Podle nového výzkumu může mužské sperma obsahovat 27 různých virů. Ke zneklidňujícímu objevu dochází nedlouho poté, co lékaři zjistili, že neblaze proslulý virus zika se může objevit v mužském spermatu až šest měsíců po infekci tímto virem. Teď se ukazuje, že ve spermatu může být množství rozmanitých virů.

TIP: Nové hrozby: Virus zika možná zmenšuje varlata a snižuje plodnost u mužů

Odborníci už dlouho vědí, že ve spermatu mohou být některé nebezpečné viry, jako je HIV nebo žloutenka. Ve skutečnosti jich tam je daleko víc. Vše nasvědčuje tomu, že sperma hraje větší roli v šíření virových infekcí, než jsme si doposud mysleli. Některé z virů obývajících sperma navíc mohou vyvolat mutace v DNA spermií, které se pak přenesou na potomky.

Roboti jsou v obecných představách obvykle pořádně tvrdí a plechoví. To ale nemusí být vždy úplně praktické. V poslední době se stále častěji mluví o tzv. měkké robotice, která využívá měkké materiály. Ne vše jde ale snadno, problémy jsou hlavně s robotickými měkkými svaly.

Inženýři Kolumbijské univerzity proto nedávno vyvinuli nový typ měkkých umělých svalů. Jejich výroba i provoz jsou mnohem jednodušší, než u jiných podobných materiálů. Nejdůležitější ovšem je, že nové svaly jsou třikrát silnější oproti těm lidským.

TIP: Bioinženýři postavili rejnoky kyborgy s buňkami potkaního srdce

Svaly z Kolumbijské univerzity jsou vytvořeny ze silikonové pryže, která je plná mikrobublinek etanolu. Díky tomuto složení má materiál nízkou hustotu a zároveň vysokou ohebnost. Sval může být vytištěn do požadovaného tvaru na 3D tiskárně. Nové syntetické svaly se snadno vyrábějí, jsou levné, a také bezpečné. 

Významný francouzský učenec Nicolas de Malebranche (1638–1715) tvrdil, „že sám hon na čarodějnice je nástrojem Ďábla!“ Přesto, že ho nikdo neposlouchal, byl pravdě nejblíže.

Čarodějné procesy se staly pouhou záminkou. S příchodem nelítostných inkvizitorů zaplály po celé Francii desítky čarodějnických hranic. Byla za tím snaha Vatikánu či koruny omezit samostatnost a soudržnost ženských řádů v Evropě? Nebo církev likvidovala „vnitřního nepřítele“, aby upevnila svou moc ve sporech mezi katolíky a protestanty?

Hysterka z dobré rodiny

Patnáctiletá Madeleine Demandols de la Palud to nemá v hlavě úplně v pořádku. Pochází sice ze zámožné rodiny obchodníků z Marseille, ale její rozverné chování neodpovídá etice mladé dámy. Až příliš nestoudně pokukuje po chlapcích, a dokonce i po místním pětatřicetiletém faráři Louisovi Gaufridim. Zapamatujte si to jméno. Tento schopný kněz působí velmi pozitivně na klidné soužití marseillských katolíků i protestantů.

Ale zpět k Madeleine. Dívka často propadá hysterii a má sklony k nezvladatelným záchvatům vzteku. Proto se její rodiče rozhodnou „uklidit ji“ do kláštera voršilek v Aix-en-Provence. Ještě netuší, že tím spouští ničivou lavinu, která smete desítky nevinných lidských životů…

Madeleine se v klášteře vůbec nezklidnila. Naopak, její záchvaty nabyly mnohem divočejší ráz. Nehty si drásala tváře i celé tělo. Věru zajímavá podívaná pro zdejší zpovědníky i ostatní řádové sestry. Strhla na sebe pozornost celého konventu a v ten správný moment zasadila své nevyslyšené lásce rozhodující ránu. Mezi výkřiky a děsivým chroptěním vykřikovala pozměněným hlasem, že ji někdo očaroval. „A ten kdo za tím stojí, není nikdo jiný, než Ďáblův přisluhovač, farář Gaufridy!“

Exorcista nebo smilník?

Klášterní zpovědník voršilek, jezuita Jean-Baptiste Romillon, se z ní pokouší zlé síly vymítat. Nepříliš úspěšně. Když Madeleine při jednom ze svých hereckých výstupů rozláme kříž, zavřou ji raději do cely, a pokouší se na celý případ tiše zapomenout.

Rázem se ale objevují další „Luciferem nakažené řádové sestry“. Celkem osm žen, v čele s překrásnou Luisou Capeuovou, teď obviňuje samotného Romillona, že: „Do jejich panenských těl s pomocí kouzel vehnal démony, aby rozlítil jejich necudnou milostnou vášeň, a mohl jejich chtíče využívat.“ Zpovědník pravděpodobně s mladými sestrami několikrát silně překročil přísné řádové regule celibátu. A ony teď využily bláznění mladé Madeleine, aby sami získaly patřičnou pozornost.

Případ proniká na veřejnost a budí zděšení. „Ďábel proniká do řad církve!“ bouří se vesničané. „Čistota nejsvětějšího řádu je poskvrněna!“ Selská rebelie v celém regionu Provence je na spadnutí. Kupodivu, celá tahle erotickým dusnem podbarvená zápletka náramně hraje do karet nejvyšším místům katolické církve. Je na čase urovnat hierarchii.

Poměrně nově založený řád voršilek si musí uvědomit své podřízené postavení vůči vedoucímu řádu Dominikánů. A pořád tu stojí silná nevraživost mezi katolíky a protestanty, či hugenoty, jak se ve Francii nazývají. Proto povolávají „profesionálního inkvizitora“, Francoise Domptia Doncieuxe, aby zjednal v celé oblasti pořádek.

Inkvizitor tahá za drátky

Tento muž, nesmlouvavý jezuita, který má na kontě osmnáct upálených čarodějnic v Avignonu, si brzy rozšíří svou bilanci. Rozhodne se celý případ pojmout velmi zeširoka, a tak brzy na mučidlech úpí i nebohý farář Gaufridy z Marseille. Do té doby byl bez poskvrny, ale nyní proti němu svědčí devatenáct řádových sester, které nikdy ani neviděl! To on prý nabádal Romillona, to on pořádal černé mše plné satanistického běsnění. Inkvizitor zatím nechává poblouzněné dívky dál mluvit. Dokud totiž hlásí jednoho ďáblova přisluhovače za druhým, může v klidu pracovat na svém vlastním úkolu.

TIP: Hranice v plamenech: Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

Tím je zcela znemožnit řád kapucínů a především ukázat, že náboženské svobody, garantované Ediktem nantským, neplatí pro všechny. Tento protokol z roku 1598 totiž slibuje stejné postavení protestantům i katolíkům, a snaží se ukončit dlouhou éru krveprolití. S takovým výsledkem však není spokojena ani jedna strana sporu. A zejména katoličtí kněží se nehodlají vzdát snadno. V první řadě ale potřebují „srovnat vlastní řady“, a posvítit si na ty své kněží, kteří až příliš smírně konají svou práci v „bezbožných hnízdech protestantů“. Případ z kláštera v Aix je ideální rozbuškou.

Recept na poslušnost

Stačí odeslat jednu z „nakažených“ sester na léčení do jiného kláštera, který je veden příliš laxními postoji vůči protestantům, a již brzy tam vypukne nová epidemie čarodějnictví. Ani jedna z nakažených sester není nikdy upálena jako čarodějnice. Namísto toho na hranicích končí katoličtí kněží z Loudonu, Louviersu a Normandii. Skutečná vina? Šli až moc na ruku protestantům. Mezi prvními je Luis Gaufridy z Marseille, pod kterým hranice vzplála 11. dubna 1611. Doznal se po třech útrpných výsleších na mučidlech a proto mu dovolili, aby ho kat před upálením milosrdně uškrtil. Další už tolik štěstí neměli. Ďábelská posedlost, která se masově rozšířila mezi ženskými kláštery, zprvu snížila autoritu římsko-katolické církve. „Očistné plameny hranic“ však katolíky posílily a sjednotily. Za dvacet let by se ve Francii už nenašel jediný katolický kněz, který by otevřeně hovořil o smíru a klidu s protestanty.

To, že na počátku všeho stála nerozvážnost hysterické dívky, nebo snaha řádových sester upozornit na nekalé praktiky jejich řádového zpovědníka, už dávno nikoho netrápilo. Madeleine Demandols, která stála na počátku celého případu, se dožila sedmdesáti sedmi let. Umírá v osamění téměř šedesát let po své platonické lásce. 

Studie uvádí, že ze 129 druhů mořských savců dnes hrozí vyhynutí celé třetině. „Je proto důležité chránit tyto živočichy, pokud chceme udržet ekosystém oceánů v rovnováze,“ říká jeden z autorů studie Paul Ehrlich. „Mnozí z nich jsou vrcholovými predátory, kteří zásadním způsobem ovlivňují všechny složky ekosystému.“ Vědci označili místa, jejichž přísná ochrana by znamenala záchranu největšího možného počtu ohrožených savců. Spolu s nimi také určili oblasti nejnáchylnější k jejich vymírání.

TIP: Gigantický fantom oceánu aneb Tajemný neznámý plejtvák myšok

„Poprvé tak vznikla mapa ukazující míru bohatosti mořských savců na konkrétních místech světa,“ říká bioložka Sandra Pompová a dodává, že nejpřekvapivějším a nejzajímavějším výsledkem výzkumu bylo zjištění, že všechny druhy mořských savců se nacházejí na pouhých dvaceti lokalitách pokrývajících asi 10 % rozlohy oceánů.

Navíc se ukázalo, že záchrana devíti z těchto dvaceti míst, což by představovalo pouhá čtyři procenta oceánu, by vedla k záchraně 84 % všech druhů mořských savců. Těchto devět míst je totiž na savce nejbohatších a poskytuje zázemí celkem 108 druhům. Klíčové oblasti se nachází se na pobřeží mexického státu Baja California, východní Kanady, Peru, Argentiny, severozápadní Afriky, Jihoafrické republiky, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu. Bohužel celých 70 % těchto oblastí je velmi výrazně ovlivňováno lidskou činností, především nadměrným rybolovem a stoupajícími teplotami vzduchu. Zbývajících jedenáct vyčleněných lokalit je důležitých zejména proto, že je obývají endemické druhy živočichů, jako je například sviňucha kalifornská.

Izraelské tankové síly představují jedno z nejvýznamnějších obrněných vojsk, a to ani ne tak velikostí, nýbrž strategickým a historickým významem i ohromujícími úspěchy, jichž dosáhly v řadě konfliktů proti nesrovnatelně silnějšímu nepříteli. V oblasti Blízkého východu došlo k několika válkám mezi státem Izrael a jeho arabskými sousedy, v nichž hrály vždy mimořádně významnou roli letectvo a tankové síly. Některé z bitev byly svým rozsahem souměřitelné s největšími tankovými střety druhé světové války.

Proti všem

Již v první arabsko-izraelské válce, probíhající okamžitě po vyhlášení nezávislosti státu Izrael roku 1948, sehrály obrněné jednotky významnou roli. Vojsko židovského státu je používalo zejména k obraně obydlených oblastí i k doprovodu životně důležitých konvojů dopravujících potraviny a léky do obleženého Jeruzaléma. Izraelci byli ve svých počátcích zcela odkázáni na dodávky zbrojní techniky ze zahraničí. Její první tanky představovala hrstka poškozených středních tanků Sherman a Cromwell, z nichž některé byly určeny k sešrotování, a jen díky nezměrnému úsilí židovských techniků se je podařilo uvést do provozu.

V následující suezské válce roku 1956 po boku Francie a Velké Británie použil Izrael tankové síly zejména proti egyptské armádě v oblasti Sinaje. Rozsáhlé nasazení tanků přinesla šestidenní válka roku 1967, v níž Židé stáli proti široké koalici arabských států. V těžkých pozemních bojích porazili egyptské tankové divize na Sinaji i syrské v oblasti Golanských výšin, ovládli i prostor Západního břehu a Východní Jeruzalém.

Izrael disponoval přibližně 800 stroji západních typů, vedle vozidel Centurion a M48 Patton byl vyzbrojen lehkými francouzskými tanky AMX-13 a modernizovanými druhoválečnými shermany ve verzích M50 a M51, označovanými Super Sherman. Egypt měl ve výzbroji na 1 200 tanků a samohybných děl, jednalo se o starší T-34/85, moderní T-54 a T-55 a útočná samohybná děla SU-100. Stejnými stroji disponovala i syrská armáda, měla jich ve stavu přibližně 400. Na rozdíl od těchto zemí používalo královské Jordánsko západní (především britskou a americkou) výzbroj.

Jeho 200 tanků tedy patřilo k typům Centurion, M47 a M48 Patton. Masivní útok egyptské a syrské armády na dvou frontách během takzvané jomkipurské války (1973) představoval arabskou odvetu za porážku. Izraelská armáda po počátečním ústupu dokázala zastavit ohromnou početní převahu nepřítele a způsobit mu těžké ztráty, které nakonec vedly ke stažení arabských sil. Na golanské frontě přitom proti 1 700 útočících moderních syrských tanků sovětské výroby bojovalo jen kolem 200 izraelských, z nichž některé pocházely ještě z druhé světové války.

Nepřekonatelní Izraelci

Bitva o Golany patří k největším tankovým střetnutím v historii, počtem nasazené bojové techniky konkuruje i nejslavnějším tankovým bitvám druhé světové války. Ještě po léta se její výsledky analyzovaly a promítly se do vývoje nových zbraní a moderních tanků. Přestože se do té doby věřilo na nadvládu přenosných protitankových zbraní a syrské jednotky jimi byly vybaveny ve velkých počtech (ať to byla pancéřovka RPG-7 nebo střela Maljutka), nejúčinnější se ukázala palba tankových kanonů. Izraelci, kteří se cvičili v přesné palbě na velké vzdálenosti, dosáhli v boji rozhodujících úspěchů.

I Syřané dosáhli za pomoci 115mm kanonů tanků T-62 více než poloviny svých úspěšných zásahů. Tyto skutečnosti vedly do velké míry k přehodnocení názoru na tankový kanon jako na přežitou zbraň. Zatímco Izrael měl na všech frontách 2 838 padlých a přišel o 840 tanků, Sýrie měla ztrátu 3 100 padlých a 1 200 tanků. Egypt zaznamenal 5 000 mrtvých a ztrátu 1 100 tanků, o dalších minimálně 150 tanků přišly jednotky Iráku a Jordánska.

Během první libanonské války v červnu 1982 postupovaly izraelské jednotky do Libanonu opět za nasazení tanků a letectva. Výsledkem operace Mír Galileji byl odchod bojovníků Organizace pro osvobození Palestiny z Libanonu a vytvoření bezpečnostního pásma u jeho jižní hranice. V tomto konfliktu se také poprvé objevily tanky Merkava.

Konverze shermanů

Obě velké války byly zároveň obdobím, kdy izraelská armáda začala využívat obrněných vozidel vlastní koncepce, respektive přestavěných starších tanků zahraniční produkce. Jednalo se zejména o střední tanky Sherman, které měly pro rozvoj izraelských ozbrojených sil a vlastní vývojové ambice mimořádný význam. Jeden stroj Izraelci získali jako opravený vrak po stahující se britské armádě a dalších 30 jich převzali v listopadu téhož roku z Itálie, kde je připravili na sešrotování. Vozidla dostala jako výzbroj starý, ale stále účinný německý kanon Krupp ráže 75 mm. Na konci roku 1953 již Izraelci disponovali 76 provozuschopnými shermany, dalších 131 získali v různě opotřebeném či poškozeném stavu.

Roku 1956 byl zahájen projekt rozsáhlé modernizace, spočívající v instalaci francouzského kanonu CN 75-50 ráže 75 mm, pocházejícího z tanku AMX-13. Rekonstruované stroje se nazývaly Sherman M-50. Prvních 50 obrněnců mělo benzinový motor Continental R-975 a podvozek VVSS, další poháněl diesel Cummins a podvozek HVSS. Stroje M-50 byly poprvé nasazeny do boje v průběhu operace Kadesh v říjnu 1956, na Sinaji jich tehdy operovalo 25. Roku 1960 se rozeběhl další modernizační program, když 180 tanků M4A1(76)W Izraelci přebudovali na verzi M-51 Super Sherman. Vozidla měla podvozek HVSS a naftový motor, výzbroj tvořil moderní francouzský kanon CN 105 F1 ráže 105 mm. M-51 představuje nejsilněji vyzbrojený a nejvýkonnější Sherman v celé historii typu.

Nasazení za šestidenní války i války Jom kippur prokázalo, že druhoválečný tank s moderním kanonem je schopen ničit i moderní sovětské stroje T-54. Některé super shermany využili Izraelci při specifické taktice svých jednotek, kdy se k odražení masivního arabského útoku používaly rampy nahrnuté v terénu ze zeminy pomocí buldozerů. Izraelské tanky po zahájení nečekaného arabského úderu dosáhly ramp a přibližující se syrské tankové svazky likvidovaly palbou shora. Na pohled nijak složitá taktika se ukázala velmi účinnou a způsobila agresoru značné ztráty.

Všechny M-50 s benzinovými motory dosloužily roku 1972, naftové M-50 a M-51 byly vyřazeny do počátku 80. let. Izraelskou armádou prošlo celkem 620 shermanů, z nichž část byla přestavěna na samohybná děla a specializované varianty. Podobně byl upravován i francouzský lehký tank AMX-13, který se nacházel ve výzbroji již v období sinajské války roku 1956, kdy jej Izrael s velkým úspěchem nasadil na Sinaji proti egyptským tankovým jednotkám.

TIP: Pomoc ze srdce Evropy: Jak vypadala československá podpora mladého Izraele

Přestože je AMX-13 nepoměrně slaběji pancéřován než sovětské střední tanky T-34 a T-54, dokázaly výborně vycvičené izraelské osádky využít vysoké pohyblivosti a značné palebné síly svých lehkých strojů. Dokázaly likvidovat i těžké stroje IS-3, proti kterým používaly taktiku rychlých útoků z boku a přesně mířené střelby do slaběji pancéřovaných partií. V pozdějších letech byla část strojů přezbrojena na kanon ráže 90mm, čímž se jejich bojová hodnota dále zvýšila. V následujících letech je nahradily M48 americké výroby. Izraelci nakonec v 70. letech přistoupili k vývoji tanku Merkava vlastní konstrukce, jehož první verze vstoupila do výzbroje v roce 1979. Výroba a vývoj stále pokračují.

Uwe Ehinger údajně podlehl lásce k motorkám už v sedmnácti letech. Od té doby sbírá nejrůznější části „starožitných“ jednostopých prostředků a skládá z nich netradiční modely. Na jeho poslední novince se však nesvezete, i když obsahuje kus motoru.

Letos v červenci představil Uwe svůj gin The Archaeologist, přičemž v každé láhvi plave součástka z historického stroje Harley-Davidson. Například model Panhead z roku 1962 vyšrouboval cenu láhve v přepočtu na 23 tisíc korun, a pokud byste chtěli ochutnat Flathead ročník 1939, musíte si připravit bezmála 29 tisíc.

Ehinger nechává součástky pokrýt zvláštním postřikem, takže nekorodují, a sklo vyrábí speciálně tak, aby ho železo při pohybu nerozbilo.

Pokud byste dříve po některé kuchařce chtěli frgál, mohli byste se se zlou potázat. Frgál totiž původně znamená nepovedený koláč. A tak se této dvě stě let staré laskomině říká často taky „pecák“, nebo jednoduše koláč. 

Náplně všeho druhu

Hospodyňky pekly frgály hlavně na svatby, křtiny či lidové slavnosti. Jejich průměr má být kolem třiceti centimetrů a má vážit šest set gramů. Nejtradičnější náplní jsou hrušková povidla, ale často taky povidla švestková, mák nebo tvaroh. V posledních letech se objevují i meruňky a borůvky. Na to se ale mistři v pečení frgálů nedívají příliš s nadšením... Meruňky jsou podle nich dobovým nesmyslem. Když se začaly velké kulaté koláče péct, na Valašsku byste meruňku nenašli ani jednu! A borůvky? Ty sbíraly a prodávaly děti, aby si trochu přivydělaly. A když nebylo povidel ani máku, sáhlo se po tom, co bylo doma. Používalo se zelí, řepa i mrkev.

Slané verze frgálů dneska ochutnáte málokde. Ale jistotou vám může být Valašské muzeum v přírodě. V Rožnově pod Radhoštěm. Toto městečko je totiž kolébkou těch nejlepších a nejtradičnějších kulatých dobrot. Ten pravý recept se jen tak nedozvíte. Rodiny si je střeží jako oko v hlavě. Hospodyňky je umí péct v hliněné peci, kterou vymetají smrkovým chvojím. Těsto musí být perfektně zpracované. Když se vyválí do tenké placky, musí mít uprostřed šířku stébla. Je to lahůdka. A nejen Valaši tvrdí, že dobře upečený frgál je lepší než dort. 

Dárcovství krve byla ještě na začátku minulého století pořádná řezničina, přinášející značná rizika jak dárcům, tak příjemcům. Možné komplikace nevyplývaly jen z častých „nehod“ záměny krevních skupin, ale docházelo k nim také vlivem minimální hygieny místa odběru. I když se metody transfuze průběžně zdokonalovaly a nešlo už jen o přímé napojení krevního oběhu dárce na příjemce, úspěšnost přežití pacientů byla stále velmi nízká. Situaci změnil až Charles R. Drew.

Krev strategickým materiálem

Řez ostrým skalpelem a jednoduchá hadička byly využívány při transfuzi krve ještě kolem roku 1905. Postupně je nahradila překapávací nádoba utěsněná parafínem a duté kovové jehly (někdy i sterilizované). Lékaři však pořád stáli před problémem s momentální nepřítomností vhodných dárců na operačním sále. Jako logické opatření se jevila možnost vytváření zásob krve, tato životodárná tekutina se však velmi rychle srážela.

Americký lékař Oswald H. Robertson přišel v roce 1917 s praktickým nápadem: krev chemicky ošetřil citrátem sodným, čímž zabránil koagulaci (srážení). I tak však výsledná krevní konzerva, obohacená o dextrózu, nevydržela déle než dva dny. Navíc se jako dárci mohli pořád zapojit jen nosiči univerzální krevní skupiny 0. Zuřící světová válka však prolila již potoky krve a generalita si byla vědoma, že bez dostatku kvalitního transfuzního materiálu nebude možné pokračovat ve válečném úsilí o mnoho déle. Z čistě medicínského problému se tak záhy stala přímo strategická otázka. Na své definitivní zodpovězení si však musela počkat až do poloviny další světové války. 

Během ku vzdělání

V roce 1922 teprve osmnáctiletý mladík Charles R. Drew z předměstí Washingtonu rozhodně v ničem nepřipomínal budoucího úspěšného řešitele záhad krve. Tou dobou byl hlavně nadaným sportovcem. Tak úspěšným, že si na atletických závodech vyběhal přijetí ke studiu na Amherst College ve státě Massachusetts. To, že vynikal i v jiných oborech, například biologii, fyzice či chemii, zatím nikoho moc nezajímalo. Mimo záběr hřiště si jej totiž všimli až během studií v kanadském Montrealu, kde na McGill University zakončil ročník jako v pořadí druhý nejlepší student ze 127 a kde také získal titul doktora medicíny.

Odchod za studiem mimo USA byl pro mladíka z nouze ctností. Jeho výsledky odpovídaly prestižní americké univerzitě, ne tak ovšem jeho barva kůže. Charles byl totiž Afroameričan. A to bylo v Americe dvacátých let pořád zlé stigma. Drew sice mohl v relativním klidu vyrůstat v liberálním Washingtonu a díky mimořádným sportovním výsledkům jej angažovali v Massachusetts, ale na Harvard nebo Yale černoch prostě nepatřil. Zatím. Proto jej zlákala Kanada, kde se na vysokých školách rasový původ neřešil. Jinak ale Charles R. Drew s podobnými předsudky neúspěšně zápasil celý život a tento boj silně poznamenal jeho práci.

Británie krvácí…

V roce 1933 se vrátil domů. Která nemocnice by ale zaměstnala černého doktora? Kvůli předsudkům skončil na pitevně náležící k Howardově univerzitě. Odtud se z pozice prostého doktoranda – asistenta a pomocného chirurga – znovu od začátku propracovával. Drew ale neztratil elán. Už v Kanadě se totiž nechal inspirovat zajímavým nápadem na řešení problematiky krevních transfuzí. Ve volném čase sbíral informace a v roce 1938 dostal, opět díky mimořádným výsledkům, dvouleté stipendium na newyorské univerzitě Columbia. Kromě titulu lékaře-chirurga, který tu obdržel, pak ohromil celou odbornou veřejnost svou disertační prací na téma krevní banky. 

Šlo o nejucelenější přehled různých technik odběru, zpracování a uchovávání krve, jaký byl v USA momentálně k dispozici. S jeho představení rázem přestali řešit barvu pleti. Drewa přeřadili k výzkumné sekci fakultní nemocnice, kde mohl vesele bádat. Druhá světová válka už totiž začala a Spojené státy americké stejně jako jejich spojenci nutně potřebovali čerstvou krev. Drew očekávání nadřízených bezezbytku naplnil: Byl totiž schopen říci, jak krev efektivně odebírat, separovat a konzervovat, uměl naplánovat testy, zajistit ukládání i distribuci. A hlavně dokázal celou kampaň s názvem „Krev pro Británii“, založenou na motivaci dobrovolných civilních krevních dárců, rozjet ve velkém stylu. Pomohly mu v tom hlavně mobilní dárcovské stanice, takzvané bloodmobiles. 

Dvě barvy jedné krve

Během pěti měsíců Drew dokázal sehnat 15 000 dárců, sesbíral na 5 500 dávek krve a zajistil tak více než 1 500 transfuzí. Byl jmenován vedoucím celé kampaně a kolegové ho zahrnuli ovacemi. Také byl z pověření armády a námořnictva jmenován ředitelem první Americké krevní banky červeného kříže. Dobrovolníci se jen hrnuli, a už během prvního roku se tak černému doktorovi podařilo vytvořit síť 100 000 pravidelných dárců. Jenže i tento příběh má svou stinnou stránku. Ukládaná krev, připravovaná k transportu do Británie, nenesla jen potřebné informace, například o krevní skupině, ale také o tom, jestli dárce náhodou nebyl černoch. Bílá krev byla zatím pouze pro bílé.

Charles hlasitě volal po zrušení této praxe, protože neexistuje žádný vědecký základ pro teorii, že by černoši měli jinou krev. Neuspěl. Transfuzní vzorky byly i nadále označovány a uchovávány odděleně a Drew byl požádán o rezignaci. Muž, který svou invencí zachránil bezpočet spojeneckých vojáků na bojištích celého světa, se proto stáhl do ústraní a dále už působil jen jako profesor na Howardově univerzitě. Prvního dubna roku 1950, cestou na lékařskou konferenci do alabamského Tuskegee, měl dopravní nehodu, na jejíž následky zemřel. Opatření k segregaci různobarevné krve přetrvala v USA padesátá léta a některé státy, například Louisiana, na nich trvaly ještě déle. 

Trvalo to dlouhé desítky let, ale detailní průzkum Sluneční soustavy už konečně nabírá na obrátkách. Velkou zásluhu na tom mají nanosatelity, drobná, ale šikovná kosmická plavidla, která je možné nasadit do akce rychle a hlavně levně.

Americká vesmírná agentura NASA nyní připravuje misi k asteroidu, spojenou s dopravou vzorků na Zemi, která je náročná a přijde asi tak na 1 miliardu dolarů (necelých 22 miliard Kč). Badatelé z Finského meteorologického institutu navrhují uskutečnit misi, která by se postavila k průzkumu asteroidů úplně jinak.

Flotila průzkumných nanosatelitů

Finové plánují vyslat do vesmíru flotilu asi 50 extrémně malých kosmických plavidel — nanosatelitů. Až se taková flotila nanosatelitů pustí do práce, měla by prozkoumat během pouhých tří let asi 300 asteroidů. Pokud se podaří finský nápad zrealizovat, dramaticky se zlepší naše znalosti o těchto vesmírných objektech.

TIP: Do vesmíru míří flotila miniaturních satelitů KickSat-2

Každý z nanosatelitů pro plánovanou misi by vážil asi 5 kg a byl by vybavený teleskopickou kamerou. Pro let k asteroidům by nanosatelity využívaly elektrické sluneční větrné plachty (E-plachty), které pohání loď díky slunečnímu větru.