Dvaašedesátiletý Barber Xiong Gaowu z čínského Čcheng-tu dělá svou profesi už více než třicet let. „Moje práce je bezpečnější než zákroky leckterého certifikovaného lékaře. Nikdy jsem neměl jedinou nehodu,“ prohlašuje sebevědomě svérázný „holič očí“ z jihozápadní Číny. Za pár minut svým zákazníkům přejede břitvou oční bulvu a syndrom suchého oka nebo infekce blokující slzné kanálky je ta tam. Tedy pokud se Číňanovi nebudou klepat ruce.

Ačkoliv se to na první pohled příliš nezdá, i v Antarktidě jsou sopky. A rozhodně nejsou všechny zmrzlé na kost. Některé z nich, jako je například Mount Erebus, neustále vypouštějí horkou páru, která hluboko pod ledem vytváří spletité systémy ledových jeskyní.

Dokumentární pořad BBC o těchto pozoruhodných jeskyních nedávno inspiroval australské vědce, aby v těchto jeskyních hledali život. Není to tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. V některých jeskyních je díky vulkanické aktivitě dost teplo, až kolem plus 25 stupňů Celsia. 

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

Badatelé v některých z jeskyní odebrali vzorky hornin a zjistili v nich stopy DNA. Zatím není jasné, zda jde o DNA současných obyvatel jeskyní nebo pozůstatek zmizelých organismů. Průzkum je ale teprve na samotném počátku. V antarktických vulkanických jeskyních se před námi otevírá celý nový svět. Možná nás zde čekají velmi zajímavé objevy.

Belgie patří k největším producentům piva na světě a má-li tato země nějaký „národní nápoj“, nejspíš jím nebude víno. Přesto i Belgičané mají rádi a dovedou ocenit dobré a kvalitní víno. Ví to pochopitelně i zkušený devětačtyřicetiletý vinař Filip Decroix z vlámského města Ypry, kterému se podařilo připravit speciální šumivé víno s příchutí piva.

Chardonnay s vůní chmele

Jeho víno Steenstraetse Hoppewijn je kombinací Chardonnay s belgickým chmelem. Napohled nezvyklá směsice sklízí uznání u renomovaných someliérů a po první várce, čítající 3 tisíce lahví, se jen zaprášilo. Vinař nyní pracuje nad další várkou, s nabídkou strategického partnerství se mu již ozvalo i několik gastronomických zařízení.

Nad nejlepší kombinaci vína a chmele strávil Decroix zhruba rok. Vyzkoušel přitom 13 různých druhů chmele. Nakonec skončil u dvou – jeden dodává jeho vínu pivní vůni a druhý typickou hořkou pivní chuť.

Pivní novinka není první zvláštností z produkce Filipa Decroixe. Zejména ve Velké Británii slavilo před časem úspěch jeho víno s příměsí máku. Po teroristických útocích v Bruselu a pozdější kampaní spojenou s Brexitem ale zájem o makové víno opadl. Novinka má v tomto směru bezpochyby větší potenciál.

Dítě se učí psát písmenko, třeba „l“. Nepíše ho ovšem rovnou na papír, ale hraje si s ním. Prstíky obtahuje jeho obrysy, dívá se na něj. Litera je navíc vyrobena z hrubého papíru, takže ji mrňous nejen cítí, ale dokonce i slyší. A nakonec si ji nakreslí do písku. Písmenko tak působí na jeho hmat, zrak i sluch. A právě díky tomu, že zaměstná tolik smyslů dítěte najednou, se mu pevně vryje do paměti. 

Na nápad výuky s důmyslnými pomůckami přišla před více než sto lety italská psychiatrička Maria Montessori, mimo jiné první promovaná doktorka medicíny v Itálii. Během své praxe se dostala do kontaktu s dětmi, které okolí považovalo za nevzdělavatelné. Vědkyně začala těmto sirotkům z ústavu nosit hračky, jež sama vymyslela. Zjistila, že děti výuka s pomůckami baví, a postupně je dokázala naučit číst, psát i počítat. 

Zázrak ze sirotčince

Později pro chudé děti otevřela školu Casa dei Bambini neboli „Dům dětí“. Pozorovala, vnímala a experimentovala, až nakonec došla k závěru: Dítě samo určuje, jak, kdy a čím se nechá od svého okolí ovlivnit. Dospělí jsou jen jeho průvodci.

Žáček se dokáže soustředit i dlouhodobě, ale daná činnost ho musí bavit. Všechno si potřebuje ohmatat a prozkoumat vlastními smysly – jen tak se důležité vědomosti uloží do paměti. Maria Montessori proto vytvořila celý systém pomůcek. „Abstraktní myšlení se u dětí rozvíjí až kolem osmého roku věku. Například učí-li se žáček délkové míry, jedná se o velmi abstraktní myšlení. Vezme-li si však jeden decimetr a jeden metr do ruky, pak vidí i cítí rozdíl. Potom se jedná o konkrétní učení, které mu velmi usnadní zapamatování daného poznatku,“ vysvětluje Jana Udatná, manažerka společnosti Montessori v Česku.

Zábava na koberci

A jak vlastně výuka probíhá? Ráno se ve školce začíná na tzv. elipse: děti se shromáždí v kroužku a tiše mluví o svých prožitcích a pocitech. Chodí přitom po obvodu kruhu a mimoděk tak trénují koncentraci. Následuje práce s pomůckami, jež probíhá na koberečcích, přičemž každé dítě má svůj vlastní: na něm třídí, staví, srovnává a počítá. Existuje přitom podmínka, že práce se musí vždy dokončit.

Podobně – ovšem u stolků – se vyučuje i na Montessori základních školách. Nezvoní tu, nehodnotí se známkami, nedodržuje se klasický rozvrh hodin. Žáčci mohou volně chodit po třídě a úkoly plnit třeba i na koberci. Na druhou stranu má každé dítě povinnost splnit svůj týdenní plán, který si před tím samo rozvrhne. 

Ani systém Montessori však není vhodný úplně pro každého – některé děti mají rády jasný program s jednoznačnou zpětnou vazbou. Svoboda je pro ně příliš zatěžující, chybí jim přímočaré ocenění v podobě známek. Systém Montessori klade velké nároky také na učitele, který musí neustále hledat nové cesty, jak látku podat, či vytvářet nové pomůcky. 

Solný důl ve městě Turda je jednou z věcí, kterou při návštěvě Rumunska nesmíte minout. Sůl se zde těžila už v antice, během římské okupace tehdejší Dákie. Těžba dosáhla vrcholu během středověku pod vládou Maďarů, ale sůl se tu těžila až do roku 1932. Zdejší obyvatelé se na přelomu středověku a novověku těšili neobvyklé náboženské svobodě. V roce 1992 byla Turda otevřena veřejnosti jako muzeum, turistická atrakce i místo pro tzv. haloterapii, tedy léčbu solí a slaným vzduchem. 

Děsivá kauza člověka-vampýra se odehrála za průlivem La Manche, a to přímo v Paříži. Případ seržanta Bertranda, který v dobách své pochybné popularity po celé Francii proslul jako „Vampýr“, byl učebnicovou ukázkou nekrofilie. O soudním procesu, který proběhl roku 1849, referovaly nejedny francouzské noviny. 

Zohavená těla

Několik měsíců předtím si hlídači pařížského hřbitova Pere la Chaise všimli, jak mezi náhrobky přelétá temná postava. Ani jeden z pokusů podivný úkaz chytit se nesetkal s úspěchem. Někteří proto začali vážně pochybovat o jeho lidské podstatě. Při následných obchůzkách strážci nalezli pozůstatky „fantomovy“ činnosti: otevřené hroby, mrtvoly vynesené z místa svého posledního odpočinku a k tomu zohavené a znásilněné. Poté přízrak z Pere la Chaise zmizel, ale jen proto, aby místo své působnosti přenesl na pařížské předměstí. Tam si vyhlédl čerstvý hrob sedmileté dívenky, který byl pouhou noc po pohřbu objeven rozkopaný, rakev byla násilím otevřena a tělo zesnulé opět znásilněné a zmrzačené.

Na hřbitově byla zavedena přísná opatření, byl zesílen dozor a nařízeno pátrání po pachateli. Všichni si mysleli, že to povede k odhalení zločince, ale jediným výsledkem celé akce byl přesun celého odporného divadla na hřbitov Montparnasse. A to ještě ve větší míře než kdykoliv předtím. Autority byly v koncích. Jak je možné, že na hlídaných hřbitovech, nadto obehnaných zdí a zajištěných zamykanými železnými vraty, byl „vampýr“ schopen provozovat tak nápadné věci, aniž by jej kdokoliv chytil při činu? Nakonec strážci hřbitova nalíčili na zjevení past. Počkali si na ně se zbraní v ruce. Sice jim na poslední chvíli unikl, ale podařilo se jim ho vážně zranit.

Stopy vedou k vojákům

Krvavá stopa a nalezené útržky vojenské uniformy dovedly muže zákona až k 74. regimentu. Zde několik vojáků potvrdilo, že jeden z jejich poddůstojníků se krátce po půlnoci vrátil zraněný, načež byl převezen do vojenské nemocnice. Stačila chvíle vyptávání a bylo jasné, že viník byl odhalen. Jeho jméno znělo Bertrand, měl hodnost seržanta a při výslechu doznal, že k ničení hrobů a znásilňování mrtvol ho vedla nepřekonatelná touha, která se při a po vykonání aktu měnila ve stavy transu. Při pohledu na způsob zmrzačení těl muselo být lékařům jasné, že před nimi stojí šílenec. Přesto prohlásili Bertranda odpovědným a verdikt soudu zněl: mnohaleté vězení.

Evropská sonda Rosetta udělala u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko spoustu práce. Vědci z dat získaných Rosettou odvodili, že asi 40 procent jádra této slavné komety tvoří organický materiál. A jak se zdá, je velice starý.

Francouzští badatelé Jean-Loup Bertaux a Rosine Lallement tvrdí, že organický materiál z této komety ve skutečnosti vznikl velmi dlouho před samotným vznikem Sluneční soustavy. Podle nich pochází z mezihvězdného prostoru, z materiálu, který astronomové označují jako DIB (z anglického diffuse interstellar bands), kvůli tomu, že specifickým způsobem absorbuje záření astronomických objektů.

Organické molekuly z mezihvězdného prostoru

Jde o organické molekuly, které jsou tvořené uhlíkem, vodíkem, dusíkem a kyslíkem. Podílejí se nejen na tvorbě komet, ale i planet. Na planetách molekuly podléhají chemických reakcím a postupně se mění. V jádrech komet by ovšem podle vědců mohly tyto prastaré organické molekuly zůstat neporušené.

TIP: Vyřešeno: Záhadný xenon v atmosféře Země pochází z ledových komet

Bylo by skvělé tyto organické molekuly důkladně prozkoumat. Mohly by nám přinést cenné informace o mezihvězdné hmotě. I proto by bylo velmi užitečné, kdyby součástí některé z budoucích misí ke kometám, byl i odběr vzorků a jejich doprava na Zemi.

Každý by asi rád věděl, jak čistá je voda, kterou pije. Společnost Orb Media nedávno uskutečnila výzkum, při němž specialisté prověřili vzorky pitné vody, odebrané po celém světě.

Šlo o více než 150 vzorků vod ze 14 různých zemí na různých kontinentech. Výsledky těchto analýz ukazují, že 83 procent ze všech těchto vzorků obsahuje malá množství mikrovláken plastů.

Na pomyslném vrcholu žebříčku se umístily Spojené státy, kde mikrovlákna plastů obsahovalo celých 94 procent testovaných vzorků. Zahrnovaly mimo jiné i vodu z budovy Kongresu nebo z Trump Towers. V Indii byla mikrovlákna v 82 procentech vzorků, v Evropě to bylo v průměru 72 procent.

TIP: Snadno a rychle: Tento malý černý obdélník dokáže za pár minut vyčistit vodu k pití

Odborníci zatím nevědí, zda a jak tato mikrovlákna působí na lidské zdraví. Po zveřejnění výzkumu Orb Media se ale ihned ozvaly hlasy, které požadují pečlivé prozkoumání vlivu mikrovláken plastů na zdraví lidí. 

Současné oceány dnes brázdí množství nákladních lodí. Vyfukují přitom zplodiny a podle vědců ještě ke všemu zřejmě způsobují nárůst počtu blesků.

Badatelé v nové studii prozkoumali průměrné počty blesků v severovýchodní části Indického oceánu a v Jihočínském moři za roky 2005 a 2006. Zjistili při tom, že v oblastech dvou hlavních tras nákladní roční dopravy, z nichž jedna vede v prostoru mezi Srí Lankou a Sumatrou a druhá zase mezi Singapurem a jihem Vietnamu, udeří v průměru dvakrát více blesků, než v podobných oblastech jen o kus dále v oceánu.

TIP: Prokletí výšky: Udeří do žiraf blesk častěji, než do jiných zvířat?

Vše ukazuje na to, že viníkem jsou saze a další částice z kouře projíždějících lodí. Díky nim vznikají větší počty kapiček vody, které jsou menší než obvykle. Ty stoupají výše do atmosféry a vzniká z nich větší počet ledových částic. A když se o sebe tře více ledu, tak pak v bouřkách srší více blesků. Množství vody ve srážkách není tímto fenoménem ovlivněno.

Nepřátelské armády táhnoucí v minulosti do Ruska se musely kromě odporu obránců vypořádat také s nepřízní počasí, o čemž se přesvědčil počátkem 19. století Napoleon a naposledy také Adolf Hitler. Stejné strasti však čekaly také na vojáky ústředních mocností za Velké války.

Generál Bláto

Jako první udeřil na vetřelce na podzim 1914 „generál Bláto“ přezdívaný rasputica, jenž vždy na podzim a na jaře proměňuje nezpevněné cesty na východě v potoky bahna. Krajina v nekonečných ruských stepích se změnila v takřka neprostupnou bažinu, již vojáci zdolávali jen s největšími obtížemi. V jarním období bývala situace ještě horší, neboť zákopy i krajinu zaplavovala voda z tajícího sněhu. Může se zdát, že rasputica přála především obráncům, nicméně jakmile obě strany přešly na poziční válku, bylo těžké určit, kdo se jen brání a kdo útočí. Bláto a rozbahněný terén znemožňovaly pohyb vojska i techniky na obou stranách fronty. Při přesunu zbraní i vozidel museli důstojníci využívat kromě koňské i lidskou sílu, které našli v okolních zákopech vždy dost.

Pěšáci tak v tomto období nahrazovali koně i automobily a tahali těžká děla i zásoby zpravidla sami. Lidská vynalézavost však nezná mezí, a tak si mužstvo vypomáhalo nejrůznějšími způsoby. Na cestu vojáci pokládali nařezané větve a slabší kmeny (hatě), na pneumatiky automobilů navlékali řetězy. Také po obvodu kol děl připevňovali ploché desky, aby se těžká technika nebořila do bezedného bláta. Na závěr dodejme, že podobné obtíže museli překonávat během dlouhých jarních i podzimních dešťů i jejich spolubojovníci na západní frontě.

Zákopová noha

V případě, že vojákovy dolní končetiny čelily dlouhodobě vlhkosti při teplotách mezi 0 až 15 °C, mohlo se objevit onemocnění známé jako zákopová noha. Především na západní frontě totiž trávilo mužstvo většinu času v zákopech, na jejichž dně vznikala po vydatnějších deštích až desítky centimetrů hluboká bahnitá břečka. Muži, kteří trávili nekonečné hodiny na hlídce, měli brzy promočené boty i ovinovačky a vlhko se negativně podepisovalo na jejich dolních končetinách. Pokud vojáci po skončení služby neměli příležitost k osušení a přezutí do suchého, docházelo po krátké době k postižení měkkých tkání, jež se projevovalo ztrátou citlivosti a brněním.

Takto postižení jedinci směřovali do nemocnic, kde se lékařský personál snažil nohy vysušit a zahřívat. Pokud nedošlo k nenávratnému poškození, končetina se po několika týdnech plně zotavila, což zpravidla provázelo bolestivé pálení, jak se obnovoval krevní oběh. V mezních případech však docházelo k zánětům a odumírání tkáně (gangréna) a lékaři museli nešťastníkovi nohu amputovat. Jestliže chtěl voják nemoci předejít, musel udržet nohy i obuv v suchu (lehce se řekne, hůře udělá). Jako prevence mohly sloužit gumové holínky (ty však pro mužstvo představovaly takřka nedosažitelný luxus) nebo natírání nohou tukem, jenž vodu odpuzoval.

Generál Zima

S koncem podzimu přicházel mráz a spolu s ním nastupoval do akce známý generál Zima. Musíme si však uvědomit, že nehostinné podmínky platily pro vojáky centrálních mocností stejně jako pro carskou armádu, ovšem s tím rozdílem, že ruský mužik na ně byl lépe uvyklý. Teploty pod nulou ohrožovaly převážně mužstvo,
jež muselo většinu času trávit venku. Na obou stranách fronty se zoufale nedostávalo zimního oblečení, a tak mužům hrozily omrzliny.

S postupem času pak v zázemí probíhaly nejrůznější sbírky šatstva a vybavení pro vojáky na frontě, objevovaly se inzeráty nabízející spací pytle, vojenské boty, kabáty či blůzy. Lépe na tom byli opět důstojníci, kteří si mohli dovolit nákup odolného zimního oblečení z vlastních prostředků. Promrzlé polní hlídky si nesměly během služby rozdělávat oheň, aby jim nepřátelské dělostřelectvo neposlalo své „pozdravy“, takže se pak každý těšil na vystřídání a relativní teplo své zemljanky. Kromě toho muži opět nahrazovali koňskou sílu, neboť koně při pohybu ve zmrzlém sněhy sužovaly odřeniny a hrozilo jim vážnější zranění v případě podklouznutí na zmrzlém povrchu.

Zákopová horečka

Při nedostatečné hygieně začaly vojáky v poli sužovat vši, které po několika dnech doslova zamořily uniformy a veškeré oblečení. Kromě toho, že obtěžovaly své hostitele neustálým kousáním, přenášely též celou řadu chorob, z nichž mezi nejznámější bezpochyby patřila zákopová horečka (je známá také pod názvy volyňská či pětidenní). Toto onemocnění se podobalo tyfu a po inkubační době 5–20 dnů naplno udeřilo bolestmi hlavy a zad, popřípadě se u postiženého objevily potíže se zrakem. Místo kousnutí vši zůstalo zarudlé a u nemocného docházelo ke zduření lymfatických uzlin. Následovala vysoká horečka, v jejímž důsledku upadali nemocní do apatického stavu až deliria a nereagovali na vnější podněty.

Přestože v té době již lékaři znali antibiotika, na frontě se těchto léků zoufale nedostávalo, takže se léčba omezovala pouze na potlačení horečky. Teploty sice po dvou týdnech zpravidla odezněly, ale horečka měla za následek v lepším případě vyčerpání organismu – v tom horším pak docházelo k úmrtí způsobenému srdečním selháním. Podle různých zdrojů onemocněl zákopovou horečkou během Velké války přibližně milion vojáků na obou stranách fronty. Jako prevence sloužila častější výměna prádla (podle možností) s následným odvšivením. Mužstvo si pravidelně prohlíželo šaty a vybírání vší představovalo častou zábavu a vítané rozptýlení. V týlu pak čekaly na muže mobilní koupelny, parní prádelny a odvšivovací jednotky, které měly jednotky pravidelně navštěvovat.