Blanka z Valois měla o nové vlasti jen velmi mlhavou představu. Matně tušila, že je to země plná zlata a stříbra, kde podle lucemburské rodové pověsti vládnou potomci víly Meluzíny. Zdejší lidé jsou prý špinaví, pijí hořké pivo a zajídají je odporně tučným masem. Mluví škaredým chrčivým jazykem, nosí směšné oděvy a chovají se drsně a neurvale.

Ejhle, Čech!

Urozená paní možná byla přítomna nějakému turnaji, na kterém čeští rytíři předváděli divy udatenství. Na kolbišti poráželi jednoho soupeře za druhým a nikdo jiný prý nedokázal bojovat s tak obrovským dřevcem. Diváky tito barbarští válečníci fascinovali a s planoucíma očima na ně pokřikovali: „Ecce Bohemus! Ecce Bohemus!“ (Tedy „Ejhle, Čech! Ejhle, Čech!“) Mladou ženu však při pohledu na ně nejspíš jímala hrůza a nemenší děs v ní jistě vyvolávalo, když později odcházela do domoviny těchto obrů. Nesmíme však budoucí královnu odsoudit jako nějakou „fajnovku“. Představa, již o naší zemi budovali umělci a diplomaté, byla opravdu hodně negativní.

Tento kritický obraz přitom vytvářeli i ti, od kterých bychom to čekali nejméně. Například známý básník a obdivovatel Jana Lucemburského Guillaume de Machaut. Ten rytířského krále ve svém bohatém díle ověnčil spoustou krásných slov, na pozadí jeho spisů ovšem prosvítá i určitý kritický tón. O vladaři například píše, že často jedl: „(…) vodnici / boby a režný chléb / slanečka, úkrop (oukrop, tedy jednoduchou polévku, pozn. red.) / z nedostatku náležitého jídla (…) .“ To ve čtenáři logicky vyvolává dojem, že se v Čechách pořádně nenají dokonce ani král.

Zápach a prasata

A Guillaume je pravý beránek v porovnání se svým žákem, básníkem a diplomatem Eustachem Deschampsem. Ten dokonce napsal: „Vši, blechy, zápach a prasata, / Taková je přirozenost Čech: / Chléb, solené ryby a zima, / Černý pepř, shnilé zelí, pórek, / Uzené maso, černé a tvrdé: / Vši, blechy, zápach a prasata.“ Jinde zase uvádí: „Spát špatně, ve tmě, na slámě a ve smetí (…).“

A přitom se jednalo o zkušeného vyslance a toto povolání samozřejmě obnášelo i spoustu cestování, které ve své době nebylo žádný med. Přesto se muž neostýchá a prosí: „Vyšlete si mne kamkoli… jen ne do Čech a na Moravu (…).“ Případně: „Další pobyt v Čechách / mi může jen zranit tělo.“

TIP: Milovaná Francouzka na českém dvoře: Blanku z Valois zbožňoval Karel i šlechta

A jaká je tedy, podle jeho líčení, Francie? Samozřejmě úplně jiná: „Ó, sladká země, přečestná půdo / Kde každý má, čeho si žádá / Za své peníze a za rozumnou cenu / Maso, chléb a víno / mořské i sladkovodní ryby / Vlastní vytopený pokoj / spí a odpočívá v posteli s polštáři / a bílými voňavými prostěradly.“ Jaký je to rozdíl proti barbarské zemi, kde se jí shnilé zelí, tučné vepřové a ústa se utírají ubrousky černými od omastku! A to se hlavní část vyslancovy výpovědi váže k době, kdy již Karel poměry v zemi značně konsolidoval a zjemnil. 

Betelgeuse, druhá nejjasnější hvězda Orionu, se řadí mezi nejbližší kandidáty na výbuch supernovy typu II. Leží ve vzdálenosti 640 světelných let a je tak obrovská, že patří k těm několika málo stálicím kromě Slunce, které dokážeme pomocí velkých dalekohledů rozlišit jako kotoučky. Kdyby se nacházela na místě naší denní hvězdy, zasahovala by její fotosféra až k Jupiteru. 

Srovnání rozměrů Betelgeuse a Sluneční soustavy. Snímek hvězdy pořídil teleskop ALMA neboli Atacama Large Millimeter Array. Vědci Australské národní univerzity ale považují takto uváděnou velikost za poněkud nadsazenou. (foto: ALMA, E. O’Gorman, P. Kervella, CC BY-SA 4.0)

V současnosti se život Betelgeuse jistě blíží závěru a je pouhou otázkou času, než exploduje jako supernova typu II – stálice tohoto typu obvykle končí jako neutronové hvězdy, nebo černé díry. V té chvíli se stane jedním z nejjasnějších objektů noční oblohy, a bude pozorovatelná dokonce i ve dne. Jestli ke kolapsu dojde letos, nebo za tisíc let, není jasné. Blíž k realitě má však zřejmě druhá uvedená hodnota. 

TIP: Astronomové jsou na stopě poznání, jak poznat blížící se výbuch supernovy

Zdá se, že rotační osa Betelgeuse nemíří k Zemi. Gama-záblesky, jež se s výbuchy supernov pojí, tak nebudou směřovat k nám, a neměly by tudíž mít na pozemskou ekosféru vliv. Navíc se podle současných odhadů nezdá, že by Betelgeuse oplývala dostatečně hmotným jádrem, aby zkolabovala na černou díru. Nejpravděpodobnější výsledek tudíž představuje neutronová hvězda, zhruba s 1,5násobkem hmotnosti Slunce. 

Oběti traumatických událostí často vytěsní z mysli vzpomínky na to, co se stalo. Důvod je zřejmý: Jedná se o přirozenou obranu před duševní újmou, kterou by takové obrazy v mysli mohly vyvolat. Dotyčný sice rozumově ví, že daná vzpomínka je někde v jeho mysli ukrytá, jako by však byla uzamčená kdesi v nevědomí a je tedy nemožné se k ní dostat. Podobným způsobem mozek funguje v jakékoliv situaci, kdy se dostáváme do styku s potenciálně ohrožujícími informacemi: prvotní, reflexivní reakcí je jejich popírání. 

Slepí k argumentům

Když sledujeme zprávy, přirozeně věříme raději těm, které jsou v souladu s naším světonázorem. Zato jakmile jsme konfrontováni s něčím, co se nám nelíbí, ba dokonce by nás mohlo nějakým způsobem ohrozit a narušit naše dosavadní názory, reagujeme odmítáním a máme sklon tomu nevěřit. Řekněme, že se v médiích objeví výzkum na nějaké kontroverzní téma, například o prospěšnosti veganství. Kdo už byl předem jeho odpůrcem, přirozeně začne jako první zpochybňovat metodiku výzkumu. Naopak příznivci čistě rostlinné stravy zajásají a málokdo z nich se začne pídit po tom, zda byla studie skutečně provedena správně a její výsledky jsou relevantní.

Zde se navíc uplatňuje tzv. heuristika dostupnosti: Jakmile už danou informaci máme k dispozici, často k ní až nepřiměřeně „přilneme“ a vůči ostatním argumentům jsme slepí. Pokud známe ve svém okolí vášnivého kuřáka, který na všechna varování ohledně škodlivosti nikotinu reaguje tím, že „jeho známý přece také kouřil, a dožil se sta let“, pak uvažujeme přesně podle tohoto principu. Ze stejného důvodu si rádi poslechneme rozhovor s odborníkem, který má na problematiku shodný názor jako my. Zato když nám televizní moderátor nabídne hodinovou debatu s vědcem, jehož pohled na věc nesdílíme, téměř určitě dříve či později znechuceně přepneme na jiný kanál.

Podléháme úplně všichni

Výše popsaná situace je typickým příkladem tzv. konfirmačního zkreslení, které každý z nás prožívá několikrát za den, aniž bychom o tom věděli – ať už čteme noviny, posloucháme rádio, nebo jen hovoříme s přáteli. Když nám kolega řekne „Zvoní ti mobil“, pravděpodobně mu uvěříme, neboť se jedná o poměrně banální sdělení nezatížené emocemi. Zato kdyby oznámil „Shání tě policie“, průměrný člověk nezareaguje prostým poděkováním za upozornění, ale nejspíše se začne přesvědčovat, zda nejde o nesmysl.

Z objektivního hlediska jsou přitom oba přístupy iracionální – za ideálních podmínek bychom ke všem získaným informacím měli přistupovat se shodnou mírou kritického myšlení. Potíž je v tom, že s množstvím vjemů, které náš mozek každou sekundu filtruje a zpracovává, na něco takového už nezbývá kapacita, a tak se uchyluje k automatizaci.

Psychologové popsali již několik desítek různých typů kognitivních zkreslení a ví se také, že podlehnout jim je stejně snadné jako nechat se ošálit optickými klamy. Jenže zatímco v jejich případě je mýlka zpravidla neškodná, v tom prvním to tak docela neplatí. Opakované chyby v myšlení a různé mentální zkratky, jimiž si s námi mozek vlastně tak trochu hraje, mohou vést k chybným rozhodnutím založeným na emocích a nelogickém úsudku. Jsou mimo jiné důvodem, proč věříme konspiračním teoriím, necháváme se ošálit reklamou a vytváříme si nesprávné závěry o svém okolí.

Zmíněné konfirmační zkreslení může být v praxi dokonce nebezpečné – zjistilo se například, že porotci u amerického soudu si zpravidla vytvářejí názor o vině či nevině obžalovaného ještě před tím, než dostanou příležitost vyslechnout si obě strany sporu. To, co v soudní síni zazní, tak posléze již téměř nedokáže změnit původní rozhodnutí – porotci při zvažování verdiktu vyslechnutá svědectví zkrátka „překroutí“ tak, aby odpovídala jejich původní domněnce.

Stud za vlastní názor

Právě proto tak dlouho trvalo, než lidstvo přijalo myšlenku, že Země je kulatá. „Revoluční“ tvrzení ohrožovalo dosavadní pevně zakotvený pohled na svět a souhlas s opakem by vyžadoval značnou energii. Psychologové v podobných situacích někdy hovoří také o „pštrosím efektu“ – snadnější je před pravdou zkrátka strčit hlavu do písku (byť z ornitologického hlediska jde o mýtus, protože pštrosi na hrozící nebezpečí takto nereagují). Navíc platí, že jen neradi zůstáváme se svým názorem osamoceni – pokud váháme, přikloníme se k tomu, co tvrdí většina.

Jde o obyčejný „stádový instinkt“, jehož primárním účelem je nás chránit, podobně jako když se celé hejno ptáků při spatření aportujícího psa zdvihne ze země a hromadně ulétá pryč. Pokud by se jeden z nich rozhodl „navzdory všem“ přece jen zůstat, nejspíš by brzy skončil v predátorově tlamě. V moderní společnosti ovšem stádový pud už tak výhodný není. Například v korporátním prostředí je to jeden z důvodů, proč různé pracovní porady a „brainstormingy“ bývají většinou neproduktivní: Přítomní se jednoduše stydí přijít s názorem, který by se jasně lišil od toho převládajícího. 

Boj o zákazníka

Širokou oblastí, kde se zkratkovité uvažování uplatňuje rovněž velmi často, je to, co ekonomové označují jako „nákupní“, případně „spotřebitelské“ chování. Obchodníci se už dokonce naučili ovládat řadu technik, jak přirozený sklon podléhat kognitivním zkreslením využít ve svůj prospěch a zákazníky při výběru zboží cíleně zmást. Jejich záměr je zřejmý: Nakupující v důsledku iracionálních rozhodnutí nakonec vytáhnou z peněženky větší obnos, než původně zamýšleli. Málokdo má dokonalou představu o přesné ceně, kterou chce nakonec zaplatit.

Při orientaci v cenových nabídkách se pak aplikuje mechanismus zvaný kotvení: hodnotu, kterou nám obchodník nabídne jako první, považujeme za jakýsi „zlatý střed“. Vše, co se pohybuje v nižších relacích, pak zařadíme do mentální kategorie „levné“, zatímco vyšší ceny vnímáme jako drahé. Netřeba dodávat, že ve skutečnosti je reálná hodnota daného produktu zpravidla výrazně nižší a obchodník jen rafinovaně zneužívá toho, že často jednáme iracionálně.

TIP: Odkud se berou mýty o našem zdraví? Vakcína (ne)způsobující autismus

Podobným způsobem probíhá například vyjednávání o výši platu: Od první nabídky, kterou některá ze stran vysloví, se následně odvíjí očekávání obou stran. Žadatelům o zvýšení mzdy se proto doporučuje, aby cíleně přišli s nadsazeným požadavkem, protože jejich nadřízený jej automaticky bude považovat za „kotvu“, z níž má vycházet. 

Mezi letošním 14. a 28. zářím zasáhl západní Atlantik mohutný a ničivý hurikán 4. kategorie, který dostal jméno Fiona. Zanechal po sobě nejméně 31 mrtvých a škody ve výši téměř 3 miliard dolarů (téměř 70 miliard Kč), od francouzského zámořského departamentu Guadeloupe až po Kanadu. Nejvíce postiženo bylo Portoriko.

Tři dny poté, co Fiona zdevastovala Portoriko, předpověděli meteorologové extrémní „pocitovou teplotu“ (anglicky heat index), kterou lze odvodit z relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Dosahovala až k 43 °C. Nejde přitom o výjimku – po tropických cyklónách, jako jsou hurikány, tajfuny nebo cyklóny prakticky vždy následují podstatně zvýšené teploty.

Bouřlivé ohřívání počasí

Potvrzuje to i nová studie publikovaná v časopisu Geophysical Research Letters, kterou vedl Zackry Guido z Arizonské univerzity. Klimatičtí vědci v ní dospěli k závěru, že průchod cyklóny ohřeje celou oblast až o více než 5 °C nad průměrnou teplotu. Autoři studie zdůrazňují, že jde o spíše konzervativní odhad, a že v některých případech může docházet ještě k vyšším nárůstům teplot.

„Tropické cyklóny jsou masivní tepelné pumpy, které přesouvají teplo na velké vzdálenosti v prostoru. Zároveň způsobují značné škody, které často zahrnují infrastrukturu a rozvodné sítě. Tato kombinace je často velmi nebezpečná pro zdraví a životy zasažených lidí, protože ti mají jen velmi omezené možnosti, jak čelit vedru,“ uvádí Zackry Guido, ředitel mezinárodních programů AIRES a vedoucí studie.

Tropické cyklóny často způsobují rozsáhlé škody, především kvůli silným vichrům, zuřivým bouřím nebo intenzivním lijákům a záplavám. Extrémní teploty ale představují doposud spíše přehlížené riziko, jehož vliv se postupně zvyšuje kvůli globálnímu oteplování. Vysoké tepoty navíc mohou trvat řadu dní a působí v širokém okolí, nejen v místech přímo zasažených bouří.

TIP: Z hurikánu Harvey napršelo tolik vody, že došlo k poklesu zemské kůry

„Větší počet extrémních faktorů, které působí prakticky současně, může ještě dále zhoršovat situaci při těchto přírodních katastrofách a komplikovat záchranné práce,“ zdůrazňuje Guido. „Například pro zdravotníky a lékaře je extrémní horko velmi nepříznivou komplikací, které ovlivňuje jak stav postižených lidí, tak i práci záchranářů. Výsledky našeho výzkumu ukazují, že do přípravy opatření při tropických cyklónách by mělo být zahrnuto i riziko související se zvýšenou teplotou.“

Napoleonova armáda sužovala Evropu již řadu let a koaliční vojska zažívala jednu porážku za druhou. V jeho řadách utrpělo také Rakousko. Když si všemocný kancléř Metternich uvědomil, kdo nově udává směr evropské politice, rozhodl se zpečetit svazek s Napoleonem svatební smlouvou.

Nevěstou stárnoucího císaře se měla stát nejmilejší dcera Františka I. Marie Louisa. Přestože byla mladičká arcivévodkyně tímto rozhodnutím zaskočená, díky své mírné povaze se hlasu politiků podřídila. Ačkoliv již 10. března proběhl sňatek v zastoupení, manželé se setkali až na konci měsíce. 2. dubna manželství oficiálně požehnala církev v kostele Salon Carré.

TIP: Napoleon a Josefína: Jejich láska prohrála s touhou po moci

V následujících letech se však karta obrátila a Napoleonova vojenská štěstěna vzala za své. Po vynucené abdikaci zamířil do exilu, kam jej Marie Luisa nedoprovázela. Po Vídeňském kongresu získala vévodství Parma, kde strávila zbytek života. 

„Ve Vietnamu si neberete jenom partnera, ale celou jeho rodinu,“ začíná své vyprávění 27letá Mia. „První měsíc nebo dva to bylo v pohodě a naši nic neříkali. Teprve když si uvědomili, že půjde asi o vážnější vztah, nastalo u nás doma peklo,“ pokračuje v líčení svých začátků s Čechem Michalem. Přesto může být ráda, že nešlo o nic horšího. Jak vysvětluje vietnamistka Martina Lopatková, „dívky to mají v určitém ohledu jednodušší, protože se na ně nevyvíjí takový tlak jako na syny, kteří jsou vnímáni coby pokračovatelé rodové linie“.

První vztah s Čechem  

Michal a Mia jsou vášniví cestovatelé a ze svého hobby si vybudovali úspěšný byznys: Mimo jiné natáčejí videa na sociální sítě, kde již získali statisíce odběratelů. Jejich fanoušky baví právě i kulturní odlišnosti, které dvojice v příspěvcích popisuje. Ostatně virtuální cestou se také mladí lidé dali dohromady. „Oslovil jsem ji na Facebooku,“ vzpomíná Michal a Mia pokračuje: „Začali jsme se bavit a hned se chtěl sejít.“ 

Ačkoliv se jí na první rande moc nechtělo, nakonec souhlasila i s další schůzkou, a tak se postupně vytvořil základ pro budoucí partnerství. Miu to překvapilo, protože nikdy dřív s Čechem nechodila a zejména kvůli rodině vyhledávala partnery ve své komunitě. Chtěla se především vyhnout jazykové bariéře mezi generací svých rodičů a tou vlastní, která již češtinu ovládá plynně a bez přízvuku. Když tedy Michala přivedla domů, podle očekávání se nesetkala s pochopením. 

Ostuda pro rodiče

„Každý druhý den jsem poslouchala připomínky, proč jsme se dali dohromady po tom všem, co pro mě udělali a na jaké školy mě poslali,“ popisuje. Rozdílnost kultur zpočátku působila řadu nedorozumění i s Michalem. „Každý večer se sbalila a na noc odjela,“ vzpomíná. „Nechápal jsem, co se děje, co jsem udělal špatně.“ Jak ale dívka vysvětluje, chyba nebyla na jeho straně: „Ve Vietnamu se nesluší, aby mladá žena přespávala u svého přítele. Říkalo by se o ní, že je špatně vychovaná, a odnesli by to její rodiče.“

TIP: Miliony samotářů: 10 zemí, kde mají muži problém s hledáním partnerky

Vietnamci, kteří přesídlili do Česka, si záměrně uchovali mnoho zvyků z domova – a v řadě věcí zůstávají dokonce konzervativnější než jejich současníci v Asii. Odpovídají tomu i nároky na děti a jejich potenciální partnery. Aby si Michal rodiče své přítelkyně získal, musel svou lásku k jejich dceři prokázat třeba tak, že se začal učit vietnamsky. Dnes už mají po svatbě, a jak Mia s úlevou dodává, rodina se nakonec s její volbou smířila. „Táta za mnou dokonce přišel a že mi nebude mluvit do toho, s kým jsem, nebo nejsem – hlavně ať už si prý někoho vezmu,“ směje se na závěr. 

Taposiris Magna je starověké město, které na pobřeží Středozemního moře založil Ptolemaios II. zvaný Filadelfos z dynastie Ptolemaiovců mezi lety 280 a 270 před naším letopočtem. Jeho jméno znamená „Velká hrobka Usira“ a vztahuje se k velkému chrámu boha plodnosti, úrody a také podsvětí Usira, a jeho ženy, bohyně Eset.

Mezinárodnímu týmu odborníků, který vedla dominikánská archeoložka Kathleen Martínezová, se v tomto městě podařilo objevit velký starověký tunel, který se nachází pod zmíněným chrámem. Tunel o délce 1 305 metrů ve starověku vedl vodu pro tisíce zdejších obyvatel. Jeho výška činí přibližně dva metry a nachází se asi 20 metrů pod zemí.

Replika řeckého tunelu

Tunel archeology velmi překvapil. „Jde o věrnou repliku řeckého tunelu Eupalinos, který se nachází na ostrově Samos ve východním Egejském moři. Ten měl stejný účel, vedl vodu,“ vysvětluje archeoložka Martínezová. Vědci přitom tunel Eupalinos považují za jeden z nejvýznamnějších inženýrských úspěchů celé antiky.

Nalezené hlavy z alabastru. (foto: Egyptian Ministry of Tourism and Antiquities, CC BY 4.0)

Archeologie chrámového komplexu ve městě Taposiris Magna je velmi složitá. Části komplexu jsou zatopené Středozemním mořem. Komplex byl historii zasažen řadou zemětřesení, která nejednou způsobila velké škody. Objevený tunel pochází z doby vlády dynastie Ptolemaiovců (304 př. n. l. až 30 n. l.), kdy ve městě žilo přibližně 15 až 20 tisíc lidí.

TIP: Archeologové objevili v chrámu mocné egyptské královny skládku odpadu

V tunelu byly rovněž nalezeny dvě hlavy z alabastru, mince a pozůstatky soch egyptských božstev. Pokud jde o alabastrové hlavy, není zatím úplně jasné, koho mají znázorňovat. Podle Martinezové jedna z nich pravděpodobně představuje blíže neupřesněného krále, druhá jinou vysoce postavenou osobu.

Velký kus Challengeru se našel zabořený do písku na dně oceánu. Podle Ciannilliho jde od nehody o vůbec největší nalezenou část. Jako první na zbytek raketoplánu upozornil tým televizních dokumentaristů v březnu, když pátral po vraku letadla z 2. světové války. NASA s pomocí videa nedávno ověřila, že jde skutečně o kus raketoplánu, který se rozpadl krátce po startu 28. ledna 1986. 

Viditelný zbytek raketoplánu měří 4,5 na 4,5 metru, ale je zřejmě větší, protože další část pokrývá písek. Jsou na něm patrné termální destičky, takže jde podle všeho o spodní část raketoplánu. Fragment zatím zůstane na dně oceánu poblíž floridského pobřeží a v blízkosti mysu Canaveral a NASA zváží, jak bude postupovat dál. Nález je majetkem americké vlády.

TIP: Zkáza raketoplánu Challenger: Jak katastrofa probíhala?

„Od první chvíle, kdy jsme to slyšeli, nás to vrátilo zpět do roku 1986,“ sdělil Michael Ciannilli, který má v NASA na starosti agendu obou ztracených raketoplánů – Challengeru a Columbie, která se rozpadla při tragickém návratu roku 2003.

Posádka raketoplánu Challenger (zleva): specialisté Christa McAuliffeová, Gregory Jarvis a Judith Resniková, velitel Dick Scobee, specialista Ronald McNair, pilot Michael Smith a specialista Ellison Onizuka. Christa McAuliffeová nebyla profesionální astronautkou – do této mise byla vybrána v rámci programu Učitel ve vesmíru. (foto: NASA, CC0)

Když se večer 31. května 1916 začalo nad Severním mořem stmívat, sváděla německá flotila na volném moři těžké boje. Mnoho tisíc důstojníků a námořníků měřilo své síly s posádkami lodí britské Grand Fleet. Námořní bitva odehrávající se západně od Skagerraku dosud neznala vítěze, obě strany však byly pošramoceny a utrpěly ztráty.

Kolem 20.00 dostala rozkaz k útoku také VI. a IX. flotila torpédových člunů. Na britskou bojovou linii zaútočilo plnou rychlostí 29 lodí, odhodlaných za každou cenu vypustit do moře svá smrtonosná torpéda. Hbití útočníci se přiblížili na vzdálenost 6 500 metrů, pak na ně dopadla vražedná dělostřelecká palba. Ihned zazněl rozkaz ke změně kursu.

Ještě předtím ale pleskly o hladinu těžké kovové doutníky zaměřené na cíl – avšak všechny minuly. V oparu vznášejícím se nad vodní plochou a pod ochranou uměle vytvořené kouřové clony se německé torpédové čluny stáhly.

Ačkoliv žádná z velkých protivníkových lodí neutrpěla zásah, mohli se Němci radovat z úspěchu: Grand Fleet se otáčí! A torpédové čluny k tomu přispěly svým dílem. Přesto byly podobné operace v průběhu Velké války spíše výjimkou než pravidlem. Šlo totiž o zbraň, která byla vytvořena výhradně pro útok. 

Začátky a úkoly

V Německu byly první torpédové čluny zavedeny do služby u námořnictva až v roce 1882. Anglie, Francie a Rusko však začaly lodě vybavené torpédomety stavět už v 70. letech 19. století. První německé lodě, každá se dvěma parními stroji, mohly dosáhnout rychlosti až 18 uzlů (asi 34 km/h). Jako výzbroj sloužily pouze dva torpédomety o průměru 35 cm. To jasně naznačovalo charakter lodí: jejich jediným úkolem bylo překvapivě a rychle zaútočit. Až do vypuknutí první světové války se konstruktéři snažili především zvýšit rychlost a plavbyschopnost.

Dařilo se jim to zejména na počátku 20. století u nově stavěných sérií. Rozlišovaly se malé a velké čluny. Hlavním dodavatelem torpédových člunů pro německé námořnictvo byly od roku 1884 loděnice Schichau v západopruském Elbingu. Na přelomu století se k nim pak připojily loděnice Vulcan ve Štětíně a Hamburku a kielská Germania. Menší počet člunů dodaly firmy Blohm & Voss a Howaldtswerke.

Moderní lodě poháněly kotle na uhlí či olej a dosahovaly maximální rychlosti 34 uzlů za hodinu (asi 62 km/h). Navíc nově dostaly až tři děla ráže 88 mm, což se však během válečného nasazení ukázalo jako nedostatečné, neboť byly co se týče výzbroje, slabší než nepřátelské torpédoborce. Každá loď také mohla z paluby odpálit dvě až šest torpéd.

Místo jména dostala plavidla pouze pořadové číslo s kódovým písmenem, které identifikovaly loděnici, v níž byly vyrobeny: S – Schichau, V – Vulcan, G – Germania, B – Blohm & Voss, H – Howaldtswerke. V roce 1914 došlo k přejmenování všech lodí vyrobených před rokem 1911 (až do G 197) a nově se všechny označovaly písmenem T bez ohledu na loděnici, která je vyrobila.

Po boku širokomořského loďstva

Taktickou jednotku torpédových člunů tvořila skupina dvou nebo tří lodí, přičemž čtyři skupiny se spojovaly do flotily (deset člunů a jeden vedoucí). Ty se ještě dělily na poloflotily (každá po pěti plavidlech). Tyto svazky vedl vždy velitel flotily či podflotily. Postupem času začalo německé velení používat torpédovky již nejen k obraně pobřeží, ale také je zařazovalo k neustále se rozrůstající širokomořské flotile (Hochseeflotte). Rychlé a obratné malé lodě byly určeny zejména k podpoře útoku oceánských kolosů.

Výcvik byl stále náročnější a vyžadoval po členech posádek nejen ovládnutí všech námořnických dovedností, ale museli také to, co se naučili, neustále procvičovat. Taktika spočívala v tom, že se několik člunů shromáždilo do skupin a držely se v kýlové linii za velkými loděmi, v takzvaném palebném závětří. Zde byly jen slabě pancéřované malé čluny chráněny před palbou z děl velkých a středních ráží.

Udeř a uteč

Na vlajkové znamení „Z-vor“, signalizované pomocí dvojcípé červené vlajky, zahájily torpédové čluny útok. Plujíce v úzké formaci odpoutaly se od ochrany velkých lodí a zamířily nejvyšší rychlostí přímo k protivníkovi. Přiblížily se k němu asi na šest kilometrů a vypustily torpéda. Pak se obrátily a spěchaly zpět pod ochranu vlastní flotily.

Dokončení: Plnou parou na nepřítele! Německé torpédové čluny za Velké války (2)

Protože se tyto útoky měly provádět také v noci či za špatné viditelnosti, vyžadovaly dokonalou koordinaci a maximální pozornost všech zúčastněných. Právě proto, že plavidla byla zatemněná a špatně viditelná, musely být jednotlivé skupiny a flotily navzájem natolik sladěny, aby mohly provádět útok téměř bez signálů.