Minulý týden zamířila do vesmíru raketa Proton-M s ruským víceúčelovým laboratorním modulem Nauka. Ten se má podle harmonogramu k ISS připojit ve čtvrtek 29. července. Nový modul má přinést rozšíření výzkumu a poskytnout další spojovací uzel pro přistávající lodě, další toaletu, kajutu pro jednoho člena posádky nebo třeba robotické rameno. 

Zatímco start rakety a vynesení modulu do vesmíru proběhl bez nejmenších problémů, další zprávy již tak optimistické nebyly. Modulu, který do vesmíru zamířil se čtrnáctiletým zpožděním, nefungovaly hlavní motory, které ho měly navést k vesmírné stanici. Většinu potíží ale dokázali ruští operátoři vyřešit a podle posledních informací by se Nauka měla k ISS připojit ve čtvrtek odpoledne.

TIP: Příběh orbitální stanice: Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Místo pro nový modul je již připravené. Během včerejšího dne se od ISS odpojil 20 let starý modul Pirs, který poté z větší části bezpečně shořel v atmosféře. Právě jeho místo na ISS obsadí modul Nauka. Ten je proti svému předchůdci podstatně větší – zatímco objem Pirsu byl 13 m³ Nauka rozšíří prostor stanice o 70 m³.

Kolovala v žilách Alžběty Bavorské pocházející z vedlejší linie bavorských a falckých panovníků krev uherských králů? Wittelsbachové vládli v Uhrách pouze jednou a krátce, a to na počátku 14. století, kdy na trůn usedl král Béla V. Jeho potomkem Alžběta sice nebyla, ale při detailním zkoumání jejího rodokmenu zjistíme, že bychom celkově mezi jejími předky napočítali osm uherských králů z rodu Arpádovců. S dalšími uherskými dynastiemi nebyla spřízněna, neboť pocházela z vedlejší wittelsbašské linie, o niž se až do 18. století královské rody nezajímaly. Nicméně vědomí pokrevního příbuzenství se středověkými strážci odkazu svatého Štěpána zcela jistě nepředstavovalo hlavní důvod jejího nadšení pro Uhry.

Opomíjená země

Mladičká princezna se stala rakouskou císařovnou, tím pádem i uherskou královnou pět let po tragických událostech při potlačení revoluce v roce 1849. Její manžel nechal tehdy pod vlivem své matky, arcivévodkyně Žofie popravit mimo jiné třináct generálů z nejváženějších uherských rodů, mnohé dal uvěznit a konfiskovat jejich majetek. Poté měly vztahy mezi uherskou aristokracií a dynastií daleko k harmonii, proto císařova svatba vyvolala v Uhrách v nejlepším případě neutrální ohlas, spíše ale mrazivý nezájem. Co dobrého si měli Uhři myslet o ženě, která se provdala za „netvora“?

Alžběta se v rámci „zaškolování“ na císařovnu učila klíčové jazyky „svých“ národů, s jejichž dějinami ji seznamoval též maďarský šlechtic, hrabě János Majláth. Skvělý vypravěč a znalec maďarské kultury ji ale v srdci lásku pro vzpurný národ nezasel, neboť byl loajální k rakouské dynastii. Rok po Alžbětině svatbě spáchal tento nadšenec pro magnetismus a mnemoniku spolu se svou dcerou sebevraždu ve Starnberském jezeře. Stejně truchlivý osud potkal na témže místě i Alžbětina milovaného excentrického bratrance, bavorského krále Ludvíka II.

Císařovnina první oficiální návštěva Uher v roce 1857 se nepovedla. Alžběta si přes odpor své tchyně prosadila, aby panovnický pár doprovázely obě jejich dcery, dvouletá Žofie a desetiměsíční Gisela. Nedbala varování, že na cestování po širé a nekonečné pustě jsou ještě velice malé. U obou dětí propukly průjmy, které křehkou Žofii umořily. Pravděpodobně podlehla tyfu. Po návratu do Vídně se zdrcená Alžběta utápěla v depresích a stále více se vzdalovala své rodině. U „nejhezčí panovnice na světě“ se navíc naplno projevila posedlost krásou a štíhlostí, mučila své tělo cvičením, jízdou na koni a příšernými dietami.

Zábavní Hunyadyové

Císařovnin hluboký zájem o Uhry poprvé vzbudila její první dvorní dáma pocházející z uherské aristokracie, hraběnka Karoline Hunyadyová von Kéthely, zvaná Lily. Byla císařovninou vrstevnicí a časem i blízkou přítelkyní. Na začátku šedesátých let 19. století se lékaři obávali, že císařovna onemocněla tuberkulózou, proto jí doporučili zdravotní pobyt na portugalské Madeiře. Během pobytu na ostrově uprostřed Atlantického oceánu se Alžbětino přátelství s hraběnkou výrazně upevnilo. Císařovna jí nepokrytě projevovala náklonnost, její společnosti dávala přednost před ostatními a s dalšími dvorními dámami sotva promluvila. Je pochopitelné, že atmosféra v císařovnině okolí kypěla žárlivostí a intrikami. 

Na ostrov přijel jako dvořan také bratr nejoblíbenější dvorní dámy, hrabě Imre Hunyady. A právě pod vlivem sourozenců Hunyadyových se císařovna na Madeiře začala intenzivně učit maďarsky. Nepochybně tím zaháněla nudu a učení se složitému ugrofinskému jazyku pro ni představovalo velkou intelektuální výzvu. Uspěla na výbornou, za několik let mluvila bez přízvuku a lépe než její manžel. Mimořádně pohledný hrabě Hunyady ale jako učitel dlouho nepůsobil, neboť se do snově krásné císařovny zamiloval, a proto byl urychleně odvolán do Vídně. Nakonec skončilo i přátelství panovnice s dvorní dámou Hunyadyovou zklamáním, neboť se hraběnka zamilovala, vdala a podle etikety již nemohla vykonávat svou službu. Pro císařovnu znamenal její odchod ode dvora trpkou a bolestnou ztrátu.

Vídni na truc

U navýsost konzervativního vídeňského dvora se Maďaři netěšili velké oblibě, neboť během revoluce sesadili rakouskou dynastii a vyhlásili samostatnost. Císařova matka Žofie dávala nepokrytě najevo své opovržení vůči všemu uherskému. A tak si Alžběta zamilovala odbojný národ také z protestu proti tchyni, dvorským zpátečníkům i české šlechtě, k níž pociťovala averzi. Byla přesvědčena, že dvořané z českých zemí se k ní nechovali přívětivě a nepovažovali ji za dobrou partii. 

Při rozvíjení císařovnina zájmu o maďarský jazyk, kulturu a politiku sehrála v šedesátých letech 19. století velmi důležitou roli její nová dvorní dáma a předčitatelka, Ida Ferenczyová von Vecseszék. Její jmenování všechny šokovalo, neboť pocházela z provinční nižší šlechty. Císařovna si ji vybrala, protože se Ferenczyová přátelila s předáky uherské liberální strany. Od prvního setkání si byly navzájem sympatické, panovnice oceňovala u o dva roky mladší krasavice její přirozenou, otevřenou povahu a upřímnost. Stala se z ní její skutečná přítelkyně, o čemž svědčí i skutečnost, že byla jedinou osobou, které císařovna kromě nejbližších příbuzných tykala. Možná to byla výjimka z pravidla, že „královské paláce jsou plné lidí, ale bez přátel“.

V polovině šedesátých let se z císařovny stala nadšená ochránkyně uherské elity. Vídeňští dvořané s hrůzou přihlíželi, jak se svým doprovodem mluvila téměř výhradně maďarsky, četla zakázané spisy o boji Maďarů za nezávislost a v roce 1866 si za války proti Prusku zvolila za bezpečné místo pro sebe a děti Uhry.

Prostřednictvím dvorní dámy Ferenczyové navázala kontakty s vůdci liberálů, hrabětem Gyulou Andrássym a Ferencem Deákem, kteří se zasazovali o setrvání v podunajské monarchii, ale požadovali zásadní omezení centralismu. Andrássy, rodák ze slovenského Vlachovo, byl příslušníkem jedné z nejstarších magnátských rodin, přitažlivý a oslnivý politik, sportovec a hráč. Během revoluce srdnatě bojoval proti rakouským vojskům a před trestem smrti se zachránil v exilu. Až po deseti letech se jeho matce podařilo dosáhnout synova omilostnění a návratu domů. 

Zapálená maďarofilka

Uprostřed války s Pruskem a Itálií, která se ve prospěch Rakouska nevyvíjela příznivě, se císařovna začala zasazovat o nutné ústupky uherské politické reprezentaci. Manželovi například napsala: „Andrássy formuloval své názory jasně a srozumitelně. Pochopila jsem je a získala přesvědčení, že, budeš-li mu důvěřovat, ale naprosto, pak budeme moci zachránit nejen Uhry, ale i celou monarchii. Musíš si s ním ale promluvit sám.“ Častá setkání císařovny s bývalým nepřítelem státu a jejich očividné vzájemné sympatie a fascinace daly podnět k pomluvám, že šlo o mimomanželskou aféru. Jenže panovnice byla neustále sledována, takže je vyloučeno, aby se s hrabětem zapletla.

Nadšená osmadvacetiletá Alžběta podporovala uherskou věc, hrála roli prostřednice mezi uherskou reprezentací a císařem a slovy historičky Hamannové se stala „téměř fanatickým nástrojem“ Andrássyho politiky. František Josef I. nesdílel manželčino nadšení, neboť se obával, že pokud ustoupí a udělí „vyděračským“ Maďarům rozsáhlé ústupky, rozkolísá rovnováhu ve své mnohonárodnostní říši. Navíc válkou aktuálně nejvíce trpěli obyvatelé českých a italských zemí. Avšak katastrofální porážka v bitvě u Hradce Králové a nebezpečí, že by exiloví maďarští revolucionáři opět bojovali s podporou Pruska za nezávislost, ho přiměly jednat.

V roce 1867 byla obnovena uherská samostatnost a ústava, Andrássy se stal premiérem a bylo vyhlášeno rakousko-uherské vyrovnání, které proměnilo monarchii ve dva svébytné politické celky. Alžběta sice triumfovala, ale o politiku se dále po zbytek života již nezajímala. Neosvědčila se v roli manželky a matky, stejně jako političky, neboť v době narůstajícího nacionalismu a volání slovanských národů po federalizaci říše bylo neblahé tak nepokrytě a jednostranně preferovat maďarský národ. Národnostní problém se vyrovnáním nevyřešil, naopak se stal podstatným důvodem zániku monarchie v roce 1918.

Velkolepá korunovace

Nové uspořádání podunajské monarchie završily v červnu 1867 čtyřdenní oslavy korunovace v Budě, jež poskytly maďarskému národu obrovské zadostiučinění. Zatímco se František Josef I. nikdy nenechal korunovat českým králem, v uherské metropoli si v chrámu svatého Štěpána užíval ovací šlechty i neurozeného obyvatelstva. Při položení koruny na hlavu nového pomazaného krále primasovi dokonce asistoval bývalý revolucionář a odsouzenec na smrt, hrabě Andrássy. Korunovační mši pro tuto příležitost složil maďarsko-slovenský skladatel Ferenc Liszt. 

Švýcarský vyslanec ve své zprávě neskrýval, že mu ceremonie přišla archaická: „(…) navzdory své nádheře a skutečné velkoleposti působil celý průvod na nezúčastněného diváka jako maškarní karneval (…) Tento pozůstatek středověku se přece jen už do naší doby nehodí.“ Dále svou vládu informoval, že Alžběta se stala nejpopulárnější osobou v celém království. Dokázala překonat hlubokou ránu, kterou vztahu mezi dynastií a lidem zasela revoluce let 1848–1849. Také list Pester Lloyd v den korunovace napsal, že láska národa plně patří královně, která je považována za skutečnou dceru Uher.

Královský pár následně dostal od šťastných poddaných darem nově rekonstruovaný a zařízený zámek Gödöllő. Také k němu nechali připojit železnici a zřídili speciální čekárnu pro „nejvznešenější“ cestující. Alžběta si největší barokní palác v Uhrách nazývaný „maďarské Versailles“ velmi oblíbila a často ho navštěvovala, celkem zde strávila dva tisíce dnů. V tamější  jízdárně si nechala zřídit cirkusovou manéž, kde se pořádala představení za doprovodu cikánské hudby. Císařovna dokonce závodila v jízdě na koni a v krasojízdě.

Láska Maďarů

Deset měsíců po korunovaci se císařskému páru v Budapešti narodil poslední potomek, arcivévodkyně Marie Valerie. Kdyby přišel na svět syn, měl se jmenovat Štěpán. Dcerku nazývali „uherským dítětem“ a vychovávali v maďarském jazyce. Stala se matčinou jedinou milovanou ratolestí. Později se provdala za vzdáleného bratrance, arcivévodu Františka Salvátora z toskánské linie.

TIP: Věrná a zdatná: Irma Sztárayová stála císařovně Sissi po boku až do konce

Přestože nadšení pro Uhry nepodědila, nese do dnešních dnů most přes Dunaj mezi Ostřihomí a Štúrovem její jméno. Sama Alžběta pak v maďarských dějinách ztělesňuje rakousko-uherské vyrovnání a řadí se po bok nejváženějších členek dynastií, jakými byly manželka Štěpána I. Svatého – Gisela, svatá Alžběta Durynská a praprababička Františka Josefa I., Marie Terezie.

Je pochopitelné, že mohutný rozvoj průmyslu a zakládání nových továren s sebou přinesly i značný nárůst počtu dělníků, kteří se právě v 19. století stali novou společenskou vrstvou. Jejich životní podmínky byly zejména v období od padesátých do sedmdesátých let velmi špatné. Pracovní doba běžně dosahovala délky 12, někdy i 14 hodin. Pozitivní prvek představovalo zavedení pravidelné mzdy, což byla v českých zemích novinka. Zaměstnávány byly i děti, které například pomáhaly při domácím tkalcování už od čtyř let.

TIP: Jak se na přelomu 19. a 20. století žilo české šlechtě a bohatým průmyslníkům?

Typická dělnická rodina ve městě žila v malých domcích nebo bytech pavlačových domů vytvářejících dělnické kolonie či čtvrti. S ohledem na nedostatečnou lékařskou péči a špatné hygienické podmínky se zde často objevovaly infekční nemoci, přičemž obávanou byla zejména tuberkulóza.

Za práva pracujícího lidu

Koncem 60. let došlo k určité stagnaci výroby, což se projevilo jednak krácením mzdy a někde také propouštěním. Tehdy začalo docházet k prvním větším konfliktům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kdy se obě strany pokoušely ubránit (či získat) co nejvíce výhod a práv. Zejména v severních Čechách proběhla vlna stávek a demonstrací, které vyvrcholily v březnu 1870 střetem českých a německých dělníků textilní firmy Johann Liebieg ve Svárově u Tanvaldu s policií a přivolanými vojenskými posilami. Šest lidí bylo přitom zabito nebo smrtelně zraněno. Vlna protestů přinutila vládu, aby 7. dubna 1870 vydala nový tzv. koaliční zákon, který stávky legalizoval.

Svárovská stávka byla v období po roce 1948 prezentována jako typický příklad spravedlivého boje pracujících proti vykořisťovatelským kapitalistům. Ovšem v rámci objektivity je třeba říci, že majitel továrny baron Liebieg byl jedním z prvních, kdo položil základy moderního českého textilního průmyslu a také začal stavět první bytové domy pro dělníky. Ty představovaly na svou dobu poměrně solidní bydlení.

Pozice dělníků se od počátku sedmdesátých let 19. století začala obecně zlepšovat. Početně stále sílící dělnictvo také začalo požadovat podíl na politické moci. V roce 1878 byla v Praze založena českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, jejímž cílem měl být zejména boj za práva dělníků.

Zpočátku někteří sociální demokraté v monarchii prosazovali nekompromisní politiku třídního boje. Po počátečních sporech uvnitř strany se postupně stala vlivným politickým činitelem, což umožnilo zejména postupné rozšiřování volebního práva v zemích takzvaného Předlitavska (západní části monarchie včetně českých zemí). Po Badeniho volební reformě se sociální demokraté poprvé zúčastnili voleb v roce 1897 a se zavedením všeobecného volebního práva pro muže o deset let později se pak do říšské rady dostalo množství sociálně demokratických poslanců. Ženy ovšem v dobách Rakouska-Uherska volit nemohly, pokud nebyly šlechtičnami držícími takzvaný deskový statek.

Byt pro tři rodiny

Za vlády Františka Josefa I. došlo také ke značnému rozvoji měst a narůstal počet jejich obyvatel. Významnou úlohu zde hrála migrace z venkova, protože noví příchozí i starousedlíci se navzájem ovlivňovali. Symbolem bydlení ve městě se staly činžovní domy, které byly stavěny ve velkém právě z důvodu značného nedostatku bytů. Problém často představovala výše nájemného, takže v mnoha případech docházelo k situaci, kdy žil v jediné místnosti velký počet lidí. 

Typickým případem byla Praha, která nabízela nepříliš kvalitní, ale o to dražší bydlení. Ze společenského hlediska bylo přípustné bydlet pouze uvnitř původních hradeb Starého a Nového Města pražského, přestože ty se od sedmdesátých let 19. století začaly bourat. Až po roce 1900 začali lidé opouštět starou zástavbu a stěhovali se do pohodlnějších bytů za hradby. Hrozné podmínky panovaly především v pražské židovské čtvrti Josefově, kde v polovině 19. století žilo už jen 10 % Židů a většinu tvořily nejchudší vrstvy. V jednom malém bytě se někdy mačkaly tři rodiny, o jeden suchý záchod se dělili nájemníci z až deseti bytů, což představovalo zhruba třicet rodin. Je pochopitelné, že v takovém prostředí přímo bujely nakažlivé nemoci a panovala zde vysoká úmrtnost. Jen o málo lepší situace panovala na Žižkově, kde se bydlelo především v pavlačových domech. 

K lepšímu se vše začalo měnit až na přelomu 19. a 20. století, kdy se objevily osvětové příručky. Ty obsahovaly doporučení, že každá rodina by měla mít pro sebe dvě až tři místnosti, což si ovšem všichni nemohli dovolit. Klasickou městskou rodinu z „lepších vrstev“ v tomto období tvořili rodiče se svými nezaopatřenými dětmi, prarodiče žili samostatně. Počet dětí v jedné rodině dosahoval i deseti, protože dětská úmrtnost byla ve druhé polovině 19. století stále vysoká. Rodina u sebe mohla mít ubytovaného i příbuzného, který v daném městě třeba studoval. Pán domu se také často staral o svou neprovdanou nebo ovdovělou sestru. 

Na majetkové situaci rodiny závisel i počet personálu. V domácnosti se mohly vyskytovat služky, kuchařky, vychovatelky, zahradníci a podobně. Jelikož se voda a uhlí a dříví na topení musely nosit ručně, pořizovali si alespoň jednu služku i měšťané, kteří příliš movití nebyli. Otec byl v rodině hlavní autoritou, ovšem právě v této době můžeme pozorovat postupný pokles jeho pozice v roli nezpochybnitelné „hlavy rodiny“. O svá práva se začaly hlásit ženy, jejichž touhou bylo především se vzdělávat. Už roku 1862 byla v Praze otevřena vyšší dívčí škola a roku 1890 první dívčí gymnázium.

Krize živitelů společnosti

Zásadní změny zaznamenal i venkovský život, který byl silně ovlivněn panujícím způsobem hospodaření. Až do poloviny 19. století přetrvával na polích tříletý sled – ozim, jař a úhor. Veškerá půda se dělila do tří dílů: na dva z nich se zasel ozim a jař a třetí sloužil jako pastvina. V průběhu druhé poloviny 19. století se rozšířilo střídání plodin v promyšlených čtyřletých cyklech už bez úhoru. Technický pokrok přinesl první secí a žací stroje, sekačky, mlátičky a samovazy. To ovšem nemohlo nijak ovlivnit různé agrární krize. Negativně dopadla na zemědělství také první světová válka.

I po zrušení poddanství za náhradu roku 1848 patřily největší velkostatky nadále šlechtě a některé z nich byly skutečně obrovské. Například fideikomisní panství Hluboká v majetku Adolfa Josefa knížete Schwarzenberga mělo před první světovou válkou rozlohu 17 424 hektarů, panství Děčín patřící Františku knížeti Thun-Hohensteinovi rozlohu 10 469 hektarů a podobně. Náhrada, kterou šlechta dostávala po roce 1848 za „ztrátu poddaných“, tvořila v českých zemích sumu zhruba devadesát miliónů zlatých. Právě ta umožnila šlechtě rychlý přechod ke kapitalistickému podnikání. Získané prostředky využívali majitelé velkostatků k investicím do zemědělské výroby, ale také do bankovního podnikání a výroby průmyslové. Mnoho velkostatků vlastnila i církev, dále existovalo množství statků středních, malých i drobných zemědělců, jejichž pozemky oddělovaly hraniční meze. 

V zákonech z let 1868 a 1869 byla prohlášena naprostá dělitelnost a tím pádem i směnitelnost půdy, takže nyní mohli zemědělci svobodně rozhodovat o své půdě podle vlastního uvážení. Řada rolníků si potom půdu také pronajímala či propachtovávala, což se rozvinulo takovým způsobem, že na přelomu 19. a 20. století hospodařila asi třetina všech rolníků buď úplně, nebo alespoň zčásti na pronajaté půdě. Tím ovšem narůstalo i jejich zadlužování.

V letech 1868–1902 vzrostlo celkové zadlužení rolnictva na více než dvojnásobek. Nejhůře byla postižena kategorie drobných zemědělců vlastnících půdu do pěti hektarů, kde bylo zadluženo asi 70 % hospodářství. Kvůli tomu výrazně vzrostl počet exekucí – ročně bylo takto postiženo v průměru 2 800 hospodářství. Řada drobných rolníků se proto nechávala najmout jako námezdní síly na velkostatky, nebo vedle obhospodařování vlastních polí pracovali jako řemeslníci. Není divu, že někteří lidé řešili svou neutěšenou finanční situaci odchodem za prací do města nebo dokonce do zámoří. 

Na sociálních poměrech a finančních možnostech sedláků pochopitelně závisela úroveň jejich bydlení. Bohatší vlastnili uzavřené čtyřboké selské zděné dvory obestavěné obytnými, zemědělskými a hospodářskými budovami. Zejména v jižních Čechách byla řada statků postavena ve stylu selského baroka s bohatou štukovou výzdobou průčelí a štítů. Chudší rolníci vlastnili podstatně skromnější chalupy. V hornatých oblastech se jednalo o roubené dřevěné stavby, protože dřevo zde bylo stále nejlevnějším a nejdostupnějším stavebním materiálem. Lidovou architekturu výrazně ovlivňovalo okolní prostředí, takže jinak vypadala selská usedlost v jižních Čechách a jinak třeba na Valašsku. Větší statky poskytovaly svým majitelům samozřejmě více pohodlí, zatímco v malých chalupách rodina bydlela, spala, pracovala, vařila i chovala domácí zvířata v jedné místnosti.

Staré dobré časy

Období vlády císaře Františka Josefa I. bylo v českých zemích velmi hektické. Došlo k postupnému zániku dosavadních tradičních struktur ve společnosti. Mohutný průmyslový rozvoj měl za následek růst měst a jejich vnitřní proměnu, a zásadní změny probíhaly i na venkově. Rozvíjela se kultura a vyšší vzdělání začalo být dostupné širšímu okruhu lidí. Také podíl na politické moci byl v tomto období umožněn i jiným vrstvám než jen šlechtě, která naopak o svá feudální práva definitivně přicházela. 

TIP: Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Život v oněch časech nebyl tak uspěchaný, jako je tomu v dnešní době, a také mezilidské vztahy probíhaly poněkud jiným způsobem. Právě to je zřejmě hlavním důvodem skutečnosti, že v současné době pohlíží mnoho lidí na toto období s určitou nostalgií a vzpomíná na „staré dobré časy“ Rakousko-Uherska před příchodem strašlivé pohromy v podobě první světové války.

V léčbě rakoviny jsme svědkem úžasného pokroku. Přesto stále existují druhy rakoviny, které navzdory veškerému úsilí zůstávají neléčitelné. Ať lékaři použijí ozařování, chemoterapii nebo novější cílené aplikace léků, některé rakoviny tohle všechno bohužel přečkají. Jednou z nich je agresivní metastázující karcinom prsu s receptorem pro estrogen (ER+).

Jde o nejběžnější rakovinu prsu, která je v některých případech neléčitelná. Proto je velmi dobrou zprávou, že americký tým odborníků vyvinul novou léčbu, která je velice účinná proti této formě rakoviny prsu. Experimenty na myších ukázaly, že tato léčba nádor prsu prakticky úplně zničí.

Nádor s estrogenem 

Metastázující nádor prsu s receptorem pro estrogen využívá pohlavní hormon estrogen jako růstový faktor, podporující bujení nádoru. Současné léčby se snaží nádoru bránit ve využívání estrogenu. Nádor ale často zmutuje a roste dál. Vedoucí výzkumu David Shapiro z americké University of Illinois Urbana-Champaign a jeho tým nabízejí alternativní řešení.

TIP: Umělá inteligence je v diagnózách rakoviny prsu oficiálně lepší než lidé

Vyvinuli relativně malou molekulu, které říkají ErSO. Tato molekula dokáže přinutit buňky nádoru prsu s receptorem pro estrogen, aby spáchaly sebevraždu. U myší s uměle vyvolanám nádorem tohoto typu funguje skvěle. Po pár dnech je po nádoru i po metastázách v jiných orgánech. Co je ještě lepší, když pár buněk nádoru léčbu přežije a opět zahájí růst, zůstávají citlivé na ErSO a léčbu je možné úspěšně zopakovat. Nezbývá než věřit, že stejný postup bude fungovat i u lidských pacientů.

Misi robotického geologa InSight na rudé planetě provázejí problémy a ne vše se daří tak, jak NASA očekávala. Přesto nám poslal množství pozoruhodných dat a jeho průzkum přináší cenné objevy. Tým mise InSight nedávno zpracoval data získaná seismometrem Very Broad Band SEIS při zhruba tuctu zemětřesení na Marsu a odvodil z nich vnitřní strukturu rudé planety.

Jde o vůbec první seismologický průzkum vnitřních částí jiné terestrické planety než Země. Planetárním geologům se v rámci tohoto výzkumného projektu podařilo poprvé odhadnout velikost jádra Marsu, mocnost jeho kůry, a také strukturu jeho pláště. Stejně jako na Zemi k tomu využili seismické vlny, které se šířily vnitřkem Marsu při zmíněných zemětřeseních.

Vnitřek rudé planety

Badatelé tak například zjistili, že kůra rudé planety je mnohem tenčí, než původně předpokládali. Její tloušťka je zhruba 20 až 37 kilometrů. Na Zemi přitom kůra dosahuje do hloubek kolem 100 kilometrů. Pod kůrou se nachází mohutný plášť Marsu, který sahá do hloubky 1 560 kilometrů. Zemský plášť má přitom tloušťku asi 2 900 kilometrů.

TIP: Trable na Marsu: Robotický geolog InSight má problém s klíčovým přístrojem

Pod pláštěm v nitru rudé planety, tedy přibližně na půl cesty z povrchu do středu planety, začíná překvapivě gigantické jádro. Ukázalo se, že je mnohem větší a také kapalnější, než jsme čekali. Zatím není jasné, jestli má Mars pevně vnitřní jádro, tak jako Země. I tak jsou ale výsledky měření sondy InSight ohromujícím úspěchem, který posunul poznání geologie Marsu o světelné roky.

U zvířat byla v různých případech pozorována tendence více používat levé nebo pravé oko, což také odráží různou specializaci mozkových hemisfér. „Tento fenomén nás zajímal v souvislosti s tím, jak drozdi stěhovaví identifikují ve svých hnízdech vejce hnízdních parazitů,“ vysvětlil profesor Mark E. Hauber z univerzity v americkém Illinois. „Především jsme chtěli vědět, jestli drozdi, kteří ve svých hnízdech dokážou velmi dobře detekovat podstrčená vajíčka vlhovců, používají jedno oko víc než to druhé.“ 

Výzkumníci sledovali po dobu dvou let 26 hnízd drozdů stěhovavých (Turdus migratorius), na která zaměřili kamery. Díky tomu mohli vidět, jak drozdi reagují na napodobeniny cizích vajíček ve svých hnízdech. Některá nepravá vajíčka přitom měla podobný odstín modré, jakou jsou zbarvena vajíčka drozdů. Jiná byla čistě bílá a připomínala barevný základ, jež je vlastní vajíčkům vlhovců (ta jsou bílá s hnědavým žíháním). 

TIP: Jak přelstít kukačku: Ptáci opatřují skořápky vajec ochrannými prvky

Když drozdi zkoumali bílá vajíčka, nedávali přednost žádnému oku. Ale když se zaměřili na modrá vejce, byl u nich jednoznačný sklon k použití jednoho z očí. Někteří se dívali víc pravým, jiní levým. A ti, u nichž byla tendence k používání jedná strany nejsilnější, dokázali s největší úspěšností odhalit falešné vejce, které pak z hnízda vystrčili. Zdá se tedy, že u drozdů, a možná i u jiných ptačích druhů, se evolucí v jedné z hemisfér vyvinula specializovaná schopnost, která jim pomáhá bojovat proti hnízdním parazitům.

Dominantu národního parku Kilimandžáro na severu Tanzanie tvoří stejnojmenná spící sopka: Její vrchol ční do 5 895 metrů nad mořem, a jedná se tak o nejvyšší africkou horu. Její tři sopečné kužely Kibo, Mawenzi a Shira se mimo jiné proplétají legendami lidu Chagga, který obývá území jižně a východně od masivu. Jejich příběhy vyprávějí třeba o četných hrobech slonů, jež jsou údajně do hory vyhloubeny. 

Jako první Evropan spatřil Kilimandžáro německý misionář Johannes Rebmann roku 1848. Jeho svědectví pak zažehlo nadšení dobrodruhů starého kontinentu, kteří toužili vystoupat na zasněžený africký vrchol: Nejprve se podařilo zdolat sopečný kužel Kibo – v roce 1889 na něm stanuli německý profesor geologie Hans Meyer a rakouský horolezec Ludwig Purtscheller.

Rozšiřujeme hranice

Místo v seznamu světového dědictví si Kilimandžáro vysloužilo i proto, že jde o největší samostatně stojící vulkanický masiv světa. Je dokonce tak rozlehlý, že se na jeho ploše nachází hned pět vegetačních pásem. Proměnil se v domov například 405 ptačích druhů a více než 1 800 druhů rostlin; z říše savců tam pak nalezli útočiště mimo jiné levharti afričtí, sloni, buvolové a antilopy. 

TIP: Ledový výstup na Kilimandžáro: Možná jeden z posledních, než led definitivně zmizí

Národní park vznikl roku 1973, tehdy ovšem zahrnoval pouze vulkanický masiv a část okolního horského lesa. Samotné UNESCO přitom prosazovalo, aby se rezervace rozšířila. Došlo k tomu v roce 2005, kdy se stal její součástí veškerý horský les, jenž sopku obklopuje. Přesto tamní fauna i flóra čelí ohrožení, neboť do bohatých porostů vyrážejí pytláci či sběrači medu a jejich vinou poté propukají masivní požáry. Tamní přírodě nedají vydechnout ani ilegální dřevorubci a ledovou pokrývku zase zmenšuje globální oteplování: Podle nejhorších scénářů odtaje už do roku 2032. 

Toskánsko představuje nejznámější italský region, a není divu – oplývá totiž vším, co si turista může přát. Prastará městečka, rozlehlé vinice a dávno opuštěné usedlosti v sobě snoubí nádech romantiky s fascinující směsicí historie, příběhů a legend. Před tisíciletími tam svá sídla budovali Etruskové (viz Záhadní otcové antiky), později je zdokonalili Římané a ve středověku se v oblasti zrodila renesance, jež proměnila svět. 

Toskánskem kráčely osobnosti jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti nebo Niccolò Machiavelli, stejně jako slavní Medicejové, jejichž jména dodnes působí na návštěvníky coby magnet. Více než čtyřicet milionů turistů každý rok přilákají především slavná města v čele s Florencií, Sienou a Pisou, jež se honosí desítkami památek UNESCO. Pokud ovšem chcete poznat pravé Toskánsko, musíte se vydat na venkov, kde se v kamenných uličkách zastavil čas. 

Nedobytné Sorano

Na půli cesty mezi Římem a Florencií, téměř na hranicích se sousedním Laziem, leží třítisícové Sorano, obklopené malebně zalesněnými pahorky. Podobně jako ostatní městečka v regionu dostalo do vínku nádhernou polohu přímo na tufovém kopci, odkud impozantně shlíží na okolí již přes dva tisíce let.  

Už při vstupu do starého města snadno získáte pocit, že jste se ocitli v dobách dávno minulých. Neklidnou válečnou historii protkanou potyčkami s nedalekou Sienou dodnes připomíná pevnost Fortezza Orsini ze 14. století. Přezdívá se jí „Inespugnabile“ neboli „nedobytná“ a odborníci ji řadí k nejdokonalejším renesančním pevnostem celého Toskánska. Bezprostředně za mohutnou bránou zdobenou erbem stojí vysoká kamenná věž se střílnami a po jejích bocích se rozlévá mohutné opevnění. Svou původní funkci však již dávno ztratilo – dnes jej zdobí okna hotelových pokojů, nabízejících ubytování přímo v hradbách.

Ticho v zákoutích

Úchvatnému soranskému panoramatu dominuje hranatá zvonice a hodinová věž, tyčící se nad další ze zdejších pevností. Nazývá se Masso Leopoldino a v 18. století ji nechala vystavět aristokratická rodina Lorenů. Pahorek pod pevností je doslova posetý stařičkými domy a nebýt satelitních talířů na střechách, klidně byste se mohli cítit o dvě století zpět v čase. 

Uličky lákají k bezcílnému toulání a nasávání atmosféry v utajených zákoutích. Mezi nejzajímavější patří Via del Ghetto v bývalé židovské čtvrti, vystavěné na počátku 17. století na popud Medicejů. Ani v samotném centru však nelze čekat méně oprýskaných fasád – naopak dodávají Soranu charakteristický půvab zašlých časů. 

Toskánský klenot

Jen o deset kilometrů dál leží jiný opomíjený klenot jižního Toskánska: Sovana, rovněž pamatující ještě etruskou éru. Podobně jako její soused vyrostla na tufovém pahorku uprostřed lesů, navíc v blízkosti horkých pramenů. Germánští Langobardi, kteří město nad řekou Fiorou na přelomu 6. a 7. století dobyli, jej dokonce povýšili na své administrativní centrum. Dnešní Sovanu sice obývá asi jen 120 lidí, mohou se však pochlubit privilegiem života v jednom z nejkrásnějších italských městeček. Alespoň se to dočtete na ceduli přímo na jeho okraji – a při odjezdu nelze než souhlasit. 

Duši Sovany tvoří kamenné náměstí Piazza del Pretorio, obklopené prastarými domy, palácem Bourbon del Monte, pohádkovým archivem s hodinovou věží a kostelem Santa Maria Maggiore. Svatostánek z 13. století toho v minulosti zažil víc než dost: Ve středověku jej vyrabovali nejprve nájezdníci ze Sieny a krátce nato ze sousedního Pitigliana. Přesto, nebo možná právě proto, si uchoval své kouzlo. V interiéru se mísí románské a gotické prvky, stěny zdobí barevné fresky s biblickými výjevy. Skutečný skvost ovšem představuje kamenný baldachýn ze 7. či 9. století, údajně nejvzácnější v celém Toskánsku. 

Učebnice stavitelů

Za zmíněným archivem vybíhají z náměstí dvě uličky a levá z nich se brzy promění ve venkovskou stezku lemovanou vinicemi. Z bukolické idyly se pak zčistajasna vynoří impozantní katedrála, pomyslně střežící výhled na okolní pahorky s etruskými hrobkami. Vyrostla v 11. století pod patronátem tehdejšího papeže, který v Sovaně kolem roku 1020 přišel na svět jako Hildebrand. Když v roce 1074 usedl na Petrův stolec, přijal jméno Řehoř VII. a dodnes zůstává místním nejznámějším rodákem. 

Chrám by mohl sloužit coby učebnice architektury: Na první pohled působí jako „slepený“ z několika stavebních slohů, podle toho, který v daném období převládal. Uvnitř na vás potom dýchne monumentální, chladná prázdnota. 

Malý Jeruzalém

Ačkoliv Sorano i Sovana vynikají pitoreskním kouzlem, titul nejmalebnější obce jižního Toskánska náleží již zmíněnému Pitiglianu. Tyčí se přímo nad údolím, jež se dramaticky svažuje, zatímco do něj vrhá stín věž katedrály sv. Petra a Pavla. Mocný rod Orsiniů si nechal ve městě vybudovat ohromný palác, působící spíš jako pevnost. A všechny místní domy vypadají, jako by je někdo vystavěl bez ohledu na gravitaci. Při procházce starým městem tak budete neustále stoupat a vzápětí klesat, abyste po několika krocích opět mířili do kopce. 

TIP: Trefa do sýrového: Tradice kutálení sýra sahá v Toskánsku až do středověku

Ve zdejší židovské čtvrti žila početná komunita, a dokonce si vysloužila přízvisko „malý Jeruzalém“. První Židé se přistěhovali ve 14. století, jejich největší příliv však obec zažila po roce 1569, kdy museli opustit papežský stát a mnozí se uchýlili právě do blízkého Pitigliana. Rychle se začlenili, ale od 17. století byli nuceni platit zvláštní daně a nosit na klopě označení své etnické příslušnosti. Když navíc později podpořili Napoleona, sesypal se na ně hněv místních, kteří ghetto zčásti vypálili. Přesto jeho kouzlo nezničili. Dosud živou náboženskou tradici navíc evokují košer obchody, narazíte i na hebrejské muzeum a pochopitelně na synagogu: Slouží věřícím už více než pět set let, dnes ovšem většinou zeje prázdnotou. Po druhé světové válce se totiž do města vrátilo jen třicet Židů a další už nepřišli. 

Jedním z úspěšných postupů, jimiž vědci vylepšuj výkony autonomních dronů, jsou jejich závody s lidskými protivníky v různých disciplínách. Tým odborníků švýcarské University of Zurich nedávno dosáhl významného úspěchu, když jejich dron poháněný pokročilou umělou inteligencí porazil v rychlostním závodě dva drony s lidskými piloty. Samozřejmě nikoliv ledajakými piloty. Byli to profesionální závodníci s drony, kteří měli příležitost trénovat na trati před samotným závodem.

V sezóně 2019 se v rámci Drone Racing League poprvé uskutečnila soutěž autonomních dronů, které spolu soupeřily o lukrativní ceny. Soutěž vyhrál autonomní dron nizozemské Delft University, který byl o 12 procent rychlejší než autonomní dron na druhém místě. Když ale tento vítězný dron letěl bonusové kolo proti lidskému soupeři, kterým byl profesionální pilot Gabriel „Gab707“ Kocher, tak neměl sebemenší šanci.

Autonomní vítězství

Neuplynuly ani dva roky a situace se naprosto změnila. Kvadrikoptéru řízenou umělou inteligencí sledují externí kamery, které jí neustále posílají informaci o aktuální poloze, s níž pak pracuje řídící inteligence. Takto pilotovaný autonomní dron byl v každém kole závodu rychlejší než lidští piloti a jeho výkon byl více konzistentní.

TIP: Vyhýbání se překážkám ve vysoké rychlosti: Drony zvládnou už i vybíjenou

Zároveň to ale ještě nějaký čas potrvá, než budou drony vítězit nad lidmi na závodech Drone Racing League. Skutečný závodní dron se musí spoléhat na vlastní kamerový systém, který má na palubě. Další problém je v tom, že pro švýcarský dron musel počítač vytvářet optimální trajektorii letu v závodu asi tak hodinu. Obě tyto technické obtíže bude nejprve nutné překonat.