Mláďata se vylíhla z vajec odebraných z divočiny a inkubovaných v zoo v Laosu. Představují novou naději na reintrodukci druhu v rámci programu na záchranu krokodýlů siamských (Crocodylus siamensis), mokřadů a dalších přidružených ekosystémů v provincii Savannakhet.

„Jsme nadšeni z představy, že se populace těchto krokodýlů rozroste o dvacet zdravých jedinců,“ říká poradce pro plánování ochranných projektů z Wildlife Conservation Chris Hallam. „Je to malý, ale důležitý krok k záchraně cenné části přírodního dědictví pro budoucí generace.“

TIP: Proč se nebezpeční krokodýli vracejí zpět k lidským obydlím

Vejce jsou odebírána ve snaze zvýšit počet přeživších mláďat, která jsou zvlášť zranitelná. Zpět do přírody se vrátí až v průběhu druhého roku svého života, kdy jsou dostatečně velká a silná, aby se vyhnula zbytečné smrti. Úspěch projektu však do značné míry závisí i na místních obyvatelích. Jestliže budou s ochránci přírody spolupracovat, mají i oni šanci na udržení mokřadů, která představují hlavní zdroj jejich obživy.

Dva týdny starý snímek Damiana Peache nabízí vskutku zajímavou podívanou – dvojici komet pohybujících se „v blízkosti“ hvězdokupy Plejády. Vlevo je kometa C/2017 O1 ASAS-SN - blok vypařujícího se ledu o rozměru několika kilometrů s jasnou komou okolního plynu, které dominuje zeleně zářící uhlík. U středu snímku se nachází kometa C/2015 ER61 PanSTARRS, s jasně viditelným dlouhým ohonem. Pravé části snímku dominují rozzářené Plejády - otevřená hvězdokupa, vzdálená 380 světelných let od Země. 

Blízkost trojice zachycených objektů je pochopitelně pouze relativní, zatímco od jasně modrých hvězd Plejád nás dělí stovky světelných let, obě komety se momentálně nachází v prostoru blízké Sluneční soustavy. Kometa C/2017 O1 se aktuálně pohybuje ve vzdálenosti 153 milionů kilometrů od Země, a od komety C/2015 ER61 nás v tuto chvíli dělí zhruba 250 milionů kilometrů. Obě vlasatice jsou na nočním nebi k vidění (za pomoci triedru) v souhvězdí Býka.

Vyjma umělých vln, které vám dovolí zasurfovat si pohodlně a bezpečně v jakémkoli počasí, lze také využít firem­ního pokerového turnaje či virtuálních závodů jako další aktivity v programu večírku. Sa­mozřejmostí je vlastní gastro produkce, uzpůsobená k přání klienta. Součástí prostor je surfový simulátor s hudeb­ním klubem – možno živou hudbu, prostorným barem, kavárnou a venkovní terasou. Vánoční večírek, týmové setkání – dle zaměření, které aktuálně uvnitř firmy v rámci týmové strategie řešíte. S tím Vám pomůžeme! Budeme se těšit, Tým Surf Arena.

Káva podle nového výzkumu poskytuje daleko více výhod, než jen fungování lidí před desátou dopoledne. Zdá se, že nabízí i dlouhodobou podporu zdraví. Francouzští odborníci prokázali, že když někdo popíjí minimálně tři šálky kávy denně, a zároveň má HIV anebo žloutenku C, sníží tím riziko úmrtí o polovinu. Má to prý co dělat s protizánětlivými účinky a podporou jater.

TIP: Neznámá rizika kávy: Jak oblíbený horký nápoj ovlivňuje náš organismus

Nejde ale jen o nemocné se závažnými chorobami. Když si dávají tři šálky kávy zdraví lidé, snižují tím podle francouzských vědců riziko vzniku rakoviny jater o 35 procent. Existují také studie, podle nichž zaručuje pití více kávy delší život. Ani s kávou se to ale nesmí přehánět, neboť jak známo: všeho moc škodí!

Každých pět sekund kolem něj vybuchovaly miny a ohlušovaly ho rány vietnamských ostřelovačů. Přes svá zranění však v rukou dál třímal železný stojan minometu, ládoval ho střelami a bránil základnu. Ve chvílích, kdy ustala nepřátelská palba, pomáhal evakuovat zasažené parťáky a vietnamské spojence. Za necelé čtyři dny boje zabil seržant Bennie Adkins při obraně vojenského tábora A Shau za války ve Vietnamu v roce 1966 celkem 175 nepřátel a ustál 18 střelných zranění. V roce 2015 jako válečný veterán obdržel Medaili cti od tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy.

Adkins sám k tomu uvedl: „Dostal jsem medaili za všech šestnáct dalších amerických pěšáků, kteří se do té bitvy zapojili, obzvlášť za těch pět, kteří se nedostali ven. Mohu vám popsat každého muže, jenž tam byl se mnou, včetně těch, kteří padli. Mohu vám přesně říct, co se stalo. Vzpomínky vybledly, ale nezmizely.“ 

Válečníci bez emocí 

Adkins je tak držitelem nejvyššího amerického vojenského vyznamenání a pravděpodobně také přirozeným zabijákem – což není urážka, právě naopak. Důstojníci armády Spojených států pracují s termínem „přirozený zabiják“ neboli „natural born killer“ už několik desetiletí a moc dobře vědí, že mít takového vojáka v týmu se podobá výhře v loterii, přesněji v bitvě. Přirozený zabiják může sám o sobě zvrátit vývoj boje. Nepociťuje výčitky svědomí, nebrzdí ho emoce, uvažuje chladně a věcně, aby dosáhl svého cíle. Zkrátka ideální válečník.

A právě pomocí konceptu přirozeného zabijáka vysvětlují vojenští historikové i současní velitelé některé překvapivé statistiky. Odhaduje se například, že téměř polovinu ztrát na životech, které způsobí nepříteli pěchota, si připíšou pouhá 4 % vojáků. Ještě větší rozdíly panují u letectva: ve druhé světové válce zajistilo 40 % všech amerických sestřelů jen 1 % pilotů USA. Ostatní působili spíš jako „křoví“ pro letecká esa, která tak mohla lépe odvádět svou práci. 

Na hraně psychopatie

Pokud by chtěl někdo přirozenému zabijákovi přišít nálepku diagnózy, nejspíš by zvolil termín „psychopat“. Tito lidé tvoří až 4 % mužské populace a s projevem přirozeného zabijáka je pojí hned několik charakteristik: Postrádají empatii, neznají stud nebo pocity viny. Mohou působit chladně, neosobně a manipulativně. Spoléhají na racionální vyhodnocení situace, aby předpověděli další vývoj. Ačkoliv emoce ostatních neprožívají, dovedou je brát v úvahu a kalkulovat s nimi. Budí uvážlivý dojem, na bojišti se však mění v agresivní zabijáky bez výčitek.  

Major americké armády David S. Pierson ovšem posunul poznání přirozených zabijáků dál. Podle něj nezáleží pouze na genech, nýbrž i na zkušenostech z raného dětství. Přirozený zabiják odmalička řeší spory rvačkami a konflikty, čímž si tyto vzorce chování upevňuje. Má rád kontaktní sporty jako fotbal, hokej či box, které mu pomáhají ventilovat agresi. Jelikož nervový systém těchto jedinců vylučuje nižší dávky adrenalinu, mají potřebu vyhledávat nebezpečné situace. Jsou spontánnější, extrovertní a úzkost pociťují v menší míře. K tomu se přidává IQ převyšující armádní průměr o 13 bodů a údajně i jízlivý smysl pro humor plný sarkasmu.

Američtí důstojníci na uvedený mix vlastností dávají dobrý pozor, a dokonce jej aktivně vyhledávají. Jakmile se jim podaří přirozeného zabijáka v záplavě vojínů identifikovat, umístí ho do ohniska bojů, kde svou agresivitou strhne davy ostatních. Naopak málo platní jsou „natural born killers“ v záloze a při mírových jednáních. A nejhorší, co se jim může stát, je umístění na kancelářské pozici. Výsledkem bývají vyprovokované rvačky v mužstvu nebo inzultace nadřízených. 

Rarita na bitevním poli

Od dob napoleonských válek se v historických pramenech objevují záznamy o tom, že se řadoví vojíni bez patřičného výcviku vyhýbají přímé palbě na nepřítele. Raději střílejí naslepo do vzduchu, aby náhodou někoho nezranili. Generál S. L. A. Marshall se svým týmem historiků zpovídal stovky amerických vojáků bezprostředně po návratu z přímého boje ve druhé světové válce. Zjistil, že zbraň použilo pouze 15–20 % z nich, zbytek ani jednou nevystřelil. Nešlo však o zbabělce: většina mužů raději zachraňovala kamaráda, doplňovala munici nebo procházela bitevním polem s urgentní zprávou, než aby pálili na nepřítele.  

Uvedené výsledky radikálně změnily výcvik. Během korejské války se americké armádě podařilo zvýšit míru střílejících vojáků na 55 %. Ve Vietnamu už zbraň použilo 95 % mužů. Ještě to však neznamenalo vítězství v boji proti lidskému odporu zabíjet. Vojáci byli sice nuceni mačkat spoušť, ale kdo je mohl přinutit, aby trefili cíl? Zmíněný rozpor dokládá statistika: k zabití jednoho nepřítele vypálili američtí vojáci ve vietnamské válce v průměru padesát tisíc kulek. A tak si velitelé dál lámali hlavu, jak řadového vojína přeměnit v přirozeného zabijáka.

Výcvik vojáka otupí

Podplukovník David Grossman zasvětil armádnímu výzkumu několik let. Poukázal přitom na tři okolnosti, které přimějí vojáka k zabití nepřítele. Především se jedná o osobnost neboli temperament: pokud je člověk naprogramován jako přirozený zabiják kombinací genetické informace a životních zkušeností, nepotřebuje už nic dalšího.

Druhou okolnost představuje dřívější zkušenost z boje. Mnoho vojáků žene do útoku frustrace či vidina pomsty za padlé kamarády. Major Pierson doprovází tento motiv příběhem raněného vietnamského bojovníka, který vedle sebe v polní nemocnici spatřil zotavujícího se Australana, načež vstal a rozbitou lahví mu podřízl hrdlo. Bezmyšlenkovitě zareagoval také přítomný americký doktor: popadl zbraň a střelil Vietnamce do hlavy, načež se zhroutil.

Třetí potenciální podmínkou – kterou navíc jako jedinou může armáda ovlivnit – je trénink. „Ukazuje se, že s náležitým výcvikem a v odpovídajících podmínkách bude téměř každý člověk ochoten zabíjet,“ domnívá se podplukovník Grossman.  

Jak necítit vinu 

Cílem práce s vojáky je, aby se necítili zodpovědní za zmařené životy. Musejí se naučit dočasně upozadit vlastní svědomí, čehož lze dosáhnout více způsoby. Například dělostřelectvo vždy bojuje v poměrně početných týmech, čímž se nejenom zefektivňuje ládování houfnice, ale také se rozmělní odpovědnost. Ochota vyrazit do útoku se zvyšuje po intenzivním tréninku, kdy se střelba stává automatickou reakcí na podnět. Značný význam má i poslušnost k příkazům velitele. Právě k ní jsou řadoví vojáci vedeni, ale s odkazem na ni se také mnozí váleční zločinci zříkají vlastní zodpovědnosti. Historie ukázala jako účinný nástroj rovněž propagandu, která glorifikuje přínos vojáka a protivníka zbavuje lidskosti.

Přes všechnu snahu připravit psychiku na nelítostnou bitevní vřavu vojáci při svém úkolu často selhávají. Téměř 70 % z nich zůstává při prvním souboji na život a na smrt nehnutě stát v šoku z umírání a nedokážou stisknout spoušť.

Krvavá traumata 

Překonávání odporu ze zabíjení s sebou nese psychické následky. A čím sofistikovanější výcvikové metody se používají, tím strměji roste závažnost a frekvence posttraumatických příznaků mezi válečnými veterány. Americké armádě se sice podařilo ve vietnamské válce zvýšit procento střílejících vojáků na 95 %, vzrostlo však i procento těch, kteří trpěli posttraumatickou stresovou poruchou. Až 54 % z 2,8 milionu příslušníků armády USA vykazovalo příznaky jako znovuprožívání traumatické události, noční můry, poruchy koncentrace, paměti a emoční oploštění.

Studie provedené po válce ve Vietnamu prokázaly, že horší průběh posttraumatické stresové poruchy se týká vojáků, kteří se aktivně zapojili do krvavých bojů a zabíjeli. Tito veteráni se častěji rozvádějí, přicházejí o práci, propadají alkoholismu, drogám či se z nich stávají bezdomovci. Dezertéři nebo vojáci, kteří se nedostali na frontové pozice, trpí podobnými příznaky mnohem méně. 

Devadesát osm ze sta

Pokud porovnáme prožívání bojové situace očima přirozeného zabijáka, jenž sází na chladný kalkul, a pohledem běžného vojáka sužovaného výčitkami svědomí, má ten první nespornou výhodu – snadno zvládá stres a dokáže dlouhodobě psychicky odolávat. K podobnému závěru dospěli psychiatři Roy Swank a Walter Marchand po druhé světové válce. Ze vzorku sta vojáků, kteří absolvovali šedesátidenní ostré boje, trpělo celkem 98 různými psychiatrickými příznaky. Zbývající dva nikoliv. Není náhodou, že oba vykazovali charakteristiky přirozených zabijáků. 

Šestý smysl, intuici či vnitřní hlas považují někteří vědci za nesmysl, pro mnoho lidí jde ovšem o nepopiratelný fakt. Dokážou zvířata svým vnitřním hlasem zareagovat na blížící se nebezpečí?

Jeden z nejznámějších případů zvířecí intuice byl zaznamenán v Thajsku, kde zvířata v roce 2004 neomylně vycítila příchod ničivé tsunami a prchla na bezpečná vyvýšená místa. „Moře vyneslo na hladinu stovky lidských těl, ale není mezi nimi jediný mrtvý slon. Dokonce bychom tam nenalezli ani jedinou mrtvou kočku či zajíce,“ shrnul situaci po katastrofě jistý vládní úředník na Šrí Lance. Bez zajímavosti nezůstává ani fakt, že se někteří místní zachovali stejně jako zvířata a kruté řádění živlu rovněž přežili.

Síla nevědomé zkušenosti

Fenoménem intuice thajských domorodců se zabývali například vědci z Washingtonské univerzity v americkém St. Louis a dospěli k závěru, že původní obyvatelé získali za tisíce let určitou nevědomou zkušenost: ta zahrnovala kupříkladu schopnost cítit, jak se země otřásá pod dupotem prchajících slonů, či vyvodit správný závěr z nezvykle divokého poletování ptáků. Domorodci tedy zareagovali pohotově, což jim ve finále zachránilo život. 

TIP: Šestý, sedmý a osmý lidský smysl: Organismus člověka vnímá víc, než tušíte

Podle bioložky Debbie Martyrové dokážou zvířata nebezpečí předvídat díky mnohem vyvinutějším smyslům, než jaké má člověk. Zemětřesení předchází například chvění půdy a změny tlaku vzduchu, na které jsou zejména divoká zvířata extrémně citlivá. Navíc kvůli vynikajícímu sluchu mohou některá z nich blížící se vlnu dokonce slyšet. Člověku šestý smysl nejčastěji napovídá, jak by se měl v dané chvíli zachovat, na což má vliv kupříkladu dřívější zkušenost, podobnost s konkrétní situací nebo míra sociální inteligence. Zmíněné vjemy si přitom často vůbec neuvědomujeme, neboť je mozek registruje automaticky. 

Lidé pumpují do atmosféry skleníkový plyn oxid uhličitý. To stále platí. Ale už třetí rok v řadě se množství těchto emisí nezvyšuje. Mezi odborníky se množí optimistické odhady, že jsme už možná narazili na strop emisí oxidu uhličitého.

Dobré zprávy přinesla nizozemská agentura NEAA (Netherlands Environmental Assessment Agency), která sleduje emise všech hlavních skleníkových plynů v globálním měřítku. Vyplývá z nich, že opatření, která jednotlivé státy přijímají pro zlepšení situace v globálním oteplování, mají smysl a viditelný účinek.

TIP: Globální energetika: Rok 2015 byl rekordní hned ve dvou směrech

Výzkum emisí potvrzuje, všichni hlavní světový producenti emisí oxidu uhličitého, s výjimkou Indie, buď emise oxidu uhličitého nezvyšují anebo jim dokonce klesají. Podle odborníků je to hlavně důsledkem omezení spalování uhlí a přechodu na využívání plynu a obnovitelných zdrojů energie.

Spojené arabské emiráty, jeden z pohádkově bohatých ropných rájů, se netají tím, že hodlají vybudovat město na Marsu. Osídlit by ho chtěli během příští stovky let. Než k tomu ale dojde, tak postaví testovací město za 140 milionů dolarů (přes 3 miliardy Kč) na Zemi, v poušti.

Město by mělo jmenovat Mars Scientific City a bude se rozkládat na ploše 177 tisíc čtverečních metrů. Mají ho tvořit velké kupole s lidmi, rostlinami a rozmanitým zařízením.

Simulace marťanského města

Cílem projektu je simulovat osídlení na Marsu a vyzkoušet si, jaký bude život na rudé planetě. V současné době již proběhlo či probíhá hned několik podobných projektů, například HI-SEAS na Havaji, ale marťanské město Spojených arabských emirátů by bylo samozřejmě podstatně větší a ambicióznější.

TIP: Do závodu o kolonizování rudé planety vstoupily Spojené arabské emiráty

Design Mars Scientific City navrhl dánský architekt Bjarke Ingels. Město bude mít k dispozici laboratoře na výrobu jídla, energie a pitné vody. Od města na Marsu se bude pouštní město lišit hlavně pozemskou gravitací a atmosférou, která obsahuje dost kyslíku a zároveň chrání před nebezpečným kosmickým zářením.

V čele komise, která měla dohlédnout na rozvj školství v Čechách, stál hrabě Karel Clary-Aldringen, jeho předsednictví ale bylo spíše formální. Skutečnými vedoucími se stali pro gymnázia profesor Karl Heinrich Seibt a pro normální školy Ferdinand Kindermann von Schulstein.

Vzdělávání dětí i pedagogů 

Po vídeňském vzoru byla v Praze na Malé Straně zřízena pod Kindermannovým pečlivým dohledem normální škola. Tu každoročně navštěvovalo asi 200 žáků (časem se jejich počet přiblížil až ke 300), kteří se rekrutovali hlavně z rodin pražských obchodníků, řemeslníků a nižších správních úředníků. Žáci zde byli ve čtyřech třídách, přičemž pro zařazení do té které z nich důležitý jeho věk, ale prospěch a přirozené předpoklady.

Rychlost postupu každého žáka byla zcela individuální. Tak se stalo, že v první třídě se sešly děti staré 5–10, v druhé 5–12 a ve třetí 8–14 let. V poslední, čtvrté třídě byli pouze žáci se zvláštním nadáním. Vyučovalo se tu také více vyučovacích hodin a předměty byly obtížnější a podrobnější. Kromě samotného vyučování, měla pražská normální škola navíc na starost přípravu nových pedagogů a přezkušování dosavadních (vesměs bývalých jezuitů) pro ostatní školy.

Česká industriální škola

Ve svém reformním úsilí se Ferdinand Kindermann neomezoval na pouhé vykonávání vídeňských pokynů, ale šel v nastaveném kursu ještě dál. Součástí nově zaváděných pokusných předmětů byla také specializovaná pracovní výuka, která se kromě tradičního zemědělství ukázala obzvláště životaschopná ve výrobě a zpracování látek. V první fázi průmyslové revoluce totiž určovalo tempo a vývoj evropských ekonomik právě textilní odvětví.

TIP: V saku do tělocviku: Kdy pronikla do škol tělesná výchova?

Kindermann si byl velice dobře vědom obrovského potenciálu manufaktur na zpracování vlny, lnu a bavlny. Proto začal zavádět do škol specializovanou manuální výchovu. V ní vynikaly obzvláště dívky a tak byla při pražské normální škole otevřena dívčí škola na výchovu učitelek ručních prací. Ty pak vyučovaly na ostatních (hlavně dívčích) školách a z prodeje výrobků žáků se mohlo zaplatit školné pro chudé. Někdy studenti dokonce dostávali pravidelnou mzdu.

Není proto divu, že specializované industriální školy rostly po desítkách a v této oblasti české školství předběhlo sousední země o více než dekádu, přičemž položilo základy průmyslovému rozmachu českých zemí.

Knihy do škol

Další důležité poslání pražské normální školy spočívalo v její normotvorné úloze. Po zrušení jezuitského řádu proto škola převzala bývalou univerzitní tiskárnu a začala tisknout vlastní učebnice, pomůcky a odbornou literaturu. Za zmínku stojí hlavně praktické příručky pro rolníky a řemeslníky, obsahující podrobné návody.