Na oběžných drahách máme spousty telekomunikačních satelitů. I přesto ale stále vedou pod hladinou oceánu kabely, kterými proudí mezi kontinenty mračna dat. Nevýhodou podmořských kabelů je, že jsou zranitelné jak přírodními, tak i lidmi vyvolanými katastrofami.

Společnosti Microsoft, Facebook a Telxius se spojily do konsorcia, které nedávno úspěšně završilo položení podmořského kabelu Marea v Atlantiku. Datový kabel je dlouhý asi 6 400 kilometrů a spojuje Virginia Beach v americké Virginii a Bilbao ve Španělsku.

TIP: Balóny projektu Loon budou přenášet internet ze stratosféry

Kabelem Marea proudí velmi slušných 160 terabitů (160 bilionů bitů) dat za jedinou sekundu. To je rekord mezi všemi kabely v Atlantiku. Poskytuje tím pádem komfortní vysokorychlostní datové spojení mezi severní Amerikou a Evropou, které je teď více zabezpečeno proti přírodním katastrofám.

27. září 2003 odstartovala na cestu k Měsíci sonda SMART-1. Šlo o první evropskou kosmickou sondu určenou k průzkumu Měsíce a rovněž první evropskou sondu, která ke svému pohonu využívala iontového Hallova motoru.

TIP: Iontový pohon: Efektivní motor na cesty do hlubin vesmíru

Do vesmíru sondu vynesla raketa Ariane 5 z Guyanského kosmického centra v Kourou. Po 42 minutách dosáhla výchozí přechodové dráhy s výškou 7 035 × 42 223 km. Od této chvíle začala iontovým motorem zvyšovat svou rychlost a tím se po spirálovité dráze vzdalovat od Země. Dne 11. listopadu 2004 prošla Lagrangeovým bodem L1 soustavy Země-Měsíc a dostala se do sféry gravitačního vlivu Měsíce. Na oběžné dráze okolo Měsíce se poté sonda pohybovala ve výšce 300 – 10 000 km.

Mise byla ukončena 3. září 2006 kontrolovaným dopadem sondy na povrch Měsíce do oblasti Lacus Excellentiae.

Vzpomínáte na scénu z filmu Byl jednou jeden král, kde Burian coby komoří Atakdále vyrábí v kuchyni s Janem Werichem lívance v obrovské kádi? Vrazí do těsta všechno, co jim přijde pod ruku! Tak to je ve své podstatě pravdivý obraz hercova kuchařského umu. Nikdy nevařil! Ani jeho žena Nina. Kdo byl tedy tím kulinářským mágem, co svým uměním okouzloval pražskou smetánku během večírků u krále komiků? Nikdo menší, než Jaromír Trejbal.

Šéfkuchařem pro dva hosty

Tento umělec v odvětví gastronomickém je vrchním kuchařem v lahůdkářství Lippert, kam Burianovi chodí na studené večeře. Když pak chystají jedno ze svých proslulých společenských setkání ve své vile v Dejvicích, pozvou šéfkuchaře, aby se jim postaral o pohoštění. Trejbal je okouzlen. „Lednice na maso, lednice na ryby, jiná na mléko, máslo a sýry, lednice na zeleninu, sklípek na víno a jiný na pivo.“, napíše později v knize svých vzpomínek. Druhý den zve kuchaře Burian do divadla. Ještě si ani nesundal kabát v šatně a už byl volán k řediteli. Důvod? Pracovní nabídka, která se neodmítá. Plat 10 000 Kčs měsíčně! Ještě dva týdny bojovala firma Lippert o svého nejlepšího zaměstnance. U Trejbala ale nakonec luxusní kuchyň, plat a pověstná vlídnost krále komiků vítězí. Na osm let se tak stává kuchařem u Burianů.

Kaštany nebo kachní paštiku?

 „Bylo to jako ozdravný pobyt“, komentoval později své zaměstnání. Jak to? Vlasta a Nina neměli děti, žili sami dva a jídlo si užívali. O Burianově zálibě v dobrém jídle kromě toho věděla celá Praha a nejeden fanoušek za milé chvíle v divadle nebo kině cítil potřebu drobné kompenzace. Nezřídka našel Trejbal ráno v lednici celou šunku, paštiku, kachny, úhoře, štiky a kraby, o zeď opřený pytel jedlých kaštanů nebo jiné exkluzivní pochutiny.

A co se tak u Burianů servírovalo? Slovo má opět Trejbal: „Střídavě jsem připravoval asi toto: telecí rosol, bažantí paštiku a galantinu, kotouče ze pstruhů, koroptví terinu, anglickou svíčkovou, plněné raky, králičí paštiku, plněnou pečenou krůtu bez kosti, kuřata v madeira rosolu, plněného candáta, mozeček ve vinné omáčce, šunku pečenou v těstě, galantinu z tetřeva, plněné úhoře, labužnickou perličku s jehněčí náplní a mnoho jiných vybraných dobrot.“ Není se pak čemu divit, že Burian častoval svého kuchaře lichotkami. Prý dokázal vytvořit delikatesu i ze vzduchové kuličky!

V roce 1807 se skupina rakouských obchodníků obrátila na Františka Josefa Gerstnera, ředitele nově zřízené České hydrotechnické privátní společnosti: Požadovali po něm geologický průzkum v místech, kudy chtěli vést průplav mezi Dunajem a Labem. Gerstner prostudoval návrhy a podloží, uskutečnil měření a po dvou letech výpočtů překvapil své zaměstnavatele tím, že jim místo průplavu navrhl coby ekonomičtější řešení výstavbu koněspřežné dráhy. V té době už sice existovaly první prototypy parních lokomotiv, ale až do 20. let, kdy anglický konstruktér Robert Stephenson naplno spustil své experimenty, zůstával parní stroj pohonem budoucnosti. Koně tedy představovali logickou volbu. 

Parní spřežení

Výstavba dráhy však spočinula až na bedrech inženýrova syna, Františka Antonína Gerstnera. Realizace koněspřežného řešení se ujal v roce 1820: Protože byl ovšem ohledně technického pokroku „v obraze“, vyměnil pod vlivem Stephensonových pokusů navrhované koně za jediného, zato železného oře. 

Roku 1823 tak Gerstner mladší předložil návrh na stavbu železnice mezi Českými Budějovicemi a rakouským Mauthausenem, výhodně situovaným na břehu Dunaje. Císař mu 7. září 1824 udělil na její vybudování a provoz pětileté privilegium, které stavitel následně prodal bankovnímu konsorciu a nechal se jím zaměstnat jako stavbyvedoucí Císařské privilegované první rakouské železniční společnosti.

Problémy, a zase problémy

Gerstner chtěl do roku 1828 postavit velkolepou trať o délce 104 km a rozchodu 1,12 m. Práce se však protáhly kvůli problémům se sklonem dráhy a s nevalnou stabilitou, jež znepokojovala i samotné konsorcium. Investoři proto trvali na vztyčení kamenných zdí uvnitř náspů, což stavbu zdržovalo i prodražovalo. Postupně rovněž rostly náklady na mzdy a materiál – ale také odpor místních, kteří dělníky zaháněli, házeli po nich kamení a kradli pražce na topení.

Trať se budovala pro parní lokomotivy, ovšem finanční komplikace spolu s narůstajícími spory vyústily v říjnu 1828 v propuštění Gerstnera. Nahradil jej Matyáš Schönerer, pod jehož dohledem pak zbývající úsek vznikl levněji a pouze pro koněspřežku. Idea parní železnice tak byla v habsburské monarchii na čtyři desetiletí pohřbena. Dráha ukončila provoz až v roce 1872 – jako poslední svého druhu v Evropě. 

První parostrojní železniční tratí v Česku se tak stala trať Vídeň – Břeclav, která byla zprovozněna až 6. června 1839. V červenci téhož roku přibyla odbočka Břeclav – Brno a dva roky později i úsek Břeclav - Přerov a odbočka Přerov – Olomouc.

Na Marsu již šestým rokem pilně pracuje americká robotická laboratoř Curiosity. Díky jejímu výzkumu máme poměrně dobrou představu, o historii prostředí na rudé planetě, které kdysi mohlo být mnohem obyvatelnější, než je dnes.

Výsledky Curiosity potvrzují, že v dávné minulosti byl povrch Marsu teplý a vlhký natolik, že by se tam udržela kapalná voda. Důkazy z kráteru Gale, kde podle odborníků bylo dávné jezero, dokonce naznačují existenci dvou odlišných biotopů ve vodě jezera. Spodní vrstvy vody prý byly bez kyslíku, zatímco svrchní vrstvy byly bohaté na kyslík.

Jezero dávného Marsu

Planetární geolog Joel Hurowitz ze Univerzity Stony Brook a jeho spolupracovníci použili data, která sonda Curiosity získala za déle než tři roky práce na Marsu. S jejich pomocí pak rekonstruovali dávné prostředí, které na rudé planetě mohlo panovat.

TIP: Kde se vzaly stopy vulkanismu v Galeově kráteru? Možná je přinesla řeka

Samotný kráter Gale vznikl asi před 3,8 miliardami let po zásahu planety velikým meteoritem. Kráter, jehož průměr činí asi 150 kilometrů, pak časem zaplavily řeky, které do něj ústily. O tom, zda se v jezeře vyskytoval i život, se ale zatím můžeme jenom dohadovat.

Určitě by to byl skvělý film s monstry. Nebezpečný aligátor ve finálním souboji s příšerným žralokem. A do poslední chvíle není jasné, kdo vlastně zvítězí. Jenomže tohle není žádná fantazie, nýbrž tvrdá realita.

Vědci americké Kansaské státní univerzity zjistili, že aligátoři severoameričtí, kteří mohou dorůstat délky až téměř šesti metrů, nelítostně loví i další vrcholové predátory, tedy dravce, které by už nikdo v přírodě neměl ohrozit.

TIP: Dravec nebo kořist? Pozná se to na očních zorničkách

Když badatelé studovali aligátory v pro ně méně typickém mořském prostředí, přišli na to, že si aligátoři rádi pochutnají i na žralocích nebo rejnocích. Abychom ale byli spravedliví, vědci také zaznamenali, že role dravce a kořisti se v tomto případě občas otočí. Někdy se totiž stane, že žralok v moři sežere aligátora.

Roboti nezastavitelně vstupují do našich životů. Příště je možná potkáte u zubaře. Čínští lékaři a inženýři si připsali významný úspěch, když jejich robot úspěšně zvládl zubní operaci. Během automatického zákroku voperoval ženě dva 3D tištěné zuby.

Na zákrok robota sice dohlíželi lidští zubaři, ale do operace nijak nezasáhli. Následné vyšetření ukázalo, že robotický zubař umístil zubní implantáty s přesností na 0,2 až 0,3 milimetru. To je standardní přesnost, která je požadovaná pro tento typ zákroku.

TIP: Roboti hlásí příchod: Dubaj chce mít do roku 2030 policejní stanici bez lidí

Vývoj robotického zubaře zabral celkem čtyři roky. Před operací ho naprogramovali, aby celou operaci úspěšně zvládl. Odborníci připravili celý postup a odladili ho, aby se vyhnuli možným rizikům. Pak podali pacientce lokální anestetikum a automatický zubař se pustil do práce.

Bílé Karpaty jsou synonymem spojení „harmonická krajina“. Pravděpodobně nikde jinde v České republice není krajina se svou historií, geografickými podmínkami a působením člověka tak malebná, jako právě v tomto koutu jihovýchodní Moravy. V roce 1980 zde byla na rozloze 747 km² vyhlášena chráněná krajinná oblast, o 16 let později zařazená i do programu Člověk a biosféra pod patronací organizace UNESCO jako biosférická rezervace. Na druhé straně hranice pak leží stejnojmenná slovenská CHKO, Biele Karpaty.

Jílovcové sesuvy a říční pirátství

Osou Bílých Karpat je hraniční hřeben, patřící do Západních Karpat a vzniklý z hornin, usazených na dně druhohorních moří. Velká část je tvořena flyšem, tedy pravidelně se střídajícími vrstvami hornin jemnozrnných (jako jsou jílovce či prachovce) a hrubších, třeba pískovců a slepenců. V třetihorách byly tyto horniny vyvrásněny, pozdější činností vody a větru částečně zarovnány.

Vrcholové části včetně Velké Javořiny, jež je s 970 metry nad mořem nejvyšším bodem CHKO, jsou tvořeny odolnými pískovci. Široké a ploché hřbety oddělují zařezaná údolí, vyhloubená do měkčích hornin. Právě geologické podloží je příčinou jednoho z častých fenoménů tohoto pohoří – sesuvů. Jílovce jsou totiž pro vodu nepropustné. Kvůli tomu na nich vznikají smykové plochy, po kterých ujíždí těžší bloky hornin.

Celé pohoří patří do úmoří Černého moře – zatímco říčky Olšava, Velička nebo Radějovka tečou do Moravy, část vody odtéká do Váhu skrz Vláru. Právě řeka Vlára je známá jako ukázkový příklad tzv. říčního pirátství. Co si pod tímto zajímavým názvem představit? Vlivem zpětné říční eroze se pramen řeky postupně posunuje nazpátek, blíže k hřebeni. Pokud má řeka větší erozní sílu než ta na druhé straně hřebene, prořízne časem horský masiv a „načepuje“ část povodí, ze kterého voda původně odtékala opačným směrem.

Stopy valašské kolonizace

Zdejší příroda je neobyčejně bohatá na druhy, za což vděčí své poloze na západním okraji Karpatské biogeografické podprovincie, při hranicích s podprovinciemi Hercynskou a Severopanonskou. Karpaty jsou obecně pestřejší, zde se přidávají ještě živočichové a rostliny ze sousedních oblastí. Nejtypičtějšími rostlinami pro Bílé Karpaty jsou bezpochyby ty z čeledi vstavačovitých (orchideje), kterých zde roste zhruba čtyřicítka druhů, od běžných, jako je vstavač vojenský, po ty nejvzácnější – tořič čmelákovitý Holubyho či prstnatec karpatský.

Právě orchideje najdete na loukách, které jsou další dominantou zdejší krajiny. Jejich původ spadá do období 15. až 18. století, kdy proběhla tzv. valašské kolonizace. Do té doby souvislé lesní pozemky byly rozparcelovány, vyklučeny a přeměněny na chudá políčka s bramborami, žitem či ovsem, nedostupnější a vyšší polohy pak sloužily jako louky a pastviny zejména pro ovce. Především v jihovýchodní části CHKO jsou hojné solitérní stromy, zejména duby, které působí jako věže uprostřed horských luk.

Bohatství chráněných území

Ani karpatským lesům se nevyhnulo převedení listnatých a smíšených lesů na smrkové monokultury, které však tvoří „jen“ asi polovinu lesních porostů – tedy méně než v jiných hraničních pohořích. Přirozenými druhy zde jsou dub letní, habr obecný, lípa malolistá, výše buk lesní, na nestabilním podloží suťových lesů pak javor klen a jasan ztepilý.

V lesích žijí i zástupci našich největších šelem – rys ostrovid, medvěd hnědý a vlci, kteří se ovšem na českou stranu hraničního hřebene spíše občas zatoulají, než že by zde stále žili. Zajímavá je i menší fauna, například hmyz. Staré stromy hostí vzácné brouky, jako jsou tesaříci obrovský nebo alpský, na lukách poletuje množství druhů motýlů. Těm vyhovuje i další typický ekosystém, pomezí starých ovocných sadů, políček a luk.

TIP: Krása a bohatství Babího lomu: Na hřbetě červeného draka

Na území CHKO je vyhlášeno 51 maloplošných zvláště chráněných území, z toho šest v nejvyšší, národní kategorii – včetně částečně bezzásahového „pralesa“ v NPR Javořina nebo nejcennějšího komplexu luk, NPR Čertoryje. Zejména louky vyžadují patřičnou péči, aby nezarostly lesem a jejich druhové bohatství bylo zachováno: jednotlivé plochy je nutno často ručně kosit, důležitá je i pastva či vhodné hospodaření na okolních pozemcích.

Unikátní záběry zachycují potopení rakousko-uherského plavidla třídy Tegetthoff SMS Szent István. Tento dreadnought byl spuštěn na vodu roku 1914 a prakticky po celou válku byl uvězněn díky spojenecké blokádě v jaderském přístavu Pula. Když se v červnu 1918 rozhodl Miklós Horthy pro proražení blokády, desátého toho měsíce byl „Svatý Štěpán“ potopen dvěma torpédy italských motorových torpédových člunů MAS.

Potopení lodi nafilmovala posádka sesterské lodi Tegetthoff a jedná se tak o vskutku raritní záběry. Doposud bylo natočeno potopení jen tří bitevních lodí a toto je jedno z nich. Stojí jistě za zmínku, že tyti záběry použil ve své kampani Červený kříž a že vrak lodi je dodnes potápečskou atrakcí.