Fosilní horniny nemusejí ukrývat jen dinosaury a přesličky. Výzkumníci Královské univerzity v Londýně analyzovali horniny proslulých bílých útesů v Doveru a objevili v nich fosilní mikrometeority.

Dotyčné horniny vznikly v období křídy, tedy na sklonky druhohor. Nalezené mikrometeority pocházejí z vrstvy, která je stará přibližně 87 milionů let. Jsou tedy starší, než například slavný dinosauří predátor T. rex.

Vedoucí výzkumu Martin Suttle podotýká, že stejně jako fosilie organismů mohou vypovídat o době a prostředí, v němž vznikly, tak i fosilní mikrometeority mohou poskytnout zajímavé informace o sluneční soustavě té doby.

Fosilní kosmický prach

Naše planeta je neustále zasypávána kosmickým prachem. V dnešní době se do pozemské atmosféry dostane asi 40 tun kosmického prachu denně. Proto je možné předpokládat, že se kosmický prach objeví i v usazených horninách, jako jsou právě bílé útesy v Doveru.

TIP: Bezpečné přistání: Kosmický prach dopadající na Zemi brzdí bublinové padáky

Problém je v tom, že geologické procesy, které během milionů let působí na horniny, mohou zkomplikovat hledání částic kosmického prachu. V případě hornin z bílých útesů se to ale naštěstí povedlo. 

„Paví“ skákavky, neboli pavouci rodu Maratus, si v poslední době získali mnoho příznivců, hlavně díky videím na Youtube. Samečci těchto pavouků mají tělo a hlavně zadeček vyzdobené pestře barevnými vzory, které předvádějí samičkám při námluvách.

Známe jich už celou řadu a neustále přibývají další. Odborníci teď hlásí pět nových druhů z jihozápadní Austrálie. Podle fotografií je jeden hezčí než druhý.

TIP: Dravější, než se zdá: Pavouci skákavky loví ještěrky nebo žáby

Určování těchto pavouků a hledání nových druhů je vlastně docela jednoduché. Samci každého druhu jsou zbarveni odlišně a je to dost nápadné. Obvykle k tomu není nutné měřit nějaké malé orgány nebo číst DNA. Postačí se podívat na fotografie.

Je to paradox. Místo, kde na povrchu Země panovala nejvyšší teplota, leží dost daleko na severu, téměř na dohled severního pólu. Jde o jezero Mistastin, které se rozkládá v kanadském Labradoru. Právě tady kdysi prokazatelně panovala teplota 2 370 °C, což je přibližně poloviční hodnota teploty, jakou bychom naměřili na povrchu Slunce.

Není to žádná velká záhada. Jezero Mistastin je vlastně pozůstatek impaktního kráteru, který měl původně průměr asi 28 kilometrů. Vyhloubil ho meteorit, který tam dopadl asi před 36 miliony let, v období eocénu.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Jak je možné odvodit teplotu u kráteru, starého mnoho milionů let, když se okolní horniny při dopadu obvykle vypaří? Vědcům pomohlo, když objevili přeměněný zirkon, tedy křemičitan zirkoničitý. Jde o to, že pro takovou přeměnu je nutná teplota minimálně právě 2 370 °C.

Jméno generálplukovníka Wernera von Fritsche je v dějinách třetí říše spojeno především s takzvanou aférou Blomberg–Fritsch z ledna roku 1938.

Velitel pozemního vojska von Fritsch tehdy po skandálu ministra války polního maršála von Blomberga, který se oženil s bývalou prostitutkou, doplatil na Hitlerův strach z další ostudy v nejvyšším velení Wehrmachtu. Na přetřes totiž přišlo dávno zapomenuté falešné obvinění, že je von Fritsch aktivní homosexuál, a tato vykonstruovaná aférka nakonec vyústila až v jeho nucené odstoupení z funkce 4. února 1938.

Již 18. března sice generálovo jméno očistil vojenský soud, avšak jeho reputace byla navždy pošpiněna a rehabilitace se nedočkal. I přes tuto křivdu ale zůstal věrný nacistickému režimu.

Přepadení Polska se účastnil jen jako „čestný velitel“ 12. dělostřeleckého pluku a během tohoto tažení také 22. září 1939 nedaleko od Varšavy padl. Dodnes je poměrně rozšířený názor, že von Fritsch šel dobrovolně v ústrety „vojácké smrti“, když se vydal vstříc polské kulometné palbě. Jde však o legendu, která se nezakládá na pravdě.

Skutečné okolnost von Fritschovy smrti popsal v oficiálním protokolu jeho pobočník poručík Rosenhagen:

„Naše dělostřelectvo stále střílelo jen sporadicky. Nabyl jsem dojmu, že útok na tomto úseku již nebude pokračovat, a navrhl jsem generálplukovníkovi, abychom se odebrali do týla. Souhlasil, načež jsme se nejprve plazením a poté polosehnutí stahovali zpět. Mezi domy, ke kterým jsme přišli, se spustila od našich linií palba z pušek a kulometů. Protože jsem se domníval, že na nás střílejí vlastní vojáci, zamával jsem tím směrem. Střelba ale neustávala, a tak jsme pokračovali příkopem. V tom generálplukovník utržil zásah do levého stehna, přičemž střela mu protrhla tepnu. Okamžitě se zhroutil a já jsem mu ihned rozepnul košili, roztrhl kalhoty a začal sundávat šle, kterými bych mohl nohu zaškrtit, načež generálplukovník řekl: ‚Nechte to být‘. Poté ztratil vědomí a zemřel. Mezi zraněním a smrtí uplynula sotva jedna minuta.“

Werner von Fritsch se stal druhým německým generálem padlým v boji v letech 1939–1945. Nezáviděníhodné prvenství připadlo generálmajoru pořádkové policie a SS-Brigadeführerovi Wilhelmu Fritzi von Roettigovi, kterého zabili polští vojáci 10. září 1939.

Malá galaxie ze souhvězdí Rysa není na první pohled příliš nápadná. Ukrajinští astronomové ale nedávno zjistili, že tahle galaxie obsahuje úplně nejméně kyslíku ze všech galaxií, v nichž se tvoří nové hvězdy.

Dotyčná trpasličí galaxie nese označení J0811+4730 a je od nás vzdálená asi 620 milionů světelných let. Uvízla jako úlovek v projektu, který se zaměřil na hledání galaxií s velmi nízkým obsahem kyslíku.

Galaxie téměř bez kyslíku

Takové galaxie jsou velmi vzácné. Když se totiž v nějaké galaxii spustí tvorba nových hvězd, vznikají obvykle i gigantické hvězdy, které brzy explodují jako supernovy a rozpráší po okolí spoustu atomů kyslíku a dalších prvků. První galaxie ve vesmíru oproti tomu obsahovaly vlastně jenom vodík, hélium a lehkou příměs třetího prvku, lithia.

TIP: Vědci už mají odpověď na zásadní otázku: Kam zmizely trpasličí galaxie?

Nízký obsah kyslíku je důvodem, proč trpasličí galaxie J0811+4730 tak fascinuje odborníky. Velmi totiž připomíná nejstarší trpasličí galaxie, které vznikly, když vesmíru nebyla ani jedna miliarda let. Poměr atomů kyslíku a vodíku v této galaxii je jenom 1,7 procenta hodnoty u našeho Slunce. Ta přitom odpovídá 1 atomu kyslíku na 1 740 atomů vodíku.

Římské děti si hrály na vojáky. Potvrzují to nové nálezy z Vindolandy, římské pevnosti, která stála na území dnešního hrabství Northumberland na severu Anglie, hned u Hadriánova valu. Ten tehdy vymezoval severní hranici Římské říše.

Archeologové ve Vindolandě intenzivně pracují a odkrývají tam spoustu zajímavých věcí. Při vykopávkách kasáren římské jízdy například nedávno objevili dva pěkné dětské meče. Podle archeologů je na těchto hračkách úplně vidět, jak s nimi mávají a šermují malí Římané, kteří si hrají mezi dospělými vojáky.

TIP: V Anglii objevili unikátní hrob ženy Bodiky ze starověkého Říma

K nálezu dětských mečů přispěla šťastná náhoda. Meče se dochovaly v místě bez přístupu kyslíku, což zásadně přispělo k jejich dobrému stavu. Pevnost Vindolanda byla postavena před konstrukcí Hadriánova valu, ke které došlo v roce 122 našeho letopočtu. Z stejné doby pocházejí i nalezené meče.

Únor 1964 se dnes zdá být nekonečně vzdálený v čase, zvlášť pro ty, kdo u toho byli. Stačí si však poslechnout úvodní známé akordy písně „I Want To Hold Your Hand“ (Chci tě držet za ruku) – a příval magie vás s těmi časy okamžitě spojí. Stejné magie, která prozářila jinak šedivou zimu ve stínu vraždy prezidenta Johna F. Kennedyho, k níž došlo o pouhých pět týdnů dříve. 

Zmíněná skladba představovala vítr, který přesně před padesáti lety vehnal Beatles do únorové Ameriky. Šlo o jejich první píseň na špici tamní hitparády (a dalších 26 mělo následovat, přičemž jde dodnes o rekord): vrcholu žebříčku dosáhla 1. února 1964 a udržela se na něm téměř dva měsíce.

Jen v roce 2012 dosáhly tržby Beatles z prodeje hudby a reklamních předmětů 71 milionů dolarů, a tak není přehnané tvrdit, že se rázová vlna onoho songu ještě stále šíří a zaplavuje nové generace. Když 7. února 1964 nastupovali John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr na palubu letu číslo 101 aerolinek Pan Am na londýnském Heathrow, nikdo z nás si neuměl představit, jaké je v Americe čeká přijetí. Ten výlet jsem propásl, protože jsem zůstal doma, abych „dohlídl na krám“. 

Velká neznámá

Beatlemánie byla v Británii dávno v plném proudu, ale Amerika stále představovala velkou neznámou. V průběhu roku 1963 se kapele ve Státech dostalo jen minimální pozornosti a vysílacího času – částečně kvůli neochotě jejího vydavatelství ji pořádně zpopularizovat. Kravaťáci v Kapitolu si řekli, že britští šumaři by jednoduše v Americe nenašli obecenstvo, a zcela je ignorovali. Písničky Beatles se nakonec podařilo protlačit přes jiná vydavatelství. Právě proto bylo tak nepravděpodobné, že se „I Want To Hold Your Hand“ stane hitem. Ovšem díky jednomu dýdžeji ve Washingtonu, který hrál okopírovanou verzi songu, se píseň změnila ve virální senzaci ještě před tím, než stačil hudební průmysl chytit vlak. 

Nikdo, včetně mého přítele, šéfa a společníka Briana Epsteina z Liverpoolu, neočekával, že by skladba mohla dosáhnout prvního místa v USA – rozhodně ne bez tour a marketingové kampaně, která by ji provázela. Smyslem celé výpravy za oceán bylo pro Epsteina pootevřít Beatles dveře a vybudovat jim posluchačskou základnu prostřednictvím vystoupení v televizi a koncertů. Koneckonců úspěch v Británii sledoval podobně pracně vytvořenou trajektorii. Beatles odehrávali dlouhé šichty v pošmourných klubech německého Hamburku a také v jednom obzvláště temném podniku v našem rodném Liverpoolu, zvaném Cavern Club (klub Sluj), jen aby si vybrousili zvuk a získali fanoušky. 

První krůčky ke slávě

Epstein poprvé zahlédl Beatles v Cavern Clubu v listopadu 1961 během poledního vystoupení. Byli to titíž kluci, kteří se mačkali okolo polic v jeho obchodě s hudbou, který jsem tehdy vedl. Potkal jsem se s ním v době, kdy jsem šéfoval konkurenčnímu oddělení v liverpoolském obchodě Lewis. Následně jsem provozoval větší, více „trendy“ obchod NEMS, jejž vlastnila Epsteinova rodina a který Beatles často navštěvovali. 

Každého člena kapely jsem v tom obchodě potkal zvlášť. Byli zhruba v mém věku a neustále se poflakovali kolem, jen aby si mohli zadarmo poslechnout nejnovější rokenrolové nahrávky, které jsme měli. Vždycky jsem jim vyšel vstříc, protože se upřímně snažili, byli slušní a naprosto zbláznění do muziky (Wikipedie je označuje za „pravidelné návštěvníky“ mého NEMS obchodu, což vyvolává mylný dojem, že někdy nějaké nahrávky koupili).

Noviny je později prezentovaly docela věrně. John byl srandista, rocker ujíždějící na Elvisovi. Paul byl milý a nadšený – a obzvlášť zbožňoval Little Richarda, jehož typické kvílení dokázal dovést k dokonalosti. George byl vtipný bavič a miloval Carla Perkinse. Pete Best, Ringův předchůdce na postu bubeníka, byl pohledný a snadno se na něj dalo zapomenout. Příjemně mě překvapilo, že to byli ti stejní kluci (všem bylo maximálně jednadvacet, Georgovi dokonce osmnáct), které jsem viděl na pódiu, když mě Epstein bez dechu zatáhl do Cavern Clubu krátce po svém senzačním objevu. 

Ve světě showbyznysu

Epstein život kapely mnohem lépe zorganizoval a udělal z ní výdělečný projekt. Koncerty i platy se změnily k lepšímu. A co bylo nejdůležitější: Epstein dostal Beatles do centra pozornosti George Martina z Parlaphonu, vydavatelství zaštítěného koncernem EMI. Britští vydavatelé předtím kapelu několikrát odmítli a také v EMI je několik producentů smetlo ze stolu, než se jich Martin neochotně ujal. 

Pátého října 1962 pustilo EMI do éteru písničku „Love Me Do“ (volně přeloženo „Miluj mě“), originální song dua Lennon–McCartney, ve kterém usedl za bicí Ringo Starr. Skladbu produkoval Martin, z něhož se později stal věrný spolupracovník kapely. Píseň se umístila na 17. místě hitparády – pozoruhodný úspěch na to, že většina britských profesionálů tehdy využívala cizí textaře. Vydavatelství EMI se tak přesvědčilo, že Beatles představovali dobrou sázku.

Šílenství známé jako beatlemánie se zrodilo právě v té době. Skladba „Please Please Me“ („Prosím potěš mě“) se v Británii stala jedničkou v únoru 1963, následována „From Me To You“ („Ode mě pro tebe“) a „She Loves You“ („Miluje tě“). Tyto hitovky podporované nekonečnou šňůrou živých vystoupení, nonstop vysíláním v rádiích a vystupováním v televizi udělaly z členů kapely definitivně britské superhvězdy. Všechno pak korunoval koncert, který se konal 4. listopadu 1963 v londýnském divadle Prince of Wales, přičemž jej přenášela televize. 

Beatles se stali také hlavním tahákem zábavného pořadu Royal Variety Show. A zatímco v hledišti seděla královna Matka a princezna Margaret, slova se chopil John, vždycky dobře naladěný vtipálek s prořízlou pusou: „Mohli by prosím lidé na levějších sedadlech zatleskat? U zbytku z vás bude úplně stačit, když zachřestíte šperky.“ 

Americká invaze

Stručně řečeno: stálo to spoustu práce a času od chvíle, kdy spolu začali v roce 1960 hrát jako Beatles, do doby, než se v roce 1963 stali prakticky přes noc britskou senzací. Tato zkušenost však vytvořila základ Epsteinova plánu na americkou invazi. 

Ke konci roku 1963 se dohodl se známým moderátorem televizních show Edem Sullivanem, že přiveze skupinu na premiérové živé vystoupení do americké televize. Beatles měli v show předvést tři živé vstupy a dostat za to královsky zaplaceno. K Epsteinovu a také Sullivanovu dobru je třeba přičíst, že u zcela neznámé kapely šlo o neslýchanou věc.  

Jenže Sullivan měl cit pro talent a pro lidový vkus. Říká se, že na vlastní kůži zažil beatlemánii na londýnském Heathrow, odkud mířil do New Yorku. Beatles se zrovna vraceli ze Švédska a na letišti je pohltilo kakofonicky hlučné přijetí davu fanoušků. Zatímco americká média odepsala britskou kapelu ke konci roku 1963 jako pouhou přechodnou módu, Sullivan cítil, že jde o něco speciálního. On i Epstein věřili, že Beatles dokážou za oceánem prorazit díky vystoupení v Sullivanově hudebním pořadu. 

Podle Epsteinova názoru bylo americké tažení odvážným, vykalkulovaným gambitem. S výjimkou krátké návštěvy George Harrisona v Illinois a New Yorku na podzim 1963 (po němž zoufale pronesl: „Nikdo nás tam nezná!“) ani jeden z Brouků v Americe do té doby nebyl. 

Raketový nástup

Epstein použil každou páku, kterou mu smlouva se Sullivanem poskytovala, a zamířil přímo do nejvyšších pater společnosti Capitol Records. Chtěl, aby se Beatles dostali pod křídla amerického vydavatelství a získali příslib finančního obnosu na propagaci během koncertování. 

Když právníci z Capitol Records nedokázali zabránit dýdžejům, aby nelegálně hráli „I Want to Hold Your Hand“, vzdali to ve jménu dobrého obchodu a song oficiálně vypustili ještě před plánovaným datem 26. prosince 1963. Za první tři dny se prodalo 250 tisíc kopií a 10. ledna 1964 už jich bylo víc než milion. Skladba se stala hitem číslo 1 za méně než tři týdny od vydání (což byla opravdu neobyčejná rychlost), tedy týdny před tím, než Beatles vstoupili na americkou půdu. Dlouhá upocená dřina, jakou Epstein za oceánem očekával, se nekonala. Roky tvrdé práce v Británii a samotná síla muziky už vyšlapaly cestu k vylodění na pobřeží. 

Nikoho to přitom nepřekvapilo víc než samotné Beatles. Čtyři dny po příletu za oceán a uprostřed všeobecné hysterie řekl John jednomu americkému reportérovi: „Mysleli jsme, že budeme muset úspěch pomalu budovat, ale ono to vypadá, že nás tady znají už roky. Je to úžasné!“

Jejich vystoupení 9. února 1964 v show Eda Sullivana zamýšlel Epstein jako prostor pro neznámou skupinu, která dostala šanci představit svůj singl. Místo toho šlo o bezprecedentní mediální událost. Koncert těchhle kluků sledovaly zhruba dvě pětiny celé americké populace – 73 milionů diváků – což bylo nejvyšší číslo, jaké kdy americká televize ve své historii zaznamenala. Beatles tehdy v noci odehráli dva sety, počínaje „All My Loving“ („Všechna moje láska“) a konče výbuchem „koktajících“ kytar a euforickým „I Want to Hold Your Hand“.

Sledoval jsem to představení z Liverpoolu se směsicí pýchy a údivu. Poprvé a naposled za celou svou kariéru, kterou jsem s nimi strávil, jsem se od nich cítil být odtržený; byla to perspektiva někoho, kdo nahlíží zvenku – jakkoliv surreálná. Ten týden, s výjimkou občasných telefonátů od Epsteina, jsem sledoval Beatles tak jako miliony jiných: coby fanoušek a očitý svědek. 

V oku bouře

Bylo jasné, že se v jediném okamžiku všechno změnilo – pro nás pro všechny. Od té chvíle jsem měl být v oku bouře spolu s Johnem, Paulem, Georgem a Ringem a s nepočetnou „rodinou“ manažerů a techniků, kteří kapelu doprovázeli až do jejího rozpadu v roce 1970. Brzy jsem se přestěhoval do Londýna jako Epsteinův poradce a spolupracovník; po jeho smrti v roce 1967 jsem se pak ještě víc ponořil do každodenního shonu okolo Beatles. 

Po více než padesáti letech se leden 1964 jeví jako sen. Jako by každá píseň Beatles, která následovala po „I Want to Hold Your Hand“, znamenala současně počátek i konec – konec způsobu, jakým se věci dělaly do té doby, a počátek něčeho zcela nového. 

Jak jsem řekl dříve, Beatles představovali neuvěřitelnou kombinaci talentu a načasování, k níž dojde jednou za život. Jejich talent byl samozřejmě zjevný a zůstal dobře zdokumentovaný. Dvojka Lennon–McCartney byla téměř až příliš dokonalá, co se týče psaní populárních songů – tak moc překypovali kreativním géniem. Načasování však nehrálo o nic menší roli: Amerika se utápěla v depresi, která následovala po smrti Kennedyho. Britská kapela se objevila na scéně národa, jenž setrvával v hlubokém zármutku nejen kvůli konkrétnímu člověku, ale také kvůli mládí, které ztělesňoval. Beatles – zcela nový fenomén se svými dlouhými vlasy, drzostí a zvukem – dovršili generační roztržku se stylem a způsoby let padesátých, které Kennedy započal, a osvobodili kreativní a protikulturní síly šedesátých let. 

Doba byla příznivá i „muzikantsky“. Elvis ustrnul ve svém poválečném útlumu. Chuck Berry a Jerry Lee Lewis zůstali jen blikajícími světýlky na nebi, na němž kdysi zářili jako hvězdy. Buddy Holly zemřel už v roce 1959. Idoly náctiletých, které dominovaly hitparádám v pozdních 50. a raných 60. letech, jako Fabian, Frankie Avalon a Bobby Rydell, byly passé. Svět popu byl připraven na něco nového.

Případ pro psychiatra

Měnící se povaha amerických médií úspěch kapely jen urychlila. Muži v šedých flanelových oblecích, kteří vytvářeli zpravodajství a šéfovali reklamním společnostem na počátku 60. let, odráželi převažující kulturní trend své doby – konformitu. Média ovšem hledala způsob, jak odvést pozornost od smutku z Kennedyho smrti. Jeden z nejpopulárnějších amerických moderátorů Walter Cronkite pak přesvědčil stanici CBS, že britská skupina bude představovat skutečnou vzpruhu, když odvysílal čtyřminutovou ukázku, která se věnovala fenoménu Beatles v Británii. Svět amerických médií se nakonec sklonil před sílou hudby Brouků. Vždycky, když někdo nadhodil téma příjezdu skupiny, sklouzávalo každé rádiové, televizní i novinové zpravodajství do extrémů.  

Novinářské otázky byly daleko za hranou, což se ukázalo zejména při veselém, anarchistickém a okouzlujícím představení na tiskové konferenci uspořádané v terminálu Pan Am na Letišti Johna F. Kennedyho. Reportér: „Jeden psychiatr nedávno prohlásil, že nejste nic víc než banda britských Elvisů.“ Ringo (natřásající se jako Elvis): „To není pravda! To není pravda!“

Nyní na ten čas v Americe vzpomínám s lehkým srdcem: představoval pro ně období bujarosti a veselí. Byli tak mladí. Byli kreativní, příležitosti čekaly na využití – a oni je využili. Album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera) mělo přijít až za tři roky. Svět byl otevřený dokořán. 

Příliš mnoho slávy

Jejich vlastní svět se však pochopitelně stále zmenšoval s tím, jak rostl jejich úspěch. Začali se bát velkých davů a stěžovali si na zaslepené fanoušky. Obrátili se do sebe, k meditaci a spiritualitě, a nakonec přestali koncertovat úplně. Nic z těchto úzkostí nebo únavy však není vidět na šťastných tvářích sympatických vlasáčů, kteří dorazili do Ameriky v únoru 1964. 

Jestliže soundtrack amerického dostaveníčka s Beatles začal skladbou „I Want to Hold Your Hand“, jeho nezapomenutelným vizuálním pozadím se stal New York. Město se doslova vrylo do naší společné vzpomínky na Beatles: od chvíle, kdy kapelu na Letišti JFK (nově pojmenovaném na počest zavražděného prezidenta) vítaly čtyři tisíce lidí, až k fotografiím Harryho Bensona z Hotelu Plaza a Central Parku. 

Moje kancelář se nachází jen pár bloků od hotelu Plaza. Každý den chodím přes Central Park do svého domu na Central Park West – hned vedle domu Dakota, kde bydlel John Lennon a na jehož schodech jej zastřelili. Na té krátké cestě potkávám kus příběhu, který Beatles vytvořili. Příběhu radosti. A smutku. 

Abych parafrázoval Johna Lennona v jeho „In My Life“ (V mém životě), miloval jsem je všechny.

V úterý 19. září se od 18 hodin uskuteční v pražské hvězdárně a planetáriu ojedinělá beseda s bývalým ruským kosmonautem, absolventem šesti vesmírných letů, držitelem rekordu v počtu dnů strávených ve vesmíru a současným výkonným ředitelem Roskosmosu pro pilotované kosmické lety Sergejem Krikaljovem.

Téma přednášky se bude týkat především budoucnosti mezinárodní orbitální stanice, jejího personálního obsazení a budoucnosti dopravy ke stanici. Sergej Krikaljov, společně s výkonným ředitelem pro komunikaci agentury Roskosmos panem Igorem Burenkovem, poodhalí také plány Ruska v otázkách týkajících se letů k Měsíci a k Marsu.

Kam se ubírá ruský kosmický výzkum?

• KDY: 19. září 2017 od 18.00 hodin
• KDE: Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy, Královská obora 233, 170 21 Praha 7

Kráter Solfatara patří spící sopce na Flegrejských polích, poblíž italské Neapole. Flegrejská pole jsou součástí veliké kaldery supervulkánu, který někdy v budoucnu pravděpodobně opět exploduje strašlivou erupcí. Dnes ale prakticky jedinou vulkanickou aktivitu v oblasti představují dýmající a bublající fumaroly, čili sopečné průduchy zavánějící sírou, právě v kráteru Solfatara.

Zcela nedávno došlo v kráteru Solfatara ke smutné tragédii. Jedenáctiletý chlapec se dostal přes bezpečnostní zábrany a sklouzl do jedné z fumarol. Když se jej rodiče snažili vytáhnout, tak došlo k nehodě a všichni tři na místě zemřeli, před očima chlapcova mladšího sourozence.

TIP: Italský supervulkán je možná nebezpečně blízko zničující erupci

Podle očitých svědků šlo o tragédii, jakou v Solfataře nepamatují. Média se rozcházejí v tom, zda zabíjely horké sirné plyny s párou nebo výron horkého bahna. Ať tak či onak, supervulkány není radno podceňovat, ani když spí hlubokým spánkem.

Věděli jste, že prvního českého „psychologa“ můžeme vystopovat už na samém konci středověku? Jakýmsi průkopníkem psychologického zkoumání incestu a podobných libůstek byl v české literatuře spisovatel a muž pohnutého osudu Šimon Lomnický z Budče.

Podnikatel nebo spisovatel?

Šimon Lomnický se narodil v chudé rodině na panství Viléma z Rožmberka. Šlechtic nadanému chlapci zaplatil školné a po absolvování katolické školy mu dal místo učitele. Již tehdy nevalně placené. Mladý muž si údajně musel přivydělávat zpíváním na svatbách a pohřbech. Proto se poté, co Šimon založil rodinu, stal jedním z Vilémových písařů, posléze ale povýšil na správce pivovaru. Po otci své první ženy zdědil na sklonku 16. století zájezdní hostinec. Oblíbený a hojně navštěvovaný, se strategickou polohou na císařské silnici! Nastaly zlaté podnikatelské časy.

Přivydělával si i půjčováním peněz na lichvářský úrok. Dnes by to byla spíše služba veřejnosti, tehdy však byly 4% ročně již považovány za lichvu. A je-li úspěch a peníze, přijde i funkce. Lomnický se stal rychtářem ve vsi Ševětín. Roku 1594 jej dokonce povýšili do šlechtického stavu.

O několik let poté nastal zlom. Lomnickému vyhořel dům, přišel o majetek a manželka mu zemřela. Švédská vojska se prohnala Ševětínem a z vesničky nezbyl kámen na kameni. Přežilo prý jen třináct obyvatel. Údajně v naději na další věno se básník  oženil znova. Leč přepočítal se. Jakmile tchán dcerku provdal, ohlásil platební neschopnost. Peníze ze sňatku Lomnický nezískal žádné.

Novopečený šlechtic otrávený poměry přesídlil i se ženou a dětmi do Prahy. Tam přestoupil k evangelíkům. Bohužel těsně před bitvou na Bílé hoře. Zakrátko nastala „normalizace“ a noví vládci hnali protestanty ze země svinským krokem. Jako správný církevní turista náš muž nezaváhal. Opět se vrátil do lůna církve katolické.

K jeho štěstí jej za předchozí evangelické výlevy nikdo nepronásledoval. Časy, kdy jej lidé uctívali a obdivovali, však minuly. Ke cti mu nepřispělo ani to, že údajně požádal exekutory o dům jednoho z popravených bělohorských rebelů… Bez úspěchu.

Kladivo na smilníky

Vraťme se ale do šťastných dob na rožmberském panství. Na základě svých životních zkušeností  se Lomnický cítil být povolán k hlásání mravnosti a kritice nešvarů. Ejhle, stal se spisovatelem. Téma? Jal se rozebírat smrtelné hříchy. Co hřích, to kniha. Na paškál si vzal například lakomství, lichvu, pomluvy nebo pýchu. Výčet hříchů dokonce rozšířil, neb mezi ně zařadil i tanec.

Publikum by měl. Doba přála cudnosti a odříkání. Při sexu byla poloha „ze zadu“ považována za praktiku ďáblovu a odmítaly ji i nevěstky. Vskutku nebyl vhodný čas k vydávání porna. Jenže zabalit hanbatý obsah do mravokárného hávu? To by šlo. Náš muž našel volné místo na trhu a vydal dodnes svěží „skrytě erotické“ dílko Kupidova střela (1590). Pátá kapitola má název „O smilnění a hanebnosti páchání s krve příbuznými, čili když se krev krve dotýká“.

Balancoval na opravdu ostré hraně. Za takový text se mohl dostat i na popraviště. Chránil se obsáhlou citací z bible. Konkrétně osmnáctou kapitolou třetí knihy Mojžíšovy, jež takové jednání odsuzuje. Hospodina ve své rádoby horlivosti dokonce překonal.

Za incest Šimon považuje i pohlavní styk s macechou, kmotřenkou nebo se snachou. Tedy s osobami „jiné krve“. Ďábelské úklady hrozící smilníkům popisuje s gustem. Popis „následků strašlivých“ si přímo vychutnává! Co incest, to možná vražda novorozeněte, zkrátka něco ve smyslu „kdo lže, ten krade“. Plodu nečisté lásky se přece bude chtít hříšnice co nejtišeji zbavit. Ještě ke všemu ono zavražděné neviňátko nemívá slušný pohřeb. Je „uvrženo do záchodů, studnic a rozličných tajných míst“.

Zvrhlíky přirovnává Lomnický ke psům. Ti mu byli krajně podezřelí nejen odpornou polohou při kopulování, ale i tím, že v rámci hárání „neznali bratra či sestru“. Seriózní cestu naopak podle svérázného mravokárce volí kůň. Kterýs hřebec prý poté, co seznal jak se věci mají, dokonce spáchal sebevraždu.

Sex na každé straně

To je ovšem jen rozcvička. Kniha je sexem přímo prostoupena. Jádro vzrušujícího textu spočívá v dialogu jistého mladíka. Stěžuje si svatému Ondřejovi na chlípné úklady a nemravné návrhy vlastní matky.

Necudná ženština ovšem nelení a v sebeobraně osočí před králem z téhož jak synka, tak svatého Ondřeje. Panovníka údajné slizounské návrhy obou mužů zhnusí. Odsoudí je k smrti. V tu chvíli naštěstí zasáhne Bůh. Na zem sešle bouři. Blesk zabije smilnou křivopřísežnici. Poselství nebes pochopí vladař správně. Nejen, že propustí apoštola i jeho klienta. Navíc sám konvertuje ke křesťanství. Pod drobnohled si Lomnický bere také krále Davida, známého to cizoložníka a přidává i smilstva jeho dětí.

Vrcholem knihy je příběh jistého mravného hocha, jenž tucet let odolával v klášteře „intrikám ďábelského smilstva“. Pak si ovšem odskočil navštívit nemocného otce. Když mu jeho vlastní sestra podá ruku, z cudného klerika se stane sexuálně incestní loudil. Jeho ochránce svatý Jeroným se dosti nadřel, jen aby zabránil nejhoršímu. Světec nakonec volil léčbu šokem. Nechal nemravu, ať si ke spící sestře přilehne a obnaží své ohromné pohlaví. Dívku poté probudil. Okamžite začala volat o pomoc a Jeroným ještě jejímu hlasu dodal mocnou sílu. Zkrátka, byl to řev. Skandál zvládl nemrava jen včasným kajícnictvím.

Od té doby pak na potkání radil, aby počestný muž nebral ženy ani za ruce, neb se nikdy neví, co vše se může stát. Zmíněný příběh má dobrý konec, čímž ovšem v Lomnického knize patří spíš k výjimkám. Jinde autor podrobně popisuje pomstu, kterou hříšník utrpí za pochybné touhy a hrozné jednání. Ježíše zde popisuje v podstatě jako žárlivce. Údajně právě jemu patří všechny panny. Milostivě je pak předává či připouští jejich manželům. Hádejte komu nasadíte parohy, když przníte pannu!

Hořký konec

Přes veškerou snahu Šimon Lomnický z Budče mnoho společenské vážnosti nepobral. Líčí jej jako pochlebníka, bezcharakterního a povrchního pokrytce, který by bez protekce a vlivných kontaktů nikdy neprorazil. Poslední léta své pozemské pouti navíc nestrávil příliš reprezentativně. Ano, ony tři roky po prohrané bitvě na Bílé hoře. Pro velikou bídu si musel Lomnický v Praze vydělávat žebrotou! Tvrdilo se také, že dostal sto ran na chodidla, když jednou nepěkně odpověděl císaři Ferdinandovi. Zemřel v Praze v sedmdesáti jedna letech.