V Mexiku mají teď rušno. Zemi zasáhlo další silné zemětřesení, tentokrát o síle 7,1 stupně Richterovy stupnice. Zdroj zemětřesení se nacházel v hloubce 51 kilometrů, a co je horší, stalo se to 122 kilometrů jihovýchodně od centra megapole Mexico City.

Mexico City je hustě zastavěná a ještě hustěji osídlená oblast, kde žije asi 20 milionů obyvatel. I 122 kilometrů vzdálené zemětřesení vedlo ke zřícení mnoha budov a zřejmě také k četným úmrtím. Podle odhadů americké geologické agentury USGS mohly zahynout tisíce lidí.

Shodou okolností zasáhlo Mexiko City na den přesně před 32 lety jiné silné zemětřesení. I tehdy mělo na svědomí několik tisíc obětí. Velká zemětřesení v ohromných městech jsou vždy spojená s obrovskými tragédiemi. Ale proč právě Mexiko City?

TIP: Zkáza z hlubin: Geologický zlom ohrožuje Bangladéš, východní Indii a Myanmar

Vlastně to není taková záhada. Mexiko City stojí na dně bývalého jezera, navíc nedaleko místa, kde se střetávají hned tři tektonické desky. Jde o velmi geologicky aktivní oblast. Není proto divu, že Mexiko City patří k místům, která jsou na světě nejvíce ohrožená zemětřesením.

Jako by nestačilo, že rakovinné nádory bývají obtížně léčitelné a samotná léčba nezřídka ohrožuje pacienty na životě. Někdy se na stranu nádorů postaví i bakterie, obývající naše tělo.

Izraelští vědci nedávno odhalili, že bakterie ze skupiny gamaproteobakterií, které žijí ve slinivce, mohou odbourávat běžné léčivo pro chemoterapii gemcitabin. Podle vědců jde zřejmě o jeden z hlavních důvodů, proč v řadě případů chemoterapie selhává. Za zmínku stojí i to, že k objevu došlo díky náhodnému znečištění vzorků během výzkumu.

TIP: Obnovení funkce jediného genu vymaže nádor tlustého střeva ze světa

Rozhodně by bylo dobré tento problém zvládnout. Zvláště u nádoru slinivky, který je jedním z nejhůže léčitelných. Řešení by naštěstí mohlo být relativně jednoduché – součástí chemoterapie se zřejmě stanou i dávky antibiotik, které se s bakteriemi vypořádají.

Když Německo v červnu 1941 přepadlo Sovětský svaz, působil generálporučík Nikolaj Fjodorovič Vatutin (1901–1944) jako náčelník štábu Severozápadního frontu. Od června 1942 pak střídavě vedl Voroněžský, Jihozápadní, znovu Voroněžský a konečně 1. ukrajinský front, v jehož čele stanul v říjnu 1943 již jako armádní generál.

Nešťastná oběť ukrajinských banderovců

Dne 29. února 1944 se Vatutin v doprovodu generálmajora Krajňukova a osmičlenné ochranky vydal na štáb 60. armády umístěný v okolí ukrajinského města Slavuta zhruba 100 km západně od Žitomiru. Při průjezdu jednou z vesnic generál zahlédl skupina 250–300 osob, z jejichž středu se ozývaly jednotlivé výstřely. Rozkázal proto zastavit, aby zjistil, co se děje.

Ve chvíli, kdy vystoupil z vozidla, se však z okolních domů spustila palba. Ve vesnici se totiž zdržovali takzvaní banderovci, neboli příslušníci Ukrajinské povstalecké armády. Vatutin byl raněn nad kolenem, několika vojákům jeho ochranky se ale podařilo otočit jedno vozidlo, naložit oba generály a odvézt je do bezpečí. Než se ale velitel 1. ukrajinského frontu dočkal prvního polního ošetření, ztratil velké množství krve a jeho stav byl vážný.

Další části seriálu Generálové padlí za druhé světové války:

• Maurice Rose (vyšlo 31. srpna)
• Gerhard Schmidhuber (vyšlo 7. září)
• Werner von Fritsch (vyšlo 14. září)
• Nikolaj Fjodorovič Vatutin (vyšlo 21. září)
• William Gott (vychází 28. září)

Další péče se mu dostalo ve vojenské nemocnici v Rovně a poté následoval převoz do Kyjeva, kam byli povoláni nejlepší lékaři. Ti museli 5. dubna generálovi kvůli infekci amputovat nohu, avšak ani tím mu život nezachránili. Nikolaj Fjodorovič Vatutin zemřel 15. dubna 1944. Podle některých zdrojů bylo celé přepadení předem naplánované, když místní obyvatelé banderovcům předali informaci o Vatutinově inspekční cestě.

Ve slabém jižním souhvězdí Vývěva si pozorný pozorovatel s binokulárním dalekohledem může povšimnout nápadně červené hvězdy, jejíž jasnost se slabě mění s periodou asi týdne. Tato velmi neobvyklá hvězda nese označení U Antliae. Nová pozorování provedená pomocí radioteleskopu ALMA odhalila překvapivě tenoučkou sférickou slupku, která hvězdu obklopuje.

U Antilae je uhlíková hvězda - vyvinutá, chladná zářivá hvězda, která v HR diagramu leží na asymptotické větvi obrů. Asi před 2 700 lety prošla tato stálice krátkou epizodou intenzivní ztráty hmoty. Během tohoto období, trvajícího pouhých několik set let, hvězda vysokou rychlostí odvrhla materiál, který dnes pozorujeme v podobě sférické obálky zachycené na záběru z ALMA. Výzkum této slupky v bližším detailu ukazuje, že obsahuje známky přítomnosti slabých tenkých oblaků, známých jako filamentární substruktury.

Slupky, jako je ta u hvězdy U Antilae, ukazují bohatou variabilitu chemických složek na bázi uhlíku i dalších prvků. Rovněž pomáhají při recyklaci hmoty a jsou zodpovědné za 70 % prachu v prostoru mezi hvězdami.

Průměrná délka lidských řas je mezi 0,8 a 1,2 centimetru. Řasy devětačtyřicetileté Číňanky ale měří neuvěřitelných 12,4 centimetru. Jou Ťien-sia, ještě před nedávnem pracovala jako ředitelka velkého investičního fondu v Šanghaji. V roce 2013 se ale rozhodla opustit svět velkých financí a začala se věnovat přírodě. Konkrétně se vrhla na pěstování růží a vysloužila si přezdívku „květinová víla“. Řasy v té době měla úplně normální.

Pak se ale začaly dít věci – řasy Jou Ťien-sia začaly růst závratným tempem a dnes jsou zhruba 10× delší, než je běžné. Číňanka je na svou ozdobu patřičně hrdá a věnuje jim náležitou péči. „Dlouhé řasy jsou symbolem pevného zdraví a dlouhověkosti, jsou součástí mého já,“ říká o své neobvyklé ozdobě Jou Ťien-sia.

Více než dvanácticentimetrové řasy si vysloužily zápis do Guinessovy knihy rekordů. Dřívějšího rekordmana Američana Stuarta Mullera s jeho sedmi centimetry strčí Jou Ťien-sia do kapsy naprosto hravě.

Hnědí trpaslíci představují podhvězné objekty, které jsou na pomezí mezi hvězdami a plynnými obry. V některých ohledech se hvězdám podobají. Díky novému výzkumu víme, že to platí i pro jejich magnetická pole.

Svetlana Berdyugina z německé Univerzity ve Freiburgu a její spolupracovníci poprvé pozorovali magnetické jevy na hnědém trpaslíkovi, které svědčí o tom, že hnědí trpaslíci mají silná magnetická pole.

Blízký trpaslík se silným magnetickým polem

Berdyugina vedla tým, který analyzoval spektrální data z pozorování teleskopu Keckovy observatoře na havajské vyhaslé sopce Mauna Kea. Teleskop pozoroval blízkého hnědého trpaslíka LSR J1835+3259, jehož hmotnost činí asi 55 Jupiterů a je od nás vzdálený 18,5 světelných let.

TIP: Radioteleskop Arecibo vystopoval nejrychleji rotujícího hnědého trpaslíka

Podle badatelů jejich výzkum velmi usnadnilo to, že zmíněný hnědý trpaslík je jedním svým magnetickým pólem zřejmě natočený přímo směrem k Zemi. Díky tomu mohli Berdyugina a spol. pozorovat poruchy v magnetickém poli trpaslíka. Měření magnetické pole trpaslíka LSR J1835+3259 potvrzuje dřívější pozorování radioastronomů, kteří na hnědých trpaslících zachytili cosi jako polární záře. Takový jev vyžaduje silné magnetické pole a tuto podmínku trpaslíci splňují. 

Věda to nejsou jenom bílé pláště, ochranné brýle, přilby a plastové rukavice. Někdy je nutné pustit se do experimentu doslova na vlastní kůži. Nedávno to udělal i biolog Kenneth Catania z Vanderbiltovy univerzity.

Rozhodl se vystavit své tělo elektrickým ranám od paúhoře elektrického. Nebylo to samozřejmě jen tak pro nic za nic, Badatel zkoumal působení elektrického výboje a také proudění elektřiny. Cataniův výzkum poté zveřejnil velmi slušný vědecký časopis.

TIP: Bolestivý experiment prozradil, která část mužského těla je nejcitlivější na žihadla

Catania na vlastní kůži ověřil, že zásah výbojem elektrického úhoře bolí jako čert. Člověk to obvykle přežije, je to ale pořádně nepříjemná zkušenost, která prakticky každého odradí od toho, aby se k nebezpečné rybě znovu přibližoval.

Historie slavného hoaxu se začala psát v úterý 25. srpna 1835. Toho dne vyšel v newyorském deníku The Sun první z šesti článků, přinášejících neuvěřitelné zprávy o astronomických pozorováních. Na své observatoři poblíž mysu Dobré naděje je měl uskutečnit astronom John Herschel. Autorství článku zůstává dodnes sporné – podle nejpravděpodobnější verze za ním však stál Richard Locke, který v té době pro zmíněný deník pracoval.

Luna jako na dlani 

Autor reportáže nejprve tajuplně naznačil, že informace, jež se budou v novinách po následujících šest dní objevovat, předznamenávají novou éru v našem chápání člověka i života jako takového. Poté pokračoval: „Aby čtenář pochopil důvody našeho nadšení, ihned uvedeme ve známost, že mladý Herschel s použitím teleskopu nesmírných rozměrů a zcela nového principu již ve své observatoři na jižní polokouli stačil učinit nanejvýš pozoruhodné objevy na každé planetě naší Sluneční soustavy, objevil planety v slunečních soustavách cizích, podařilo se mu získat jasný výhled na předměty na Měsíci, plně rovný tomu, jak na pozemské objekty nahlíží pouhé lidské oko ze vzdálenosti sta yardů [asi 91 m – pozn. red.]. Kladně zodpověděl otázku, zda je tato družice obydlena a jakým řádem věcí, zformuloval novou teorii komet a vyřešil či opravil téměř každý čelný problém matematické astronomie.“ 

Zveřejněné informace měly podle autora představovat pouhý výňatek z objevů uskutečněných Herschelem a jeho pomocníky na jihoafrické observatoři, neboť kompletní zprávu toho času bedlivě studovala komise londýnské Královské společnosti. Jako záruka pravdivosti měl posloužit fakt, že podklady pro reportáž zprostředkoval jeden z přímých aktérů celého objevitelského dění – Herschelův asistent Andrew Grant. Přiložené ilustrace prý vytvořil samotný Herschel nebo vznikly na základě jeho originálních nákresů.

Teleskop s obří čočkou 

První dva články se věnovaly především líčení zmíněného fenomenálního teleskopu, který fascinující objevy umožnil. Již Herschelův otec, rovněž astronom, disponoval výkonným dalekohledem se zrcadlem o průměru čtyř stop (cca 1,22 m) a s tubusem dlouhým čtyřicet stop (proto byl znám jako „Great Forty-Foot“). Přístroj dosahoval až 6 000násobného zvětšení, které však nebylo možné kvůli různým optickým omezením využít pro pozorování Měsíce či planet.

TIP: Mýty všedního dne: Tajné kódy na krabicích mléka, obrácený PIN a oslepující vejce

Mladý Herschel ovšem coby nadaný vědec, astronom a matematik uvedené problémy odstranil. Na základě zcela neotřelých principů, jež probíral s věhlasnými odborníky, navrhl nový přístroj – načež se mu jej s požehnáním Jeho Veličenstva a s finanční podporou britských institucí podařilo sestavit. 

Teleskop měl dosahovat zvětšení až 42 000× díky mimořádné čočce o průměru neuvěřitelných 24 stop, tedy přes 7 metrů. Zhotovila ji jedna z nejvýznačnějších sklářských firem v Británii. Napoprvé se sice výroba nezdařila, ovšem na druhý pokus již mohlo bezmála sedmitunové sklo odplout do Afriky. Tam jej usadili do dřevěněného rámu a celá aparatura, která se obešla bez klasického tubusu, byla umístěna do zvláštní dřevěné konstrukce. Klíčovou součást, jež výkon dalekohledu ještě umocnila, představoval speciální mikroskop zvětšující obrazy vznikající v ohnisku čočky.

Měsíční vlčí máky  

Pokračování seriálu se v novinách objevilo hned následujícího dne a kromě dokončení zprávy o montáži přístroje přineslo také informace o prvním pozorování Měsíce. To se uskutečnilo v noci 10. ledna 1835 a po namíření dalekohledu na Měsíc spatřil Herschel nejprve různé zajímavé horniny, například pozoruhodně zbarvené čediče. Vzápětí však objevil první důkaz existence organického života mimo naši planetu: rostlinku s jasně červeným květem, která připomínala vlčí mák. 

Krátce nato se ukázaly i měsíční stromy, jež se podobaly našim tisům a jedlím. Netrvalo dlouho a našly se první důkazy o přítomnosti inteligentních bytostí na přirozeném satelitu Země – jakési stavby podobné pyramidám. 

Pestrá lunární flóra

V pozorované oblasti se vyskytovalo také několik zajímavých živočichů, kteří připomínali domácí tury. Později badatelé spatřili ještě bizarnější tvory: jakési namodralé čtvernožce podobné kozám, ovšem s jediným rohem. Měsíční faunu doplňovali velcí kulovití obojživelníci a ptáci, respektive zvláštní druh šedivých pelikánů.

Novinový článek z třetího pozorovacího dne se nesl v podobném duchu. Herschel se spolu s kolegy zaměřil především na okolí kráterů Endymion, Cleomedes, Langrenus a Petavius. Objevili tam desítky druhů stromů, ještě víc bylin a několik dalších dosud nespatřených zvířat. Jednalo se o devět druhů savců a pět různých vejcorodých živočichů, přičemž k první skupině patřili například sloni, losi, miniaturní zebry, rohatí medvědi a dokonce i bezocasí bobři, kteří se pohybovali po dvou nohou.

Po stopách netopýřích lidí 

Čtvrtá reportáž přinesla informaci, že se astronomům podařilo spatřit i tvory, kteří připomínali lidské bytosti. Nevypadali však jako pozemšťané: Jejich kůže měla nažloutlý odstín, vlasy barvu mědi a na zádech jim čněly jasně patrné výběžky, jež nápadně připomínaly blanitá křídla netopýrů. Měsíčňané působili inteligentně a zmíněný dojem podporovala i poměrně velká mozkovna. 

Astronomové měli dokonce možnost sledovat, jak se spolu tyto bytosti baví – a podle jejich zaujetí i gest během konverzace se dalo bezpečně usuzovat, že se jedná o inteligentní stvoření. Podařilo se je rovněž pozorovat, jak vyrábějí umělecké předměty a oddávají se procházkám či koupání v měsíčním jezeře. 

Zjistilo se také, že se měsíční bytosti vyskytují ve dvou pohlavích, podobně jako lidé. Novinový text tvrdil, že pokud bychom měli Měsíčňany klasifikovat, nejpřiléhavější pojmenování by zřejmě znělo „Vespertilio-homo“ čili „netopýří člověk“. Jak se čtenáři dozvěděli v předposlední části seriálu, zmínění tvorové žili v prostředí podobném tomu pozemskému: Měsíční krajinu měla totiž pokrývat moře, jezera i říčky a nechyběly ani sopky, horstva a další útvary známé z naší planety. Měsíčňané rovněž budovali monumentální stavby, o čemž svědčil mimo jiné nalezený chrám, jehož účel však zůstal badatelům utajen.

Dalekohled v plamenech

V poslední části seriálu přišel ovšem nečekaný zvrat: Čtenáři se dozvěděli, že se pozorování Měsíce muselo kvůli rozsáhlému požáru na observatoři přerušit, a když byly napáchané škody odstraněny, nacházel se již souputník Země v novoluní. Herschel proto zaměřil pozornost na další objekty Sluneční soustavy, zejména na Saturn. 

Planeta vždy představovala pro astronomy magickou vábničku, nikdy však nebylo možné ani doufat, že by se podařilo odhalit tajemství vzniku jejích prstenců. Herschelovo pozorování ovšem ozřejmilo, že se jedná o pozůstatky dvou planet zničených v Saturnově gravitačním poli. Na prstencích se mělo nacházet mnoho aktivních sopek, jejichž kouř jsme však v důsledku rychlého otáčení prstence dřív nerozpoznali. Výsledky následujících výzkumů již redakce neznala, téměř s jistotou však tvrdila, že lze očekávat další fascinující objevy.

Věrohodnost podložená jménem 

Články se na první pohled zdály poměrně realistické – a zvlášť silně působily na čtenáře bez odbornějšího technického či přírodovědného vzdělání. K hodnověrnosti až neuvěřitelných tvrzení navíc přispívalo jméno Johna Herschela, který tehdy patřil k největším kapacitám v oboru. Pozorování se údajně zúčastnili jako svědci zástupci veřejných i vojenských autorit. 

Text zároveň obsahoval (alespoň pro laiky) věrohodné líčení technologie, na jejíž bázi teleskop fungoval, včetně detailů o jeho výrobě, převozu a uvedení do provozu. Herschel si do Afriky dalekohled opravdu přivezl. Nicméně se nejednalo o žádný revoluční přístroj, nýbrž o jeden z teleskopů postavených jeho otcem – asi 6 m dlouhý reflektor se zrcadlem o průměru 47,5 cm. 

Noviny podrobně líčily všelijaké detaily měsíční krajiny a vědecky zkoumaly charakteristiky tamních živočichů a rostlin. Při bližším pohledu si však nelze nevšimnout, že popisovaná zvířata byla vždy snadno přirovnatelná k těm pozemským a lišila se jen v maličkostech. Navíc se v jinak poměrně obecném popisu objevily v několika případech detailní informace vzbuzující otázku, jak vlastně mohly být pozorovány. V textu se nacházely i různé drobné nesrovnalosti a celý byl podán až nepřirozeně vzletným a lehkým jazykem.

Navzdory uvedeným skutečnostem reportáž zafungovala. Zpráva vyvolala mohutný ohlas a prodeje deníku výrazně stouply. Jelikož tehdy noviny The Sun slavily teprve druhé výročí existence, znamenala pro ně taková reklama vynikající marketingový tah. Celý New York najednou žil Měsícem a jeho obyvateli.

Fraška bez Herschelova vědomí

Hned po zveřejnění článků se ovšem ozvalo mnoho skeptiků, kteří ani na chvíli nepochybovali, že jde o frašku. Mezi prvními byli odborníci na optiku a konstrukci teleskopů, kteří považovali výrobu tak obrovské čočky za nemožnou. A pokud byl nereálný technologický popis teleskopu, proč by se měl na pravdě zakládat zbytek? Po několika týdnech začalo prosakovat, že se opravdu jedná o blamáž, ale noviny se nijak nevyjádřily. 

TIP: Šest šílených fikcí, kterým lidé uvěřili

K autorství textu se dodnes nikdo nepřihlásil, a navíc se ukázalo, že celá zpráva vznikla bez Herschelova vědomí. Vědec naštěstí pokládal vzniklou situaci za úsměvnou a s lítostí přiznal, že jeho dosavadní objevy bohužel nikdy nebyly tak vzrušující, jak je vykreslily newyorské noviny. Rozsahem i dopadem se jednalo o vůbec první podobnou událost v historii hromadných sdělovacích prostředků a Great Moon Hoax dodnes zůstává námětem mnoha článků i studií o vlivu médií na veřejné mínění.

Židé měli ve středověké společnosti své pevně dané místo. Bylo sice nezáviděníhodné, ale přesto poměrně trvalé. Pověst těch, kteří zavinili smrt Ježíše Krista, je uvrhla na samý okraj společnosti.

Židé nesměli obhospodařovat půdu a měli nakázáno nosit speciální oděv, u mužů špičaté klobouky a dlouhý černý šat, ženy zase nosily žluté šlojíře (šátky). Většinou se zabývali obchodem a v omezené míře i řemeslnou výrobou ve městech. Na vesnicích, ve kterých se vyskytovali jen sporadicky, zase byli k vidění například jako krčmáři. Nejvíc se však do života společnosti zapsali coby poskytovatelé finančních služeb.

Numerus clausus

V průběhu staletí byla postupně židovská práva a privilegia jedno po druhém ořezávána i ze strany vídeňské vlády. Židé byli podrobeni mnohem přísnějším opatřením, aby se co nejvíce zdržovali na vykázaných místech a nevycházeli z nich ven. Mnohé židovské čtvrti byly přemístěny, aby se více oddělily od katolických bohoslužebných míst, případně byly, pokud bylo židovské obyvatelstvo rozeseto po městě, koncentrovány na jediné místo.

Nejcitelnější ranou se však stal takzvaný numerus clausus, nepřekročitelný limit počtu židovských rodin usazených v českých zemích. V Čechách byl ustanoven na 8 541 a na Moravě na 5 106 rodin. Aby se tyto stavy podařilo udržet, mohli se ženit pouze prvorození synové svého rodu. Pokud chtěli ostatní založit rodiny, museli odejít do Polska či Uher, kde zákon neplatil, nebo svůj svazek držet před úřady v tajnosti a doufat, že jej zbytek židovské obce neprozradí. Například jen z Moravy do Uher uteklo v 18. století zhruba jednou tolik Židů, kolik jich bylo v celém markrabství povoleno.

Dílo zkázy pak dokonala Marie Terezie, když v letech 1744 a 1745 z jednotlivých zemí české koruny vypověděla všechny osoby židovského původu, přičemž nebylo možné usadit se ani v ostatních zemích habsburského soustátí. Z Prahy se měli všichni Židé odstěhovat do tří měsíců, z celé země do půl roku. Po třech letech a drastickém úbytku příjmů na daních si panovnice vše rozmyslela a vypovězení odvolala. Židé nicméně museli platit novou, takzvanou toleranční daň. V této době postihl zchudlé a zbídačené pražské Židovské město nový ničivý požár, při kterém znovu lehla podstatná část ghetta popelem.

Osvícenské reformy

Vláda císaře Josefa II. přinesla největší zásah do židovské právní problematiky od dob Přemysla Otakara II. ve 13. století. Na první pohled by se mohlo zdát, že osvícenská náboženská politika by měla Židům, stejně jako nově uznávaným nekatolickým náboženstvím, nanejvýš vyhovovat. Ve skutečnosti ale narušovala dlouhodobě fungující pořádky a svým rovnostářským přístupem podrývala autoritu tradičních elit uvnitř židovských komunit – židovských škol, představených a rabínů, kteří do té doby zaštiťovali ostatní spoluvěrce v případných konfliktech s okolním světem.

Josefínskými patenty byla rozbita dosavadní židovská samospráva a soudnictví a bylo otevřeno židovské školství. Židé se na druhou stranu mohli poprvé hlásit na univerzity. Zásahy postihovaly i samotný náboženský život. Naopak nově povoleno bylo Židům provozovat téměř všechna řemesla, obchod a poprvé po několika staletích vlastnoručně obdělávat půdu. Poprvé též byli odváděni k vojsku (dříve nesměli za žádných okolností nosit ani vyrábět zbraně). Židé si též povinně museli nechat zaregistrovat příjmení, což měli křesťané již od dob Marie Terezie. Dostali nařízeno používat pouze německá jména, přičemž si mohli vybírat pouze z úzkého seznamu povolených příjmení.

Přichází revoluce 

Židé se nicméně oproti ostatním obyvatelům habsburské říše stali občany „na půl cesty“, neboť mnohá další omezení zrušena nebyla. Obzvláště zákaz stěhování, toleranční daň a numerus clausus byly již dávno přežitým archaismem. Změna nastala až revolučního roku 1848, kterého se Židé účastnili již po boku ostatních občanů, bojujících za všeobecná občanská práva. Zasedali v německém frankfurtském parlamentu i na rakouském ústavodárném sněmu v Kroměříži.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

I v takto pohnutou dobu se nicméně občas ozvala stará zášť. Mnozí živnostníci a obchodníci si rovné příležitosti pro konkurenční židovské podnikatele nepřáli a v revolucí zmítaném mocnářství místy docházelo k pogromům, obzvláště v maďarské Pešti. Pražské Židovské město v jednu chvíli musela bránit proti rozlícenému davu národní garda, za což si vysloužila hanlivé označení „garda židovská“. V revolučních letech 1848–1849 se Židům v rakouské monarchii dostalo zrušení řady dosud trvajících znevýhodnění, byl zrušen numerus clausus i toleranční daň. Úplného zrovnoprávnění ale Židé dosáhli až díky prosincové ústavě roku 1867. 

O celkovém rozsahu organizace SS výmluvně svědčí skutečnost, že na počátku druhé světové války už ji tvořilo 12 hlavních úřadů rozdělených na základě svého poslání a funkce. K nejvýznamnějším patřily Hlavní říšský bezpečnostní úřad, Hlavní rasový a osídlovací úřad, Hlavní úřad hospodářství a správy SS a další.

Předchozí část: Páteř černého řádu (1): Jak se rodila Hitlerova Allgemeine-SS

Sám Himmler pak vše řídil prostřednictvím svého osobního štábu říšského vedoucího SS (Hauptamt Persönlicher Stab Reichsführer-SS). Úvahy o tom, že v praxi měl vlastně více moci než Hitler, proto vůbec nejsou zcestné.

Hlavní úkoly

Co vlastně měly Všeobecné-SS za úkol? Především kontrolovat situaci v Německu a v důsledku územních výbojů nacistické říše postupně také v týlových oblastech okupovaných území. Členové regionálních jednotek na území Německa se obvykle scházeli jednou týdně oblečení do svých uniforem a pochopitelně nechyběli při různých akcích nacistické strany, přehlídkách, slavnostech a podobně. Každý z nich také prošel příslušnou ideologickou masáží, aby poslušně vykonával všechny rozkazy.

Do roku 1934 byla služba zcela bezplatná, ale poté začali někteří muži působící v SS takříkajíc na plný úvazek dostávat pravidelný měsíční příjem. Šlo zejména o výše postavené velitele. Teritoriální jednotky se členily tak, že nejvýše stál vrchní úsek (SS-Oberabschnitt) složený z několika úseků (SS-Abschnitte). Roku 1944 bylo těchto vrchních úseků celkem 23. Základní jednotku všeobecných SS představovala Standarte, tedy útvar odpovídající velikostí a strukturou pluku. Těch bylo v roce 1944 celkem 125 pěších a kromě nich existovalo ještě 22 jezdeckých (Reiterstandarten).

Pěší standarta mívala původně okolo 2 000 mužů, ale tento počet postupně klesal až na pouhých 400 v roce 1944. Souviselo to s tím, jak se stále větší počet členů zařazoval do jiných ozbrojených formací. Příslušnost ke Všeobecným SS totiž rozhodně neznamenala, že by byl dotyčný jedinec zproštěn vojenské služby. Mnoho esesmanů bylo proto během války postupně povoláno do Wehrmachtu, nebo začalo bojovat v řadách frontových jednotek Waffen-SS. Tam mohli vstoupit buď jako dobrovolníci, nebo prostě obdrželi toto zařazení rozkazem.

Jiní sloužili v různých složkách bezpečnostního aparátu nebo u oddílů určených k boji proti partyzánům. Všeobecné SS také původně kontrolovaly jednotky, které byly vytvářeny z etnických Němců (Volksdeutsche). Šlo o německy mluvící obyvatelstvo žijící mimo území samotné Říše. V okupovaných územích západní a severní Evropy (především v Norsku, Dánsku, Nizozemí a Belgii) se pak rekrutovaly oddíly složené z rasově vyhovujících mužů nordického původu, kteří byli označováni za příslušníky „širší germánské rodiny“. Jednotky pak nesly obecný název Germánské SS (Germanische-SS).

Vše pod kontrolou

Činnost Všeobecných SS měla v praxi značné dopady na mnoho aspektů života obyvatel prakticky po celé Evropě. Už ve druhé polovině 30. let například sehráli jejich příslušníci důležitou úlohu v procesu infiltrace a ideologického zpracování německého obyvatelstva v Rakousku a Československu, což potom nacistům usnadnilo proces obsazení těchto zemí. Mezi členy se postupně objevily stovky významných průmyslníků, bankéřů, ředitelů továren či velkých pozemkových vlastníků.

Jejich prostřednictvím mohl Himmler postupně zcela ovládnout na 500 důležitých průmyslových podniků, které například vyprodukovaly 95 % veškerého nábytku vyráběného v Německu, nebo 75 % nealkoholických nápojů. V květnu 1944 už byla členem Všeobecných SS plná čtvrtina vedoucích osobností všech důležitých oblastí veřejného a ekonomického života země.

Činnost SS se však projevovala i tam, kde by ji neinformovaný pozorovatel zřejmě vůbec neočekával. Himmler byl totiž už od mládí zcela v zajetí teorií o nadřazenosti árijců a nordické rasy nad ostatními a toto jeho fanatické přesvědčení se s postupujícím časem jen prohlubovalo. Aby dokázal pseudovědecké teorie v praxi, nařídil založit v červenci 1935 organizaci s poněkud komickým názvem Výzkumná společnost německého dědictví předků (Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe).

Ta potom prováděla antropologické a historické výzkumy, organizovala archeologické vykopávky (mimo jiné i na několika místech v protektorátu) a v letech 1938–1939 se podílela na organizování německé výpravy do Tibetu. V období druhé světové války se organizace podílela na loupežích uměleckých děl v okupovaných zemích a především různých bestiálních lékařských pokusech na vězních koncentračních táborů.

Zapojení žen

U Všeobecných SS nesměly samozřejmě chybět ani ženy. Organizovaly se v Ženském sboru SS (SS-Frauenkorps), který měl plnit zejména pomocné funkce. Jeho členky se rekrutovaly z dobrovolnic, jež potom vykonávaly například různé administrativní práce (písařky, tlumočnice). Služba mnohých však měla i mnohem hrůznější podobu, protože sloužily jako dozorkyně v koncentračních táborech. Pro vězněné ženy byl speciálně určen tábor v Ravensbrücku, nacházející se zhruba 90 km severně od Berlína, jímž v letech 1939–1945 nedobrovolně prošlo celkem 130 000 vězeňkyň.

Pouhých 40 000 z nich se dočkalo konce války. Vystřídalo se zde také více než 3 500 dozorkyň. Některé se k vězněným ženám chovaly natolik bestiálním způsobem, že jejich sadismus si v porovnání s muži nejen v ničem nezadal, ale v určitých případech jej i překonával. Roku 1942 pak Himmler vydal příkaz k založení Říšské školy pro pomocnice SS (Reichsschule für SS Helferinnen) v alsaském Oberehnheimu, kde se frekventantky cvičily pro úkoly, které do té doby plnili pouze muži. Škola fungovala až do listopadu 1944, kdy musela být zrušena vzhledem k postupu spojeneckých armád. Koncem války byly ženy v rámci jednotek SS nasazovány také přímo na frontě a jejich účast během bojů v dubnu a květnu 1945 je doložena i v českých zemích.

Hodnosti a uniformy

Pokud jde o hodnostní systém, ten byl pro všechny složky SS jednotný a vycházel z hodností organizace SA. V průběhu let zde došlo k několika změnám a poslední úprava proběhla v dubnu 1942. Rozdíly však spočívaly v tom, jakou hodnost měli členové u Všeobecných SS a jakou u Zbraní SS. Například neblaze proslulý šéf Ústředny pro židovské vystěhovalectví a jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann měl v rámci Všeobecných SS hodnost Obersturmbannführera (ekvivalent podplukovníka), zatímco u Zbraní SS byl jen Untersturmführerem (podporučíkem).

Hodnostmi SS disponovali také funkcionáři nacistické strany stejně jako příslušníci gestapa. Důstojníci a generálové mívali obvykle ještě i ekvivalentní označení policejních hodností (například Heydrichův nástupce ve funkci zastupujícího říšského protektora Kurt Daluege měl hodnosti SS-Oberstgruppenführer a generálplukovník policie). Co se týče uniforem, ty také prošly dlouhým vývojem. Do roku 1938 sice byly černé, jak je známe z filmů, ale poté je začali vyrábět v barvě světlé polní šedi a tyto uniformy se posléze staly u Všeobecných SS nejvíce rozšířenými.

TIP: Cizinci ve Waffen-SS byli inteligentní a ambiciózní rasisté a nacisté

Od uniforem Zbraní SS se lišily jiným střihem saka, otevřeným límcem a zapuštěnými spodními kapsami. Na pravém límci pak chyběly runy SS. Uniformy u důstojníků doplňovaly různé kordíky. Je tragickou skutečností, že většinu uniforem všech složek SS vyrobili během své otrocké práce vězni v koncentračních táborech. Závěrem lze říci, že Všeobecné SS představovaly nedílnou součást mašinerie nacistického Německa a statisíce jejich příslušníků se podílely na utváření podoby Hitlerova režimu zcela zásadním způsobem. A to od finanční podpory nacismu až po osobní účast na masovém vyvražďování obyvatelstva. Z tohoto pohledu je tedy logické, že Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku označil roku 1946 SS se všemi jejich složkami za zločinnou organizaci.