Ruská krasavice Yekaterina Lisina je dívkou několika „nej“ – se svými 205,7 centimetru je nejvyšší ženou Ruska. V rámci Ruské federace je také majitelkou největšího ženského chodidla (30,5 cm), což odpovídá velikosti 15. Nově je Yekaterina oficiálně i ženou s nejdelšíma nohama na světě. Od paty ke kyčli měří její dlouhatánská levá noha 132,8 centimetrů. Oficiální měření pro zápis do Guinessovy knihy rekordů také ukázalo, že její pravá noha je 6 desetin centimetru kratší. Z trůnu světové královny dlouhých nohou tak sesadila svou krajanku Světlanu Pankratovou, jejíž nohy měří 132 centimetry.

Vzhledem k Yekaterině výšce nejspíš nepřekvapí, že jde o velmi úspěšnou basketbalistku. Byla kupříkladu součástí ženského národního týmu na olympijských hrách v Pekingu, odkud si přivezla bronzovou medaili. Vedle kariéry úspěšné sportovkyně se ruská dlouhánka věnuje také herectví a nově i modelingu.

Úspěšná americká meziplanetární sonda Cassini zakončila svou misi před pár dny. Podle pokynů pozemních operátorů zamířila do horních vrstev atmosféry Saturnu, kde rychle shořela.

Závěr mise sondy Cassini proběhl tak, jak měl. Bylo to naplánované, ale nikoliv nezbytné. Sonda klidně mohla zůstat na oběžné dráze Saturnu, kde by obíhala ještě velice dlouhou dobu. Proč tedy NASA nechala úspěšnou sondu zničit?

Saturnovy měsíce a pozemští mikrobi

Důvod je poměrně prostý - podle NASA existovala malá šance, že by někdy ve vzdálené budoucnosti neovladatelná sonda Cassini mohla dopadnout na některý ze Saturnových měsíců.

TIP: Konec mise Cassini: Zítra odpoledne sonda shoří v atmosféře Saturnu

Měsíce Enceladus a Titan jsou místem, kde by mohly (alespoň teoreticky) existovat nějaké organické formy života. Na palubě sondy Cassini zase mohli přežít pozemští mikrobi, kteří by podle představ NASA (při velké smůle) mohli ohrozit prostředí na těchto měsících. Riziko bylo sice velmi malé, nikoliv ale zanedbatelné. V každém případě v úvahách NASA zvítězila preventivní ochrana těchto vzdálených světů. 

Jistý Jay Wink se nedávno potápěl u pobřeží australského Queenslandu a přitom se mu podařilo vyfotografovat zvláštní stvoření. Připomínalo ohromnou pružinu na hraní z průhledného materiálu, který ještě navíc světélkoval.

Lidé se nejdříve domnívali, že jde o nějakého zvláštního mořského živočicha. V moři žije spousta podivných druhů, tak proč ne gigantická světélkující pružina. Záhada se ale brzy vysvětlila. Nejde přímo o živočicha, ale o ohromné množství vajíček. Mohlo jich tam být desítky tisíc.

TIP: Tajuplné vršenky roznášejí plastový odpad do hlubin oceánu

Podle mořských biologů jde o vajíčka hlavonožců, konkrétně krakatic. Prý by mohlo jít o krakatici třásnitou, která dorůstá velikosti asi jednoho metru a může vážit až 30 kilogramů. Milovníci zvláštností ale nemusejí být smutní. I tak jde o fantastický nález, protože podle odborníků jsou takové velké snůšky vajíček krakatic v oceánu extrémně vzácné. 

Nově otevřená Velká stezka (The Great Trail), která je dílem stejnojmenné neziskové organizace, vznikala posledních 25 let. Ve více než 400 jednotlivých trasách spojuje všech 10 kanadských provincií a 3 spolková teritoria. Vine se od nejvýchodnější části země přes Halifax, Québec, Montreal, Ottawu a Toronto až po Winnipeg, Calgary a Edmonton na západě a severní oblasti Yukonu a Amundsenův záliv v Severním ledovém oceánu.

Cílem projektu je pochopitelně přilákat návštěvníky a pozvednout tak turistický ruch a zvýšit oblastní zaměstnanost. Zároveň je ale i příležitostí poznat Kanadu a její obyvatele. Podle tvůrců projektu žijí čtyři z pěti Kanaďanů ve vzdálenosti do 30 minut od Velké stezky.

Stezka je vhodná nejen pro pěší a cyklisty, ale i pro jezdce na koních nebo běžkaře. Plná čtvrtina trasy se pak odehrává na vodě – na hladinách řek a říček a proslulých kanadských jezerech.

V roce 1881 byl u vesnice Bakhšhálí v dnešním Pákistánu nalezen starý indický rukopis, který podle vesnice dostal své jméno. Jde o matematický text, který je zapsán na březové kůře a bohužel není kompletní.

Vědci nedávno použili radiokarbonové datování a s jeho pomocí určili stáří tohoto rukopisu. S překvapením zjistili, že je asi o 500 let starší, než se jsme se zatím domnívali. Nepochází z doby mezi 8. a 12. stoletím našeho letopočtu, nýbrž z 3. nebo 4. století, tedy z doby, kdy ještě vládli císaři Římské říše.

TIP: Důstojná oslava: Číslo pí už známe na dalších 9 bilionů desetinných míst

Rukopis Bakhšhálí obsahuje i psaný záznam čísla „nula“. Díky novému datování se teď rukopis stává nejstarším zápisem nuly na světě. Objev nuly byl jedním z nejvýznamnějších průlomů v historii matematiky. Díky rukopisu Bakhšhálí víme, že nulu používali už matematici v Indii před 1 700 lety.

Rakouská armáda byla jedním z nejvytrvalejších Napoleonových protivníků. Byla to ostatně ona, kdo jej roku 1809 u Aspern a Esslingu poprvé porazil v přímé bitvě. Důkazem významu rakouského císařství byl i fakt, že vrchním velitelem koalice se stal roka 1813 rakouský šlechtic kníže Karel Filip Schwarzenberg (1771–1820).

Pán na Orlíku v čele spojenců 

Potomek slavného šlechtického rodu byl k vojenské kariéře předurčen svým druhorozenectvím. Když se poprvé ocitnul ve válce, bylo mu pouhých 17 let. Seznámil se tehdy i s proslulým generálem Laudonem. V revolučních válkách bojoval v rakouském jezdectvu a v roce 1801 byl poprvé pověřen zastávat diplomatický post. Do generálské hodnosti byl povýšen roku 1809. Dočasné sblížení Rakouska s Francií po bitvě u Wagramu jej zavedlo do Paříže a nakonec i do postavení velitele rakouského sboru při invazi do Ruska roku 1812. Tento úkol nicméně neplnil s vnitřním nadšením.

Hvězdná chvíle pro knížete nastala následujícího roku, kdy byl jmenován vrchním velitelem koaliční armády. Tento post vyžadoval vedle vojevůdcovského nadání neméně diplomatického taktu, protože se do něj se svými názory vměšovali mnozí další generálové i korunované hlavy. Už roku 1817 byl však stižen mrtvicí. Zemřel stíhán zdravotními neduhy o tři roky později.

Před více než dvaceti pěti lety jste odešli z tehdejšího Československa do Rakouska. Co pro vaši cestovatelskou budoucnost tato změna znamenala?

Odchod do nedaleké ciziny byl naším prvním krokem do světa. Původně jsme sice chtěli zakotvit až v Kanadě, ale dnes jsme rádi, že jsme zůstali přímo v Rakousku. Práce v zahraničí nám pomáhá získat prostředky na často finančně náročné cesty a pořídit si kvalitní techniku. V Rakousku také promítáme a pořádáme fotografické výstavy a zároveň máme blízko domů. Nasedneme do auta a jsme za dvě a půl hodiny u rodiny v Česku. Tady se cítíme být doma; v Rakousku máme „pracovní základnu“.

Dnes už máte procestovanou například Ameriku, velkou část Afriky i některé oblasti Jižní Ameriky. Na které z již viděných míst byste se nejraději znovu vrátili?

Na všechna. Pečlivě vybíráme oblasti, kam hodláme cestovat, takže se dá říct, že všude, kde jsme byli, to stálo za to. Všude byla nádherná příroda a pestrá krajina. Baví nás i dálky a trampoty na cestách, které k cestování neoddělitelně patří. Ať už jde o píchlou pneumatiku kdesi v poušti, zabouchnuté dveře u auta v Údolí smrti, štípance od přístavní blechy, nebo požár buše.

TIP: Etnolog, cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl: S „divochy“ jsme si rovni

Na základě svých cest už několik let připravujete veřejná promítání a v poslední době se zaměřujete na akce pro školy. Jak pozornými diváky jsou na vašich představeních děti?

Děti jsou bezvadní diváci. Doprovázející učitelé tvrdí, že jsou mnohem klidnější, než na jiných školou pořádaných akcích. Představení nesmírně prožívají a dávají to hodně najevo. Děti jsou pozorné, když se vypráví nějaký příběh, smějí se, když se na plátně objeví legrační tučňáci a šklebí se při fotkách, na nichž ochutnáváme grilované červy… A když zazní hudba, tak se zklidní a naslouchají i mimina.

Kolik času věnujete přípravě každé „diashow“?

Na každé téma je potřeba být minimálně dva měsíce v terénu, teprve pak je člověk schopný zemi porozumět. Během cesty píšeme deník se základními poznámkami, žádné velké romány. Když se vrátíme domů, zhruba dva měsíce třídíme materiál, shromažďujeme informace o zemi, promýšlíme si, jak přesně pásmo sestavit. Taky vyhledáváme hudbu, která musí k promítaným fotkám a oblasti přesně sedět. Samotné skládání pásma pak zabere minimálně tři měsíce intenzivní práce, a to až do pozdních nočních hodin. V noci je klid, dobře se tvoří.

Dolaďujete pásmo i v průběhu promítání, když třeba máte pocit, že některá část nemá takový ohlas, jak byste si představovali?

Snažíme se, abychom vše udělali co nejlépe hned napoprvé. Aby na sebe všechno dobře navazovalo a zároveň by promítání mělo být pestré. Když v jednu chvíli prezentujeme něco romantického, měla by navazovat veselejší pasáž nebo něco od podlahy. Obecnější informace musí být prošpikovány osobními postřehy a zážitky. Každý by si měl najít to svoje, ať už má rád krajinu, zvířata, města, vesnice, lidi, rád se zasměje nebo vyslechne napínavý příběh. Dolaďujeme spíš technickou stránku, ale do skladby pásma už moc nezasahujeme.

Snímky, které z vašich cest prezentujete, mají vyváženou kompozici a skvělou barevnost. Kolik uděláte špatných fotek na jednu takto povedenou?

Když jsme fotili na kinofilm, museli jsme hodně přemýšlet, než jsme zmáčkli spoušť. Hlavně Miloš se zaměřoval především na „špeky“ a hned tak kvůli něčemu foťák nezapínal. Teď s digitální technikou je focení mnohem bezstarostnější. Raději místo vezmeme z více stran, s různými objektivy, děláme světelnou řadu mnohem častěji než dříve. Na jeden park „vypráskáme“ klidně přes tisíc snímků. Pak ovšem máme jiný problém – vybrat z toho množství nejlepší záběry a nahustit je do pásma. Všechny dobré snímky se do promítání nevejdou, ale s tím se člověk musí smířit. Díky množství materiálu a našemu nasazení jsme pak schopní dát dohromady to, co dáváme.

Jste fotografové spíš intuitivní, nebo si záběry dopředu hodně promýšlíte a případně se na místo i vracíte?

V prvé řadě na sebe necháváme působit okolí. Pozorujeme, jak se krajina se změnou světla přetváří, co nového se s každým krokem otvírá. Okoukneme terén a promyslíme, kde bychom se měli pohybovat při západu slunce. Často se ukážou věci, s nimiž vůbec nepočítáme a to platí i v případech, že jsme někde opakovaně. Krajina je sice statická, ale stačí jiné mraky a všechno je jinak než minule. A to je na fotografování úžasné – když se vám podaří dobře zachytit ten jedinečný okamžik.

Máte u některých vašich záběrů pocit, že dokonale vystihují atmosféru místa? Tak dobře, že pro představu diváka není nic jiného než obraz potřeba?

Snažíme se co nejlépe vyjádřit atmosféru krajiny, interpretovat do snímku různé myšlenky. Myslíme si, že někdy je fotografie tak silná, že není potřeba dalšího vysvětlování. Snímky se ale snažíme přiblížit i prostřednictvím dalších smyslů – doprovodným slovem, vhodnou hudbou a pomocí videa. Stává se, že za námi diváci po představení přijdou a říkají, že si při promítání připadali jako přímí účastníci celé akce. Mnozí tvrdí, že naším představením žijí ještě několik týdnů.

I tak má ale zprostředkovaná zkušenost svá omezení. Co se na fotky zachytit nedá?

Někdy je krajina tak monumentální, že se nám na jeden snímek prostě celá nevejde. V tom případě nezbývá, než vypíchnout to podstatné. Zobrazit celkový dojem a pak detaily. Vjemy jako vůně, teplo a zima se sice obrazově zachytit nedají, ale vnímavý člověk je vycítí i z pouhého snímku.

Vaše cesty trvají i několik měsíců. Jak moc do detailu je plánujete ještě před nasednutím do letadla?

Naše cesty mají jeden společný cíl – přivézt co nejvíc kvalitního materiálu k jednomu tématu, k jedné zemi. Tomu se plánování podřizuje. Neradi bychom zbytečně minuli něco zajímavého. Takže pročítáme aspoň tři průvodce, procházíme internet a vypisujeme si zajímavá místa. Pak vše zaznačíme do mapy a nakonec společně probíráme, co nás nejvíc zajímá, které lokality je potřeba navštívit. Velmi rádi vyhledáváme málo známá nebo zvláštní místa. Pak už jen stačí koupit letenky, půjčit si auto. O nocleh se moc nestaráme, spíme většinou v autě. A když se nutně potřebujeme umýt, tak se nějaký kemp nebo motel cestou vždycky najde. Vybavení chystáme často na poslední chvíli, ale máme sestavený seznam, takže to podle něj jde už rychle. Na cestě se pak držíme nejdůležitějších bodů, ale to jak a kde dlouho nakonec budeme, rozhodujeme až na místě. Když to uznáme za vhodné, improvizujeme a trasu měníme.

Většinou směřujete do fotogenických krajin, jejichž zachycování je zatím vaší doménou. Zůstanete u nich, nebo se v budoucnosti více zaměříte i na focení zvířat, lidí či dokonce měst?

Zvířata fotíme, když se s nimi náhodně setkáme. Na dlouhé vyčkávání v krytu nemáme moc trpělivosti a mnohem víc nás baví přímý kontakt – když o nás zvířata ví. Zkoušíme, jak dalece si nás připustí k tělu a někdy tak zažíváme opravdu nečekané věci. Například když nám opice sežerou právě uvařený oběd, přepadnou nás lamy nebo zachraňujeme do plotu zapleteného pelikána. Skvělé bylo, když se k nám sami od sebe přitulili malí lachtani. Ani setkání s lidmi a jejich focení se ale nevyhýbáme. Tato fotografická disciplína se nám zalíbila už v Egyptě a setkání s bezprostředními Chilany měla také velké kouzlo. Přitahují nás i architektonicky zajímavá města, ale krajiny přes to všechno asi zůstanou naší prioritou.

Z krajin jsou pak vaší specialitou pouště, a to především v Americe a Africe. A co jiné pouště a jiné světadíly? Láká vás třeba Arabská poušť, nebo poušť Gobi?

Na kontě máme severoamerickou poušť, Namibijskou poušť, Richtersveld, Kalahari či Atacamu a prozkoumali jsme i kousek Sahary. V tom určitě budeme pokračovat. A do Arabské pouště nebo Gobi bychom se taky někdy rádi dostali. Kromě nich třeba i do australských pouští a další pouštních specialit.

Technicky vzato je největší světová poušť Antarktida. Chtěli byste jet fotit i tam?

Určitě. Jediné, co nás trochu odrazuje, je tamní nevyhnutelná zima. Jsme přece jen spíš „pouštní krysy“. I když jižní studené a deštivé Chile s neutuchajícími větry jsme si nakonec taky vychutnali.

Kdo jsou Kateřina a Miloš Motani

Autorská dvojice Motani se fotografováním zabývá již řadu let. Těžištěm jejich tvorby je cestovní, přírodní, krajinná, makroskopická a výtvarná fotografie. Snímky se vyznačují především citlivým ztvárněním portrétu krajiny v celé její pestrosti. Ať už je to prostřednictvím práce s barvou, světlem, stínem, detailem nebo tvarem. Na snímcích jsou často zachyceny pomíjivé okamžiky, kterých by si člověk měl povšimnout a ve kterých by měl rozpoznat jejich dokonalou jedinečnost.

Kateřina a Miloš mají v rakouských pasech zapsáno příjmení „Motanova, Motan“. Používají však společné označení „Motani“ s „i“ na konci. Jde především o vyjádření množného čísla. Své fotografie totiž nechtějí dělit na ty, které fotil „on“ a u nichž stála za fotoaparátem „ona“. Jsou to prostě fotky, které vytvářeli „oni“.
www.motani.eu

Vyznamenání založil roku 1890 císař František Josef I. a měla být udělována jako projev císařského uznání za zvláště hrdinský čin provedený za války nebo za perfektní službu v době míru – Signum laudis v překladu znamená „znamení pochvaly“.

Třístupňové ocenění

Do roku 1916 byla na aversu medaile hlava Františka Josefa I., přičemž medaile byla převýšena císařskou korunou. V letech 1917-1918 se udělovala jiná verze (zobrazena na obrázku) – na aversu byl vyobrazen císař Karel I. a medaile byla převýšena hned dvěma korunami: rakouskou a uherskou. Od roku 1890 byly postupně zavedeny tři stupně: bronzová medaile, stříbrná medaile a velká medaile. Za opětovné udělení se na stuhu medaile připevňovala lišta s meči.

Tato medaile u nás vešla v širší známost zejména díky stejnojmennému protiválečnému filmu režiséra Martina Hollého, který líčí příběh fanatického rakousko-uherského kaprála Hoferika (Vlado Müller) bojujícího na ruské frontě. Ačkoliv za vykonané činy nejprve obdrží Signum laudis, stane se posléze za dramatických okolností svým nadřízeným nepohodlným, a je proto postaven před polní soud. Reálně by však tato situace nebyla možná, neboť Signum laudis mohli získat pouze důstojníci.

Americký filmový týdeník zachycuje mimo jiné spojenecké vylodění u Anzia z třetí lednové dekády roku 1944. Takzvaná operace Shingle měla zaskočit německé obránce Gustavovy linie tím, že dojde k vylodění hluboko v jejich týlu, asi 150 km jižně od Říma. Avšak přestože samotné vylodění 22. ledna proběhlo relativně klidně a bez významnějšího německého odporu, následující budouvání předmostí připravilo Spojence o moment překvapení. Angloameričané byli nakonec donuceni bojovat o udržení předmostí. Druhá část filmového týdeníku je věnována bojovým akcím Rudé armády v Rumunsku.

Když dnes osmačtyřicetiletý Australan Tattboy Holden dokončil školu, nechal si vytetovat obrázek orla – prý jako symbol dospělosti. Dnes pokrývají tetování 90 % jeho těla, včetně očí a penisu a stále nemá dost. Australan, který si nechal v roce 2014 změnit své jméno, už za kérky utratil přes 100 tisíc australských dolarů (přibližně 1,8 milionu korun).

Zdobení svého těla ale prý nepovažuje za posedlost, nýbrž za způsob terapie. Svérázný Australan prý trpí chronickými bolestmi a tetování je pro něj způsob jak palčivé bolesti alespoň na čas přehlušit.