Žraloci se starají o regulaci dalších živočišných druhů. Požírají staré, nemocné a slabé jedince a tím pomáhají stimulovat různé populace mořských zvířat. Množství žraločích druhů je specializováno na rozdílné typy kořisti a o to těžší je říct, co přesně by se stalo, kdyby žraloci ze světových moří zmizeli. Odpověď na tuto nejen zajímavou ale především velmi důležitou otázku je předmětem odborných dohadů. Podle výsledků mnoha studií však lze s určitostí soudit, že pro oceány ani pro člověka by nešlo o nic pozitivního.

Ploutve a žraločí „odpad“

Dříve bylo pro člověka žraločí maso v zásadě nezajímavé, ale prořídlá hejna komerčně lovených ryb (zejména tuňáků) společně s módním diktátem udělaly ze žraloků zdroj potravy. Z ekonomického hlediska mají největší hodnotu ploutve, z nichž se v Asii připravuje speciální polévka. Kvůli ploutvím lidé loví žraloka hnědého, býčího, černoploutvého, ostronosého, sleďového, modrého, liškouna obecného a různé druhy kladivounů. Rybáři jim ploutve zaživa odřežou a zmrzačené tvory házejí zpět do moře, kde se buď utopí, nebo jsou okamžitě sežráni jinými jedinci. Odborníci odhadují, že takový osud postihne za rok asi 200 milionů jedinců.

TIP: Jak loví žraloci aneb Vyrovnané šance nerovných protivníků

Mimo ploutve není žraločí maso pro rybáře tolik lukrativní. Využívá se ovšem žraločí chrupavka a žraločí játra, u nichž se věří, že mají protirakovinné účinky a všeobecně blahodárně působí na lidské zdraví. Jejich skutečný účinek ovšem dosud nebyl prokázán klinickými studiemi.

První kroky nezbytné cesty

Masový lov žraloků odstartoval v roce 1986. Od té doby utrpěla veškerá žraločí populace, ale kriticky poklesly zejména stavy žraloka černoploutvého (o 93 %) a tygřího (o 97 %). Populace žraloka býčího, žraloka velrybáře a kladivouna obecného klesly dokonce o 99 %!

Rybáři se pochopitelně snaží, aby úlovky v jejich sítích byly co nejbohatší, ale přesto dochází k poklesu, což jednoznačně svědčí o vyčerpání populací. Žraloci, obzvlášť velké druhy, dosahují pohlavní dospělosti až v desíti letech a obnova zdecimovaných populací proto trvá velmi dlouho. Žralokům je třeba poskytnout právní ochranu. Jako první přistoupila k tomuto kroku Jihoafrická republika, kde byl již v roce 1991 vyhlášen žralok bílý za chráněný druh. Až v roce 2009 USA velmi zpřísnily zákony na ochranu žraloků a regulaci rybolovu, přičemž se zaměřily zvláště na metodu „finningu“ (odřezávání ploutví).

K zajištění produkce žraločích ploutví a masa bylo dále zvažováno zřízení žraločích farem podobných lososím, které existují například u kanadských břehů. V případě žraloka je ale z hlediska dlouhého reprodukčního cyklu a vysoké potravní náročnosti provozování takových zařízení nemožné.

Vítězství rozumu

Intenzivní rybolov přivedl některé druhy žraloků, včetně aktuálně velmi ohrožených, na pokraj vyhubení. Pro jejich záchranu je třeba zavést přísné kvóty, nebo dokonce dočasně zakázat lov v klíčových oblastech. Hlavně velké dlouhověké druhy tak budou moci obnovit své populace. Jestliže bude lov pokračovat dál stejným tempem, budeme některé druhy za pár let znát již jen z fotek a filmů.

Velká šance pro žraloky spočívá v tom, že si rozumní a odpovědní lidé uvědomí, že mořím by bez vrcholových predátorů hrozil kolaps. Zodpovědný přístup by mohl podpořit i fakt, že přímořským zemím mohou ekonomicky přinést mnohem více živí než mrtví žraloci. Možnost se s nimi setkat totiž láká mnohé turisty a zejména potápěče. Takzvaný ekoturismus je v dnešní době mezi lidmi velmi oblíbený a díky němu se daří zachraňovat velké množství živočišných i rostlinných druhů. Doufejme, že ochrana žraloků bude stále sílit a podaří se nám zastavit nebo alespoň zpomalit jejich vymírání.

Dvouplošná koncepce již na začátku 40. let minulého století beznadějně zastarala a ani její nejlepší zástupci se svými výkony nemohli rovnat moderním jednoplošníkům. Mezi tyto zastaralé stroje patřily i Fiaty CR.42 Falco (Sokol), jež byly proto odsouzeny hrát při většině střetnutí roli outsiderů. Jednu z příčin, proč velení Regia Aeronautica tak dlouho sázelo na dvouplošné stíhačky, představovaly úspěchy starších Fiatů CR.32 ve vzdušných střetnutích během španělské občanské války.

Zde si italské dvouplošníky vedly poměrně dobře i proti strojům jednoplošné koncepce a tradicionalisté se domnívali, že podobné výsledky lze očekávat i od nového typu.

Prototyp CR.42 vzlétl 23. května 1938. Měl koncepci dvouplošníku celokovové konstrukce (potah byl částečně plátěný) s pevným podvozkem a odkrytou kabinou. Fiaty CR.42 zůstaly ve výrobě od začátku roku 1939 až do roku 1944. Celkem vzniklo 1 817 či 1 819 strojů, z nichž poslední byly po italské kapitulaci a okupaci severu země Německem produkovány rovnou pro Luftwaffe, jež stroje používala k výcviku a jako užitečné noční bitevní stroje.

Fiat CR.42 Falco

• ROZPĚTÍ: 8,7 m
• DÉLKA: 8,62 m
• VZLETOVÁ HMOTNOST: 2 295 kg
• MAX. RYCHLOST: 438 km/h
• DOSTUP: 10 500 m
• DOLET: 775 km
• POHONNÁ JEDNOTKA: 1× hvězdicový Fiat A.74 R1C38 o 624 kW
• VÝZBROJ: 2× 12,7mm kulomet
• OSÁDKA: 1 muž
• UŽIVATELÉ: Belgie, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Švédsko

Jako první zasáhly do bojů druhé světové války CR.42 belgického letectva v květnu 1940. Od června téhož roku pak své „sokoly“ velmi aktivně nasazovalo také Regia Aeronautica. Na začátku války si italské CR.42 vedly v Africe a Středomoří poměrně dobře. V manévrovém souboji dokázal být Falco díky skvělé obratnosti, citlivosti řízení a robustnosti draku celkem nebezpečným protivníkem i starším jednoplošníkům (hurricane). Proti výkonnějším strojům však již byl zcela bez šance.

Působivá planetární mlhovina NGC 7009, známá též pod jménem Saturn, se zjevuje z temnoty v podobě skupiny podivně tvarovaných bublin krásně svítících v odstínech růžové a modré barvy. Tento pestrobarevný snímek byl pořízen pomocí výkonného zařízení MUSE a dalekohledu ESO/VLT v rámci projektu, který se poprvé zaměřil na mapování rozložení prachu v nitru planetární mlhoviny.

Odkaz umírající hvězdy

Planetární mlhoviny nemají ve skutečnosti s planetami nic společného. Mlhovinu Saturn vytvořila málo hmotná hvězda, která v závěrečné fázi svého života expandovala do vývojové fáze rudého obra a následně začala odhazovat vnější plynné obálky. Hmotu odfukoval silný hvězdný vítr a intenzivním ultrafialovým zářením ho ozařovalo odhalené horké jádro umírající hvězdy. Vznikla tak mlhovina tvořená prachem a barevně svítícím plynem. V srdci mlhoviny Saturn leží zbytek samotné hvězdy, viditelný i na snímku, který se pomalu stává bílým trpaslíkem.

Vedle pozůstatku zanikající hvězdy snímek mlhoviny Saturn odhaluje i mnoho spletitých struktur včetně eliptické vnitřní slupky, vnější obálky a hala. Rovněž ukazuje dvojici dosud nezobrazených proudů vycházejících z mlhoviny na obě strany podél její delší osy, které jsou ukončeny jasnými útvary – označovanými jako „ansae“ a známými i u jiných planetárních mlhovin.

Členům týmu se podařilo nalézt také neobvyklé prachové vlnové struktury, jejichž přítomnost není dosud zcela vysvětlena. Prach se vyskytuje v celé mlhovině, ale na okraji vnitřní slupky byl detekován významný pokles jeho koncentrace. Zdá se, že v tomto místě dochází k jeho destrukci. Existuje několik možných mechanismů, které mohou být za tento proces zodpovědné. Vnitřní slupka je totiž v podstatě expandující rázovou vlnou, která může být schopna prachová zrna rozbíjet nebo je dodatečně zahřívat, což vede k jejich vypaření.

Kyle Hubler je velkým fanouškem příběhů o čarodějnickém učni Harrym Potterovi. Kromě toho je ale také učitelem na oregonské střední škole v Hillsboro. Nadšený učitel se rozhodl spojit obě své vášně a na vlastní náklady přetvořil školní učebny do podoby bradavických kolejí.

TIP: Rodinka posedlá Harry Potterem si doma vykouzlila jídelnu z Bradavic

K výzdobě použil předměty ze své sbírky memorabilií s tematikou Harryho Pottera, mnoho dalších pak nakoupil z vlastní kapsy v železářství a v internetových aukcích. „Jako malý jsem vždycky snil o tom, že se jednou do Bradavic podívám a mé přání se mi splnilo,“ okomentoval svůj počin Kyle Hubler. 

Nad výzdobou Kyle strávil 70 hodin a jak je vidět z fotografií i pozitivních ohlasů, nebyl to promarněný čas. „Mám rád svoji práci i mé studenty a chci, aby se ve škole cítili co nejlépe a učení je bavilo,“ popsal své pocity zapálený učitel. 

„Bylo to to nejšílenější, co jsem kdy na kole udělal,“ okomentoval pro Huffington Post svou divokou jízdu Michal Kollbek. Michal je cyklonadšenec původem z Polska, trvale ale žije v Kalifornii. Pro svou jízdu si vybral známý pískovcový útvar nacházející se na okraji arizonského městečka Sedona.

Pokud vám záběry nepřijdou dostatečně odstrašující, podívejte se, jak jízda po strmé stěně pískovcové skály vypadá z pohledu samotného jezdce.

Na pohled půvabná kosmická bublina je známá pod označením mlhovina Srpek (NGC 6888). Nachází se v souhvězdí Labutě, přibližně 5 tisíc světelných let od Země. Motorem tohoto vesmírného útvaru je Wolf-Rayetova hvězda (WR 136) – velmi hmotná hvězda s vysokou svítivostí a velmi krátkou dobou života. Tato hvězda odhazuje ve zběsilém tempu svoje vnější vrstvy - vzniklý hvězdný vítr se sráží s pomaleji se pohybující obálkou, kterou hvězda odvrhla zhruba 250 000 lety, když se stala rudým obrem.

Výsledkem tohoto procesu jsou dvě rázové vlny - jedna se šíří směrem ven a druhá dovnitř. Vlna šířící se dovnitř zahřívá hvězdný vítr na teploty, při kterých vyzařuje rentgenové záření. Jakmile hvězda spotřebuje veškeré palivo, čeká ji nevyhnutelný konec v podobě explodující supernovy.

Než jsem se do Mexika před rokem přestěhovala, byla jsem zde už několikrát na dovolené. A to nejen na těch skvostných plážích poloostrova Yucatán, ale i v místech, kde lidé neznají telefon ani ledničku a prádlo perou v řece. Mexiko je pro nás Evropany úplně jiným světem. Moře střídají hory, aktivní i neaktivní vulkány, pouště, pralesy nebo pyramidy plné záhad. Všechno je krásně barevné a lidé jsou vždy dobře naladění. Pokud přijedete na pár dní, budete nadšeni. 

Jako nahá v trní

Jenže mezi turistou a člověkem, který tu žije, je velký rozdíl. Vzpomínám si, že první týden jsem vycházela jen na střechu, abych pověsila prádlo. Pocítila jsem totiž respekt z okolního světa. Pokud nejste na krásné pláži, kde splýváte s davem turistů, rychle si uvědomíte, že vypadáte jinak. Mezi snědými tvářemi a menšími postavami se tu cítím jako nahá černoška v malém moravském městě. Na pohledy doprovázené výkřiky „güerita“ („plavovláska“ nebo také „pěkná běloška“) jsem si dosud nezvykla.

V Česku by to ženě asi lichotilo, stejně jako to může lichotit některým Mexičankám, já ale za každou takovou tváří vidím potenciálního únosce, a tak klopím zrak, nereaguji a jdu dál svým směrem. Někomu to může připadat přehnané, ale plakáty pohřešovaných dívek visící na sloupech mě nutí k opatrnosti. A tak jsem se naučila usmívat se maximálně na prodavačky a přítele a při náhodném osobním kontaktu s případným zvědavcem omezuji informace o sobě na minimum.

Času je dost

Mexiko mě změnilo. Po věčném spěchání a honění se za něčím se tu pro mě zastavil čas. Ten jakoby neexistuje, nedodržuje se, nikdo není dochvilný. „Přijdu za deset minut“ znamená „přijdu za hodinu“, a tak se můžete před domluvenou schůzkou bez obav někde zdržet.

Zpočátku mě mexická nedochvilnost a laxnost štvala, ale pak jsem si uvědomila, že mi to i něco přináší: Když nemusíte spěchat, díváte se víc kolem sebe. Najednou vidím krásné kytky, zajímavé stromy, barevné fasády domů, vnímám teplo slunce a vůni každého stánku s jídlem. Všímám si lidí, jejich tváří a pozoruji děti, které skoro nic nemají, a přesto se usmívají. Sleduji přátele, jak se na uvítanou líbají a objímají, vidím zručné řemeslníky, které tu ještě nestihly nahradit stroje. 

Za peníze všechno

Život bez pravidel se však nevztahuje jen na čas. Dá se říct, že zákon a pořádek v Mexiku nikomu nic neříká. Jezdit na diskotéku s pivem v ruce a stejně se vracet i domů je na běžném pořádku, o marihuaně ani nemluvím. Cílené policejní kontroly jsem zde viděla snad jen jednou, a pokud k nějaké ojedinělé dojde, stačí mít v kapse patřičný obnos. Peníze jsou tady nedostatkovým zbožím, ale pokud je máte, zajišťují vám právo prakticky na všechno. Zkuste se však na „strážce pořádku“ obrátit v případě nouze – jen těžko si pak budete jistí, na které straně vlastně stojí…

Pokud umíte španělsky, máte obrovskou výhodu – hodně totiž ušetříte. Když Mexičan vidí turistu, otvírá pomyslný ceník na stránce „stoprocentní přirážka“. Zpočátku, když jsem ještě jazyk neovládala moc dobře, to na mě taxikáři zkoušeli taky, a tak jsem jich musela oslovit třeba pět, než přistoupili na standardní cenu. Dnes už se jich ani neptám, za kolik mě kam dovezou, a rovnou jim strčím obnos do ruky. Když mají problém, umím argumentovat. Umíte-li však jejich řeč, rádi se s vámi pobaví, zasmějí, usmlouvají cenu k oboustranné spokojenosti a třeba vám i poradí, kam jít a kam ne – zvlášť pokud jde o jídlo.

Země nadšených jedlíků

Mimochodem, kdybych se tu nekrotila, vypadala bych jako sud. Mexičané totiž jedí rádi a pořád. Snídat biftek je pro ně stejně přirozené jako dát si ho v jedenáct k večeři. Už si ani neumím představit, jaké by to bylo nedostat k jídlu limetku nebo se nezapotit u pikantních chilaquiles. Pokud byste ale čekali divoké fazole nebo čtvrtkilový steak, na jaký jste zvyklí z evropské „mexické restaurace“, možná byste byli zklamaní. Chuť jídel není tak plná, někomu se zpočátku může zdát až moc jednoduchá a víc pikantní. Všechno se však změní, když začnete vnímat čerstvé ingredience, ze kterých se pokrmy připravují. Žádné omáčky z prášku, sušené bylinky, kilo soli a pepře nebo kořenící směsi, ale ručně dělané placky z kukuřičné mouky, čerstvý koriandr a právě namíchané guacamole.

Pro určení pikantnosti papriček se používá Scovilleho stupnice pálivosti. Vyplývá z množství alkaloidu kapsaicinu v dotyčné papričce, který stimuluje receptory jazyka. Sladká paprika neobsahuje žádný kapsaicin a na Scovilleho stupnici má hodnotu 0. Stoprocentní kapsaicin má na této stupnici hodnotu 16 milionů jednotek.

Před pár měsíci jeden velšský farmář, ve spolupráci s odborníky z Nottingham Trent University, vypěstoval papričky Dragon Breath (česky Dračí dech), které obsahují neuvěřitelných 2,48 milionů jednotek Scovilleho stupnice. Přesto v tuto chvíli drží jen druhé místo v historickém žebříčku pálivosti.

TIP: Pravidelná konzumace pálivých jídel snižuje riziko úmrtí

Nejpálivější papričkou je totiž v tuto chvíli Pepper X, jejímž tvůrcem je Ed Currie ze společnosti PuckerButt Pepper Co. Její pálivost přitom odpovídá téměř životu nebezpečným 3,18 milionům jednotek Scovilleho stupnice. Rekordní paprička vznikla po téměř 10 letech pečlivého křížení různých typů papriček.

Po první bitvě u El Alameinu, v níž Britové v červenci 1942 zastavili postup Rommelovy tankové armády Afrika, měl podle požadavku Winstona Churchilla podniknout velící generál Claude Auchinleck okamžitý protiútok. K tomu však nedošlo, a tak byl Auchinleck odvolán ze svých funkcí.

Do boje s Rommelem

Ve vedení Vrchního velitelství Středního východu jej nahradil generál Harold Alexander a 8. armádu měl převzít generálporučík William Gott (1897–1942), zkušený důstojník, který bojoval již v první světové válce a nyní se velmi dobře osvědčil i v poušti severní Afriky.

Než ale stihl 8. armádu skutečně převzít, zastihla jej smrt. Dne 7. srpna 1942 nastoupil generál Gott na letišti Burg-el-Arab do dopravního letounu Bristol Bombay, který sem jako každý den dopravil z Káhiry zásoby a poštu a zpět evakuoval raněné vojáky.

Britský stroj náležící k 216. peruti RAF pilotoval teprve devatenáctiletý seržant Hugh James. Gott, který letěl do Káhiry na důležité jednání, se posadil vedle řadových vojáků a dvoumotorový stroj se vydal na cestu ve velmi malé výšce (zhruba 15 m), která jej měla uchránit před německými stíhači.

Náhoda, nebo prozrazení?

Existují spekulace, že Němci o cestě nového velitele 8. armády věděli ze zachycené rádiové zprávy, a ať už je to pravda nebo ne, faktem zůstává, že britský letoun se brzy stal terčem skupiny Messerschmittů Bf 109 od stíhací eskadry 27, v jejímž čele letěl vrchní šikovatel Emil Clade. Ten přesnou střelbou zapálil bristolu oba motory a seržant James musel zahájit nouzové přistání.

To se mu povedlo na jedničku, jenže když už z letounu začali prchat první vojáci, poddůstojník Bernhard Schneider v kokpitu dalšího messerschmittu provedl poněkud nerytířskou věc: vrak transportního letadla z malé výšky pokropil kulometnou dávkou, která zabila 17 vojáků včetně generálporučíka.

Na druhé straně ale tento akt také může podporovat verzi o tom, že šlo skutečně o operaci s jednoznačným cílem Williama Gotta odstranit. V každém případě měl tento sestřel kromě generálovy smrti i jiný důsledek: velení 8. armády se ujal do té doby nepříliš známý generálporučík Bernard Montgomery, pozdější vítěz nad Rommelovým Afrikakorpsem.

Další části seriálu Generálové padlí za druhé světové války:

• Maurice Rose (vyšlo 31. srpna)
• Gerhard Schmidhuber (vyšlo 7. září)
• Werner von Fritsch (vyšlo 14. září)
• Nikolaj Fjodorovič Vatutin (vyšlo 21. září)
• William Gott (vyšlo 28. září)

Neutrinová observatoř IceCube, která se nachází v Antarktidě, kousek od jižního pólu, je skvělá na detekci vysokoenergetických neutrin z vesmíru. Detektor neutrin tvoří 5 160 optických modulů, které jsou rozmístěné asi v jednom kilometru krychlovém antarktického ledu.

Vědce napadlo, že by observatoř IceCube mohla přispět k vyřešení záhady rychlých rádiových záblesků, tedy velmi krátkých a velmi energetických impulsů v rádiové oblasti spektra, které jsme před časem objevili na obloze.

Souvisejí rychlé rádiové záblesky s kosmickými neutriny?

Pokud by se totiž detektoru neutrin IceCube povedlo propojit tajemné rychlé rádiové záblesky s extrémními neutriny, byl by to velký úspěch. Jestliže zdroje rychlých rádiových záblesků vyzařují vysokoenergetická neutrina, tak by to mohlo vyjasnit řadu otázek jak u rychlých rádiových záblesků, tak i u neutrin.

TIP: Extrémní událost: Observatoř Swift vystopovala srážku neutronových hvězd

Podle Justina Vandenbrouckeho z Wisconsinské univerzity a jeho kolegů jsou vysokoenergetická neutrina a rádiové záblesky jedněmi z nejvíce fascinujících záhad dnešní astrofyziky. Bylo by skvělé je propojit. Badatelé přiznávají, že se jim to zatím nepodařilo. Nespojili s rychlými rádiovými záblesky ani jedno neutrino detekované na IceCube. Ale nevzdávají to.