Výzkum zebřiček pestrých vedený biology z University of Exeter v Anglii ukázal, že samičky se nemusí při výběru partnera řídit vždy jen pohlavními znaky. Vybírají si svého druha i podle osobnosti bez ohledu na fyzický vzhled. Zoologové nejprve rozdělili populaci čítající 150 zebřiček podle osobností. Použili k tomu sérii speciálních behaviorálních testů hodnotících zejména jejich chuť prozkoumávat nové prostředí a zaznamenávali způsob reakce jednotlivých zebřiček na nové předměty. Pak provedli pokus, při kterém každá samička pozorovala dva samečky zkoumající neznámé voliéry. Když byli samci i samičky zase pohromadě, sledoval vědecký tým, se kterými samci budou samičky trávit víc času.

TIP: Nové ptačí hity aneb Samičky strnadců mají raději ploužák

Ukázalo se, že samičky, které samy rády objevovaly nové prostředí, mají tendenci vybírat si sebevědomé samce bez ohledu na velikost těla, tělesnou kondici či barvu zobáku. Méně zvídavé samice nepreferovaly žádného ze samců. Vedoucí vědeckého týmu Sasha Dallová říká: „Teď máme první důkaz o tom, že i u některých zvířat je důležité, aby rodiče měli slučitelné povahy. V případě lidí by to jistě odsouhlasil každý z nás, ale u jiných živočišných druhů jsme to zatím přehlíželi.“ Předešlé studie ukázaly, že u některých živočichů existuje souvislost mezi povahou páru a jejich reprodukčním úspěchem. Stejně tak pár zebřiček-průzkumníků přivádí na svět zdravější a silnější mláďata než pár s rozdílnými povahovými vlastnostmi.

Při pohledu na více než metr vysokou vázu vytvořenou Čang Kche-chua neuvěříte, že není vyrobená z porcelánu. Přesto to jediné, co bylo k její výrobě potřeba, jsou obyčejné hrací karty. A pořádná dávka šikovnosti, pochopitelně.

Karetní origami

Pětašedesátiletý Čang Kche-chua je povoláním zedník. Většinu svého života strávil na stavbách a rekonstrukcích starých budov v okolí města Ťien-li v jižní Číně. Právě zde se zrodila jeho láska k historickým memorabiliím. Svou první zkušenost se skládáním karet učinil vlastně náhodou – na ulici si všiml dítěte, které skládalo hrací karty do malých trojúhelníčků. V hlavě se mu tak zrodil nápad na originální karetní origami. Nad tím, co by měla jeho skládačka představovat, nemusel Čang dlouho přemýšlet – vždycky se mu líbil tradiční čínský porcelán a jeho typické zdobené vázy.

První svou skládačku sestavil zhruba za měsíc. Jakmile přišel na způsob, jak karty poskládat do požadovaného tvaru, přišla na řadu estetická stránka skládačky. Postupem času si vytvořil vlastní styly – jeden, orientovaný spíše na geometrické tvary a druhý, zobrazující tvory čínské mytologie – bájné draky a nejrůznější obří ptáky.

Své umělecké skládačky využíval Čang nejdříve jako originální dárky pro příbuzné. Později si jeho umu všimla i širší veřejnost a začal své umění vystavovat a prodávat. Dnes se na tohoto pětašedesátiletého důchodce obracejí sběratelé z celého světa. A není divu – Čangovo karetní origami rozhodně stojí za to.

Dne 7. září se již Karibikem zlověstně blížil extrémní hurikán Irma, který později skutečně zasáhne a značně poničí celou Floridu. V Kennedyho vesmírném středisku na floridském Mysu Canaveral už ale byla připravena nosná raketa Falcon 9, která toho dne úspěšně odstartovala.

Raketa vynesla na oběžnou dráhu americký vojenský raketoplán Boeing X-37B, který tím pádem unikl možným škodám způsobených hurikánem. První stupeň rakety Falcon 9 po startu opět bez potíží přistál v Kennedyho vesmírném středisku, takže celý start je opět možné zhodnotit jako naprostý úspěch společnosti SpaceX Elona Muska. Tentokrát vlastně dvojnásobný, protože se jim povedlo uchránit cenný raketoplán amerického letectva před zuřícím hurikánem Irmou.

Tajná mise OTV-5

Jak už u bezpilotního raketoplánu X-37B bývá zvykem, jeho náklad a plán mise označené jako OTV-5 na oběžné dráze je opět obklopen tajemstvím. Nicméně U. S. Air Force zveřejnila informaci, že jedním z experimentů bude Advanced Structurally Embedded Thermal Spreader II (ASETS-II), který zahrnuje analýzy chování materiálu ve stavu beztíže.

TIP: Přísně tajný raketoplán X-37B přistál po 718 dnech strávených ve vesmíru

Na palubě X-37B je prý také jistý počet blíže neurčených malých satelitů, které bude americké letectvo testovat. Zatím není vůbec jasné, jak dlouho bude raketoplán ve vesmíru. Pokud stále platí to, že každá mise X-37B je delší než ta předešlá, tak se můžeme připravit na nejméně 718 dní tajemných operací na oběžné dráze.

Nepočítáme-li Arktidu a Antarktidu, kde se rozkládají největší studené pouště světa, pak největší pouštní teritorium na Zemi představuje právě Sahara. Svou rozlohou devět milionů kilometrů čtverečních (což odpovídá zhruba území Číny) zasahuje do desíti různých států a pokrývá celou severní Afriku. Přestože se Sahara typicky znázorňuje jako nekonečná písečná pustina, tvoří zlaté duny pouze pětinu její celkové rozlohy. Většinu pouštního území pak představují obrovské plochy štěrku a malých kamenů. Téměř veškerý život se v současnosti soustředí na okraji pouště (na pobřeží či v subsaharské Africe) a jen velmi málo obyvatel žije v oázách rozesetých v jejím středu.

Na klimatické houpačce

V minulosti však Sahara vypadala zcela jinak. Do jejího vzhledu se promítla především typická posloupnost vlhkých a suchých období, jež měla přímou souvislost s dobou ledovou a meziledovou v ostatních částech světa. Klima ve starším období čtvrtohor (neboli pleistocénu – 1 800 000 až 10 000 př. n. l.) se vyznačovalo střídáním dob ledových (glaciálů) a meziledových (interglaciálů), které ještě samy vykazovaly množství studených a teplých výkyvů. A tak zatímco v Evropě se v glaciálech objevily rozsáhlé oblasti pokryté ledovcem, na Sahaře ve stejné době panovalo extrémní sucho. Oteplení naopak přinášelo do Afriky dlouho očekávané deště a z pouště se rázem stala zelená zahrada s tekoucími řekami a velkými jezery.

Zlatá éra

Poslední doba ledová skončila před deseti tisíci lety a tehdy se Sahara také opět zazelenala. A co víc, zmíněné období nazývané holocén (nejmladší geologická éra Země, zatím poslední doba meziledová) přineslo i náhlý rozkvět kultury v lidských osadách. Severní Afriku v té době obývali lovci, kteří se zhlédli ve výtvarném umění. Skalní stěny zdobili rytinami a malbami zvířat, postav i fantastických stvoření a vytvářeli šperky z kamene a ze skořápek pštrosích vajec. Tehdejší lidé se navíc již nespokojili jen s dary přírody: začali vyrábět nádoby z keramiky a později místo lovu domestikovali dobytek, takže před 7,5 tisíci lety pastevci se svými stády doslova zaplavili celou Saharu.

Vyschlé otisky minulosti 

Doba hojnosti trvala tisíce let, ale před třiceti stoletími deště znovu ustaly a řeky vyschly. Všechna divoká zvířata postupně vymizela a králem Sahary se stal velbloud, schopný vydržet až dva týdny bez vody i při teplotách kolem 50 °C. Nové situaci se museli přizpůsobit také lidé: kolem přírodních studní pomalu vyrostly oázy, ale drtivá většina obyvatel se přemístila do klimaticky stabilních oblastí u pobřeží.

Dnešní podoba Sahary je odrazem její geologické historie. O dávné přítomnosti vody svědčí vyschlá koryta řek, zvaná vádí (či wadi), na jejichž březích lze dodnes narazit na kamenné nástroje pravěkých rybářů. Tam, kde se dříve rozkládala jezera, nyní spatříte bílé vápencové usazeniny, a v některých oblastech se dokonce můžete projít po pradávném mořském dně.

Nejznámější je v tomto ohledu egyptská Bílá poušť, kterou slaná voda zalila před osmdesáti miliony lety. Na dně se pak po tisíce let vytvářely usazeniny z mořských živočichů mikroskopických rozměrů, až vznikla několikametrová vápencová vrstva.

Po ústupu moře byla ostrá zrnka písku přenášena silným větrem, až vybrousila zmíněnou usazeninu do nádherných přírodních útvarů, zdobených zkamenělými mušlemi. V egyptské Západní poušti se dochovaly také zkamenělé kosti pravěkých velryb, a v severním Nigeru lze dokonce narazit na kostry dinosaurů, kteří zde v tropickém pralese žili před sty miliony lety.

Trpasličí krokodýli 

Slaná jezera, která nevysychají ani v létě, dodnes dokazují, že Sahara není jen vyprahlou pustinou. Dávno vyhaslý vulkán Waw Namus v jižní Libyi obklopují voda a bujná vegetace, v nichž doslova pulzuje život, ať už jde o ryby, ptáky či mnoho drobných živočichů. Tady se také podařilo zdokumentovat jeden z posledních pouštních exemplářů krokodýla.

V pravěku patřili zmínění plazi na Sahaře k rozšířeným druhům, ale s nástupem éry sucha se stáhli do horských oblastí s dostatkem vody po celý rok. Tyto zelené ostrovy časem izolovala okolní poušť, ale krokodýli se tam dále rozmnožovali. V důsledku křížení na tak limitovaném území se však jejich rozměry neustále zmenšovaly, takže oproti svým ostatním africkým příbuzným nakonec připomínali doslova trpaslíky.

Životodárné palmy 

V místech s celoročním dostatkem podzemní vody se začali usazovat lidé a vznikaly tak oázy. Velikost pouštních osad přitom samozřejmě závisela a dodnes závisí na množství dostupné vody: může jít o pár domků, nebo o velké město s několika tisíci obyvateli a vlastním letištěm. Většina oáz vyrostla podél hlavních karavanových cest, které v minulosti sloužily k přepravě zboží a přesunu otroků ze subsaharské Afriky na pobřeží Středozemního moře. Dnes je nahradily asfaltové silnice a místo exotických produktů pronikly do centra pouště asijské obchody s čínskými výrobky.

K oázám neodmyslitelně patří datlové palmy, které nejen představují důležitý zdroj potravy, ale rovněž vytvářejí vhodné prostředí pro růst dalších plodin. Dosahují totiž značných výšek (až 25 metrů) a mají objemnou korunu, tudíž poskytují ochranu před žhnoucím sluncem menším ovocným stromům a zelenině. Díky systému zavlažování, který rozvádí vodu vyhloubenými kanálky, lze záhony obdělávat přesto, že nezaprší po mnoho měsíců. 

Odolnost a skromnost 

Obyvatelé oáz mají dvě společné vlastnosti, bez nichž by život uprostřed pouště nebyl možný – odolnost a skromnost. Nemocnice najdete jen ve větších osadách, takže většina žen stále rodí doma a pacienti se léčí téměř výhradně přírodními prostředky. Pokud do odlehlých oblastí zavítají zahraniční turisté, místní lidé je často žádají o léky, obvazy či dioptrické brýle. 

K původním obyvatelům Sahary patří Berbeři, kteří zde převládají i dnes, přičemž druhou největší skupinu představují Arabové. V nejmenší míře jsou pak zastoupeni černoši: s Berbery ani s Araby neuzavírají sňatky a až do minulého století sloužili převážně jako otroci v majetných rodinách; jako levnou pracovní sílu si je přitom bohatí často najímají dosud. Až do příchodu Arabů do severní Afriky a následné islamizace tohoto území v 7. století připomínalo náboženství Berberů africký animismus. A přestože dnes se jedná o oddané muslimy, své pradávné zvyky tak docela neopustili: stále věří v dobré i zlé duchy, kteří obývají hory, kameny, stromy nebo se proměňují v oheň či vítr. 

Přestože se prázdná ulice koupe v záři slunce, temnota jako by se nestahovala do stínu zanedbaných budov, ale drze se stavěla všem na odiv. Nejasná atmosféra tíhy a strachu visí ve vzduchu. V oblaku prachu se zjevuje žena. Její tvář je zkřivená bolestí a hrůzou. Zastavuje se na křižovatce a její tělo náhle zachvacuje křeč. Ruce i nohy mladé ženy se zmítají v divokém pohybu připomínajícím tanec.

Taneční maraton bez konce

Obyvatelé města Štrasburk už několik měsíců trpí nemocemi a nedostatkem jídla. Do žní je ještě nekonečně daleko, nic nepřináší dlouho očekávanou úlevu. Spíše naopak. Zatím ale nikdo netuší, že rok 1518 se do městských kronik zapíše ještě jednou podivnou událostí. Další rána, která si vyžádala životy těch, kteří dosud nepodlehli hladomoru, přišla v přestrojení za veselí a tanec.

Jmenuje se Troffea a v tanci nepolevuje ani po šesti dnech. I když její ušpiněná tvář prozrazuje vyčerpání. I když už sama nechce. Její tělo dál pokračuje v děsivé a přitom směšné choreografii. Zpočátku budila jen údiv a zvědavost. Strach z čehosi neznámého a dost dobře nebezpečného se do myslí zmatených měšťanů začal vkrádat až tehdy, když se k  Troffee přidali další lidé. Během týdne jich na ulici tančilo třicet čtyři!

Lidé byli do víru tance vtaženi zjevně nedobrovolně. Jako uhranuti cizí podivnou silou. Ztráceli kontrolu nad vlastním tělem. Nebyli schopni mluvit, ale když křeče na malou chvíli ustaly, děsili se své posedlosti! Přesto svědci mluvili o tanci a nikoliv křečích a záchvatech! Ladnost pohybů lidí zasažených taneční mánií nedávala tušit, proč tak činí. Všem bylo jasné pouze to, že něco není v pořádku.

Jak to léčit? Tancem!

Starosta a městští úředníci si s tanečníky nevěděli rady. Doufali, že pokud taneční mánii podpoří, po protančeném dnu a noci nezbude tanečníkům dost sil. A tančit tedy přestanou. Najali tedy muzikanty, herce a profesionální tanečníky, aby davovou náladu povzbudili. Dokonce pro tanečníky nechali vyklidit tržiště a cechovní domy. Zmýlili se. Během měsíce zasáhl taneční mor více než čtyřista obyvatel města!

Vyčerpaní tanečníci uprostřed šíleného reje umírali na selhání srdce, mozkovou mrtvici nebo celkové vyčerpání. Proč tančili až do poslední chvíle, až do své smrti, zůstává dodnes záhadou! Poslední naděje na léčbu? Odvléct tanečníky násilím na místa zasvěcená svatému Vítu.

Svatý Vít a taneční droga

Co taneční mor způsobilo, není dodnes jasné. Teorií ale existuje hned několik! Ve středověku jej považovali za trest svatého Víta. Mor prý přivolal na hříšné obyvatele města právě on. Příznaky odkazovaly také k nemocem jako syfilis nebo epilepsie. Jiní tanečníky podezírali z účasti na pohanských rituálech. Další zdroje hovoří o otravě námelem, jehož halucinogenní účinky se často stávaly záminkou pro rozpoutání honů na čarodějnice. Spíše než stavy nadšení a neodbytné touhy tančit, ale námel způsobuje vidiny a únavu. Aktivní tanečníky by pravděpodobně utlumil.

Hysteričtí tanečníci

Nejpravděpodobnějším původcem nevysvětleného fenoménu se zdá být davová hysterie. Moderní člověk už zřejmě není schopen vcítit se do situace obyvatel středověkého města, proto pro objasnění tanečního moru hledá různá, často bizarní vysvětlení. Co tedy mohlo stát za podivným jevem? Nejen nejrůznější epidemie, které tehdejší medicína nedokázala léčit a časté hladomory, jimž padaly za oběť celé rodiny. Ale i těžká práce a svazující konvence tehdejší společnosti deptaly lidi bez rozdílu věku a sociální příslušnosti. Nespokojenost s vlastním životem bez naděje na sebemenší změnu pak mohla mezi lidmi vyvolávat hysterickénálady. Jisté je pouze to, že taneční mor postupně vymizel. Jeho skutečnou příčinu se proto už zřejmě nedozvíme. 

Hitlerova cesta k moci rozhodně nebyla jednoduchá. Politickou kariéru zahájil v roce 1919, ale německým kancléřem se stal až o 14 let později. Nacistická strana zažila v tomto období řadu krizí a ve druhé polovině 20. let se zdálo, že vzhledem k malé podpoře voličů nikdy nezíská větší vliv. Jenže to byl fatální omyl a miliony Němců se o tom měly brzy přesvědčit.

Mocenský vzestup nacistů by se však nikdy neuskutečnil bez nejrůznějších finančních injekcí. Nešlo přitom zdaleka jen o německé sponzory – NSDAP získávala prostředky například i ze Švýcarska, Velké Británie či Spojených států. Proč ale průmyslníci a bankéři Hitlera podporovali a co tím sledovali?

Bezvýznamná partaj

V lednu 1919 založil železničář Anton Drexler v Mnichově malou Německou dělnickou stranu (Deutsche Arbeiterpartei). Měla silně nacionalistický a antisemitský charakter, takže vzbudila pozornost vojenských složek. Mezi informátory německé armády (Reichswehr) tehdy patřil i třicetiletý svobodník Adolf Hitler, který dostal od svých nadřízených úkol do této strany proniknout a získat podrobné informace o její činnosti.

Během jedné ze schůzí strany se však Hitler neudržel a pronesl ke shromážděným improvizovaný projev, který všechny zaskočil svou dynamikou a agresivní rétorikou. Překvapený Drexler vtiskl Hitlerovi do ruky propagační brožuru, kterou napsal, a přizval ho ke spolupráci ve straně. Ta pak v následujícím roce dostala nový název v podobě Nacionálně socialistická německá dělnická strana – NSDAP.

Hitler nevýrazného Drexlera brzy zastínil a stal se vůdcem strany, která za svůj symbol přijala hákový kříž. Schůze probíhaly v různých mnichovských pivnicích či restauracích a jediným zdrojem příjmů byly zpočátku hubené stranické příspěvky a dary posbírané od lidí na shromážděních. O něco větší částky se podařilo získat díky přízni několika obchodníků, kteří s nacisty sympatizovali.

Tito přispěvatelé se s Hitlerem pravidelně scházeli každé pondělí na večírcích v jedné kavárně nedaleko náměstí Petersplatz. Chudému „vůdci“ obvykle zaplatili večeři a poté naslouchali jeho řečnickým tirádám. Jenže peněz bylo stále žalostně málo a Hitler později prohlásil: „Nedovedete si představit, jakým problémem bylo v těch dobách sehnat peníze na mou jízdenku, když jsem měl jet mluvit do Norimberka.“

Společnost Thule

Situace tedy byla zpočátku neutěšená, ale Hitlerovy projevy plné výpadů vůči Židům a komunistům postupně zaujaly i významnější sponzory. V roce 1918 totiž založil cestovatel a dobrodruh Rudolf von Sebottendorf tajnou společnost nazvanou Thule. Toto slovo mělo původně představovat nejsevernější zemi, jakýsi pradávný pozemský ráj, z něhož vzešla árijská rasa.

Počet členů společnosti rychle rostl a důležité bylo, že sem vstupovali lidé z takzvané lepší společnosti – šlechtici, bankéři, právníci, soudci a podobně. Ti všichni měli peníze a mnozí se později stali funkcionáři nacistické strany. Společnost Thule prováděla různé efektní obřady, pořádala přednášky o germánské mytologii a další akce. Její členové nesnášeli Židy i komunisty a věřili v příchod jakéhosi germánského mesiáše, který vyvede poražené Německo z chaosu.

Používali také pozdrav „Heil und Sieg“ a hesla typu „Pamatuj, že jsi Němec“ nebo „Dbej na čistotu své krve“. Sebottendorf se dobře znal s Drexlerem a jejich politické názory byly totožné, takže Thule měla vliv už na samotný vznik nacistické strany.

Členové společnosti také Hitlerovi poskytli část prostředků k zakoupení novin Völkischer Beobachter, které se staly hlásnou troubou nacistického hnutí. Největší vliv na Hitlera však měl v tomto období spisovatel a překladatel Dietrich Eckart. Na rozdíl od nacistického vůdce vystudoval vysokou školu, byl o 21 let starší a dovedl se s přehledem pohybovat ve „vyšších kruzích“.

To nyní učil i Hitlera, kterého začal vodit do vybraných restaurací a přesvědčil jej, že se musí lépe oblékat. Měl také kontakty v armádě a na koupi Völkischer Beobachteru získal 60 000 marek díky úvěru od generála Franze von Eppa, který částku poskytl z tajného armádního fondu prostřednictvím osobního dlužního úpisu. Byla to vůbec první podpora, kterou Hitler od armády získal.

Dary od bohatých dam

Začátkem 20. let v Německu stále rostla inflace i nezaměstnanost a ekonomiku dusily také reparační platby vítězným mocnostem. Nacistům tato situace nahrávala, protože do jejich strany vstupovalo stále víc lidí, z čehož pramenil i větší příjem z členských příspěvků. Německá marka však kvůli inflaci rychle ztrácela na hodnotě, takže Hitler raději přijímal hmotné dary, zejména od bohatých dam, v podobě zlata, šperků či amerických dolarů. Na ženy dokázal zapůsobit a získával si je zejména svým výbušným řečnickým projevem.

Významnou sponzorkou nacistů se stala například Helena Bechsteinová, jejíž manžel spoluvlastnil slavnou firmu na výrobu klavírů C. Bechstein. Sama k tomu později uvedla: „Vedle pravidelné finanční podpory, kterou poskytoval můj manžel NSDAP, jsem i já věnovala panu Hitlerovi značné prostředky, ale ne formou peněz. Spíše jsem mu dávala umělecké předměty, které mohl zhodnotit s výslovnou poznámkou, že s nimi může naložit zcela podle libosti.“

Četné dary poskytly také rumunská kněžna Elsa Bruckmannová, velkokněžna Victoria, manželka exilové hlavy rodu Romanovců velkoknížete Kirilla, nebo Winifred Wagnerová, snacha slavného hudebního skladatele Richarda Wagnera. Hitlerovy řečnické tirády však nepůsobily jen na ženy. Když si jeden z projevů nacistického vůdce přišel poslechnout příslušník bohaté rodiny vlastnící umělecké nakladatelství Ernst Hanfstaengl, byl prý zcela ohromen a brzy se stal členem NSDAP. Hitlerovi následně poskytl bezúročnou půjčku ve výši 1 500 dolarů.

Nezdařený puč

Na podzim 1923 gradovaly spory mezi vládou Bavorska a centrální německou vládou v Berlíně o to, kdo má mít v klíčových otázkách víc kompetencí. Hitler využil chaotické situace a spojil se s generálem Erichem Ludendorffem, který byl za první světové války náčelníkem generálního štábu a patřil k všeobecně uznávaným osobnostem.

Nacistický pokus o puč ve dnech 8. a 9. listopadu 1923 však ztroskotal a bezpečnostní složky jej bez problémů potlačily. Hitler skončil ve spárech policie a v následném procesu jej soud poslal na pět let do landsberského vězení. Nudu si tam krátil diktováním pamětí, které vyšly v roce 1925 pod názvem Mein Kampf (Můj boj).

NSDAP se z utrpěného nezdaru vzpamatovávala jen pozvolna, i když její vůdce byl podmíněně propuštěn už v prosinci 1924. Německo se v té době těšilo z dočasné ekonomické stability a radikální rétorika nacistů nenacházela odezvu, což se projevilo i na mizerných volebních výsledcích v letech 1924 a 1928.

Počet bohatých sponzorů v tomto období klesl, ale nějací se přece jen objevili. Jedním z nejvýznamnějších se stal dědic ocelářského impéria Fritz Thyssen, který už v říjnu 1923 daroval Ludendorffovi částku 100 000 zlatých marek. O pět let později přispěl rovným čtvrtmilionem na nové sídlo nacistické strany. O své motivaci k takovému počínání Thyssen během poválečného výslechu prohlásil:

„Myslel jsem si, že budu mít nacisty trochu více ve vlastních rukou.“ Prý se také obával, že by se v Německu mohli chopit moci komunisté, a proto podporoval Hitlera. NSDAP měla v tomto období blízko k bankrotu, ale z nejhoršího ji vytáhl dar bohatého ředitele těžební společnosti Emila Kirdorfa. Tito velkopodnikatelé měli velký strach z komunistů a obávali se, že by v případě jejich vítězství mohli o své podniky přijít. Hitlera přitom považovali za nejpovolanější osobu, která se s „rudými“ dokáže vypořádat.

Hitler a císař

Je málo známou skutečností, že Hitler měl sympatie německého excísaře Viléma II. (1859–1941), který po abdikaci v listopadu 1918 žil v nizozemském exilu. Vilémova o 28 let mladší druhá manželka Hermina von Reuss po roce 1930 nacistickému vůdci zcela propadla a považovala jej za člověka, který může Vilémovi dopomoci k návratu na trůn. Nacistům také finančně přispívala, i když se neví, o jak velké částky šlo. Naivita „císařovny“ Herminy však byla zřejmá.

Hitler se nehodlal o moc s nikým dělit a o návratu starého císaře či jeho potomků na německý trůn rozhodně nepřemýšlel. Po okupaci Nizozemí na jaře 1940 dokonce uvažoval, že excísaře postaví před soud za jeho podíl na prohře za první světové války. Nakonec však od tohoto plánu upustil a Vilém zemřel nikým neobtěžován na svém zámku v Doornu 4. června 1941.

Zahraniční sponzoři

Podle některých autorů údajně patřil k prvním zahraničním sponzorům nacistické strany i proslulý americký výrobce automobilů Henry Ford, který zastával otevřeně antisemitské názory. Protižidovsky zaměřená strana mu tedy mohla být sympatická a v Německu navíc působila pobočka jeho koncernu. Je však třeba říci, že přes některé nepřímé důkazy neexistují o případné Fordově spolupráci s nacisty konkrétní údaje.

To podpora od Benita Mussoliniho a italských fašistů už je jasnou záležitostí a pruský ministerský předseda Otto Braun později odhadoval, že z Itálie mohlo nacistům celkově přijít asi 18 milionů marek: „Hitler přijímal obrovské sumy z Itálie. Převod peněz vedl přes švýcarskou banku do Mnichova.“ Názorová příbuznost italských fašistů a německých nacistů byla zjevná, ale Mussolini přesto poskytoval peníze hlavně v případech, kdy to považoval za účelné vzhledem k cílům italské zahraniční politiky.

Nezanedbatelné peníze posílal na konto NSDAP i nizozemský podnikatel Henri Deterding, který stál v čele britsko-nizozemské ropné společnosti Royal Dutch Shell. Ta po vítězství bolševiků v ruské občanské válce přišla o rozsáhlá ropná pole u Baku, Grozného a Majkopu, takže Deterding byl ochoten podpořit kohokoliv, kdo proti komunistům vystupoval. O celkové výši sumy poskytnuté tímto magnátem nacistům kolují různé dohady a objevil se dokonce údaj o půjčce ve výši 55 milionů liber. Ten však bude pravděpodobně nadsazený. Skutečností však zůstává, že mezi zahraničními sponzory NSDAP patřil Deterding bezpochyby k těm nejvýznamnějším.

Krize jako hlavní faktor

V průběhu roku 1928 se v Německu opět začala zhoršovat ekonomická situace. Nejprve byli postiženi rolníci, kteří dávali svou nespokojenost s vládou najevo hlasováním ve volbách. Po zemských volbách na podzim 1929 tak NSDAP získala významná zastoupení v Bádensku či Durynsku a nacista Wilhelm Frick obsadil první ministerské křeslo v durynské zemské vládě. Na jaře 1930 už krize udeřila s plnou silou a úřední čísla říkala, že Německo má přes tři miliony nezaměstnaných. V této situaci opět nastal čas radikálních politických proudů.

Komunisté byli na vzestupu a také Hitler burcoval lidi ve svých projevech a sliboval, že on zajistí nezaměstnaným práci. Krize postihla i Thyssena, jehož obrovské tavicí pece nyní zahálely. Zvýšil proto podporu nacistickému hnutí a mezi průmyslníky nebyl rozhodně sám. Získané prostředky společně s agresivně vedenou kampaní přinesly ovoce a v parlamentních volbách 14. září 1930 skončili nacisté s 18,3 % hlasů na druhém místě za vítěznými sociálními demokraty.

Nečekaný úspěch vynesl NSDAP celkem 107 křesel v Říšském sněmu a Hitlerova partaj se nyní stala významnou politickou silou, kterou už nešlo přehlížet. Radikální rétorika nacistických předáků sice mnohé lidi děsila, ale Hitler se také pokoušel přesvědčit klíčové osobnosti německého průmyslu a bankovnictví o tom, že neohrožuje jejich zájmy a představuje pojistku vůči případnému komunistickému pokusu o puč. Na to mnoho vlivných osobností stále slyšelo, i když je skutečností, že komunisté v meziválečném Německu nikdy nebyli natolik silní, aby mohli reálně uvažovat o převzetí moci.

Na cestě k moci

Liberální systém Výmarské republiky se pozvolna hroutil a jeho slabosti využívali nacisté ve svůj prospěch. V roce 1931 začal Thyssen sponzorovat ekonoma a novináře Waltera Funka, který se stal hlavním Hitlerovým poradcem v hospodářských otázkách. Velkoprůmyslník předpokládal, že tento odborník podpoří „zdravé ekonomické myšlení“ uvnitř NSDAP a otupí příliš radikální názory levicového křídla strany. Funk se také stal prostředníkem mezi Hitlerem a řadou dalších významných sponzorů, kteří nyní o podporu nacistické strany projevovali stále větší zájem.

Mnoho z nich totiž začalo uvažovat o tom, že by se NSDAP mohla v Německu dostat k moci. Dne 10. října 1931 se podařilo zprostředkovat Hitlerovo první setkání s říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem, avšak pro starého polního maršála pocházejícího z pruských aristokratických kruhů nebyl „nýmand“ Hitler člověkem na úrovni. Po zhruba hodinovém rozhovoru prezident zabručel, že tenhle podivín není osobou vhodnou pro funkci říšského kancléře a může to dotáhnout tak maximálně na ministra pošt. Jenže v tom se zmýlil. Kontakty nacistů se mezitím rozšiřovaly i ve finančním světě a podporovat je začal také bývalý prezident Říšské banky dr. Hjalmar Schacht.

Tento „finanční kouzelník“ měl kontakty po celém světě a úzké přátelství jej pojilo i s guvernérem Bank of England Montagem Normanem. Podle některých údajů pomáhal právě Norman získávat prostředky pro nacisty. V britských politických i finančních kruzích měl Hitler ostatně sympatizantů celkem dost a je zřejmé, že někteří z nich projevili svou náklonnost různými dary. Tyto operace však pochopitelně probíhaly diskrétně a nemáme proto k dispozici konkrétní údaje o tom, kdo poskytl jakou částku.

Hitler kancléřem

Pozice nacistů sílila téměř každým dnem. V dubnu 1932 sice Hitler ještě prohrál s Hindenburgem v prezidentských volbách, ale zisk téměř 13,5 milionu hlasů jasně ukazoval, že NSDAP už má masovou podporu. Hitler si totiž uvědomoval sílu davu a kromě sponzorských darů dokázal vždy získat peníze v drobných částkách od široké veřejnosti. Členové NSDAP navíc kromě klasických příspěvků odváděli do stranické kasy nemalé sumy za různé propagandistické brožury, noviny, vlajky či uniformy polovojenských jednotek SA.

Mnoho lidí navíc nacistické ideologii skutečně věřilo a bylo ochotno dát Hitlerovi poslední marku. Podle ekonoma Petera Druckera tak i po roce 1930 asi tři čtvrtiny veškerých příjmů NSDAP pocházely právě od lidí z nižších středních vrstev, rolníků a dělníků. Ti také tvořili páteř neustále sílící voličské základny strany. Ve volbách do Říšského sněmu 31. července už nacisté ostatní strany doslova rozdrtili a se ziskem 37,3 % hlasů měli před druhými sociálními demokraty více než patnáctiprocentní náskok. Patová situace na politické scéně si po několika měsících vyžádala opakování voleb a NSDAP tentokrát obdržela 33,1 % hlasů, tedy stále dost na první místo.

Komunisté však posílili a v Říšském sněmu zasedla rovná stovka jejich poslanců, což mnoho lidí vyděsilo. Hitlera v této situaci podpořila i řada bohatých aristokratů. Také ostatní politici pokládali nacistického vůdce za někoho, kdo je komunistické hrozby zbaví a s kým si poté už nějak poradí. Když ale prezident Hindenburg jmenoval v lednu 1933 Hitlera kancléřem, nacisté už získanou moc z rukou nepustili a cesta k jejich hrůzovládě byla připravena.

Image

Čtěte také

Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války (1)

Neuvěřitelné obrazy Jupitera, které během svých blízkých průletů stále pořizuje sonda Juno, nepřestávají ohromovat svou krásou. Ne jinak je tomu i u aktuálního „balíčku“ pořízeného během prvního zářijového dne, kdy se sonda přiblížila Jupiteru na 12 143 až 22 908 kilometrů. 

Lidské vztahy by bylo možné zkoumat nekonečně dlouho. Podle některých názorů máme svůj velký mozek právě na to, abychom obstáli ve spletitých vztazích všeho druhu. A nejvýraznější z nich jsou pochopitelně partnerské vztahy.

Američtí vědci nedávno zjišťovali, jak je to s věrností mezi partnery. Soustředili se na to, co hraje klíčovou roli v rozhodnutí podvést partnera. Prozkoumali kvůli tomu 484 dobrovolníků, kteří žili ve vztazích smíšených pohlaví. Dotazovali se jich na detaily o jejich sexuálním životě, o jejich partnerech, a také o předešlých vztazích.

TIP: Dobrá večeře nezklame. Cesta k srdci ženy vede přes žaludek

Nakonec dospěli k jednoznačnému závěru. Klíčovou roli v tom, zda někdo podvede svého partnera, hraje fakt, zda dotyčný člověk již byl nevěrný partnerovi ve svém prvním vztahu. Pokud k tomu došlo, podvede takový člověk svého současného partnera s třikrát větší pravděpodobností. Jak se zdá, v tomto případě platí „jednou nevěrný, vždycky nevěrný“.

Do širšího příbuzenstva kapustňáků, dugongů a korounů, kteří tvoří řád sirén, patří tvorové, do nichž bychom to na první pohled rozhodně neřekli – sloni a damani. Tato zdánlivě zcela nepříbuzná zvířata jsou někdy řazena do skupiny označované jako Paenungulata, což bychom si mohli do češtiny volně přeložit jako „skorokopytníci“.

Pohled do pravěku

Každá ze tří současných evolučních větví skorokopytníků má za sebou dlouhý, samostatný vývoj, jehož počátky spadají do druhohor. Společný předek damanů, kapustňáků a slonů byl tedy současníkem dinosaurů.

Za evolučně nejstarší větev skorokopytníků vědci považují damany žijící dnes v Africe a na Středním východě. Zástupci čtyř druhů damanů váží obvykle od 2 do 5 kilogramů a dorůstají délky od 20 do 70 centimetrů. Podobají se svišťům nebo přerostlým morčatům.

TIP: Floridští kapustňáci širokonosí aneb Na podmořských pastvinách

V pravěku však předci dnešních damanů nabízeli mnohem pestřejší podívanou. Největší druhy dorůstaly velikosti menšího koně a nejmenší nebyli větší než myš. Někteří pravěcí damani si zvolili život v bažinách, jezerech a řekách podobně jako největší současní hlodavci kapybary. Tyto „pra-damany“ pak evoluce zformovala na předky dnešních sirén a slonů.

Teplomilní kapustňáci

Předci kapustňáků se vydali na podobnou cestu jako kytovci a přizpůsobili se životu ve vodě. Na souš už vůbec nevystupují a dokonce i porod se odehrává ve vodě. Jejich ocas je proměněn ve veslovitou „ocasní ploutev“ a převzal hlavní roli při pohánění těla vpřed. Zadní končetiny zakrněly a zbyly z nich jen malé výstupky zarostlé ve svalech trupu. Na rozdíl od kytovců se kapustňáci specializovali na rostlinnou potravu. Ta není tak vydatná jako masitá potrava kytovců a nezajišťuje kapustňákům velký přísun energie. Z úsporných důvodů proto mají kapustňáci nízkou úroveň látkové výměny a nejlépe se jim daří v teplých vodách. V chladných oblastech by měli velký problém s udržením stálé tělesné teploty.

Přesvědčivý příbuzenský důkaz

Velcí, na vodní živel přivyklí pravěcí předci damanů stáli také u evoluční kolébky největších současných suchozemských savců – slonů. Před 37 miliony lety žili předci slonů podobně jako hroch. Na rozdíl od předků sirén se však z vodního prostředí vymanili a specializovali se plně na život na souši.

I když jsou nálezy fosílií pravěkých předků dnešních damanů, sirén a slonů neúplné a neskýtají ucelený obraz jejich evoluce, většina vědců o pevném příbuzenském poutu mezi těmito třemi skupinami savců nepochybuje. Velmi pádně dokazují jejich příbuznost především genetické analýzy. Ty potvrzují, že kapustňáci společně s dugongy mají blíže ke slonům než damanům. Dědičná informace dnešních damanů, slonů a sirén si je ale navzájem tak podobná, že tito savci zkrátka museli mít v druhohorách společného předka.

Sirény současné i ty z minulosti

Kapustňáci a dugongové patří mezi savce z řádu sirén (Sirenia). Jméno dostali podle Sirén, jež v antických bájích vábily mořeplavce zpěvem do záhuby, i když hlasové projevy těchto vodních živočichů mají do luzného zpěvu jejich bájných jmenovkyň hodně daleko.

Rod kapustňáků (Trichechus) je zastoupen třemi druhy. U břehů Severní a Jižní Ameriky žije kapustňák širokonosý (Trichetus manatus) a v povodí Amazonky se vyskytuje kapustňák jihoamerický (Trichetus inunguis). Zatím nejméně ověřených informací mají zoologové o kapustňáku senegalském (Trichetus senegalensis), jenž obývá pobřeží a velké řeky západní Afriky. Někteří vědci jsou přitom přesvědčeni, že existuje i čtvrtý druh – kapustňák trpasličí (Trichetus pygmaeus). Ten by se měl vyskytovat v povodí řeky Aripuaná, jež je přítokem Amazonky.

Rod dugongů (Dugong) má dnes jediného zástupce – dugonga indického (Dugong dugon), který žije v pobřežních vodách Indického oceánu.

Ještě v 18. století žil na Zemi další zástupce sirén – koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas), který byl větší než kapustňáci a dugongové. Dorůstal délky kolem 9 metrů a vážil asi 10 tun. Bylo možné spatřit jej na Komandorských ostrovech u Kamčatky, kde jej objevila výprava mořeplavce Vituse Beringa. Podle zoologa Georga Wilhelma Stellera byl koroun také označován jako Stellerova mořská kráva. Tvor objevný pro vědu v roce 1741 byl za pouhých 27 let zcela vyhuben bezohledným lovem.