V našem stínu pomalu ale jistě vyrůstají rozmanité umělé inteligence. Není úplně jednoduché se s tím smířit a někteří lidé to řeší velmi svérázným způsobem.

Nedávno vyšlo najevo, že jistý Anthony Levandowski, bývalý inženýr společnosti Google, založil novou sektu uctívající technologie, která vyrůstá v Silicon Valley. Sekta si říká Cesta budoucnosti (anglicky Way of Future) a mezi její základní teze patří víra v božskost umělé inteligence.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Sám zakladatel nové sekty má v současnosti spíše světské starosti, protože ho Google žaluje asi o 2 miliardy dolarů kvůli krádeži tajemství spojených s technologií autonomních automobilů.

Ara hyacintový (Anodorhynchus hyacinthinus) je největším papouškem, který je schopen letu. Mezi papoušky jej může váhově trumfnout ještě nelétavý novozélandský kakapo soví (Strigops habroptilus), ale v kategorii vzrůstu jsou tito arové v každém případě na prvním místě. Od hlavy po ocas dorůstají až jednoho metru a každé rozepjaté křídlo měří asi 40 centimetrů. Dospělí jedinci váží 1,2–1,7 kilogramu.

TIP: Záhadný případ papoška sovího aneb Holky se rodí jen v nouzi

Arové hyacintoví jsou pozoruhodní nejen kvůli velikosti a nádhernému zbarvení. Živí se převážně ořechovými jádry a jejich silné zobáky dokážou rozlousknout nejen skořápky makadamových ořechů, ale poradí si dokonce s ořechy kokosovými.

Trofej „milovníků přírody“

Mezi červencem a prosincem hnízdí v dutinách starých stromů, kde samička snese většinou jedno vejce. I v případě snůšky dvou vajec většinou ale přežije jen jedno mládě – to, které se vyklube o pár dní dříve a nepřipustí žádnou vážnou konkurenci v boji o rodiči přinesenou potravu. Vajíčka navíc pojídají krkavcovití ptáci, vačice a nosálové.

Hlavní hrozbou pro tyto nádherné opeřence ovšem nejsou jejich přirození nepřátelé, ale lidé. Ti jednak stojí za ztrátou přirozeného prostředí arů a jsou zodpovědní i za kvetoucí černý trh, který dodává hyacintové krasavce bohatým „milovníkům přírody“.

Odborníci odhadují, že v 80. letech 20. století bylo z divočiny odchyceno 10 000 arů hyacintových. Poslední odhad jejich stavů z roku 2004 říká, že volně žije ještě zhruba 6 500 kusů, z toho 5 000 v brazilském Pantanalu. Dnes je chov těchto vzácných ptáků a jakýkoli obchod s nimi protizákonný.

První defenestrace, kterou dobře známe ze školních lavic, zažehla v létě roku 1419 husitskou revoluci. Další z roku 1618 je obvykle nesprávně nazývaná jako „druhá“. Tou zase započalo české stavovské povstání proti habsburským vládcům, které nakonec přerostlo v nechvalně proslulou třicetiletou válku. Důvod, proč se o „mezidefenestraci“ z roku 1483 tolik nemluví, spočívá pravděpodobně v tom, že po ní nenásledovala žádná dlouhá válka, a tak postrádá svůj symbolický význam coby důležitý historický mezník. Její důsledky však byly dlouhodobé a zásadní, přestože se dotkly především pražských měst a mnohem méně zbytku království.

Nejdříve si přiblížme atmosféru doby a situaci, v níž se krvavý převrat odehrál. Na přelomu 15. a 16. století u nás vládli dva králové z dynastie Jagellonců, kteří se během své vlády museli neustále potýkat s dědictvím dřívějších dob. Tímto nechtěným břemenem byl pro katolické krále husitský odkaz, který byl i po mnoha desetiletích stále živý. Oficiálně bylo totiž povoleno obojí vyznání, jak katolické, tak kališnické, které vyznávalo přijímání pod obojí (utrakvismus, odtud název utrakvisté). Soužití obou náboženských skupin bylo dost neklidné a neustále vznikaly třenice jak mezi utrakvisty a pravověrnými katolíky, tak mezi jednotlivými frakcemi, které se samy hlásily ke kalichu.

Zkorumpovaná honorace

Politická situace v samotné Praze zůstávala za Jagellonců stejně potenciálně výbušná, jako se ustanovila za vlády „husitského krále“ Jiříka z Poděbrad. Ten po obsazení hlavního města roku 1448, kdy se úspěšně chopil moci, dosadil na radnice pražských měst sobě loajální konšely, díky kterým si pak mohl z pražské oblasti vytvořit silný mocenský pilíř svého panování. Stejně jako ve zbytku Čech, i zde byli v převaze umírnění kališníci. Katolíci a radikální husité zůstávali stále jen minoritami, ač významnými. Městské poměry se postupně ustálily, i samospráva se navenek zdála být o něco demokratičtější. Ve skutečnosti však klíčové úřady pražských měst zcela ovládla úzká skupinka vzájemně spřízněných měšťanů v čele s prvním purkmistrem Starého Města pražského Vaňkem Valečovským z Kněžmosta.

Vzniklá „kamarila“ si začala nárokovat výlučné, ba přímo oligarchické postavení. Její prominenti navíc zastávali i důležité posty v celozemských úřadech. Po úmrtí Jiřího z Poděbrad roku 1471 pokračovali ve svém působení nezměněným stylem i po nástupu dalšího panovníka, Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471–1516). Během dlouhých let nerušeného spravování pražských záležitostí tito měšťané nedokázali odolat vábení moci a začali se nezákonně obohacovat z obecního majetku a z příjmů do městských pokladen. Stížnosti na zkorumpované pražské konšely se dostaly i před mladého krále, ten však s nimi dlouho nic nedělal, neboť někteří z obviněných byli součástí královského dvora a jeho nejbližšími rádci a přáteli.

Vladislav byl navíc velice slabým panovníkem. Jeho chabé pokusy o kontrolu Prahy se nesetkaly s úspěchem. Nedokázal si ani vydobýt kontrolu nad rychtami pražských měst předtím, než roku 1490 nadobro přesídlil do uherského Budína. Rychtář, který se staral o veřejný pořádek v jednotlivých městech a který měl se svými lidmi na starost hlavně policejní práci, byl tradičně královským úředníkem. Přesto radní pražských měst tyto úřady odkoupili.

Ulice žádá spravedlnost

V polovině sedmdesátých let nespokojenost pražských měšťanů s jejich konšely narostla natolik, že začali hrozit ozbrojenými nepokoji ve všech pražských městech. Nakonec král nechal kvůli tomuto nátlaku roku 1476 některé čelní konšely na Starém a Novém Městě odvolat a provinilcům vyměřit peněžní pokuty. To už stál v čele pražské vládnoucí kliky po zemřelém Vaňkovi Valečovském, Jan Velvara Samuel. Ten byl jeho zeť s Valečovským úzce spřízněn, což asi nejlépe vystihuje fakt, že se stal dědicem nejen jeho rozsáhlých majetků, ale i jména. Začal se podepisovat coby Samuel Valečovský z Hrádku.

On sám sice trestu z roku 1476 nakonec ušel (zachránila jej přízeň krále Vladislava), přesto jeho klika po zemětřesení na pražských radnicích ztratila značnou část svého vlivu. Nově vybraní konšelé se rekrutovali převážně z měšťanů věrných králi, díky čemuž se do pražské politiky pozvolna vracel katolický vliv. Připomeňme, že král Vladislav byl katolíkem, i když se v Čechách musel opírat hlavně o šlechtu a města většinově vyznávající přijímání podobojí. Vždy však alespoň opatrně deklaroval svou snahu o rekatolizaci země a této snahy se nikdy zcela nevzdal. Každodenní politika a náboženství se začaly znovu nebezpečně propojovat.

Incidenty mezi radikálnějšími utrakvisty a katolíky na sebe nenechaly dlouho čekat. Občas se dokonce týkaly i samotného krále. Například o svátku Božího Těla na začátku léta roku 1480 se střetla dvě velká náboženská procesí, katolické a utrakvistické, uprostřed úzké uličky a žádné z nich nehodlalo tomu druhému ustoupit. A to přesto, že v katolickém zástupu byl přítomen sám panovník. Vůdce utrakvistického zástupu, kněz Olbram, odmítl uposlechnout králův přímý rozkaz k uvolnění cesty, což rozhněvalo jednoho z králových dvořanů, pana Jindřicha Zajímače z Kunštátu, jenž kněze inzultoval.

Dokončení: Rozbouřené davy vzaly útokem radnici, klášter i židovskou čtvrť

Týden po incidentu přišla reakce kališníků, kteří na Starém Městě uspořádali vzdoroakci, na které zazpívali králem dříve zakázanou protipapežskou píseň Věrní křesťané, silně doufejte. Panovník dal poté zatknout sedm staroměstských měšťanů, obecních starších a bývalých konšelů, kteří byli podezíráni z přípravy tohoto vystoupení. Později následovala další zatýkání radikálních husitů, mimo jiné čtyř utrakvistických duchovních, přičemž jeden z nich věznění na Karlštejně nepřežil. Ač bylo příčinou jeho smrti onemocnění žlučníku, v Praze se z něj stal ihned mučedník pro víru, v písních připodobňovaný k Janu Husovi či Jeronýmu Pražskému. Říkalo se mu Michal Polák, protože pocházel z Polska a bylo mu už šedesát let, takže není divu, že útrapy vězení špatně snášel.

Severoatlantická aliance naplánovala koncem roku 1995 misi IFOR (Implementation Force, 1995–1996), aby zabezpečila naplnění Daytonské mírové dohody. Ve výcvikovém prostoru v Boleticích začal také výcvik příslušníků AČR, kteří se měli operace zúčastnit. Češi vyslali do akce jak vojáky z povolání, tak záložníky, přičemž celková síla kontingentu se pohybovala kolem 850 mužů. Asi padesát z nich působilo na různých velitelstvích, zhruba 800 vojáků pak tvořilo 6. mechanizovaný prapor zařazený v únoru 1996 do sestavy 2. kanadské mnohonárodní brigády v rámci britské mnohonárodní divize.

Naše jednotka odjela na Balkán vyzbrojena víc jak 300 kolovými i pásovými vozidly včetně obrněných BVP-2 nebo transportérů OT-64. V čele praporu stál podplukovník Josef Sedlák. Během operace IFOR vybudovali příslušníci českého kontingentu pět základen, přičemž velitelství praporu se nacházelo v obci Donja Ljubija. Prapor zajišťoval klid na asi 3 600 km² a jeho ženisté zlikvidovali stovky protipěchotních a protitankových min. Kromě toho také zabavili celkem 246 pěchotních, protiletadlových a těžkých zbraní, 65 ručních granátů a velké množství munice.Operace IFOR se zúčastnili také čeští letci. Osádky vrtulníků Mi-17, letounů An-26 a L-410 plnily nejčastěji přepravní úkoly, ale podílely se i na průzkumu.

V Bosně a Hercegovině

Na IFOR plynule navázala mise SFOR (Stabilization Force, 1996–2004). Češi byli nově začleněni pod britské velení do sestavy mnohonárodnostní divize Jihozápad a plnili úkoly v severozápadní Bosně. Kontingent tvořilo velitelství, vrtulníkový odřad s dvaadvaceti vojáky a opět 6. mechanizovaný prapor o síle asi 600 vojáků.

V čele našich jednotek stanul podplukovník Josef Prokš. Jádro kontingentu tvořili příslušníci 43. výsadkového mechanizovaného praporu, 44. výsadkového a průzkumného praporu a 23. mechanizovaného praporu. Prapor se rozmístil po obou stranách takzvané zóny separace oddělující znepřátelené strany. Velitelství sídlilo v obci Donja Ljubija v Republice srbské a logistická základna zase v Bosanské Krupě na území Federace Bosny a Hercegoviny.

První mechanizovaná rota odpovídala za oblast Sanského Mostu, 2. mechanizovaná rota střežila oblast Nového Gradu, kde most přes řeku Unu spojuje srbské a chorvatské území, 3. mechanizovaná rota operovala po obou stranách hranice. Hlavní úkol příslušníků praporu spočíval v zajištění prostoru a bezpečných podmínek pro návrat uprchlíků. K tomu sloužilo pravidelné hlídkování a pozorování rizikových prostorů a objektů. Češi kromě toho zajišťovali demobilizaci místních jednotek znepřátelených stran, jejich odzbrojení a stažení do kasáren.

Vojáci se věnovali i pátrání po válečných zločincích a zároveň rozvíjeli spolupráci se zástupci místní samosprávy, s nevládními organizacemi a představiteli mezinárodních úřadů. Na konci března 1997 zahájily svoje operace také dva české vrtulníky Mi-17 z kanadské základny ve městě Velika Kladuša. Jejich osádky vykonávaly přepravní lety a také vysazovaly výsadky, přičemž provedly 4 772 letů, přepravily 17 421 cestujících a 647 t nákladu. V době komunálních voleb v Bosně a Hercegovině v září 1997 vyslala AČR k zabezpečení přepravy a k monitorování situace další dva vrtulníky.

O měsíc později se však udála tragédie, když 25. října 1998 jeden z našich strojů při stoupání narazil do horského hřebenu u obce Stipanići. Zemřeli major Jaromír Nasavrcký a kapitáni Rostislav Samec a Bohumil Vávrů. Mandát mírové operace SFOR 1 skončil v červnu 1998, kdy vstoupil v platnost mandát pro SFOR 2 trvající až do dubna 2004. Kromě zmíněné osádky vrtulníku přišla AČR také o ženistu praporčíka Ivana Zapadla, jenž zemřel na následky zranění po výbuchu minometného granátu, který zneškodňoval.

Pojem „superměsíc“ vychází z astrologie, a ačkoliv zavání tajemnem a výjimečností, z astronomického hlediska se nejedná o nijak mimořádný jev. Jako superměsíc označujeme úplněk či nov nastávající poblíž tzv. perigea, což je bod lunární dráhy, v němž se náš souputník nachází k Zemi nejblíž.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Vzhledem k poměrně vysoké výstřednosti své trajektorie se může Měsíc v perigeu k naší planetě přiblížit až na 356 400 km, zatímco v opačném bodě, tzv. apogeu, se vzdaluje až na 406 700 km. V důsledku různých vzdáleností má tudíž měsíční kotouč v perigeu na nebi asi o 14 % větší zdánlivý průměr a o třetinu větší plochu než v apogeu a je také o třetinu jasnější. Jako superměsíc lze označit přibližně každý čtrnáctý úplněk.

Poslední skutečně velký superměsíc byl k vidění 14. listopadu 2016, kdy byl dokonce Zemi nejblíže (356 509 km) od 26. ledna 1948. Další superměsíc bude k vidění 4. prosince 2017, kdy bude Měsíc od Země dělit 357 492 km.

Mezi nejpodivnější rekordy zapsané v Guinnessově knize odjakživa patří nejdelší nehty, s nimiž musí člověk skutečně žít – nikoliv si je pouze nechat narůst kvůli komisaři a posléze ostříhat. Své o tom ví Chris Waltonová, která v této kategorii držela prvenství až do tohoto roku, kdy se svých ozdob vzdala. Uvolnila tak místo Ayanně Williamsové, jež má nehty na rukou celkově dlouhé 576,4 cm a pěstovala si je 23 let. 

Číňanka Jou Ťien-sia se pro změnu chlubí bezkonkurenčními řasami o délce 12,4 cm. Benny Harlem se pak do knihy dostal díky nejvyššímu účesu zvanému „hi-top fade“, kdy jsou vlasy po stranách zastřiženy na krátko, zatímco zbytek se nosí dlouhý a vyčesaný do výšky – v Bennyho případě konkrétně do 132 cm.

V 19. století zaznamenalo poštovní spojení v habsburské monarchii prudký rozvoj. Po napoleonských válkách však ještě mělo hlavně ve východní části říše do moderní sítě daleko. Tuto situaci zachycuje mapa Übersichts Karte der fahrenden Posten in dem Oesterreichischen Kaiserstaate, jejíž název lze přeložit jako „Přehledná mapa poštovních linek v Rakouském císařství“. V roce 1826 ji vydal geograf a kartograf Franz Raffelsperger, který působil ve Vídni.

Nerovnoměrné propojení

Vysoká hustota poštovních tras v našich a rakouských zemích přitom ostře kontrastovala s relativně pustými Uhrami. Například v oblasti dnešního Slovenska se nacházely jenom dvě trasy: Vídeň (Wien) – Bratislava (Pressburg) – Piešany (Pőstyany) a Budapešť (Pesth) – Košice (Kaschau), jež pokračovala přes Dukelský průsmyk do Haliče.

Mapa se nezaměřuje jenom na domácí linky, ale dokládá také poštovní propojení napříč evropskými státy státy včetně Francie, Ruska a Osmanské říše. Znázorňuje i klasifikaci poštovních stanic a tras podle jejich důležitosti. Například v Čechách jednoznačně dominuje hlavní pošta v Praze (Prag), na Moravě a ve Slezsku kromě hlavní pošty v Brně (Brűnn) existovaly filiálky v Olomouci (Ollműtz), Opavě (Troppau) a v Krnově (Jaegendorf).

Na Plutu jsou velké pánve plné exotického ledu. Taky jsou tam „plovoucí“ ledové hory. A letos vědci na Plutu objevili podivné kusy ledu, které dosahují výšek pozemských mradodrapů.

Viníkem je zřejmě odpařování ledu

Jeffrey Moore z výzkumného centra NASA Ames Research Center a jeho kolegové ve své nové studii tvrdí, že výjimečné ledové útvary na Plutu, které se vyskytují v nejvyšších nadmořských výškách Pluta, poblíž jeho rovníku, vznikly kvůli vzájemnému působení uloženin ledu a vypařování ledu.

TIP: Pluto v hadí kůži: Nové snímky New Horizons vyvolávají otázky

V atmosféře Pluta metan mrze a krystalizuje ještě předtím, než se dostane na povrch, kde pak vznikají uloženiny metanového sněhu a ledu. Někdy se ale na Plutu mění klima a zmrzlý metan se pak odpařuje, přičemž během milionů let vznikají úchvatné tvary ledových čepelí. Podobný jev známe z chilských And, kde vypařování vodního ledu tvaruje takzvané ledové kajícníky, útvary vysoké až 5 metrů.

Uživatele kokainu mohou nově prozradit i otisky prstů. Metabolity kokainu - benzoylecgonin a methylecgonin, se totiž dostávají do kožních papilárních linií. Odhalení nepomůže ani mytí rukou.

Skutečnosti využívá nový test odhalující užívání kokainu, při kterém testovaný člověk otiskne prst na speciální papír. Tento papír je pak možné ihned analyzovat pomocí hmotnostní spektrometrie a jednoduše zjistit, zda dotyčný kokain užil.

TIP: Ve kterých evropských městech se bere nejvíce drog? Odpověď najdeme v kanalizaci

Vědci novou metodu vyzkoušeli na 239 otiscích prstů a s detekcí kokainu uspěli v 99 procentech případů. Podle nich by se tato rychlá a bezpečná metoda testování kokainu mohla prosadit přibližně do deseti let.

Náznaky spojující těžké deprese se zánětlivým onemocněním mozku se objevovaly již dříve. Takřka výhradně však šlo o teorie, vycházející z rozborů mozků zemřelých pacientů. Potvrzení přímé souvislosti by lékařům v mnohém usnadnilo léčbu pacientů s depresemi. 

Nový výzkum britských vědců nyní tuto souvislost potvrzuje. Pomocí mozkových skenů se vědcům povedlo zachytit stopy zánětu mozku u lidí, které kvůli těžké depresi pronásledují myšlenky na sebevraždu.

TIP: Máte depresi? Sociální média to zjistí rychleji a přesněji, než lékaři

Až doposud přitom měli odborníci k dispozici pouze vzorky mozkové tkáně lidí, kteří své myšlenky na sebevraždu dotáhli do konce. Teď je to poprvé, kdy nebyly použity posmrtné vzorky, ale údaje o stavu mozku u živých pacientů s těžkou depresí.