozi – ale to už byl Challenger dávno rozmetán na kusy.

3. Sledoval celý národ tragédii v přímém přenosu?

O téměř čtyřicet let staré tragédii se často říká, že její děsivý průběh viděly miliony lidí v přímém přenosu. Start se ovšem odehrál ve všední den dopoledne, kdy byla většina Američanů v práci či ve škole. Navíc tehdy ještě nebyla rozšířená kabelová televize ani internet, takže událost vysílaly zpravodajské kanály jako CNN. Kromě toho všechny zmíněné stanice hned po rozpadu stroje program přerušily. Ve skutečnosti tedy miliony lidí sledovaly záběry vysílané až po nehodě. Pravdou zůstává, že NASA na některých školách v USA zařídila satelitní přenos kvůli Christě McAuliffeové coby první učitelce na palubě raketoplánu. Mnoho tehdejších školáků tak na katastrofu dodnes vzpomíná jako na klíčový okamžik svého dětství.

Ještě před ztrátou Challengeru přitom většina Američanů považovala pilotované lety do vesmíru za rutinní záležitost a zájem o ně dlouhodobě klesal. Když se tedy NASA rozhodla poslat do kosmu běžného občana, motivovala ji právě snaha opět veřejnost k výpravám za hranice Země přitáhnout. Tragická lekce bohužel ukázala, že raketoplány nejsou tak bezpečné, jak se možná zdálo – což potvrdilo i následné vyšetřování, jež mimo jiné odhalilo, že kosmická agentura o některých problémech věděla. 

5. Zůstaly nenalezené trosky navždy ztraceny?

Ihned po tragédii se rozběhla rozsáhlá pátrací a záchranná akce. Během jediného dne po události byly shromážděny stovky kilogramů kovu a jiných kusů celé sestavy. V březnu 1986 se dokonce podařilo nalézt trosky kabiny s ostatky astronautů. NASA poté všechny objevené části letounu pečlivě katalogizovala a za účelem vyšetřování z nich v obřím hangáru skládala původní stroj. Raketoplán se však rozpadl nad oceánem, a přestože byly veškeré důležité komponenty vyzvednuty do doby, než kosmická agentura v roce 1986 vyšetřování havárie uzavřela, většina zůstala v Atlantiku.

Ještě po více než deseti letech se objevily trosky raketoplánu na floridské pláži. V roce 1996 byly nalezeny dva kusy, které se později podařilo identifikovat. Jeden z nich představovala tato součást řiditelné klapky v zadní části stroje. (foto: NASA, CC0)

Nicméně jednoho časného rána roku 1996 narazili běžci na floridské pláži Cocoa Beach na vyplavený objekt silně pokrytý svijonožci, kteří se běžně usazují na skalách, molech a pontonech i dalších předmětech pod vodou. O pár kilometrů dál pak ležel podobný kus a následně byl spolu s prvním objevem pečlivě prozkoumán.

TIP: Tajemství diktafonu z Challengeru: Komplot NASA nebo jen bujná fantazie?

NASA poté oznámila, že oba nálezy skutečně pocházejí z Challengeru: První z nich identifikovala jako levou vnitřní klapku křídla raketoplánu nebo elevon – tedy segment z levého křídla, který pomáhal orbiter řídit při návratu a přistání. Druhý kus pak představoval odtrženou část klapky ze zadní části trupu. Po ověření byly obě části očištěny a umístěny do dvou opuštěných raketových sil. Tam spočívají spolu s ostatními zbytky Challengeru, jež zahrnují přes pět tisíc kusů.

Ještě v osvíceném 20. století napsaly Ženské listy: „Psí, jakož i kočičí sádlo jest hledaným lékem, ač se říká, že kdo užívá psího sádla a jí psí maso, zvykne každé ostudě.“ Určité povědomí o této medicíně bychom však našli i ve slavné Babičce spisovatelky Boženy Němcové. 

Zajíčka pekli

„Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky (na kus řeči, pozn. red.); (…) a panímáma hned se jí ptala: ‚Copak jste měli dobrého k obědu?‘ – ‚I nic; jen bandory,‘ (brambory, pozn. red.) odpověděla Cilka. – ‚Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?

‚I panímáno, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.‘“

Ony souchotě nebo také oubytě jsou starým označením pro tuberkulózu. Tato nemoc naše předky právem děsila a jakékoli dýchací potíže tudíž bylo lepší podchytit v samotném zárodku. Cilčina rodina navíc žila v pazderně, kde se zpracovávaly textilní rostliny, a bylo tam proto velmi prašné prostředí. 

Kocouří sádlo však mělo mnohem širší využití, jak dokládá i kompendium lidové medicíny ze 17. století uložené u brněnských augustiniánů: „Mast znamenitá když se komu žíly krčí, kterouž spomoženo jest pacholeti jednomu, kteréž na všech čtyřech lézti muselo. Vzíti sádlo z černých koček kteréž v peci vyteklé a tolik sádla kočičího, tolik sádla psího, sádla kapounového, sádla jezevčího, tolik loje kozlového, tolik mejdla benátskýho, to vše na rendlýk dadauc, přičiniti k tomu půl lotu listu vysokého slyzu tlučeného a vařiti za čtvrt hodiny.“

TIP: Místo ultrazvuku pšenice a ječmen: Novověké ženy sázely na pověry i amulety

Drobné domácí šelmy, které díky své schopnosti likvidovat hlodavce chránily nejen zásoby, ale sekundárně i lidské zdraví, byly zkrátka využívány i přímo jako léčivo. Dnešní medicína však v podobném počínání žádný přínos nenachází.