Po teroristických útocích z 11. září 2001 se česká armáda v březnu 2002 zapojila do mezinárodní protiteroristické operace nazvané Enduring Freedom (2002–2003) vysláním 250 vojáků do Kuvajtu. Kontingent se skládal z velitelství, štábu a zesílené 9. roty chemické ochrany z Liberce. Součástí byl speciální zdravotnický odřad. V čele jednotky stanul plukovník Josef Prokš. Češi měli za úkol hlavně odstraňování následků případného nasazení zbraní hromadného ničení, a tak prováděli radiační, chemické a biologické zajištění vlastní základny Camp Doha.

Kromě toho také učili Kuvajťany, jak provádět správné chemické zabezpečení. Naši vojáci představovali téměř třetinu spojeneckých sil schopných provádět tyto činnosti. Po půlroce pak 9. rotu chemické ochrany vystřídali muži 4. odřadu radiační, chemické a biologické ochrany z Týna nad Vltavou. Armáda České republiky pak kontingent na žádost Spojených států ještě posílila, takže jeho síla stoupla až na 395 vojáků. Vláda navíc rozhodla o tom, že jednotka může v případě nutnosti působit i v Turecku nebo Izraeli. V březnu 2003 jednotku posílilo 69 Slováků a vznikl 1. česko-slovenský prapor radiační, chemické a biologické ochrany.

Po oficiálním konci bojových operací 2. května 2003 byla činnost protichemického praporu ukončena. V té době už fungovala v jihoirácké Basře 7. polní nemocnice se 155 lidmi personálu a velitelem Mojmírem Mrvou. Do stažení zpět do České republiky v prosinci 2003 čeští lékaři a zdravotníci ošetřili 10 146 pacientů, Z čehož bylo 9 112 Iráčanů a zbytek spojeneckých vojáků. Zdravotníky poté vystřídal kontingent 80 českých vojenských policistů zapojených do mise MNF–I (Multi–National Force Iraq, 2004–2009). Sloužili jihozápadně od Basry, kde na okraji bývalého letiště vybudovali do konce roku funkční základnu.

Čeští vojáci především dohlíželi na činnost místní policie, pomáhali při výcviku jejích příslušníků v policejní akademii v Az Zubayru. Vojenští policisté se střídali v tříměsíčních rotacích, celkem tak do ledna 2007 působilo v Iráku 12 kontingentů, každý se zhruba stovkou příslušníků. Cvičili jak policisty, včetně dopravních, tak jejich instruktory. Sami vycvičili 1 417 policistů a podíleli se na výcviku asi 12 000 dalších. Jediným padlým během operací v Iráku byl nadrotmistr Pavel Mauer, který se vážně zranil při dopravní nehodě a později zemřel ve Vojenské nemocnici v Praze.

Příště: IFOR - Znovu na Balkán

Nabité částice bombardující zemskou atmosféru označujeme souhrnným názvem „kosmické záření“, i když o záření v pravém slova smyslu nejde. Zatímco jiné formy záření tvoří nehmotné částice – fotony –, kosmické záření představuje směsku protonů, jader dalších atomů, ale také elektronů, cestujících vesmírem rychlostí blízkou rychlosti světla. Přilétají z kosmických dálav a vstupují do plynného obalu Země ze všech směrů. Původ většiny energetických částic z vesmíru však halí tajemství, stejně jako není jasné, co jim uděluje tak vysokou pohybovou energii.

Putování vesmírem

Kosmické záření se stalo cílem vědeckého výzkumu už před více než stoletím. Za tu dobu vznikly nejrůznější detektory ve vesmíru i na Zemi a v pochopení původu zmíněného záření odborníci značně pokročili. Fyzikální zákony jim však házejí klacky pod nohy. Drtivou většinu astrofyzikálních poznatků se podařilo získat studiem fotonů, tedy částic elektromagnetického záření – od dlouhých rádiových vlnových délek po ty nejkratší délky záření gama. Fotony cestují vesmírem tak, aby k cíli dorazily v minimálním možném čase: pohybují se tudíž po nejkratších spojnicích. 

Částice kosmického záření jsou oproti tomu elektricky nabité, takže trajektorii jejich letu ovlivňují elektrická a magnetická pole. A ta najdeme ve vesmíru opravdu všude. Magnetická pole protkávají Sluneční soustavu, galaxii i mezigalaktický prostor. Není tak na první pohled zřejmé, odkud částice, která dopadla na čip detektoru, původně vyrazila. Fotony evidentně pocházejí z hvězdy nebo galaxie, na niž dalekohled míří, ale v případě kosmického záření to neplatí. 

Nápovědou k původu částic se může stát jejich počet a chemické složení záření, obojí v závislosti na pohybové energii, která má v případě kosmických částic přilétajících k Zemi rozsah dvanácti řádů. Počet částic kosmického záření za jednotku času (což popisuje fyzikální veličina tok) se mění v závislosti na jejich energii. Obecně platí, že čím mají částice vyšší energii, tím méně jich je. Zatímco tedy čtvercovou ploškou s hranou o délce 1 cm proletí několik kosmických částic za sekundu, těch nejenergičtějších identifikujeme na ploše 1 km² jen několik za století. I proto museli vědci vyvinout mnoho různých detekčních metod. 

Částicová sprška

Když vstoupí kosmická částice do zemské atmosféry, sráží se s molekulami vzduchu. Kolize vyvolá jaderné reakce, které následně pokračují a vzniká kaskáda sekundárních částic – tzv. částicová sprška. Různé částice kosmického záření vyvolávají různé spršky, což umožňuje jejich identifikaci. Družicové a balonové experimenty ve značných výškách mohou pomocí přístrojů na palubě detekovat primární částice kosmického záření. Pozemní detektory naopak sledují částicové spršky, z nichž se usuzuje na typ částice primárního záření, která spršku vyvolala. 

Z výsledků obou typů experimentů je zřejmé, že primární částice tvoří atomy zbavené elektronových obalů – jádra vodíku, helia, uhlíku, kyslíku, železa, a dokonce i některých těžších prvků. Tato jádra byla urychlena na relativistické energie, což v praxi znamená, že cestují rychlostí blízkou rychlosti světla. Za urychlování nepochybně zodpovídají přírodní částicové urychlovače, po nichž vědci pátrají celé století. 

Záření shora

První známka, že se kolem nás vyskytuje nějaká forma ionizujícího záření – rychle se pohybujících nabitých částic, které vyrážejí elektrony z atomových obalů – se datuje do roku 1785. Tehdy si Francouz Charles-Augustin de Coulomb povšiml, že elektroskop, tedy přístroj k měření elektrického náboje, se tu a tam samovolně vybije, i když jsou jeho desky dobře izolovány od okolí. Na konci 19. století poskytl objev radioaktivity částečnou odpověď na otázku, proč k tomu dochází. Radioaktivní materiály produkují energetické částice (zkráceně se označovaly jako paprsky), které se pohybují prostorem. Jakmile proletí elektroskopem, způsobí jeho vybití. Elektroskopy se umisťovaly do tunelů, pod vodu nebo mezi kovové stínění, aby se vědci dozvěděli o pronikajícím záření více. Chtěli zjistit, zda přichází ze zemské kůry, z atmosféry, nebo z kosmického prostoru. 

Rakouský fyzik Victor Hess nalezl odpověď už v roce 1912, kdy umístil elektroskop do balonu, který nechal posléze vystoupat do 5,3 km. S tím, jak se detektor vznášel k nebi, tok záření nejprve klesal, zhruba od 1 km pomalu narůstal a mezi 4 km a 5,3 km se zvýšil asi na dvojnásobek měřený při hladině moře. Experiment prokázal, že i když má určitá část ionizujícího záření původ v Zemi, většina pochází z kosmického prostoru. Za svůj objev obdržel Hess v roce 1936 Nobelovu cenu za fyziku. 

Po první světové válce se centrum výzkumu vesmírných paprsků přesunulo do Spojených států amerických, kde se uvedeným fenoménem zabývali Robert Millikan a Arthur Compton. Ovšem zatímco Millikan se domníval, že se ionizující záření skládá převážně z vysokoenergetických, tedy gama fotonů, které měly představovat vedlejší produkt termojaderné fúze v mezigalaktickém prostoru, Compton tvrdil, že jsou částice kosmického záření elektricky nabité, a tudíž nemohou mít s fotony nic společného. Jejich spor pak rozsoudilo zajímavé pozorování. Nizozemec Jacob Clay měřil tok kosmického záření na své cestě z Indonésie do Itálie a všiml si, že není na všech místech stejný. Postuloval, že pokud jsou vesmírné paprsky nabité, mělo by je odklánět magnetické pole Země, tudíž se jejich tok musí měnit se zeměpisnou šířkou. A přesně to během své cesty pozoroval. 

Tajemství odhaleno?

Kosmické paprsky se nacházejí nejen v hledáčku fyziků, ale i astronomů, které zajímá, jaké typy vesmírných objektů mohou podobné záření vyprodukovat a udělit mu tak vysokou rychlost. 

V roce 1934 vyslovili Němec Walter Baade a Švýcar Fritz Zwicky domněnku, že supernovy by mohly mít dostatek energie, aby to vysvětlilo pozorovaný tok kosmického záření. Jejich myšlenku se podařilo potvrdit v roce 2013, když astronomové zkombinovali data ze dvou vesmírných satelitů. Ve zbytcích po supernovách s označením W44 a IC443 nalezli důkazy, že se kosmické částice urychlují na jejich okrajích, nejspíš mezi cestujícími rázovými vlnami. Díky této práci mohou astronomové nahlédnout do katalogů, zmapovat historii výbuchů supernov v naší Galaxii a podívat se, zda je jejich rozložení kompatibilní s prostorovým rozdělením kosmického záření, které detekujeme dnes. 

Dokončení: Tajemné záření aneb Záhada kosmických paprsků (2)

Poté co jsou částice urychleny ve zbytku po supernově, rozptylují se kosmické paprsky dlouhou dobu po cestě Mléčnou dráhou. Jejich trajektorii komplikují magnetická pole na trase, tudíž taková částice míří k Zemi desítky milionů let – a čím déle, tím více energie při tom ztratí. Pro srovnání: neutrální částici by stejná cesta trvala asi sto tisíc let, neboť letí po nejkratší spojnici. 

Letošní ročník světového šampionátu bradek a knírů World Beard and Mustache Championship se konal v texaském Austinu. Přilákal na 700 soutěžících, kteří poměřovali kvalitu a styl svých obličejových porostů celkem ve 27 kategoriích. Porota mimo jiné hodnotila pravost či délku vousů.

Počátky Coca-Coly byly krušné. Ale už na konci předminulého století ji znal každý! Alespoň z doslechu. Způsobil to americký podnikatel Asa Griggs Chandler. „Vyhozené prachy!“ říkal si v roce 1888 každý, kdo se dozvěděl, že Chandler koupil práva od kolegy lékárníka, který „to“ vynalezl. Jenomže Chandler měl jasnou představu: Víno pryč, kokain pryč, sifon místo vody! Vytyčil si totiž smělý cíl: Nejpopulárnější nealkoholický nápoj na světě! A věděl, jak na to: reklama, reklama, reklama! Všechno mu to vyšlo. Do puntíku. Ale popořádku!

Kdo ji chce, musí do lékárny

„Obnoví síly po chřipce! Zaplaší únavu a bolesti hlavy! Zajistí dobrou náladu! Posílí tělo, osvěží ducha! Náš vynikající sirup!“ Tak horlila cedule nad lékárnou v Atlantě. John Stith Pemberton se snažil, jak mohl, ale manažerskou zdatností prostě neoplýval. Holt reklama mizerná a produkt žádný zázrak. A odbyt? Devět lahví za den… Což ho brzy přestalo bavit. A tak to celé prodal.

Bůhví, proč ho tehdy napadlo smíchat výtažky z opojných listů keře koka s afrodiziakálním extraktem z kolového ořechu. Jedno je ale jisté: kokain byl tehdy opravdu hodně populární. Což neznamená, že to jen tak prošlo.

Oficiálně sice Spojené státy zakázaly kokain až ve zlatých dvacátých letech 20. století, ale už na počátku tohoto letopočtu se s ním slušné veřejné mínění nedokázalo smířit. Nový majitel nápoje Asa Chandler měl dilema, ale vyřešil ho jako vždy: namísto kokainu přidáme kofein! Jak řekl, tak udělal: zase to vyšlo! K tomu voda, cukr, kyselina fosforečná, karamel, oxid uhličitý... Tohle zůstává od počátku do dnešních dní. Ale jen pár vyvolených ví, v jakém poměru.

TIP: Sladká náhražka morfia: Před 137 lety se na pultech poprvé objevila Coca-Cola

Ve vedení společnosti se střídá jeden borec za druhým a každý jí vydělá nějaký ten bilión. A každý také vykoná nějaký ten hrdinný kousek, kterým se zapíše do historie světa. Jenže kam se hrabou na Roberta Goizuetu! Ten se zapsal dokonce do historie vesmíru! Zabalil totiž Coca-Colu na svačinku americkým kosmonautům, když se v roce 1985 vypravili na oběžnou dráhu. A vyslal ji nejen do vesmíru, ale i na čínský a ruský trh! Vlastně jí můžeme přiznat i podíl na konci studené války. Nebýt té hnědé sladké bryndy, kde bychom asi tak byli…

Agung je monumentální sopka, která je dominantou východní části ostrova Bali. S nadmořskou výškou 3142 metrů je to zároveň nejvyšší hora na Bali. Agung vytváří dech beroucí scenérie a je jednou z nejčastěji fotografovaných sopek světa.

Jde o aktivní sopku, obvykle se ale příliš neprojevuje. V letech 1963 a 1964 šokovala celý svět ohromujícími explozemi, které měly na svědomí asi 2 tisíce lidských životů. Sopka tehdy vyvrhla miliony krychlových metrů lávy a vulkanických hornin, ohromné množství sopečných plynů a vyvalily se z ní vražedné pyroklastické proudy a sopečné bahnotoky lahary.

TIP: Kolem hory St. Helens se třese země. Známá sopka se nabíjí na další výbuch

Od roku 1964 byla sopka Agung klidná. Místní úřady ale dnes vyděsily otřesy v bezprostředním okolí sopky, které by podle odborníků mohly být předzvěstí velké erupce. Proto již asi 10 tisíc místních lidí opustilo domovy a spolu s nimi bylo evakuováno i mnoho turistů, včetně řady Čechů. Sopka Agung je totiž oblíbenou turistickou destinací. 

SIAI S.79 Sparviero původně vznikl jako civilní letoun. Konstrukční tým společnosti Societá Idrovolanti Alfa Italia (SIAI) zahájil vývoj rychlého dopravního letounu určeného pro osm cestujících v roce 1933. Vyznačoval se osvědčenou třímotorovou koncepcí, která byla na přelomu 20. a 30. let u dopravních letounů poměrně rozšířená, pak však třímotoráky vytlačily stroje dvoumotorového, respektive čtyřmotorového uspořádání. Nejdéle se třímotorová koncepce uplatňovala právě v Itálii a zde také byla dovedena k relativní dokonalosti.

Dopravní prototyp S.79P vzlétl 8. října 1934. Objevil se právě včas, neboť italské Královské letectvo vypsalo v roce 1934 soutěž na nový střední bombardér. Přepracování konstrukce pro vojenské účely bylo poměrně jednoduché a k zalétání prototypu bombardovací verze S.79 došlo 8. července 1936. Třímotorový samonosný dolnoplošník smíšené konstrukce vybavený zatahovacím podvozkem záďového typu upoutal vysokými výkony.

SIAI S.79 Sparviero

• ROZPĚTÍ: 21,1 m
• DÉLKA: 15,62 m
• VZLETOVÁ HMOTNOST: 10 500 kg
• MAX. RYCHLOST: 439 km/h
• DOSTUP: 6 500 m
• DOLET (S 1 250 KG PUM): 1 900 km
• POHONNÁ JEDNOTKA: 3× hvězdicový Alfa Romeo 126 R.C.34 o 573 kW
• VÝZBROJ: 3× 12,7mm kulomet, 1× 7,7mm kulomet, 1 250 kg pum
• OSÁDKA: 6 mužů
• UŽIVATELÉ: Brazílie, Irák, Itálie, Jugoslávie, Německo, Rumunsko, Španělsko

Nakonec bylo postaveno 1 218 S.79 Sparviero (Jestřáb). Letoun existoval také ve dvoumotorové verzi, exportované do Iráku a především do Rumunska, kde se rovněž vyráběl v licenci. Letouny se okamžitě staly chloubou italského letectva a základem výzbroje jeho bombardovací složky. Typ se dočkal širokého bojového využití i v průběhu druhé světové války. Královské letectvo jej velmi aktivně nasazovalo jako bombardér a rovněž velmi úspěšný torpédový bombardér. Stroj ovšem rychle zastaral a za akce platil těžkými ztrátami.

Dlouhé kosmické lety se v současné době odehrávají výlučně na Mezinárodní vesmírné stanici a rekordy si již tradičně připisují ruští členové posádek: Absolutní primát drží Gennadij Padalka, který v kosmu celkově strávil 879 dní, tedy téměř 2,5 roku. Přesto mezi ruskými kosmonauty figuruje v celých dějinách vesmírných letů pouze minimum žen, konkrétně čtyři.

Američanek se naopak v kosmu vystřídalo už 45. Rekord v celkové délce vesmírného pobytu tak nepříliš překvapivě drží právě astronautka Spojených států Peggy Whitsonová, jež strávila během tří misí (Expedice 5 v roce 2002 a Expedice 16 v letech 2007–2008 a poslední v letech 2016–2017) v kosmu 665 dní. Z Expedice 51 se vrátila 3. září, přičemž její mise byla v průběhu prodloužena na tři čtvrtě roku!

Peggy startovala z Bajkonuru loni v listopadu a zpátky na Zemi přistála po 288 dnech. Šlo o její třetí pracovní pobyt na stanici, stálé posádce již dvakrát velela a celkem má na kontě také 60 hodin práce vně ISS ve skafandru v rámci 10 výstupů. Stala se rovněž nejstarší ženou ve vesmíru - má již 57 let. 

Odpadní potrubí v jedné bance a ve třech přilehlých restauracích se v průběhu několika dní ucpala. Postupně se v nich našlo několik stovek zmuchlaných nebo přestříhaných bankovek v celkové hodnotě 100 tisíc eur, čili víc než 2,5 milionu korun.

Pravděpodobným viníkem kuriózního „zločinu“ je dvojice žen ze Španělska, jejich motiv je ale zatím neznámý. Španělská stopa vyšla najevo v okamžiku, kdy se na policii obrátil právník obou žen a nabídl úhradu nákladů spojených s vyčištěním potrubí. 

Zatímco v Česku je úmyslné poškozování peněz trestným činem, za který pachateli hrozí až na šest měsíců odnětí svobody, Švýcarsko podobné ustanovení nezná. Za samotné přestříhání a spláchnutí bankovek tak ženám žádný trest nehrozí.

Spekulace okolo možného motivu nejčastěji zmiňují verzi, že si ženy nesprávně vyložily nové nařízení Evropské centrální banky (ECB), podle kterého banka koncem roku 2018 přestane vydávat bankovky s nominální hodnotou 500 eur. Důvodem jsou obavy ze zneužívání bankovek ke kriminálním aktivitám a možné podpoře terorismu. ECB nicméně dodala, že vydané pětiseteurové bankovky bude možné dál používat a v budoucnosti je bude možné kdykoli vyměnit. Zda šlo ze strany žen o nepochopení nového nařízení, nebo byly ve hře jiné důvody, ale zůstává záhadou. 

Astronomové ze skupiny PLANETS Foundation shánějí finance na rozjezd ambiciózního projektu teleskopu ExoLife Finder (zkráceně ELF). Novinka má vyrůst v ráji astronomů v chilské poušti Atacama.

PLANETS Foundation momentálně usilují o přízeň fanoušků vědy na crowdfundingové platformě Kickstarter. Cílem projektu je sehnat 35 tisíc dolarů (něco přes 766 tisíc Kč) na stavbu prototypu jedné části tohoto pozoruhodného teleskopu. První plánovaná část má být zodpovědná za pohyb zrcadel teleskopu.

Teleskop pro hledání života

Teleskop ExoLife Finder by měl být tvořen celkem 16 kruhovými 3D tištěnými zrcadly, z nichž každé bude mít průměr 5 metrů. Až budou všechna zrcadla na svém místě, vznikne teleskop o průměru 25 metrů. S takový teleskopem bude možné pořizovat solidní snímky exoplanet až do vzdálenosti 25 světelných let.

TIP: Italský pozemní teleskop ASTRI bude pozorovat gama záření ze sopky Etny

Prvním cílem pozorování teleskopu ExoLife Finder bude samozřejmě exoplaneta u nejbližší hvězdy, čili Proxima b, která je od nás vzdálená asi 4,2 světelného roku. Teleskop by se měl stát prvním zařízením v historii, které bude schopné na blízkých exoplanetách zobrazit oceány, kontinenty a případně i život, pokud tam tedy nějaký je.