U další varianty ohledně budoucnosti českých tankových sil je třeba zmínit, že s leasingem techniky má čs. armáda zkušenost díky provozování letounů JAS-39 Gripen. Aktivita Evropské obranné agentury tak přichází možná právě včas.

Cena nového Leopardu 2A7+ se pohybuje kolem 9 000 000 dolarů, naproti tomu roční pronájem v rámci programu OMBT-Leo 2 by přišel asi na 1 500 000 dolarů. Za deset let minimálního pronájmu tedy zaplatíme téměř o 50 % více, nicméně ze zkušenosti víme, že politicky se bude mnohem snáze prosazovat menší úvodní investice, i když na konci bude částka výrazně vyšší. Byť tedy získáme dlouhodobý přístup ke sdíleným technologiím, opravárenským a výcvikovým kapacitám, celkové náklady představují oproti přímému nákupu jednoznačně nevýhodu tohoto řešení.

Repasování starších typů

V případě páté varianty – obstarání použitých strojů, již nezbývá mnoho možností. Pořídit oblíbený Leopard 2A4 s následnou modernizací lze jen obtížně, protože vozidla z přebytků se většinou už rozebrala a ve skladech zůstávají kusy v nejhorším technickém stavu. Navíc část starších verzí odčerpá i program OMBT-Leo 2.

Teoreticky se tedy dá poohlédnout v USA po abramsech ve verzi M1A1, která by mohla projít repasem a částečnou modernizací, popřípadě poptat v Británii typ Challenger 2 z přebytků. Zmínit musíme rovněž M60 Sabra Mk.III, které nám možná bude nabízet IMI. V takovém případě však vzniká otázka, proč má ČR modernizované tanky ze 70. let nahrazovat modernizovanými tanky ze 60. let, a to navíc za cenu srovnatelnou s nákupem nových strojů.

Made in Italy, France and GB

Stroji, které by vyhovovaly z hlediska našeho politického spojenectví a zároveň by nekladly zvýšené nároky na logistiku přesunů, by byly italský C1 Ariete nebo francouzský Leclerc, oba s hmotností kolem 55 tun. V případě Ariete by šlo o volbu o to zajímavější, že tento tank nese systém řízení palby Turms, který v omezené verzi využívá i modernizovaný T-72M4 CZ.

O dost těžší (75 tun v posledních verzích) je pak britský stroj Challenger 2. Bohužel všechny tři typy se již přestaly vyrábět. A jakkoli francouzská firma Nexter, výrobce tanku Leclerc, dlouhodobě deklaruje připravenost v případě zájmu znovu zprovoznit výrobní linku (což potvrdila i účastí na vývoji typu EMBT, kombinujícího podvozek Leopardu 2 s věží Leclerc), nedá se předpokládat, že by se AČR vydala touto cestou.

Nákup, či vývoj zbrusu nových?

Pokud by přezbrojení proběhlo výměnou za nový typ, k prvním adeptům budou patřit Leopardy 2A6 nebo 2A7+. V jejich prospěch hovoří geografická blízkost výrobce a dodavatele náhradních dílů i rozšíření typu v okolních zemích. Zmínit lze také mnohem lehčí francouzský Leclerc, jehož výroba může být obnovena a který by naší armádě dal více času na řešení problémů s infrastrukturou. Nelze opomenout ani Merkavy Mk.IV vzhledem k jejich příznivé ceně, dlouhodobě skvělým výkonům na bojišti a dobrým vztahům s Izraelem.

Poslední variantu představuje zapojení do vývoje nového typu. V roce 2015 vytvořily dvě velké zbrojovky, francouzský Nexter a německý Krauss-Maffei Wegmann, společnou firmu pod názvem KNDS. Několik týdnů předtím vystoupil ve francouzském parlamentním výboru pro obranu předseda představenstva KMW Frank Haun a prohlásil, že pokud se na tom obě vlády domluví, dokáže společná firma do pěti let vyvinout nový tank. Z dosavadní spolupráce zatím vzešel již dříve zmíněný hybrid podvozku Leopard 2 s odlehčenou věží leclercu (EMBT), zatím se však neví, v jaké fázi se nachází vývoj zcela nového typu v rámci programu MCGS.

Benátky jsou sice starobylé město, mnoho zpráv z časů římské říše o nich ale nemáme. Většina archeologů je přesvědčena, že vznikly z vesnic na ostrovech, někdy v časech po zhroucení Západořímské říše na konci 4. století. Na jednotlivých ostrovech a v lagunách se sice podařilo nalézt několik historických artefaktů, přesvědčivých důkazů je ale málo. Část vědců se přiklání k tomu, že dávné Benátky mohly přestavovat trvale osídlené místo, existuje ale i nemalá část vědců, kteří jsou opačného názoru.

Vlevo rekonstrukce římské cesty, vpravo situace dnes

Nedávný objev vědců z Institute of Marine Science (ISMAR) dává argumenty zastáncům osídlení v oblasti Benátek. Geofyzička Fantina Madricardo vedla výzkumný tým, který v roce 2020 objevil s pomocí sonaru v kanálu Treporti na dně Benátské laguny pozůstatky římské cesty. U cesty vědci objevili pozůstatky staveb, které zřejmě bývaly dokem a osídlením. Celkem 12 objevených struktur se vine zhruba 1 100 metrů v severovýchodním směru. Některé z nich jsou až 2,7 metru vysoké a na délku měří přes 50 metrů. Podstatné je, že tyto nálezy jsou o několik set let starší než předpokládaný původ Benátek na začátku středověku.

TIP: Zázrak zrozený z bažin: Kde se vzaly slavné Benátky?

Podle Madricardové, vše nasvědčuje tomu, že oblast Benátek byla osídlena již v římských dobách. Pravděpodobně šlo o několik menších trvalých sídel, která byla propojena cestami s blízkými obchodními stanicemi. Zároveň jde o důkaz, že v době římské říše se podstatná část Benátské laguny nacházela na souši, která byla snadno dostupná z hlavní pevniny. Před dvěma tisíci let, byla hladina moře v těchto místech asi o 2,5 metru níže, než je tomu dnes. Východní strana objevené cesty tak zřejmě představovala pobřeží, západní část hranici uzavřené vodní cesty.

Na větších hradech tvořilo služebnictvo (latinsky families, jinak též čeleď) až několik desítek lidí. V menších usedlostech by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ti všichni museli být k ruce hradnímu pánovi a jeho rodině. Ve středověku byl za šlechtice považován svobodný a urozený držitel statku, který podléhal zemskému právu. Neměl tedy vztah k žádné další instituci kromě panovníka.

V průběhu 15. století se začal panský stav uzavírat a stávalo se tak téměř nemožným, aby se z člověka neurozeného stal šlechtic. Ve druhé polovině 15. století již byla pevně stanovena pravidla stavovské společnosti. Nejvyšší postavení si vyhradili páni (nazývaní také barones, nobiles či Herren), ostatní se označovali za zemany, vladyky či rytíře. K šlechticům patřili i panoši, kteří byli ve služebném poměru k jinému šlechtici, stejně jako manové vázaní lenním slibem ke svému pánovi. Z této široké skupiny se postupně formovala nižší šlechta.

Správci a organizátoři

Po hradním pánovi následoval v hierarchii jeho purkrabí, který měl na starosti správu objektu a podléhali mu všichni služebníci. Dohlížel také na bezpečnost na území, které jménem svého pána spravoval. Na panovnickém dvoře měl navíc hlavní velitelskou funkci v případě války, kdy velel zemské hotovosti a v nepřítomnosti panovníka jej zastupoval v soudní funkci.

Na nejbohatších dvorech hráli významnou roli také heroldi, kteří měli na starosti organizaci jednání a slavností, postupně se také začali zabývat tvorbou erbů a jejich popisem. Tato funkce nabývala na významu s postupujícím středověkem, kdy se dvůr začal více „formalizovat“ a kromě praktických úkolů začal vládce i šlechtici dbát i na etiketu a hlavně sebeprezentaci.

S nástupem renesance a rozvojem panských dominií, která tvořilo několik měst, městeček a vesnic, začaly vznikat další funkce. Jednou z nich byl například hejtman, který měl za úkol zastupovat vrchnost a stal se také nejvyšším správním úředníkem. Sídlil v centru panství a řídil jeho chod – přiděloval ostatním úkoly. Některé jeho povinnosti mohl, pokud bylo třeba, převzít purkrabí.

Strážci klidu

Na bezpečí hradu dohlíželi zbrojnoši. Obvykle se jednalo o několik v boji cvičených mužů, kteří měli na starosti nejen hlídky, ale také pořádek na hradě. Často tvořili součást pánovy družiny a část jej doprovázela na tažení, kde mu v boji asistovali a mimo bojiště se o něj starali. Zbraně a zbroj měli uloženy ve zbrojnici, která musela být umístěna na bezpečném, snadno dosažitelném, ale i dobře střeženém místě hradu. 

Větší hradní domácnosti měly i své dveřníky, z nichž byl asi nejznámějším Jan Žižka z Trocnova, který v této funkci působil na dvoře Václava IV. Dveřník u pánovy komnaty zajišťoval, aby pána nikdo nerušil v nevhodnou chvíli a naopak ohlašoval či uváděl očekávané návštěvy.

Z lesa až na panský stůl

Na dvorech bohaté šlechty bylo osazenstvo kuchyně vskutku bohaté – našli bychom zde kuchmistra, který dohlížel na její správný chod, rozděloval jednotlivé úkoly a sám pokrmy dochucoval. K ruce mu byli kuchtíci či kráječi a o čistotu nádobí se staraly ženy – myčky nádobí. Všichni tito pomocníci bývali ubytovaní přímo v kuchyni, kde spali na lavicích či na zemi na slámě, kterou si vždy nanosili a ráno opět uklidili. Kuchmistr jakožto vážený člověk míval vlastní pokoj či alespoň komůrku.

Na královských dvorech dohlíželi na organizaci lovu lovčí, kteří také cvičili psy. Lesy a všechna zvěř byly zprvu majetkem krále, jenž propůjčoval právo lovu šlechtě a církevním osobám. Postupem času si však mohli lovčí dovolit i bohatší šlechtici, kteří napodobovali dvůr svého vládce. Navíc získali část lesů do svého držení. Lovčí se také lovu věnovali profesionálně a dodávali předem určenou zvěřinu do hradní kuchyně.

Duchovní a vzdělanci

V bohatších domácnostech mohli mít i kaplana, který se staral o duchovní život hradního pána, jeho rodiny a hradní posádky. V ranějších dobách také vedl kancelář, ale jeho funkci postupně přebírali školení úředníci, kteří dohlíželi na hospodářský chod domu. Hradní kaplan sloužil mše v kapli, ale měl i funkci zpovědníka pánovy rodiny. Někdy také mohl vychovávat a vyučovat jeho děti.

Obzvláště bohatí šlechtici mohli na svých dvorech hostit či dokonce dlouhodobě zaměstnávat umělce či vzdělance. Ti nejbohatší si také mohli držet lékaře. Platilo to však spíš pro panovnický dvůr, jemuž se teprve na konci středověku začali přibližovat nejbohatší magnáti.

Péče o oře a děti

O koně se staral štolba či podkoní a obvykle mu byl k ruce i pomocný pacholek. Kůň byl nejdůležitějším dopravním prostředkem. Vyjíždělo se s ním jak na cesty, tak na lov či do boje a používal se k tahání vozů pro přepravu většího objemu nákladu. Bylo proto nezbytné, aby k hradu patřily i stáje, kde měli koně připravené své stání a štolba je mohl náležitě opečovávat. Měl na starosti jak běžnou údržbu (sedlání či odsedlání, hřebelcování, vysušování, uklízení), tak případné speciální požadavky, když se koni něco stalo či onemocněl. Čas od času musel brát koně na projížďky, když je pán či další obyvatelé hradu nestihli dostatečně protáhnout při běžných úkolech.

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Bylo obvyklé, že pokud manželky šlechticů nemohly či nechtěly kojit (případně dokonce při porodu zemřely), najímaly se kojné. Někdy to byly ženy, které o dítě přišly, ale stále měly mateřské mléko, ale také mohly být statnější postavy a odkojit jak dítě vlastní, tak i pánovo, které potom mělo při kojení přednost. Kojné potom také často dítě vychovávaly. Mohlo mít ale i zvláštní chůvu.

Planeta Jupiter má největší a také nejsilnější magnetické pole ze všech planet Sluneční soustavy – jeho zdroj je zhruba 20 000× silnější než zdroj magnetického pole Země a v závislosti na intenzitě slunečního větru může dosahovat až k oběžné dráze Saturnu. Je tak monumentální, že některé velké měsíce Jupiteru obíhají uvnitř jeho magnetického pole. Týká se to i měsíce Io, který je známý svou bouřlivou vulkanickou aktivitou. Io se totiž nachází v příboji rozbouřených gravitačních sil mezi Jupiterem a dalšími velkými měsíci. 

Vědci odhadují, že vulkány na Io každou sekundou vychrlí do vesmíru tunu plynů a prachu. Část tohoto materiálu se rozdělí na elektricky nabité ionty a elektrony, které pak padají na Jupiter. Procházejí přitom magnetickým polem Jupiteru, které urychluje elektrony směrem k pólům plynného obra. Během toho procesu dochází ke tvorbě zvláštních rádiových vln s vlnovou délkou desítek metrů, kterým se říká dekametrické (DAM, podle anglického Decametric radio emissions).

Zpěv Jupiterova měsíce

Meziplanetární sondě Juno, která operuje na oběžné dráze kolem Jupiteru, se podařilo tyto specifické rádiové vlny zaznamenat. Nyní je analyzují vědci z Goddardova kosmického střediska NASA a věří, že se jim z nich podaří vyčíst leccos zajímavého o magnetických polích Jupiteru.

TIP: Proč je Jupiterův měsíc Io plný sopek, které tryskají až 500 km nad povrch?

Badatelé se již mimo jiné dozvěděli, že elektrony, které jsou zodpovědné za dekametrické rádiové záření, vyzařují spoustu energie – mnohem více, než jsme si mysleli. Rozdíl odhadované a zjištěné intenzitě je podle vědců až 23násobný. Vědecká asistentka a přední členka vědeckého týmu analyzující záznam Yasmina Martos se přitom domnívá, že zmíněné elektrony nemusejí pocházet jen z vulkanické aktivity měsíce Io, ale také z dalších zdrojů, například z magnetosféry Jupiteru anebo ze slunečního větru.

Že čtyřlístky nosí štěstí, je známá věc. Méně známým faktem je že jde o výsledek velmi složité genetické mutace, jejíž rozřešení motá vědcům hlavy již několik desítek let.

Lidská DNA je uspořádána do tzv. pravotočivé dvoušroubovice, která je tvořena dvěma vlákny DNA, které se obtáčí kolem společné osy a interagují spolu. Vlákna jsou tzv. antiparalelní, což znamená, že směřují opačnými směry. DNA čtyřlístku je ale mnohem složitější.

Čtyřlístek z vesmíru

Jetele existuje více než 300 druhů a roste v podstatě na všech kontinentech. Se čtyřlístky je nicméně nejčastěji spojován jetel plazivý. Tato rostlina je allotetraploid a jde v podstatě o hybrid. „Ploid“ znamená chromozom, „tetra“ znamená čtyři, což značí, že jetel bílý má dvojnásobné množství chromozomů než lidé a konečně předpona „allo“ znamená, že každý pár chromozomů pochází z různých druhů jetele. Genetická struktura jetele tak vedle té lidské vypadá, jako by snad ani nepocházel ze Země.

Vysvětlení je ale prostší – jetel plazivý, podobně jako mnoho jiných rostlin, je náchylný k mezidruhovému mísení. Vzhledem k jeho značné rozšířenosti a velkému počtu odrůd tak vznikají ideální podmínky pro vylepšení vlastní DNA šroubovice.

Jak nalézt čtyřlístek? V létě

Přestože se biologům zatím DNA čtyřlístku rozmotat nepodařilo, dílčí úspěchy si již připsali. Podařilo se jim například identifikovat genom společný pro třílisté rostliny. Tento genom bývá podle vědců v letních měsících potlačen a větší šance na nalezení čtyř a více lístků proto existuje v teplejších měsících. Podle biologů je pravděpodobné, že „třílistá varianta“ je možnou adaptací rostliny na nedostatek tepla. 

TIP: Levá, nebo pravá? Co určuje, kterou ruku budete v životě preferovat?

Složitost genetického spletence jetele dokládá i zápis v populární Guinnessově knize rekordů. Jistá Shigeo Obara, totiž v roce 2009 našla na louce u městečka Hanamaki City rostlinu, s neuvěřitelnými 56 lístky na jednom výhonku. A uznejme: nalézt padesátišestilístek, už vyžaduje pořádnou porci štěstí.

Tollundský muž je jednou z nejslavnějších přirozených mumií, které byly nalezeny v rašeliništích. Byl objeven v roce 1950 v rašeliništi na Jutském poloostrově v Dánsku, v tak dobrém stavu, že byl nejprve považován za oběť nedávné vraždy. Zachovaly se jeho vlasy, nehty, kůže i vnitřní orgány. Tollundský muž sice zahynul násilnou smrtí, jak dokládá kožená smyčka na jeho krku, nikoliv ale v nedávné minulosti. Ve skutečnosti jde o muže z doby železné, který žil ve 4. století před naším letopočtem.

Okolnosti smrti Tollundského muže stále nejsou úplně jasné. Nina Nielsen z dánského Museum Silkeborg a její spolupracovníci v nedávno zveřejněném výzkumu znovu a důkladně analyzovali obsah střev této mumie. Doufali přitom, že tím osvětlí příčinu jeho smrti. Analýzou zbytků rostlin a pylu, a také chemickou analýzou steroidů a proteinů zjistili, že Tollundský muž naposledy jedl asi den před smrtí. Byla to kaše, která obsahovala ječmen, rdesno, len a nejspíš i nějaké ryby. Zásadní byl objev plev.

TIP: Nefalšovaná paleo dieta: Jaké bylo poslední jídlo ledového muže Ötziho?

Samotná kaše z obilnin by nebyla nic moc zvláštního. Pozoruhodné ale je, že velké množství plev bylo nalezeno i v útrobách jiné podobné mumie z rašeliniště, takzvaného Grauballského muže, který byl objeven ve stejné oblasti a pochází ze stejné doby jako Tollundský muž. Podle archeologů je možné, že dotyční měli shodou okolností velmi podobné jídlo. Jako pravděpodobnější se podle vědců jeví, že šlo o jistý druh rituálu. V takovém případě by Tollundský muž, Grauballský muž, a také další podobné mumie byli do rašelinišť obětováni.

Dojem chuti hovězího masa ve vegetariánském hamburgeru předpokládá notnou dávku práce na chuti, textuře, barvě, ale také odolnosti vůči tepelnému opracování nebo vjemu, který tyto výrobky vyvolávají v ústech. „Je velmi složité najít rostlinný protein, který by se podobal masu,“ řekl šéf sekce aromat ve švýcarské firmě Firmenich Emmanuel Butstraen. Jednou z velkých obtíží je nutnost vyhnout se nepříjemným druhotným chutím. Hrachové proteiny mají tendenci uvolňovat hodně hořkosti, na kterou jsou chuťové pohárky velmi citlivé.

Chutě modelované počítačem

Rostlinné proteiny mohou mít zelený tón, který připomíná jablka nebo zelené hrušky, pachuť fazolí, svíravou chuť nebo pocit sucha, dodává další detaily šéf inovací a specialista na chuťové technologie Jérome Barra. Aby nepříjemné chutě zakryli nebo kompenzovali jinými chutěmi, používají odborníci na aromata širokou škálu ingrediencí.

Vzhledem ke stovkám a stovkám možných kombinací používá Firmenich pro jejich kombinování umělou inteligenci. „Umělá inteligence může vytvořit miliony možností,“ říká nadšeně Barra. Algoritmy umožňují přezkoumat širokou škálu příchutí, ale také berou v potaz preference spotřebitelů, technická nebo regulační omezení, a tak omezí kombinace přísad, ze kterých pak odborníci na příchutě vytvoří takové chutě, které otestují s šéfkuchařem. Umělá inteligence umožnila zejména vyvinout aroma, které navozuje specifickou chuť grilovaného masa. Algoritmy pomohly najít grilované tóny, které existují v rostlinném světě.

TIP: Trable s milovaným steakem: Bude umělé maso chutnat stejně jako to reálné?

„Rostlinná strava představuje velmi významný posun ve stravování,“ říká generální ředitel společnosti Firmenich Gilbert Ghostine. Náhražky masa a také mléčných výrobků podle něj patří mezi trendy s největším potenciálem růstu ve stravování.

Podle studie švýcarské banky Credit Suisse má celosvětový trh s náhražkami masa a mléčných výrobků v současnosti hodnotu přibližně 14 miliard dolarů (305 miliard Kč). Do roku 2030 by jeho hodnota mohla stoupnout na 143 miliard dolarů (3,1 bilionu Kč) a do roku 2050 na 1,4 bilionu dolarů (30,5 bilionu Kč).

Bohaté zásoby spodní vody vynesly Kalifornii přezdívku „americký roh hojnosti“. Jen v tamní oblasti Pajaro Valley se teplomilným plodinám jako artyčokům, hlávkovému salátu, jahodám či květáku daří natolik, že ročně vydají sklizeň v hodnotě miliardy dolarů. Zemědělcům přitom k podobnému výsledku stačí obhospodařovat pouhých 11 tisíc hektarů půdy. Aby však rostliny na horkém pobřeží prospívaly, potřebují dostatečné zavlažování.

Už desítky let se tam osvědčuje systém tzv. zvodní, mechanismů schopných čerpat podzemní vodu ze vzdálenějších lokalit a přivádět ji na pole. Pokud se jí ovšem takto odčerpá příliš mnoho, naruší se přirozená rovnováha její hladiny a půda začne absorbovat jinou, nejbližší dostupnou vláhu – konkrétně z blízkého oceánu, jehož slaná voda se mísí se sladkou a zvyšuje tak její salinitu. Pro pěstitele jde o závažný problém, neboť slaná závlaha je pro rostliny toxická. 

Jídlo pro miliardu

S nepříznivým důsledkem intenzivního zemědělství bojují v Kalifornii přinejmenším od roku 1946, kdy se poprvé začalo hledat celostátní řešení. Cílem je vrátit pod zem dostatek sladké vody, aby už se nemísila s tou mořskou. A čím dřív se to podaří, tím lépe. Jen za posledních šest let se totiž hladina podzemních zdrojů snížila o celý metr a dnes se z velké části nachází pod úrovní moře. „O problému se nemluví. Ale průsak slané vody může zcela zničit zásoby pro budoucí generace,“ varuje Ron Duncan, manažer vodní správy z města Soquel Creek, které patří k nejvíc zasaženým. 

Nevelká kalifornská obec na břehu Tichého oceánu se sice stala nechtěným symbolem plíživé hrozby, ta se však zdaleka neomezuje pouze na Kalifornii. Poptávka po podzemní vodě stoupá celosvětově s tím, jak rapidně roste produkce potravin, průmyslová výroba i výstavba měst. Odhaduje se, že zavlažování pomocí zvodní v přímořských oblastech po celém světě dnes umožňuje pěstovat plodiny až pro miliardu lidí. V důsledku však mořská voda proniká tam, kam nepatří: Například v indonéské Jakartě už kontaminovala prameny vzdálené 11 kilometrů od pobřeží, v indickém Madrásu pak ještě o čtyři kilometry dál ve vnitrozemí. Avšak zatímco asijské vlády se k riziku stavějí zatím spíš vlažně, v Kalifornii už intenzivně pracují na jeho odvrácení.

Záchranné potrubí

Nemohou totiž ignorovat ještě jednu hrozbu – stále palčivější sucha, jimž musí oblast během letní sezony čelit. Hydrologové předpokládají, že klimatická změna slaný průsak dál zintenzivní. Nedostatečné srážky totiž nedokážou kompenzovat ztráty způsobené odčerpáváním vody potřebné pro zemědělství. Důsledek se patrně plně projeví až v dalších letech, ale přípravy na jeho nevyhnutelný dopad začaly už před více než dvěma dekádami. 

TIP: Kalifornie se propadá: Je to kvůli suchu a ztrátám podzemní vod

Pilotní projekt zorganizovalo kalifornské město Watsonville v roce 1998. Tehdy jej protkala zhruba 30kilometrová síť potrubí rozvádějící recyklovanou odpadní vodu z místní čističky. Namísto do moře nově putuje k žíznivým kořenům rostlin, takže zemědělci už nespotřebují tolik podzemních zdrojů. Systém se osvědčil, záhy jej přejalo několik okolních obcí a na radnicích jsou spokojeni: Například v Salinas Valley se slaný průsak od roku 2013 nezvyšuje. Jinde pro změnu zkoušejí spotřebovanou vodu vracet pod zem pomocí injektáží.

Po vypuknutí druhé světové války se italský diktátor Benito Mussolini ocitl ve složité situaci. Dobře věděl, že je jeho armáda slabá a na operace velkého rozsahu dosud nestačí. Se zapojením do bojových operací proto původně nepočítal dříve než v roce 1943. Jenže po německých bleskových vítězstvích na západě bylo náhle vše jinak a „duce“ se obával, že s takovou by na něj při dělení kořisti už nic nezbylo.

Proto Itálie 10. června 1940 ukvapeně vstoupila do války proti západním mocnostem. Francie brzy kapitulovala a Mussolini svoji pozornost přesunul na britská území. Italové měli již před válkou několik kolonií v Africe, z nichž největší byla Libye. Sousední Egypt zase ovládali Britové, v jejichž rukou se nacházel i strategicky veledůležitý Suezský průplav. Italský generální štáb si dobře uvědomoval, že ovládnutí této námořní tepny by znamenalo obrovský vojenský i politický triumf.

Síly protivníků

Britským jednotkám na Středním východě velel generál sir Archibald Wavell, jehož pozice nebyla v době vstupu Itálie do války jednoduchá. Disponoval totiž jen 50 000 muži, navíc roztaženými na obrovském území severovýchodní Afriky. V samotném Egyptě se dalo po příjezdu menších posil počítat s pouhými 36 000 vojáků, zatímco Italové zde mohli nasadit 250 000 mužů pod velením maršála Rodolfa Grazianiho. Kromě toho měli k dispozici 1 400 děl různých ráží, 339 lehkých a 70 středních tanků, 8 500 nákladních automobilů a více než 300 letounů.

Přes velkou početní převahu se však do boje příliš nehrnuli. Během prvních tří měsíců po vstupu Itálie do války probíhaly v pohraničních oblastech mezi Egyptem a Libyí jen menší boje, v jejichž průběhu Britové jasně prokázali mnohem vyšší kvality svých nepočetných jednotek. 

Obr na hliněných nohou

Když pak počátkem srpna 1940 italská přesila vtrhla do Britského Somálska a po přemožení pouhých 1 500 nepřátelských vojáků tuto kolonii obsadila, začal být Mussolini netrpělivý: domníval se, že podobně by mohly proběhnout i operace v Egyptě. Začátek útoku stanovil na 8. srpen, ale ten Graziani nedodržel a váhavý italský útok z Libye začal až 9. září.

Invazi do Egypta měly provést jednotky 10. armády pod velením generála Maria Bertiho, který mohl počítat s deseti divizemi a podpůrnými jednotkami. Brzy se však ukázalo, že rozhodně nepůjde o bleskovou válku v německém stylu. Italské nákladní automobily trpěly vysokou poruchovostí, což zdržovalo přesuny větších jednotek. První akce také jasně potvrdily, že předchozí výcvik vojáků, stejně jako bojová morálka, byl mizerný. Podobně na tom Italové byli i s výzbrojí, zastaralou a někdy dokonce nefunkční.

Nepříliš přesvědčivý postup

Přesto dosáhli alespoň dílčích úspěchů. Jejich oddíly nejprve znovudobyly pohraniční pevnost Forte Capuzzo, která padla Britům do rukou již dříve, a poté pronikly 80 km do egyptského vnitrozemí. Muži z 1. divize obsadili 16. září město Sídí Barrání a o pár kilometrů východněji vydal Graziani rozkaz postup zastavit. Mussolinimu to zdůvodňoval tím, že kvůli nedostatku motorových vozidel musela většina jednotek postupovat pěšky a muži jsou již unavení. Obsazené území je navíc třeba zajistit.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Přes diktátorovu nespokojenost a výzvy k dalšímu postupu prožili vojáci 10. armády následující týdny budováním nových silnic, vodovodů a dalších zařízení, která by jim umožnila postoupit hlouběji do Egypta. Situaci zkomplikoval italský útok na Řecko 28. října 1940. Přes původní optimistické představy totiž Řekové kladli zuřivý odpor a italská ofenziva ostudně ztroskotala.

Pokračování v úterý 3. srpna