Dominantou prvních říjnových nocí se stane dorůstající kotouč Měsíce, který 5. října dospěje do úplňku. Díky jeho intenzivnímu svitu noční obloha zesvětlá a napočítáme na ní místo tisícovek jen stovky hvězd – a navrch i jednu planetu. Saturn spatříme zvečera v souhvězdí Hadonoše velmi nízko nad jihozápadem. Na nebi se však zdrží pouze krátce a zapadne necelé tři hodiny po Slunci.

Další jasné planety – Venuši a Mars – nalezneme na ranní obloze nad východním horizontem. Na počátku října budou okupovat souhvězdí Lva a na nebi se k sobě budou rychle přibližovat. Vše vyvrcholí 5. října poměrně těsným setkáním, kdy mezi oběma tělesy zůstane proluka pouhé 0,3°. Poté se Venuše kolem Marsu prosmýkne a vydá se na cestu do sousední Panny. Rudá planeta ji bude pozvolna následovat; 17. a 18. října pak do jejich blízkosti zavítá i velmi úzký srpek ubývajícího Měsíce (nov nastane o pouhý den později).

Dvojhvězda v Delfínovi

Právě období kolem novu, kdy je obloha dostatečně tmavá, přeje pozorování objektů vzdáleného vesmíru, známých pod anglickým označením „deep-sky“. Zaměřit se můžete třeba na malá, doslova trpasličí souhvězdí vysoko nad jižním obzorem: Lištičku, Šíp, Delfína a Koníčka. Nejprve si nejspíš všimnete šestice jasných stálic Delfína, od nějž se pak snadno přesunute i k Šípu. 

Identifikaci zmíněných souhvězdí usnadňuje jejich tvar, jenž věrně odpovídá názvu. Zato v případě Koníčka a Lištičky je situace o poznání složitější.

V Delfínovi se zkuste zaměřit na Gama Delphini s hvězdnou velikostí 3,9 mag. I v malém dalekohledu odhalíte, že jde o dvojhvězdu tvořenou přibližně stejně jasnými složkami – jednou nažloutlou a druhou naoranžovělou. Díváme se na ně ze vzdálenosti takřka 130 ly (světelných let) a na obloze je dělí úhlová vzdálenost 9″. Ve skutečnosti obíhají kolem společného těžiště s periodou 3 200 roků po značně eliptické dráze. Jejich vzdálenost tak kolísá od 40 AU (astronomických jednotek; 1 AU = cca 150 milionů kilometrů) až po 15násobek. 

Orionidy, kometa a změna času

21. října kolem půlnoci nás čeká maximum meteorického roje Orionid s přibližně 15 meteory za hodinu. Astronomové je klasifikují jako velmi rychlé. Raritou letošního podzimu by mohla být nová, poměrně jasná kometa C/2017 O1. Objevila ji automatická přehlídka oblohy. Během října a listopadu by tato kometa mohla dosáhnout až 7. magnitudy. Procházet má mezi souhvězdími Vozky a Persea.

O posledním říjnovém víkendu se středoevropský letní čas (SELČ) změní na středoevropský čas (SEČ): V neděli 29. října ráno bude po 2:59:59 SELČ následovat 2:00:00 SEČ. 

Východy a západy Slunce

Po většinu září se Slunce nachází ve znamení Vah; 23. října v 7:26 SELČ vstoupí do znamení Štíra

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – viditelný ráno nad východem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný většinu noci kromě rána

Úkazy na nebi

• 5. října – setkání Venuše a Marsu na ranní obloze nad východem (obě tělesa bude na nebi dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 9. října – těsné setkání Měsíce a Aldebaranu ze souhvězdí Býka na noční obloze (v okamžiku východu bude obě tělesa na nebi dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 17. a 18. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Marsu na ranní obloze nad východem
• 19. října – Uran v opozici se Sluncem
• 21. října – maximum meteorického roje Orionid
• 24. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerní obloze nízko nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Mezi největší záhady historie pozemského života patří nepochybně i vyhynutí dinosaurů. Dnes víme prakticky s jistotou, že nebýt jejich náhlého konce před 65 miliony let, člověk by se pravděpodobně nezrodil. Dinosauři se vyvinuli na počátku druhohorní éry, asi před 235 miliony let. Zhruba za dalších 35 milionů let se po zániku svých hlavních potravních konkurentů stali bezmála jedinými velkými suchozemskými tvory na planetě. V období jury a křídy pak po zbývajících 135 milionů let dominovali a vývoj savců (tedy i člověka) odsunuli o nepředstavitelně dlouhou dobu. 

TIP: Jak se hledají dinosauři: Na návštěvě v ráji paleontologů

Dinosauři představovali nesmírně úspěšnou skupinu obratlovců. V průběhu své dlouhé evoluční cesty mnohokrát zakusili zhoršení životních podmínek v důsledku změny klimatu, pohybu kontinentů, ústupu oceánů, silné sopečné činnosti či dopadů mimozemských těles. Avšak teprve na konci křídy se jim stala jakási katastrofická událost osudnou. Vědci si s příčinami zmíněného posledního masového vymírání lámou hlavu již skoro dvě století, ale až v posledních letech se přiblížili k jeho konečnému a definitivnímu pochopení…

Nebyli v tom sami

Masové vymírání na konci druhohor představuje poslední z pěti velkých katastrof zvaných Velká pětka, přičemž je z nich tou nejzajímavější a nejvíce studovanou. Nicméně primát z hlediska rozsahu patří vymírání na konci permu (přelom prvohorní a druhohorní éry) asi před 251 miliony let: zatímco při katastrofě, která vymazala z povrchu zemského dinosaury, vyhynulo asi 75 % druhů všech živočichů, při tom permském šlo možná až o 96 %, alespoň co se týká mořských druhů. Vymírání, které postihlo i poslední dinosaury, se označuje zkratkou K-T (přechod mezi obdobím křídy a třetihorami). Pojem třetihory se přitom už příliš nepoužívá – častěji se setkáte s výrazem kenozoikum. Přelom křídy a kenozoika se dnes obvykle datuje do období před 65,5 milionu let.

TIP: Pohromy, které měnily dějiny lidstva

Dinosauři se samozřejmě nestali jedinou obětí: spolu s nimi definitivně vyhynuli také létající ptakoještěři, velcí mořští plazi (mosasauři a plesiosauři), vodní hlavonožci amoniti a belemniti a spousta dalších. Obecně můžeme říct, že postiženi byli zejména velcí živočichové se značnými energetickými nároky (vyhynuli prakticky všichni tvorové s hmotností nad 40 kg). Suchozemské mrchožrouty a pojídače organických zbytků na dně moří zasáhlo vymírání podstatně méně. Ve výrazné výhodě se ocitli také živočichové, kteří se dokázali schovat ve vodě, v dutinách stromů či ve vyhloubených norách. Kvetoucí rostliny zůstaly nadlouho zdecimovány a převládly zejména kapraďorosty. Původní bohatost rostlinného spektra se obnovovala teprve po stovkách tisíc let.

Přílišná plynatost a mimozemšťané

V současnosti je seznam různých teorií vysvětlujících vyhynutí dinosaurů už poměrně rozsáhlý. I když vyloučíme vyloženě směšné verze (nadměrná plynatost, nechuť se rozmnožovat, intervence mimozemšťanů), stále zbývá dostatek velmi zajímavých, momentálně však již zcela zavržených hypotéz. Většina z nich má totiž zásadní vadu – vysvětlily by sice zánik samotných dinosaurů, ale nikoliv třeba mořských bezobratlých živočichů, kteří však zmizeli ve stejné době. 

Mezi zmíněné teorie patří například varianta o savcích, kteří údajně zdecimovali snůšky dinosauřích vajec. Je ovšem docela problematické vysvětlit, jak dokázali titíž pozemští živočichové zaútočit třeba na hlubokomořské amonity. Podobně nic nevysvětluje ani oblíbená hypotéza o jedovatosti kvetoucích rostlin, které však sotva dokázaly ovlivnit osud masožravých mosasaurů. Zkrátka a dobře, v případě pátrání po příčinách vymírání K-T je třeba pojmout celý problém komplexně. 

Smrtící meteorit

V současnosti se za největšího viníka katastrofy obecně považuje obří meteorit, který dopadl v oblasti cípu dnešního poloostrova Yucatan v Mexickém zálivu. Jako první přišel s myšlenkou vražedného mimozemského tělesa již v roce 1956 paleontolog M. W. de Laubenfels ve svém teoretickém článku „Hypotéza navíc“. V té době ho však jen málokdo bral vážně. Věda se k myšlence dopadu obřího kosmického objektu znovu vrátila teprve během 80. let – po objevu slavné iridiové vrstvy v horninách z konce křídy.

Na počátku 90. let byl pak oznámen nález dopadového kráteru o průměru 180 km, který dostal podle dnešního městečka nedaleko svého geometrického středu název Chicxulub. Před dvaceti lety se tedy věda dozvěděla, kam dopadl zhruba desetikilometrový projektil, jenž rozpoutal sotva představitelné peklo. Od té doby se podařilo získat velké množství nových údajů, které původní jednoduché teorie poněkud zpřesňují, avšak základní roli meteoritu při vymírání nijak nezpochybňují.

Vědci především zjistili, že Chicxulub nemusel být jediný. Tuto skutečně děsivou myšlenku už přitom potvrdil mnohem menší impaktní kráter Boltyš, objevený v 90. letech na Ukrajině: byl totiž datován do období před 65,17 milionu let, a zmíněný meteorit tedy zřejmě dopadl o něco později než jeho velký mexický bratránek. K dalším kráterům, jež by mohly pocházet ze stejné doby, patří Silverpit na dně Severního moře. Jeho datování už však není tak přesné – rozptyl činí 74–47 milionů let. O obří podmořské anomálii Šiva v Indickém oceánu poblíž Bombaje pak někteří vědci prohlašují, že by mohla rovněž představovat kráter, a to o neuvěřitelném průměru 400 km! V tomto případě se však meteoritický původ nejeví jako příliš pravděpodobný. 

Vulkanická apokalypsa

Velkou roli při vymírání K-T však nepochybně sehrála také vulkanická činnost, dosahující vskutku epických proporcí. Odehrála se na území dnešní Indie, která tehdy ještě tvořila ostrov. Až dva kilometry silná vrstva čediče v podobě tzv. Dekkánských trapů se rozprostírá na ploše 512 000 km² a svědčí o ohromující intenzitě tehdejších sopek. Datování zmíněné události zůstává nejisté, ale nepochybně se kryje s koncem éry dinosaurů. Pravděpodobně začala někdy před 68–66 miliony let a pokračovala možná až do doby před 60 miliony let, tedy hluboko do kenozoika. Stejně jako dopad obřího meteoritu, který musel zdvihnout mračna prachu, přispělo ke kolapsu ekosystému rovněž ohromné množství popílku v atmosféře: absence slunečního světla pak způsobila zastavení fotosyntetického cyklu zelených rostlin. Následně se zhroutily potravní řetězce, a tak se oběťmi vulkánů stali i tvorové, kteří unikli zasypání sopečným popelem.

Třetí významný faktor, který však sám o sobě vymírání takového rozsahu způsobit nemohl, představuje pozvolný ústup mořské hladiny. Došlo tak k významnému úbytku vhodného životního prostředí pro tvory obývající mělká moře. Uvedená okolnost ovšem postihla také četné suchozemské živočichy a rostliny na okrajích velkých vodních nádrží. V kombinaci s plošnou likvidací rostlinstva a souvisejícím kolapsem suchozemských ekosystémů zbývalo pak jen málo míst, kde by velcí tvorové typu dinosaurů, ptakoještěrů nebo mořských plazů mohli dlouhodobě žít.

Přežili někde? 

Není však pravděpodobné, že by všichni velcí tvorové zmizeli během geologicky nepostřehnutelné doby několika málo let (nebo dokonce kratší). Zatím nemáme k dispozici nezpochybnitelné důkazy o existenci dinosaurů po dopadu meteoritu Chicxulub, přestože je vědecká obec již několikrát avizovala.

V roce 1986 například přišel paleontolog John Keith Rigby Jr. s tvrzením, že v Montaně objevil zuby tyranosaura asi 1,3 metru nad proslulou iridiovou vrstvičkou. „Jeho“ T. rex žil tedy asi 40 tisíc let po dopadu osudového projektilu z vesmíru. Nedávno zase paleontolog James Fasset z Nového Mexika datoval své objevy dinosauřích fosilií do doby před 64,8 a 64,4 milionu let (tedy asi milion let po slavném vymírání K-T). V obou případech se však nejspíš jedná o druhotně uložené fosilie, které do mladších sedimentů splavil až říční proud.

TIP: Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Je tedy téměř jisté, že velké vymírání na konci křídového období způsobila pro tehdejší tvory velmi nešťastná kombinace stresových faktorů, které by samy o sobě nemusely mít zdaleka tak ničivé účinky. Společně však představovaly doslova smrtící koktejl, před nímž takřka nebylo úniku. Na druhou stranu – nebýt zmíněného vymírání, lidstvo by dnes nejspíš neexistovalo. 

Projekt sesterské dvojice z čínského Si-ningu prý není primárně komerční záležitostí. Má především upozornit na rizika spojená se všeobecným znečištěním. Svým zákazníkům sestry nabízí čerstvý tibetský vzdoušek zabalený v pytlíku za 15 čínských jüanů (v přepočtu 50 korun). O jejich přírodní produkt je prý docela zájem – podle svých slov sestry prodaly již více než 100 balení čerstvého tibetského vzduchu.

Dvojice pochopitelně není první, kdo s podobným nápadem přišel, a to ani v rámci Číny. Na počátku letošního roku se balený čerstvý vzduch pokoušela prodávat i lesnická společnost z Si-anu. Na rozdíl od sester si státní firma na svůj projekt dokázala vymoci státní dotace ve výši 200 tisíc jüanů. Jedno balení čerstvého lesního povětří společnost nabízela za 18 jüanů.

Ve stejném oboru se již dříve rozhodl podnikat i sedmadvacetiletý Brit Leo De Watts, který bohatým Číňanům prodává čerstvý vzduch z neposkvrněného britského venkova.

Situace na konci 15. století byla v českých zemích mírně řečeno napjatá. Tehdejší král Vladislav II. Jagellonský byl slabý a rostla nespokojenost pražských měšťanů s jejich konšely.

Předchozí část: Krvavé žně v Praze: Druhou defenestraci odstartovala náboženská píseň

Potenciální výbušnost celé situace byla zřejmá politickým špičkám katolíků i umírněných kališníků. V následujícím roce 1481 se sešli na společném svatojakubském sněmu a snažili se domluvit na nějakém klidném řešení. Výsledná usnesení tohoto sněmu proto vyznívají až překvapivě smířlivě. Radní tří pražských měst (Staré Město, Nové Město, Malá Strana) si je však bohužel vyložili jako oficiální svolení k novým represáliím radikálních utrakvistů. Vzájemné zastrašování získávalo na obrátkách.

Nová revoluce?

GPS – z anglického Global Positioning System, česky Globální polohový systém – tvoří 24 satelitů vyvinutých původně pro vojenské účely. V plném provozu je od roku 1994 a náklady na jeho vybudování na oběžné dráze činily v přepočtu na dnešní ceny asi 19 miliard dolarů (tj. 276 miliard korun). 

Službu vlastní a zajišťuje Ministerstvo obrany Spojených států. Pokud si tedy koupíme zařízení vybavené GPS, zaplatíme pouze za něj – provoz globálního systému pokrývají příjmy z daní občanů USA. Podle zprávy organizace Research Service z roku 2012 si přitom vyžádal dva miliony dolarů denně, respektive asi 750 milionů dolarů ročně (v přepočtu na dnešní ceny téměř 60 milionů korun, respektive 20,6 miliardy). Počátkem letošního května odsouhlasil americký prezident Donald Trump, že vláda v tomto roce uvolní z veřejného rozpočtu na provoz a vylepšení systému GPS celkem 908,2 milionu dolarů (20,8 miliardy korun).

V předchozí části článku vědci řešili, jakým způsobem vniká kosmické záření o vysokých energiích a rychlosti. Vysvlovili domněnku, že by za to mohly být zodpovědné supernovy. 

Poté co jsou částice urychleny ve zbytku po supernově, rozptylují se kosmické paprsky dlouhou dobu po cestě Mléčnou dráhou. Jejich trajektorii komplikují magnetická pole na trase, tudíž taková částice míří k Zemi desítky milionů let – a čím déle, tím více energie při tom ztratí. Pro srovnání: neutrální částici by stejná cesta trvala asi sto tisíc let, neboť letí po nejkratší spojnici. 

Stotisíckrát víc

Vědci se o difuzi kosmického záření dozvídají z relativních zastoupení chemických prvků s různými energiemi, k čemuž nesmírně přispěla celá řada vesmírných i balonových experimentů. Ukázalo se, že lehká atomová jádra jsou v kosmickém záření zastoupena relativně více než ve své neutrální formě, kterou nalezneme například ve Sluneční soustavě. Jádra lithia, beryllia či boru se v kosmickém záření vyskytují ve stotisíckrát větším relativním zastoupení než v našem solárním systému. 

Vědci se dnes přitom domnívají, že zastoupení chemických prvků by mělo být v celém vesmíru přibližně stejné. Proto je vyšší koncentrace lehkých prvků důsledkem kolizí těžkých jader s mezihvězdným materiálem, při nichž zřejmě došlo k rozbití na jádra lehčí. Na základě této demografie částic mohou vědci získat odhad průměrné hustoty mezihvězdného prostředí, kterým muselo kosmické záření proletět. Z analýz vychází, že dráha částic musí měřit miliony světelných let – což je více než šířka galaktického disku. 

Galaktické kosmické částice pokrývají osm řádů částicového energetického spektra. Na nejnižších energiích dominují protony, zatímco těžké ionty železa převládají na opačném konci. Astronomové takový přechod očekávají v souladu s domněnkou, že částice meandrují magnetickými poli Mléčné dráhy. Pravděpodobnost jejich průniku závisí na poměru náboje a kinetické energie, a těžší částice mají větší energii než částice lehké, pokud oba typy cestují stejnou rychlostí. Zatímco kosmické částice se středními energiemi pocházejí ze zbytku supernov v naší Galaxii, ty s nejnižší energií jsou naopak slunečního původu, proto je označujeme jako sluneční částice.

Až na kraj… a za něj

Jak jsme již uvedli, dnes detekujeme kosmické záření s částicemi o energiích v rozsahu dvanácti řádů: od méně než 10⁸ eV po 10²⁰ eV. Jeden elektronvolt představuje energii, kterou získá elektron, pokud jej urychlí potenciál jednoho voltu. Pro srovnání: molekuly vzduchu v místnosti mají typicky energie kolem 0,04 eV. 

Balonové a kosmické experimenty dokážou detekovat částice až do 1015 eV, ovšem nad uvedenou hranici už je jejich počet tak malý, že vědci raději využívají spršky sekundárních částic vznikající v zemské atmosféře. Experiment pro přímou detekci takových částic se nachází na plášti Mezinárodní vesmírné stanice a nese název AMS neboli Alpha Magnetic Spectrometer. Tento přístroj momentálně uskutečňuje přesná měření složení a energetického spektra kosmických částic ve velkém rozsahu energií. Citlivá zařízení jako AMS hrají nesmírně důležitou roli v naší snaze pochopit původ kosmického záření a možná i objevit dosud neznámé komponenty vesmírné radiace. 

Nejdéle trvající experimenty, jež studují kosmické záření, však nalezneme na palubách 36 let starých sond Voyager 1 a 2. Oba průzkumníci vykonali tzv. velkou cestu k vnějším planetám Sluneční soustavy, míří do volného kosmického prostoru a navzdory délce své mise neustále odesílají nesmírně cenná data o charakteru prostředí, jímž se pohybují. Voyager 1 se stal v srpnu 2012 prvním objektem vyrobeným lidskou rukou, který opustil plazmovou bublinu vytvářenou Sluncem a ponořil se do mezihvězdného prostoru. Tento přechod provázel pokles koncentrace solárních částic a nárůst částic galaktických, což spolehlivě zaznamenaly palubní detektory. 

Paprsky s ultravysokými energiemi

S energiemi kolem 10¹⁷ eV dominují ve spektru lehčí prvky mimogalaktického původu. Poloha zlomového bodu, kde již začínají převažovat extragalaktické částice nad galaktickými, zůstává otevřenou otázkou společně s dalšími otazníky, například co je zdrojem částic s tak vysokými energiemi. Vytvářejí je černé veledíry v centrech vzdálených galaxií? Nebo jde o důsledek rázových vln vznikajících při srážkách největších vesmírných struktur? Či jsou snad tyto částice urychleny při explozích nejmasivnějších hvězd, při nichž se rodí přímo černé díry? A konečně: jak energetické mohou tyto částice být? 

Částice s energiemi 10²⁰ eV se podařilo poprvé pozorovat již v roce 1962 z pozemních detektorů. Už o čtyři roky později se objevila teoretická práce, jež předpovídala prudký pokles v zastoupení částic s energiemi kolem 1020 eV kvůli očekávané interakci s nově objeveným mikrovlnným pozadím reliktního záření. 

Vědci využívají ke sledování kosmických částic s ultravysokými energiemi dva typy experimentů: pozemní detektory a fluorescenční dalekohledy. První zmíněné zachycují spršky sekundárních částic, které proniknou atmosférou až na zemský povrch. Naproti tomu fluorescenční observatoře neustále hledí vzhůru a zaznamenávají ultrafialové záření nabuzených dusíkových molekul, jež je vyvoláváno pohybujícími se částicemi spršky. Rychlé a citlivé kamery sledují trasu částic sekundární spršky, přičemž z jejich trajektorií lze usoudit na vlastnosti původní částice. První funkční fluorescenční detektor byl uveden do provozu v roce 1991 v Utahu a zaznamenal částici s rekordní energií 3 × 10²⁰ eV. 

U zrodu života

Relativní zastoupení kosmických částic s určitou vysokou energií stanovila jednak vylepšená observatoř v Utahu a jednak observatoř Pierra Augera v Argentině fungující na podobném principu, na jejímž provozu se podílejí i čeští fyzikové. Jedná se o vůbec největší detektor kosmických částic v provozu: zahrnuje oblast 3 000 km² s polem vodních nádrží, v nichž se detekuje tzv. Čerenkovovo záření, a dále čtyři fluorescenční dalekohledy, které sledují nebe nad nádržemi. K prvním výsledkům této observatoře patří zjištění, že kosmické částice s extrémními energiemi nepřicházejí rovnoměrně ze všech směrů, ale některá místa oproti jiným favorizují. Zmíněné nehomogenní rozdělení může představovat první známku původců tohoto tajuplného záření. 

Podobná observatoř se staví i na severní polokouli, shodou okolností opět v Utahu. V plánu jsou také další přístroje, včetně kosmických. K nejzajímavějším nápadům se řadí například japonský fluorescenční dalekohled, který by se měl nacházet na ISS a sledovat zemskou atmosféru – využíval by tedy naši planetu jako obří detektor částic. 

TIP: Nebezpečný vesmír: Kolik záření schytají astronauti cestou na Mars?

Výzkum kosmických částic má však i hlubší souvislosti. Někteří vědci se domnívají, že by se bez nich nemohl zrodit život. Existují hypotézy, podle nichž mohou částice kosmického záření ovlivňovat vznik blesků a formování oblačnosti: fungovaly by jako kondenzační jádra, což ostatně pozorujeme například v mlžných komorách, které zmíněný jev využívají ke zobrazení trajektorie částic. Kosmické záření tedy možná představovalo důležitou součást prapůvodní polévky v atmosféře Země, v níž se „uvařily“ základy organického života. Stejně tak mohly vysokoenergetické částice stát za důležitými mutacemi v genetických informacích našich prapředků, které se posléze ukázaly jako nezbytné pro přežití druhu. 

Na Šalamounových ostrovech se vyprávějí zkazky o obřích krysách, které se živí kokosovými ořechy. Až do teď ale nebylo jasné, jestli to jsou jenom báchorky nebo nikoliv.

Nedávno si tam udělali výlet američtí vědci, kteří pracují pro Field Museum v Chicagu. Zaslechli povídačky o obrovských krysách, kterým místní říkají vika a podívali se po nich. Nakonec viky skutečně našli a ještě ke všemu pomocí DNA potvrdili, že jde o doposud neznámý druh krys.

TIP: Krysa s prasečím rypáčkem objevena na indonéském Sulawesi

Nová krysa vika, která dostala odborné jméno Uromys vika, může vážit až 1 kilogram, a měří až téměř půl metru. Jak to u nově objevených druhů na ostrovech bývá pravidlem, i krysy viky jsou dost vzácné a tudíž jsou dost ohrožené jakýmikoliv změnami prostředí. Podle všeho budou v dohledné době prohlášeny za kriticky ohrožený druh.

Dne 16. března 1939 byl dokonán proces rozbití Československa. Němci o den dříve obsadili západní část nyní již bývalého Česko-Slovenska a následně zde vytvořili Protektorát Čechy a Morava, zatímco Slovensko se vydalo svou vlastní cestou samostatnosti a vazala Velkoněmecké říše. Německé branné moci padla do rukou ohromná kořist.

Zabavená letadla

Nacisté získali vedle infrastruktury a výstroje celkem 1 630 letounů bývalého československého letectva. Na první pohled jde o významný počet, nicméně německá Luftwaffe z něj měla pouze omezený užitek. Do této cifry československý hlavní štáb zahrnul rovněž prototypy a kurýrní a cvičné stroje. Velkou posilu pro Luftwaffe neznamenalo ani 1 029 letadel, považovaných (opět československou stranou) za letouny první linie. Většina letadel byla totiž více či méně zastaralá a k řadové službě u německých vzdušných sil se nehodila. Na druhé straně znamenala nepopiratelný přínos pro výcvik a pomocné služby.

Část ukořistěných strojů či letadel dokončených leteckými továrnami na území protektorátu Němci poskytli vzdušným silám svých vazalů: Slovenska a Bulharska. Výroba původních československých letounů (Aero A-304, licenční Avie B-71, Avie B-534, Letov Š-328) dobíhala pod německým dozorem i po zřízení protektorátu. Německý soupis z května 1940 uvádí u Luftwaffe celkem 896 strojů československého původu. Do března 1944 tento počet klesl na pouhých 120 letadel. Mezi nejintenzivněji využívané stroje patří Avie B-71, což byl původně sovětský rychlý bombardér Tupolev SB.

Němci při okupaci čs. leteckých základen ukořistili 59 B-71 a vše to byly stroje původně vyrobené v úpravě pro čs. letectvo v SSSR a dodané v letech 1937–1938. Jeden stroj zůstal na Slovensku a poslední byl zničen už před okupací. Luftwaffe B-71 používala v druhé linii jako stroje pro vlekání střeleckých terčů. Československo od SSSR zakoupilo také licenční práva a na jejich základě Němci nechali v továrnách Aero a Avia do dubna 1941 vyprodukovat 111 dalších strojů. Luftwaffe využila zhruba 143 exemplářů, zatímco dalších 24 Němci odprodali roku 1939 Bulharsku.

Cvičné a vlečné avie

Stroje Avia B-534 a Bk-534 představovaly jednomístné dvouplošné stíhací letouny celokovové konstrukce (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno). K pohonu sloužil řadový motor Avia Hispano-Suiza 12Ydrs o výkonu 632 kW. Výzbroj se pohybovala od dvou do čtyř 7,92mm kulometů a 60 kg pum. Prototyp B-534 vzlétl 25. května 1933 a zhruba o rok později jej ministerstvo národní obrany (dále jen MNO) typ vybralo jako standardní stíhačku pro vyzbrojení československého letectva.

MNO celkem objednalo 445 letadel B-534 a 116 Bk-534 (u kterých se předpokládala výzbroj v podobě 20mm kanónu pálícího dutou hřídelí vrtule motoru, fakticky ale dostaly pouze tři kulomety). Produkce Bk-534 se protáhla až do března 1940. Podle soupisu československého hlavního štábu z 18. března 1939 padlo Němcům do rukou 443 Avií B-534 a Bk-534. Jednalo se tedy o 378 exemplářů na českých letištích a 65 strojů na Slovensku. Dalších 10 kusů (do cifry nezahrnutých) procházelo opravami v továrně Avia a 63 Bk-534 se zde nacházelo rozpracovaných ve výrobě.

Po prodeji letadel Slovensku (slovenské letectvo užívalo kolem 95 až 100 B-534 a Bk-534) a Bulharsku (77 strojů) Luftwaffe užívala přibližně 170 Avií B-534 a 100 Bk-534. Před vypuknutím války se stíhačky tohoto typu krátce objevily ve stavu stíhacích skupin I./JG 70 a I./JG 71. V původní stíhací roli je jako velmi zastaralé Luftwaffe nikdy neužila, sloužily však u řady cvičných jednotek. Operační služby se avie dočkaly pouze v roli vlečného letounu pro kluzáky. Pro tuto činnost obdržely buben s vlečným lanem a přídavnou nádrž pod trup, přičemž těmito úpravami prošlo asi 70 strojů.

Ohledně nasazení na východní frontě panují nejasnosti. Zcela jistě však byly vlečné avie patřící jednotce LLG 2 (Luftlandegeschwader 1) bojově užity v květnu 1944 na Balkáně, během neúspěšného pokusu zlikvidovat vrchní štáb jugoslávské Národně osvobozenecké armády v Drvaru. Zajímavou epizodu ze služby avií v německých barvách představuje úprava tří Bk-534 a dvou B-534 pro zkoušky s námořním vybavením. Němci na letouny zastavěli pod zadní část trupu výklopné přistávací háky. Stroje byly také modifikovány pro vzlet za pomoci katapultu. Zkouškami pro palubní službu procházely na pozemní základně v Travemünde. Plánovala se také úprava dalších deseti strojů u Avie, ale nedošlo k ní, neboť Němci celý program s výstavbou svého palubního letectva kvůli nedostavění letadlové lodě Graf Zeppelin ukončili. Posledních sedm exemplářů avií Luftwaffe ve stavu vykázala v září 1944.

Noční lehký bombardér

Dvoumístný dvouplošný pozorovací letoun Letov Š-328 byl kovové konstrukce – přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno a překližka. K pohonu sloužil hvězdicový motor Walter Pegas II-M-2 o 427 kW. Výzbroj se skládala ze čtyř 7,92mm kulometů a až 500 kg pum. Zastaralý stroj byl schopen plnit také průzkumné a lehké bombardovací úkoly. Prototyp Š-328F, původně určený pro finského zákazníka, vzlétl 19. července 1933. MNO objednalo celkem 405 strojů. Soupis čs. hlavního štábu z 18. března 1939 vykazoval 293 Letovů Š-328 ukořistěných Němci.

Dalších 45 se nacházelo na Slovensku a získalo je letectvo tamního samostatného státu. Pro nové pány po okupaci výrobce dokončil 19 exemplářů poslední čs. série a sedm strojů objednaných přímo Němci pro výzbroj slovenského letectva. Vedle Slovenska se typ (zmiňováno je 60, 62 či 65 exemplářů) dostal také do výzbroje bulharského letectva. Němci je svému satelitu odprodali za 40 % původní ceny. U Luftwaffe sloužilo kolem 230 strojů Š-328. Zprvu byly používány k výcviku u leteckých škol, ale také k vlekání vzdušných terčů a kluzáků.

Nakonec se však Š-328 stal bojově nejintenzivněji využívaným typem československého původu u německého letectva. Svou koncepcí se totiž hodil pro roli nočního lehkého bombardéru, určeného podle vzoru sovětských Polikarpovů U-2 (Po-2) k rušivým náletům v blízkém zápolí fronty. Používaly je takzvané Störkampfstaffeln na východní frontě a na Balkáně. Luftwaffe Letovy Š-238 využívala zhruba do konce roku 1943.

Značně zastaralá aera

Dvoumístný dvouplošný zvědný letoun Aero A-100 byl smíšené konstrukce (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno, trup měl kovovou kostru, zatímco křídla byla dřevěná). K pohonu sloužil řadový motor Avia Vr-36 o 544 kW. Výzbroj se skládala ze čtyř 7,92mm kulometů a až 600 kg pum. Prototyp byl zalétán v březnu 1933 a MNO objednalo celkem 44 strojů produkovaných do roku 1935. Letouny byly na sklonku 30. let velmi zastaralé. Soupis čs. hlavního štábu z 18. března 1939 uvádí, že Němcům padlo do rukou 39 strojů A-100.

Na Slovensku zůstalo (dle různých zdrojů) 11 až 14 kusů užívaných letectvem Slovenského státu. Luftwaffe v květnu 1940 vykázala ve stavu pouhých 10 exemplářů. Dvoumístný dvouplošný bombardovací letoun Aero Ab-101 měl smíšenou konstrukci (přední část trupu kryl plech, zbytek draku plátno a překližka, trup měl kovovou kostru, zatímco křídla byla dřevěná). K pohonu sloužil řadový motor Avia Hispano-Suiza 12Ydrs o 632 kW. Výzbroj se skládala ze tří 7,92mm kulometů a až 1 100 kg pum.

Prototyp byl zalétán v březnu 1936 a MNO objednalo celkem 64 strojů stavěných do listopadu 1937. Stroje byly silně zastaralé již od zařazení do výzbroje československého letectva. Podle soupisu československého hlavního štábu z 18. března 1939 padlo Němcům do rukou 60 strojů Ab-101, z nichž jeden zůstal na území Slovenského státu. V květnu 1940 se ve službě u Luftwaffe nacházelo 32 exemplářů používaných k výcviku. Vyřazeny byly jako velmi zastaralé již koncem roku 1940.

Konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov vyvíjel sovětskou kosmickou loď jako víceúčelovou: nejen jako pilotovanou kabinu Vostok, ale také jako vojenskou zpravodajskou družici Zenit.

Ta nesla fotografickou kameru vybavenou filmem schopným zaznamenat 1 500 políček: na každém byla plocha 60 × 60 kilometrů, přičemž rozlišení bylo v ideálním případě 10 až 15 metrů. Tehdejší technika totiž neumožňovala vysílání obrazu z oběžné dráhy v odpovídající kvalitě, proto se film odesílal do pozemních laboratoří k vyvolání a zpracování. Úplně stejně tomu bylo v počátcích kosmonautiky i v USA.

Tento souběžný vývoj jedné techniky pro dva účely měl obrovskou výhodu: Koroljov mohl na projektu nerušeně pokračovat i při změnách priorit z vojenských na civilní a naopak.

Kosmonaut na padáku

Loď se skládala ze dvou částí: přístrojové s hlavním motorem a podpůrnými systémy (komunikace, nádrže pracovních látek apod.) a z přistávacího modulu, který byl zároveň kabinou pro kosmonauta. Modul byl kulovitého tvaru, přičemž celý povrch měl pokrytý ablativním tepelným štítem. Jeho velkou výhodou bylo, že se díky vhodně umístěnému těžišti po vstupu do atmosféry sám stabilizoval. Pro americké či pozdější sovětské lodě by vstup do atmosféry při nesprávné orientaci mohl být smrtelný.

Daní za tuto robustnost ovšem byla skutečnost, že loď byla při přistání příliš těžká pro bezpečné dosednutí s kosmonautem na palubě (ten by navíc vzhledem k jejímu vnitřnímu uspořádání přistával „na boku“). Proto se musel ve výšce pod osm kilometrů katapultovat a přistával mimo Vostok. SSSR to ovšem několik let tajil, protože dle pravidel Mezinárodní letecké asociace, do jejíž kompetence kosmické lety spadají, je možné uznat pouze výkony a rekordy, kdy pilot zůstane v letounu od startu až do přistání.

Loď se dočkala třinácti startů v programu Vostok (z toho šesti pilotovaných) a čtyř v programu Voschod (z toho dvou pilotovaných). Vojenské verze družice Zenit létaly až do roku 1994: nastřádaly 254 startů!

Indický hrdina

kdo: Natwarlal (1912–2009)
zápis do lupičské historie: dokázal prodat Tádž Mahal i indický parlament 

Indický zloděj Mitileš Kumar Srivastava, známý spíš jako Natwarlal, se běžně „živil“ okrádáním lidí a různými podvody. Do síně lupičské slávy jej však vynesly kousky, které se téměř příčí zdravému rozumu: Podařilo se mu prodat nejslavnější indické stavby, mimo jiné Tádž Mahal, prezidentské sídlo Raštrapati Bavan, a dokonce parlament, i se všemi jeho 545 zasedajícími členy!

Vystudovaného právníka trvale pronásledovala policie a nakonec ho odsoudili ke 113 letům za mřížemi. Zadrželi jej celkem devětkrát, po čase však vždy unikl, takže si dohromady neodseděl „ani“ dvacet let. Naposledy ho zatkli v roce 1996, když mu bylo 84 let, při převozu z vězení do nemocnice ovšem za záhadných okolností zmizel.

Oficiálně opustil svět v roce 2009, nicméně jeho bratr tvrdil, že se pohřbu svého sourozence zúčastnil již v roce 1996. „Dvakrát“ zesnulého Natwarlala každopádně v jeho rodné vesnici Bangra stále oslavují jako místního Robina Hooda, a dokonce mu vztyčili pomník. 

Mistr převleků

kdo: Frank Abagnale Jr. (1948)
zápis do lupičské historie: dokázal přelstít bezpečnostní systémy a měnit identitu

Lze podvádění povýšit na umění? Minulost Franka Abagnaleho – jednoho z nejproslulejších zlodějů se „zaměřením“ na finanční podvody – dokládá, že rozhodně ano. Zmíněný Američan vystřídal za svůj život minimálně osm totožností, včetně pilota, lékaře, právníka či zástupce amerického Úřadu pro vězeňství. Ještě mu nebylo ani 21 let, a už byl dvakrát zatčen – i když pokaždé zase unikl. Navzdory veškerým dovednostem nakonec strávil pět let za mřížemi, přesto jej čekala slibná budoucnost: Pro jeho umění obelstít všemožné systémy si ho vytipovala americká vláda a v současnosti Abagnale přednáší o bezpečnosti na akademii FBI. Řídí také vlastní společnost zabývající se odhalováním finančních podvodů. A mimo jiné se stal inspirací pro hlavního hrdinu snímku „Chyť mě, když to dokážeš“, kterého ztvárnil Leonardo DiCaprio.

Pečlivý a hrdý analytik

kdo: Bill Mason (1940)
zápis do lupičské historie: dokázal ukrást šperky z dokonale chráněných rezidencí 

Američan Bill Mason patřil k „odborníkům“ na krádeže drahých šperků a za svou lupičskou kariéru jich podle vlastních slov odcizil úctyhodné množství v hodnotě 35 milionů dolarů (asi 805 milionů korun). Zaměřoval se na soukromé rezidence boháčů a známých osobností, přičemž stavby vždy nejprve pečlivě prozkoumal, analyzoval jejich bezpečnostní systémy a celou akci důkladně naplánoval.

Mason byl na své umění patřičně hrdý, jak ostatně dokládá název jeho autobiografie „Zpověď mistra šperkaře“. Vynikal ovšem i silnou přecitlivělostí, jež ho vedla k dalším kuriózním kouskům: Když například plavci Johnnymu Weissmüllerovi ukradl zlatou medaili, trápily ho výčitky svědomí natolik, že mu ji po několika dnech poslal poštou zpět. Také jeho postava se dočká filmového ztvárnění – práva již koupilo studio Identity Films.

Noblesní lupička

kdo: Doris Payneová (1930)
zápis do lupičské historie: dokázala přinutit prodavače „zapomenout“, kolik šperků jí ukázal 

Jedna z nejslavnějších zlodějek historie Doris Payneová měla zajímavou strategii: Do vytipovaných klenotnictví vždy vstoupila jako výborně vypadají dáma z vyšších kruhů, načež prodejce požádala, aby jí předvedl nabízený sortiment (obvykle diamantových) šperků. Poté se postarala, aby dotyčný „zapomněl“, kolik předmětů jí ukázal, a odcházela s jedním či dvěma cennými kousky – samozřejmě nezaplacenými. Podle klenotníků i policistů vyniká Payneová charismatem i vybranými způsoby, což její okolí často mátlo.

Lupičku během její bezmála šedesátileté kariéry zadrželi víc než dvacetkrát a opakovaně pobývala i ve vězení. Naposledy zatím „udeřila“ loni v Atlantě, kde se pokusila ukrást diamantový náhrdelník. Na motivy jejího života má brzy vzniknout celovečerní film, s Halle Berryovou v hlavní roli.

Netrpělivý zloděj

kdo: Vincenzo Peruggia (1881–1925)
zápis do lupičské historie: dokázal ukrást portrét Mony Lisy za bílého dne 

Opravdový mistrovský kousek, jenž vešel do dějin krádeží, si připsal italský zloděj Vincenzo Peruggia: Za bílého dne odcizil z pařížského Louvru nejproslulejší obraz světa – portrét Mony Lisy – a spáchal tak největší uměleckou loupež 20. století. Peruggia muzeum s legendárním dílem dobře znal, protože tam krátce před činem pracoval. Vše si pečlivě naplánoval na dobu, kdy bylo přechodně zavřeno, a v převlečení za zaměstnance pak cennost nepozorovaně sundal ze zdi (u obrazů tehdy ještě nebyly alarmy).

Nakonec ovšem doplatil na svou netrpělivost: Policie ho dopadla dva roky po krádeži, na udání majitele florentské galerie Alfreda Geriho, jemuž se Peruggia pokoušel věhlasný obraz prodat. Lupič však strávil ve vězení pouze sedm měsíců. Později se oženil a přestěhoval se do Francie, kde pak žil v ústraní až do své smrti v roce 1925.