Jen málokterý muž je pyšný na svůj pivní mozol, vanu či pupek, který se před ním buď nenápadně kulatí, nebo už nápadně valí. Albert Pukies se z tohoto symbolu nezdravého způsobu života pokouší udělat módu – jeho Dadbag je vlastně kapsa upevněná k pasu. Přestože jde zatím o neprodejný návrh, je poměrně pravděpodobné, že se zajímavého nápadu někdo brzy ujme. A proč ne třeba v Česku, kde je kombinace „ledvinky“ a pivního pupku svého druhu národním krojem?

Ferdinand, toho jména druhý, zemřel v roce 1637. Ke slovu se dostal jeho v pořadí třetí syn, který byl pokřtěn podle svého otce – Ferdinand III. Když mu bylo sedmnáct, otec mu zajistil trůn uherský a dva roky nato i český. Na trůn nastoupil nejprve jako římský král v devětadvaceti letech, poté i jako císař. Právě on nakonec podepsal vestfálský mír. 

Stejně jako se lišil od svého otce, co se podoby týká, nebyl mu podoben ani svou povahou, jakož i politikou. Také on byl sice horlivým katolíkem a nepřítelem protestantů, zachovával však míru a volil méně tvrdé postupy. Lišil se taky určitou uvážlivostí a schopností kompromisů. Kterýsi dějepisec ho označil za symbol unavené doby.

Možná si myslíte, že solární vařiče na cesty jsou dobré maximálně tak na přípravu dušených jídel nebo, že při vaření z kuchaře musí stékat vodopády potu, jelikož se nevyhne kuchtění pod úmorným pražícím sluncem. U kvalitních výrobků se ničeho podobného bát nemusíte. Na zoubek jsme se podívali dvěma solárním vařičům, které se nemusíte bát vzít ani na expedici do velehor. První z nich používali cestovatelé dokonce i na Himaláji.

Vařič SolSource pomáhali vytvořit vesničané z Tibetu

Společnost One Earth Designs vyrábí vařiče SolSource podobné satelitům. Zrcadla z šedého plastového materiálu ve tvaru paraboly odráží sluneční paprsky na jedno místo, kam položíte hrnec či pánev. Nehrozí vám popálení, protože stěny paraboly zůstávají i během přípravy pokrmů stále chladné.

Výrobek se používá v různých koutech světa, ale vyvíjeli ho v nehostinných podmínkách vysokohorských vesnic v Tibetu s pomocí místních. Vydrží proto hodně a o hladu nebudete, ani když teploty klesnou pod bod mrazu. Přenosnou verzi Sport, která váží 8 kg, můžete pořídit na Kickstarteru za 149 dolarů (zhruba 4 tisíc Kč včetně DPH). V břiše vám dlouho kručet nebude, protože vařicí „satelit“ rozestavíte i složíte do 5 minut. Během slunného dne dosáhnete teplot pro pečení do 2 minut, pro grilování do 5 minut a litr vody uvaříte za 10 minut.

Solární šuplík funguje jako vařič, gril i trouba

Další šikovný pomocník pro vaření pod širým nebem spoléhá na vakuovou trubici. Ta díky parabolickým reflektorům zachytává a přeměňuje 80 % slunečního záření na teplo, takže dokáže rozpálit varnou komoru ve tvaru válce až na 288 stupňů Celsia. Přes vysoké teploty zůstává vnější povrch trubice chladný. Podle výrobce GoSun můžete pod širým nebem vařit, péct či grilovat i pod zataženou oblohou. Rychlost samozřejmě závisí na intenzitě slunečního svitu. 

Základní přenosná varianta GoSun Sport váží přes 3 kg a u nás se prodává za 8 tisíc Kč. Aktuálně firma také pracuje na novince GoSun Dogger, která dorazí na trh koncem roku. Půjde o malý solární vařič vhodný pro přípravu párků na hot dogy. Mnoho outdoorových nadšenců určitě nedá dopustit na špekáčky opečené nad ohněm, ale tahle věcička vám vytrhne trh z paty i v chráněných oblastech, kde je zakázáno rozdělávat oheň. 

K čemu také „zneužíváme“ Slunce?

Solární energii využívá spousta různých vynálezů, které počítají s tím, že jejich majitel cestuje křížem krážem po zeměkouli a nemá zrovna přístup k elektrické zásuvce. V záplavě nápadů se objevují praktické, i když ještě ne úplně dotažené vychytávky (např. solární nabíječka na okno), ale i všelijaké podivnosti, u kterých přemýšlíte, jak moc se jejich tvůrci kamarádí s drogovými dealery. Už jste slyšeli třeba o kšiltovce se solárními panely, které pohánějí malý větráček umístěný v kšiltu? Prý ideální čepice do letního parna se dokonce i prodává. Více o seriózních i lehce praštěných vynálezech na sluneční energii se dovíte na portálu Elektrina.cz.

Ve Sluneční soustavě, v části mezi Marsem a Jupiterem, asi dvojnásobně až čtyřnásobně daleko v porovnání se vzdáleností Země od Slunce (2 AU až 4 AU), obíhá velký počet těles rozmanité velikosti, která dohromady vytvářejí hlavní pás planetek.

Odborníci mají obvykle za to, že jde z velké části o pozůstatek původního materiálu z protoplanetárního disku, z něhož se v důsledku působení gravitace Jupiteru nevytvořila planeta. Podle nové teorie to tak ale nebylo.

Tábor pro kosmické běžence

Sean Raymond a Andre Izodoro z francouzské Université de Bordeaux tvrdí, že ve skutečnosti hlavní pás planetek v době po vzniku Sluneční soustavy vůbec neexistoval. Byl tam prý jenom prázdný prostor, který se postupně zaplňoval tělesy.

TIP: Které objekty hlavního pásu planetek jsou největší?

Raymond s Izodorem přirovnávají hlavní pás planetek k táboru pro kosmické běžence. Podle nich se hlavní pás planetek stal útočištěm pro kosmické balvany a planetky, které vznikly na různých místech napříč celou Sluneční soustavou. Pokud mají oba vědci pravdu, tak to znamená, že žádný asteroid či planetka hlavního pásu planetek vlastně nepochází z této oblasti.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že hurikán Harvey bude jednou z nejdražších přírodních katastrof v dosavadní americké historii. Jeho ničivost se projevila především v tom, že se pohyboval extrémně pomalu a obsahoval neobvykle velké množství vody.

Výsledkem je, že z hurikánu Harvey na Spojené státy napršelo celkem asi 125 bilionů litrů vody, z toho velká část v Texasu. Je to asi čtyřikrát více, než kolik napršelo vody ze slavného hurikánu Katrina, který v roce 2005 zpustošil okolí New Orleans.

TIP: Mravenci evakuují zaplavený Houston na plovoucích ostrovech z vlastních těl

Badatelé zjistili, že v texaském Houstonu a širokém okolí napršelo tolik vody, že zemská kůra v této oblasti poklesla asi o 2 centimetry. Tento pokles poté trval několik dní, než hlavní masa vody odtekla do oceánu. Pokles o 2 centimetry nezní na první pohled dramaticky, ale pohnout zemskou kůrou o takovou vzdálenost, to už chce pořádnou váhu.

Není to tak dávno, co bylo tetování v lepší společnosti tabu. Dneska je ale jiná doba. Například v USA má alespoň nějaké tetování už skoro každý třetí. A v Kanadě je tetovaný i současný premiér Justin Trudeau.

Tetování je cool, ale není úplně zadarmo. Každý, kdo má zájem o tetování, si musí protrpět samotný zákrok, který nebývá zcela bezbolestný. Tím ale rizika nekončí. Nový výzkum ukazuje, že nanočástice tetovacího inkoustu mohou putovat lidským tělem a usazovat se v lymfatických uzlinách.

TIP: Riskantní ozdoba: Mladý muž s tetováním podlehl infekci mořskou bakterií

Problém je v tom, že nebývá zcela jasné, jaké látky jsou obsažené v tetovacích inkoustech. Většinou to jsou organické pigmenty, inkousty ale také často obsahují sloučeniny niklu, chromu, manganu nebo kobaltu. Vědci zatím nevědí, jak se nanočástice inkoustu v lymfatických uzlinách chovají a zda představují hrozbu lidskému zdraví. Do budoucna se na to ale chtějí zaměřit. 

Počátky SS byly velmi skromné a dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by v budoucnu mohlo jít o významnou ozbrojenou složku. Její prapůvod můžeme hledat už roku 1923, kdy se z nejspolehlivějších příslušníků nacistické strany NSDAP utvořila takzvaná štábní stráž (Stabswache).

Za úkol měla jednak osobní ochranu vůdce nacistů Adolfa Hitlera a také zabezpečování stranických schůzí před útoky politických odpůrců. V listopadu téhož roku pak vznikla další malá skupinka obdobného charakteru, která dostala název Stosstrupp.

Tehdy se však nacisté pokusili o nezdařený puč v Mnichově a jejich činnost byla poté úředně zakázána. Postupně ji mohli obnovovat až od roku 1925, kdy Hitlerovi stoupenci vytvořili asi dvousetčlennou jednotku zvanou ochranný oddíl (Schutzstaffel) zkráceně SS. Jádro budoucí obávané organizace tak bylo na světě.

Problematické SA

Nově vzniklý oddíl formálně spadal do organizace nacistických polovojenských bojůvek jménem úderné oddíly (Sturmabteilungen – SA) a samostatnou složku zprvu netvořil. Postupem doby však početně rostl a jeho význam stoupl poté, co byl v lednu 1929 do funkce říšského vedoucího jmenován mladý nacistický politik Heinrich Himmler. Pod jeho vedením se SS pozvolna přeměnily na organizaci s pevnou vojenskou hierarchií, která získala neblahou pověst zejména kvůli násilí během pouličních šarvátek s komunisty a dalšími odpůrci nacistického hnutí.

Když potom Hitler vyhrál v průběhu roku 1932 dvoje parlamentní volby a 30. ledna 1933 jej říšský prezident Paul von Hindenburg s velkou nechutí jmenoval kancléřem, vzestupu nacistů už nemohlo nic zabránit. Záhy se však objevil velký vnitrostranický problém. SA tehdy měly už 1,5 milionu členů a tento počet dále stoupal. Chování mnoha z nich bylo čím dál víc nevyzpytatelnější a mnozí lidé považovali SA jen za bandu alkoholiků a násilníků.

Početní nárůst této organizace navíc znepokojoval i německou armádu a její velení dalo Hitlerovi jasně najevo, že si musí vybrat: Buďto SA, nebo vojáci! Šéf SA Ernst Röhm byl Hitlerovým starým přítelem a šlo o jediného nacistického předáka, který „vůdci“ tykal a oslovoval jej Adolfe.

Vývoj po lednu 1933 se však Röhmovi nelíbil a dotyčný zastával názor, že nacistické hnutí by mělo směřovat více doleva. Hitler dobře věděl, že bez armády se v budoucnu neobejde, zatímco SA může obětovat. Situaci se tedy rozhodl vyřešit po svém. V noci z 30. června na 1. července 1934 bylo vedení SA pozatýkáno pod falešnou záminkou, že jejich organizace připravovala puč proti Hitlerovi. Nejvýznamnější předáky včetně Röhma následně postříleli v mnichovské věznici Stadelheim. I když SA potom přežívala až do konce války, měla už jenom druhořadé postavení.

Opora režimu

Krvavá událost, během které nechal Hitler povraždit i řadu svých dalších skutečných či jen domnělých politických protivníků včetně bývalého kancléře generála Kurta von Schleichera, vešla do historie jako „noc dlouhých nožů“. Právě oddílům SS během ní připadla významná úloha, protože jejich členové zatýkali předáky SA a některé vybrané oběti také stříleli.

Odměna za špinavou práci na sebe nenechala dlouho čekat: SS se nyní konečně mohly stát samostatnou složkou v rámci nacistické strany podléhající přímo Hitlerovi. Byly přitom oficiálně označeny jako „uzavřená bojová skupina, jejíž bojovníci jsou vyhledáváni z nejlepších árijských lidí. Hodnota krve a půdy je rozhodující pro výběr. (…) Jen nejlepší německá krev je schopna pro tento bojový úkol“.

Mělo tedy jít o nacistickou elitu a oporu režimu. Od března 1935 začali
být esesmani pověřováni dozorčí a strážní službou v postupně budovaných koncentračních táborech. Vliv SS poté dále vzrostl po červnu 1936, kdy převzal Himmler funkci šéfa německé policie. V té době došlo k masivnímu nárůstu členské základny a SS pomalu získávaly pozici obávané organizace, se kterou musel každý v Německu počítat. Mezi členy se objevili i aristokraté ze slavných rodin, jako například von Rödern, von Schulenburg, von Alvensleben, von der Goltz a dalších.

Vstupovali tam však i bývalí důstojníci. Klasickým příkladem může být Reinhard Heydrich, který předtím sloužil jako nadporučík u válečného námořnictva, či bývalý generálporučík německé armády Paul Hausser, jenž posléze získal druhou nejvyšší hodnost Oberstgruppenführera.

Pročistit řady

SS netvořily jediný celek, ale dělily se na několik složek. Tu nejpočetnější představovaly Všeobecné SS (Allgemeine-SS) sdružující na základě územního principu řadové příslušníky, kteří nebyli součástí některé z dalších ozbrojených formací nacistického režimu. Mezi jejich členy bychom také našli různé vysoké funkcionáře z oblasti státní správy nebo ekonomiky. Počet členů rostl rychlým tempem. Jestliže v roce 1933 čítaly Allgemeine-SS jen 52 000 příslušníků, roku 1939 už to bylo 250 000.

Tento početní nárůst byl zajímavý i proto, že po nástupu nacistů k moci provedl Himmler uvnitř organizace selekci, přičemž řady SS museli opustit „oportunisté“, homosexuálové, alkoholici a muži s „vadným“ rasovým původem. Výsledkem všeho bylo, že do konce roku 1935 muselo odejít na 60 000 členů. Kromě Všeobecných SS dále existovaly pohotovostní oddíly (SS-Verfügungstruppe). V čele této složky stál v letech 1936–1939 již zmíněný Paul Hausser, jehož úkolem jakožto zkušeného vojáka bylo jednotky vycvičit a připravit pro plnění bojových úkolů.

Dokončení: Páteř černého řádu (2): Jak se rodila Hitlerova Allgemeine-SS

Třetí složkou se staly Útvary umrlčí lebky (SS-Totenkopfverbände) vznikající ze strážních oddílů sloužících v koncentračních táborech. Velitelem těchto svazů se stal roku 1934 SS-Gruppenführer Theodor Eicke, který zároveň vykonával funkci inspektora koncentračních táborů. Roku 1935 se oddíly umrlčí lebky členily na pět praporů a jejich počet postupně rostl. Právě slučováním SS-Verfügungstuppe a SS-Totenkopfverbände postupně vzniklo jádro vojenských jednotek Zbraní (Waffen) SS.

Velká a krásná galaxie M81, je jednou z nejjasnějších galaxií na pozemské obloze, svou velikostí se podobá naší Mléčné dráze. Tuto velkou spirální galaxii lze nalézt v severním souhvězdí Velké medvědice. 

Na výjimečně podrobném pohledu je vidět jasné žluté jádro galaxie M81, modrá spirální ramena a pásy kosmického prachu v měřítcích srovnatelných s Mléčnou dráhou. Nalevo od galaktického středu probíhá přímo přes disk pozoruhodný prachový pás a naznačuje bouřlivou minulost M81. Zbloudilý pás by mohl být doznívajícím výsledkem těsného přiblížení mezi M81 a její menší doprovodnou galaxií M82.