Útes, který snáší vejce. To zní jako pohádka, legenda nebo noční můra. V jihočínské provincii Kuej-čou ale takový útes skutečně existuje. Je vápencový, asi 6 metrů vysoký a nesnáší opravdová vejce.

Jednou za zhruba 30 let z útesu vypadne oblý kámen, který nápadně připomíná vejce. Tato kamenná „vejce“ mají v průměru kolem 20 až 40 centimetrů. Podle všeho se z nich nic nevylíhne, i tak jde ale o pozoruhodný a trochu děsivý fenomén.

TIP: Potvrzení legendy: Velká potopa z čínských mýtů se doopravdy odehrála

Zároveň jde o geologickou záhadu. Vědci totiž vlastně přesně neví, jak tento jev funguje. Mají různé hypotézy, většinou se shodují v tom, že se na jevu podílí eroze a rozdílná tvrdost hornin, kompletní vysvětlení ale nemáme. Podobné útvary se nacházejí u na jiných místech světa, pokud je ale známo, nikde vejce nepadají na zem jako z čínského útesu.

Některé milostné příběhy vstoupily do dějin jako symboly zklamaných nadějí. Některé dějinami dokonce náležitě zahýbaly. A jiné byly jednoduše pro smích.

Tlustý král a kobyla z Flander

Jindřich VIII. a Anna Klévská

Anna Klévská se na seznamu vhodných nevěst pro krále Jindřicha VIII. ocitá z politických důvodů. Král si Annu vybere podle portrétu, na němž jí však malíř Hans Holbein mladší poněkud zalichotil. Setkání příštích manželů je proto fiaskem. „Nic v sobě nemá pěkného a vypadá špatně zepředu i zezadu. Její tělo nemá nic, co by vyvolalo jakékoli touhy,“ popíše Jindřich dojmy ze svatební noci. Ano, ženu, která se mu nelíbí, nevoní mu a vyslouží si u něj přezdívku „flanderská kobyla“, si v roce 1540 skutečně vezme. I proto, že už se nedokáže vyvléct ze svatební smlouvy.

Že to s tlustým a nepřitažlivým panovníkem nijak nevyhrála ani Anna, to je věc druhá. Ale „flanderská kobyla“ uvažuje pragmaticky. Přistoupí na velkorysé vyrovnání. Neuplynulo ani půl roku od svatby a Anna je zase volná. Navíc se dvěma paláci, služebnictvem a trvalým příjmem. V rukou kata nakonec skončí jen lord Cromwell, který sňatek dojednal.

Kde bere ta svá těhotenství?

Car Petr a Kateřina Veliká

Sofii Frederice Augustě, šlechtičně s nevýznamným titulem Anhaltsko-zerbstské princezny, vyjde v roce 1744 šťastná hvězda. Carevna Alžběta I. si ji zvolí jako manželku pro svého syna Petra. Mladá princezna konvertuje k pravoslaví, učí se rusky, přijímá jméno Kateřina Alexejevna. Svatba se koná 21. srpna roku 1745 a hostům se naskýtá tragikomický obraz: Nádherná mladá žena a vedle ní poďobaný neurotický mladíček. Tráví hodiny hrou s dřevěnými vojáčky, příliš se nemyje a rozhodně nenaplňuje představu příštího panovníka širé Rusi… Kateřina se však snaží. Manželé se spřátelí, ale jejich intimní soužití je nulové. Nakonec Kateřina přece jen otěhotní. Osm let po svatbě! Přesto se spekuluje, že otcem není carevič. „Pánbůhví, kde moje žena bere ta svá těhotenství,“ přiživuje drby opilý Petr.

Spiknutí důstojníků, při němž je Petr uvězněn a posléze zabit, otevře Kateřině cestu k trůnu. A řada milenců výjimečné ženy, která se stane slavnou vládkyní Ruska, je dodnes pověstná.

Slaboch a intrikánka

Karel IV. Španělský a Marie Luisa Parmská

Karel IV. Španělský má v dějinách nezáviděníhodné postavení slabocha, kterému „vyfoukla“ trůn jeho žena s milencem. Byl velký a silný, ale nevynikal bystrostí. Přesto je předurčen pro španělský trůn. V roce 1765 si bere za manželku třináctiletou sestřenici Marii Luisu Parmskou. Ta vedle svého nerozhodného manžela vyrůstá ve schopnou intrikánku. A alespoň podle Goyova portrétu i v mimořádně nehezkou ženu. Luisa postupně přebírá vládu. Zdatně jí při tom sekunduje její milenec, důstojník Manuel Godoy. Král se však vzdává moci s úlevou: prohlašuje, že si cení Godoyových schopností. Dvoru je ovšem pro smích. Královnin poměr je veřejným tajemstvím a o Godoyových státnických kvalitách nikdo nic neví. Karel nakonec abdikuje ve prospěch svého syna Ferdinanda. Dožije v exilu v podivném soužití s Marií Luisou, Godoyem a jeho další milenkou s dítětem. 

Armáda České republiky se podílela i na operacích KFOR (Kosovo Force, od roku 1999), když pomáhala zajišťovat postupnou stabilizaci Kosova a návrat této země k mírovému životu. Česká republika vyslala v červenci 1999 do akce 140 vojáků, ale už v listopadu téhož roku se jejich počet vyšplhal téměř ke dvěma stovkám. Náš kontingent tvořilo velitelství, sekce součinnosti se štáby KFOR, jeden letoun Antonov An-26 a hlavně 6. průzkumná rota, která tvořila jádro vyslaných jednotek. Po zmíněném posílení se zformovala navíc mechanizovaná četa a strážní družstvo.

Průzkumná rota působila v rámci Mnohonárodní brigády Střed a základnu měla v obci Gornji Sibovac. Mezi její hlavní úkoly patřilo střežení 42 km dlouhého úseku kosovsko-srbské hranice, ale také zajištění bezpečného návratu uprchlíků a vytvoření podmínek pro obnovu mírového soužití kosovských Srbů a Albánců. Rota mimo jiné nepřetržitě ochraňovala odříznuté a obzvlášť ohrožené oblasti obývané Srby. V květnu 2001 se počet vojáků navýšil na 400 a v únoru následujícího roku vznikl společný česko-slovenský mechanizovaný prapor o síle 500 lidí.

Jeho prostor odpovědnosti se v únoru 2002 rozšířil na jih a hranice střežená Čechy a Slováky se tak prodloužila na 51 km. V březnu se prostor působení jednotky ještě zvětšil o dalších 39 km hranice. První česko-slovenský prapor zůstal v Kosovu do října 2002, kdy jej nahradil 2. česko-slovenský prapor, který od švédského praporu převzal navíc dalších 12 km hranice a přilehlých oblastí. V dubnu 2003 jej vystřídal 3. česko-slovenský prapor, jehož operační prostor se opět rozšířil, a nově hlídal hranici o délce 112 km. Následovaly další rotace kádrů a v neklidné provincii sloužil do roku 2005 postupně ještě 4., 5. a 6. česko-slovenský prapor.

V druhé polovině března 2004 se naši vojáci podíleli na obnově klidu a pořádku při etnických násilnostech. Chránili přitom kosovské Srby před útoky Albánců, bránili dalšímu vypalování srbských obydlí a ničení kulturních památek. Kromě toho evakuovali stovky Srbů z ohnisek nepokojů. Střežili i významné srbské pamětihodnosti, jako třeba památník na Kosově poli, a doprovázeli autobusy vozící srbské děti do škol. Od 1. srpna 2005 do 31. července 2006 se dostalo České republice té cti, že zastávala roli takzvaného vedoucího státu v rámci Mnohonárodní brigády Střed.

Poté Češi předali velení Švédsku, ale náš prapor působil na Balkáně až do roku 2011. V současnosti tam slouží jen menší skupina důstojníků v mezinárodním štábu. V Kosovu zemřeli tři čeští vojáci. Nadrotmistr Vlastislav Hendrich a štábní rotmistr Luděk Severa zahynuli v září 2002 při nehodě obrněného transportéru, praporčík Lubomír Bejdák spáchal v červenci 2005 sebevraždu.

Příště: Enduring Freedom - Na středním východě

Levharti sněžní (Panthera uncia), se pohybují v horské krajině jako duchové. Již dlouho jsou chráněni v celé oblasti výskytu, ohrožují je hlavně pytláci a ilegální lov, spojený s prodejem trofejí na černém trhu.

Mezinárodní svaz ochrany přírody v těchto dnech vyhlásil, že levharti sněžní už podle standardních pravidel nejsou ohrožení a budou nadále považováni za „zranitelné“. Badatelé a ochránci přírody totiž napočítali minimálně 4 tisíce dospělých zvířat, a to již přesahuje hranici stanovenou pro ohrožené druhy. Trvalo to dlouho, spočítat levharty sněžné vysoko v horách není vůbec snadné.

TIP: Čerstvě narozené mládě levharta obláčkového je nadějí pro záchranu druhu

Jde o administrativní změnu, ale pro levharty je to jistě dobrá zpráva. Čím více jedinců ten který druh má, tím vyšší jsou i jeho šance na přežití. Úsilí o ochranu těchto krásných šelem tím ale samozřejmě nekončí. Pytláci a další rizika jim hrozí dál.

Aby na sebe příliš neupozorňovala, přijala pseudonym a rozhodla se vydat vlastní cestou. Osud jí mnoho času nedopřál, nedožila se ani padesátky. Jaká byla životní dráha jediné dcery Jana Wericha? Nelehká, ale nikoliv zbytečná...

Útěk do Ameriky

V Evropě to vře. Hitler zbrojí a v malém Československu vítězí ve volbách do parlamentu Sudetoněmecká strana. Všude panuje neklid. Henleinovci sílí, pořádají demonstrace a brojí proti všemu českému. Velkým trnem v oku jim je Osvobozené divadlo. Nejraději by ho zadupali do země. Neustálými útoky na Voskovce a Wericha nakonec dosáhnou svého. Divadlo je uzavřeno a slavné duo se uchyluje k filmové práci. V této nelehké době se Janu Werichovi narodí jeho jediná dcera Jana.

Sotva začala malá Jana vnímat svět kolem sebe, nabírá její život rychlé obrátky. Situace v Československu je po Mnichovské dohodě neudržitelná. Janin otec a jeho přátelé Voskovec a Ježek se začínají obávat o své životy: „Jde do tuhýho. Nemůžeme tady zůstat. Jakmile to praskne, tak nás zabijou!“ Prchají do Francie a odtud do Spojených států. Roky v emigraci ubíhají rychle, ale uživit se není jednoduché. Werich s Voskovcem hrají pro své krajany. Připravují české protinacistické pořady pro Hlas Ameriky, který je vysílá do Evropy. Malá Jana nastupuje do první třídy a na vzdálené Československo skoro zapomíná.

Návrat domů

Celý svět slaví. Hitler padl! Válka v Evropě skončila! Desetiletá Jana tuší, že ji čeká velká životní změna. Rodiče jsou dojati k slzám: „Naše země je konečně svobodná, můžeme se vrátit domů!“ „Kam domů? Vždyť naše doma je tady v Americe!“, odporuje Jana. Její impulsivní otec na nic nečeká a zanedlouho balí kufry. „Vracíme se do Československa, darling!“ Jana pláče, nechce opustit své přátele a sladký americký život. „Proč nemůžeme zůstat v Americe, dady? Co budeme v té studené, rozbombardované Evropě dělat?“

S poměry v poválečném Československu se Jana vyrovnává statečně. V září nastupuje do školy a lidé kolem ní si pořád šeptají: „To je mladá od Wericha, malá Werichová. Jestli pak bude jako její otec?“ Zírají na ni, jakoby byla nějaký exponát v národopisném muzeu. „Co s tím mým tátou pořád mají?“ Až časem se malá Jana dozvídá, jak byl její otec v předválečném Československu populární. Neustálá pozornost ostatních leze Janě na nervy. Plno lidí se s ní chce přátelit jen proto, aby se dostali blíže k jejímu otci. Čím je starší, tím hůř to snáší. „Dejte mi už všichni pokoj! Copak nevidíte, že mi to vadí?“ Ale na její pocity nebere nikdo ohled.

Jak vystoupit z otcova stínu?

Svého tátu má moc ráda. Váží si ho. Nechápe ale, proč ji nutí, aby šla v jeho šlépějích. „Baví mě jazyky, chtěla bych překládat a psát... Proč musím jít na DAMU?“ Jana pláče, ale nedokáže otci vzdorovat. Jde na zkoušky a samozřejmě, že ji přijmou. Je přece Werichová! Po absolutoriu v roce 1957 přemýšlí, kam dál. V Praze nezůstane i toho jména se musí zbavit. Do prvního angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nastupuje už jako Hálová. Chce si jít vlastní cestou, žít život po svém bez pomoci rodičů a závisti okolí. Recenze jejích výkonů na divadle ale nejsou příliš povzbudivé. Začíná se věnovat překladatelství a sem tam spolupracuje s otcem na deskách, které vydává pro Supraphon. Svým osamostatněním získává postupně sebevědomí. Počátkem 60. let se vrací do Prahy, kde vystřídá několik angažmá až nakonec zakotví v hudebním divadle v Karlíně.

Zlatá šedesátá

Uvolnění poměrů v šedesátých letech vlévá Janě novou krev do žil. Odvážně se pouští do knižních a divadelních překladů a věnuje se i filmu. Její překlad muzikálu West Side Story se hraje dodnes. Napadlo by vás, že ta něžná, zamilovaná slova vkládala do úst Marii a Tonymu právě Jana Werichová? Ovšem pod pseudonymem Hálová.

Časem proklouzne i mezi scenáristy. A to ji baví. Svůj smysl pro humor prokáže ve scénáři pro televizní příběh Drahý zesnulý, kterýse stal hereckým koncertem neprávem opomíjené Nataši Gollové, Stelly Zázvorkové, Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra a Jana Wericha.

Ke spolupráci ji vyzve i Československý rozhlas. Začíná jako autorka adaptací, sem tam se mihne v nějaké rozhlasové hře. Několik měsíců po srpnových událostech roku 1968 ji osloví režisér Jiří Melíšek: „Jano, nechtěla byste se svým otcem natočit vzpomínkový cyklus? O spolupráci s Voskovcem a Ježkem v Osvobozeném divadle, o emigraci a tak dále. Byla byste mu výtečným partnerem!“Jana chvíli váhá, ale nakonec nabídku přijímá. Díky ní vzniká jedinečný záznam, který odolá i tvrdé cenzuře 70. let.

Janiny úspěchy často znevažují pocity méněcennosti, výčitky a deprese. I když si stokrát nařídila, že se takovými malichernostmi nebude zabývat, klade si stále ty stejné otázky: „Jsem dost dobrá? Naplnila jsem očekávání svých rodičů?“

Fanča

Jméno si Jana mění ještě jednou, kvůli svatbě. Jako Jana Kvapilová porodí v roce 1967 svou jedinou dceru Zdeňku. Dědeček ale malé neřekne jinak než Fančo. Rodinná idylka manželů Kvapilových netrvá dlouho a manželství se brzy rozpadá. Jana nachází útěchu u svých rodičů, kteří opět berou otěže jejího života do svých rukou. „Když se nepotatila Jana, podaří se to s malou Fančou,“ říkají si Werichovi a vozí svou vnučku na natáčení a do kroužků. Jana je proti. Ale může snad odporovat? Poslouchá ji někdo? Ani Fanča o pozornost hereckého světa příliš nestojí, ale dědovi se prostě nedá říct ne...

Hořký konec

Na sklonku sedmdesátých let se Jana víc než o svou kariéru stará o nemocné rodiče. Oba umírají ve stejném roce. Maminka Zdena, která se potýkala dlouhá léta s psychickými problémy, umírá na jaře, táta ji přežije jen o půl roku. Po jeho smrti nastupuje Jana do nemocnice. Diagnóza zní strašně: rakovina. Domů se už nikdy nevrátí. Šest měsíců po skonu svého otce, v květnu 1981, umírá i ona. Zanechá po sobě čtrnáctiletou dceru, která později emigruje a usadí se jako psycholožka ve Švýcarsku. Janin život byl krátký, ale plný tvrdé práce a odhodlání. Svému otci ostudu rozhodně neudělala... 

Prapředkem stíhaček Jak-7 a Jak-9 se stal prototyp cvičného provedení UTI-26. Ten vznikl dalším vývojem původně stíhacího prototypu I-26-II. Obdržel dvoumístnou kabinu a výzbroj redukovanou na dva 7,62mm kulomety. Pro sériovou stavbu byl vybrán druhý prototyp UTI-26-II, který prošel státními zkouškami v lednu a únoru 1941. Sériové cvičné letouny nesly označení Jak-7UTI a pouze jeden kulomet. V roce 1941 jich vzniklo celkem 186. Ohromné ztráty na stíhacích letounech, které utržilo VVS RKKA po německém útoku, donutily Sověty bojově nasadit i původně cvičné Jaky-7UTI. Vznikl také nápad konstrukci zpětně upravit na plnohodnotný stíhací typ.

Na základě rozhodnutí ze srpna 1941 se rozběhla produkce čistě bojového stíhacího provedení Jak-7 (mělo zprvu ponecháno prosklení zadní kabiny). Stíhací Jaky-7 měly při prakticky stejných výkonech v některých ohledech lepší vlastnosti než původní Jaky-1. Postupně procházely zdokonaleními vtělenými do variant Jak-7A (produkce začala v lednu 1942) a Jak-7B.

Ani Jak-7B však výkonnostně nestačil na německý Bf 109F či Bf 109G (mimo jiné byl pomalejší ve vodorovném i střemhlavém letu a hůře stoupal). Navíc trpěl některými konstrukčními a výrobními nedostatky: nejzávažnější představovalo přehřívání pohonných jednotek, což byla chronická nemoc všech stíhaček Jak. Celkem vzniklo na 6 399 Jaků-7 všech verzí, převážně Jak-7B (u pozdějších strojů této verze zavedli novou podobu překrytu kabiny se snížením zadní části trupu). Produkce (podobně jako v případě Jak-1b) běžela dlouho, až do roku 1944, což byl typický projev sovětského upřednostnění kvantity nad kvalitou.

Jak-9 náležel do těžší vývojové větve stíhaček Jak a v porovnání s Jaky-1 a Jaky-3 se vyznačoval podstatně větší univerzálností. Hlavní odlišnost od Jaku-1 i Jaku-7 představovala duralová kostra křídla. Produkce běžela od října 1942 pod označením Jak-9. Úvodní letouny trpěly některými výrobními vadami a nedlouho před vypuknutím bitvy u Kurska musely být „devítky“ dokonce přechodně uzemněny kvůli odtrhávání potahu křídel.

Letoun se stavěl ve třech výrobních závodech v celé řadě verzí. Základní provedení mělo dosti slabou výzbroj. Ta byla zesílena u verze Jak-9T, kde konstrukční tým (nejspíše inspirován americkým Bellem P-39) zavedl synchronizovaný trupový 37mm kanón, který doplňoval jediný 12,7mm kulomet. Výroba této verze běžela v letech 1943–1945. Z dalších variant je nutno zmínit například Jak-9D s prodlouženým doletem a v tomto ohledu ještě výkonnější Jak-9DD. Nebo stíhací bombardovací variantu Jak-9B se zajímavě řešenou pumovnicí za kabinou pro 400 kg pum.

Nejvýkonnější verzí řady „devítek“ se stal Jak-9U s motory VK-107A o 993 kW, někdy v Rusku označovaný za nejlepší stíhačku druhé světové války. Jaky-9 se v řadové službě velmi osvědčily. A byť ve většině provedení (s výjimkou Jak-9U) ve výkonech zaostávaly za posledními Bf 109G, Bf 109K, Fw 190A a obzvláště Fw 190D, tvořily základní typ ve výzbroji stíhací složky VVS RKKA po celou druhou polovinu války. Produkce „devítek“ se nezastavila ani se skončením konfliktu. Do roku 1948 vzniklo 16 769 kusů.

Image

Čtěte také

Hurikán proti Emilovi: Hawker Hurricane Mk.I vs. Messerschmitt Bf 109 E

Svítivost stálice je objektivní fyzikální veličinou, která udává, kolik zářivé energie hvězda celkově vydává do okolí. V případě Slunce jde o hodnotu přibližně 3,86 × 10²⁶ W. Svítivost hvězd však nelze měřit přímo, neboť by to vyžadovalo umístit přesné přístroje do bezprostřední blízkosti žhavého objektu. Astronomové si tedy pomáhají několika „triky“. 

Jednak neměří přímo svítivost, ale tzv. zdánlivou jasnost neboli hvězdnou velikost, která se udává v magnitudách. Tato logaritmická veličina přesně navazuje na škálu hvězdných velikostí zavedených ve starověku Ptolemaiem. Abychom mohli přepočítat zdánlivou jasnost na svítivost, potřebujeme ještě znát vzdálenost stálice. Tu lze přitom určit mnoha metodami.

Předpokládáme-li dále, že mezi námi a hvězdou neleží žádný významný zdroj rozptylu světla (v tom případě lze zjednodušeně říct, že intenzita osvětlení „klesá s druhou mocninou vzdálenosti“) a že stálice vysílá do okolí záření tzv. izotropně, tedy do všech směrů stejně, můžeme odhadnout její celkovou svítivost. Protože se obvykle jedná o velká čísla, bývá zvykem ji porovnávat se svítivostí Slunce a uvádět v těchto jednotkách – například 10 sluncí. 

Bezmála 700 tisíc korun zaplatil v přepočtu nejmenovaný sběratel za dopis, který v roce 1938 odeslal světoznámý fyzik inženýru Micheleovi Bessovi. Einstein tak učinil po podpisu mnichovské dohody, podle níž muselo Československo postoupit svá pohraniční území Německu. Vědec na jeho stránkách kritizoval britskou „zaslepenost“ a varoval před zhoubným Hitlerovým vlivem na společnost.

V aukci byly i další dva dopisy slavného génia: V prvním z roku 1918 předvídal, že dostane Nobelovu cenu (získal ji v roce 1921), a ve druhém vysvětloval své politické postoje. Ani jeden se však neprodal.

Bylo to v době, kdy už se generál Torstenson po neúspěchu u Brna dávno vzdal vrchního velení nad švédskou armádou a ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku se už několik let vyjednával konečný mír. Byl jasné, že vyjednávání se chýlí ke konci a každá strana se ještě na poslední chvíli snažila urvat poslední válečné vavříny, nabrat co nejvíce kořisti a případně si ještě vylepšit pozici při mírovém vyjednávání.

Švédové na hradě

Praha má s Brnem podobné rozložení staveb v tom smyslu, že hrad je umístěn na kopci nad městem a je tedy oddělen od hlavního zázemí. Zatímco však kolem Špilberku nestojí žádné další stavby, kolem Pražského hradu se rozkládají Hradčany a hned pod ním Malá Strana. Přesně tyto části obsadil 26. července 1648 švédský generál Königsmarck. Pomohl mu v tom jistý císařský důstojník Arnošt z Ottowaldu, jenž se na poslední chvíli rozhodl přidat na švédskou stranu. Dnes takovým lidem říkáme nelichotivým jménem přeběhlíci nebo kolaboranti, ale tehdy se to tak nebralo.

15. července kontaktoval Arnošt Königsmarcka, který se v té době pohyboval s vojskem po Čechách a nabídl mu Pražský hrad jako snadnou kořist. Poradil mu, jak se švédské jednotky dostanou dovnitř, když využijí oslav císařových narozenin.

Stráže při oslavách zřejmě trochu přebraly nebo zkrátka jen polevily v pozornosti a několika švédským jednotkám se průnik opravdu podařil. Přemoci oslavami unavené obránce už zřejmě nebyl takový problém, takže hrad padl prakticky bez námahy. Malá Strana a Hradčany to samozřejmě odnesly s ním. Švédská soldateska začala okamžitě rabovat. Hned zpočátku vnikla také do paláce starého hraběte Martinice. Prý si odtud Švédové tehdy odnesli kořist v celkové ceně 12 miliónů zlatých a to ještě nepočítáme výkupné, které později mohli požadovat za 80 vysoce postavených zajatců.

Nejtěžší kulturní ztráta však bezpochyby postihla české země ztrátou rozsáhlých sbírek Rudolfa II. shromážděných uměnímilovným císařem v jeho hlavní rezidenci. Königsmarck zřejmě dobře znal jejich cenu, proto je odmítl vydat svým mužům a prohlásil cenné umělecké předměty za majetek státu a nechal je poslat do Stockholmu. Švédská královna Kristýna milovala umění a za tento dárek mu byla neskonale vděčná. Prý se sama zúčastnila vybalování. Dodnes můžete obdivovat ve stockholmských muzeích obrazy Michelangela, da Vinciho, Raffaela, Tiziana, Dürera pocházející právě z rudolfínských sbírek. Cenným literárním úlovkem byla slavná Ďáblova bible, či přesněji Codex gigas, největší rukopisná kniha světa.

Hrdinná obrana Starého města

Pražské posádce ve Starém městě velel hrabě Rudolf Colloredo, který ihned po obsazení levého břehu Vltavy švédskými vojsky viděl, že je zle. Ještě 26. července začal organizovat obranu. V podstatě měl obrovské štěstí, že Švédové byli v prvních dnech natolik zaujati rabováním zlatých pokladů, že na druhý břeh přes Karlův most ani nezaútočili. V té době už se ale dávno nemohli spoléhat na to, že by je český lid přivítal jako osvoboditele z Habsburského útlaku. Za posledních deset let řádila švédská vojska v Čechách i na Moravě tak krutě, že lidé bez ohledu na náboženské vyznání bránili hlavně svůj majetek a holé životy.

Colloredo dal během pár dnů dohromady městské sbory a stejně jako v Brně se do boje zapojili i studenti, kteří vytvořili samostatnou studentskou legie o síle 750 mladých mužů, většinou posluchačů Karlovy univerzity. Kromě nich měl k dispozici ještě 1 200 vojáků.

Útok na Staré Město však začal teprve 31. července, když k městu přitáhl generál Wittenberg se 4 000 muži. Většina bojů se odehrávala na Karlově mostě. Obránci se však nedali, vždyť bojovali o všechno. Také těžká švédská děla marně ostřelovala pražské hradby. Když Wittenberg viděl, že  dobytí Prahy se příliš protahuje, odtáhl ještě během srpna někam na jih, kde jeho vojáci mohli získat kořist snadněji. Vždyť na dveře už klepal mír a nebylo nač čekat.

TIP: Uloupené poklady: Švédská loupež uměleckých děl v Praze

Tak si Pražané mohli na chvíli oddechnout, než koncem září přišel Wittenberg zpátky a s ním dalších 8 000 mužů pod velením švédského prince Karla Gustava. Generální útok všech tří armád proběhl ve dnech 10. –11. října. Švédové útočili takovou silou, že místy pronikli až na hradby, ale Pražané se naštěstí ubránili. 24. října byl konečně slavnostně podepsán vestfálský mír, což v Praze nemohl nikdo tušit. V ten den se konal čtvrtý velký útok na město a bylo jen otázkou času, kdy Staré Město padne a s ním by se jistě svezlo i Nové Město. Obráncům Prahy už citelně chyběl střelný prach. Teprve 1. listopadu dostal Karel Gustav zprávu o uzavření míru a boje utichly. Až 29. listopadu bylo v Praze podepsáno příměří. Poslední švédští vojáci však město opustili až v září 1649.

Starobylé městečko na Mekongu protkané čarovnou nití koloniální historie. Uličky lemované francouzskými domky z devatenáctého století, některé půvabně omšelé jiné opečovávané a zdobené barevnými fasádami.

Luang Prabang

Přes den je město ospalé a pomalé jako celá země, ale na večer ožívá na pestré tržnici a žije dobrým jídlem a pitím až do nočních hodin. Nad vším dohlíží kamenní Buddhové ze starých chrámů a pagod. Ranní ptáčata postávají už brzy po východu slunce a na hlavní ulici darují almužnu buddhistickým mnichům, kteří pokorně kráčí se sklopenou hlavou a miskami v rukou. Posvátná atmosféra, vonné tyčinky a první požehnání do probouzejícího se dne v Luang Prabang.

Vang Vieng

Dříve Mekka baťůžkářů a centrum těch nejdivočejších laoských večírků v tropickém ráji. Bary, tančírny a hospůdky, ve kterých se život nezastavil v žádnou denní či noční hodinu. Dnes už má Vang Vieng své divoké období za sebou, trochu se zklidnil a dospěl, ale rozhodně z něj není nudný patron. Okouzlí vás krasovým okolím, jeskyněmi, soutěskami a spoustou atrakcí. Kdo si zde nepůjčil duši od traktoru a nesvezl se po řece Nam, jako by zde ani nebyl.  

Bolaven Plateau

Náhorní plošina v jižní části země láká především milovníky dobré kávy. Tady se pěstuje většina lahodného nápoje, který Laosané s oblibou popíjejí s ledem a slazeným mlékem. Je libo med z kávovníkového květu? Úžasná dobrůtka. Ale nejen voňavou kávou okouzlí Bolaven Plateau. Procházky nefalšovanou džunglí. Koupání v tůních pod vysokými vodopády. Prosté vesničky vystavěné z bambusových chýší a příjemný horský vzduch v krajině vyzdvižené tisíc metrů nad vodami Mekongu.    

Wat Phou

Majestátní kamenné schodiště lemované kvetoucí pulmerií vás dovede ke starověkému khmerskému chrámu. Hinduistický komplex je o poznání menší než khmerští velikáni v sousedním Angkoru, ale tichá a poklidná atmosféra svatyní pod skalnatými horami osloví každého návštěvníka. Chrám je zasvěcen bohu Šivovi, vášnivému ochránci a ničiteli. Symbolizuje jej obří kamenný lingam, který se těší úctě všech zbožných hinduistů.   

4 000 ostrovů na Mekongu

Veletok Mekong pramení hluboko v Himaláji. Na své cestě k oceánu divočí ve vodopádech a soutěskách, tvoří hranice států, živí rybáře v okolních vesnicích i vnitrozemí. Protékaje Laosem se voda líně valí širokým korytem a jen občas trošku zaskotačí v peřejích. Na jihu Laosu při hranici s Kambodžou je to jiná. Mekong rozkvétá v tisíce ostrovů, mezi nimiž proplouvají barevné loďky rybářů. Na větších ostrůvcích to žije rybími trhy, na menších se tu a tam krčí rybářská chýše. A najednou jako když utne, koryto Mekongu se zúží a voda dravě padá divokými peřejemi. Až po čase se opět zklidní, ale to už protéká zemí Khmérů.      

Laosané

Laosané jsou líní, pomalí, nikdy nikam nespěchají a na všechno mají spousta času. Možná i několik životů. Uspěchaný turista z Evropy nad laoskou pracovní morálkou jen kroutí hlavou. A Laosané se mu smějí. Veselý křik zaprášených dětí, věčně se smějící prodavači na tržnici i moudrý úsměv bezzubé stařenky. To vše je neodmyslitelná kulisa laoského světa. Možná vás alespoň lehce inspiruje.     

Lao Lao

Když už nic jiného, tak rýžová „whisky“ Lao Lao vás očarovat jistojistě musí. Čirá a neochucená varianta čtyřicetiprocentního alkoholu je k dostání za neuvěřitelně nízké ceny. V kombinaci s ledovým mangovým šejkem oblaží tělo i mysl každého znaveného cestovatele. Ovšem k dostání jsou i varianty o poznání exotičtější. Lao Lao s ženšenem, Lao Lao s divotvornými bylinami, Lao Lao s vyluhovanou ještěrkou, hadem, obřím pavoukem a další havětí. Každý lektvar má své zaručené kouzelné účinky a údajně vyléčí každý neduh. Zkusila jsem, neoslepla jsem a těším se dobrému zdraví. Tak s chutí do Laosu!